čtvrtek 26. dubna 2012

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-1.část

Trasa magistrály
 Před 107 lety byl dán do provozu poslední 207 km dlouhý úsek Transibiřské magistrály,toto obrovské dílo od počátku zaujalo mnoho cestovatelů,našel jsem jeden její popis se samých jejích začátků.Z ruských pramenů jej popsal Vladimír Ibl v roce 1907.Ponechávám tento popis v trochu archaické češtině,který dodává tomuto vyprávění stejné zdání stáří,jako měděnka starým měděným předmětům.Tak tedy dejme slovo Vladimíru Iblovi---
Pamětní aršík k 100 výročí magistrály
 Doba k cestování již sice minula, nicméně podnikneme s čtenářem dlouhou, zajímavou cestu. Začínající podzim i nedaleká zima vpraví nás do náležité nálady, neboť jedeme — v duchu ovšem — shlédnout nesmírné kraje sibiřské. Příprav na naši cestu vůbec není, ba ani kožichu, ani peněz netřeba, neboť dovolíme účastníkům, aby celý ten výlet prožili ku své zábavě i poučení u teplého domácího krbu. Nejprv se v duchu přeneseme do Moskvy, jež bude východištěm naší daleké pouti. Zařídíme se tak, abychom tam dorazili v některou sobotu, neboť ten den večer odjíždí vždy jednou týdně tak zv. «Irkutský rychlík«, kterým dorazíme za 203 hodiny 13 minut do srdce Sibiře, do města Irkutska Na tak dbouhou cestu třeba si zajistit pohodlné místo v některém z nádherných, ale nečetných vozů tohoto vlaku, což pro jistotu učiníme — jak obvykle — už v některé stanici před Moskvou a to telegrafickou objednávkou žádaného místa. Než vstoupíme večer do vlaku, prohlédneme si jej s peronu. Vlak není dlouhý, ale zařízen skvostně a na ty obrovské tůry velice pohodlné a případně. Nečetné vozy osobní (obyčejně jeden první a dva druhé třídy) jsou všechny upraveny jako známé vozy spací, jeden z dalších vozů jest jídelní, zároveň s kuchyní, druhý obsahuje potřebné stroje pro topení a osvětlování, stroj dynamoelektrický a parní, jenž zásobí i kuchyni vřelou vodou na obligátní vaření ruského čaje; možno, že k našemu vlaku připjat i v ruském slohu stavěný vůz kostelní — ruská to zvláštnost — obsahující pěkně vypravený svatostánek pro pravoslavné bohoslužby. Určen je vůz ten za náhradu «církví« (kostelů) pravoslavným věřícím oněch stanic, jež dosud postrádají vlastního chrámku. Avšak nesmíme dlouho otáleti, neboť schází již jen minuta do tří čtvrtí na devátou, jak nám hlásají osvětlené hodiny nádražní, a v tu dobu přesně dle jízdního řádu rychlík se hne »k východu«. Chutě tedy do vozu! Uvelebivše svá zavazadla na příslušné místo, půjdeme se rovnou navečeřet do jídelny našeho rychlíku, kterou jsme už ve městě slyšeli chválit. Však té chvály zaslouží i prostorný salon s obrazy po stěnách i s obligátní ikonou v jednom rohu. Nejprv nám bije do oka piano postavené tam k zábavě i trýzni cestujících ; pak teprv si všímáme několika pohovek, židlí a stolů. Nakonec zpozorujem i dosti obsáhlou knihovnu a několik illustrovaných časopisů; tento duševní požitek si vyhradíme pro dobu pozdější a raději okusíme ruské železničné kuchyně. Z hovoru se spolucestujícími zvídáme ještě, že je ve vlaku koupelna, opatření to vyhovující význačné ruské touze po častém koupání, a kromě toho velocipedový stroj, ovšem stabilní,jehož užívají ti, jímž dlouhým sezením zdřevěněly údy. První únavou cesty a mnohými dojmy zemdleni usneme brzo po večeři, ukolébáni ve spánek rhytmickymi nárazy jedoucího vlaku, jenž se hnul aniž jsme to zpozorovali. Nač bychom také bděli. Venku je čirá tma a do studené noci, se dívat brzy omrzí. Ostatně ničeho nezaspíme, neboť na hranice Sibiře přijedem teprve v úterý po polednách. Doby té ,příhodně užijeme k tomu, abychom se všeobecně poučili o Sibiři samé. Vítanou je nám tu řečená již knihovna v jídelně našeho vlaku, jež obsahuje literaturu o Rusi a Sibiři v dílech ruských, francouzských německých. Vybéřeme si jedno z nich a dáme se poučovati, jsouce tornu povděčni, že můžeme napraviti lecjaký nejasný neb nesprávný svůj názor.Tak na příklad si nejprve přesně uvědomíme pojem a rozlohu Sibiře. Dočítáme se z úřední ruské publikace, že Sibiři rozumí se v úředním či též vědeckém smyslu slova všechna téměř asijská Rus, bez Zakavkazí, Zakaspické oblasti a Turkestanu. Plocha tato, zabírající 3/10 celé Asie a skoro o polovičku větší než Evropa, měří celkem 13,663 600 km2.  Ohromnost tohoto kraje zaráží nás, syny vlasti třistakrát menší, a mate v nás všechny představy o přírodních poměrech tohoto širého prostranství. Proto s jakýmsi udivením čteme o různých těch tvářnostech povrchu Sibiřského: Dovídáme se, že západní Sibiř je nesmírnou rovinou, nížinou, jež podobá se široce rozlitému moři. Rovina zvedá se ponenáhlu k jihovýchodu ve mnohá dosti mohutná horstva, jež pokryta jsou hustými lesy. Horami těmi proudí velké řeky mezi krásnými, malebnými skalami. K Tichému oceánu spadá tato náhorní planina pozvolným sklonem. Podobné stoupání znamenati jest od severu k jihu, jenž vůbec tvoří část Sibiře rozmanitější, bohatší a vlídnější. Zde horské kraje Altajské. v mnohém závodí půvaby svými s Alpami. Jsou zde i ledovce i krásná horská jezera, jako např. Telecké, jež se velmi podobá Vierwaldsattskému. Tento poznatek o Sibiři nás ovšem překvapuje. Za to více odpovídá našim  představám další stať o poměrech sibiřského podnebí. Podnebí zdejší je při té rozsáhlosti různé, celkem však drsné, kontinentálné, roční průměrná teplota pak poměrně nízká. Drsnost podnebí vysvětluje se tím, že na severu není hor, proto sever má podnebí přirozeně drsnější než jih, obráceně než jak je tomu v Čechách. Nejvyšší střední teplota je ve Vladivostoku, na břehu Tichého oceanu, a to 4.50 C, pak v jižních krajích, na př. v Akmolinsku a Semipalatinsku: 2°, + 2.5° C; v ostatních krajích roční průměrná teplota málo kde převyšuje nulu o jeden stupeň. Oč ubývá střední teploty na těchže rovnoběžkách směrem od západu k východu, vidno zde z rozdílu mezi střední teplotou Nizzy nebo Florencie a Vladivostoku, jenž od nich leží

Alexandr III-nechal zahájit tuto stavbu
 jen 3/4° na sever. Nebo vezmeme-li za příklad Prahu, od níž leží Vladivostok ještě 8° s, š na jih, vidíme, že má tento střední teplotu roční mnohem nižší. Drsnost sibiřského podnebí však lépe ukazuje rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší teplotou v roce. Tak na př. je ve Vrchojansku nejnižší prům. teplota v lednu a to —48.9° C, nejvyšší +15.4° C v červenci, rozdíl činí tedy 64,3° C, obdobně v Irkutsku —41'8°, a 17.3° rozdíl tedy 59.1° C, a konečně v Blagověšč'ensku, jenž leží na společné rovnoběžce s Prahou, kde je v lednu mráz —25.5° a v červenci teplo +20.7°, rozdíl pak 46.2° C.*) Kromě toho jsou přechody náhlé, takže není tu skoro vůbec našeho půvabného jara. Po dobu vzrůstu zemědělských plodin je teplota, hlavně v jižních krajích, příhodná, kolísajíc mezi 14 —17° C. Jako pro plodiny tak také pro člověka není klima sibiřské dokonce tak strašné, jak jsme si tu i tam představovali. Klidný stav atmosféry bez bouřlivých větrů a bezoblačná téměř obloha umožňují snadné snášení velkých mrazů. Ba lze říci, že je málo tak zdravých podnebních poměrů jako mnohde v Sibiři, kde je vzduch průzračný, klidný, suchý a čistý. Ve střední Sibiři, na př. v Čitě a v Zabajkalsku, souchotináře nikdy dosud neviděli a souchotin neznají. - Výška ročních srážek je celkem malá ; v západní Sibiři 380 mm, ve 'střední a Zabajkalsku 290 mm. Výjimku tvoří jižní hornaté kraje a přímořské oblasti u Tichého oceanu, kde dosahují hodnoty značnější, a to 500 mm i více.
Stavba magistrály

Jest ovšem jasno, jaký vliv má tato povaha klimatická na rostlinné poměry v Sibiři. Cestovatel překročiv Ural octne se v širé travnaté stepi, jež táhne se ve značné šíři od západu k východu v délce přes 2000 km (pětkrát více než přes celé Čechy od Aše po Králíky). Pak začínají horské útvary zcela podobné evropským. Na romantických svazích a lukách horských údolí rostou tu známé sasanky, oměje, fialky, len, kromě toho pak typické modré a žluté hyacinty, hvozdíkovité, pak zvláštní »čagirský čaj«, z rodu lomikamenů, jehož list je surrogatem obyčejného nejlacinějšiho čaje. Kromě toho však jsou v Sibiři lesy a to řádné, hlavně listnaté. V lesích za Uralem roste dub, jilm, klen, jasan, častá bříza, osika, topol i ořech a jabloň. Hluboké lesy střední Sibiře, zvané »tajgy « či »urmany«, tvořeny jsou hlavně z jehličnatého lesa, podobného jako v severovýchodním evropském Rusku. Typickým stromem jehličnatým je tu cedr sibiřsky. Zvířena sibiřská různí se pak zase dle poměrů rostlinných. Na stepích západní Sibiře pasou se ohromná stáda skotu, jehož chov je tu bohatší než v Americe. Ze zvěře žije v nich sibiřská liška »pjasec «, malí lumíci, severní zajíc, sob, jelen zv. maral, kozorožec, kabar pižmový. V jižních krajích sajka (antilopa) a z dravé zvěře divoce žijící pes »korsak«, stepní liška, ba i tygr. Zvláště bohata je Sibiř na ryby a ptáky. Ptactvo je hlavně vodní, na březích jezer, řek neb četných močálu, pak stepní, jako koroptev, holub a j. Na březích jezera Bajkalského hnízdí tolik ptactva, že je půda pokryta vysokou vrstvou guana (ptačího trusu), jež slouží zemědělským účelům. V četných velikých řekách je mnoho ryb, známých štik, okounů, míků , sterledí; nejznámější vyza dosahuje váhy až 82 kg velcí jesetři a pro rybní hospodářství důležití lososi. (Pokračování.)

úterý 24. dubna 2012

Odkud se vzaly těstoviny

Mám moc rád těstoviny. Špagety, široké nudle, makarony... Často jsem nad talířem nudlí v duchu děkoval Benátčanovi Marcu Polovi za to, že nelenil, naučil se v Číně tajemství jejich výroby a po svém návratu od dvora mocného Kublajchána je v roce 1292 představil Evropanům. Jak už to bývá, neděkoval jsem tornu pravému. Je pravda, že uhníst z mouky a vody těstoviny napadlo Číňany. Nedávno jsem četla, že u čínské Žluté řeky byla vykopána miska s nudlemi, stará čtyři tisíce let. Mimochodem, ty nudle byly z prosné mouky. Ale těstoviny znali v Itálii dávno před tím, než se Marco Polo narodil. Zmínka o nich je v první historicky známé kuchařské knize De re coquinaria, O kuchařském umění. V prvním století našeho letopočtu ji napsal slavný římský kuchař a labužník Marcus Gavius Apicius. Popisuje v ní přípravu sekaného masa zapečeného s těstovinami. Dnes jim říkáme lasagne. Ve 12. století, to ještě Marco Polo nebyl na světě, popsal jistý Guglielmo di Malavelle hostinu, během níž se podávaly „macarrones sen logana". Makarony s omáčkou. Těstoviny měly tu výhodu, že v sušeném stavu vydržely velmi dlouho. Ve středověku to velmi ocenily posádky lodí, které námořní republiky jako Benátky, Janov či Pisa vysílaly na dlouhé cesty. Nepočítáme-li námořníky, byly těstoviny zprvu jen pro bohaté. K jejich přípravě byl potřebný zvláštní druh mouky, který se dovážel ze Sicílie. Navíc byla jejich výroba zdlouhavá a pracná, a proto byly velmi drahé. Vše změnil technický pokrok. V 18. století byl vylepšen hnětací stroj a vynalezen lis na těstoviny. Také mouky už bylo dost, a tak se těstoviny rychle rozšířily do celého světa.Naštéstí i k nám.

Uherský salám


Řeknu-li, že korunou studené mísy je uherský salám, dá mi jistě za pravdu většina z vás. Ohrnovat nos nad báječným „uheráčkem" můžou snad jen zapřisáhlí vegetariáni. Nemůžu si pomoct, ale už jen pomyšlení na něj způsobuje, že se mi v ústech sbíhají sliny. Ti, kteří musí držet dietu, mi snad prominou. Uhersky salám patří nerozlučně k Maďarsku. Stejně jako čabajka či paprikás. Ale nebylo tomu tak vždy. A není tomu zase až tak dlouho. Historie slavného uherského salámu je stará pouhých 143 let. No, možná o malinko starší. V polovině 19. století bylo v uherské pevnosti Szeged vězněno i mnoho Italů. Jednoho z nich si szegedský řezník Márk Pick, který nutně potřeboval pomocníka, směl půjčit. Ital, kterého si vybral, mu přinesl slávu, bohatství a - troufám si říct - i nesmrtelnost. Právě na popud a podle receptu onoho Itala začal pan Pick vyrábět proslulý szegedský salám neboli uherák. Pikantní salám pana Picka se vyrábí nepřetržitě od roku 1869 podle stále stejné receptury, držené v tajnosti. Složení kořenící směsi zná jen několik mistrů, zavázaných k mlčenlivosti. I za ostatní proslavené uzeniny prý Maďaři vděčí Italům. Po vymření Arpádovců v roce 1301 byl z Neapole na uherský trůn povolán Karel Robert z rodu Anjouovců. Spolu s ním do Uher přišli i neapolští kuchaři. A právě ti prý s sebou přinesli recepty na lahodné salámy a klobásky, dnes považované za perly maďarské kuchyně.

neděle 22. dubna 2012

Jiří z Poděbrad-mírové snahy husitského krále.

Jiří z Poděbrad
 V úrodné polabské rovině na soutoku Labe s Cidlínou, asi padesát kilometrů z Prahy na východ, leží lázeňské město Poděbrady. Ročně uvítá tisíce těch, kteří sem přicházejí hledat zdraví. „Na srdce jsou Poděbrady", je známo nejen u nás, ale i za hranicemi. Větší část návštěvníků města jsou však turisté. Zastaví se v sadech u malého kostelíka, postaveného na místě, kde byli popraveni kutnohorští havíři, prohlédnou si lázně, na kolonádě se zaposlouchají do koncertu a zamíří i do zámku. V hradebním příkopu se napijí z jednoho z přečetných minerálních pramenů a na památku si udělají snímek u velké jezdecké sochy na náměstí před zámkem. Bronzová socha, bohatě pokrytá zelenkavou barvou měděnky, představuje slavného českého krále, husitského krále, jak byl zván, Jiřího z Poděbrad. Zeširoka sedí král na koni, hlavu hrdě vztyčenou,v očích rozhodný pohled, ruku zvednutou s velkorysým gestem. Panovník ryze českého rodu, který se zapsal do dějin Evropy. Za krále byl zvolen na památném sněmu stavů 2. března 1458, v době, kdy země nesla pečeť rozvratu. Vždyť nezmizely ještě stopy husitských válek a z paměti vzpomínka na jejich smutné zakončení, neuplynulo tolik vody od dob, kdy se do království zakusovaly ostruhy papežských armád, snažících se „zemi kacířů" zardousit, zničit na prach. V březnu 1458 usedl na trůn panovník, kterého česká země zrodila, a' kterou miloval nade vše.Má na mysli blaho jejího lidu, nenávidí válku, a také nechce dát cizím žoldákům příležitost k vraždění českých lidí, k drancování a k odvlékání do zajetí, jež se podobalo otroctví. Čeští stavové volili tehdy prozíravě, a proto není divu, že bylo po králové volbě mezi lidem tolik veselí a naděje.
Pečet Jiřího z Poděbrad
 Nový král byl dobrý politik; dnes vidíme, že předběhl svými názory dobu téměř o celé půltisíciletí. Jiří z Poděbrad viděl dál, než všichni středověcí evropští panovníci i s hlavou církve dohromady. Poznal totiž, že existuje cesta, jež by byla schopna odstranit z tehdejší Evropy nebezpečí válek, nejistotu a strach slabších států před napadením státy silnějšími. Ve svých představách si vysnil Evropu mírovou, tu Evropu, která byla tehdy vlastně centrem známého světa, Evropu třicet let před objevením Ameriky. V dnešním pojetí světovost českého krále Jiřího z Poděbrad není jen v tom, že svými myšlenkami xela předstihl dobu. Nejcennější je skutečnost, že se Jiří také snaží svoje ideje uvést v život. Předkládá je ve formě přesně vypracovaného návrhu celé Evropě. Už 16. května 1464— letos tomu bude 548 let — vysílá Jiří Poděbradský čtyřicetičlenné poselstvo do Francie, k „nejkřesťanštějšímu" králi Ludvíku Xl. Poselství nese návrh na uzavření mírové smlouvy mezi evropskými panovníky, a na jejím základě i vytvoření zvláštní mezinárodní organizace, jakési OSN. Jiřího poselstvo veze s sebou již plné moci dalších dvou panovníků, uherského Ma-tyáše Korvína a polského Kazimiera. Královské poselstvo vedl pan Albrecht Kostka z Postupic a jeho cesta směřovala do francouzského města Abbeville, kde byla započata politická jednání o návrhu českého krále. Návrh měl vlastně dvě části, které spolu souvisely a na sebe navazovaly. První ukazovala nutnost sjednotit celou Evropu na obranu proti rozpínavostí Turků, kteří dobyli byzantský Cařihrad a ohrožovali Evropu. Druhá část po uskutečnění první, měla zajistit nikým nerušený mír právě uprostřed křes-ťanských evropských států. To byla zhruba základní myšlenka Jiřího z Poděbrad. Návrh sám byl pak stylizován téměř podle dnešních norem, neboť měl rozsáhlý úvod (preambuli), dále pak následovalo 23 článků návrhu a závěrečná část. Co vlastně chtěl český král svým návrhem dosáhnout, dá se předem uhodnout, zajímavé však je, jak to formuloval již v preambuli, kde se říká: ,Máme zato, že nemůžeme vykonat nic zbožnějšího v naší bezúhonnosti, nic přiměřenějšího naší poctivosti a nic slavnějšího k naší chvále, než se přičiniti, aby mezi křesťany byl nastolen skutečný trvalý a spravedlivý mír, jednota a láska a víra Kristova by byla ubráněna proti sveřepému Turku. Toužíce po tom, aby války, loupeže, požáry a zmatky i vraždy přestaly a byly úplně vykořeněny..., rozhodli jsme se vytvořiti takový svazek spojenectví, bratrství,svornosti a míru, které by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě jak dále následuje!"
Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy
 I když to není možno zcela porovnávat s dnešní Chartou OSN, je zde přece jenom dost podobností. Ale podívejme se na Jiříkovy návrhy dál. Tak třeba hned první článek: „Především tedy slibujeme a prohlašujeme, že sobě chceme od této hodiny a dne nadále vzájemně prokazovati a zacho-vávati čisté, pravé a upřímné přátelství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu našim jménem po nich sáhnout dovolíme, ale spíše budeme podporovat jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás a nebo někoho z nás se pokoušel holým skutkem a bez platného nálezu nepřátelsky napadnout." V dalších článcích Jiří doporučuje, aby rušitelé míru byli považováni za zločince, kteří by měli být přísně stíháni jak doma tak všude tam, kde by byli odhaleni. Myslí ve svých návrzích i na případné spory mezi členským i nečlenským státem, a dokonce i mezi státy jenom nečlenskými, tam by však mezinárodní organizace vystupovala jako prostředník, který by přivedl spor do mírových kolejí. Návrh věnuje velkou pozornost i potřebě nového práva, jež by bylo v souladu se zásadou co největší spravedlivosti a bylo oproštěno od zbytečných formalit.
Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy
 K tomu ještě úryvek z článku 9., kde se říká: „Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván a protože my i poddaní naši nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávat, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru!" Návrh Jiřího z Poděbrad věnuje také zvláštní pozornost vytvoření mezinárodní organizace, která měla býti vyzbrojena velkou pravomocí a rozdělena do tří základních orgánů. První z nich— congregatio — (shromáždění) by se skládalo ze zástupců jednotlivých států „vyslanců, mužů vážených, vybavených nejúplnější mocí a svojí pečetí".
Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy
 Shromáždění mělo zasedat trvale a všechno to, co by jako většina nařídilo, rozhodlo a uzavřelo, bylo by pro všechny závazné. Druhý orgán zvaný concilium (zvláštní rada) by se skládal přímo z panovníků a scházel se jen v případě potřeby a řešil důležité otázky, tak jako asi dnešní jednání státníků „na nejvyšší úrovni". Konečně třetím orgánem bylo na-vrženo consistorium (soud), jehož pravomoc by se vztahovala na věci sporné i nesporné, trestní a občansko právní. Zajímavé je, že by tento soud nerozhodoval jenom o poddaných, ale i o samotných panovnících. Prvním sídlem mezinárodní organizace měla být Basilej a to plných pět let, potom by se na dalších pět let stěhovala organizace třeba do dalšího města ve Francii, pak dále v Itálii atd. To tedy chtěl husitský král Jiří z Poděbrad, tak tedy vypadají na jeho dobu přímo geniální myšlenky i návrhy. Posuzujeme-li toto vše s odstupem půl tisíciletí, dovedeme dobře pochopit jakou musil mít tento český král odvahu. A proto nás ani nepřekvapí, že se svými ideály tehdy neprorazil, že se staly ve své době pouhou utopií. Bez účasti a podpory dalších velkých evropských panovníků nemohl ničeho dosáhnout. A tak se z těch navrhovaných 23 článků prosadilo jen několik celkem nepodstatných maličkostí. Intriky papežské kurie (s papežem totiž návrh jako s členem organizace vůbec nepočítal, přiznával mu pouze možnost účasti jako pomocníka při uskutečňování cílů a akcí organizace. Návrh odmítal středověkou koncepci dvou mečů, církevního a světského) zde sehrály tak jako častokrát podstatnou roli. Třebaže myšlenky Jiřího z Poděbrad tehdy neuspěly, celý svět dnes uznává jeho velký přínos.I když u nás se v poslední době o jeho vizích příliš nemluví,mnoha dnešním politikům se to zřejmě nehodí do krámu,mnozí totiž na zbraních vydělávají,snad se to ale do budoucna změní a my si budeme opět Jiříka z Poděbrad připomínat.
Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

sobota 21. dubna 2012

Kat s kterým se přátelil Goethe.

Karel Huss


Mostecký kat jménem Huss, který někdy vykonával popravy i v městě Chebu, pokud zde nebyl ustanoven katem jeho pří-buzný stejného jména, měl syna Karla, který se narodil patrně v šedesátých létech osmnáctého století. Již od mládí projevoval Hussův syn nezvyklou chápavost a bystrost a proto se jeho otec rozhodl zabezpečit mu lepší budoucnost. Nechal tedy chlapce zapsat do piaristické školy v Mostě. Studentská léta katova syna byla bezútěšně smutná a nera-dostná. Věčné posměšky spolužáků, bití, pohrdání, provázely Karla po celou dobu jeho studia na piaristickém gymnasiu. Karel často upadal do beznaděje a smutku a vyvrcholením toho všeho utrpení dospívajícího chlapce bylo, že se rozhodl utéci z domova a tak se vyhnout škole. Chytili ho však. Rozezlený otec pak rozhodl, že studiím synovým udělá konec a že podle staré tradice v katovských rodinách obvyklé, podědí syn jeho řemeslo. Nepomohl ani pláč a tak v roce 1776 vstupuje zběhlý student se svým otcem poprvé na popravni lešení, aby pomáhal otci-katu.
Nakonec se Karel Huss stal městským katem v Chebu. Byl to věru podivuhodný kat. Znal latinu a řečtinu, studoval přírodní vědy, znal lékařství a historii a měl ve své chebské katovně i slušnou knihovnu. Už od starodávna se většina katů zabývala pokoutním lékařstvím a léčením zlomenin a tak i k mladému katu přicházejí záhy lidé se svými bolestmi. Několik úspěšných léčebných zákroků založilo Hussovi pověst zázračného lékaře. Tato pokoutní činnost vynesla mu nenávist okolních lékařů a lékárníků, kteří jej často udávají u městského úřadu. Před rokem 1788 se Huss oženil s dívkou jménem Žofie, která z velké lásky k hezkému mladému katu utekla z domova. Avšak líbánky novomanželů byly brzy přetrženy událostí, která změnila do jisté míry běh celého života Hussova. Rozhodnutím císaře Josefa II byl v r. 1788 nadobro zrušen trest smrti a tím pozbyl chebský kat své dosavadní řemeslo. Vedle pokoutního léčení živil se Huss i vycpáváním ptáků a zvířat. Pro svou osobní zálibu shromažďoval po celá léta doma velikou sbírku starožitností, mincí, přírodnin i všelijakých historických kuriozit. Hlavním zdrojem exponátů jeho starožitnického kabinetu byly domácnosti jeho pacientů, od kterých vyžadoval, aby mu za léčení platili starými mincemi.V létě roku 1806 dostává Hussův kabinet návštěvu nad jiné vzácnou a významnou. Tenkrát se léčil v Karlových Varech básník velkého jména Johann Wolfgang Goethe. Pro svůj pobyt si zvolil hostinec u Tří mouřenínů a tam se mu tak zalíbilo, že pak při svých dalších návštěvách Karlových Var se sem pravidelně vracel. V lázních se básník setkal se svou známou Ulrikou von Lewetzov, která jej pak na jeho pozvání doprovázela na vyjížďce do Chebu. Při té příležitosti navštívil Goethe se svou půvabnou společnici Hussův starožitnický kabinet. Veliký básník podlehl hned při první návštěvě chebské katovny osobnímu kouzlu mladého vzdělaného kata a z toho pak vzniklo mezi těmi dvěma sobě nerovnými trvalé a vřelé přátelské pouto. V pozdějších letech při dalších návštěvách Goethových v Karlových Varech doprovázel jej  při mineralogických a přírodovědných výletech - po západních Čechách. Styky s všude váženým a uctívaným německým básníkem vynesly Hussovi velikou vážnost. Pověst o jeho sbírkách se dostala roku 1823 ke sluchu rakouského státního kancléře, knížete Metternicha: který často přijížděl na letní sídlo svých předků, na zámek Kynžvart. Tam v honosném prostředí zámeckých komnat. kvetl rušný společenský život a scházeli se zde významní představitelé doby poznamenané osvíceneckými a romantickými snahami. V Metternichových salónech bývali častými hosty Beethoven, Goethe a hrabě Kašpar Šternberk, jeden ze spoluzakladatelů českého muzea v Praze. A tady, v té společnosti, vznikla myšlenka zakoupit sbírky Karla Hussa a rozmnožit jimi dosavadní zámecké sbírky starožitností. V roce 1823 je Metternichern vyslán k Hussovi magistrální rada Griinner s nabídkou, odkoupit sbírky chebského kata s tím, že by se Huss stal na kynžvartskérn zámku jejich doživotním správcem s platem 300 zlatých ročně. Byla to nabídka velmi lákavá a Huss ji přijal. Vzápětí na to jmenovala chebská městská rada Hussa svým čestným občanem, asi proto, aby mu byl umožněn snazší společenský styk se šlechtickou společností, která do zámku pravidelně přijížděla, i se samotným Metternichern. Hus podnícen geognostickými a přírodovědnými zájmy svého přátelského příznivce Goetha, tvořil i literárně. Napsal Kroniku chebskou a ve své pozůstalosti zanechal rukopis nazvaný: O pověrách, datovaný rokem 1823. Karel Huss, zemřel ve vysokém stáří osmdesáti let v roce 1839 a léta jeho životního podzimu byla šťastná. To je tedy historie o katu, básníku a knížeti.

Goethe

Terezka-bohatá nevěsta

V zimním období se u ní málokdo zastaví. Každý pospíchá raději někam do tepla a kolem je tolik jiných, nápadnějších objektů k pozorování. A pak, mezi námi řečeno, vlastně už to není žádná mladice. Právě letos jí bude 200 let. Ačkoliv se zase musí přiznat, že na ta léta opravdu nevypadá. Ale promiňte, zapomněl jsem vysvětlit, koho mám na mysli. Pražané jí říkají stručně a přátelsky „Terezka". Kde k tomu jménu vlastně přišla, nikdo už neví a ani staré letopisy v archivech se o tom nezmiňují. Ale právě to oslovení svědčí o tom, jak blízká se stala socha obyvatelům města. Vždyť její autor Václav Prachner ji původně nazval jinak — Vltava. Ale zkuste se dnes v Praze doptat na sochu Vltavy — budou vás posílat ke Karlovu mostu, na Kampu, a kdo ví kam ještě, jenom nikoho nenapadne, že je to vlastně Terezka. Možná že to souvisí i s příhodou, která se udála už před sto lety a která odlišila Terezku od ostatních soch v Praze. Tenkrát se totiž do ní zamiloval bohatý pan domácí z Platnéřské ulice. Byl to rozhodně podivín. Kolik pražských matinek se ho snažilo získat za ženicha pro svou okouzlující dcerušku a žádná nepořídila. Pan domácí viděl jenom jednu — kamennou Terezku. Kdo ví, co mu na ní učarovalo, zda pěkná tvářička nebo štíhlá postava, zamyšlený pohled či jiný půvab. Zlé jazyky, kterých bylo v Praze tenkrát dost, měly o té podivné lásce své mínění. Tvrdily, že prý se Terezka liší od svých živých družek především jedním — neunavuje věčným štěbetáním. Pomstychtivé matinky zase dokazovaly, že to by se lakomému nápadníkovi nejvíce líbilo — nevěsta, která nemá žádné nároky na drahé oblečení.Ostatně, kdo dnes už může říci, jak to opravdu bylo. Jisté je, že asi Terezčin ctitel jinou lásku nenašel, a když umíral, odkázal všechen svůj majetek této půvabné soše. Z Te-rezky se stala pražská paní domácí, čímž si nepochybně znovu vysloužila závist všech svých „soupeřek". A i když časem byla závěť prohlášena za neplatnou, socha prý i v té krátké době dokázala, že si zaslouží patřit mezi pražské domácí. K zájmům nájemníků byla docela hluchá, bez srdce a vůbec jako z kamene. Ale myslím, že se jí samotné ulevilo, když byla zproštěna tohoto podivného projevu obdivu. Neboť beze všech pochyb, úloha paní domácí jí nemohla slušet, je to přece jenom naše dobrá česká Vltava, symbol jednoho z nejkrásnějších darů naší české krajiny. Není divu, že okouzlila i bohatého pražského měšťana, ale přece zůstala majetkem těch, kteří si ji lidově nazvali „Terezkou", aby zdůraznili, jak je jim blízká. A jen tak mimochodem — může být větší ocenění jejímu tvůrci?

Okolo Levoče

 Krajiny mají své tváře jako lidé. Některé jsou přívětivé, jiné strohé a zamlklé. Některé jsou pěstěné a mladé, jiné jsou popsané vráskami historie. Některé se líbí na první pohled, jiné je třeba teprve objevovat. Spišská kotlina okolo Levoče, trochu stranou turistického zájmu, který zpravidla končí ve Vysokých Tatrách, je kus podivuhodné země. Vrcholky Tater, které lze vytušit nad obzorem, jí daly voňavý horský vzduch a vysoké větrné nebe. Lesnaté kadeřavé kopce se rozběhly do údolí jako ovčí stádo, mohutným smrkům se zachtělo dosáhnout do nebes a závodit s krahulci. Nevelká pole a velké pastviny, příznačné pro podhůřl, střídají sady a třešňové aleje, které tu dávají úrodu ne pro příznivé povětrnostní podmínky, ale díky lidské houževnatosti. Líbeznost i drsnost formovaly tvář tohoto kraje, v němž se setkáváte s objevy na každém kroku. Města se tu jmenují jako dny v týdnu — je tu Spišský štvrtok i Spišská Sobota s obrovskou věží gotického kostela, za kterou by se nemusela stydět žádná ze slavných katedrál. Najdete tu Spišskou kapitulu, uzavřenou církevní rezidencí, kterou hlídají svatí a světice spolu se starobylými kamennými lvy. Na jejích zdech můžeme ještě dnes číst jadrné nápisy středověkých vojáků, vyryté česky, madarsky i slo-vensky. Mohli bychom studovat historii tohoto kraje, sledovat osudy šestnácti spišských měst, která se dostala ve středověku do popředí a nadána samosprávou i samostatným soudnictvím, obchodovala, podnikala, rozkvétala a bohatla. Mohli bychom studovat pověsti, věnovací listiny, privilegia i stále vzrůstající zisky městských samospráv. Hlavní objev nás však teprve čeká. Protože nakonec přijde Levoča, město s krásným jménem, město renesanční, čisté a bílé, s arkádovou radnicí a s výstavnými domy. Gotický kostel svatého Jakuba na náměstí není zvenčí nikterak nápadný, ale jakmile překročíme jeho práh, octneme se rá-zem o čtyřista let zpět. V sešeřelé lodi jen stěží vnímáme nástěnné malby. Procházíme alejí oltářů, na nichž gestikuluji sochy, až staneme před vznosnou stavbou hlavního oltáře, vysokého více než devatenáct metrů. Nejsme ohromení ani rozměry, ani třpytem zlata, ani tím, že se tu v důmyslně kompozici proplétají bohaté ornamentálnl motivy se známými náboženskými příběhy. Zúčastníme se tu totiž světského zázraku: Madona balancující téměř v tanečním pohybu na půlměsíci, je přece sestrou dívek, které procházejí levočskými ulicemi.

 Světci, kteří ji doprovázejí, mají výraz obyčejných lidí. V centru oltáře, ve scéně Poslední večeře, dokázala mistrovská ruka velkého sochaře úplně zlidštit legendu a podat ji s přesvědčivostí téměř dojímavou. Člověk s unaveným a moudrým výrazem v očích je Kristus. Zlatovlasý chlapec, kterému říkali Jan, miláček páně, usnul pod jeho ochranou na desce stolu, svatý Petr se neubránil zívnutí. Ryšavý chytrák Jidáš nestačí za-maskovat falešnou gestikulaci svůj poťouchlý úsměv. Je tu také muž čerstvě vyholených tváří, který je docela soustředěn na svou žízeň a hasí ji plnými doušky z masivního poháru, je zde i apoštol, který jí svůj chléb s chutí hladového. To nejsou vznešení světci, lidé bez chyby, kteří žijí jen zbožným rozjímáním — jsou to stvoření dočista pozemská. Jsou to moderní portréty bystře pozorované, nepřikrašlované a podané s velkým smyslem pro psychologickou charakteristiku, tak živou, že jim stáři neubralo nic na její přesvědčivosti. O jejich tvůrci, mistru Pavlovi z Levoče, nevíme mnoho. Jeho osobnost pokorně ustoupila do pozadí před dílem které zanechala. Podle slohových znaků můžeme jeho práci datovat na začátek šestnáctého století, podle měkkého citového ladění jeho díla můžeme říci, že byl Slovák. Přešly věky, minul rozkvět Spišských měst, upadla jejich sláva a bohatství. Před sto lety byste se dozvěděli o Levoči jen tolik, že se tu pěstuje výborný hrách. Jméno mistra Pavla bylo zapomenuto, na lemu zlatého roucha levočské Madony se usazovaly závěje letitého prachu. Lipová těla soch hlodal červotoč, barevná roucha apoštolů prýskala a slepla. Když dějepisci umění a památkáři po roce 1945 znovu objevili a potvrdili vysoké kvality levočského oltáře, když bylo jasné, že jde a světový unikát, bylo dílo Mistra Pavla v žalostném stavu a málokdo věřil, že se podaří je zachránit. Dokázali to restaurátoři bratří Kotrbové, kteří po dlouholeté, napínavé a úmorné práci, během níž museli cely kolos opatrně rozmontovat a léčit kus po kuse, dospěli přece jenom k cíli. V roce 1955 zazářil levočský oltář v původní barevnosti a ve znovuzrozené kráse. Byl o něm natočen i film. V roce 1958 nás reprezentoval Mistr Pavel na Světové výstavě v Bruselu. jeho úspěch byl naprostý. Levoča proto nezpychla. Zůstala klidným, čistým městem, v němž se podivuhodně setkává historie s přítomností a umění včerejška s člověkem dneška.

čtvrtek 19. dubna 2012

Britská aristokracie Rene Lecler Weekend telegraph Londýn

Na každých 54 000 obyvatel Británie připadá jeden dědičný šlechtic. Odvozuje svůj titul v nepřetržité, ačkoli ne vždy přímé linii od předka, kterého panovník odměnil za ne vždy hrdinské či užitečné činy, ale protože potřeboval přátele. Šlechtic žije dobře,i když není vždy bohatý. V devíti případech z deseti sloužil v armádě a v diplomatické či státní službě.Je náchylnější k rozvodům a k druhému,či dokonce třetímu manželství než jeho krajané (26 vévodů mělo dohromady 41 manželek). Není třeba tak urozený jako jeho bratranec z kontinentu, ale životního partnera si hledá tam, kde cítí peníze nebo šlechtické tituly. „Nevhodná" manželství jsou stále ještě vzácná. Hovoří raději o svých klubech než o svých zaměstnáních- jen jeden z pěti má nějaké zaměstnání. Jeho příjmy, pocházející z tak mlhavých zdrojů, jako jsou nájemné, dražby, turistika a kapitálové zisky, jsou přísně strážené tajemství, které zná jen on a jeho výběrčí daní. P:avděpodobnost, že nikdy nevstoupí do sněmovny lordů, je asi 2 : 1. Ve společností dodnes ovládané snobismem je politicky neškodný, příjemně výstřední a společensky významný. Je vytrvalejší a umí se lépe přizpůsobit než jiná skupina lidí. Tam však generalizace a podobnosti končí. Královnina rytířská družina (26 vévodů, markýzů, 203 hrabat, 133 vikomtů, 525 baronu a 19 šlechtičen z vlastního titulu) není odborový svaz privilegovaných. Jsou šlechtici hloupí a chytří, venkovští a městští, šlechtici obchodníci a lovci.Rozdíl mezi mladým šlechticem z Chelsea a pánem manoru je stejně velký jako mezi populárním zpěvákem a arcibiskupem.Většina naráží na hluboké nepochopení veřejnosti i vlastních kolegů. Mají obvykle svůj názor na šlechtu a její místo ve společnosti, často jsou otevřeně, až surově kritičtí k lidem sobě podobným. Znovu a znovu mi říkali: „Nechoďte k tomu a tomu,Nic na něm není," nebo „Ten a ten nosí nos příliš vysoko." Nezdá se, že by měli velký smysl pro příslušnost k malé skupině pohroužené do
sebe, a přece mezi nimi kvete hierarchická závist a soupeření. Je možné a naprosto přirozené, že baron s titulem starým několik století, se bude dívat svrchu na vévodu, jehož rodokmen není tak působivý. Vévodové jsou předmětem všeobecné závisti. Mají nesmírnou cenu, protože jsou vzácní. Jsou většinou ohromně bohatí a nejméně pět - Boccleuch, Rutland, Devonshire, Westminster a Beaufort (Gloucestershire je všeobecně znám jako Beaufort) - patří k největším pozemkovým magnátům v Británii; mají 30 000 až 80 000 akrů půdy. Jen čtyři z 26 vévodů nemají rodinná sídla. Většina vévodů vděčí za své bohatství a rodokmeny senzačním machinacím na vysokých místech a nejméně - pět St. Albansové, Graftonové, Richmondové, Cordonové a Buccleuchové - postelovým dobrodružstvím Karla II. Zvláštní postavení a oslovení - Vaše Milosti - i způsob, jakým se k nim obrací panovník („Right, trusted and entirely beloved cousin"), to vše obklopuje vévody aureolou, jakou ostatní příslušníci šlechty nemají. V City se vévodský titul rovná deseti předsednickým křeslům. Markýzů je rovněž málo a jsou stejně zajímaví. Mají sklon k elegantní aristokratičnosti, výstřednosti, diletanství i určité neortodoxnosti. Hrabata, to je nejednotná branže. Je jich spousta a někteří mají nesmírně staré tituly. Jsou to často výhonky modré krve z velkého byznysu. Jejich starý saský titul jar (náčelník) prozrazuje, že hrabata tíhnou k vojenskému povolání. Někteří dosáhli vynikající kariéry v armádě. Jen 31 z 133 vikomtů má tituly starší než z roku 1880 a první anglické vikomství - Hereford - je z roku 1550, kdežto nejstarší baronské tituly sahají do dávnověku. Mnoho vikomtů bylo jmenováno v posledních letech z řad politiků a vojáků. Baronů je spousta. Je jich tolik, že se nedají roztřídit. Buď mají za sebou bouřlivou historii nebo jejich rodokmen nesahá dál než k poslední radě ředitelů. Asi polovina z 944 dědičných šlechticů má ještě svá rodinná sídla. Druhá polovina bud nikdy sídlo neměla nebo o ně přišla špatným hospodařením, pošetilostí předků nebo dědickými poplatky. I když si většina šlechticů trpce stěžuje na dědické poplatky, sotva se najde vznešená rodina, jejíž ratolest by se zásluhou výběrčích daní octla bez střechy nad hlavou Šlechticům, kteří ještě mají své sídlo, se často daří hůř než těm, kteří je nemají. Jeden z nich mi řekl: „Dům se 150 pokoji je majetek, ale zcela neprodejný artikl. Nikdy na něm nemůžete vydělat..." Nicméně je velmi málo opravdu chudých šlechticů. Jsou to podivuhodní nezmaři a nesmírně mazaní investoři. Ať jsou dědické poplatky jakkoli nespravedlivé, trvalo by stovky let, než by donutily průměrného šlechtice, aby si musel na živobytí vydělávat. Někteří vykonávají celou řadu povolání dobrovolně či z nutnosti, od udržování parků až po výrobu filmů - hrabě z Buckinghamshiru udržuje park, vikomt Falkland má hotel a lord Vivian je restauratér. Většina pracujících šlechticů však o svém zaměstnání mluví nerada, jako by to byla kaňka na štítě. Britská šlechta a její životaschopnost jsou jedinečné. Stálost je dána několika činiteli, především zásadou prvorozenství. Na rozdíl od kontinentální Evropy je v Británii — následníkem jen nejstarší syn. Pak úžasná schopnost britské aristokracie uzavírat výhodné sňatky. Skoro každá rodina najde způsob, jak znovu pozlatit svůj štít za přispění jedné či dvou dědiček. Šlechta jakožto klan si nikdy nepotrpěla na výlučnost, naopak. Cizí aristokracie jí závidí schopnost společensky se přizpůsobit. Francouzský hrabě mi kdysi řekl: „Vy, Angličané, máte pivní barony, dolující hrabata a bojující vikomty. My, Francouzově, máme jen minulost!" Jinou příčinou pozoruhodného přežívání britské aristokracie je staletá tradice státní a politické služby. Byla vždy blíže k centru skutečné moci než většina jiných lidí a dovedla se o sebe postarat.

pondělí 16. dubna 2012

Josef Hlávka-mecenáš studentů

Český stavitel, architekt a mecenáš Josef Hlávka nikdy nezapomněl na svá strastipiná studentská léta. A tak dal podobně nemajetným studentům, jakým byl kdysi on, velkorysý dar. Studentskou kolej. Založil Spolek studentských českých vysokých škol pražských, do vínku mu dal tři sta tisíc korun a vyzval ostatní k následování. V roce 1904 byly Hlávkovy koleje otevřeny. Hlávka koleje vydržoval a o studenty velice pečoval. A nejen finančně. Bývalo zvykem, že dámským návštěvnicím svého zámku v Lužanech ke kávě a zákuskům přidal klubko vlny s jehlicemi. Aby něco napletly chudým studentům. Milionář Josef Hlávka, přední stavitel habsburského mocnářství, architekt Velké opery ve Vídni, Zemské porodnice v Praze na Karlově a mnoha dalších nádherných staveb, byl skromný a šetrný člověk. Traduje se historka, že v kolejní kuchyni našel na zemi tři hrášky. Zvedl je, očistil, vhodil zpět do pytle a pravil: „Vidéjí, třikrát tři takové hrášky uvařit a je jich lžička." Studenti jistě uvítali, že si v kuchyni mohli kdykoli vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěli. Pokud však hodlali v Hlávkových kolejích bydlet a jíst, museli kromě chudoby splnit dvě podmínky. Naučit se dokonale jeden cizí jazyk a šermovat. I proto se jim někdy říkalo „Hlávkovi rytíři".

Bleší kožešinka

Přemýšlel jsem, proč se žena na obraze Leonarda da Vinci Dáma s hranostajem nechala portrétoval s tou malou šelmičkou. Aby se odlišila? Byla zajímavá? Aby v porovnání s bílým zvířátkem vynikla barva jejích vlasů? Když jsem to zjistil, byla jsem překvapený. Šelmička nebyla, navzdory zdání, oblíbeným domácím mazlíčkem. Měla zcela jiné poslání než bavit svou paní a velitelku. Ostatně, ani by toho nebyla schopná. Nebyla totiž živá. Bylo to mrtvé, jen umně vycpané zvířátko. V 16. století ovšem bylo běžné, že dámy i pánové chodili s takovými poněkud morbidními módními doplňky. Že je drželi v ruce, nebo nosili zavěšené na zlatém řetízku na krku. Vycpaní soboli, tchoři, kuny a lasičky měli velmi důležitý úkol. Měli přitahovat a ve svém kožíšku shromažďovat obtížný hmyz. Říkalo se jim „bleší kožešinka". A byla to velmi užitečná věc v době, kdy se lidé většinou koupali za celý život jen dvakrát, po narození a před svatební nocí. Po třetí, pokud ovšem nezvládli více svatebních nocí, byli důkladně omyti až po smrti. Říkám si jen, jestli blechy a vši daly přednost chladné mrtvé kožešině před teplou krví pánů a dam. Snad ano.

neděle 15. dubna 2012

OSTROVY NA PRODEJ. překlad z Lectures pour Tours--Paříž 1935

Ve škole jsme se často trápili, když jsme se museli učit nazpamět jménům kdejakých ztracených ostrůvků, o které se nikdo nezajímal a o které za celý rok nikdo nezavadil. Po skončení studií jsme jména zapomněli a ostrůvky pro nás znovu zapadly do nezměrného prostoru dalekých oceánů. Nyní však najednou se vynořují znovu, tentokráte už ne jako pouhá jména, nýbrž jako zcela určité kusy země, na kterých je možno také žít. Zajímají se o ně lidé vysokého postavení: diplomaté, admirálové a šéfové generálních štábů, kteří se nedávno v Londýně sešli u jedné mapy. Výsledkem několikahodinového hlubokého studia bylo odeslání několika šifrovaných telegramů na Nový Zéland, za nimiž vyplul na moře anglický křižník, pověřený úkolem tak podivným, že bez pochyby bude prvním v historii: mají najít v obrovském oceánu ztracené ostrůvky a poslat na ně v člunu námořníky, aby tam do kmene tlusté palmy vetkli tabulku s nápisem: Tento ostrov patří Jeho Výsosti králi anglickému. Po tomto aktu se člun vrátí na křižník a výprava bude pokračovat v hledání opuštěných ostrovů. Jaký důvod přiměl Anglii k tomu, že věnuje nebývalou pozornost těmto kouskům země, doposud zapadlým a neznámým? Důvod je prostě ten, že Spojené státy si předtím potichu a velmi mírumilovným způsobem přisvojily tři ostrůvky, které Velká Britanie považovala za svůj majetek: Jarvis, Baker a Howland,ležící v půli cesty mezi souostrovím Hawajským a Australií. Byly objeveny roku 1842 obchodní lodí, jež na nich vztyčila severoamerickou vlajku, ale na zeměpisných mapách byly zakreslovány jako část britských držav. Poněvadž byly skoro neobydleny, britská vláda neuznala za záhodno poslat tam své administrátory a úředníky. Uvedené ostrůvky, které neměly strategické důležitosti ani významu pro obchod, zůstávaly skoro úplně opuštěny a žily ve šťastném režimu rozsáhlé autonomie, a byly by tak žily ještě dlouho, kdyby Yankeeům nebylo jednou napadlo zřídit spojovací vzdušnou linku mezi Spojenými státy a Filipinami a kdyby nebyli spatřili v těchto ostrůvcích vhodné baze. Tyto ostrůvky náhle nabyly pro vládu velké ceny a ta ihned dala svému zástupci na Hawajských ostrovech, Samuelu Kingovi, pokyn, aby je anektoval. King vyslal postupně na ostrovy Hawajany amerického původu, a když myslel, že už jich tam je dost, dosadil na ostrůvky bez velkého hluku hawajskou správu, jež je ve skutečností správou americkou. Tak vypadaly věci, když si vláda Velké Britanie uvědomila porušení své svrchovanosti a podala protest. Z Washingtonu odpověděli, že když tyto ostrovy byly od svého objevení bez osadníků a úředníků, nepatřily nikomu, že tedy Spojené státy si je přivlastnily právem. Vznikl spor, z něhož vytěžil nejvíce anglický humor, když v jednom satirickém časopise se objevila karikatura Strýčka Sama, vycházejícího z jakéhosi úřadu nadepsaného „Kancelář ztracených ostrovů", a nesoucího pod paží tři ostrůvky. Při pátrání po ostatních opuštěných ostrůvcích se přišlo na několik zajímavých věcí. Tak ostrov Sark, ležící v kanálu La Manche, blízko u britského pobřeží, si plně zachoval starobylé zvyky, z nichž některé sahají až do středověku. Jeho samostatnost byla uznána roku 1226 Jindřichem III., synem Jana Bezzemka, a celý Ostrov patří vlastně paní Hathawayové, která se doposud honosí titulem „dáma ze Sarku", jsouc jedním z potomků větve, která vládla na ostrově od časů královny Isabely. Jako v dřívějších dobách, je každý ze 75.000 obyvatel ostrůvku povinen pracovat dva dny pro svou paní. Za to užívá obyvatelstvo, mluvící dávným normandským nářečím, výsady, že nemusí platit daní. Nepotřebuje policie a nezná slastí politických sporů. Má svůj parlament, složený ze zástupců čtyřiceti rodin, jež se scházejí jednou za rok, ale jeho rozhodnutí musí být předtím, než nabudou platnosti, schválena paní Hathawayovou, šťastnou vladařkou tohoto ostrova blažených, jež sama zase je poddanou anglického krále v državě, která Anglii nepůsobí nejmenších starostí. Maličký ostrůvek Lorda Howarda, ležící asi 360 mil na východ od Australie, anglický majetek, má nějakých stopadesát obyvatel a byl nazván zemským rájem pro své nádherné podnebí, krásnou vegetaci a šťastný život, jakému se oddávají jeho občané. Na počátku XIX. století jej často navštěvovali velrybáři, aby se zásobili pitnou vodou, jíž bylo na ostrůvku hojnost. To také přimělo roku 1840 dvě evropské rodiny, že se na něm usadily, pěstovaly tam zeleninu a ovoce a prodávaly je kolem plujícím velrybářským lodím. Když počalo v těchto končinách ubývat velryb, lodi přijížděly již řidčeji a obyvatelé ostrova se „zařídili" na pěstování zvláštních palem, specifických pro tyto kraje, jejichž semena s prodávají na celém světě. Tyto palmové plantáže stačí krýt veškeré potřeby domorodých pěstitelů a vyžadují jen dvou hodin práce denně pro každého z nich. Domorodci jsou tak zvyklí na tento klidný, pravidelný život, že odmítli vstoupit do služeb dvou hotelů, které tam byly zatím zřízeny, ty byly nuceny opatřit si služebnictvo z ciziny. Podobně, jako všem ostatním osobám, které se přistěhovaly na ostrovy a žijí tam pod dohledem „Přistěhovaleckého úřadu", dali domorodci i novému služebnictvu pojmenování „importovaných". Domorodci se žení většinou s domorodkami a země je společným majetkem všech. Při svatbě dostanou mladí manželé kousek země, aby jej vzdělávali. Tento pozemek mohou odkázat svým potomkům, ale nemohou s ním naložit podle své vůle, poněvadž patří celé obci. Poněvadž se všichni zabývají stejnou prací, rozděluje se zisk stejným dílem mezi všechny, vyjímaje ale „importované", kteří musí platit 15 liber daní ročně. Na druhé straně, mají-li domorodci jiné důchody, které neplynou ze společné práce a přesahují 24 libry, odečtou jim je při rozdílení zisku od jejich podílu.
Tak tam řeší hospodářské problémy směrem dolů, takže nemají ani bohatých ani chudých. Bylo by však opravdu škoda, kdyby do tohoto tak šťastného života jednoho dne zasáhla ctižádost nějaké mocnosti, která by si ostrůvek koupila, aby na něm zřídila svou leteckou základnu nebo něco podobného. Ať se to zdá sebe neuvěřitelnější, zalíbíli se někomu nějaký osamělý ostrůvek v Tichém oceánu, může si jej koupit právě tak snadno, jak by si koupil nějaký dům nebo stavební pozemek v městě. „Ostrov Polynesie na prodej. Bližší informace v kanceláři pana X., Brusel." Tento inserát se objevil jednoho dne v jednom z bruselských denních listů a vzbudil velký rozruch mezi dobrodružnou částí obyvatelstva. Kancelář podnikavého prodavače ostrovů byla v mžiku obležena reportéry a nedůvěřivými zájemci. Majitel kanceláře však prohlásil, že nejde o omyl ani podvod, nýbrž to je prostý příkaz majitele, jenž prodává ostrov vzdálený 50 mil od Tahiti. Novináři nelenili a vyhledali slavného majetníka, jenž jim vysvětlil, proč chce prodat svůj ostrovní majetek: „Měl jsem bratra, jenž byl mnoho let úředníkem v Belgickém Kongu. Celý život se nevzdal touhy poznat Tahiti, a když opustil koloniální službu, nemyslil na nic jiného, než jak by uskutečnil svou touhu.
Vsedl na loď plující do Papaete. V Papaete jej předvedli ke královně Pomaré, jež jej poctila svým přátelstvím a důvěrou a vylíčila mu takovým způsobem krásy a půvaby jakéhosi opuštěného blízkého ostrůvku, že můj bratr se rozhodl ztrávit na něm zbytek života. To také učinil s mou peněžní pomocí roku 1922. Po sedmi letech zemřel a já jsem zdědil celý ostrov. Bohužel špatné obchody a finanční obtíže mě donutily k tomu, abych se ostrova zbavil. Vidíte tedy, že v tom není nic zvláštního." Jiný inserát stejného obsahu vzbudil ještě větší pozornost svou ,stylisací: „Kdo si chce koupit ostrov? Prodá se ostrov Tabar o rozloze 300 čtverečních kilometrů. Leží v Tichém oceánu v souostroví Bismarcka, na jih od Ecuadoru. Velkolepá vegetace, nevyrovnatelné podnebí, lov na divokou zvěř i ryby atd. Bližší informace podá . . ." Jako v prvém případě byla i tato nabídka vážná a prodávané království nemělo na sobě nic fantastického až na svou historii, hodnou, aby ji vypsalo pero Julese Verna: Před 43 lety vyplul jakýsi švýcarský mladík Karel Peterson na moře za dobrodružstvími. Při jednom z nich se ztroskotal na pobřeží ostrovu Tabar, divoké země na sever od Země Viléma v jižních mořích. Poněvadž všichni obyvatelé tohoto ostrova byli lidojedi zdálo se, že se tam skončí dobrodružná pouť mladého mořeplavce. Ale snad buď proto, že jeho maso se domorodcům nezdálo příliš vybrané pro slavnostní hostinu, anebo, že na ně učinila dojem jeho osobnost a způsob, jakým se zachránil, stalo se, že místo aby si z něho připravili dobrou pečínku, prohlásili jej za svého knížete. Peterson, jenž dovedl být vděčným, si získal důvěry domorodců a těšil se všeobecné vážnosti.
Náčelník mu dal i svou dceru za manželku. Po smrti náčelníkově nastoupil na trůn a dal si jméno Karel I. Poněvadž spojení s dcerou lidojedovou nemělo dlouhého trvání, oženil se po několika letech s anglickou dívkou Jessie Simpsonovou, z níž udělal královnu Jessie. Oba vládli nad věrnými tabarskými poddanými celých dvacet let. Jejich poddaní, kteří se zatím vzdali kanibalských zvyků, se věnovali na naléhání panovníkovo chovu vepřů. Ale v předvečer dne, kdy měl Karel být oficiálně uznán celým světem, královna náhle onemocněla a pařížští lékaři, kteří byli přivoláni k nemocné, nařídili odjezd královny do Evropy. To bylo důvodem k tomu, aby i král se rozloučil se svou zemí a usadil se trvale ve Francii. Proto se však ještě nechtěl vzdát plodu svých dobrodružství, a poněvadž považoval Tabar za svůj majetek, nabídl jej na prodej za mírnou cenu. Je velmi možné, že by se byl našel kupec, poněvadž na robinsonovský život se najdou vždycky zákazníci. Na neštěstí však král, který neznal mezinárodního práva, nepočítal s tím, že souostroví Bismarckovo, jež před světovou válkou patřilo Německu, je nyní pod vládou Anglie a že Londýn nemá mnoho chuti dát si rozprodat své državy. Poněvadž ve většině případů nemá žádný soukromník práva prodávat ostrovy ztracené v Tichém oceánu, koupil si bohatý Angličan Hugo Brassey od vlády ostrov Queensland Dunk, aby na něm,ztrávil své líbánky. Při podpisování prodejní smlouvy poznamenal úředník s úsměvem: „Odpusťte, že vám neodevzdávám tento majetek jako inventář, poněvadž mimo ptáky není na něm ničeho." Proto však nemyslíme, že takové ostrovy hledají jen výstřední novomanželé nebo dobrodružní námořníci. Nedávno na ně upozornila sama Společnost národů, když liga, utvořená z těch, kteří následkem rozpadnutí Rakousko-Uherské monarchie zůstali bez státní příslušnosti, podala Společnosti národů petici, podepsanou šesti tisíci přivrženci v níž žádá, aby jim byl postoupen jeden z opuštěných ostrovů, na němž chtějí založit samostatný stát s maďarským jménem Kilassitatak Ország.

pátek 13. dubna 2012

Staropražští výletníci

DOVEDETE si, vy dnešní pražáci představit, že byste uvažovali o „cestě" na Vinohrady, na Petřín nebo „až" do Vršovic jako o polodenním výletu — a o Troji, nebo Malé Chuchli jako o výletu celodenním? Ano, tak se mění časy, co bylo včera „v horoucích peklech", je dnes za humny, a tam kde si dávaly ještě poměrně nedávno lišky dobrou noc, jsme metrem nebo tramvají za chvíli. Tento dopravní prostředek, auta, autobusy,metro a železnice způsobily, že nynější „Velká" Praha se scvrkla vlastně na město o mnoho menší než bývávala ona stará Praha našich pradědů a prapradědů, sevřená hradbami. Vždyť její celá veřejná doprava čítala tehdy plných pět fiakrů, jichž počet vzrostl teprve po založení Olšanských hřbitovů! Proto milovali staří Pražané nejvíce pohodlné procházky, které je nezavedly příliš daleko do tajemné, neprobádané „džungle". Byla tu Valdštejnská zahrada, v níž se kochali pohledem nejen na bohatýrské štuky sally terreny, ale i (tomu je již velmi dávno) na gigantickou klec s keři a stromy, kde si stavěla lapená zvěř a zajaté ptactvo svá doupata a hnízda jakoby ve volné přírodě. To bylo druhé staropražské zoo. První zřídil císař Rudolf ve staré zahradě vedle Prašného mostu. Zde se za dávných časů obdivovali občas Pražané žlutým šelmám a jejich hravým mláďatům ve
„lvím dvoře", medvědům, rysům i velbloudům v klecích sousedních a mluvícím papouškům v nedalekém háji. Ba jednou uzřeli v této zahradě —jako první Evropané — rozkvésti podivuhodné cizokrajné květy tulipánů, jichž cibule sem přivezl z Turecka císaři vyslanec Busbek. K nejoblíbenějším místům nedělního osvěžení náležely vltavské ostrovy, a to již od nejstarších dob. Byl tu především ostrov „Trávník", zvaný později i ‚Malé Benátky" a posléze „Střelecký". Původně býval pustý a holý, teprve kolem r. 1700 jej osadili páni ze střeleckého cechu stromořadím. Zde se zablýskal v den sv. Jana, patrona země, r. 1729 po prvé v Praze ohňostroj. Přívozem v dolní části ostrova jezdilo se na ostrov na hlučné a nádherné střelecké slavnosti, jimiž nepohrdla ani šlechta. Teprve před 97 lety byl ostrov spojen s oběma břehy řetězovým mostem. Byl to původně projekt majitele žofínské zahradní restaurace, Gottlase. Ten měl dokonce již i vypracované plány taktéž řetězového mostu, který měl vést přes oba ostrovy. Dal se však předstihnout společností a marně se s ní soudil, prosoudil celé své velké jmění a octl se nakonec jako pološílený žebrák na stupních dominikánského kostela. Ostrov žofínský měl původně zcela jinou, okrouhlou podobu. Byl také menší, neboť měřil jen 250 metrů délky a 100 metrů šířky. Teprve veliká povoden roku 1784 mu nanesla jeho severní cíp. Pak byl ohrazen chránící zdí a osázen topolovým stromořadím. V neděli zde vyhrávala hudba, točil se tu pro kluky kolotoč, zatím co tátové se bavili „biliárem" a kuželnikem. Po cestičkách se procházely v širokých krinolinách
půvabné krasotinky, sledované, jak praví tehdejší kronikář, „dychtivými zraky mladých větroplachů". Milou, útulnou restauraci měl i nejmenší pražský mlýnský ostrůvek Mráčkův. Chodívaly sem však většinou jen paničky na kafíčko, neboť pivo se zde neprodávalo. Děti s chůvami, rybáři a kopáníchtiví chodívali na Štvanici. Robanský ostrov byl cílem spolkových výletů. Jistě nejčastěji však chodívali naši dědové v neděli na „šance". S hradeb, přeměněných zemským purkrabím hrabětem Chotkem r. 1827 v krásný park, skýtaly se promenujícím měšťanům nesčetné, stále se měnící pohledy na zelené okolí města. Na své cestě kolem Prahy mohli se osvěžit ve třech kavárnách a nakonec se pobavit v „Areně na hradbách", kde vystupoval v nesčetných lidových fraškách i Mošna. Bašty padly před 135 lety. V těchto letech vznikly na Mariánských hradbách i Chotkovy sady. Byly prý, jak praví udivený současník, zprvu tak oblíbeny, že sem s počátku chodili v neděli lidé dokonce až z Nového města. Největší dar však učinil zemský purkrabí Pražanům r. 1804 přeměnou Královské obory ve veřejný park. Hostinec s tanečním sálem zde sice byl již 13 let, byl však dosud vyhrazen šlechtě. Ta a bohatí patriciové sem chodili tančit již jen ve čtvrtek, obyčejnému lidu náležely neděle.Dobré, uleželé pivo bylo odevždy čarovným magnetem, které dovedlo zlákati leckterého, jinak dokonale usedlého Pražana k různým neslýchaným výkonům, jako k daleké pouti za městskou bránu. Za Rozentálem (tak se kdysi říkávalo druhým názvem Karlínu) sváděla svým vyhlášeným malvazem „Myší díra", později nazývaná „Strassburk". Ještě kousek dále ležela ve vesničce Kožich výletní hospoda „Tyrolka" neboli „Kuchynka" — a to s pivem ještě lepším. Na Smíchov pak přitahovala výletníky ani ne tak botanická zahrada, za dnešním Jiráskovým mostem, ale hostinec „U čísla r", jehož zahrada byla před 130 lety zastavena. Ba našli se i takoví, kteří se vydali každé pěkné letní neděle za pivem až do Vršovic. Ale nejen pivu holdovali tehdejší „trampíři", libovali si také v domácích vodách minerálních. Ženy milovaly obvzláště minerální zřídlo nialochuchelské, s léčivými vanovými lázněmi. Nedělním střediskem inteligence byla — Pštroska" na nynějších Vinohradech hned za Konskou branou". Pštroska patřila bohaté staropražské rodině a lokální patrioti dávali její železité minerální vodě přednost i před světoznámou vodou Pármontskou. Roku 1847 dali majitelé lázně obnovit a nazvali je honosně „Stephensbad". Nejoblíbenějším lidovým hostincem byla výletní restaurace hned na úpatí Žižkova, kde se hrálo a tančilo. Velkou zahradu a rybník měl, nyní již navždy zaniklý, „Bezový mlýn". Podél nynější Vinohradské třídy táhla se rozsáhlá „Kanálská zahrada", založená s velkým nákladem popražštělým italským hrabětem Canale de Malabaila. Zde se toulali anglickým parkem milenci, obdivovali četné vodotrysky, jezírka s labutěmi a ostrůvky, na nichž stály čínské pavilony a antické chrámy. Byly tu i ptačí voliéry, miniaturní zoologická zahrada a také poustevna neboli eremitáž. Hrabě Canale zde zřídil dokonce i pokusný ústav botanický a dobytkářský. Proto se zde také konaly první naše hospodářské výstavy. Jiný šlechtic, baron Wimmer, zase založil na dříve nejpustším místě pražského
okolí, kolem nynějšího Vinohradského náměstí, taktéž podle Chotkova vzoru, rozsáhlé výletní sady, kde se střídaly pestré louky, háje, ovocné sady a rybníky. Ani zde ovšem nechyběl hostinec s tanečním sálem a vzorným kravínem. Ale to všechno Pražanům ještě nestačilo. Většina z nich zůstávala i za nejkrásnější letní neděle doma a užívala „přírody" opatrně — tak, že si postavila židle před vrata a zopakovala si při těchto sedánkách všechny události, které vzrušily v minulém týdnu ulici ...

vévodkyně de La Valliére cesta od milenky krále až po zdi kláštera

Tours není žádné obzvláště krásné nebo obzvláště veselé francouzské město. Za noci chodí po vymřelých ulicích hlídky, řinčíci ostruhami a zbytečně pevně narážející halapartnami o špatné dláždění, a hledí, aby v malých výčepech včas uhasili louče. Dojde-li někde k nějaké vádě, jestliže nějaký opilec je méně jemně dopraven z některé malé, zakouřené krčmy na ulici, je tu hlídka, jako by ze země vyrostla, a sebere výtržníka. Na opilce je tourská noční hlídka obzvláště ostrá, ty sbírá, kde je najde, a pak to pro ně znamená ležet v šatlavě na slámě plné štěnic a vyspávat tam svou opičku. Jen jediný obyvatel smí noc co noc vrávorati domů opilý, smí zpívati po ulicích, hulákati na měsíc, lehati si na zem a kopati nohama; smí si zkrátka dělati, co chce, hlídka nic nevidí a neslyší, kdežto jinak se vojáci Ludvíka XIV. vrhají jako Harpyje na každého, kdo tropí nenáležitý hluk. Tento osudem hýčkaný a noční hlídkou v takové míře šetřený starší pán byl Monsieur de Labaume Le-blanc, nelišící se svým vnějškem nijak od ostatních mužských obyva-tel města Toursu. Nosil týž zastaralý maloměstský oděv, tutéž paruku a tytéž nemoderní střevíce. Ale v jeho pokoji visel obraz v drahocenném rámu, znázorňující kupodivu krásnou mladou ženu, jejíž jméno znali všichni nejenom v jejím rodišti, nýbrž i v celé Francii a vyslovovali je s největší úctou: Louise Francoise duchesse de Lavalliere. Tato Luisa Františka, jež jednoho srpnového dne roku 1644 spatřila v Toursu světlo světa, jemuž se vůbec i zvlášť ne neprávem dává jméno „slzavé údolí", byla dcerou pana Labaume Leblanca a oficiální milenkou — maitresse en titre — krále Ludvíka XIV. Není tedy divu, že si hlídka netroufala na toho nočního blouznila, milujícího vínečko a veselícího se daleko více, než to připouštěly tourské názory, a že tchánovi „s levé ruky" samého Slunečního krále neházela ani skutečně ani obrazně klacky pod nohy. U kolébky Luisy Františky se nezpívalo, že bude jednou hráti na pařížském a versailleském dvoře tak velikou a neomezenou úlohu. Drobní francouzští šlechtici se těšili malé vážnosti, neznamenali nic. Byli ovšem domýšliví, hartusili o svá práva, jichž dávno již pozbyli, byli skoro šmahem chudasové, kteří se životem bídně protloukali, byli však příliš pyšní, aby se chopili nějakého povolání, ježto jejich otec, děd a praděd také žádné povolání neměli a jen trávili své důchody. Za panování muže však, který o sobě řekl, že on je státem a že po něm může přijít potopa, který vydával miliony zlatáků pro své potěšení a střídal své ženy častěji, nežli si jeho poddaní převlékali košile, neměla více drobná Šlechta žádných rent a musila hleděti, jak by se uživila. Důstojnická místa stála peníze a bylo jich těžko dosáhnouti, kněžský stav byl přeplněn, a nevzdělanost v kruzích té drobné šlechty byla neuvěřitelná. Jen zcela malá část těch šlechticů uměla čísti a psáti, dívky pak v tom byly obzvláště špatně. Neučily se vůbec ničemu .. . Luisa Františka byla slavnou výjimkou. Osvojila si z vlastního popudu neobyčejnou míru vědomostí, uměla latinsky i jiné řeči, kreslila pěkně a dovedla velmi způsobně hráti na clavicytherion. Měla také hezký hlas, občanky a občané tourští stáli často a naslouchali, jak zpívá písně z doby Ludvíka XI., mluvící o jeho útěku ze světa na Plessis-lez-Tours, o lazebníkově manželce, již miloval, o lazebníku a katovi, kteří byli jeho rádci, o třech řadách lučištníků, kteří musili zámek střežit, a o hrozném strachu tohoto panovníka ze smrti. Jednou slyšel ten zpěv mladý pařížský kavalír, vstoupil do domu, viděl překrásnou děvu, jež tehdy právě dosáhla třiadvacátého roku, a otázal se jí, zda s ním chce jíti do Paříže, aby tam udělala štěstí sobě i jemu. Ona odvětila oním okouzlujícím úsměvem, jejž potom tolik básníků opěvalo, že sice chce udělati své štěstí, nikoli však jeho, a že hodlá zůstati ctnostná, jako dosud. Kavalír, královský komořl, byl s tím srozuměn, pouze o té ctnosti měl své vlastní myšlenky, a ty se točily kolem jeho pána, nejkřestanštějšího krále Ludvíka XIV. Jak by to bylo, kdybychom mu přivedli tento rozkošný dívčí květ? Jeho vděčností nebylo možno opovrhovat A tak se jelo nejbližší poštou do Paříže, aniž byl vzat na potaz pan Lebaume Leblanc, toho dne obzvláště nachmeleného . . . Komoří počítal správně. Král, jenž zpozoroval Luisu Františku v hustém lidském davu, jásajícím mu vstříc před versailleským zámkem, dotazoval se ihned svého komořího, který starostlivé stál vedle ní, kdo je ten div stvoření.Luisa Františka si předsevzala, že zůstane ctnostná. Že však se sama vznešená osoba Ludvíka XIV. bude zajímati o ni a o její ctnost, to nepojala do svých cudnostních rozpočtů. Ježto, jak známo, se svátky musí slavit podle toho, jak v kalendáři padnou, a setkání s králem v jednom z mlčelivých pavilonků versailleských bylo pro Luisu Františku svátkem, padla i ona. . . Komořímu se dostalo velké odměny, Ludvíku XIV. nejkrásnější dívky ve Francii, a Luise Františce last not least — milence, kterému bylo nutno dáti přednost před mnohými muži, i kdyby nebyl býval francouzským panovníkem. Ludvík, jemuž bylo dána přezdívka „těkavý", nemohl brzo býti bez Luisy


Miloval tu chytrou, vzdělanou a roztomilou bytost, jež se nikdy nemísila do státních záležitostí, pro nikoho se neucházela o královu protekci a nechtěla býti ničím jiným nežli dobrým andělem královým, který by mu slíbal starosti s čela a obveseloval ho po těžkých rozhodnutích svou hrou, zpěvem a lehkým způsobem hovoru. Čtyři děti měl s Luisou Františkou Ludvík během těch let, jež pro oba milující plynula jako bystřina, roztomilé amorky, jež rostly pod matčiným dozorem a nebyly svěřovány cizím rukám, dokud byly malé. Nebot i Ludvík XIV. se potěšoval krásou a půvabem těch bambini, jak je žertovně nazýval po italsku, s řečí Dantovou byl dobře obeznámen a plynně jí mluvil. Tak uběhlo sedm let, a vévodkyně de Lavalliére slavila své třicáté narozeniny. Současníci říkají, že toho dne byla tak krásná a okouzlující, jako nikdy jindy. Toho osudného dne prohlásila králi, jenž nechtěl svým uším věřiti, že se rozhodla zříci se světských radosti a vstoupiti do kláštera. Cítí prý v sobě „vocation", povolanost k tomu, a provede prý každým způsobem své rozhodnutí. Touží prý po tom, aby se z tohoto života dostala do samoty klášterní kobky, do klidu a pokoje duše. „Louise de la Miséricorde" slula zbožná řeholnice, o níž jen málo lidí vědělo, že bývala kdysi vévodkyni de Lavalliěre, když ještě žila ve světě, v němž život naprosto není a nebyl hoden, abychom jej žili. . . Šest let po svém vstupu do kláštera napsala Louise de la Miséricorde dílo, jehož název byl: „Réflexions sur la miséricorde de Dien" — úvahy o božím milosrdenství — z něhož dobře poznáváme její zbožnou kajícnost, její odklon od světa a ponoření v sebe. Třicet let ještě ztrávila uvnitř klášterních zdí, často sedávala u varhan, a jeptišky naslouchaly, jako kdysi naslouchávali občané a občanky tourští, když bývalá vévodkyně de Lavalliere hrála na clavicytherion a zpívala k tomu píseň o osamělém králi Ludvíku XI. v Plessis-lez-Tour. Jednoho zářivého červnového dne roku 1710 vzal Bůh sestru Luisu de la Miséricorde k sobě . . .

středa 11. dubna 2012

Orlík a jeho lásky

Ve Vídni jednoho večera v prosinci 1830. Na městských hodinách odtlouklo pět hodin. Ale po dva dny napadalo na městské střechy a do ulic tolik sněhu, a tolik sněhu ještě je cítit ve vzduchu, že obvyklé tlučení hodin nezní jako obyčejně, ale jako by bylo vatou utlumeno. Pět úderů na věžích nemohlo proniknouti ani silné zdi dvorního hradu a nemohlo proniknouti do tmavého bytu, jenž v jednom křídle starého císařského hradu byl vyhrazen pro vévodu Zákupského - Orlíka. Mladý princ ještě nezavolal svého komorníka, aby zažehl lampy. Ležel natažen, obut ve vysoké boty, jezdecký bičík v ruce, na pohovce, na kterou si lehl před chvílí, když se vrátil vyčerpán a v horeč-ce z bláznivé vyjíždky na koni, která vedla až k Schönbrunnu. Sám sní v příliš brzy přišlé zimní noci. Probíhá ve vzpomínkách svůj život jako to činí lidé příliš brzy unavení životem. A přece není vévodovi ani dvacet let. Bude je mít teprve 20. března příštího roku. Jaké vzpomínky může v těchto letech míti? A přece jich má mnoho a vzrušujících. Dětství tam daleko v paláci tuilerijském, zajetí mladého vyhnance, smrt otce, jehož sotva znal a jehož neměl již nikdy spatřil,na dalekém ostrově pod dohledem anglických žalářníků, matka, jež byla pyšnější na své vévodství parmské, než na ztracený trůn císařský. I pro milostné pletky s Neippergem zapomínala na své povinnosti manželky, ho opustila; mládí císařského syna, který se stal rakouským princem mezi tolika ostatními arcivévody a který, stejně jako oni, byl bez naděje, neužitečný, bez budoucnosti,bez volnosti jednání nebo to vše přechází v jeho mysli sem a tam, jako dotěrné fantomy, I přechází před přimhouřenýma očima mladého jezdce ležícího v temnu.Ale to není všechno! Tato bezúčelná existence, toto živoření,na něž jsou zvykli jeho četní rakouští bratranci, na to si Orlík stále nemůže zvyknout. Jeho duch je příliž živý. Jakýsi plamen sžírá jeho křehké tělo,a aby byl tento plamen zhašen,všechny předsudky starého,formalistického dvora, všechny možné machinace bázlivé diplomacie se soustředí kolem tohoto mladého muže. Metternich bdí. Stejně bdí i vévodův vychovatel, princ Dietrichštein, který je stále ve střehu. Nikdy nerozbije Napoleonův syn pouta , jež mu připravili. Bude vždy jen synem Marie-Louisy.Co mu tedy zbývá? Láska?Když na to pomyslí, musí, se Orlík usmát. Ne snad z mladistvé chlubivosti. Spíše z bolestné ironie a také vz únavy.Jeho první milenkou byla komtesa Nandina Karolyi. Snědá, hez předsudků, zdála se býti zamilována do tohoto jinocha, který s námahou nesl svůj osud na svých ramenou, ale se strany dívky to nebyla láska, ale spíše zvědavost. Musil se od ní odloučiti. Nějakou dobu poté byl milencem komtesy Pisani, krásné Kavkazanky, provdané za maďarského magnáta. Nechala se od něho milovat, aniž ho sama milovala a když musila mladá žena následovat svého manžela do Budapešti, krátký poměr docela přirozeně zanikl. Fanny Els-slerová, okouzlující tanečnice z Opery? Orlíkovi byla vždy jen přítelkyní, nikdy mu nebyla milenkou. To je vše? Můj Bože, ano! Nepřihlížeje k několika dobrodružstvím, zcela náhodným, s ženami z polosvěta, se kterými se potkal někde v zábavních místnostech nebo v ulicích vídeňských, zde končí kapitola Orlíkových lásek. Stále unaven, stále ještě ležící na pohovce, plavovlasý jezdec si povzdychl. V tom okamžiku zazní lehké zaklepání na dveře.
„Vstupte!" zvolal vévoda a živě povstal.Dveře se otevřely, světlá silueta se zarýsovala v šeru,zašustění sukni přeběhlo po koberci.„Františku, jsi tu?" tázal se něžný hlas s nádechem neklidu. „Copak tu děláš sám a ve tmě? Spal jsi? Podívej se, to není od tebe moudré!Ale nejdříve rychle světlo!"Příchozí spěchala k psacímu stolu,aby rozžala jednu a potom druhou lampu. Ve světle, jež se rozšířilo,spatřil Orlík usměvavou tvář, rozkošnou tvář vroubenou světle kaštanovými vrkoči vinícími se kolem spánků. Spatřil také v mírně .dekotovaných šatech, s nabíranými rukávy, jež ponechávaly ruce obnaženě, mladé a něžné tělo ženy, ženy jejíž gracie spočívala v její lehkosti a v roztouženosti. „Žofie!" zašeptal. Žofie, manželka arcivévody Františka Karla, snacha císaře Františka II., byla tetou vévody Zákupského. Ale byla to teta, již dělilo od synovce jen šest roků věku. A nadto to byla teta hezká a veselá, něžná a rozumějící. Když byl František ještě dítětem, již tehdy mu byla přítelkyní, jedinou a nejlepší ze všech.Utěšovala ho, povzbuzovala ho a bylo-li toho potřebí, chránila proti nepřátelství Metternichovu,proti Diettrichsteinovi i proti nepřátelství ať již zjevnému nebo skrytému celé císařské rodiny. A i když se František již blíží dvacítce svého věku, zůstává Žofie stále stejnou, stále je opravdodou přítelkyní, důvěrnicí, ochránkyni. Odpovídaje skoro nevědomky na otázku, která ho vyrušila z jeho snění. zašeptal Orlík: „Ach, Žofie, já na tě docela zapomněl!"„To je ovšem zlé,". odpověděla mladá žena.„Zapomněl jsi na mne která nikdy na tebe nezapomíná.Když jsem tě viděla přijet z vyjíždky na koni, čekala jsem tvou návštěvu. Ale marně! A tak jsem si řekla: ,Můj malý František se asi zavřel ve svém pokoji! Asi má zase můry!' A tak, jak vidíš, přišla jsem já k tobě!"Posadila se na pohovku vedle mladého muže. Vzala jeho ruku do svých a jemně ji hladila. Naklonila se nad něj. A Orlík cítí parfém, který se šíří z jejího šatu a cítí něhu oné náklonnosti, jež se mu nabízí, a to jej zneklidňuje.„Ano, vím, že jsi hodná,"praví„ a vím, že mne máš ráda!" A když si povzdechl, tázala se ho,„Máš světabol, Františku? Otevři mi své srdce a pověz mi, co tě trápí.Jsem tu ulebe, abych tě poslouchala a budu-li moci, abych tě uklidnila"Váhá s odpovědí. Ale potom začne prudce mluvit,„Zemřu mlád ... vím to ... ach,neprotestuj, Žofie! Jsem o tom přesvědčen. Ano, zemru Mlád a co mne nejvíce činí beznadějným, to je že zemřu, aniž bych poznal lásku,opravdovou lásku, která se dává celá, bez výhrad a bez zájmů." Položila svou nahou paži na paži mladého muže, naklonila svou hlavu k jeho horečnaté hlavě. Jejich vlasy se mísily, jejich ústa byla blízká. Žofie mu odpověděla,„Ne, Františku, nezemřeš tak, jak jsi říkal a jestli ti chybí ke štěstí vědomí opravdové lásky, věz, že já tě miluji tak, jak si přeješ být milován."„Ty, Žofie?" „Ano, já!" A potom již nic neřekli. Ostatně nemohli ani mluvit, protože jejich rty se spojily v polibku . . .. V místnosti je ticho. Ticho je také v okolí starého dvorního hradu, je tu ticho jako v zámku šípkové Růženky.A venku na císařský palác, na vídeňské střechy a do ulic tiše padá sníh. Ticho, 'stále ticho. Tu náhle Žofie vyskočí. Před zrcadlem upraví svůj účes, srovná svůj šat. A potom rázně přikazuje: „Františku, rychle se oblékni k večeři! Víš, že císař zuří, když někdo přijde pozdě k večeři!" Tento diskretní poměr, který přinesl Orlíkovi tolik dobra a který začal onoho zimního večera roku 1830,vyplnil cely zbývající, krátký život Orlikův. Zůstává jedinou velkou láskou jeho života, láskou, která oblažuje srdce a činí člověka pyšným. I listorikové o ní vědí málo.Arcivévodkyně', která zemřela ve vysokém věku, pečlivě zničila, svou korespondenci, smazala všechny stopy kompromitující minulosti. Můžeme se o ní dozvědět jen dohadem podle náznaků třetích osob a podle detailů ...obzvláště výrazných. Ale po dobu, po kterou trvala, rok a několik týdnů, byla nejpečlivěji skrývaným tajemstvím. Na císařském dvoře ji nikdo nepodezříval, a manžel samozřejmě nejméně.. A když abdikoval jeho otec František II., odmítl nastoupil na jeho jeho trůn a vzdal se trůnu ve prospěch svého staršího syna, který přijal potom jméno František Josef. Jen několik přátel Orlíkových, zvláště jeho věrný přítel Prošek, vědělo o tomto poměru. František a Žofie byli šťastní milenci. U Žofie nalézal Orlík všechno to, co mu odpíralo nudné prostředí, Ve kterém byl nucen žíti. Žofie byla veselá. Žofie se vysmívala etiketě starého, přežilého dvora. Žofie byla prostá, horoucí, spontánní. Žofie byla ženou a u Orlíka nechtěla ničím jiným býti. A nadto k společenství srdcí se pojilo i společenství ducha.
Areivévodkyně nesmýšlela tak, jak smýšleli arcivévodové a arcivévodkyně její rodiny. Myslila stejně, jako syn Napoleonův. Milovala a obdivovala se Francii. Hanobila Ludvíka Filipa, krále-usurpátora. Byla přesvědčena, že její mladý milenec bude jednou povolán, aby se slavnostně vrátil do Tuilerií. Podporovala ho v jeho nadějích, uklidňovala ho, připravovala ho k jeho úloze císaře. A když byli samotni, našla si delikátní způsob, jak by byla účastna jeho spiklenectví. Neříkala mu „Franz", ale říkala mu jménem, které mu bylo dáno při křtu, „Francois". Tak uběhla zima. Orlík dosáhl věku dvaceti let. Po jaru 1831 přišlo léto. Jako každoročně, odstěhoval se celý dvůr do Schönbrunnu. . Tato letní residence nijak nepřekážela schůzkám milenců. Ba naopak. Zlomyslná náhoda tomu chtěla, že byt mladého muže byl právě nad bytem arcivévodkyně a oba byty byly spojeny tajným schodištěm. o kterém nikdo nevěděl, a které spojovalo jednoho s druhým. Co si mohli přát lepšího? Každého jitra se František a Žofie procházeli v zahradách obkličujících zámek. Káždé odpoledne, nebo skoro každé odpoledne, jezdili koňmo v parku u zámku a někdy zajeli i do okolních lesů, polí a vinic a možná, že až k wagramskému bojišti. Shora bylo řečeno, že Žofie a její muž měli spolu dítě, které se později stalo císařem pod jménem František Josef. Často byly pronášeny' domněnky, že tento císař, zemřelý potom za světové války, by mohl býti synem Orlíkovým. To je ovšem naprosto vyloučeno, poněvadž se narodil několik měsíců před tím, než vznikl milostný poměr jeho matky S vévodou Zakupským. Ne s takovou určitostí bychom to mohli tvrdit o druhém synu Žofie,,Maxmiliánovi, který se narodil v červenci 1832. Je podivné pomyšlení, že budoucí císař mexický, kterého jeho bratranec ponoukal, aby přijal korunu v vzdálené zemi, aby odešel z Rakouska, aby odešel do země, kde padl zasažen střelami popravčí čety, že tento nešťastný a tragický Maxmilián byl snad synem krále římského,vnukem Napoleonovým.Po šťastném létě přišla nová zima ve Vídni. Ale teď už Orlík nemá sil, aby bojoval proti chorobě, která ho ohrožuje, proti tuberkulose.Bledne a hubne. Marně se snaží Žofie,která je ještě něžnější a mateřštější k němu, povzbuditi ho, aby se šetřil,aby bojoval proti nemoci. Orlík již
ztratil všechnu naději na uzdravení a úplně se oddal svému osudu.Dne 22. května 1832 odjíždí Orlík do Schönbrunnu, kam za ním následuje jeho věrná přítelkyně, která byla již tehdy těhotná dítětem, jež se má brzy narodit — snad jejích dítětem.Orlíkova matka je o stavu svého syna uvědomena a spěchá k němu.Konečně přijede a nalezne syna na smrtelném loži.Dne 22. července 1832 odnáší Orlík s sebou tajemství své lásky, do temné kobky,kde byl pohřben.