Pohádkový poklad ve Vigo,překlad z La Revue Belge Brusel 1941

Vigo, libě znějící jméno, vybavuje, nám představu hořících lodí a potopeného zlata. Jeho malý záliv při španělském pobřeží, o němž se dochovaly ,dobrodružné zprávy o nesmírných pokladech naložených na lodích, jež dal francouzský admirál Chateaurenault raději spálit, než by je vydal Angličanům, byl po staletí místem velkých námořních dobrodružství. — V pravidelných obdobích se tam objevují více méně orientovaní hledači pokladů, kteří získali od neznámého námořníka nebo za dobrý peníz dosud neznámé pokyny a chtějí proto vyzvednout ze dna historického zálivu pruty zlata a piastry. Takových výprav bylo již čtyřiadvacet, ale jen dvakrát bylo vyzvednuto něco jiného než červivé dřevo, rezavé hřebíky nebo beztvárná drť. Byla to r. 1865 dvě mořskou vodou rozhlodaná a solí obalená děla středního kalibru, jež lze vidět v pařížském dělostřeleckém museu, a roku 1888 pětifrankový peníz s obrazem Ludvíka XIV. a letopočtem 1699. Jistě velmi skromný výsledek dvěstěletého hledání jehož náklady lze odhadnouti podle dnešní hodnoty peněz aspoň na třicet milionů! Jisté je, že poklad skutečně existoval a že byl loďstvem do Vigo přivezen. Jak často v historii byla Francie s velkou částí Evropy ve válce. — Proti Ludvíkovi XIV. a jeho vnukavi Filipu V., novému španělskému králi, se spojila Anglie, Nizozemsko, Rakousko, vévoda savojský a král portugalský. Španělsko jistě nebývalo podceňovaným spojencem, avšak za předešlých válek s Francouzi bylo jeho vojsko zničeno a lodi potopeny, takže nyní připadl Francii a jejímu loďstvu úkol, chránit nejen pobřeží Francie, ale i všecky španělské državy v Italii, Nizozemsku, na ostrovech Středozemí a na Antilách, jakož i celou Jižní Ameriku. Spanělé však přesto mohli spojenci přispěti způsobem, který byl vždy vítán: jejich kolonie posílaly na galeonách (trojstěžnících) v pravidelných obdobích do mateřské země poklady z Peru, Chile a Mexika. Tyto lodi měly větší únosnost, než bylo u obvyklých obchodních lodí v evropských vodách. Byly stavěny, aby mohly obeplouti mys Horn a vzdorovat velkým vlnám jižních moří,mnohé pluly až na Filipíny. Vedle drahých kovů přivážely nesmírné množství rozmanitého zboží, s nímž se obchodovalo po celé Evropě. Jejich hlavním přístavem byl Cadiz, kde se jejich náklady ukládaly do velkých skladišť. Opatřeny četným plachtovím, měly tyto trojstěžníky rychlost válečných lodí, jimž se podobaly trupem a výstroji. Byla to rychlá plavidla k plavbě i k boji a ne, jak se často má za to, nemotorné a bezmocné lodi. Celý svět záviděl Španělům jejich zlato, jež zemi chudé na úrodnou půdu a nevynikající obchodem umožňovalo hrát první roli mezi národy. „Galeony" znamenaly příslovečné, nesmírné a nevyčerpatelné bohatství. Avšak roku 1702 nepřipluly do Španělska již po dva roky žádné galeony a nehledíc k jednotlivým lehkým lodím nemělo Španělsko po tuto dobu se svými koloniemi žádné spojení. Proto byly nyní trojstěžníky plné až po palubu. Sedmnáct galeon o 800 až 2000 tunách mělo dvojnásobný náklad stříbrných a zlatých prutů (správcové dolů zasíláli pravidelně každého roku výnosy svých huti.) jakož i dvojnásobné množství perel, výnos lovců perel z Mexika a Purpurového moře. Když Anglie, rakouský císař a Nizozemsko vypověděly Francii válku, vydal její král 3. července 1702 provolání k armádě a k lodstvu, aby jim oznámil svoji vůli. — Tento dokument počínající dovoláváním ochrany Boží, je psán načechranými frázemi své doby a snaží se vzbudili představu o štěstí, jež vyplyne z účasti v boji za tak vznešeného knížete. Anglie odpověděla tehdy na versailleskou velikášskou prózu takto: „Její Veličenstvo královna vyhlašuje, aby povzbudila své válečné lodi, svým poddaným, kteří jsou majiteli lodí, že mohou na účet nepřítele získávat kořist. Její Veličenstvo uznalo za záhodno vypovědět Francii a Španělsku válku a na radu tajné státní rady veřejně vyhlásiti toto: Lodi, náležící nepříteli, nebo jinak pod kontrabant spadající plavidla nebo statky, jež budou ukořistěny v nepřátelských přístavech nebo řekách, budou zhodnoceny a veřejně nejvíc nabízejícím vydraženy, po zaplacení celních poplatků a všech vzniklých výloh bude polovice výnosu kořisti vyplacena vlajkovým důstojníkům, kapitánům, důstojníkům a mužstvu válečných nebo obchodních lodí, jež byly kořisti účastny. Za válečné nebo jiné lodi, co budou ukořistěny nepříteli a jsou způsobilé, aby byly včleněny do loďstva Jejího Veličenstva, bude zaplaceno vítězům 10 liber šterlinků za dělo a 10 liber šterlinků za tunu. Při potopení válečných nebo jiných nepřátelských lodí za každé dělo, jež na těchto lodích bude, vyplatí se 10 liber šterlinků. Všichni kapitáni, námořníci a jiné osoby, jež jsou ve službách válečných nebo jiných lodí Jejího Veličenstva, mohou se zmocnit nebo si při plenění přivlastnit, aniž z toho budou muset klást účet, všechny statky a zboží, které budou na vrchní palubě dobytých lodí, aniž se však dotknou nákladů uložených ve skladištích." Lze s jistotou soudit, že když vévoda z Ormondu vyplul na moře s loďstvem, jemuž velel admirál Rooke, aby se spojil s holandskými bojovými jednotkami pod velení. admirála van der Goesa, a námořnictvo se dovědělo že jdou na lov mexických a peruánských lodí tu mnozí důstojníci a námořníci pocítili jak jim při myšlence na tak ohromnou sumu, kterou by činil jejich podíl, roste jejich bojovnost. V době, když se vydávalo na cestu sedmnáct galeon a dvaadvacet lodí francouzského původu,blokovalo španělské pobřeží mocné anglicko-holandské loďstvo, a tak Chauteaurenault veděl sice, jak odplul, ale neměl tušení, jak by měl ve Španělsku přistát. Chtěl nechat nepřitele klidně patrolovat ve španělských vodách a plout do Nantes nebo do Bordeaux. V tom s ním souhlasili jeho důstojníci, a i část španělského vedení. — avšak tento plán narazil u Španělů na prudký odpor; nebylo tomu tak dávno, co Francouzi pronásledovali galeony, aby je vyplenili, a nyní byla obava, že Francouzi pomýšlejí jen na lup vzácného nákladu. Ze všech stran se ozývaly varovné hlasy; množství kolonistů, žen s dětmi, četní kněží, mniši a vojáci, kteří čekali na odplutí galeon, rok až půldruha roku, se zdráhali plout jinam než do Španělska a konečně určil místokrál v Mexiku, že galeony budou plout bud' přímo do Španělska., nebo nevyplují vůbec. Chtěl tedy Chaleaurenaull přistat v Cadizu; ale ani to nebylo možné. Chtě nechtě musil doprovázet galeony do Viga. Vjezd u Viga se podobá, jak je tomu u četných přístavů Iberského poloostrova, spíš norskému fjordu než otevřenému zálivu a rejdě. Je to úzká horská propast, vnikající do moře, kanál táhnoucí se hluboko do země, asi deset mil za město Vigo. Ve Vigu se zdržel Cháteaurenault jen co bylo: nezbytně nutno, aby alarmoval místní úřady a vyžádal si muže, soumary, čluny a volské káry. Byl ochoten zaplatit každou denní mzdu — i trojnásobnou proti obvyklé — jen lidi potřeboval, a to rychle. U Rodondello, ležícího o dvě míle dále, spustil kotvy a začal ihned vykládal zboží, napřed zlaté a stříbrné pruty, potom hodnoty, jež bylo možno lehčeji dopravovat, a konečně peníze a majetek soukromých osob.Prvního října se dověděl nepřítel o příjezdu Chaleaurenaultově, ale teprve 22. veplulo jeho loďstvo do zálivu u Viga. Zatím už byly poldady v ceně 90 až 100 milionů naloženy na kárách a soumarech na cestě k Madridu a v Lugo je převzal podle předpisu úřad pokladu. Když Chteaurenaullovi lidé skládali velké stolibrové stříbrné pruty a bedny a pytle naplněné zla-tem, dostihlo nepřátelské loďstvo vod Viga.. Jakmile Rooke spatřil francouzské lodi, svolal ihned válečnou poradu a rozhodl se útočit. Protože však neznal hloubku vody, rozhodl se, aby nenajel, vyslati k útoku napřed lodi nejlehčí, jež mělý být po zjištění hloubky následovány řadovými loďmi s velkým ponorem. Mezitím připravil vévoda z Ormundu svoje vojska. A zrána 22., dříve než příliv umožnil loďstvu vplouti dál do zálivu, přistalo na pevnině 2.000 vybraných vojáků, kteří nenacházejíce odporu, postupovali k tvrzi, která chránila průjezd a přístavní hráz. „Tento podnik byl velmi. usnadněn postupem pozemních .sil",napsal hrabě Malborough ve své zprávě o bitvě u Viga, které zvolily k útoku na tvrz právě ten okamžik, v kterém naše lodi při příjezdu ostřelovaly dělostřelectvem tvrz a její obhájce. Když naše lodi minuly molo, zapálil nepřítel různé ‚svoje lodi, a většinou jim dal najet na mělčinu, takže oněch 37 :nebo 38 lodí, které tam byly, se buď potopilo, nebo bylo dobyto a neunikla ani jediná. Zmocnili jsme se šesti  válečných lodí, jež hodláme s sebou vzít. Mimoto máme v moci ,dvě galeony, jež jsou způsobilé k plavbě, a dvě galeony, jež uvízly ,na mělčině.' Strašný zmatek tohoto dne lze těžko vystihnout. Představme si: v této rejdě, uzavřené horami, od nichž se odráží rachot děl, pluky útočící proti tvrzi, anglické loďstvo na honbě za kořistí, dvacet pět lodí stlačených na 'nejmenším prostoru v plamenech a lítajících za strašlivých výbuchů do vzduchu, když ,oheň dosáhl skladiště prachu, uprostřed tohoto pekla jsou lodi, jež posádka uvrhla na mělčinu, nakloněné a plné vody, jiné zase náhle se potápějíci; tisíce křičících a bojujícich mužů; bědování bezhlavého domácího obyvatelstva, jež uteklo .do hor, zatím co se se všech stran zbíhali, jak rychle mohli, drsní obyvatelé s pobřeží, přilákáni ,mohutnou .září požáru a hřmění děl, aby se zúčastnili ničení a ze ztroskotaných lodí ulovili několik úlomků hadrů, Francouzi prchající odtud po stezkách s průvodem nosičů, :mezků a nákladních koní; Angliča-
né plni vzteku, že jim unikají lákavé poklady, zajaté lodi a vojsko plenící domy v Rodondellu fantastický obraz rozpoutaného násilí. Ve versailleských archivech je zpráva muže, který nám nejlépe může nastínit, co se stalo s částí cenného nákladu, který byl při příjezdu Angličanů ještě na galeonách Byl to intendant loďstva admirál Cháteaurenaulia de Gasiines, je poslední opustil bojiště. Když vyložil, jak byla vypravena  největší část nákladu do Lugo píše: „V souhlase s panem viceadmirálem jsem považoval za vhodné vylodit všecky zbylé peníze krále a některých soukromých osob, převzaté ve Veracruzu na loď, což se stalo 20." Castines líčí potom nesčetná dobrodružství, která jej stíhala, když se snažil podle Cháteaurenaultova rozkazu přivézti zbylé peníze do bezpečí. Na cestě do Lugo se dostal několikrát do rukou lupičů, takže zároveň s pokladníkem Aurilem zachránil pouze tolik co se jim vešlo do kapes. Prostě a jednoduše píše na konci zprávy: „S těmito cizozemskými penězi jsme měli jisté potíže, ježto jsme viděli že 4 piastry jsou jeden dublon po 32 realech, což je ve Francii tolik jako 15 livrů, vypočítali jsme, že dva tisíce a několik piastrů, které máme při sobě, je v našich penězích asi 7600 livrů; tyto peníze byly zašity v mé vestě a kabátě a já. jsem na ně vydal mistru pokladu, když je přijal na účet státního úřadu, kvitanci.".

Aby to už jednou čert vzal

Brno-Jakubské náměstí 1917

 Tuto sobotu jsem se začetl do článku prvorepublikového brněnského vydavatele Václava Brumovského kterou napsal v roce 1924,byli byste hodně překvapeni jak málo se jeho prvorepubliková doba lišila svou morálkou a problémy od té dnešní,však posudte sami----------------------------------------------------Divný  nadpis , .. Ale nedělejte si z toho ničeho ! O osmnácté hodině uzavírají se všechny poštovní úřady a přístupným zůstává v Brně toliko poštovní úřad při nádraží a to až do jedenadvacáté hodiny. A tu se téměř každého dne přihodí, že u jediného úředního okénka nashromáždí se obecenstvo ze všech koutů a konců města. Toto obecenstvo bývá občas hodně nervosní. Příčiny jsou všelijaké. Ale jednou z hlavních je okolnost, že venku je jíž noc, že se ve chvilce uzavřou domy a že před vámi tísní se ještě u okénka patnáct, dvacet hlav. Poněvadž ty hlavy jsou různých temperamentů a jsou různě vychovány, dochází jedna dvě ke slovním přestřelkám, negalantnostem a někdy í hrubostem. Jako na př. včera, Je nás tu ještě jedenáct a v tom si přicupe slečinka s několika zásilkami a vetře se mezi nás, jako bychom byli na ni čekali se slavobránou. A ani se nenadějete, už je u okénka a strká úředníku dopisy. »Inu, krajcelement, tohle by namíchló i ledového medvěda! Co pak si tak myslejí, frailičko ? Neznají moresů ? Odkud pak jsou ? Vědí, kde je Chropyň? Co pak tak asi zmeškají ? Či bojejí se, že jím venku vyčichne šamstr ? To si měli přikrýt a uvázat , rozřečnil se vedle mne stojící čahoun a ostatní obecenstvo se se zadostučiněním směje. Slečinka shrábne stvrzenky, povyplázne na čahouna špičku jazýčku a už je ze dveří. — Tu to dopadlo ještě s humorem. Ale někdy se věc skoncuje tragičtěji. Jako na př, před dvěma roky na brněnském nádraží. U všech pokladen se tísní veliké shluky cestujících a přešlapuji a postupují krůček za krůčkem v uličkách mezi železnými zábradlími. Za 9 minut odjíždí pražský rychlík a obecenstva je ještě před pokladnou povážlivý houf. Odbudou nás, neodbudou? Přiběhneme k vlaku ještě zavčas? Tyto a podobné myšlenky poplašily asi hlavu jednomu z přešlapujícich i vytrhl se z řady a uličkou, kterou se od pokladny odchází, přistoupil klidně k okénku a žádal lístek. Předešel tak asi třicet cestujících. Ale ještě ani peněz nevyplatil a z řady vytrhl se druhý cestující. Několika ostrými kroky přiřítil se k pokladně a neotesanci vrazil dva pořádné poličky. S doprovodem »Abyste se naučil moresům . Jak to dopadlo? Jak obyčejně. Strhl se povyk, zavolali strážníka a oba byli odvedeni na policii. Nejel tedy do Prahy ani X. ani Y. Se stejným stupněm nevycválanosti a bezohlednosti setkáváte se i při vstupu do tramvaje, do vlaku, do kina, na zápasy, při východu z nádraží a pod. Při každé takové příležitosti máte možnost roztříditi si P. T. publikum na několik tříd. Do první třídy vřadil bych ony, kteří jsou vždy a na každém místě slušni i bez tabulek a bez železných uliček. Těch je v Československé republice povážlivě málo.

Kapucínské náměstí 1894

 Do druhé třídy patří oni, kteří si vzpomenou na slušnost, spatři-li na zdích nebo na dveřích »Upozornění« nebo »Výstrahu«. Těch už je o špetku víc. Do třetí třeba vměstnat stádo, pro něž je dobře stavěti zábradlí a železné uličky. Panečku, těch už jsou tři čtvrtiny národa. S těmi si nelze zahrávat. A do čtvrté řadí se jednotlivci, kvůli nimž hoří slunce a svítí hvězdy. Kašlou na vás í na vaše práva, vše pod nebem je tu jen proto, aby oni rostli a měli své nejplnější pohodli! Pro ně neplatí »Upozornění« a »Výstrahy«, ani uličky a zábradlí. Je jich poměrně hrstka, ale jsou jako zrnka písku mezi kolečky stroje. — Kdyby mně bylo uloženo, abych určil, které národy jsou kulturní a v jaké míře, myslím, že bych špatně nepochodil, kdybych kulturu jednotlivých zemí a států posuzoval podle »Upozornění« a »Výstrah«. Slušný člověk »Upozornění« a »Výstrah« nepotřebuje a tak, kde je jich málo, jistě je i málo neotesanců. Na jakém stupni stojíme my tu u nás ? K tomu je třeba velice malé matematiky. Projeďte se za poledne nebo za deště v pražské nebo brněnské tramvaji a svezte se jednou, dvakrát ve výletním vlaku. Anebo si poznamenávejte výkřiky při zápasech a v kinech. Po případě podívejte se občas na footbal. Také nebude na škodu, sedneteli si na hodinku do »lepší« noční kavárny. Dobrým zrcadlem je í večerní a nedělní korso. Budete míti té naší společenské vůně nadosmrti dost. — Za studií pozval mne jednou jeden z kamarádů k nim na prázdniny. jeho otec měl větší statek a pří něm několik pěkných luk a kousek lesa. Ve stáji stály tři páry statných koní, jeden pár volů a dvanáct krav. A mezi těmito dvanácti kravami byla jedna zvláštnost. Nevím, jaký výraz bych měl volit, abyste nabyli pravé představy o tomto podivném tvoru. Byla to kráva jako všecky jiné krávy. Postavou i vzhledem. Ale její způsoby a počínání byly od způsobů všech ostatních krav hodně odchylné. Měla nepěkný zvyk, že nežrala ze svého, nýbrž natahovala na obě strany krk, div se řetězem neuškrtila, a ubírala krmiva sousedkám. Snad v korytě před ni je nějaká závada, čichne snad něčím, čeho kráva nesnese, přemýšlel a dohadoval se hospodář, vydrhli koryto a krávu přivázali na jiné místo. Nebylo to nic platné. Kráva byla stejně ne-- způsobná a dotěrná také na všech ostatních místech Ve stáji i když jí předkládali krmiva o mnoho více než ostatním kusům. »Tak jí, mrchu, prodej řezníkovi! Kdo pak se s tím věčně bude zlobit?« radila hospodyně. »I neprodám. Předně hodně dojí a potom je to s ní jako s podobenstvím z Písma.« Udělali v korytě před krávou dvě vysoké dřevěné přepážky a byl pokoj. »Vidíte«, povídal nám hospodář při večeři, »takoví jsou i někteří lidé. Četník, policajt, zákon jsou ošklivé a protivné věci. Ale kdyby jích nebylo, neobstáli bychom tu. Dařilo by se nám jako sousedkám naší Běluše.« Kdybyste krávu Muší převedli do lidské společnosti, lezla by první do tramvaje a první z tramvaje, při čemž by vám šlapala na kuři oka a strkala vás do hrudi a do zad. Ve frontách by láteřila a předbíhala, ve vozech by se zmocňovala nejpohodInějš'ích míst a v restauracích a kavárnách honila by sklepníky, jako by tam byla sama. Plila by vám na špičky bot a kouř cigaret vefukovala by vám ve tvář. Nejlevněji by kupovala a nejdráže prodávala. A nebylo by věci, do které by nestrkala své zvědavé tlamy. — Slušnost je to, jež činí soužití snesitelným. Kde není slušnosti, není radosti. Není uspokojení ze života a upravuje se cesta omrzelosti a nenávisti. Kdybychom byli více slušni, nebylo by třeba tak značného počtu »Upozornění«, »Výstrah«, železných zábradlí a uliček, strážníků a četniků. Kdybychom byli všichni slušní, byli by to i úředníci a úřady nezavdávaly by svojí povrchností a ledabylosti příčin ke stížnostem a rekursům. Byly by tedy daleko menší. správní výdaje a při malých správních výdajích i malé daně.

Kobližná 1907

 Proč platíme veliké daně? Protože je třeba přečetných »Upozornění« a »Výstrah«, zábradlí a uliček, policajtů a četniků. A protože tam, kde by mohl a měl býti jeden úředník, jsou dva, tří. Proč jsou tam tři? Protože je jich tam třeba. A proč je jich tam třeba? Protože jsou pohodlní uvažovat a přemýšlet a konají dnes povinnost svoji jen jako stroje. Nelze se tomu ostatně také nijak divit. Jaký plat, taková práce. Špatně placený úředník je největším nepřítelem státu a stát, který nehonoruje práce svého úředníka tak, aby tento mohl býti lidsky živ, podkopává si základy. Rašíne, Rašíne . ! Červnové obecní volby v Brně jsou malým kukátkem. Komunisty volili i úředníci, kteří o minulých volbách volili národní demokraty. Má to býti mementem vládě a všem těm, kteří říkají, že se 60.000 až 120.000 Kč těžko se dnes žije, ale soudí, že státnímu úředníku nebo zřízenci zcela dobře stačí 15.000 Kč. Kteří se osvobodili od placení daně z příjmu, ale navalili ji na 6000 Kč ročního příjmu dělníka. Kteří snížili platy všem státním zaměstnancům, ale sami nešli vpřed dobrým příkladem. Kolik bezohledností, bezcitnosti a sobectví je k tomu třeba a kolik otrlosti, pobírati z pokladny zadluženého státečku tučné příjmy a utrhovati ze suchého sousta vdovám, pensistům a zadluženým úředníkům... »Ale pro Boha živého, jak je to možné, aby československý úředník, i když má hlad, volil komunisty ? Vždyť dostanou-li se ti lidé k otěžím, bude to tu u nás jako v Rusku !« zahořekovala dáma, s níž jsem mluvil o výsledku voleb. Nevím, jaké je to v Rusku. Vím jen tolik, co mně o něm řekli vojáci, kteří tam pobyli za války a po válce několik let. Lid je tam lenivý a nevzdělaný a s takovým materiálem dělají se těžko zázraky. Neznali jsme Ruska před válkou, neznáme ho ani dnes. Před válkou jsme v něm viděli velikého svého spojence a ochránce — jaká to byla veliká zmýlená, pane doktore Kramáři, když tam lidé naši přicházeli jako zajatci! — a myslím, že by to byla veliká zmýlená i dnes, kdybychom tam přišli s představami »Národních Listů« a jiných velevlasteneckých tiskovin. Uředník — komunista! Hrozné  Ale už je to tu. Stvořila je Praha a nyní se jich leká. — Aby stát vymohl z kapes poplatnictva potřebný obnos na úhradu státních výdajů, je nucen vydržovati ohromný a neobyčejně složitý aparát berních úřadů a berních správ. Položka na udržování tohoto aparátu je závratná. A mohla by býti o dobrou polovinu menší, kdyby komise a úředníci, předpisující daně, trochu uvažovali. Jinými slovy, kdyby byli vychováni ve slušnosti. Neboť jen ten je slušný, kdo nepředpojatě uvažuje a kdo se snaží vmýšleti se v postavení svého 'bližního, ve skutečný život, v jeho nesnáze a těžkosti. Slušný úředník nepředepíše 12.000 Kč daně, když si může na prstech vypočítati, že poplatník má jen čtyřnásob vyšší obrat. Co způsobí taková ledabylost a pohodlnost? Nejvyšší rozhořčení poplatníkovo, celý slovník nadávek republice a vládě, stížnosti a rekursy, haldu popsaného papíru, několik hodin, někdy i několik dnů zbytečné úřední práce a je zaměstnán advokát, berní úřad i pošta, někdy také ještě i soud a kriminál. Výsledek? Snížení předepsané daně, nedůvěra a zaujetí poplatníkovo vůči správě státní a zbožné přání, »aby to už jednou všecko čert vzal«. To jako tu republiku, o věcech těchto přineseme časem velice zajímavé obrázky. Anebo nahlédněme do dílny soudů. Pohašteří se na Zelném trhu dvě babky a druhého dne podány jsou u trestního soudu žaloba a protižaloba. Pak se ustanoví přelíčení, k němu se dostaví dva vážní advokáti, obě uražené babky, tři svědci a 5 protisvědků. V 9 hodin počne soud a je půl jedenácté, když se přelíčení pro zmatek ve výpovědích svědků odročuje. Koukají z toho čtyři trestní

Komenského náměstí 1867

 oznámení pro křivé svědectví a když konečně je rozsudek vynesen, babka, jež nepochodila„ vykřikuje do ulic: »Tak já to nenechám, kdybych s tím měla jít až do Říma! Já podám protivá ternu rekuř !« A také ho podá. Místo jednoho soudce projednávají hrozně důležitou věc dvou babek soudcové tři a pan státní zástupce má radost, že křivé svědectví svědků dopomůže k dalšímu oživení vězeňských cel a k zdůraznění návrhu na přístavbu nebo novostavbu kriminálu. Tedy opět kupy aktů, dlouhé hodiny a dny zbytečné práce, zatížení státní pokladny, ochuzení sporných stran a zničení občanské cti několika pošetilých lidí. A všemu tornu by se předešlo, kdyby se soudce neomezoval na formální dotaz »Nesmíříte se?« a napjal všechny svoje síly i všecku svoji dovednost kazatelskou k tomu, aby si babky odpustily a podaly si ruce. Já vím, není to tak snadné mluviti k lidské zatvrzelosti a potlačiti v srdci uraženého touhu po odplatě a mstě. Ale právě proto měli by se do soudní služby hlásiti jen lidé s měkkým, milým hlasem, lidé opravdu citliví a dobří, hodně sečtělí vzdělaní a výborní kazatelové. A těmto vzácným lidem měl by platiti stát alespoň dvakráte tolik, kolík jim platí dnes, aby ušetřeni byli jakýchkoli hmotných starostí, které je dnes činí pro úřad lhostejnými a otupují je, a mohli celé svoje já věnovati jen vznešené službě. Však by si toho také zasloužilí, dobré dvě třetiny soudců a soudních úředníků a zřízenců by odpadly. Soudce měl by učiti lidi slušnosti a je to hlavně slušnost, které by se na předním místě mělo učiti také í ve školách. Jen učitel a soudce jsou ti, kteří mohou způsobiti přirozenou rovnováhu státu. Není to vojsko ani četnictvo a policie, ani výstrahy a zábradlí. — V jistém deníku brněnském rozepsal se onehdy pan H. o špatném prospěchu žactva na středních školách. Praví, že především nutno hledati příčinu ve slabšim materiálu studentstva, které stále ještě trpí nedostatky z dob válečných a popřevratových. V mnohých případech. rozhoduje pohodlí, lehkomyslnost a dosavadní setrvační snaha přijít snadno a lehce k vysvědčení a zaopatření.

Muzejní 1907

 Protože je dnes šestkrát tolik studujících, než kolik jich bylo napočítáno před válkou, činí se tlak na vyučující, aby co nejpřísněji klasifikovali. Studentů pak je proto tolik, protože máme více vzclělavacich ústavů, než kolik jich bylo v celém dřívějším Rakousku. Jiná příčina velkého procenta nedostatečného prospěchu ve studiu jest — praví pan pisatel H. dále — přetížení žactva z mnohohodinného vyučování denního. Každý vyučující samozřejmě trvá předevšim na požadavcích -svého učebného předmětu a .přípravě na své hodiny vyučovací, aby vyhověl osnovám učebným a předpisům. To vše je správné, ale na jednu příčinu — a ta není bez závažností — pan H. zapomněl. Asi před třemi týdny jel jsem vlakem ku Praze. Ve voze naproti mně seděl městský otec se sedmnáctiletým studentem. Mluvili jsme o různých věcech a došlo ovšem také na školu. »Pan profesor nám povídal,« rozhovořil se synek, »abychom se raději učili řemeslům anebo pomáhali rodičům pří hospodářství a pří živnostech. Že z toho studování dnes nic není. Každý řemeslníček prý je na tom lépe než úřednik nebo učitel. Co prý z toho dlouhého a drahého studování má? Trochu bídy a dluhů a to, že se o tu jeho bídu kde který zbohatlík a korupčník otře. Je to pravda tatínku ?« »Ba, je to dnes takové,« odpověděl tázaný a zahleděl se v myšlenkách do prázdna. A tu jsme u kořene zla, jež je s to, aby otřáslo základy našeho mladého života. Pohlíží-1i učitel na svoje povolání s tak vrchovatou mírou skepse, pak nelze čekat, že z péče jeho vyjde jednou dokonalý a sebevědomý dorost. Naopak vyroste z něho lid, který bude stejným škarohlídem. Myslím, že je velice třeba. se toho chránit. Jak ? Učiňte z učitelů optimisty. Zbavte je hmotnych starostí, dejte jim tolik, aby se jim během vyučování nehonily hlavou myšlenky a otázky, zač budou poslední třetinu měsíce žít, když již uprostřed měsíce jsou skoro bez haléře, zač oblekou děti a ženu, čím zaplatí otop a jak a kdy vyrovnají účet knihkupci.

Náměstí Svobody 1912

 Hle, tam v lavici sedí, čtenáři, i tvoje dítě. Snad v jiné třídě sedí ještě druhé a třetí. Svěřuješ je učiteli, aby ti je vzdělal a aby ti z nich vychoval řádné, vzorné občany, kteří by se dovedli počestně živit a byli ti jednou k radosti a ke cti. Nežádáš při dnešních drahotních poměrech a při dnešních platech vlastně nemožnost? Představ si na okamžik, že jsi sám učitelem a při tom otcem tří, čtyř dítek. A že z lavic před tebou hledí na tebe na padesát dětských tváří, téměř úplně ti cizích, mnohdy dosti nezvedených a rozhýčkaných. Některé jsou přepychově vystrojeny a hýří blahobytem a zdravím, zatím co ty svým dětem nemůžeš dáti dosyta se najíst a oblékati je musíš v hadříky. Jaká trpká, hořká vina zaplaví ti nitro Nechápete, vy pánové tam nahoře, že dobře placený učitel byl byl o 1000 procent lepší a s ním i žactvo? Nevycházeli by ze spokojených škol lidé vzdělanější a hlavně slušnější? Nezpůsobilí by tito slušní lidé, že by nám odpadla dobrá polovice výloh na výdaje administrativní a bezpečnostní ? Nepředpojatí dají mně tu jistě za pravdu a jedinou námitkou bude asi jen to, co potom s lidmi, kteří by se pro správu státní stali zbytečnými. Nějak se živit přece musí. To je přirozené a jde jen o to, čeho se chytit. To už není tak přirozené a nijak snadné. Sledujeme-li statistiku zaměstnaností, která mimochodem řečeno je na papíře mnohem příznivější než ve skutečnosti, seznáváme, že téměř ve všech oborech práce a hlavně práce fysické panuje značná  nezaměstnanost. Kdybychom tedy k těmto nezaměstnaným připočetli ještě i počet občanů, kteří vlivem zvýšené slušnosti obyvatelstva stali by se správě státní přebytečnými a tak ocitli se bez chleba, nebyl by obrázek života našeho zrovna nejveselejší. A ze slušnosti vyrůstala by nová neslušnost, neboť lidé s prázdným žaludkem bývají zřídka zdvořilí a taktní. Začarované kolo je a bude cely ten náš život. Točte jím jak chcete, nevyjdete z něho. Tisíce prostředků se doporučuji a žádný se neosvědčil. Proč? Protože území, na kterém žijeme, je nedostatečné. Neuživí nás, Dokazuje-li vám nějaký sekční šéf nebo ministr, velvyslanec nebo senátor opak, nevěřte mu! Bodejť by se on neuživil ! Poukazovat, že jsou v Evropě ještě drobnější státečky než Československo a že přes to se živí, je nerozum. Syýcary jsou živy z turistů a jižní a severské státečky živí moře. A vedle toho nemají tam nikde tolik ministrů a bobečků a vojáků a četniků kolik my. A také nemají tolik »přátel«. Konečně při troše vtipu dalo by se možná dělat něco i u nás. Kdyby se našel šikovný žid, mohli bychom snad dosti dobře býti živi ze svých ůřednich i neúředních ostud. Výhodu by mělo to tu, že v tomto oboru o tom bud'te ujištěni! nemuseli bychom se do skonání světa obávati se 'žádné strany žádné konkurence ....Veškero obyvatelstvo našeho státečku dělím na dvě skupiny. Jedna je menší a jsou v ní ti, kdož převratem naplaveni byli na přední místa. Není jich zrovna příliš mnoho, ale je jich přece jen tolik, že hrozí nebezpečí, že nás při výborném svém apetytu - odpusťte ! vyžerou. jsou to spravedliví a velicí vlastencové před Bohem i lidmi a třebaže vyrostli někteří z císařských, vládních, dvorních, tajných a jiných radů a konfidentů, jsou dnes a budou — pokud jini mísy nepoodtáhnete nejbezpečnější oporou republiky. je třeba se míti před nimi hodně na pozoru, jinak máte na krku zákon na ochranu republiky, ani se nenadějete. — Druhá skupina je veliká a patří do ní všichni, kterým stisknul převrat hrdlo. Smíme sice zpívat »Hej, Slované!«, ale těžký zpěv, když není dechu. Máme sice svobodu, ale volit smíme jen ty, kdož se sami určili.

Pekařská,naproti sv.Anně 1908

  Smíme sice svobodně mluvit i psát, ale nesmí se tím ohrozit postavení první kasty, Protože jsme svobodou zpiti a otcovská kasta má obavy, aby se nám v bujnosti ze svobody nepřihodila nějaká nehoda, dokonce snad úraz, vložila jemně ručku potřeštěné skupiny do ruky několika zkušených guvernantek. Je to hlavně tisková miss, miss »Ochrana republiky« a j. Tyto dvě kasty si ovšem nikdy neporozumí, v tom budeme jistě všichni za jedno. — Asi před týdnem přišel za mnou kamarád z vojny, je na Slovensku při finanční stráži a vypravoval mně o tamějších poměrech. Také o tom, proč je tam lid tolik nespokojený a zaujatý. »Dříve, jak se otvíralo jaro, putovaly všecky chudé rodiny s hor »na dolní zem zrobit chleba«. Dolní zem to je Maďarsko. Také do Polska jich mnoho od-cházelo. Pracovaly tam na velkostatcích nebo u větších sedláků a vracely se domů až k zimě. Přinášely si peníze, obilí, mouku a měly z čeho žít až do nového jara. Dnes to nejde: Sežene-li už kdo nějaký ten groš, stěhuje se raději do Ameriky. Mnozí lidé na Slovensku opravdu trpí nedostatkem. Jakou cenu má pro ně negramotné, nevzdělané, naše svoboda? Však to slyšíte několikrát denně: »Chleba chceme, svobodu si nechte !« To je na Slovensku. A jak je tornu u nás ? Země je přeplněna, obchod a průmysl vázne, platy a mzdy se snižuji a drahota stoupá. Hospodářství státu je tolik komplikované, že zájmy a protizájmy jednotlivých občanů a tříd tvoří nerozvazatelný uzel a život se stává eskamotáží. Umění je žít a život je dnes nesnadná, těžká úloha. »Kdo s koho« stalo se heslem a zraněných a mrtvých přibývá. Dnes já, zítra ty. Nedostatek je strašná příšera a pánové, zasednuti kolem mis, měli by ji občas nahlédnouti do očí. Před válkou stýkal jsem se dosti často s jistým továrním úředníkem. Za války byl odveden a po válce přijala jej firma ochotně zpět. Počítala s tím — jako všechny průmyslové podniky — že svět je vyčerpán a že bude tedy ve všech oborech hodně co dělat. Zdálo se, ale skutečnost byla a je jiná. Zhotovili nám páni na mírových konferencích jakousi podlouhlou neforemnou škatuli a v té přikázali nám žít. Stejně rozhodli i o »svobodě« Rakouska, Uher a Jugoslavie. Roztrhali střed Evropy na spoustu cárů a útržků a svobodni národové si cáry a útržky nenávistně a žehravě jeden před druhým střeží. Místo snášelivosti a pokoje rodí se a roste zloba a nenávist a světová válka, zdá se, byla jen předvěstí budoucích hrůz. Abych příliš neodbočil práce není, nebo je ji nedostatek a tak úředník, o němž je shora řeč, dostal výpověď a již osmnáctý měsíc potuluje se Československem a marně hledá zaměstnání. Na štěstí je svobodný. Ale znám ještě jiný případ, daleko a daleko truchlivější. Týká se strojního zámečníka, ženatého, se čtyřmi dětmi, jenž už po dva roky je bez stálé práce a chytá se všeho, co mu přijde pod ruku. Je to člověk velice slušný a inteligentní, pečlivý, starostlivý otec a nedostatek a utrpení rodiny připravuje ho o rozum. — »Kdybych alespoň mohl za humna ! Ale jak? Krejcaru není a zač bych si také obstaral všecky ty dokumenty a papíry? Do jaké strašné klece nás to zavřeli...!« Klec, strašná klec je náš státeček. A má tu hroznou vlastnost, že my z ní nemůžeme, ale nepřátelé mohou do ni Mnozí čeští lidé otírají se o Dra Beneše, že prý jezdí po Evropě jako agent s teplou vodou. Agent s teplou vodou je stará komická figurka, ale já mám milé, tichounké podezření, že Dr. Beneš je ferina a že nás jednoho krásného dne překvapí hotovou věcí a řekne : »Tak, děti, dvířka kleci jsou pozotvírána dokořán, můžete bez závady přebíhati z klece do klece. Kdo se nemůžete uživiti v naší kleci, živte se v sousední. Válkám jsme předešli sjednocením celé střední Evropy a voliti můžete o volbách, koho chcete. Vázané kandidátní listiny jsme zrušili a svrchovanost našeho státečku sjednocením střední Evropy není nijak omezena. Odpadne nám dvanáct ministerstev a dvě třetiny vojáků .

původní Skalní ulice 1908

Za ušetřené peníze budeme stavěti železnice, průplavy a silnice, bude hodně práce a nebude hladu. Dnes už jste tedy doopravdy svobodni !« Prozatím můžete hleděti na řádky tyto jako na nepodařený vtip, Ale jednou to bude. A nesvede-li tohoto zázraku Dr. Beneš, svedeme ho my obyvatelé státu, Jednou to bude. ................................................................................................................................Nevím jak vám,ale mě při čtení zejména poslední třetiny tohoto článku dost mrazilo v zádech,jak v roce 1925 pan Brumovský odhadl přesně naší budoucnost a jak přesně se to opět dnes opakuje,no máme se na co těšit.

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-4.část-závěrečná.

 Nežli nastoupí loď s námi cestu přes jezero Bajkalské, je dosti času prohlédnout si ji. Všimneme si jen toho, co patrno na vnější pohled. Na hoření palubě položeny jsou trojí koleje pro železniční vozy. Vystoupíme z nich a prve než se rozložíme v některé z kajut hořeního podpalubí, jež pojmou na 200 cestujících, projdeme palubu lodi, abychom ji prohlédli. Rozměry její jsou značné ; délka 87 m, šířka 171 rn. Došedše na příď budeme s obdivem pozorovati, kterak lod' drtí před sebou ony spousty ledové, i .zeptáme se jistě, co že dává lodi naší tuto mohutnou sílu. Zvíme, že jsou na lodi tři velké parní stroje v úhrnné síle 3750 koní ; dva jsou na zádi a slouží pro pohyb lodi vůbec, stroj třetí je na přídi a žene přední šroub, jehož pomocí ledokol led drtí, čemuž napomáhá i veliká váha lodi zvětšená tím, že do nádrží ve dvojitém dně načerpá se as 580 tun vody. Jaké jest opatření na zmenšení účinku nárazu lodi na led i ostatní podrobnosti o lodi a její stavbě  to nás prozatím valně nezajímá. Jak lod vypadá zvenčí, uzříme až z ní vystoupíme a čísel o ní se dočteme někďe, až se vrátíme domů , jen to si ještě uvědomíme, že zřízení této přepravy stálo ruský stát přes 21 millionů K. Náklad tento podmíněn nepříznivými poměry Bajkalu. Jaké je tedy toto nevlídné jezero, jež pro své bájné vzezření nazýváno od domorodců »Svatým mořem« ? Plocha jeho, rovná dvěma třetinám země České (34.179 km2), rozdělena je na 640 km délky a 30-90 km šíře ; největší měřená hloubka byla 1956 m, a ježto výška jeho hladiny nad úrovní Tichého okeanu je 68 m, je zajisté dno jezera namnoze níže než hladina mořská. Pohoří okolní sklánějí se v jezero četnými výběžky zvláštního, divukrásného vzezření. Z nich na př. skalní mys ostrma. Olchona jeví čistě profilovanou lidskou hlavu, již obraznost snadno s ostatními tvary mysu doplní na ženskou postavu. Ponuré tyto vrchy jsou zajímavy tím, že s nich, jak Tunguzi říkají, teče »imuša«, tekutina to, jež má ráz petroleje a dle některých badatelů vzniká rozkladem ptačích výkalů nahromaděných kolem jezera. Voda Bajkalu je čistá, průzračná, ovšem říčná a nikoli slaná. Zvláštností zdejší je t. zv. mořský vosk čili ›baikerit«, jenž splývá na vodě v některých zátokách a jehož užívají domorodci jako léčiva proti rheumatismu. Vím o něm jen tolik, že po suché destillaci dává 8% svítivého oleje a 61% žlutého pevného výrobku s vlastnostmi paraffinu. Klima na Bajkalu je velmi drsné, léto krátké, noci většinou studené. V čas letních bouří tvoří se vlny o výšce až dvou metrů; při klidné hladině vyplouvají ode dna spousty řas, čemuž říkají, že jezero »kvete«. Než během této a podobné četby přistane s námi loď na druhém břehu jezera po čtyřhodinné plavbě v přístavu stanice Mysovaja. Teprve ode tří let možno vlakem jeti dále do Strětěnska, t. j. na vzdálenost 1103,1 km, a bude nás celá ta cesta stát jen 59 K, což je poměrně velice málo. Stanice Mysovaja je první ze 34 stanic na celém zábajkalském oddílu dráhy, a jako taková jest i počáteční stanicí vystěhovalců do Zábajkalí. Za ní pak sjíždí vlak ode břehu jezera po trati přetínající mnoho horských toků a bere se až k další stanici Posolskaja (48 km od Mysové) prostřed hluchých, neobydlených lesních tišin. Minuvše dvě stanice dojedem Vrchněudinska; šestou stanicí za ním je »Petrovskij Zavod« nesoucí název od blízké Petrovské železné huti stojící tu již déle než sto let. Za Petrovským závodem stoupá trať kolem 8 stanic v horské krajině na Jablonovoj hřbet, jehož dosáhne ve vzdálenosti 629, 41 km od Bajkala a přestoupí jej sedlem ve výši 1037 m nad úrovní Tichého okeanu. Tím jsme dospěli nejvyššího bodu Sibiřské dráhy vůbec a od stanice Jablonovoj (643 km) náhle začneme sestupovati, Mineme řeku Ingodu za stanicí téhož jména a zjeví se nám město Čita (719 km) s 11.480 obyvateli. Za Čitou trať přestupuje stejnojmenou řeku a kolem 3 stanic vede ke stanici Kajdalo vo (838.5 km), jež je důležita tím, že před ní as hodinu cesty odbočila od Zábajkalské dráhy snad již docela hotová větev vedoucí k mandžuskému městu Chajlaru na čínském pomezí, kde se k ní připojuje Čínská horní dráha. Spojovací tato větev o délce 34o,5,km vede hornatou a stepnatou krajinou. Naše zábajkalská trať vede dále k Něrčinsku (1024 km), kteréžto město založené již roku 1654 má 6713 obyvatel. Odtud po dvou stanicích jsme ve Strětěnsku (11031 km) 435 m nad hladinou Tichého okeanu při vtoku řeky Kurengy v Šilku. Obyvatelstva kolem stanice bylo nemnoho, leč vlivem dráhy vzrostla tato osada na 8000 duší a nabyla velkého významu pro dráhy, neboť část z Vladivostoku do stanice obchod čajem a čínskými tovary vůbec. Trať z Čity až do Strětěnska vede skalistým divokým údolím řeky Ingody, pak Šilky, takže jsou patrny četné sledy po odstřelování skalních výběžků, jež se dráze stavěly v cestu. Od Strětenska je cesta již proražena široce rozlitou Šilkou, pak Amurem, jež v létě jsou splavny pro parníky až do Chabarovska a skýtají skvostnou cestu, neboť břehy mají mnoho netušených krás. Po levém břehu obou jmenovaných řek, jež pravým svým břehem tvoří přirozenou hranici Mandžuska, vede cesta až do Chabarovska, kde se již zase k vodní cestě připojuje železná dráha. My se pustíme podél řek cestou necestou. Svízelů této cesty popisovati nebudeme, neboť chceme sledovati pouze železnici, a mysleme si, že jsme se ve zdraví konečně octli v Chabarovsku urazivše po suchu i po ledě od Strětěnska 2193 km cesty. Z divoké, smutné a chladné přírody vidíme se opět v teplém náručí civilisace a kultury. Chabarovsk (vzdálený od Petrohradu 9541'5 km) je město velice úhledné a hodné podrobnější prohlídky. Snad se při tom i setkáme s naším krajanem Rehořem, jemuž nás doporučil náš milý cestovatel p. Vráz. Město má 14.971 obyv-., z nichž kolem čtyř tisíc domorodých a, což zajímavo, jen čtvrtina žen. Nepobavili bychom se tedy valně  proto raději vyhledáme blízké nádraží, vsedneme v pravé poledne, do vlaku a hneme se k jihu. ( Trať z Chabarovska do Vladivostokki, zvaná »Ussurijská<, je nejstarší částí sibiřské dráhy,postavené 1894 roku.

 Cestou podél Amuru sestoupili jsme již valně ku hladině mořské, v Chabarovsku byli jsme na 62 m, kdežto Strětěnsk, kde jsme opustili železniční trať, leží ještě 451 m nad hladinou Tichého okeanu. Asi na 530 km od Chabarovska v krajině lesnaté přestupuje dráha horský předěl ve výši 135 1/2 m a odtud náhle klesá k moři. Míjíme úhledné dřevěné strážné domky kozáků, méně úhledné kozácké vesnice se srubovými chatami a dřevěnými chodníky po stranách cest , hned vyjíždíme do lesa oživeného parní pilou, hned se brodíme močály, brzo zas přestupujeme široce vylité řeky plochých břehů a tak druhého dne ráno posnídáme ve stanici Spasskaja (526 km od Chabarovska). Odtud mění krajina svůj ráz , kdežto od Chabarovska až do Spasské nebylo viděti obdělaných polí, sídla lidská byla oasami, za nimiž život jaksi přestával, od ní jedeme krajem zalidněným hustěji, s pastvinami, luhy a, rolemi, krajem, kde se na obzoru často objeví úhledná ves vystavená po malorusku s bílými lepeničnými chaloupkami. Vlak sjíždí poslední horské, svahy a v poledne dostihne stanice Nikolského. Nikolskoje leží již v krajině velice ploché, tak ploché a rovné, že na mnohých místech kladeny koleje přímo na rostlou, únosnou půdu aniž bylo třeba výkopů či náspů a štěrkování. ,Od cíle naší cesty dělí nás již jen sedm stanic ,jaká radost!Ještě před setměním přijíždíme na břeh moře, o nějž se rozbíjí ledová tříšť; projedeme hlavní ulicí Vladivostoku a zahneme k západnímu břehu zátoky »Zlatý roh«, kde 3 m nad hladinou okeanu stojí nádraží vladivostocké, mohutná zděná budova z pískovcových kvádrů. Radostně opouštíme vlak a zastavíme se ještě, abychom pohlédli na moře. Od stanice k jihozápadu táhne se kamenné nábřeží, jež tvoří dále přístav pro námořní lodi »Vlasteneckého loďstva«. Ještě dále na západ je přístav a překladiště Čínské Východní dráhy. Od přístavu vracíme se do města Aleutskou ulicí a zapadneme v některém poevropštělém hotelu, abychom v klidu a pohodlí povečeřeli 10.950 km daleko od matičky Prahy. Město (zvané čínský Chaj-šen-vej) mající obyvatelstva na 30.000, z nichž asi třetinu Cíňanů, je vzhledné a úpravné, jak nám praví podobizna, již jsme si opatřili přes úřední zákaz ,vydaný z ohledů strategických. Avšak pozorování a popisů máme již dost a proto se budeme v odpočinku .zabývati thematy jinými. ‚Na všecko to, co jsme dosud pozorovali, hleděli jsme se 'zájmem cestovatele ; ozvaly se -nyní výčitky svědomí technikova proto honem chceme doda-tečně dohoniti, co jsme cestou opomíjeli  t. j. přihlédneme teď poněkud blíže na technickou stránku Sibiřské dráhy. Z historie stavby její povíme jen tolik, že začato v letech 1891-1892 stavbou s obou konců, postup stavby mezilehlých oddílů pak rozvržen dle místních poměrů technických a hospodářských. Tak na př. pro nesnadnost technických poměrů krajiny nahražena stavba dráhy kolem Bajkalu zatím přepravou vodní na vzdálenost 43 km v létě prámem, v zimě jednak ledokolem a jednak dle nového přání ministra Chilkova dopravou pomocí saní přes zamrzlé jezero. Teprve loni začato se stavbou dráhy po jižním břehu Bajkalu směrem přes Olchu a Tichunčik ke stanici Mysova. Stavba tato, jež prý bude žádati dvou tunelů, má být odevzdána dopravě do dvou let. Naposledy začato s oddílem poamurským, kde dosud doprava železniční nahražena paroplavbou, takže cesta ze Strě-těnska do Chabarovska (2193 km) po vodě trvá as 12 dní. Tento Amurský oddíl má být dohotoven do tří let, takže v příznivém případě celá dráha bude hotova r. 1904. Celková délka dráhy hotové bude měřiti bez odboček  Zajímavá kapitola byla by o předběžných pracích ; poznali bychom tu, jak musil ruský inženýr zápasit s přírodou, aby pořídil řádně mappy a stanovil směr dráhy, s jakými obtížemi pro bezlidnost krajin a odlehlost od světa setkávaly se umělé práce. Povážíme-li vše to, domyslíme si snadno, že celá stavba musila být prováděna přísně systematicky, aby se neztrácelo času ani peněz. Bylo tu třeba kázně, měla-li dráha být hotova za tak krátkou dobu a poměrně levně. Dle prvotních návrhů byla by stavba trvala 32 léta a stála 1824 mill. K. Ze však přistoupeno na návrh generála Aněnkova, provésti stavbu pomocí vojenských železničních pluků jako u dráhy Zákaspické, zmenšila se doba ta na 13 let a náklad o 500 mill. K.Kdybychom dobře vnikli do poměrů stavebních, shledali bychom pak zcela správným dosavadní lehký, poněkud jaksi provisorní způsob stavby ; neboť až se při nynější následkem toho trochu loudavé a řídké dopravě oživí území intelligentním obyvatelstvem, bude o mnoho snažším provedení důkladných prací na svršku železnicovém, což pak umožní čilejší a hustší dopravu než dosud. Nehledě na místní přírodní překážky, jimiž je zmrzlá půda i dlouho zamrzlé řeky, způsobovalo mnoho obtíží dělnictvo, jež bylo kromě čet přivážených z Evropy složeno většinou z domorodců málo vycvičených. Abychom si dovedli učiniti pojem o armádě lidí, již stavba dráhy přímo živila, řekneme, že v letních měsícich, kdy jsou zemní práce v Sibiři jedině možny, zaměstnáno bylo při počátku stavby na celé dráze přes 150.000 dělníků. Co do umělých staveb byla v jednotlivých oddílech stavebních veliká rozmanitost. V celém Západosibiřskéna oddílu nebylo (vyjma přechody 4 velkých řek) umělých staveb skoro ani třeba, takže na kilometr úhrnné délky připadlo jich tam 1418 km v ceně 15.624 K.; v hornatém oddílu Středosibiřském (dlouhém 1832 km) připadlo jich však již za 34.505 K. Nejnákladnější však a nejčetnější práce jsou v oddílu Kruhobajkalském (Irkutsk-Mysovaja) z příčin již popsaných. Tam páčí se náklad na umělé práce as na 27,044.410 K a náklad na práce zemní (náspy, zářezy skalní a p.) kolem 27,355.607 K, ačkoli trať tato měří pouze 312 km. Než i trať Zábajkalská (o délce 1104 km) žádala hojně zemních prací as 18.000m3 na km délky, v úhrnné ceně 49,803.496 K. Oddíl Amurský dosud nedosti propracován ; za to víme již přesně, že umělé práce na dráze Ussurijské (765 km) stály průměrně 29.686 K na km. V čem záleží tyto umělé práce netřeba snad vytýkati. Řekneme jen tolik, že dráha přetíná 17 veletoků a že je na ní přes 40 mostů v úhrnné délce 27.358 m. Z prací zemních bylo mnoho vysokých náspů chráněných podél vod kamenným záhozem neb opěrnou zdí, jichž též bylo hojně užito při četných hlubokých výkopech a zářezech skalních. Celkový náklad na zemní práce páčí se zhruba na 296,100.000 K tedy průměrem 39.250 K na km délky. Abychom dále hověli svým inženýrským choutkám ve studiu o této stránce stavby, nedovolí nám ani čas, ani netrpěliví společníci laikové. Tedy jen ještě letmo se informujeme, jaké jsou asi poměry sklonitosti v těch kterých částech dráhy. Stoupání či spády jsou dvojí ; v rovinách 7,4 m, v horských partiích až 17.4 m výšky na 1 km délky; zakřivení trati dovoleno v rovinách nejvýše poloměrem 533.3 m, v horách i 320 m. Ulevy proti drahám evropské Rusi vztahují se i na rozměry tělesa železničního. Pro jedny koleje, jichž rozchod jest 1.526 m je šířka náspu v koruně 5,02 m. Ježto hlavní podmínkou stavební byl rychlý postup, upraveno po délce celých prováděných oddílů po několika skládkách, z nichž položeny denně kolejnice na trať dlouhou průměrem 4 km. Kolejnice jsou širokopatní a poměrně lehké; vážíť 24,5 kg na m délky. (Nové kolejnice našich státních drah váží 43 kg.)

Rovněž šetřeno na pozemních stavbách sloužících železnici. Stanice a nádraží jsou stavby úhledné, ale jednoduché, ač hezčí než ty naše kasárnické. Vodárny zřízeny skoro všude na stanicích, aby se mohly vlaky zásobiti vodou; podobně s uhlím, jež skýtá tu a tam kraj kolem dráhy. Strážných domků ani zábran při přechodech cest tu není, leda ve městech a vesnicích. Nicméně nás nikterak nepřekvapí při prosté, lacino postavené stanici pořízení nákladného kostela neb pomocné, vystěhovalecké stanice. Vše to má dobře odůvodněný účel, ježto učiní ze stanice jádro, kolem něhož skupí se budoucí osada, snad i kvetoucí město. Stanice jsou od sebe dosti odlehlé, nejvíce 53 km, avšak pamatováno na vložení stanic mezilehlých.Vozidla jsou jednoduché troj, či čtyřnápravové vozy osobní a dvojnápravové nákladní. Zajímavo jest u vlaku svázání vozů provazem ne na střeše jako u nás, nýbrž po stranách. Lokomotivy jsou různých starších typů, hlavně o čtyřech nápravách. Vozidel opatřeno jen tolik, co třeba ; tak do r. 1900 bylo 2000 lokomotiv, 3000 vozů osobních a 36.000 nákladních. Nápadnou nám byla i malá rychlost, jakou jsme jeli; průměrně ujede rychlík, odpočítáme-li zastávky, 27119 km za hodinu, osobní vlak as 25 km. Tato malá rychlost je podmíněna novostí trati i lehkostí kolejnic; až bude celá dráha hotova a prozatímné slabé koleje nahraženy silnějšími, budou pojížděti po trati rychlíky i větší rychlostí 60 km za hodinu, takže pak bude trvati cesta dvakrát méně. Ale kdyby nebylo ani toho, je přece doprava drahou asi dvakráte rychlejší než dosavadní pomořská; tak lze na př. užitím Sibiřské dráhy dojeti z Londýna do Šanchaje v 17 dnech, po moři však teprve za pět neděl. Sazby osobní i za zboží jsou velmi levné: Doprava čaje z Irkutska do Moskvy bude státi málo přes 54 K za 100 kg proti dosavadním 350 K. Ovšem sazby tyto nejsou definitivní a pozmění se časem, jak to doprava ukáže. Doprava,pak je stále čilejší a čilejší. Po oddílu Západosibiřském r. 1896 dopraveno 160.000 cestujících, vystěhovalců 169.000, a zboží o váze 172.200 tun, avšak již r. 1898 bylo cestujících 379.000, vystěhovalců 195.000, zboží o váze 492.000 tun, roku 1899 pak 312.000 cestujících, ale 722.000 tun zboží. Na Střeclosibiřském oddílu doprava zboží jest as poloviční. Vzhledem k těmto, datům odhadnut pro nejbližší čas roční čistý výnos Sibiřské dráhy, na 30 1/2 mill. K, jenž se po úplném dokončení dráhy asi zdvojnásobí.. Náklad na všechny stavby, jež spojeny jsou jakkoli s účelem Sibiřské železnice, páčí se, na 1.350 mill. K. Z toho vydáno na stavbu tratí .dosucl hotových celkem 1.1541 .K. tak rozvržených, že na pevné součásti podniku (stavby zemní, umělé a nádražní, koleje a upevnění jich a p. vydáno 1.042 mill. K, ostatek na vozidla. Z celkového rozpočtěného nákladu na dráhu samu v obnose 1.331 mill. K. připadá na výdeje vyvlastňovací 4.2%, práce zemní 21.6%, na umělé stavby 22.4%, položení kolejí 5.8%, na podružné , práce 0'6% telegraf 0.5%, na stavbu cest 1.1%, stavby nádražní 5%, opatření vody 1.3%, kolejnice a jich upevnění 13.1%, vozidla 11.6%, dovoz kolejnic a vozidel 7.2% a konečně na administraci stavební 9%.Celkem pak stojí 1 km dr na 190.000 K. Ale jisté že nás již bolí hlava z číslic ; proto s radostí vsedneme na některou z lodí ve Vladivostockém neb Port-Arturském přístavu a nastoupíme po moři cestu k domovu. Přece nám však nebudou právě získaná data na škodu, neboť na parníku setkáme se dojista s nějakým »přítelíčkem, Ruska, který bude rozhodně popírati význam  Veliké sibiřské železnice. 

Autoškola v Paříži v roce 1901

Motorové vozy razí si čím dál, tím více cestu, jsou to jmenovité Francie a Anglie kde se dopravních těchto prostředků nejvíce  nalezá. Praktické jich upotřebení stoupá tím více, čím spíše lze jednotlivce seznámiti s pohodlím těchto vozů, s jich říditelností a konečně s jich lácí. V posledních dnech na mnoha místech uspořádané závody těchto motorových vozů ukázaly veliký pokrok v ohledu tomto učiněný v každém směru. Na vyobrazení našem spatřiti lze jízdeckou školu pro konduktéry Pařížské společnosti motorových vozů. Na cestě, kterou tento „vůz bez koně" jeti musí, rozestaveny jsou rozličné předměty, kterým moderní tento vůz musí vyhnouti. Tím nabývají konduktérové veliké zkušenosti v řízení a spravování sobě svěřených vozů.

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-3.část

 Území, kterým nyní dráha vede, je pino lesů, řídko prostoupených  luhy a rolemi, většinou však pře-cházejících v neproniknutelný, panenský prales zvaný »tajga«.Stanuvše na druhém břehu řeky Obi ve zděné stanici stejného jména , zužitkujeme čtvrthodinové zastávky na to, abychom shlédli zamrzlou Ob a učinili sobě pojem, jak as vypadá spousta ledová, když se ledy hnou. Prohlédneme ještě velkou zděnou remissi na lokomotivy s malými dílnami železničnými, snad ještě i dřevěný kostelík nádražní a už honem do vozu a dále na cestu. Na prohlédnutí dvoutřídné školy pro děti železničnich zřízenců, zajímavé tím, že při ní zřízeno malé divadelní jeviště pro ochotnické hry a škola ruského zpěvu sborového, času nezbylo. Po nové trati otevřené koncem roku 1898 stoupá vlak až k řece Tomi, vyjížděje na Sokurský hřbet. Mineme tři malé stanice a dospějem ke zvýšenému břehu Tomi, již tu přetíná železný most 512 m dlouhý; třetí stanicí za řekou je Tajga  mající své jméno odtud, že leží prostřed širého lesa, na místě velmi pustém a neobydleném. Nicméně dráha přivedla s sebou četnou osadu, jež čítá na 2000 duší, většinou dělníků a zřízenců železničních. Avšak za stanicí přestává život a jedeme stále hrůzně tichým, tajemným pralesem. Ani netušíme, že zcela blízko dráhy uprostřed této mrtvé přírody těží se (hlavně při stanici Sudžence a okolo osady Lebed'anského) z jejího nitra kamenné uhlí. Vůbec není tato nevídná krajina chuda přírodními produkty. Na sever od trati při řece Alčedatu je lom na porfyr užívaný na stavbu mostových pilířů a základů stavebních, na jih pak při přítocích řeky Jaje zlatonosné »rozsypy«Za Tajgou čtvrtou stanicí je Mariinsk , město s 8300 obyv., ležící na řece Kiji. Dorazíme sem v pátek v poledne ; města však prohlédnouti nelze, neboť vlak staví jen krátko. Od Mariinska stoupáme zase celkem stejnoměrně ke stanici Ačinsku  kolem čtyř stanic a přes několik toků. Ačinsk se 6714 obyv. leží na východním břehu řeky Čulim, pravého to přítoku Obi ; na pramenech Čulimu jsou zlatonosné přesypy. Za:Ačinskem k východu béře na se krajina horský ráz a tak stoupáme k místu Minino, odkud trať náhle klesá údolím řeky Kači ke Krasnojarsku na řece Jeniseji.Stanice Krasnojarsk  je veliká zděná budova s železničnými dílnami, školou, přestěhovaleckým »punktem« a nemocnicí.

 Město Krasnojarsk, hlavní v gubernii Jenisejské (se 27.299 obyv.) leží na levém břehu Jeniseje Do města nemůžeme; předně je noc, za druhé se vlak nezdrží a za třetí neskýtá město mnoho různého od ostatních sibiřských měst, nad to pak neslyne velkou bezpečností majetku. Budeme raději přemítati o významu řeky Jeniseje, jenž se tu široce rozlévá vyprostiv se z těsného řečiště. Obr tento pramení v Mongolsku, prorývá Sajanský hřbet a až k městu Minusinsku podržuje vid horské řeky. Pak sílí přítoky, takže přijav Angaru měří již 1600 m šíře, a v dolním svém toku má již šíře 3200 až 5300 m. Celková délka řeky od pramenů až k ústí je 3307 km, úvodí pak as 2,800 000 km2 Pro paroplavbu hodí se Jenisej ve valné své části a hloubka jeho je tak značná, že námořní lodi prostřední velikosti dostanou se po něm až k městu Jenisejsku. Zatím jsme vjeli na most přes Jenisej, dlouhý celkem 9255 m, ze šesti stejných polí hlavních po 144, 23 m vzdálenosti os pilířových a dvou menších po 213 m rozpjetí. Konstrukce mostu sestrojeného dle plánů professora moskevské techniky L. D. Poskurjakova, je pro odborníka velmi zajímavá. Hlavní nosníky velkých polí jsou čistě parabolické, jich zvláštní příhradová konstrukce složena většinou z litých rour a z mřížoviny ; podélníky jsou spojité a vysoké příčníky trubovité jsou ke hlavním nosníkům pevně přinýtovány. Vzdálenost os obou hlavních nosníků (šířka mostu) je 586 m a největší výška železné konstrukce 21.3 m. Obě malá pole jsou dolnoparabolická s jízdou po vrchu.. Vozovka .mostová přizpůsobena i silniční dopravě tím, že napříč mostu položeny těsně vedle sebe dřevěné mostiny. Pilíře jsou dvojí; zděné na caissonech a železné, příhradové, na obyčejných základech. Zděné podpírají konce nosníků a mostu vůbec, dvojité železné pak středy hlavních polí. Leč vlak rychle přehrčí tento pomník lidského důmyslu a práce, a my vracíme se na lože, abychom v klidu dospali rána. Rovina za Jenisejem neskýtá mnoho zajímavého a můžeme spát až do sobotního poledne; zatím mineme několik menších stanic a dorazíme do stanice Kansk , při níž jest opět vystěhovalecká stanice, odkudž se do okolí rozptýlilo na 40.000 přistěhovalců. Blízké město stejného jména má 7504 obyvatele. Od stanice Kanska trať opět stoupá a okolí dostává opět horský ráz. Než se řádně rozhlédneme po okolních vrších, již se zase stmívá a nám nastává opět dlouhá noc. Za Kanskem přejedeme 12 stanic s podivnými jmény, až v neděli časně ráno staneme v Nižněudinské stanici , o níž zvíme v té tmě a chumelici jen tolik, že leží blízko Nižněudinska, prvního našeho města v gubernii Irkutské, což nás velice těší, neboť bychom se jednou již opravdu rádi do toho Irkutska dostali a tam si odpočali. Zatím jsme dosud u Nižněudinska ležícího na řece Udě a čítajícího na 5800 .obyv. Kdyby byl den, léto k tornu a chvíle volná, jistě bychom udělali vycházku ne do města, nýbrž po březích řeky Udy, již vroubí krásné skály podobné našim Adersbašským po případě zašli bychom si i k místu, ,kde do Udy ústí říčka Uk, tvoříc při vtoku překrásné vysoké stupňovité vodopády. Ale tak sedíme v teplém voze a dřímáme raději než bychom pozorovali vánici venku. Ubozí lidé, ubohá zvířata jež se v ní potácejí Málo za Nižněudinskem sjíždíme k Irkutsku plochou krajinou přestoupivše řeky Iju a Oku tuto mostem železným o délce 469 m. Uvodí Oky je bohato kamennouhelnými ložisky a nalezišti železité skalice. Mocné sloje výborného kamenného uhlí jsou i dále před stanicí Polovinou  a za ní opět vrstvy ohnivzdorné hlíny. Za touto stanicí již to jde vesele k Irkutsku. V neděli ve dne minuli jsme 9 stanic, v noci a v pondělí z rána přejedeme jich 11 a snídati budeme již v Irkutsku. Dříve však musíme přejeti řeku Irkut, od níž počíná tzv. Irkutsko-Bajkalská větev,jež se technicky počítá vlastně již k zabajkalskému oddílu. Nám však na tom méně záleží, a raději ve spěchu sháníme svá zavazadla, zdali se nám cestou nic neztratilo třeba přes výstražné tabulky četnického velitele, jenž ve všech vozech vlaku varuje cestujícího před nenechavými a odvrací od sebe v tom ohledu všechnu zodpovědnost. Snad budeme míti, vše v pořádku, a tak co nevidět složí nás vlak na stanici v glazkovském předměstí města Irkutska 3255.97 km od Čeljabinska, oddělené od vlastního města řekou Angarou, již přepíná však lodkový most. Stanice ani prohlížeti nebudeme, nýbrž s nevýslovnou radostí sebereme svoje ranečky a hajdy do města protáhnout své kosti v útulné, pořádné světnici. Nevděčníci jsme , ani se neohlédneme po vlaku, po voze, který nás hostinně a pohodlně přenesl přes ty širé kraje v teple a suše, nestaráme se, pojede-li vlak dále čili nic. Jen tolik vidíme, že z našeho rychlíku všechno vystupuje, i konduktéři, a všechno se hrne do města. Vlak prázdný si oddychne a hučí kamsi dále. Snad do remissí připravit se na zpáteční cestu ostatně co bychom se o to starali ! Mezi dřevěnými ploty chutě sestupujeme k městu, jež se na druhém břehu řeky nyní bílé, zamrzlé, pěkně rýsuje svými bílými, mohutnými chrámy. Město jest již na prvý pohled dosti veliké a úhledné, mnohem hezčí než všechna ostatní města sibiřská. V 12.477 domech (jen 1458 kamenných) dle sčítání z roku 1897 žije 51.434 obyvatel. Město je vůbec moderně upraveno, má též dva parky a mnoho veřejných staveb, např. 29 chrámů pro různá vyznání. Bližší prohlídku si odpustíme a raději vyhledáme doporučenou ›gastinicu-restoran« (restauraci) Jungovu s výtečnou prý kuchyní.

Před snídani ještě si dáme předložiti některý z irkutských časopisů, jichž tu vychází osm, mezi nimiž jediný denník. Tím poněkud okřejeme po té úmorné cestě, na niž po snídani ještě jaksi pohlédneme zpět, abychom z toho čerpali posilu na další cestu, neboť jsme ke svému cíli od Čeljabinska dosud neurazili ani polovici. Spočítavše si, že jsme bez přestání jeli od sobotního večera, kdy jsme v Moskvě vsedli do vlaku, a od té doby za týden byli jsme teprve kdesi za Kanskem, takže dorazivše do Irkutska v pondělí o 8. ráno, byli jsme na cestě skoro plné 204 h. Divíme se za to, že nás cesta z Moskvy celkem málo stála, totiž 172 K ve II. třídě. V hostinci se ještě informujeme, kdy jede z Irkutska vlak k jezeru Bajkalskému a kam až za tímto lze drahou dojeti, či lépe jak daleko za Bajkalem provozuje se pravidelná doprava železničná. Zvídáme, že se můžeme drahou dostat až do Strětěnska na řece Amuru, odtud po jeho březích sibiřskými saněmi do Chabarovska, z něhož vede již zase železnice k našemu cíli, ku přístavu Vladivostockému na břehu Tichého okeanu. Nelekáli nás zmíněná krušná cesta podél Amuru, můžeme se přes to, že je zima, rozhodnout pro pokračování ve své pouti. Dále se ještě dočítáme, že z Irkutska na břeh jezera Bajkalu jede vlak třikrát týdně, nejprve v pondělí o 1. hodině s půlnoci. Do té doby máme dosti času zásobiti se v Irkutsku na další cestu, jež ve va!né části bude velice obtížnou i nesčetněkrát méně pohodlnou než dosud. A tak odpočinuvše i prospavše se jak náleží, sedáme po půlnoci v Irkutské stanici opět do vlaku, tentokráte jen osobního, a v důvěře čekajíce věcí příštích dáme se unášeti k ohromnému jezeru. Minuv stanici Michalevo stane vlak v úterý o půl šesté ráno na břehu jezera ve stanici, po něm Bajkal nazvané , odkudž ještě asi 850 m vedou koleje po můstku hlouběji do jezera. U můstku zakotven již čeká plovoucí obr, veliká parní lod' »Bajkal«, ledoborcem zvaná. Přestoupíme na ni ? Nikoli ! Trpělivě vezme na svůj hřbet celý vlak I s námi, tak, že nám hnouti se ani netřeba. Ptáme se ovšem, proč že raději neobjedeme jezero, aby ušetřen byl tento zajisté nákladný způsob přepravy ? Odpověd' na snad'é : Přirodni podmínky kolem Bajkalu jsou pro stavbu dráhy tak nepříznivé, že dokud nenalezen vhodný směr, kudy by trať mohla přeraziti ty divoké vrchy i rokle, sáhnuto raději k přepravě lodní. Teprve za dvě hodiny (o '/,8 z rána) hne se náš ›Bajkal« aby si s námi brázdil cestu mohutnými krami na jezeře.pokračování

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-2.část

 (Pokračování.) Ovšem že všechny právě sebrané údaje vztahují se ke krajům Sibiře   ležícím v mírném ještě pásmu. Že pak na sever od polarniho kruhu jsou poměry mnohem různější od poměrů právě popsaných, nebude třeba zvláště podotýkati. Nás však poměry ty méně již zajímají. Více touhy máme seznati, jaké jest obyvatelstvo Sibiře. Sibiř je země velice málo zalidněná. Původního obyvatelstva je dle posledního úředního sčítání 1,630.000; čtyřikrát více jest obyvatelstva přistěhovalého bud' nuceně (z trestu) neb dobrovolně, takže celkem má Sibiř dle sčítání z roku 1897 (ostrov Sachalin v to počítaje) 7,091.240 duší. Průměrná lidnatost je tedy 0.57 obyvatele na 1 km2. (V Čechách, kde je nyní 121 duší na 1 km2, bylo by při stejném zalidnění se Sibiři místo 6,318.280 pouze 30.000 obyvatel.) Zajímavý je poměr žen k mužům, průměrně jako 933: 100, jenž má příčinu v přistěhovalcích, hlavně pohlaví mužského. V čelných městech, je poměr ten pro ženy ještě výhodnější ; v Tomsku připadá 76.8 ženy, ve Vladivostoku dokonce jen 15,6 ženy na 100 mužů. Kolik žen tam zůstává »na ocet«, statistika nepraví, ale zdá se, že žádná. Obvyklejší poměr zachován ovšem u původních obyvatel Sibiře, kteří náležejí plemeni žlutému (mongolskému) a sice skupině jeho zvané národy uralsko-aitajskými; hlavními jich representanty jsou čeledi turskotatarská, finská a vlastní mongolská. Prvá je nejčetnější, čítajíc asi 11,4 millionu duší. Představiteli jeho jsou Kirgizi počtem přes milion , mohamedánští to kočovníci a pastýři stád v jižnějších krajích západní a střední Sibiře, a Jakutové, obývající soujmennou oblast, šamanští to lovci a pastýři. K čeledi finské čítají se Mogulové (příbuzní Maďarů), obývající severní kraje Tobolské gubernie v počtu as 7000 duší; silnějším počtem jsou Osťaci (30.000 duší), rovněž šamané, živicí se chovem sobů. Třetí čeleď čítá as 230.000 duší a náleží k ní Telentové v Altajských horách, Burjati v Zabajkalsku, Mandžurci v Amurské oblasti, Samojedi po celém severu roztroušení, Tunguzi, rozptýlení po celé východní Sibiři a Giljaci po březích Ochotského moře. Nejčetnější z kočovníků jsou Tunguzové, z části již pravoslavní. Usedlejší jsou Burjati  a Mandžurci, kteří se živí zemědělstvím neb chovem stád. Tito i oni jsou buddhisty a v mnohém se shodují s Číňany.Kromě těchto domorodců tvoří vlastní sílu obyvatelstva Sibiře — jak již řečeno — přistěhovalci. Vypovídáním zalidňuje se Sibiř znatelně teprv od roku 1830, od kdy se musí ročně až 20.000 lidí usaditi v Sibiři z trestu. Ale toto nucené zalidňování nemá, jak se ukázalo, velkého významu, ježto velký počet těchto vypovězenců rok co rok umírá, a nad to jsou to lidé příliš zdemoralisovaní, než aby mohli být základem nějakého zdatného obyvatelsva. Proto podporuje ruská vláda se všech sil dobrovolné stěhování do Sibiře nejen chudiny ale i intelligence. Zákonem z let devadesátých dáno každému přistěhovalci právo užívati přes 16 ha plodné půdy na každou hlavu mužskou, z čehož po třech letech platí se daň, velmi malá, as 64 h z hektaru. V Sibiřské dráze najde vláda znamenitou pomoc pro brzké zalidnění prázdných končin Sibiře lidem rolnickým z těch krajů evropské Rusi, jež se začínají přelidňovati. Nynější přistěhovalci jsou lidé mírumilovní, kteří se všemožně snaží utvořiti si ze Sibiře domovinu. Je sice pravda, že sibiřští Rusové zůstávají věrni ruskému duchu, ale nicméně řevní velice na Rusy evropské, jež neradi vidí se stěhovati sem, a nesouhlasí na mnoze s kulturními snahami ruské vlády — zkrátka, chtějí mít Sibiř jen pro sebe. Je to přirozený pud u lidí menšího vzdělání, jež je podmíněno jednak nedostatkem škol, jednak řídkou návštěvou školy, do níž chodí jen asi 2%, dětí školou povinných. V celé Sibiři je celkem 12 škol středních a jediná universita v Tomsku. Hajiteli a strážci ruského ducha jsou sibiřští kozáci (88.000 mužů) tvořící řetěz po hranicích a v malých posádkách roztroušení po vnitru.

 Ztrávivše neděli i pondělek touto četbou, jíž připraveni budeme nyní lépe těžiti ze své cesty, dorazíme v úterý dopoledne na stanici Čeljabinsk, východný to bod Velké Sibiřské dráhy, ležící ještě na území evropské Rusi 2000 km daleko od Moskvy, kde připojuje se ku hlavní trati odbočka Permsko-Tumenská zdélí 2416 km, zprostředkující přepravu zboží k severním vodním cestám východní Rusi. Odtud již budeme se zájmem sledovati průběh drahy. Všimneme si krajin, jimiž Sibiřská dráha vede, jich osobitých zvláštností i toho všeho, co je oživuje. Vítaným nám tu bude vyhlídkový vůz vzadu rychlíku zvlášť upravený. Sjíždíme právě po východním úbočí Uralu, jehož hřbet jsme byli překročili mnohými oklikami v noci na úterek. Od města Čeljabinska směřuje trať přímo na východ ke hranici mezi evropskou a asijskou Rusí, klesajíc rychle do nižiny sibiřské, jež se beze znatelnějších nerovnosti povrchu prostírá až po řeku Ob.Pozdě večer mine vlak hranici, na níž vztýčena tabulka s nápisem »Evropa-Asie«, a supá k prvé stanici na sibiřské půdě, Kurganu (2571 km), jehož dostihne asi v půlnoci. Stanice, přízemní zděná to budova, leží asi čtvrt hodiny od stejnojmenného města v ploché, nezajímavé krajině. Je známo, že v místě nynějšího města s 10.579 obyvateli stával druhdy veliký kurgan, pohřební to mohyla průměru 51 m a výšky 8 m. O vzniku města koluji zajímavé pověsti. Řeka Tobol, na níž Kurgan leží, splavna je pro lodi toliko v dolním svém toku, takže nemá valného obchodního významu. Řeku tuto překročí trať nedaleko za Kurganem po železném mostě délky 427 m. Za Tobolem směřuje trať poněkud k jihovýchodu, vyhýbajíc se tu a tam jezerům s mineralnými vodami a močálům, jichž hladina se nevysvětlitelně občas zvedá nebo snižuje: Minuvše v noci pět menších stanic překročíme ve středu ráno řeku Išim po mostě dlouhém 213 m, jenž se stává ze dvou stejných hornoparabolických konstrukcí a na břehy se převádí dvěma menšími poli dolnoparabolickými po 2134m rozpjetí. Za Išimem hned následuje stanice Petropavlovsk , město to s 20.000 obyv., jež se valně liší od ostatních měst na sibiřské dráze svým rázem poloasijským. Z domů jsou kamenné hlavně sklady zboží a obchodní závody upravené namnoze na způsob bazarů. Z obchodního tohoto střediska vychází dvě obchodní cesty pro karavany z Turkestanu , jedna do Buchary (přímá vzdálenost 1650 km), druhá, kratší do Akmolinska. Za Petropavlovskem vjíždíme do kirgizské stepi. Minuvše několik stanic nižšího řádu přejedeme k večeru řeku Irtyš jež je tu široká as 747 m po mostě o rozpjetí 640 m; most tento má 6 stejných polí po 106,7 m kromě dvou menších nábřežních. Pilíře na caissonech vyvedeny jsou z čeljabinské žuly na cement. Za mostem leží stanice Omsk, z níž odbočuje zváštní větev 5 km dlouhá do města Omska s 50.768 obyvateli a 3605 domy, z nichž pouze 81 kamenných. Sedm předměstí rozložených kolem zbytků staré pevnosti má svými primitivními ulicemi s dřevěnými chodníky a výstavbou dřevěných domků celkový ráz velikých kozáckých stanic (vesnic), tak jak jsou roztroušeny po celé Sibiři. Ze škol by nás tu zajímalo gymnasium mužské i ženské, učitelský ústav, vojenské ústavy a pod. Než těch 18 minut, po které se vlak v Omsku zdrží, stačí nám nejvýš ještě na prohlédnutí staničné budovy zděné, vyvedené pěkně v ruském slohu a přilehlých železničních strojíren a příbytků pro personal. Poblíže stanice je též vystěhovalecký »punkt« s baráky pro 1500 osob, kde v době hlavního ruchu vystěhovaleckého do Újezdu Omského a Akmolinského nachází přístřeší, rady a pomoci průměrem 3500 lidí. Ostatně má stanice Omsk podobný význam pro obchod kirgizské stepi jako Petropavlovsk, ležíc též na průseku dráhy železné a vodní. Irtyš totiž, jsa hlavním levým přítokem řeky Omu a dosti splavným, je důležitým článkem v síti vodních cest západosibiřských. Z Omska vine se dráha podél řeky Obu, jejíž tichá hladina zšíří od 4386 m nese vory dříví z okolních lesů. Vlak minuv menší stanice zastaví s námi ve čtvrtek ráno ve stanici jménem Kainsk  položené v rovině mezinočály, jež vroubí březové háje.

 Více než 13 km od stanice leží malé město prostřed úrodné Barabinské stepi, nížiny vlastně, pouze 96 m nad hladinou moře. Důležitější nežli město je stanice sama, jejíž okruh »působnosti« kromě zmíněného městečka s 6000 obyv. zabírá ještě 17 obcí se zemědělským obyvatelstvem v počtu 8000 duší. Za Kainskem vedena je dráha dolinou říčky Kainky směrem skoro východním až k veletoku Obi, jehož dostihne na 1416.7 km za Krivoščekovem . Stanice tato slouží hlavně městu Kolyvani ležícímu na sever od dráhy, a je pro obchod velmi důležita. R. 1898 na př. bylo z ní vypraveno 139.017 q obilných produktů do západních tržišť, až i do Petrohradu. Brzo za stanicí přepraví nás vlak přes široce rozlitou Ob po smělém mostě železném. Škoda, že z něho v nastalé již tmě ničeho nevidět! Spokojujeme se tím, čeho jsme se dočetli o něm i o veletoku. Celkové rozpjetí mostu je 795 m; jednotlivá pole jsou různého rozpjetí : pole I. a VII. 96.68 m, pole II., IV. a VI. po 114.10 m a pole III. a V. po 113 m. Pole tato přepíná konstrukce systému krakorcového.Tři pole o délce po 148 m na pilířích pevně uložená nesou svými přečnívajícími konci ostatní čtyři volná pole. Kromě pravého pobřežního pilíře založeny všechny ostatní pilíře pneumaticky až na žulové dno řeky, a to do hloubky 71.14 m pod hladinou nízké vody ; nejnižší bod železné konstrukce položen 17.53 m nad normálem čili 9.42 m nad nejvyšší vodou. Železo všech mostních konstrukcí pochází z Votkinského závodu na hřbetě Uralském a zpracování, montáž mostu, návrh jeho — vše to je prací ruských hlav a rukou a slouží ke cti bratrskému národu. Podivem i radostí nás naplňuje provedení této smělé stavby za okolností, o jichž nesnadnosti my tu nemáme ani zdání a myšlenky ty nás brzy uspí ve sladký spánek. Mezitím co snad sníme o stycích českoruskych, hučí za námi Ob, tato duše (jak ji Samojedi zovou) západní Sibiře. Pramení z ledovců altajského obra, hory Muchy a směrem celkem severním teče k ledovému moři do něhož se otvírá její deltovité ústí, »Ob,kaja guba«. Rozvinutá délka Obi je na 5200 km, z nichž 3415 km je splavno. Šířka její mocnými přítoky rychle roste. Při ústí Irtyše obnáší už 3200m, tedy skoro desetkrát více, než Vltava u Nár. divadla v Praze a četné ostrůvky zvětšují velice šířku veletoku 32-42 km, hloubka vody je 4-43 m. Rozsáhlost úvodí Obi jež objímá plochu 3,000,000 km2, i to, že přítoky svými zasahá vodní oblast Obi na pomezí Evropy i Asie, činí Ob veledůležitou tepnou životní pro západní Sibiř. Ob s přítoky svými poskytuje totiž 16.000 km splavných cest, jichž význam při nedostatku jiného vhodnějšího spojení je na snadě, zvláště uvážíme-li ještě, že poříčí jeho spojeno s poříčím druhého tekoucího obra Jeniseje umělým průplavem , spojujícím pravý přítok Obi řeku Ket a levý přítok Jeniseje Kas, čímž docíleno spojení vodní cestou z Tumeně až do Irkutska. . Přepraveni na východní břeh Obi. stanuli jsme na konci prvého z pěti administrativních oddílů Sibiřské železné dráhy, na konci oddílu západosibiřského, jehož délka od Čeljabinska měří 1417.494 km. Všech stanic v něm je (bez Čeljabinska), 35, od sebe průměrem 40km vzdálených ; u nás je na tuto vzdálenost na dráze 6-8 stanic i více.

Oddíl, do něhož právě vjíždíme, nazván středosibiřským a sahá až k západnímu břehu jezera Bajkalského, maje úhrnné délky 1906'190 km, rozdělené mezi 79 stanic a zastávek, tak že zde jedna od druhé je vzdálena  průměrně 24 1/2 km. směr trati v tomto oddílu dán místními, v celku však se shýbá jihovýchodu ,trat v celém oddílu stále stoupá a klikatí se kolem výběžků pohoří.(Pokračování.)

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-1.část

Trasa magistrály

 Před 107 lety byl dán do provozu poslední 207 km dlouhý úsek Transibiřské magistrály,toto obrovské dílo od počátku zaujalo mnoho cestovatelů,našel jsem jeden její popis se samých jejích začátků.Z ruských pramenů jej popsal Vladimír Ibl v roce 1907.Ponechávám tento popis v trochu archaické češtině,který dodává tomuto vyprávění stejné zdání stáří,jako měděnka starým měděným předmětům.Tak tedy dejme slovo Vladimíru Iblovi---

Pamětní aršík k 100 výročí magistrály

 Doba k cestování již sice minula, nicméně podnikneme s čtenářem dlouhou, zajímavou cestu. Začínající podzim i nedaleká zima vpraví nás do náležité nálady, neboť jedeme — v duchu ovšem — shlédnout nesmírné kraje sibiřské. Příprav na naši cestu vůbec není, ba ani kožichu, ani peněz netřeba, neboť dovolíme účastníkům, aby celý ten výlet prožili ku své zábavě i poučení u teplého domácího krbu. Nejprv se v duchu přeneseme do Moskvy, jež bude východištěm naší daleké pouti. Zařídíme se tak, abychom tam dorazili v některou sobotu, neboť ten den večer odjíždí vždy jednou týdně tak zv. «Irkutský rychlík«, kterým dorazíme za 203 hodiny 13 minut do srdce Sibiře, do města Irkutska Na tak dbouhou cestu třeba si zajistit pohodlné místo v některém z nádherných, ale nečetných vozů tohoto vlaku, což pro jistotu učiníme — jak obvykle — už v některé stanici před Moskvou a to telegrafickou objednávkou žádaného místa. Než vstoupíme večer do vlaku, prohlédneme si jej s peronu. Vlak není dlouhý, ale zařízen skvostně a na ty obrovské tůry velice pohodlné a případně. Nečetné vozy osobní (obyčejně jeden první a dva druhé třídy) jsou všechny upraveny jako známé vozy spací, jeden z dalších vozů jest jídelní, zároveň s kuchyní, druhý obsahuje potřebné stroje pro topení a osvětlování, stroj dynamoelektrický a parní, jenž zásobí i kuchyni vřelou vodou na obligátní vaření ruského čaje; možno, že k našemu vlaku připjat i v ruském slohu stavěný vůz kostelní — ruská to zvláštnost — obsahující pěkně vypravený svatostánek pro pravoslavné bohoslužby. Určen je vůz ten za náhradu «církví« (kostelů) pravoslavným věřícím oněch stanic, jež dosud postrádají vlastního chrámku. Avšak nesmíme dlouho otáleti, neboť schází již jen minuta do tří čtvrtí na devátou, jak nám hlásají osvětlené hodiny nádražní, a v tu dobu přesně dle jízdního řádu rychlík se hne »k východu«. Chutě tedy do vozu! Uvelebivše svá zavazadla na příslušné místo, půjdeme se rovnou navečeřet do jídelny našeho rychlíku, kterou jsme už ve městě slyšeli chválit. Však té chvály zaslouží i prostorný salon s obrazy po stěnách i s obligátní ikonou v jednom rohu. Nejprv nám bije do oka piano postavené tam k zábavě i trýzni cestujících ; pak teprv si všímáme několika pohovek, židlí a stolů. Nakonec zpozorujem i dosti obsáhlou knihovnu a několik illustrovaných časopisů; tento duševní požitek si vyhradíme pro dobu pozdější a raději okusíme ruské železničné kuchyně. Z hovoru se spolucestujícími zvídáme ještě, že je ve vlaku koupelna, opatření to vyhovující význačné ruské touze po častém koupání, a kromě toho velocipedový stroj, ovšem stabilní,jehož užívají ti, jímž dlouhým sezením zdřevěněly údy. První únavou cesty a mnohými dojmy zemdleni usneme brzo po večeři, ukolébáni ve spánek rhytmickymi nárazy jedoucího vlaku, jenž se hnul aniž jsme to zpozorovali. Nač bychom také bděli. Venku je čirá tma a do studené noci, se dívat brzy omrzí. Ostatně ničeho nezaspíme, neboť na hranice Sibiře přijedem teprve v úterý po polednách. Doby té ,příhodně užijeme k tomu, abychom se všeobecně poučili o Sibiři samé. Vítanou je nám tu řečená již knihovna v jídelně našeho vlaku, jež obsahuje literaturu o Rusi a Sibiři v dílech ruských, francouzských německých. Vybéřeme si jedno z nich a dáme se poučovati, jsouce tornu povděčni, že můžeme napraviti lecjaký nejasný neb nesprávný svůj názor.Tak na příklad si nejprve přesně uvědomíme pojem a rozlohu Sibiře. Dočítáme se z úřední ruské publikace, že Sibiři rozumí se v úředním či též vědeckém smyslu slova všechna téměř asijská Rus, bez Zakavkazí, Zakaspické oblasti a Turkestanu. Plocha tato, zabírající 3/10 celé Asie a skoro o polovičku větší než Evropa, měří celkem 13,663 600 km2.  Ohromnost tohoto kraje zaráží nás, syny vlasti třistakrát menší, a mate v nás všechny představy o přírodních poměrech tohoto širého prostranství. Proto s jakýmsi udivením čteme o různých těch tvářnostech povrchu Sibiřského: Dovídáme se, že západní Sibiř je nesmírnou rovinou, nížinou, jež podobá se široce rozlitému moři. Rovina zvedá se ponenáhlu k jihovýchodu ve mnohá dosti mohutná horstva, jež pokryta jsou hustými lesy. Horami těmi proudí velké řeky mezi krásnými, malebnými skalami. K Tichému oceánu spadá tato náhorní planina pozvolným sklonem. Podobné stoupání znamenati jest od severu k jihu, jenž vůbec tvoří část Sibiře rozmanitější, bohatší a vlídnější. Zde horské kraje Altajské. v mnohém závodí půvaby svými s Alpami. Jsou zde i ledovce i krásná horská jezera, jako např. Telecké, jež se velmi podobá Vierwaldsattskému. Tento poznatek o Sibiři nás ovšem překvapuje. Za to více odpovídá našim  představám další stať o poměrech sibiřského podnebí. Podnebí zdejší je při té rozsáhlosti různé, celkem však drsné, kontinentálné, roční průměrná teplota pak poměrně nízká. Drsnost podnebí vysvětluje se tím, že na severu není hor, proto sever má podnebí přirozeně drsnější než jih, obráceně než jak je tomu v Čechách. Nejvyšší střední teplota je ve Vladivostoku, na břehu Tichého oceanu, a to 4.50 C, pak v jižních krajích, na př. v Akmolinsku a Semipalatinsku: 2°, + 2.5° C; v ostatních krajích roční průměrná teplota málo kde převyšuje nulu o jeden stupeň. Oč ubývá střední teploty na těchže rovnoběžkách směrem od západu k východu, vidno zde z rozdílu mezi střední teplotou Nizzy nebo Florencie a Vladivostoku, jenž od nich leží

Alexandr III-nechal zahájit tuto stavbu

 jen 3/4° na sever. Nebo vezmeme-li za příklad Prahu, od níž leží Vladivostok ještě 8° s, š na jih, vidíme, že má tento střední teplotu roční mnohem nižší. Drsnost sibiřského podnebí však lépe ukazuje rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší teplotou v roce. Tak na př. je ve Vrchojansku nejnižší prům. teplota v lednu a to —48.9° C, nejvyšší +15.4° C v červenci, rozdíl činí tedy 64,3° C, obdobně v Irkutsku —41'8°, a 17.3° rozdíl tedy 59.1° C, a konečně v Blagověšč'ensku, jenž leží na společné rovnoběžce s Prahou, kde je v lednu mráz —25.5° a v červenci teplo +20.7°, rozdíl pak 46.2° C.*) Kromě toho jsou přechody náhlé, takže není tu skoro vůbec našeho půvabného jara. Po dobu vzrůstu zemědělských plodin je teplota, hlavně v jižních krajích, příhodná, kolísajíc mezi 14 —17° C. Jako pro plodiny tak také pro člověka není klima sibiřské dokonce tak strašné, jak jsme si tu i tam představovali. Klidný stav atmosféry bez bouřlivých větrů a bezoblačná téměř obloha umožňují snadné snášení velkých mrazů. Ba lze říci, že je málo tak zdravých podnebních poměrů jako mnohde v Sibiři, kde je vzduch průzračný, klidný, suchý a čistý. Ve střední Sibiři, na př. v Čitě a v Zabajkalsku, souchotináře nikdy dosud neviděli a souchotin neznají. - Výška ročních srážek je celkem malá ; v západní Sibiři 380 mm, ve 'střední a Zabajkalsku 290 mm. Výjimku tvoří jižní hornaté kraje a přímořské oblasti u Tichého oceanu, kde dosahují hodnoty značnější, a to 500 mm i více.

Stavba magistrály

Jest ovšem jasno, jaký vliv má tato povaha klimatická na rostlinné poměry v Sibiři. Cestovatel překročiv Ural octne se v širé travnaté stepi, jež táhne se ve značné šíři od západu k východu v délce přes 2000 km (pětkrát více než přes celé Čechy od Aše po Králíky). Pak začínají horské útvary zcela podobné evropským. Na romantických svazích a lukách horských údolí rostou tu známé sasanky, oměje, fialky, len, kromě toho pak typické modré a žluté hyacinty, hvozdíkovité, pak zvláštní »čagirský čaj«, z rodu lomikamenů, jehož list je surrogatem obyčejného nejlacinějšiho čaje. Kromě toho však jsou v Sibiři lesy a to řádné, hlavně listnaté. V lesích za Uralem roste dub, jilm, klen, jasan, častá bříza, osika, topol i ořech a jabloň. Hluboké lesy střední Sibiře, zvané »tajgy « či »urmany«, tvořeny jsou hlavně z jehličnatého lesa, podobného jako v severovýchodním evropském Rusku. Typickým stromem jehličnatým je tu cedr sibiřsky. Zvířena sibiřská různí se pak zase dle poměrů rostlinných. Na stepích západní Sibiře pasou se ohromná stáda skotu, jehož chov je tu bohatší než v Americe. Ze zvěře žije v nich sibiřská liška »pjasec «, malí lumíci, severní zajíc, sob, jelen zv. maral, kozorožec, kabar pižmový. V jižních krajích sajka (antilopa) a z dravé zvěře divoce žijící pes »korsak«, stepní liška, ba i tygr. Zvláště bohata je Sibiř na ryby a ptáky. Ptactvo je hlavně vodní, na březích jezer, řek neb četných močálu, pak stepní, jako koroptev, holub a j. Na březích jezera Bajkalského hnízdí tolik ptactva, že je půda pokryta vysokou vrstvou guana (ptačího trusu), jež slouží zemědělským účelům. V četných velikých řekách je mnoho ryb, známých štik, okounů, míků , sterledí; nejznámější vyza dosahuje váhy až 82 kg velcí jesetři a pro rybní hospodářství důležití lososi. (Pokračování.)