Aby to už jednou čert vzal

Brno-Jakubské náměstí 1917

 Tuto sobotu jsem se začetl do článku prvorepublikového brněnského vydavatele Václava Brumovského kterou napsal v roce 1924,byli byste hodně překvapeni jak málo se jeho prvorepubliková doba lišila svou morálkou a problémy od té dnešní,však posudte sami----------------------------------------------------Divný  nadpis , .. Ale nedělejte si z toho ničeho ! O osmnácté hodině uzavírají se všechny poštovní úřady a přístupným zůstává v Brně toliko poštovní úřad při nádraží a to až do jedenadvacáté hodiny. A tu se téměř každého dne přihodí, že u jediného úředního okénka nashromáždí se obecenstvo ze všech koutů a konců města. Toto obecenstvo bývá občas hodně nervosní. Příčiny jsou všelijaké. Ale jednou z hlavních je okolnost, že venku je jíž noc, že se ve chvilce uzavřou domy a že před vámi tísní se ještě u okénka patnáct, dvacet hlav. Poněvadž ty hlavy jsou různých temperamentů a jsou různě vychovány, dochází jedna dvě ke slovním přestřelkám, negalantnostem a někdy í hrubostem. Jako na př. včera, Je nás tu ještě jedenáct a v tom si přicupe slečinka s několika zásilkami a vetře se mezi nás, jako bychom byli na ni čekali se slavobránou. A ani se nenadějete, už je u okénka a strká úředníku dopisy. »Inu, krajcelement, tohle by namíchló i ledového medvěda! Co pak si tak myslejí, frailičko ? Neznají moresů ? Odkud pak jsou ? Vědí, kde je Chropyň? Co pak tak asi zmeškají ? Či bojejí se, že jím venku vyčichne šamstr ? To si měli přikrýt a uvázat , rozřečnil se vedle mne stojící čahoun a ostatní obecenstvo se se zadostučiněním směje. Slečinka shrábne stvrzenky, povyplázne na čahouna špičku jazýčku a už je ze dveří. — Tu to dopadlo ještě s humorem. Ale někdy se věc skoncuje tragičtěji. Jako na př, před dvěma roky na brněnském nádraží. U všech pokladen se tísní veliké shluky cestujících a přešlapuji a postupují krůček za krůčkem v uličkách mezi železnými zábradlími. Za 9 minut odjíždí pražský rychlík a obecenstva je ještě před pokladnou povážlivý houf. Odbudou nás, neodbudou? Přiběhneme k vlaku ještě zavčas? Tyto a podobné myšlenky poplašily asi hlavu jednomu z přešlapujícich i vytrhl se z řady a uličkou, kterou se od pokladny odchází, přistoupil klidně k okénku a žádal lístek. Předešel tak asi třicet cestujících. Ale ještě ani peněz nevyplatil a z řady vytrhl se druhý cestující. Několika ostrými kroky přiřítil se k pokladně a neotesanci vrazil dva pořádné poličky. S doprovodem »Abyste se naučil moresům . Jak to dopadlo? Jak obyčejně. Strhl se povyk, zavolali strážníka a oba byli odvedeni na policii. Nejel tedy do Prahy ani X. ani Y. Se stejným stupněm nevycválanosti a bezohlednosti setkáváte se i při vstupu do tramvaje, do vlaku, do kina, na zápasy, při východu z nádraží a pod. Při každé takové příležitosti máte možnost roztříditi si P. T. publikum na několik tříd. Do první třídy vřadil bych ony, kteří jsou vždy a na každém místě slušni i bez tabulek a bez železných uliček. Těch je v Československé republice povážlivě málo.

Kapucínské náměstí 1894

 Do druhé třídy patří oni, kteří si vzpomenou na slušnost, spatři-li na zdích nebo na dveřích »Upozornění« nebo »Výstrahu«. Těch už je o špetku víc. Do třetí třeba vměstnat stádo, pro něž je dobře stavěti zábradlí a železné uličky. Panečku, těch už jsou tři čtvrtiny národa. S těmi si nelze zahrávat. A do čtvrté řadí se jednotlivci, kvůli nimž hoří slunce a svítí hvězdy. Kašlou na vás í na vaše práva, vše pod nebem je tu jen proto, aby oni rostli a měli své nejplnější pohodli! Pro ně neplatí »Upozornění« a »Výstrahy«, ani uličky a zábradlí. Je jich poměrně hrstka, ale jsou jako zrnka písku mezi kolečky stroje. — Kdyby mně bylo uloženo, abych určil, které národy jsou kulturní a v jaké míře, myslím, že bych špatně nepochodil, kdybych kulturu jednotlivých zemí a států posuzoval podle »Upozornění« a »Výstrah«. Slušný člověk »Upozornění« a »Výstrah« nepotřebuje a tak, kde je jich málo, jistě je i málo neotesanců. Na jakém stupni stojíme my tu u nás ? K tomu je třeba velice malé matematiky. Projeďte se za poledne nebo za deště v pražské nebo brněnské tramvaji a svezte se jednou, dvakrát ve výletním vlaku. Anebo si poznamenávejte výkřiky při zápasech a v kinech. Po případě podívejte se občas na footbal. Také nebude na škodu, sedneteli si na hodinku do »lepší« noční kavárny. Dobrým zrcadlem je í večerní a nedělní korso. Budete míti té naší společenské vůně nadosmrti dost. — Za studií pozval mne jednou jeden z kamarádů k nim na prázdniny. jeho otec měl větší statek a pří něm několik pěkných luk a kousek lesa. Ve stáji stály tři páry statných koní, jeden pár volů a dvanáct krav. A mezi těmito dvanácti kravami byla jedna zvláštnost. Nevím, jaký výraz bych měl volit, abyste nabyli pravé představy o tomto podivném tvoru. Byla to kráva jako všecky jiné krávy. Postavou i vzhledem. Ale její způsoby a počínání byly od způsobů všech ostatních krav hodně odchylné. Měla nepěkný zvyk, že nežrala ze svého, nýbrž natahovala na obě strany krk, div se řetězem neuškrtila, a ubírala krmiva sousedkám. Snad v korytě před ni je nějaká závada, čichne snad něčím, čeho kráva nesnese, přemýšlel a dohadoval se hospodář, vydrhli koryto a krávu přivázali na jiné místo. Nebylo to nic platné. Kráva byla stejně ne-- způsobná a dotěrná také na všech ostatních místech Ve stáji i když jí předkládali krmiva o mnoho více než ostatním kusům. »Tak jí, mrchu, prodej řezníkovi! Kdo pak se s tím věčně bude zlobit?« radila hospodyně. »I neprodám. Předně hodně dojí a potom je to s ní jako s podobenstvím z Písma.« Udělali v korytě před krávou dvě vysoké dřevěné přepážky a byl pokoj. »Vidíte«, povídal nám hospodář při večeři, »takoví jsou i někteří lidé. Četník, policajt, zákon jsou ošklivé a protivné věci. Ale kdyby jích nebylo, neobstáli bychom tu. Dařilo by se nám jako sousedkám naší Běluše.« Kdybyste krávu Muší převedli do lidské společnosti, lezla by první do tramvaje a první z tramvaje, při čemž by vám šlapala na kuři oka a strkala vás do hrudi a do zad. Ve frontách by láteřila a předbíhala, ve vozech by se zmocňovala nejpohodInějš'ích míst a v restauracích a kavárnách honila by sklepníky, jako by tam byla sama. Plila by vám na špičky bot a kouř cigaret vefukovala by vám ve tvář. Nejlevněji by kupovala a nejdráže prodávala. A nebylo by věci, do které by nestrkala své zvědavé tlamy. — Slušnost je to, jež činí soužití snesitelným. Kde není slušnosti, není radosti. Není uspokojení ze života a upravuje se cesta omrzelosti a nenávisti. Kdybychom byli více slušni, nebylo by třeba tak značného počtu »Upozornění«, »Výstrah«, železných zábradlí a uliček, strážníků a četniků. Kdybychom byli všichni slušní, byli by to i úředníci a úřady nezavdávaly by svojí povrchností a ledabylosti příčin ke stížnostem a rekursům. Byly by tedy daleko menší. správní výdaje a při malých správních výdajích i malé daně.

Kobližná 1907

 Proč platíme veliké daně? Protože je třeba přečetných »Upozornění« a »Výstrah«, zábradlí a uliček, policajtů a četniků. A protože tam, kde by mohl a měl býti jeden úředník, jsou dva, tří. Proč jsou tam tři? Protože je jich tam třeba. A proč je jich tam třeba? Protože jsou pohodlní uvažovat a přemýšlet a konají dnes povinnost svoji jen jako stroje. Nelze se tomu ostatně také nijak divit. Jaký plat, taková práce. Špatně placený úředník je největším nepřítelem státu a stát, který nehonoruje práce svého úředníka tak, aby tento mohl býti lidsky živ, podkopává si základy. Rašíne, Rašíne . ! Červnové obecní volby v Brně jsou malým kukátkem. Komunisty volili i úředníci, kteří o minulých volbách volili národní demokraty. Má to býti mementem vládě a všem těm, kteří říkají, že se 60.000 až 120.000 Kč těžko se dnes žije, ale soudí, že státnímu úředníku nebo zřízenci zcela dobře stačí 15.000 Kč. Kteří se osvobodili od placení daně z příjmu, ale navalili ji na 6000 Kč ročního příjmu dělníka. Kteří snížili platy všem státním zaměstnancům, ale sami nešli vpřed dobrým příkladem. Kolik bezohledností, bezcitnosti a sobectví je k tomu třeba a kolik otrlosti, pobírati z pokladny zadluženého státečku tučné příjmy a utrhovati ze suchého sousta vdovám, pensistům a zadluženým úředníkům... »Ale pro Boha živého, jak je to možné, aby československý úředník, i když má hlad, volil komunisty ? Vždyť dostanou-li se ti lidé k otěžím, bude to tu u nás jako v Rusku !« zahořekovala dáma, s níž jsem mluvil o výsledku voleb. Nevím, jaké je to v Rusku. Vím jen tolik, co mně o něm řekli vojáci, kteří tam pobyli za války a po válce několik let. Lid je tam lenivý a nevzdělaný a s takovým materiálem dělají se těžko zázraky. Neznali jsme Ruska před válkou, neznáme ho ani dnes. Před válkou jsme v něm viděli velikého svého spojence a ochránce — jaká to byla veliká zmýlená, pane doktore Kramáři, když tam lidé naši přicházeli jako zajatci! — a myslím, že by to byla veliká zmýlená i dnes, kdybychom tam přišli s představami »Národních Listů« a jiných velevlasteneckých tiskovin. Uředník — komunista! Hrozné  Ale už je to tu. Stvořila je Praha a nyní se jich leká. — Aby stát vymohl z kapes poplatnictva potřebný obnos na úhradu státních výdajů, je nucen vydržovati ohromný a neobyčejně složitý aparát berních úřadů a berních správ. Položka na udržování tohoto aparátu je závratná. A mohla by býti o dobrou polovinu menší, kdyby komise a úředníci, předpisující daně, trochu uvažovali. Jinými slovy, kdyby byli vychováni ve slušnosti. Neboť jen ten je slušný, kdo nepředpojatě uvažuje a kdo se snaží vmýšleti se v postavení svého 'bližního, ve skutečný život, v jeho nesnáze a těžkosti. Slušný úředník nepředepíše 12.000 Kč daně, když si může na prstech vypočítati, že poplatník má jen čtyřnásob vyšší obrat. Co způsobí taková ledabylost a pohodlnost? Nejvyšší rozhořčení poplatníkovo, celý slovník nadávek republice a vládě, stížnosti a rekursy, haldu popsaného papíru, několik hodin, někdy i několik dnů zbytečné úřední práce a je zaměstnán advokát, berní úřad i pošta, někdy také ještě i soud a kriminál. Výsledek? Snížení předepsané daně, nedůvěra a zaujetí poplatníkovo vůči správě státní a zbožné přání, »aby to už jednou všecko čert vzal«. To jako tu republiku, o věcech těchto přineseme časem velice zajímavé obrázky. Anebo nahlédněme do dílny soudů. Pohašteří se na Zelném trhu dvě babky a druhého dne podány jsou u trestního soudu žaloba a protižaloba. Pak se ustanoví přelíčení, k němu se dostaví dva vážní advokáti, obě uražené babky, tři svědci a 5 protisvědků. V 9 hodin počne soud a je půl jedenácté, když se přelíčení pro zmatek ve výpovědích svědků odročuje. Koukají z toho čtyři trestní

Komenského náměstí 1867

 oznámení pro křivé svědectví a když konečně je rozsudek vynesen, babka, jež nepochodila„ vykřikuje do ulic: »Tak já to nenechám, kdybych s tím měla jít až do Říma! Já podám protivá ternu rekuř !« A také ho podá. Místo jednoho soudce projednávají hrozně důležitou věc dvou babek soudcové tři a pan státní zástupce má radost, že křivé svědectví svědků dopomůže k dalšímu oživení vězeňských cel a k zdůraznění návrhu na přístavbu nebo novostavbu kriminálu. Tedy opět kupy aktů, dlouhé hodiny a dny zbytečné práce, zatížení státní pokladny, ochuzení sporných stran a zničení občanské cti několika pošetilých lidí. A všemu tornu by se předešlo, kdyby se soudce neomezoval na formální dotaz »Nesmíříte se?« a napjal všechny svoje síly i všecku svoji dovednost kazatelskou k tomu, aby si babky odpustily a podaly si ruce. Já vím, není to tak snadné mluviti k lidské zatvrzelosti a potlačiti v srdci uraženého touhu po odplatě a mstě. Ale právě proto měli by se do soudní služby hlásiti jen lidé s měkkým, milým hlasem, lidé opravdu citliví a dobří, hodně sečtělí vzdělaní a výborní kazatelové. A těmto vzácným lidem měl by platiti stát alespoň dvakráte tolik, kolík jim platí dnes, aby ušetřeni byli jakýchkoli hmotných starostí, které je dnes činí pro úřad lhostejnými a otupují je, a mohli celé svoje já věnovati jen vznešené službě. Však by si toho také zasloužilí, dobré dvě třetiny soudců a soudních úředníků a zřízenců by odpadly. Soudce měl by učiti lidi slušnosti a je to hlavně slušnost, které by se na předním místě mělo učiti také í ve školách. Jen učitel a soudce jsou ti, kteří mohou způsobiti přirozenou rovnováhu státu. Není to vojsko ani četnictvo a policie, ani výstrahy a zábradlí. — V jistém deníku brněnském rozepsal se onehdy pan H. o špatném prospěchu žactva na středních školách. Praví, že především nutno hledati příčinu ve slabšim materiálu studentstva, které stále ještě trpí nedostatky z dob válečných a popřevratových. V mnohých případech. rozhoduje pohodlí, lehkomyslnost a dosavadní setrvační snaha přijít snadno a lehce k vysvědčení a zaopatření.

Muzejní 1907

 Protože je dnes šestkrát tolik studujících, než kolik jich bylo napočítáno před válkou, činí se tlak na vyučující, aby co nejpřísněji klasifikovali. Studentů pak je proto tolik, protože máme více vzclělavacich ústavů, než kolik jich bylo v celém dřívějším Rakousku. Jiná příčina velkého procenta nedostatečného prospěchu ve studiu jest — praví pan pisatel H. dále — přetížení žactva z mnohohodinného vyučování denního. Každý vyučující samozřejmě trvá předevšim na požadavcích -svého učebného předmětu a .přípravě na své hodiny vyučovací, aby vyhověl osnovám učebným a předpisům. To vše je správné, ale na jednu příčinu — a ta není bez závažností — pan H. zapomněl. Asi před třemi týdny jel jsem vlakem ku Praze. Ve voze naproti mně seděl městský otec se sedmnáctiletým studentem. Mluvili jsme o různých věcech a došlo ovšem také na školu. »Pan profesor nám povídal,« rozhovořil se synek, »abychom se raději učili řemeslům anebo pomáhali rodičům pří hospodářství a pří živnostech. Že z toho studování dnes nic není. Každý řemeslníček prý je na tom lépe než úřednik nebo učitel. Co prý z toho dlouhého a drahého studování má? Trochu bídy a dluhů a to, že se o tu jeho bídu kde který zbohatlík a korupčník otře. Je to pravda tatínku ?« »Ba, je to dnes takové,« odpověděl tázaný a zahleděl se v myšlenkách do prázdna. A tu jsme u kořene zla, jež je s to, aby otřáslo základy našeho mladého života. Pohlíží-1i učitel na svoje povolání s tak vrchovatou mírou skepse, pak nelze čekat, že z péče jeho vyjde jednou dokonalý a sebevědomý dorost. Naopak vyroste z něho lid, který bude stejným škarohlídem. Myslím, že je velice třeba. se toho chránit. Jak ? Učiňte z učitelů optimisty. Zbavte je hmotnych starostí, dejte jim tolik, aby se jim během vyučování nehonily hlavou myšlenky a otázky, zač budou poslední třetinu měsíce žít, když již uprostřed měsíce jsou skoro bez haléře, zač oblekou děti a ženu, čím zaplatí otop a jak a kdy vyrovnají účet knihkupci.

Náměstí Svobody 1912

 Hle, tam v lavici sedí, čtenáři, i tvoje dítě. Snad v jiné třídě sedí ještě druhé a třetí. Svěřuješ je učiteli, aby ti je vzdělal a aby ti z nich vychoval řádné, vzorné občany, kteří by se dovedli počestně živit a byli ti jednou k radosti a ke cti. Nežádáš při dnešních drahotních poměrech a při dnešních platech vlastně nemožnost? Představ si na okamžik, že jsi sám učitelem a při tom otcem tří, čtyř dítek. A že z lavic před tebou hledí na tebe na padesát dětských tváří, téměř úplně ti cizích, mnohdy dosti nezvedených a rozhýčkaných. Některé jsou přepychově vystrojeny a hýří blahobytem a zdravím, zatím co ty svým dětem nemůžeš dáti dosyta se najíst a oblékati je musíš v hadříky. Jaká trpká, hořká vina zaplaví ti nitro Nechápete, vy pánové tam nahoře, že dobře placený učitel byl byl o 1000 procent lepší a s ním i žactvo? Nevycházeli by ze spokojených škol lidé vzdělanější a hlavně slušnější? Nezpůsobilí by tito slušní lidé, že by nám odpadla dobrá polovice výloh na výdaje administrativní a bezpečnostní ? Nepředpojatí dají mně tu jistě za pravdu a jedinou námitkou bude asi jen to, co potom s lidmi, kteří by se pro správu státní stali zbytečnými. Nějak se živit přece musí. To je přirozené a jde jen o to, čeho se chytit. To už není tak přirozené a nijak snadné. Sledujeme-li statistiku zaměstnaností, která mimochodem řečeno je na papíře mnohem příznivější než ve skutečnosti, seznáváme, že téměř ve všech oborech práce a hlavně práce fysické panuje značná  nezaměstnanost. Kdybychom tedy k těmto nezaměstnaným připočetli ještě i počet občanů, kteří vlivem zvýšené slušnosti obyvatelstva stali by se správě státní přebytečnými a tak ocitli se bez chleba, nebyl by obrázek života našeho zrovna nejveselejší. A ze slušnosti vyrůstala by nová neslušnost, neboť lidé s prázdným žaludkem bývají zřídka zdvořilí a taktní. Začarované kolo je a bude cely ten náš život. Točte jím jak chcete, nevyjdete z něho. Tisíce prostředků se doporučuji a žádný se neosvědčil. Proč? Protože území, na kterém žijeme, je nedostatečné. Neuživí nás, Dokazuje-li vám nějaký sekční šéf nebo ministr, velvyslanec nebo senátor opak, nevěřte mu! Bodejť by se on neuživil ! Poukazovat, že jsou v Evropě ještě drobnější státečky než Československo a že přes to se živí, je nerozum. Syýcary jsou živy z turistů a jižní a severské státečky živí moře. A vedle toho nemají tam nikde tolik ministrů a bobečků a vojáků a četniků kolik my. A také nemají tolik »přátel«. Konečně při troše vtipu dalo by se možná dělat něco i u nás. Kdyby se našel šikovný žid, mohli bychom snad dosti dobře býti živi ze svých ůřednich i neúředních ostud. Výhodu by mělo to tu, že v tomto oboru o tom bud'te ujištěni! nemuseli bychom se do skonání světa obávati se 'žádné strany žádné konkurence ....Veškero obyvatelstvo našeho státečku dělím na dvě skupiny. Jedna je menší a jsou v ní ti, kdož převratem naplaveni byli na přední místa. Není jich zrovna příliš mnoho, ale je jich přece jen tolik, že hrozí nebezpečí, že nás při výborném svém apetytu - odpusťte ! vyžerou. jsou to spravedliví a velicí vlastencové před Bohem i lidmi a třebaže vyrostli někteří z císařských, vládních, dvorních, tajných a jiných radů a konfidentů, jsou dnes a budou — pokud jini mísy nepoodtáhnete nejbezpečnější oporou republiky. je třeba se míti před nimi hodně na pozoru, jinak máte na krku zákon na ochranu republiky, ani se nenadějete. — Druhá skupina je veliká a patří do ní všichni, kterým stisknul převrat hrdlo. Smíme sice zpívat »Hej, Slované!«, ale těžký zpěv, když není dechu. Máme sice svobodu, ale volit smíme jen ty, kdož se sami určili.

Pekařská,naproti sv.Anně 1908

  Smíme sice svobodně mluvit i psát, ale nesmí se tím ohrozit postavení první kasty, Protože jsme svobodou zpiti a otcovská kasta má obavy, aby se nám v bujnosti ze svobody nepřihodila nějaká nehoda, dokonce snad úraz, vložila jemně ručku potřeštěné skupiny do ruky několika zkušených guvernantek. Je to hlavně tisková miss, miss »Ochrana republiky« a j. Tyto dvě kasty si ovšem nikdy neporozumí, v tom budeme jistě všichni za jedno. — Asi před týdnem přišel za mnou kamarád z vojny, je na Slovensku při finanční stráži a vypravoval mně o tamějších poměrech. Také o tom, proč je tam lid tolik nespokojený a zaujatý. »Dříve, jak se otvíralo jaro, putovaly všecky chudé rodiny s hor »na dolní zem zrobit chleba«. Dolní zem to je Maďarsko. Také do Polska jich mnoho od-cházelo. Pracovaly tam na velkostatcích nebo u větších sedláků a vracely se domů až k zimě. Přinášely si peníze, obilí, mouku a měly z čeho žít až do nového jara. Dnes to nejde: Sežene-li už kdo nějaký ten groš, stěhuje se raději do Ameriky. Mnozí lidé na Slovensku opravdu trpí nedostatkem. Jakou cenu má pro ně negramotné, nevzdělané, naše svoboda? Však to slyšíte několikrát denně: »Chleba chceme, svobodu si nechte !« To je na Slovensku. A jak je tornu u nás ? Země je přeplněna, obchod a průmysl vázne, platy a mzdy se snižuji a drahota stoupá. Hospodářství státu je tolik komplikované, že zájmy a protizájmy jednotlivých občanů a tříd tvoří nerozvazatelný uzel a život se stává eskamotáží. Umění je žít a život je dnes nesnadná, těžká úloha. »Kdo s koho« stalo se heslem a zraněných a mrtvých přibývá. Dnes já, zítra ty. Nedostatek je strašná příšera a pánové, zasednuti kolem mis, měli by ji občas nahlédnouti do očí. Před válkou stýkal jsem se dosti často s jistým továrním úředníkem. Za války byl odveden a po válce přijala jej firma ochotně zpět. Počítala s tím — jako všechny průmyslové podniky — že svět je vyčerpán a že bude tedy ve všech oborech hodně co dělat. Zdálo se, ale skutečnost byla a je jiná. Zhotovili nám páni na mírových konferencích jakousi podlouhlou neforemnou škatuli a v té přikázali nám žít. Stejně rozhodli i o »svobodě« Rakouska, Uher a Jugoslavie. Roztrhali střed Evropy na spoustu cárů a útržků a svobodni národové si cáry a útržky nenávistně a žehravě jeden před druhým střeží. Místo snášelivosti a pokoje rodí se a roste zloba a nenávist a světová válka, zdá se, byla jen předvěstí budoucích hrůz. Abych příliš neodbočil práce není, nebo je ji nedostatek a tak úředník, o němž je shora řeč, dostal výpověď a již osmnáctý měsíc potuluje se Československem a marně hledá zaměstnání. Na štěstí je svobodný. Ale znám ještě jiný případ, daleko a daleko truchlivější. Týká se strojního zámečníka, ženatého, se čtyřmi dětmi, jenž už po dva roky je bez stálé práce a chytá se všeho, co mu přijde pod ruku. Je to člověk velice slušný a inteligentní, pečlivý, starostlivý otec a nedostatek a utrpení rodiny připravuje ho o rozum. — »Kdybych alespoň mohl za humna ! Ale jak? Krejcaru není a zač bych si také obstaral všecky ty dokumenty a papíry? Do jaké strašné klece nás to zavřeli...!« Klec, strašná klec je náš státeček. A má tu hroznou vlastnost, že my z ní nemůžeme, ale nepřátelé mohou do ni Mnozí čeští lidé otírají se o Dra Beneše, že prý jezdí po Evropě jako agent s teplou vodou. Agent s teplou vodou je stará komická figurka, ale já mám milé, tichounké podezření, že Dr. Beneš je ferina a že nás jednoho krásného dne překvapí hotovou věcí a řekne : »Tak, děti, dvířka kleci jsou pozotvírána dokořán, můžete bez závady přebíhati z klece do klece. Kdo se nemůžete uživiti v naší kleci, živte se v sousední. Válkám jsme předešli sjednocením celé střední Evropy a voliti můžete o volbách, koho chcete. Vázané kandidátní listiny jsme zrušili a svrchovanost našeho státečku sjednocením střední Evropy není nijak omezena. Odpadne nám dvanáct ministerstev a dvě třetiny vojáků .

původní Skalní ulice 1908

Za ušetřené peníze budeme stavěti železnice, průplavy a silnice, bude hodně práce a nebude hladu. Dnes už jste tedy doopravdy svobodni !« Prozatím můžete hleděti na řádky tyto jako na nepodařený vtip, Ale jednou to bude. A nesvede-li tohoto zázraku Dr. Beneš, svedeme ho my obyvatelé státu, Jednou to bude. ................................................................................................................................Nevím jak vám,ale mě při čtení zejména poslední třetiny tohoto článku dost mrazilo v zádech,jak v roce 1925 pan Brumovský odhadl přesně naší budoucnost a jak přesně se to opět dnes opakuje,no máme se na co těšit.

Ještě jednou markýza de Pompadour

 JEANNE,ANTOINETTE Poisson nebyla ještě osm let stará, když byla miláčkem Uršulinek v Poissy, k nimž ji její matka dala do internátu. Paní Poissonová si přála, aby se její dceři dostalo poctivého vychování, protože její manžel, armádní dodavatel, byl odsouzen k oběšení „in effigie"; svůj opravdový život zachránil jen včasným útěkem do Hamburku. Paní Poissonová, plnokrevná bruneta, využila nepřítomnosti svého muže a svěřila své mládí bohatému vrchnímu správci, který se jmenoval Le Normant de Tournehem. Jeanna byla ve věku osmi let velmi slabá a neodolná a její matka si ji proto vzala od Uršulinek k sobě. Ředitelka ústavu byla do její dcery zamilována a nazývala ji „malou královnou". „Malá královna", tato slova byla hudbou pro sluch paní Poissonové. Když se s dcerou vrátily z kláštera, šly hned obě k jasnovidce. Jakmile se paní Lebonová podívala na malou masitou ručku, zvolala okamžitě: „Vaše dcera, madame, se stane královou milenkou!" Tato prorocká věta nejen uvedla její matku v úžas a ohromení, nýbrž také byla velitelským, skvělým prologem k Jeanninu životu. Matka, jež dávala poctám přednost před ctností, poskytla své dceři mnohostranné vychování: Jélyotte z Opery ji dával hodiny zpěvu; u Crébillona se učila divadlu. Cvičila se v tanci, v jízdě na koni — krátce byla důstojně připravována pro boje, z nichž měla vítězně vyjíti. Toto krásné stvoření, jehož půvab zcela nahrazoval chybějící předky, a jež bylo vtělenou svůdnosti a mládím, se provdalo za synovce matčina „ochránce", a brzy se madame Le Normant d'Etiolles stala matkou dvou dítek. Král Ludvík XV. měl tehdy pětatřicet let; měl příjemný zevnějšek, smyslný dolní ret a černé oči jako Spaněl.V metodickém, přetíženém životě, jehož čas byl zcela vyplněn povinnostmi, nastala náhle neočekávaná událost, tajuplná vzpruha, již osud poskytl nadějím madame d'Etiolles: vévodkyně de Chateauroux, uznávaná maitresa, náhle zemřela. A ve velmi příhodný okamžik. Dvůr hned navrhl své kandidátky, vesměs z dobrých rodin. Ale tím vice byl král zaujat kouzlem a půvabem oné Pařížanky, oné krásné dobrodružky občanského původu, na niž nemohl zapomenout od doby, kdy ji uviděl na lovu v blízkosti Etiolles. Slavnosti, uspořádané při příležitosti svatby mladého dauphina se španělskou infantkou Marií Terezií, svedly krále Ludvíka s jeho příští milenkou opět dohromady. Pak, na začátku dubna 1745, zpozoroval dvůr, který se zúčastnil představení Italské komedie ve versaillském divadle, paní d'Etiolles, zářící, nádhernou, ale přesto zdrženlivou, jak seděla v lóži, jež byla naproti královské. Tak před očima všech začalo dobrodružství. Šestého května 1745 se musil Ludvík XV. v doprovodu dauphinově odebrati na válečné tažení do Flander. A odtud docházely do Etiolles královy dopisy, napsané na kůži bubnu a přinášené zaprášenými kurýry. Na voskové pečetí, jež je uzavírala, byl nápis: „Důvěrné a tajné". Ale paní d'Etiolles se obávala, že úloha psaní dopisů, tak nová pro ni, bude pro ni příliš těžká, a obrátila se na opata z Bernis. Tento nikdy nepřijal kněžských svěcení a byl především básníkem ; pocházel z dobré rodiny, ale měl právě tak málo peněz jako ctižádosti. Pomohl jí při psaní odpovědí, jež madame d'Etiolles králi posílala a jenž netrpělivé očekával. Poslední dopis Ludvíka XV. paní d'Etiolles, poslaný několik dní před jeho návratem, byl opatřen adresou: „Markýze de Pompadour" a obsahoval výnos, jímž bylo zřízeno markýzství. Čtrnáctého září se konalo představení markýzy de Pompadour u dvora ve Versailles. Madame de Pompadour dělala obvyklé poklony. Překvapila všechny přítomné, kteří ji nespustili s očí, jistotou a přirozeným držením, s nímž vykonala první kroky v tomto nebezpečném podniku. Ale především byla markýza napjatě očekávána v okolí královny Marie Leszczynské. Zachová si i před ní svou dokonalou jistotu? Tato dcera polského krále, o sedm let starší než její manžel, který jí zůstal sedm let věrným a dal jí mnoho dětí, byla skvělou ženou a opravdu křesťanskou duši. Marie Leszczynská se dívala na novou favoritku, která se k ní blížila od prahu sálu, hluboko skloněna, a shledala ji tak půvabnou, její pohled tak jímavě skromný, že prolomila konvenci a pronesla několik slov o toaletě. Před posluchačstvem, jež nikdy nebylo pozornější, „bylo vyměněno dvanáct vět" — dvanáct, jak tvrdí vévoda de Luynes ve svých pamětech. Po příští dny se v pařížských salonech nebavil nikdo o ničem jiném než o laskavém přijetí nové nástupnice. Její harmonický půvab a jednoduchost zvítězily nad všemi sokyněmi a odzbrojily téměř všechny dámy ve Versailles. O několik dnů později nastala první z oněch častých změn pobytu, jež markýze de Pompadour při jejím křehkém zdraví působily takovou námahu. Král se odebral se svým nejbližším okolím do Choisy. Nikdo ho předtím neviděl tak zamilovaného, jak byl nyní. V roce 1746 na Nový rok ráno dal Ludvík XV., když přišel z pokojů své maitressy, již právě odevzdal padesát tisíc liber jako novoroční dárek, poslat královně zlaté hodinky jako vázané! Královna byla velmi překvapena, tím více, že již mnoho let od něho nic nedostala. Marie Leszczyňská nepochybovala, že za hodinky děkuje nové milence.

Markýza de Pompadour dává audienci malému Mozartovi.

  Ve skutečnosti byly tyto hodinky určeny pro madame Poissonovou, jež však mezitím zemřela, a tak jí dar nebylo možno odevzdat. A tak co bylo míněno jako odměna za necest, se stalo vázaným za věrnost. Pro budoucnost bylo hlavním zaměstnáním markýzy de Pompadour rozptylováni krále, jehož milovala, a který jako většina vládců se obvykle začal nuditi, jakmile přestal být králem. Jak obdivuhodnou ženskou intuici zde ukázala nová královská favoritka! Naslouchala pozorně královu vyprávění. Když skončil, vedla ho do jednoho z malých sálů, v němž bylo improvisováno divadelní jeviště. Král hrál tak říkajíc roli 
toho, který uvádí na místa a dává pozor, aby se do hlediště nedostal nikdo nepovolaný. Markýza pak zpívala, tančila a hrála divadlo jako nejlepší umělci té doby. Kostymy navrhoval Francois Boucher, muž, který pořídil denně dvacet náčrtů, který maloval stropy alkoven a předlohy pro gobeliny, Boucher, který byl a zůstal jejím nejmilejším malířem. Brzy se objevila jako vesničanka, hned zase vstoupila jako bohyně, zahalena do několika závojů, jichž barvy upomínaly na orientálské noci. Při těchto představeních, těchto komických operách a veselohrách hledaly oči markýziny jen oči královy a naopak král viděl jen ji. Brzy nastal nával na tato představení. I Marie Leszczynská je navštívila. Princové si sami zahráli. Netrvalo dlouho a divadlo musilo být zvětšeno.Ponenáhlu se favoritka, jež byla zprvu jen důvěrnicí, jen umělkyní, stávala dárkyní oficiální přízně. Měla svůj dvůr. Muži usilovali o její úsměv a pokyn; dámy s napudrovanými vlasy, učesanými podle vzoru, který zavedla ona, ji obletovaly. Toho smíchu! Jaké lichotky od nich vyslechla! A přece nikdy nebylo v tajném oběhu tolik hanopisů a pomluv jako tehdy na ni. Pan de Tournehem, přítel zemřelé paní Poissonové, ji přežil jen o dva roky; zanechal bratrovi markýzy de Pompadour svůj úřad generálního ředitele královských budov, umění a továren. Jemu podléhaly malířská a sochařská akademie, on spravoval pařížské promenády, parky a paláce, královské zámky, observatoř, továrnu na hedvábí a tkalcovnu gobelinů. Umělci měli „bratříčka", jak ho král nazýval, rádi a měli k němu nejlepší poměr. Tvořili část dvora markýzy de Pompadour : na prvním místě Boucher, pak La Tour, Pigalle, Falconet, Greuze, Vernet, Vanloo, Drouais, Oudry, Coypel, Couston, Bouchardon, a mnozí jiní. Vanloo, Boucher, Drouais a La Tour nám zanechali portréty favoritčiny.Na rozdíl od mnohých jiných žen, jež zaujímaly za různých vlád její místo, měla madame de Pompadour veliké porozumění pro umění. Milovala malířství, sochařství a umělecké předměty a je to její velikou zásluhou, že byla založena továrna na porcelán v Sěvres. Jednou v roce vždy byla paní de Pompadour prodavačkou: uspořádala ve dvou versaillských salonech výstavu nejnovějších výrobků ze Sěvres, a dvůr tam nakupoval. Třicet milionů, slyšíme často říkat, stála markýza Pompadour Francii! Ale tato částka se od té doby stonásobně vrátila zpět tím způsobem, že cizina skoupila spoustu těchto výrobků a zaplatila za to v tolarech, takže její dluh je jistě dávno splacen. Byt markýzy de Pompadour ve Versailles byl předpokojem Evropy. Prusko bylo přítelem Francie, Rakousko naopak bylo považováno za dědičného nepřítele. Markýza se celým svým vlivem snažila dosáhnout základní změny této zahraniční politiky a dala jí tendenci sblížení se s rakouským panovnickým domem. Pařížské obyvatelstvo, vedené encyklopedisty a zvláště Voltairem, mělo sympatie k Prusku a bylo ostře proti jakémukoliv přátelství s Rakouskem. Tentokrát však měla markýza de Pompadour na své straně krále, královnu i přívržence dauphinovy, a zahraniční politika Francie začala směřovat k Vídni. Takový život byl vyčerpávající. Slavnosti, intriky, starosti, to vše hlodalo na její kráse, jíž král Ludvík XV. svým způsobem stále zachovával přízeň, kterou však již nemiloval. Jako mnoho hříšnic před ní i ona hledala útěchu v chrámu. Ale pařížský arcibiskup, Krištof de Beaumont, zbožný, fanatický přísný muž, tvrdil, že jen pouhá její přítomnost ve Versailles vyvolává skandály. Již dlouho byla madame de Pompadour přesycena ješitností tohoto světa a zábavami dvora. Tato hra ji brzy unavila, a nemohla v sobě vzbuditi chuť k ničemu, ona, která v marné naději, že se vrátí chuť a oheň do smyslů, se nutila k pojídání ostře kořeněných jídel. Nemohla se již zúčastňovati honů ani tráviti noci u hracího stolku jako dříve. Trpěla tlučením srdce a úpornými bolestmi v žaludeční krajině. Závoji musila nyní zakrývat hubenost svých paží a krku, jejichž krásu kdysi obdivovali účastníci představení ve Versailles.

  Madame de Pompadour a její bratr Abel Francois markýz de Marigny

Svým vlivem přiměla krále k tornu, aby se zabýval botanikou. Veliká část parku v okolí Trianonu byla za tím účelem znovu upravena a vznikl tak Malý Trianon, toto mistrovské dílo Gabrielovo, jež se stalo cílem slavných botaniků Linnéa, de Jussieuse a jiných. Ve všech těchto věcech ještě platil její vliv. Tato žena, kterou si my dnes dovedeme představiti jen jako lehkomyslné stvoření, pojímala svůj úkol vážněji než všichni ministři. Od roku 1751 se zabývala myšlenkou založení vojenské školy. Svému otci na jeho žádost o peníze píše: „Nejsem zdaleka tak bohatá, jako jsem byla v Paříži. Co mám, bylo mi darováno, aniž jsem o to prosila . . . V tomto mém postavení byste mohl posouditi, zda mám radost z toho, že nyní mám začít (krále) prositi. Ještě vám zůstává pořád to, co z mého majetku je v rukou pana de Montmartel (její bankéř). Není toho v nynější době příliš mnoho, protože jsem skoro všechno půjčila na zřízení vojenské školy." S obličejem živě nalíčenýrn červenou a bílou barvou, špatně skrývajíc hubenost, pokračovala ve svém životě práce, z Versailles do Bellevue, do Fontainebleau, do Compiěgne, do Meudonu a do Choisy. V Choisy musila ulehnout. Choisy! Zde konala čtyři dny po svém uvedení ke dvoru svůj první „výlet" s králem. Jak byli tehdy oba zamilováni, a jak špatně byl přivítán král Stanislav, tchán, který se tu neopatrně objevil. Musila se zasmáti. Ale kašel byl stále silnější a horečka jí ubírala síly. Denně ji král navštěvoval; kurýři udržovali přímé spojení s Versailles. Již sotva dýchala, nemohla spáti ani přijímati potravu. U dvora se myslilo, že už ji nikdo živou neuvidí! Královská rodina se dotázala po jejím stavu. A přece nastalo po třech týdnech neočekávané zlepšení. Její přátelé byli velmi potěšeni a zpráva o tom se rozšířila do Versailles a do Paříže. Markýza de Pompadour však věděla, že smrt je blízká. Ačkoliv jen princové mají právo zemříti v královském zámku, vrátila se do Versailles, aby tu zemřela. Dala k sobě zavolati krále, rozloučila se s ním, a pak požádala, aby k ní přišel farář z chrámu svaté Magdaleny. Dala si také přinésti svůj testament z roku 1757a připojila k němu bohaté odkazy, vesměs pro nadační ústavy. Sotva vypustila duši, musila být její mrtvola odnesena ze zámku, neboť žádný mrtvý tam nesměl zůstat. Na večer po pohřbu bylo vše na zámku odřeknuto a samotě a smutku byly věnovány ještě dva dny. Třetího dne se král vrátil zpět do pokojů madame de Pompadour, kde byly různé osoby z kroužku jejích přátel. Zvyk ho tam přivedl. Markýza de Pompadour zemřela ve věku dvaačtyřiceti let, když vládla mnoho let období svou elegancí, půvabem, fantasií a vkusem. A ještě dlouhý čas potom nesly kočáry, pestré látky, kamna, zrcadla, vějíře a dokonce párátka na zuby jméno „Pompadour".

Adina Mandlová a Lída Bárová v roce 1940 v reklamě pro firmu Baťa

 Adina Mandlová, reklamní foto na opravu punčoch Baťa

Lída Bárová ,reklamní foto na dřeváčky firmy Baťa

Vynikající práce restaurátorů starých fotografii S. M . Prokudina-Gorského

V horní polovině snímků je původní fotografie a pod ní je tatéž po restaurování-neskutečný rozdíl

Včerejší večer jsem strávil prohlížením slavných barevných fotografii S.M. Prokudina-Gorskovo.Tyto fotografie restaurovali bratři Konstantin a Vladimír Chodakovští pro nakladatelství Белый Город,konkretně pro jeho spoluzakladatele Andreje Astakova. Za dva roky bylo obnoveno 495 snímků. Pak přišel tzv. krize nakladatelství, a všechny jeho vedlejší projekty byly zastaveny ,obnova snímků přestala v únoru 2009. Andrej Astakov jim dal právo disponovat výsledky spolupráce na základě vlastního uvážení. Bratři naznačují že návrat k projektu už asi nebude možný a proto rozhodli se celou svou dosavadní práci věnovat projektu "Kulturní dědictví S. M . Prokudina-Gorského "Moje první seznámení s přenesenými soubory náhrazující původní. ukázaly na nejvyšší profesionální úroven prací,čtenáři mohou posoudit úroveň prací na příkladu který zde ukáži na jedné ukázce.Pokud se chcete pokochat krásou restaurovaných fotografii jako já,přejděte na tento link-http://prokudin-gorsky.org/arcsall.php?lang=ru

Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-4.část,závěrečná.

POSLEDNI HUSAŘI. Za několik dní po srážkách rak. husarů s pruskými hulány na Ždársku přišel k nám pozdě večer, když jsme se již chystali ke spaní, starý p. Böhm (z Č. 14) a potichu vykládal německy něco otci. Chvíli spolu šuškali, pak mne poslali spat. Dělal jsem, jako bych spal, ale dával jsem pozor, co bude. Po chvíli někdo vešel do domu, zase z domu, ale co bylo, jsem se tehdy nedozvěděl. Později, když jsem něco scháněl na půdě, objevil jsem náhodou, ač to bylo dobře uschováno, dvě šavle a rakouské uniformy husarské. Za odměnu toho nálezu, s nímž jsem ovšem neotálel se pochlubit, dostal jsem několik pohlavků, s přísným nařízením, abych se neopovážil o tom se někomu zmínit. Teprve když Prusové odešli, dozvěděl jsem se, co bylo. Pan Böhm tenkrát sdělil otci, že jsou u něho ve stodole schováni dva husaři, kteří se tam večer po zahradě vkradli, a žádají za pomoc, an by se jinak jistě dostali Prusům do rukou. Opatřili jim tedy nějaké staré šaty, husaři tam nechali svoje rozedrané uniformy a zmizeli beze stopy. Když bylo po válce, byly věci po formanovi poslány do Brna vojenskému velitelství. Toto nejen že odepřelo zapraviti dovozné, ale poslalo obecnímu úřadu sprostý dopis, že byly uniformy. špatně ošetřeny atd. Patrně žádali asi na místě rozedraných nové. To byl vděk za skutek, jak každý uzná, dosti riskantní ; kdyby se byli Prusové o tom dozvěděli, mohlo to dost špatné dopadnout. 
PO PŘÍMĚŘÍ. Po bitvě u Dubu nedošlo již krom menší srážky u Bratislavy, či jak se tenkrát říkalo u Prešpurku, k žádným vojenským akcím. Prusové chystali se na Vídeň, která byla nakvap opevňována, a kam byly všechny vojenské síly stahovány, však zakročením císaře francouzského Napoleona III. zjednáno příměří, po němž zakrátko uzavřen byl mír v Mikulově. Mírem mikulovským pozbylo Rakousko Benátska, kteréž musilo postoupiti Italům, přes to, že byli poraženi jak na souši tak na moři; Prusko pak obdrželo jako válečnou náhradu 40 milionů pruských tolarů. Do zaplacení náhrady zůstávala pruská vojska v Čechách a na Moravě a byla postupně stahována. Zpráva o příměří a míru přijata byla všude radostně,jak od domácích, tak i od Prusů. Nálada, zejména u těch posledních, byla velmi dobrá, těšili se na návrat, vědouce, že již žádných nebezpečí pro ně nebude, však mnozí z nich nenadáli se, že už domova nespatří. — Od chvíle uzavření míru přestaly veškeré dodávky pruskému vojsku, zásobovali se a to bohatě, sami. Do Nového Města přihnáno stádo ukořistěných uherských volů, asi 200, byla pro ně zřízena ohrada na panských lukách u střelnice, kdež byli hlídání lidmi, obcí dodanými. Z části poraženi byli na jatkách v Novém Městě pro místní potřebu a pro bližší oddělení, ubytovaná po vesnicích, z části posíláni živí až do Veselí a Bohdalova. Celé řady připřežných povozů, většinou saských sedláků, kteréž počaly projížděti městem v patách za vojskem, přivážely zásoby chleba, kávy, tabáku (rakouského, pobraného v Čechách), lihovin a všeho možného. Z Nového Města rozdělovány zásoby do okolí. Ve staré radnici složeny byly celé spousty chleba, v Prusku pečeného. Byl černý, z hrubé mouky, takřka ze šrotu, bochníky velikosti cihly, ale jinak prý byl dosti dobrý. Když Prusové odešli, nechali ho tam plné dvě světnice v přízemí, až do stropu narovnané, bylo to později, ovšem už z části proplesnivělé, prodáno dražbou ; lidé to kupovali na krmení pro dobytek. Vojáci fasovali všeho v hojnosti, a mnozí chudší domácí, u nichž byli ubytováni, měli ještě dlouho po jich odchodu zásoby cukru, kávy, tabáku a j. Peněz měli Prusové dost, stříbrné tolary byly vedle našich peněz běžným plativem. Odcházející Prusové kupovali si různé věci na památku. Snad všechny rohy z poražených zde uherských volů putovaly do Německa, vojáci dávali si je u „drakslíře" Šouba čistit a leštit na poháry (staří Němci pili z rohů). Starý „hančmochr" (rukavičkář) na Nových domech nestačil robit zelené kožené šle (kšandy), které se Prusům velmi líbily. Kupovali dýmky „ždárky" a vše možné. Ba i trvalé obchodní styky, třeba jen v malém rozměru, z pruské invase vzešly. Několik pruských důstojníků dalo si u tehdejšího prvního ševce Jana Sira (Macháčka) dělat vysoké boty. Tyto jeho výrobky došly takového uznání, že ještě déle než 25 roků Sír posílal boty do Berlína a jinam. Může se tudíž počestné řemeslo ševcovské v Novém Městě právem chlubiti, že z jeho příslušníků vyšel první novoměstský exportér. Všechny obchody a zejména hostince měly dobré výdělky. Pruští důstojníci starali se také mužstvu o zábavu, každou neděli odpoledne, někdy také v týdnu hrála vojenská hudba na náměstí pod kostelem, tancovalo se a bylo veselo. My kluci byli jsme šťastni, když jsme mohli držet muzikantům noty, dost často jsme se o to poprali. Posádkou byli toho času v Nov. Městě většinou jen starší landvéři. Do toho času spadají také dvě .malé episodky, o nichž se tuto zmiňuji. 
PAN HEJTMAN A JEHO SLUHA. Po několik dni byl u nás ubytován jeden starší již prusky hejtman, na první podíváni sprostý, neotesaný chlap, se svým sluhou, který byl pravým opakem svého pána, byl to hezky mladý muž uhlazeného chování.- Druhého dne přišel k otci, jehož jména se dozvěděl a ptal se ho, zda-li neobchoduje lnem. Otec mu, řekl, že to asi bude vedlejší strýc Jelínek (Sebestián). Stuha se představil, že je účetním u jisté velké firmy ve Stětíně, která obchoduje lněným semenem a dodává také sem své zboží (tůnky). To se potvrdilo. Na dotaz otcův, jak to přijde, že je sluhou, sdělil mu důvěrně: „Musil jsem dát tomu chlapovi hejtmanovi 400 tolarů, aby si mne vzal za sluhu a ten se teď za to každodenně ožírá". Skutečně také pan hejtman celý svůj čas trávil na „Pekle" a přicházel zpravidla pozdě v noci pod obraz zpitý domů. Protože tenkrát bylo většinou deštivo a bláta dost, a pan hejtman cestu domů třeba několikrát ztratil rovnováhu, měl sluha s čištěním jeho uniformy dost práce, až jednoho rána došlo proto mezi nimi k výstupu. Sluha odepřel šaty čistit a také nečistil, asi se hejtmana mnoho nebál. já jsem přišel dopoledne do zahrady, páně hejtmanovy šaty byly rozvěšeny po stromech k suskni a pan hejtman v podylékačkách si zatím spravoval chuť na kyselých srstkách.
JAK JSEM SE UČIL KOUŘIT. Jednou po poledni přišel za mnou kamarád Frantík Nosákovských (z Č. 15) a vybídl mne, abych šel s ním, že mi něco poví. Byl asi o tři roky starší než já, ač daleko hřmotnější, se mnou asi stejně velký, trochu těžkopádný, ale z gruntu hodný hoch a později výborný student. Šli jsme ke Kazimirovu mlýnu a tam jsme se uvelebili v rohu za lednici. Frantík vytáhl z kapsy několik viržinek a povídá : „Zapálíme si, mám jich dost, sebral jsem je Prajzovi". Zapálili jsme si; sluníčko toho dne k tomu pěkně hřálo, hulili jsme jen což. S počátku se mi to tuze líbilo, -ale za chvíli bylo zle. Následky byly u mne hrozné a co následovalo doma, nebylo o nic lepší. Frantíkovi nebylo nic, chutnalo mu to, a tu zálibu pro viržinky si už podržel. — Když jsem byl později v Brně, Frantík byl už na technice, ale bez viržinky ho už tenkrát nikdo neuviděl. Vstoupil později do vojska k zásobovacímu sboru, dosáhl hodnosti plukovníka a právě když v r. 1914, na odchodu do pense, v Přemyšlu odevzdával úřad, uvázl tam, byl po pádu pevnosti Rusy zajat a zemřel v zajetí, neznámo kde. Myslím, že kdyby tam byl měl dost viržinek, že by to byl ve zdraví přečkal a byl tu dodnes, já jsem potom už nekouřil, až za několik let jsem začal znovu, už s lepším zdarem, a chutná mi to, bohudík, dosud. 
CHOLERA. 
Všeobecně dobrá nálada, která zavládla v Novém Městě po uzavření míru, kalena byla poněkud zprávami, že v Čechách, zejména v krajích poblíže bojišť, počala řáditi cholera, nezbytný průvodce všech válek. Ale u nás nechtěl tomu nikdo věřiti, že by se dostala až k nám, vždyť Nové Město od věků vždy bylo ušetřeno všech nákaz a morů, které dříve tak často lidstvo hubily. Tři kříže nad městem to hlásají. Ale přišla přece. Pojednou onemocnělo několik pruských vojáku a také někteří z nich v málo hodinách zemřeli Zděšení bylo všeobecné. Pro onemocnělé byla narychlo zřízena nemocnice v jediné tehdy větší místnosti, v sále hostince u Sirů -- nyní Nebolova. Vkrátce místo nestačilo, a město musilo narychlo postaviti na Nivě, nad Křížovou stodolou barák. Bylo to prostranné stavení z prken, s primitivními lůžky, a tam byli nemocní ošetřováni. Případy onemocnění se množily, průběh nemoci byl zpravidla krátký, někteří odolnější se vbrzku uzdravili, jiní zmírali velice rychle, Truhláři robili rakve do zásoby, složeny byly ve staré radnici v - průjezdě, Vidím jako dnes, když jsem stál jednou ráno u radnice, jak dva starší kolemjdoucí Prusové při pohledu na ráz rakví zůstali celí zaražení stát, něco si povídali a oba si šátky utírali oči. Jak jim asi bylo u srdce! Z domácích lidí nezemřel cholerou žádný. Jediný onemocnělý byl  kanovník Kunstmilller, tehdy gymnasista, který se ale brzo uzdravil. O jednom občanu se sice také povídala když zemřel, že to byla cholera, ale bylo to asi něco jiného, že prý právě ze strachu před nákazou přebral silného rumu. V baráku uplatnil se tehdy Ferda Hánů, který se ničeho neštítil a nemocné obětavě ošetřoval. Bude o něm ještě zmínka. A. tu vystupuje na jeviště náš právě z foršponu se navrátivši Filip. Každého rána dojel s žebřinami do lazaretu a odvážel zemřelé, jednou jich vezl sedm najednou. Pohřbíváni byli dílem na katolickém hřbitově při zdi po pravé straně, k Malé uličce, dílem na evangelickém, kde také odpočívá jeden saský sedlák foršpořiák, který v Novém. Městě zemřel, byv postřelen neopatrnosti vojáka provázejícího transport. První pohřby zemřelých vojáků konány ještě s vojenským konduktem, pak pohřbíváni jen v tichosti. Celkem zemřelo zde Prusů kolem 40. Na štěstí netrvala epidemie dlouho, a když krátce potom poslední Prusové odtáhli, neudál se už žádný. případ onemocnění. Jinde ale bylo daleko hůř a snad nejhůře postiženo město Hoříce. Tam sveženo bylo po bitvě kralovéhradecké nesčíslné množství 'raněných, z nichž ovšem velká část utrpeným poraněním podlehla. Když byl hřbitov přeplněn, skládáni mrtví do hlubokého úvozu pod hřbitovem .a tam ledabyle hlínou zasy-páni. To mělo hrozné následky; yypuknuyši cholera skosila téměř třetinu všeho domácího obyvatelstva. 
MILOSRDNÝ SAMARITÁN. Až do přestavby důchodenského domu bývala v průchodě na Brněnskou ulici odedávna kořalna, kde starý žid Husrle naléval svým hostům, ponejvíce vandrovním, dráteníkům a pod. jen „čistou". Tam přišel asi za měsíc po odchodu Prusů nějaký pocestný a dal si „pulčík". Chvíli seděl, popíjel, ale najednou počal se svíjet a naříkat; všechny příznaky ukazovaly na choleru. Všecko se z kořalny hned rozprchlo, a rozděšený Husrle běžel hlásit na radnici, co se stalo. Starý štefánek, tehdejší obecní rameno spravedlnosti, dostal rozkaz, aby sehnal Ferdu, aby nemocného dopravil do baráku, který ještě stál. Starší Novoměstští se na Ferdu Hána jistě ještě pamatují. Byl to chlap hřmotné postavy, žádnou práci příliš nemiloval, zato měl ve větší lásce čistou. Dětí měl jako kuželek, a proto bída byla u něho stálým hostem Do bytu ho nechtěl nikdo vzít, a poslední čas bydlel v polozbořenérn sklípku v ulici pod radnicí, hůř než zvíře. Dostal-li někde nějakou kočku nebo psa a k tomu hlt té šedé utěšitelky, byl to pro něho hotový svátek. Neštítil se ničeho, hotový pana, ale při tom měl dost dobré srdce. Ferda byl hned ochoten vandráka obsloužit, jen si vymínil dost korálky. Té ovšem dostal. Vzal nemocného na záda, donesl ho - do baráku, tam jej uložil, všemožně ošetřoval a těšil. Praksi měl oddřívějška u Prus. Ale po ně:aké chvíli stalo se, čeho by se byl Ferda jakživ nenadál. Dostal také „ujímáni", zkrátka objevily se u něho také příznaky cholery. Tohle Ferdu dohrálo. Dal se do svého ošetřovance, vyčetl mu, že jich tolik a pořádných obsloužil, a že se mu nic nestalo, a teď že má pro takového světoběžníka umřít. Od slov přešel k skutkům a počal ubohého pacienta nekřesťansky bít. Ten chudák ze strachu, že ho Ferda zabije, sebral se a utekl; žádný o něm už neslyšel. Bezpochyby, že ho Ferdova kura uzdravila. Ferda se po požití řádné dávky svého universálního léku také zotavil a byl ještě hodně let potom postrachem všech psů a koček. 
PO VÁLCE.
Třeba že pruská invase u nás nebyla tak zlá, jak tomu bylo při počátku války v Čechách, zejména v místech, která byla válečnou litici bezprostředně postižena, oddechl si každý, když Prusové odtáhli. Rychle vracelo se vše do starých koleji. Uroda byla toho roku velmi dobrá, zejména leny udařily se tak krásně, jako už ne léta předtím a potom, a placeny byly velmi dobře. Na ten rok vzpomínali hospodáři dlouho. Peněz bylo všude dost, a proto zapomnělo se brzo na přežité trampoty a svízele. Večerní besedy, příchodem Prusů přerušené, znovu ožily, události válečné i místní přetřásány opět a opět. Já poslouchal jsem jako vždy a tomu přičítám, že jsem si tak mnohé zapamatoval. O jarmarcích toho podzimu snad nejlepší obchody dělali písničkáři kteří v  neobvyklém počtu na dolním konci náměstí jeden přes druhého před velkými hrůzostrašnými obrazy, znázorňujícími výjevy z vojny, zpívali svoje „skládání pro ponaučení mládencům a pannám", a tištěné po 2 krejcařích prodávali. Vojenské obrazy byly samá krev, písničky také, jedna začínala asi takto : U Skalice, u Náchoda, tam tekla krev potokama atd. Zvláštní oblibě těšila se písnička „O spanilé barvířce a barveném Prajzovi".*) Jakmile byly ty nejnaléhavější následky pruské okupace jakž takž uspořádány, přikročeno bylo na obecním úřadě k sepisování rekvisict a všech výdajů, pro Prusy po uzavření příměří učiněných, na které byly jim vydávány stvrzenky. 
Účet s doklady zaslán do Berlína na ministerstvo války, ovšem s malou nadějí, že bude také zapraven. Trvalo dost dlouho, aniž přišla jaká odpověď; až někdy pozdě v zimě došel na obecní úřad z Berlína těžký soudek. Byla v něm na krejcar celá účtovaná náhrada, v samých rakouských „čtyřkrejcarech". (Byly měděné, velikosti asi nynější pětikoruny). ---Prusové platili hotově, třeba měďáky, - rakouská vojenská správa hrubostí ; (viz kapitolu o posledních husarech). A protože, pokud vím, všichni z novoměstských vojáků, nebylo jich arci mnoho, kteří to tažení prodělali, ve zdraví se vrátili, nebyla nálada ničím zkalena. Z posledních dvou vojínů novoměstských, kteří v roce 1866 v Cechách bojovali, zemřel Frant. Kalláb, tkadlec, před pěti lety, Karel Cejka, mistr stolařský, je přes svých 82 roků dosud čilý. Nechf je ještě dlouho zdráv !
U AUDIENCE.
O Všech svatých a na Dušičky toho roku navštívil císař Fr. Josef I. česká bojiště. Nesčetné hroby padlých byly do jednoho osvětleny ; byl prý to úchvatně dojemný pohled. Na zpáteční cestě zastavil se císař v Jihlavě, kam byly pozváni k audienci všecky úřady a starostové z bývalého kraje jihlavského. Napřed odbyly „špice a hlavy" c. k. úřadů, pak došlo na starosty. Když přišel na řadu můj otec, oslovil jej císař: „Bylo mi sděleno, že jste se za války uplatnil vynikajícím způsobem !" Otec, jak měl ve zvyku, rázně odpověděl : „Konal jsem svoji povinnost, Veličenstvo !" Bylo prý na císaři pozorovati jakési rozladění. Snad si vzpomněl, jak on sám konal svoji povinnost. Kdežto starý prusky král u Hradce byl mezi svými vojáky takřka v dosahu rakouské střelby, on, mladý, když jeho vojáci zaň umírali, honil v Tyrolsku kamzíky. Po audienci vyhledal pan krajský otce a sdělil mu blahosklonně, že Novému Městu dostalo se zvláštního vyznamenání; pan c. k. komisař Bruckl že dostane zlatý záslužný kříž, on pak stříbrný. Otec mu dopálen řekl: „Víte co, pane krajský, když pan komisař, který zbaběle utekl a ani Prusa neuviděl, a za něhož jsem já musil všechno oddřít, dostal zlatý kříž, dejte mu ten stříbrný taky". Bylo z toho pohoršení veliké, ba i urážku veličenstva z toho chtěli udělat, ale otec nepovolil a kříž nevzal. Nechtěl se c. k. pánů nikdy moc bát a říkával později, že s nimi nebývalo lepšího pojednání, než ten rok po válce; než jim otrnulo, byli prý krotcí. 
Tím končím svoje vzpomínky, ale nemohu ještě nevzpomenout svých bývalých kamarádů z naší dolnorynkovské bandy. Eman Dvořák z č. 30 zemřel mlád, asi 201ety, rovněž mlád zemřel Karel Sadílek z Č. 18, Josef Böhm dokončil svůj život jako c, k. setník v Kotoru v Dalmácii, jeho bratr Frantík snad někde v Brasili. Nosákovsky, jak jsem jíž napsal, v Rusku, Karel Gregor zemřel loni, a tak zbýváme snad již jen dva, já a Josef Německý (Varhaník). Také na nás brzo dojde.          *) V jednom českém městě nadcházel si Prušák, u tamního barvíře ubytovaný, jeho pěknou ženu. Barvíř, když mu toho začínalo být moc, vyčíhal si zamilovaného Prušáka a za vydatné pomoci tovaryšů jej namodro zbil. Nakonec, aby prý nebyl nějak flekatý, namočili ho do kádě, v které se v indychu barvilo namodro. Starší naše hospodyně vědí, že tenkrát to barvení bývalo bytelnější, než to nynější, a proto Prušák, třebaže se po té lázni v potoce drhl, co mohl, zůstal pěkně na-modraly. Když pak přišel mezi kamarády, mysleli tito, že má choleru, a byl veliký poprask v celé posádce. 

Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-3.část

ŠARVÁTKY NA ŽĎÁRSKU. 
Kolem čtvrté hodiny Odpolední byla bitva u Králové Hradce neodvratně ztracena a dán povel k všeobecnému ústupu. Ústup změnil se vbrzku v divoký útěk, když na bojiště dostavily se pruské jízdní zálohy, které pronásledovaly ustupující rakouské voje. Vše utíkalo ke Hradci, v naději, že za zdmi pevnosti najdou ochrany. Avšak pevnost byla uzavřena. Tu pokusila se velká část prchajících o to, aby se dostala na levý břeh Labe. Narychlo před Hradcem zbudovaný polní most se však pod návalem utíkajících zřítil a mnoho vojáků, kteří málo hodin před tím šťastně unikli pruským kulím, nalezlo smrt ve vinách zvodněného Labe. Ostatní prchali k Pardubicůrn. Na smrt znavení nalezli zde přes noc ochrany, ráno pak, jakž takž spořádaní a občerstvení, nastoupili další ústup. Větší část dala se na pochod směrem východním, na Olomouc, ostatní pak odešli jižně k Jihlavě a dále k Vídni. Něco husarů tvořilo zadní voj těchto oddílů. Málokomu je asi známo, že Nové Město a jeho okolí jen tak tak ušetřeno bylo horších 'věcí, než je skutečné zažilo. Bylo v plánu rakouského velení, zadržeti postup Prusů na čáře asi : Mělkovice, Vejdoch, Hlinné,Chlumek ; na štěstí však pro náš kraj k tomu nedošlo, protože nepodařilo se shromážditi tolik vojska, aby plán mohl býti, byť i jen s malou naději na úspěch, proveden. Několik děl bylo prý postaveno někde u Hlinného, byla to asi ta, která projela městem, ale nezdržela se tam dlouho. Prusové byli o tom asi velmi dobře zpraveni, proto, ják jsem se dříve zmínil, první masy jejich táhly rovnou na Brno. Rakouští husáři ale zdrželi se v krajině kol Zd'áru déle. Bylo to usnadněno okolností, že Prusové první čas do vesnic, zejména odlehlejších, posádek nevkládali, zůstávajíce soustředěni jen ve větších místech. Jejich jízdní hlídky hulánské projížděly však pilně krajinou, bedlivě pátrajíce po nepříteli. Přirozeně došlo přitom ke srážkám - mezi nimi a našimi husary. Byly to ovšem jen potyčky jednotlivých jezdců ; tak došlo k malé srážce husarů s hulány někcte u Sklenného, větší šarvátka strhla se u Skrdlovic, kde husaři zle pošavlovali pruské hulány. Hostinec, tenkrát Leopoldův, .nyní Brožkův, měl na památku toho po léta nápis: „U vítězství". Jednoho dne zrána vtrhl houf husarů do Žďáru, Prusy plně obsazeného, kdež strhla se přestřelka, při níž vyměněno dosti ran ; byli-li při tom mrtví či raněni, nepamatuji. Ale ve Žďáře, kde býval jsem často u příbuzných návštěvou, vypravovali, že jeden pruský důstojník, který při nastalém poplachu vyběhl ven, pronásledován husarem, utekl do fary a faráře s pistolí v ruce donutil, aby jej ve věži uschoval. Vylezl prý až do hodin a později to vysvětloval, že chtěl S věže ,obhlédnout situaci". K poslední srážce došlo mezi Ostrovem a Sazomínem, kde střetla se větší oddělení. Husaři musili ustoupiti přesile pruské, ač se bili jako diví. Byli rozprášeni, většina jich odešla za ostatním vojskem, jen někteří jednotliví potloukali s krajem ještě po několik dní, skrývajíce se po lesích, také v Ochoze byl tu a tam některý viděn. Všecky tyto šarvátky byly ovšem v celku zcela bezvýznamné, ale bitka u Ostrova stala se přece v jistém ohledu pamětihodnou. Pruská lehká jízda opatřena byla k ochraně ramen plochými železnými šínami, které byly v náramcích zašity a osvědčily se zejména v této bitce, která vlastně byla jen řadou sou-bojů muže proti muži, výborně. Sebe prud-čeji vedené rány sečné, zasáhly-li rameno, neměly žádoucího účinku. Toho vzpomíná věhlasný vojensky spisovatel, c. k. setník gen. štábu Otto v. Maresch, ve své, toho druhu jedinečné knize „Waffenlehre" (nauka o zbraních). Pojednávaje o výzbroji vojáka, zmiňuje se o tom a uvádí zkušenosti z bitky ostrovské jako příklad. ZRÁDCE. V bitce u Ostrova raněn byl rakouský husarský nadporučík střelnou ranou do nohy a kůň pod ním zabit. Podařilo se mu ukrytí se ve vysokém žitě, kde strávil asi dva dny, doufaje, že se mu snad přece podaří Prusům uniknouti. Trápen hladem, doplížil se na kraj obilí, v němž byl ukryt, a vyhlížel, kde by se domohl nějaké pomoci. Náhodou šel okolo jistý občan ze Ždáru, člověk nevalné pověsti požívající. Raněný důstojník dal mu zlatku a požádal ho, aby mu za ni přinesl něco k jídlu. Ale trefil na pravého. Ten darebák, jehož jména již nevím, aby nemusel zlatku vydat, nechal si ji a Prusům o raněném pověděl, Snad očekával ještě nějakou jinou odměnu za svůj skutek. Prusové ovšem důstojníka hned sebrali a přivezli ho do Nového Města. Byl první čas ubytován vedle našich u strýce Jelínka a léčen pruským lékařem. Otec s ním častěji mluvíval, říkal, že se s tím ničemou, až bude po válce, vypořádá jak náleží. Ale nedošlo k tomu, zrádce došel, jak ve Žd'áře vypravovali, své odměny dříve. Kde kdo dával mu své opovržení najevo a když několik dni potom jeho chalupa (prý někde na konci ulice k Vatínu) se chytila, nehnula se ani domácí, ani, což je příznačné, pruská ruka k záchraně jeho majetku. Při jiném požáru ve Žďáře zúčastnili se pruští vojáci účinně a obětavě záchranných prací. Zrádcova chalupa shořela na prach a on sám zmizel poté ze Žďáru beze stopy. 
HRDINA OD SADOVÉ. Prusové se v Novém Městě první dny střídali ustavičně, jedni odešli, druzí přišli, ale byly jich jen menší oddlly, takže s ubytováním jich nebyli tak velké potíže, jako zprvu. Několik dní po příchodu prvních dostali jsme na kvartýr nějakého pruského seržanta a několik vojáků. Byl to chlap zavalitý, se zrzavým plnovousem, na prsou měl asi 5 metálů, podle všeho nějaký poddůstojnik z povolání, jak se říká zupák. Když se dobře najedl, seděl při pivě a vykládal otci, co všechno prodělal, jak rakouská artilerie střílelo přes ně a vše možné jiné. Byl to, jak otec říkal, chvástoun první třídy, který snažil se všemožně vzbuditi dojem, že by to Prusové byli bez něho nevyhráli. Díval jsem se chvíli na něho, ale protože jsem tomu nerozuměl, co tak temperamentně vykládal, přestalo mne to brzo bavit a vyběhl jsem na dvůr. Měli jsme, tenkrát děvečku Němkyni, byla někde od Šumperka ze severní Moravy. jaký vítr ji k nám zavál, ví Bůh, ale byla u nás několik roků. Protože byla hezká a jadrná holka, nalezl v ní jeden Prušák zalíbení a že se s ní mohl dorozuměti, stal se brzo dotěrným. Ale Mařena tomu nechtěla rozumět a když Prusovy něžnosti byly jí přílišné, vlepila mu jednu se slovy: „Preussisches Schwein" (Pruské prase). Já jsem se k tomu právě přitrefil. Běžel jsem hned do světnice a se smíchem jsem vykládal otci před tím pruským zrzounem: „Tatínku, Mařenu tahal jeden Prajz, ona mu dala facku a řekla : „prajziše švajn". Sotva jsem tato dvě, svá první německá slova dořekl, Prušák zrudl, vyskočil se židle a chytil mne za krk. Nebýt rázného zakročení otcova, bylo by to se mnou asi špatně dopadlo. Otec ho pořádně projel, aby se styděl, on, takový hrdina, bít malého chlapce, a doporučil mu, aby si raději dohlédl na své lidi, aby se chovali tak, aby jim ženské nemusely nadávat prasat. Zrzoun vyběhl na dvůr a ty facky, které bych jinak byl jistě odnesl já, slízl ten rozmilovaný Prušák. Ale hrdina se již mezi námi neukázal. 
ZAJATCI OD DUBU. Bylo to asi za 10 dní po příchodu Prušáků, když dopoledne, vyhlížejíce s věže, kde se co nového objeví, spatřili jsme na brněnské silnici řadu vojáků, jdoucích k městu. Zůstali jsme překvapeni, neboť měli bílé kabáty a modré kalhoty, tedy naši. První naše myšlenka byla : bude bitva, naši jdou na Prušáky. Ale v malé chvíli, když se více přiblížili, poznali jsme, že nemají zbraně, pouze několik Prušáků kráčelo vedle nich s puškami. Běželi jsme jim hned naproti, byli to rakouští zajatci z bitvy u Dubu, u Olomouce. Bylo jich asi 120 a většinou příslušníci olomouckého pěšího pluku č. 54, který se doplňoval z naší krajiny, „Ludvíci". Pruským velitelstvím nařízeno pro ně připraviti náležitý počet obědů. Ačkoliv bylo Nové Město tenkrát již Prušáky důkladně vyjedeno, snažily se hospodyně co mohly, aby zajatci dostali dobře jíst, vždyť to byli naši a krajané. Zajatci byli zavřeni do obecního pivovaru, a brzo snášely služky obědy pro ně v nůších, jakož i pro pruské stráže, které zůstaly venku. Byly bez okolků pouštěny k zajatcům, a tu jedna podle všeho čiperná holka setkala se tam se svým chasníkem někde z okolí. Domluvili se brzo, že by bylo asi lepší, kdyby ten její třeba někde ve Lhotce jezdil s koněm, než aby se nechal vláčet Prusy po světě, a plán byl brzy hotov. Holka byla asi v pivovaře dobře známa, jako všecky její družky, neboť tenkrát se chodilo pro kvasnice jen do pivovaru (lisovaných ještě nebylo), a že se tam s pivovarskou chasou tu a tam pozdržely, kdo by jim měl za zlé. Porodila tomu svému chasníkovi, že je do Vodičkovy zahrady dost široký kanál, aby tamtudy prolezl, a že mu už dál pomůže. Vojáček to zkusil, povedlo se to, a jeho příkladu následovalo ještě několik jiných. A po Nivě do Ochozy obilím nebylo daleko. Prušáci se po nich ostatně mnoho nesháněli, věděli, že se k rakouské armádě už nedostanou, kdyby i chtěli, protože celá Morava byla Prusy zaplavena, a že už tudíž více škoditi nebudou. Odpoledne dal se celý transport na další pochod,a lidé vyprávějí,že se další cestou hodně zmenšil,jak v lese jeden po druhém zajatci mizeli mezi stromy.

Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-2.část

PRUŠÁCI VE MĚSTĚ-Asi o 9.hodině přijelo do města několik hulánů s důstojníkem,na kopích měli červenobílé praporky, projeli městem, aby se přesvědčili, zda není tu rakouské vojsko a hned nato spatřili jsme, jak se od Rokytna valí po silnici černé řady Prusů, nad nimiž blyštěla se bodla a žluté kování jejich šišáků. V malé chvíli byli v městě a my opustili jsme naši pozorovací stanici, abychom to viděli zblízka. Stál jsem s kamarády v průchodě proti Jeřábkovým (nyní u Zezuláků) a pozoroval nekonečné řady pěchoty všeho druhu, bylo jich nejvíce v piklhaubnách, ale také myslivci v plochých čákách, mladí i staří, někteří již silně prošedivělí. Při zvuku píšťal a bubínku šli velmi rychle, téměř běželi. Šli k Bystřici-Primitivní melodii toho pochodu zapsal tehdejší učitel Stohandl — pocházel z Bobrové a zemřel brzy potom ; hrávali jsme ji na klavír-.Trvalo to hodně dlouho, než přešli, a nakonec se to počalo valit na horní náměstí. To bylo tenkrát prázdné, mimo sochu sv. Anny a kašnu nebylo tam ničeho. Běželi jsme honem na věž a tu jsme viděli, jak řada za řadou se staví vedle sebe, čelem proti staré škole a za chvíli bylo jich plné náměstí, hlava na hlavě. Ti zůstali v Novém Městě; bylo jich jistě několik tisíc. A zatím odehrávala se v domě Štursově scéna, kterou popsal již pan Dr. Svítil, a kterou k vůli souvislosti zde opakuji. Důstojník zmíněné hlídky pruské, ptal se po vykonané prohlídce města, kde bydlí „Schulze" (starosta). Starostou byl toho času Fr. Štursa (Kalinka) ; byl tehdy churav a ležel v posteli. Když k němu důstojník vešel, počal nařizovati, co všechno musí býti pro Prušáky připraveno a předepsal mimo to městu ohromnou kontribuci. Nepamatuji se na přesné cifry, ale šlo o sta centů a měřic masa, mouky, chleba, ovsa a všeho možného, což mělo býti dodáno do večera téhož dne. Sehnati to, bylo prostě nemožné. Štursa vymlouval se na nemoc a odkazoval Prusa na prvního radního, jímž byl tehdy jirchář Kostelecký z Nových domů, rozšafný bodrý soused, pravý typ starého měšťana, jak bývali. Ale Prus nechtěl o tom slyšet, že za žádným chodit nebude, tahal Štursu z postele a pohrozil mu, nebudeli vše do večera dodáno, že bude zastřelen. Zděšený Štursa vše slíbil, ale oznámil ihned Kosteleckému, co se stalo, a že se vzdává úřadu starosty. Vzbudilo to pochopitelné v městě ohromný rozruch; hned po poledni svolána schůze obecního výboru, v níž resignace Štursova přijata, starostou zvolen můj otec, a uloženo mu, aby vyjednával o slevu z uložené kontribuce. Pro začátek úloha ne zrovna příjemná. Otec vyhledal ihned dotyčného důstojníka a vyložil mu, že je nemožno žádané opatřiti. Prušák mu zkrátka řekl, nebudeli vše do večera opatřeno, že ho dá zastřelit. „A kdybyste mne dal třeba desetkrát po sobě zastřelit, tak to přece nedostanete, protože to nemáme", odvětil mu otec a s tím se rozešli. Jak to dopadlo, povím dále. Vojsko, na náměstí rozestavené, rozešlo se za chvíli po bytech. Pruští ubytovatelé byli s prací hotovi velmi brzo ; nebrali to také tuze přesně, ale nevynechali žádného. U nás byl ubytován nějaký generál, několik důstojníků, asi 50 mul a několik koní. V poschodí, ve velké světnici, kde je dnes poradní síň berní správy, bylo na stupni, který je tam dodnes, složeno několik praporů a vojenská kasa. Před domem stála dvojitá stráž, rovněž tak na zahradě a celé město obehnáno hustým řetězem hlídek. Otec usuzoval zcela správně, že s nezvanými hosty bude asi nejlepší vycházení, dostanou-li hodně jídla. A osvědčilo se to. Náhodou měli jsme připravena k uzení dvě krátce předtím zabitá prasata, masa bylo tedy dost, ale také z něho na druhy den už mnoho nezbylo. Prušáci byli jak náleží při chuti. Pro pány oficíry připravila matka rov-něž dobrý oběd a udělala k němu narychlo nákyp se „šodó" (vinnou polevou). Ač to byli samí „lepší" páni, tento nákyp je uvedl v nadšení, něco podobného dosud neznali, neboť po obědě přišel adjutant generálův k matce a vyřizoval jí : „Madamken, pan generál nechá prosit, abyste mu k večeři udělala zase ten koláč s tou sladkou omáčkou, že mu náramně chutnal". Dostali ho a hodně. Matka nad tím kroutila hlavou, takoví páni, že nevědí, co je to „šodó", že tomu říkají omáčka. Tedy pan generál byl v náladě. velmi dobré a otec toho také použil. Hned potom, jak se s tím důstojníkem, co tu kontribuci předepsal, rozešel, došel za generálem a vyložil mu, jak věci stojí. Ten se do toho vložil a výsledek byl, jak by se dnes řeklo, vyrovnání asi na 10 procent. Obec dodala nějaké maso a asi 100 měřic ovsa a bylo to. Před polednem, když se ti oficíři v bytě trochu uvelebili, přišel otec dolů a povídal mi: „Pepíku, je zle, Prajzi ti sebrali mapu". Dostal jsem krátce předtím od pana zemského archiváře V. Brandla tehdy našeho poslance na zem. sněmu, s kterým byl otec oddřívějška již v přátelském styku, podrobnou mapu Moravy a Slezska, velikosti asi 1 m do čtverce, jím vydanou. Mapu mně knihař Zlatník pěkně natáhl na plátno a visela nahoře v pokoji. já jsem v ní „ležel", znal jsem honem kde jakou vesnici, a tu bych si nechal vzít? Běžel jsem nahoru, mapa byla rozložena na stole a nad ní zabraní páni oficíři. Sel jsem rovnou k nim, mapu sebral, sbalil a vážně odcházel. Zůstali na mne koukat, cosi povídali, čemu jsem ovšem nerozuměl, ale řekl jsem jim : „To je mapa má, tu já nedám". Dali se do smíchu, otec jim to vysvětlil, a mapu jsem měl ještě dlouhá léta potom. Pro jistotu jsem ji však hned dobře schoval. V celku minul první den pruské invase dost dobře. Prusové chovali se, až na nepatrné výstřelky, slušně, ba jak se všeobecně uznávalo, lépe než naši dragouni, kteří, jak důstojníci tak mužstvo, byli daleko neurvalejší a hrubší. Dostali-li Prusové dost jíst, bylo dobře a domáhali-li se toho, tam kde buď neměli nebo dát nechtěli, ostřeji, nelze se divit, neboť jejich pochodové výkony byly úžasné. Nebylo-li masa, žádali špek, vejce, mléko a j.; vybíraví nebyli a co všechno dovedli někteří z nich spráskat dohromady, bylo našim lidem tuze na podiv. Ale nerabovali, ani nebrali na vojnu, a tak největší strach brzo pominul. Že se také leccos špásovitého při tom přihodilo, když se naši lidé nedovedli s Prusy dorozumět, rozumí se samo, a jednu takovou příhodu hned povím. 
NIX BIBEL, SPECK WILL ICH ! O Prušich se mělo všeobecně zato, že jsou veskrz evangelíci. Není tudíž napodiv, myslil-li některý domácí evangelík, že projeví-li se jim jako bratr u víře, že budou míti k němu více ohledu. Tak kalkuloval také občan M., povoláním švec. Mimo toto své počestné řemeslo byl také kostelníkem, zpěvákem a vůbec pravou rukou tehdejšího evang. faráře, p. Mareše. Byl to chlapík chytrý, sčetly a jak se říká liškou podšity. Ale jednu chybu měl, že neuměl německy. Přemýšlel tedy, jak by se mohl Prusům projevili jako jejich souvěrec, až na to kápl. Dostal na ubytování, protože měl malý byt v Tmi(střelnici), jen jednoho vojáka. Voják se přihnal do kvartýru ; stůl byl přikryl bílým ubrusem a na něm rozevřená bible. Chvíli čekal, brzo-li přijde toužebně čekané jídlo, ale když to dlouho nešlo, začal se ho rázně domáhat. M. jej chtěl uklidnit, ukázal na bibli se slovy : „Bibel". Učinek byl neočekávaný. Prušák shodil bibli se stolu a zařval na zděšeného M.: „Nix Bibel, Speck will ich" (nic bibli, špek chci). Co je špek, M. rozuměl, Prušák se uklidnil, ale dlouho ještě ptávali se sousedé M. na Pekle, kde se dopoledne na víno scházívali, jak to bylo, když dal Prušákovi bibli k obědu. 
FILIP NA FORŠPONĚ. Prusové, kteří prvního dne do Nového Města přišli, hnuli se druhého dne zrána na Velké Meziříčí. Náš pan generál usoudil, že bude pohodlnější, pojede-li v kočáře, než v sedle, a protože jsme měli nový lehký kočárek, beze všeho si jej i s koněm vypůjčil. Odmluvy ovšem nebylo a proto poránu zapřáhl náš čeledín Filip a opatřiv se futrem na cely den, vydal se na cestu k Meziříčí. Náš dřívější čeledín, ten, který byl ve Šlesviku v ohni a přece se nespálil, musil z jara narukovat, a na jeho místo nastoupil Filip Byla to rázovitá figurka ; stár byl již asi 60 roků, pomenší, přihrblý, celý den klel a nadával, hotový neznaboh, ale při tom měl starého valáška rád a svoji práci dobře zastal. Pocházel z Radešínské Svratky. Pan generál slíbil, že povoz pošle z Meziříčí domů a že dá kočímu průvodní list, aby ho snad jiní Prušáci cestou nesebrali. Ale byl večer, Filip nepřijel. Minul druhý, třetí den, týden a měsíc a po Filipovi ani stopy. Pátrali po něm bylo by bezvýsledné, otec považoval jak Filipa, tak i kočár a koně za ztracené. A tu jednou dopoledne, asi za 6 neděl objevil se před domem náš hnědouš s kočárkem a s něho slézá Filip, tlustý, vykrmený, valach také jako kulička, oba se jen leskli. Vyběhli jsme ven a na otázku otcovu k Filipovi, kde byl, vypravoval tento, že jel s panem generálem až do Nikišpurku (Mikulova), tam že si ho podrželi, že tam dělal Prusům poštu. Práce prý moc nebylo, jen asi dvě hodiny jízdy denně, jídla a futra pro koně bylo dost a tringeltu také dost. Při tom sáhl do kapsy a ukázal hrst jednušek. „A tohle jsem si od Prajzů vypůjčil na pa-mátku", povídal a ukázal na velký balík v kočáře. Měl tam asi 20 pěkných viněných dek. Psát domů prý ho nenapadlo, ostatně ani neuměl. Deky později nechal obarvit, důkladně se jimi ošatil a ostatní dobře prodal. Byla to tedy dost veselá vojna, co Filip na foršponu prodělal, bohužel nastala mu hned po příchodů domů,nová smutná povinnost,ale o tom zase později.