(Pokračování.) Ovšem že všechny právě sebrané údaje vztahují se ke krajům Sibiře ležícím v mírném ještě pásmu. Že pak na sever od polarniho kruhu jsou poměry mnohem různější od poměrů právě popsaných, nebude třeba zvláště podotýkati. Nás však poměry ty méně již zajímají. Více touhy máme seznati, jaké jest obyvatelstvo Sibiře. Sibiř je země velice málo zalidněná. Původního obyvatelstva je dle posledního úředního sčítání 1,630.000; čtyřikrát více jest obyvatelstva přistěhovalého bud' nuceně (z trestu) neb dobrovolně, takže celkem má Sibiř dle sčítání z roku 1897 (ostrov Sachalin v to počítaje) 7,091.240 duší. Průměrná lidnatost je tedy 0.57 obyvatele na 1 km2. (V Čechách, kde je nyní 121 duší na 1 km2, bylo by při stejném zalidnění se Sibiři místo 6,318.280 pouze 30.000 obyvatel.) Zajímavý je poměr žen k mužům, průměrně jako 933: 100, jenž má příčinu v přistěhovalcích, hlavně pohlaví mužského. V čelných městech, je poměr ten pro ženy ještě výhodnější ; v Tomsku připadá 76.8 ženy, ve Vladivostoku dokonce jen 15,6 ženy na 100 mužů. Kolik žen tam zůstává »na ocet«, statistika nepraví, ale zdá se, že žádná. Obvyklejší poměr zachován ovšem u původních obyvatel Sibiře, kteří náležejí plemeni žlutému (mongolskému) a sice skupině jeho zvané národy uralsko-aitajskými; hlavními jich representanty jsou čeledi turskotatarská, finská a vlastní mongolská. Prvá je nejčetnější, čítajíc asi 11,4 millionu duší. Představiteli jeho jsou Kirgizi počtem přes milion , mohamedánští to kočovníci a pastýři stád v jižnějších krajích západní a střední Sibiře, a Jakutové, obývající soujmennou oblast, šamanští to lovci a pastýři. K čeledi finské čítají se Mogulové (příbuzní Maďarů), obývající severní kraje Tobolské gubernie v počtu as 7000 duší; silnějším počtem jsou Osťaci (30.000 duší), rovněž šamané, živicí se chovem sobů. Třetí čeleď čítá as 230.000 duší a náleží k ní Telentové v Altajských horách, Burjati v Zabajkalsku, Mandžurci v Amurské oblasti, Samojedi po celém severu roztroušení, Tunguzi, rozptýlení po celé východní Sibiři a Giljaci po březích Ochotského moře. Nejčetnější z kočovníků jsou Tunguzové, z části již pravoslavní. Usedlejší jsou Burjati a Mandžurci, kteří se živí zemědělstvím neb chovem stád. Tito i oni jsou buddhisty a v mnohém se shodují s Číňany.Kromě těchto domorodců tvoří vlastní sílu obyvatelstva Sibiře — jak již řečeno — přistěhovalci. Vypovídáním zalidňuje se Sibiř znatelně teprv od roku 1830, od kdy se musí ročně až 20.000 lidí usaditi v Sibiři z trestu. Ale toto nucené zalidňování nemá, jak se ukázalo, velkého významu, ježto velký počet těchto vypovězenců rok co rok umírá, a nad to jsou to lidé příliš zdemoralisovaní, než aby mohli být základem nějakého zdatného obyvatelsva. Proto podporuje ruská vláda se všech sil dobrovolné stěhování do Sibiře nejen chudiny ale i intelligence. Zákonem z let devadesátých dáno každému přistěhovalci právo užívati přes 16 ha plodné půdy na každou hlavu mužskou, z čehož po třech letech platí se daň, velmi malá, as 64 h z hektaru. V Sibiřské dráze najde vláda znamenitou pomoc pro brzké zalidnění prázdných končin Sibiře lidem rolnickým z těch krajů evropské Rusi, jež se začínají přelidňovati. Nynější přistěhovalci jsou lidé mírumilovní, kteří se všemožně snaží utvořiti si ze Sibiře domovinu. Je sice pravda, že sibiřští Rusové zůstávají věrni ruskému duchu, ale nicméně řevní velice na Rusy evropské, jež neradi vidí se stěhovati sem, a nesouhlasí na mnoze s kulturními snahami ruské vlády — zkrátka, chtějí mít Sibiř jen pro sebe. Je to přirozený pud u lidí menšího vzdělání, jež je podmíněno jednak nedostatkem škol, jednak řídkou návštěvou školy, do níž chodí jen asi 2%, dětí školou povinných. V celé Sibiři je celkem 12 škol středních a jediná universita v Tomsku. Hajiteli a strážci ruského ducha jsou sibiřští kozáci (88.000 mužů) tvořící řetěz po hranicích a v malých posádkách roztroušení po vnitru.
Ztrávivše neděli i pondělek touto četbou, jíž připraveni budeme nyní lépe těžiti ze své cesty, dorazíme v úterý dopoledne na stanici Čeljabinsk, východný to bod Velké Sibiřské dráhy, ležící ještě na území evropské Rusi 2000 km daleko od Moskvy, kde připojuje se ku hlavní trati odbočka Permsko-Tumenská zdélí 2416 km, zprostředkující přepravu zboží k severním vodním cestám východní Rusi. Odtud již budeme se zájmem sledovati průběh drahy. Všimneme si krajin, jimiž Sibiřská dráha vede, jich osobitých zvláštností i toho všeho, co je oživuje. Vítaným nám tu bude vyhlídkový vůz vzadu rychlíku zvlášť upravený. Sjíždíme právě po východním úbočí Uralu, jehož hřbet jsme byli překročili mnohými oklikami v noci na úterek. Od města Čeljabinska směřuje trať přímo na východ ke hranici mezi evropskou a asijskou Rusí, klesajíc rychle do nižiny sibiřské, jež se beze znatelnějších nerovnosti povrchu prostírá až po řeku Ob.Pozdě večer mine vlak hranici, na níž vztýčena tabulka s nápisem »Evropa-Asie«, a supá k prvé stanici na sibiřské půdě, Kurganu (2571 km), jehož dostihne asi v půlnoci. Stanice, přízemní zděná to budova, leží asi čtvrt hodiny od stejnojmenného města v ploché, nezajímavé krajině. Je známo, že v místě nynějšího města s 10.579 obyvateli stával druhdy veliký kurgan, pohřební to mohyla průměru 51 m a výšky 8 m. O vzniku města koluji zajímavé pověsti. Řeka Tobol, na níž Kurgan leží, splavna je pro lodi toliko v dolním svém toku, takže nemá valného obchodního významu. Řeku tuto překročí trať nedaleko za Kurganem po železném mostě délky 427 m. Za Tobolem směřuje trať poněkud k jihovýchodu, vyhýbajíc se tu a tam jezerům s mineralnými vodami a močálům, jichž hladina se nevysvětlitelně občas zvedá nebo snižuje: Minuvše v noci pět menších stanic překročíme ve středu ráno řeku Išim po mostě dlouhém 213 m, jenž se stává ze dvou stejných hornoparabolických konstrukcí a na břehy se převádí dvěma menšími poli dolnoparabolickými po 2134m rozpjetí. Za Išimem hned následuje stanice Petropavlovsk , město to s 20.000 obyv., jež se valně liší od ostatních měst na sibiřské dráze svým rázem poloasijským. Z domů jsou kamenné hlavně sklady zboží a obchodní závody upravené namnoze na způsob bazarů. Z obchodního tohoto střediska vychází dvě obchodní cesty pro karavany z Turkestanu , jedna do Buchary (přímá vzdálenost 1650 km), druhá, kratší do Akmolinska. Za Petropavlovskem vjíždíme do kirgizské stepi. Minuvše několik stanic nižšího řádu přejedeme k večeru řeku Irtyš jež je tu široká as 747 m po mostě o rozpjetí 640 m; most tento má 6 stejných polí po 106,7 m kromě dvou menších nábřežních. Pilíře na caissonech vyvedeny jsou z čeljabinské žuly na cement. Za mostem leží stanice Omsk, z níž odbočuje zváštní větev 5 km dlouhá do města Omska s 50.768 obyvateli a 3605 domy, z nichž pouze 81 kamenných. Sedm předměstí rozložených kolem zbytků staré pevnosti má svými primitivními ulicemi s dřevěnými chodníky a výstavbou dřevěných domků celkový ráz velikých kozáckých stanic (vesnic), tak jak jsou roztroušeny po celé Sibiři. Ze škol by nás tu zajímalo gymnasium mužské i ženské, učitelský ústav, vojenské ústavy a pod. Než těch 18 minut, po které se vlak v Omsku zdrží, stačí nám nejvýš ještě na prohlédnutí staničné budovy zděné, vyvedené pěkně v ruském slohu a přilehlých železničních strojíren a příbytků pro personal. Poblíže stanice je též vystěhovalecký »punkt« s baráky pro 1500 osob, kde v době hlavního ruchu vystěhovaleckého do Újezdu Omského a Akmolinského nachází přístřeší, rady a pomoci průměrem 3500 lidí. Ostatně má stanice Omsk podobný význam pro obchod kirgizské stepi jako Petropavlovsk, ležíc též na průseku dráhy železné a vodní. Irtyš totiž, jsa hlavním levým přítokem řeky Omu a dosti splavným, je důležitým článkem v síti vodních cest západosibiřských. Z Omska vine se dráha podél řeky Obu, jejíž tichá hladina zšíří od 4386 m nese vory dříví z okolních lesů. Vlak minuv menší stanice zastaví s námi ve čtvrtek ráno ve stanici jménem Kainsk položené v rovině mezinočály, jež vroubí březové háje.
Více než 13 km od stanice leží malé město prostřed úrodné Barabinské stepi, nížiny vlastně, pouze 96 m nad hladinou moře. Důležitější nežli město je stanice sama, jejíž okruh »působnosti« kromě zmíněného městečka s 6000 obyv. zabírá ještě 17 obcí se zemědělským obyvatelstvem v počtu 8000 duší. Za Kainskem vedena je dráha dolinou říčky Kainky směrem skoro východním až k veletoku Obi, jehož dostihne na 1416.7 km za Krivoščekovem . Stanice tato slouží hlavně městu Kolyvani ležícímu na sever od dráhy, a je pro obchod velmi důležita. R. 1898 na př. bylo z ní vypraveno 139.017 q obilných produktů do západních tržišť, až i do Petrohradu. Brzo za stanicí přepraví nás vlak přes široce rozlitou Ob po smělém mostě železném. Škoda, že z něho v nastalé již tmě ničeho nevidět! Spokojujeme se tím, čeho jsme se dočetli o něm i o veletoku. Celkové rozpjetí mostu je 795 m; jednotlivá pole jsou různého rozpjetí : pole I. a VII. 96.68 m, pole II., IV. a VI. po 114.10 m a pole III. a V. po 113 m. Pole tato přepíná konstrukce systému krakorcového.Tři pole o délce po 148 m na pilířích pevně uložená nesou svými přečnívajícími konci ostatní čtyři volná pole. Kromě pravého pobřežního pilíře založeny všechny ostatní pilíře pneumaticky až na žulové dno řeky, a to do hloubky 71.14 m pod hladinou nízké vody ; nejnižší bod železné konstrukce položen 17.53 m nad normálem čili 9.42 m nad nejvyšší vodou. Železo všech mostních konstrukcí pochází z Votkinského závodu na hřbetě Uralském a zpracování, montáž mostu, návrh jeho — vše to je prací ruských hlav a rukou a slouží ke cti bratrskému národu. Podivem i radostí nás naplňuje provedení této smělé stavby za okolností, o jichž nesnadnosti my tu nemáme ani zdání a myšlenky ty nás brzy uspí ve sladký spánek. Mezitím co snad sníme o stycích českoruskych, hučí za námi Ob, tato duše (jak ji Samojedi zovou) západní Sibiře. Pramení z ledovců altajského obra, hory Muchy a směrem celkem severním teče k ledovému moři do něhož se otvírá její deltovité ústí, »Ob,kaja guba«. Rozvinutá délka Obi je na 5200 km, z nichž 3415 km je splavno. Šířka její mocnými přítoky rychle roste. Při ústí Irtyše obnáší už 3200m, tedy skoro desetkrát více, než Vltava u Nár. divadla v Praze a četné ostrůvky zvětšují velice šířku veletoku 32-42 km, hloubka vody je 4-43 m. Rozsáhlost úvodí Obi jež objímá plochu 3,000,000 km2, i to, že přítoky svými zasahá vodní oblast Obi na pomezí Evropy i Asie, činí Ob veledůležitou tepnou životní pro západní Sibiř. Ob s přítoky svými poskytuje totiž 16.000 km splavných cest, jichž význam při nedostatku jiného vhodnějšího spojení je na snadě, zvláště uvážíme-li ještě, že poříčí jeho spojeno s poříčím druhého tekoucího obra Jeniseje umělým průplavem , spojujícím pravý přítok Obi řeku Ket a levý přítok Jeniseje Kas, čímž docíleno spojení vodní cestou z Tumeně až do Irkutska. . Přepraveni na východní břeh Obi. stanuli jsme na konci prvého z pěti administrativních oddílů Sibiřské železné dráhy, na konci oddílu západosibiřského, jehož délka od Čeljabinska měří 1417.494 km. Všech stanic v něm je (bez Čeljabinska), 35, od sebe průměrem 40km vzdálených ; u nás je na tuto vzdálenost na dráze 6-8 stanic i více.
Oddíl, do něhož právě vjíždíme, nazván středosibiřským a sahá až k západnímu břehu jezera Bajkalského, maje úhrnné délky 1906'190 km, rozdělené mezi 79 stanic a zastávek, tak že zde jedna od druhé je vzdálena průměrně 24 1/2 km. směr trati v tomto oddílu dán místními, v celku však se shýbá jihovýchodu ,trat v celém oddílu stále stoupá a klikatí se kolem výběžků pohoří.(Pokračování.)
Žádné komentáře:
Okomentovat