Dopis Její Výsosti Velkovévodkyně Marie Nikolajevny Romanové
Jsem Její Výsost velkovévodkyně Maria Nikolajevna Romanové, ale je mnohem jednodušší říct, že jsem Marie. Prosím, netrapte se s tituly.Jsem třetí dcera cara Mikuláše II a císařovny Alexandry Feodorovny. Narodila jsem se dne 14. června 1899 (26. června nového kalendáře) v 12:10 v Peterhofu.Byla jsem velmi krásné a usměvavé miminko.Říkali o mě,že mám tvářičku jako Botticelliho andílek.
Mám hnědé vlasy se zlatavým nádechem,jsou tmavší než Olžiny a Anastásiny,ale světlejší neš od Tatiany.Mám velké modré oči a hřejivý úsměv.Olga a já jsme zřejmě po tatínkovi a Tatiana s Anastásii po mamince,aspoň to tak každý říká.Moje oblíbené vůně je Coty's,oblíbená barva je lila a moje oblíbené zvíře byla myš,která žila v mé ložnici za zdí!Jsem poměrně vysoká,někteří říkají,že na dívku až moc,a jsem také dosti silná,to mám asi po dědečkovi Alexandru III.Mám tři sestry: velké sestry Olgu a Tatianu (jak jim říká vychovatelka), a mladší sestru Anastasii, která je i moje spolubydlící a nejlepší přítelkyně.Také mám milého brášku Alexeje,je nejmladší, tak jsme mu říkáme Baby!Vždy jsem se snažila dobře chovat,moje teta Ella mě často chválila a říkala "hodná Marie" a tatínek dělal vtipy že už mi pučí na zádech křídla.Já si nemyslím,že jsem zrovna anděl,jsem dost tvrdohlavá a líná,ale ve srovnání s mími sourozenci(zejména Anastasii!)to může být i pravda.Jsem veselá a přívětivá, ale někdy i nabručená,a smutnou náladu také někdy potkávám. Jako prostřední dítě a třetí holka (všichni chtěli chlapce) se občas cítím nechtěná, nemilovaná, a nebraná v úvahu. Maminka mě ale ujistuje, že jsem ji stejně tak vzácná a drahá jako ostatní sourozenci,ale stále mám takové myšlenky.
Všichni mi říkají Maška,i když jsem známá také jako Mandrifolie. Monsieur Gilliard řikává,že mé sestry zneužívají mou dobrou povahu, a říkají mi'le bon Gros tou-tou'.Když jsem byla malá, Olga a Tatiana mě dost zlobily.Tatínek o tom psal naší babičce v roce 1900,jak jsem často na zemi při cestě do vyučování,všechno se zlepšilo,když začala chodit i Anastásie,a nyní jsme si všechny hodně blízké.A dnes už vím,že to byla i má chyba,jsem strašně nešikovná!V dopisech se často podepisuji jen"M",a své obrazy"MN" a já jsem prostě Maria Nikolajevna jak mi všichni říkají. Nechci doma používat své tituly! Pokud jde o jazyky,všechny mluvíme rusky a anglicky s tatínkem a maminkou a francouzsky s našim Žilíkem, Pierrem Gilliardem.
Jsem čestný plukovník 9. Kazanského dragounského Regimentu Její Výsosti velkovévodkyně Marie Nikolájevny.Jak už jsem napsala,nemám ráda když se někdo přede mnou ponižuje,řekla bych,že mé způsoby jsou jednoduché,to znamená bez formalit.To ale neznamená že jako velkovévodkyně nejsem hrdá na svou rodinu a rodnou zemi.Ale v žádném případě nejsem povýšená.Stojím oběma nohama na pevné zemi,ráda mluvím s obyčejnými lidmi a všechny se cítíme trapně když se někde řeší naše formální tituly. Tatiana jednou dokonce nakopla našeho kamaráda Isu za jeho zvolání"Vaše Císařská Výsosti".Když jsem jednou jako malá přišla na setkání s lidmi,každý vstal a hluboce se mě uklonil,byla sem s toho hrozně vyděšená,Tatiana mi pak řekla,že to vypadalo jako bych se každou chvíli chtěla schovat pod stůl.Hraji dobře na klavír a mám prý velký talent když přijde na kreslení a malování. Pokud by jste chtěli,můžu vám ukázat některé z mých studií květin.Miluji děti,mám stále chut chňapnout děti od jejich matek a mazlit se s nimi a zasypávat je polibky!Už se těším, až budu vdaná a budu mít své vlastní děti! Nemusím se vdát přímo za prince,byla bych možná štastnější v manželství s pohledným ruským důstojníkem. Lidé říkají,že ráda flirtuji,ale líbí se mi moc mluvit a hrát kulečník s důstojníky.Mám také své obdivovatele ,jako prince Louise ze Battenbergu (později Louis Mountbatten) a Prince Carola Rumunského ,který by si mě chtěl vzít.
První světová válka nás velmi změnila.Maminka,Olga a Tatiana se proškolili na zdravotní sestry a nastoupili do nemocnice v Carském Selu.Anastasie a já jsme ještě byli příliš mladé, aby se s nás staly zdravotní sestry, ale aspoň jsme navštěvovali naše zraněné s maličkostmi. Hovořili jsme s vojáky, hráli hry s nimi, a pomáhali jim psát dopisy domů, svým rodinám.Během války jsem také potkala svého Kolju. Jeho plné jméno je Nikolaj Dmitrijevič Demenkov. Jak ráda bych podepisovala dopisy tatínkovi"S pozdravem, paní Demenkovová". Chtěla jsem se vidět se svým Koljou v kostele.Bohužel odešel zpět na frontu,mluvila jsem s ním ještě po telefonu a ušila mu ještě košili.Nikdy jsem ho však již neviděla.
Ruská revoluce nás všechny velmi zasáhla. Lidé říkají, že nás revoluce donutila přes noc dospět.Když tatínek abdikoval,byla jsem právě ve vedlejší místnosti,všichni moji sourozenci právě dostali spalničky,než jsem je dostala i já pomáhala sem se vším mamince.Když jsem se nakazila i já,byla jsem na tom moc špatně,dostala jsem i zápal plic a byla pod kyslíkem,Čekala jsem pomalu na smrt,ale ta mi dala ještě odklad.Vzhledem k lékům jsme my děvčata a Alexej ztráceli naše vlasy znepokojivým tempem, a tak nám je maminka musela oholit. Jak jsme byli k smíchu! Bydleli jsme v domácím vězení v Alexandrovském Palaci v Carském Selu do bratříčkových narozenin v srpnu 1917.Doufali jsme,že nás převezou do Livadie, na Krymu,jak se o tom mluvilo ,a pak do Anglie,ale skončili jsme v Tobolsku na Sibiři.Bydleli jsme jednoduše a přestože tu byla strašná nuda,nebylo zde všechno zlé,bylo zde opravdu útulno.Na jaře 1918 měl být tatínek odvezen z Tobolska pryč,myslela jsem že do Moskvy,maminka se rozhodla jet s ním a mě poslali také.Lidé často poukazují na to, jako projev mé statečnost, a říkali takové věci jako "Maria byla nejodvážnější z dívek, protože opustila Tobolsk se svými rodiči." Já nevím jak jsem byla statečná,byla jsem hlavně strašně vyděšená. Myslím, že to bylo spíše více o lásce než statečnosti.Nakonec místo v Moskvě jsme skončili v Jekatěrinburku.Usadili jsme se v domě,který patřil Ipatejevově rodině.Byli jsme všichni tak šťastní, když Olga, Tatiana, Anastásie a Alexej konečně dosáhli Jekatěrinburgu. Život v Ipatievově domě byl vyloženě protivný, ale nakonec jsme byli všichni znovu spolu ,a to bylo hlavní. Tatiana, Anastasie a já jsme se snažili co nejlépe vycházet se strážema.14.června jsem oslavila své poslední narozeniny.V časných ranních hodinách 4.července byla celá moje rodina byla zabita. Děkuji Bohu, že jsme byli spolu i této hrozné noci! A teď jsme svatí v naší drahé Ruské pravoslavné církvi. 
Jsem Její Výsost velkovévodkyně Maria Nikolajevna Romanové, ale je mnohem jednodušší říct, že jsem Marie. Prosím, netrapte se s tituly.Jsem třetí dcera cara Mikuláše II a císařovny Alexandry Feodorovny. Narodila jsem se dne 14. června 1899 (26. června nového kalendáře) v 12:10 v Peterhofu.Byla jsem velmi krásné a usměvavé miminko.Říkali o mě,že mám tvářičku jako Botticelliho andílek.
Mám hnědé vlasy se zlatavým nádechem,jsou tmavší než Olžiny a Anastásiny,ale světlejší neš od Tatiany.Mám velké modré oči a hřejivý úsměv.Olga a já jsme zřejmě po tatínkovi a Tatiana s Anastásii po mamince,aspoň to tak každý říká.Moje oblíbené vůně je Coty's,oblíbená barva je lila a moje oblíbené zvíře byla myš,která žila v mé ložnici za zdí!Jsem poměrně vysoká,někteří říkají,že na dívku až moc,a jsem také dosti silná,to mám asi po dědečkovi Alexandru III.Mám tři sestry: velké sestry Olgu a Tatianu (jak jim říká vychovatelka), a mladší sestru Anastasii, která je i moje spolubydlící a nejlepší přítelkyně.Také mám milého brášku Alexeje,je nejmladší, tak jsme mu říkáme Baby!Vždy jsem se snažila dobře chovat,moje teta Ella mě často chválila a říkala "hodná Marie" a tatínek dělal vtipy že už mi pučí na zádech křídla.Já si nemyslím,že jsem zrovna anděl,jsem dost tvrdohlavá a líná,ale ve srovnání s mími sourozenci(zejména Anastasii!)to může být i pravda.Jsem veselá a přívětivá, ale někdy i nabručená,a smutnou náladu také někdy potkávám. Jako prostřední dítě a třetí holka (všichni chtěli chlapce) se občas cítím nechtěná, nemilovaná, a nebraná v úvahu. Maminka mě ale ujistuje, že jsem ji stejně tak vzácná a drahá jako ostatní sourozenci,ale stále mám takové myšlenky.
Všichni mi říkají Maška,i když jsem známá také jako Mandrifolie. Monsieur Gilliard řikává,že mé sestry zneužívají mou dobrou povahu, a říkají mi'le bon Gros tou-tou'.Když jsem byla malá, Olga a Tatiana mě dost zlobily.Tatínek o tom psal naší babičce v roce 1900,jak jsem často na zemi při cestě do vyučování,všechno se zlepšilo,když začala chodit i Anastásie,a nyní jsme si všechny hodně blízké.A dnes už vím,že to byla i má chyba,jsem strašně nešikovná!V dopisech se často podepisuji jen"M",a své obrazy"MN" a já jsem prostě Maria Nikolajevna jak mi všichni říkají. Nechci doma používat své tituly! Pokud jde o jazyky,všechny mluvíme rusky a anglicky s tatínkem a maminkou a francouzsky s našim Žilíkem, Pierrem Gilliardem.
Jsem čestný plukovník 9. Kazanského dragounského Regimentu Její Výsosti velkovévodkyně Marie Nikolájevny.Jak už jsem napsala,nemám ráda když se někdo přede mnou ponižuje,řekla bych,že mé způsoby jsou jednoduché,to znamená bez formalit.To ale neznamená že jako velkovévodkyně nejsem hrdá na svou rodinu a rodnou zemi.Ale v žádném případě nejsem povýšená.Stojím oběma nohama na pevné zemi,ráda mluvím s obyčejnými lidmi a všechny se cítíme trapně když se někde řeší naše formální tituly. Tatiana jednou dokonce nakopla našeho kamaráda Isu za jeho zvolání"Vaše Císařská Výsosti".Když jsem jednou jako malá přišla na setkání s lidmi,každý vstal a hluboce se mě uklonil,byla sem s toho hrozně vyděšená,Tatiana mi pak řekla,že to vypadalo jako bych se každou chvíli chtěla schovat pod stůl.Hraji dobře na klavír a mám prý velký talent když přijde na kreslení a malování. Pokud by jste chtěli,můžu vám ukázat některé z mých studií květin.Miluji děti,mám stále chut chňapnout děti od jejich matek a mazlit se s nimi a zasypávat je polibky!Už se těším, až budu vdaná a budu mít své vlastní děti! Nemusím se vdát přímo za prince,byla bych možná štastnější v manželství s pohledným ruským důstojníkem. Lidé říkají,že ráda flirtuji,ale líbí se mi moc mluvit a hrát kulečník s důstojníky.Mám také své obdivovatele ,jako prince Louise ze Battenbergu (později Louis Mountbatten) a Prince Carola Rumunského ,který by si mě chtěl vzít.
První světová válka nás velmi změnila.Maminka,Olga a Tatiana se proškolili na zdravotní sestry a nastoupili do nemocnice v Carském Selu.Anastasie a já jsme ještě byli příliš mladé, aby se s nás staly zdravotní sestry, ale aspoň jsme navštěvovali naše zraněné s maličkostmi. Hovořili jsme s vojáky, hráli hry s nimi, a pomáhali jim psát dopisy domů, svým rodinám.Během války jsem také potkala svého Kolju. Jeho plné jméno je Nikolaj Dmitrijevič Demenkov. Jak ráda bych podepisovala dopisy tatínkovi"S pozdravem, paní Demenkovová". Chtěla jsem se vidět se svým Koljou v kostele.Bohužel odešel zpět na frontu,mluvila jsem s ním ještě po telefonu a ušila mu ještě košili.Nikdy jsem ho však již neviděla.
Ruská revoluce nás všechny velmi zasáhla. Lidé říkají, že nás revoluce donutila přes noc dospět.Když tatínek abdikoval,byla jsem právě ve vedlejší místnosti,všichni moji sourozenci právě dostali spalničky,než jsem je dostala i já pomáhala sem se vším mamince.Když jsem se nakazila i já,byla jsem na tom moc špatně,dostala jsem i zápal plic a byla pod kyslíkem,Čekala jsem pomalu na smrt,ale ta mi dala ještě odklad.Vzhledem k lékům jsme my děvčata a Alexej ztráceli naše vlasy znepokojivým tempem, a tak nám je maminka musela oholit. Jak jsme byli k smíchu! Bydleli jsme v domácím vězení v Alexandrovském Palaci v Carském Selu do bratříčkových narozenin v srpnu 1917.Doufali jsme,že nás převezou do Livadie, na Krymu,jak se o tom mluvilo ,a pak do Anglie,ale skončili jsme v Tobolsku na Sibiři.Bydleli jsme jednoduše a přestože tu byla strašná nuda,nebylo zde všechno zlé,bylo zde opravdu útulno.Na jaře 1918 měl být tatínek odvezen z Tobolska pryč,myslela jsem že do Moskvy,maminka se rozhodla jet s ním a mě poslali také.Lidé často poukazují na to, jako projev mé statečnost, a říkali takové věci jako "Maria byla nejodvážnější z dívek, protože opustila Tobolsk se svými rodiči." Já nevím jak jsem byla statečná,byla jsem hlavně strašně vyděšená. Myslím, že to bylo spíše více o lásce než statečnosti.Nakonec místo v Moskvě jsme skončili v Jekatěrinburku.Usadili jsme se v domě,který patřil Ipatejevově rodině.Byli jsme všichni tak šťastní, když Olga, Tatiana, Anastásie a Alexej konečně dosáhli Jekatěrinburgu. Život v Ipatievově domě byl vyloženě protivný, ale nakonec jsme byli všichni znovu spolu ,a to bylo hlavní. Tatiana, Anastasie a já jsme se snažili co nejlépe vycházet se strážema.14.června jsem oslavila své poslední narozeniny.V časných ranních hodinách 4.července byla celá moje rodina byla zabita. Děkuji Bohu, že jsme byli spolu i této hrozné noci! A teď jsme svatí v naší drahé Ruské pravoslavné církvi. 
2 komentáře:
Hermoso :)
Carská rodina byla zavražděna , což je něco hodně jiného než pouhé zabití, které se může přihodit nešťastnou náhodou či z nedbalosti. Ale toto byla sprostá bolševická vražda, jedna z mnoha a mnoha jichž se bolševický ksindl dopustil.
Okomentovat