Peak District-kraj sester Bronteových a Jane Austenové

Jane Austen

 Když jsem dnes pročítal poslední číslo Lidé a Země-04-2012,zaujal mě článek Ivany Mudrové-Peak District-Kraj anglických románů,doufám že se nebude zlobit,když část jejího článku zde uvedu,pokud ano,samozřejmě ihned mažu.

Charlotte Bronte

 Nejvhodnějším východiskem k poznávání Peak Districtu „očima anglických románů' je starosvětské městečko Bakewell, ležící zhruba padesát kilometrů jihovýchodně od Manchesteru. Pyšní se přímou spojitostí s Jane Austenovou, neboť spisovatelka zde pobývala při návštěvě Derbyshire v roce 1811. A fiktivní obec Lambton, v níž se hlavní hrdinka jejího románu Pýcha a předsudek usadí během výletu do kraje, je téměř stoprocentně Bakewell. Austenová se tehdy ubytovala v hotelu Rutland Arms (z roku 1804), jenž dosud stojí na hlavním náměstí. Bydlela prý v rohovém pokoji číslo 2 v prvním patře, s výhledem na Rutland Square i Matlock Street, kde ji dodnes hostům připomíná tabulka s nápisem.Městečko ovšem v současnosti nabízí i jiné možnosti ubytování než zmíněný starý hotel. V kostele svatých a na hřbitově upoutají cenné náhrobky i starobylé saské kříže a nepřehlédnutelný je i pěkný obloukový most přes řeku Wye. A určitě musíme ochutnat originální lahůdku, jež obec proslavila již v roce 1860: takzvaný balewellský pudink! Dodnes ho vyrábí několik pekáren a traduje se, že kořeny tohoto zvláštního pamlsku sahají až do středověku. V blízkém okolí stojí za návštěvu zejména panské sídlo Haddon Hall, v němž se dokonce již třikrát točily fifmové adaptace románu Jana Eyrová od Charlotty Bronteové. Za hlavní inspiraci Pemberley — domova charismatického pana Darcyho z Pýchy a předsudku — bývá tradičně pokládán

Emilly Bronte

 Chatsworth, zámek vévodů z Devonshire, který objevíme přibližně deset kilometrů severovýchodně od Bakewellu. Ačkoli v pramenech neexistuje přímá zmínka, že ho Austenová navštívila, je velmi nepravděpodobné, že by si tuto raritu nechala ujít. Chatsworth navíc výslovně uvádí v závěru 42. kapitoly Pýchy a předsudku a románový popis zámku Pemberley odpovídá pohledu na toto úchvatné sídlo: „Byla to rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená pásmem lesnatých vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře, ale zřejmě bez umělého zásahu..." Prohlídka velkolepých interiérů i nádherného parku zabere téměř celý den. Při natáčeni Pýchy a předsudku v roce 2005 byly exteriéry i interiéry vhodně využity jako románové Pemberley, a tak si můžeme představit scény ze snímku na konkrétních místech.

Anne Bronte

 Jako první z interiérů spatříme hlavní halu s černobílými dlaždicemi, ochozem, velikým lustrem a nástěnnými malbami z let 1692-1694. Vzhůru po schodišti pak vystoupíme do druhého patra, kde se nacházejí reprezentační sály (jídelna s obrazy od van Dycka, knihovna, hudební salon...), doplněné expozicí o filmech, které se na zámku natáčely. Pýchu a předsudek zde zastupuje novodobá busta Darcyho i socha Zahalené vestálky z roku 1847 od Raffaella Montiho. Tato díla ovšem správně patří do zámecké galerie soch, jež ve filmu také „hrála" a obsahuje bělostné klasicistní a neoklasicistní skulptury (Antonio Canova — Hebe, Spící Endymion; kopie lvů z Canovovy hrobky aj.). Z oken zámku se naskýtá efektní výhled na park s fontánami (Grilletova kaskáda s barokním pavilonem, Fontána mořských koní a Císařská fontána). V parku si můžeme prohlédnout umělý kanál, jeskyni a bludiště a při pohledu na jižní průčelí zámku si připomenout důvěrný rozhovor Darcyho s Elizabeth na terase. Jeden z nejhezčích přírodních záběrů Pýchy a předsudku byl pořízen v roce 2005 v lokalitě Stanage Edge: scéna, v níž Elizabeth stojí na rozeklaném skalisku a před očima má divokou, ale úchvatnou krajinu. Tato nápadná, mohutná skalní hradba, oblíbená turisty i horolezci, se tyčí uprostřed

Na túry po krajině Peak Districtu je důležitá kvalititní obuv a dobré oblečení. Anglické počasí je nevyzpytatelné...

 vřesovišť asi dvacet kilometrů severně od Chatswodhu. A tajemné místo se nepochybně promítá i v líčení skalnílto zákoutí z románu Jana lyrova (však se tu také natáčela jeho filmová podoba v roce 2006, i 2010). Cesta do skal vede Hathersage obce, v níž Charlotte strávila tři týdny v roce 1845 a společně s romantickým okolím ji z velké části inspirovala k jejímu vrcholnému románu. Pokud nemáme podrobnou mapu okolí Hathersage (což je pro túry v Anglii významná součást vybavení), k základní orientaci využijeme mapu osmikilometrové okružní Stezky Jany Eyrové (letáky mívají v informačním centru). Ale pozor, značení neodpovídá turistickým trasám v České republice, jsou to většinou jen řídce rozmístěné dřevěné směrovky s informací o vzdálenostech (v mílích, nikoli v km).

Chatsworth je tradičně pokládán za domov pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Působivý pohled na zámek od velkého vodního kanálu s Cisařskou fontánou.

 V Janě Eyrové se Hathersage nazývá Morton (jméno si Charlotte „vypůjčila" od Jamese Mortona, nájemce místní zájezdní hospody George Inn) a hlavní hrdinka sem přichází po útěku od Rochestera a marně prosí o jídlo i útočiště. Byla tu též fara „chladného kněze" Jana Křtitele Riverse (jeho živoucí předlohou byl reverend Henry Nussey, bratr spisovatelčiny přítelkyně Ellen, v jehož domě autorka v roce 1845 i bydlela) a škola, v níž Jana posléze vyučuje chudé dívky. Také odlehlý, ale útulný dům Na Blatech (Moor House), kde žili sourozenci Riversovi, existuje — a dokonce se mu i dost podobně říká: Moorseats. Toto stavení z druhé poloviny 17. století stojí o samotě severovýchodně od Hathersage.
Severozápadně od Moorseats se za le-síkem skrývá tajupiné sídlo North Lees Hall — předobraz Thornfieldu z Jany Eyrové. Hlavní hrdinka sice přijíždí po dlouhé cestě až za trny, ale pokud se sem vypravíme v temném deštivém odpoledni, bude dojem téměř totožný: „Octli jsme se před domem s dlouhým průčelím; v jednom arkýřovém okně

Schodiště v Chatsworthu

 zá záclonou blikala hořící svíčka, ale vše ostatní bylo v temnotách..." O tom, že spisovatelka North Lees Hall skutečně kdysi navštívila, svědčí i popis skříně s obrazy apoštolů v 10. kapitole Jany Eyrové (nyní v muzeu Bronteových v Haworthu), jež původně náležela k vybavení sídla. A ještě mnohem zajímavější je strašidelná místní historka, podle níž jedna z majitelek — lady Agnes Ashurstová — zešílela, byla internována v podkroví a pak zemřela při požáru! Věžovité stavení bylo zbudováno kolem roku 1590 pro Williama Jessopa podle projektu alžbětinského architekta R. Smythsona, ale slavnějšími držite-li byli příslušníci rodu Eyre (v letech 1750-1882). Objekt však chátral a koncem 19. století zůstal opuštěn. O opravy se postaral až v roce 1962 tehdejší majitel sir Hugh Beech a budova poté sloužila jako penzion. V roce 1971 North Lees Hall získalo Společenství parku Peak District a v osmdesátých letech 20. století Vivat Trust, jenž ho pronajímá. Ve výčtu pozoruhodných míst Peak Districtu nesmíme vynechat panské

Tajemné sídlo šílené dámy-North Lees Hall — předobraz Thornfieldu z Jany Eyrové.

stavení Brookfield Manor, jehož vysoké komíny spatříme cestou mezi North Lees Hall a Hathersage. V románu v něm bydlí krásná Rosamonda Oliverová společně s otcem, bohatým majitelem továrny na jehly (mimochodem: jehly a špendlíky se tu skutečně vyráběly, od 18. století až do roku 1857). A omšelý kamenný milník Mosear Cross (Humblestone Cross), zachovaný asi pět kilometrů severně od Hathersage poblíž Moscar Cross Farm, s největší pravděpodobností sloužil za vzor románovému rozcestníku Whitcross, u něhož Jana Eyrová vystoupila po dlouhé jízdě z kočáru a zahájila svou bludnou pouť krajem.

Jack London-dobrodruh a spisovatel

Jack London, spisovatel románů a povídek, které už téměř 100 let zaplavují knižní trhy celého' světa, byl svojí osobností typem sám pro sebe. Jeho krátký život, který dodal materiál všem jeho dílům, byl tak bouřlivý, tak mnohotvárný a nejistý, že neposkytl Londonovi možnost a čas, aby si svoje romány a povídky vymýšlel, aby do služeb svého pera zapřáhl svoji fantasii. Jack London musel pouze popisovati život tak, jak jej sám znal a jak jej prožíval. Jeho romány a povídky jsou historiemi jeho života'. Zatím, co psal jeden ,prožíval druhý. Jeho povídky i romány jsou zábavnou literaturou pro mládež a přece je London psal pro muže. Jeho morálka je morálkou mužnou, primitivní, ba možno říci, poněkud surovou,hrubou. Sympatie, které v nás vzbuzují jeho hrdinové jsou asi toho druhu, jako sympatie, kterou v nás vzbudí boxer, který umí tvrdě uhodit je to spíše jaksi „svalový" pocit s velmi nepatrnou příměsí skutečného citu. Mnozí z jeho hrdinů nejsou žádní beránci, nebo dobráci a přece jsou svým způsobem sympatičtí. Většinou je to London sám a dokazuje, že mu v mnoha případech nescházelo ani lyriky. Život Londonůy není a nemůže být ničím příkladným, ale je skvělou dokumentací poměrů a byl by vděčným námětem pro sociální román. Naródil se 1876 v předměstském bytě ,jedné z „děr" v San Francisku. Jeho otec ,trochu traper , tulák, trochu pasák krav divoké tehdy Kalifornie, zapomněl ho sice poslati do školy, ale vodil ho do hospod. A tak už ve svých pěti letech London pil. Našel však při tom sám prostředek, aby se dostal do školy. Učitel však byl také pijan. Byl mnohdy bit malými pěstmi svých svěřenců, kteří se učí tomu, k čemu je jim dána možnost , mezi pranicemi a rámusem. V jedenácti letech je pouličním kolportérem, vykřikujícím jména svých časopisů nejdříve v Oak-landu , potom v San Francisku , ale při tom je horlivým návštěvníkem všech veřejných knihoven a čítáren, do nichž má přístup. O něco později je zlodějem ústřic a rybářským podloudníkem. Strach před tím, že na svých nočních výpravách padne do rukou policie, nebo že se někdy octne před ústím coltů hlídačů rybolovu, ho přiměl k změně zaměstnání. Zradil své „spolupracovníky", přešel do protivného tábora a stal se rybářským hlídačem.

Ale v obou táborech riskuje často svoji kůži, jíž si, jak z jeho činů často vidět, mnoho necení. Pak prožil svá arktická dobrodružství uprostřed polárních moří, dobrodružství lovce tuleňů a námořníka, vyloděného v různých přístavech Pacificu. Za těchto okolností se v něm budí, což je jistě vzácný případ, silná touha pracovat a tento „skoropirát" opouští krčmy a rváčské uličky špinavých předměstí, jen aby se vzdělával ve veřejných knihovnách. Pokoušel se hodně o psaní, ale dlouho bez úspěchu až konečně získal cenu v literární soutěži jednoho velkého časopisu, když mu bylo 17 let. To však ho nepřivedlo na žurnalistickou a spisovatelskou dráhu. Pro několik darebáctví dostal se do vězení, a když konečně jako devatenáctiletý z něho vyšel, stal se jakýmsi školníkem v Oaklandu a potom přešel přes zaměstnání dělníka v prádelně až k hledači zlata na Aljašce.

Stálý návštěvník krčem a veřejných knihoven, píše příležitostně povídky do několika časopisů. Konečně ve 24 letech dokončil svůj první román: „Syn vlkův". Po jeho vydání byl najednou zahrnut úspěchem, slávou, štěstím. Až do svých 40 let vypsal London asi v 50 svazcích vše, čím životem prošel ,od dobrého až po to nejhorší. Ve čtyřiceti letech, v r. 1916, zemřel, stráven vlastním bouřlivým životem. London byl zvláštním spojením dvou různých lidí. Jeden London byl spisovatel, zmoudřelý lety své literární slávy, druhý London, dobrodruh, pasák na divokém západě, podloudník, vězeň, lovec tuleňů, příležitostný námořník, kolportér novin, tulák, boxer (byl také boxerem, jak pro sport sám, tak i boxerem, jenž uměl použít svých pěstí, bylo li třeba se dostat z nějaké choulostivé situace). Dva neobyčejní lidé — Jack London.