O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-1.část

Trasa magistrály

 Před 107 lety byl dán do provozu poslední 207 km dlouhý úsek Transibiřské magistrály,toto obrovské dílo od počátku zaujalo mnoho cestovatelů,našel jsem jeden její popis se samých jejích začátků.Z ruských pramenů jej popsal Vladimír Ibl v roce 1907.Ponechávám tento popis v trochu archaické češtině,který dodává tomuto vyprávění stejné zdání stáří,jako měděnka starým měděným předmětům.Tak tedy dejme slovo Vladimíru Iblovi---

Pamětní aršík k 100 výročí magistrály

 Doba k cestování již sice minula, nicméně podnikneme s čtenářem dlouhou, zajímavou cestu. Začínající podzim i nedaleká zima vpraví nás do náležité nálady, neboť jedeme — v duchu ovšem — shlédnout nesmírné kraje sibiřské. Příprav na naši cestu vůbec není, ba ani kožichu, ani peněz netřeba, neboť dovolíme účastníkům, aby celý ten výlet prožili ku své zábavě i poučení u teplého domácího krbu. Nejprv se v duchu přeneseme do Moskvy, jež bude východištěm naší daleké pouti. Zařídíme se tak, abychom tam dorazili v některou sobotu, neboť ten den večer odjíždí vždy jednou týdně tak zv. «Irkutský rychlík«, kterým dorazíme za 203 hodiny 13 minut do srdce Sibiře, do města Irkutska Na tak dbouhou cestu třeba si zajistit pohodlné místo v některém z nádherných, ale nečetných vozů tohoto vlaku, což pro jistotu učiníme — jak obvykle — už v některé stanici před Moskvou a to telegrafickou objednávkou žádaného místa. Než vstoupíme večer do vlaku, prohlédneme si jej s peronu. Vlak není dlouhý, ale zařízen skvostně a na ty obrovské tůry velice pohodlné a případně. Nečetné vozy osobní (obyčejně jeden první a dva druhé třídy) jsou všechny upraveny jako známé vozy spací, jeden z dalších vozů jest jídelní, zároveň s kuchyní, druhý obsahuje potřebné stroje pro topení a osvětlování, stroj dynamoelektrický a parní, jenž zásobí i kuchyni vřelou vodou na obligátní vaření ruského čaje; možno, že k našemu vlaku připjat i v ruském slohu stavěný vůz kostelní — ruská to zvláštnost — obsahující pěkně vypravený svatostánek pro pravoslavné bohoslužby. Určen je vůz ten za náhradu «církví« (kostelů) pravoslavným věřícím oněch stanic, jež dosud postrádají vlastního chrámku. Avšak nesmíme dlouho otáleti, neboť schází již jen minuta do tří čtvrtí na devátou, jak nám hlásají osvětlené hodiny nádražní, a v tu dobu přesně dle jízdního řádu rychlík se hne »k východu«. Chutě tedy do vozu! Uvelebivše svá zavazadla na příslušné místo, půjdeme se rovnou navečeřet do jídelny našeho rychlíku, kterou jsme už ve městě slyšeli chválit. Však té chvály zaslouží i prostorný salon s obrazy po stěnách i s obligátní ikonou v jednom rohu. Nejprv nám bije do oka piano postavené tam k zábavě i trýzni cestujících ; pak teprv si všímáme několika pohovek, židlí a stolů. Nakonec zpozorujem i dosti obsáhlou knihovnu a několik illustrovaných časopisů; tento duševní požitek si vyhradíme pro dobu pozdější a raději okusíme ruské železničné kuchyně. Z hovoru se spolucestujícími zvídáme ještě, že je ve vlaku koupelna, opatření to vyhovující význačné ruské touze po častém koupání, a kromě toho velocipedový stroj, ovšem stabilní,jehož užívají ti, jímž dlouhým sezením zdřevěněly údy. První únavou cesty a mnohými dojmy zemdleni usneme brzo po večeři, ukolébáni ve spánek rhytmickymi nárazy jedoucího vlaku, jenž se hnul aniž jsme to zpozorovali. Nač bychom také bděli. Venku je čirá tma a do studené noci, se dívat brzy omrzí. Ostatně ničeho nezaspíme, neboť na hranice Sibiře přijedem teprve v úterý po polednách. Doby té ,příhodně užijeme k tomu, abychom se všeobecně poučili o Sibiři samé. Vítanou je nám tu řečená již knihovna v jídelně našeho vlaku, jež obsahuje literaturu o Rusi a Sibiři v dílech ruských, francouzských německých. Vybéřeme si jedno z nich a dáme se poučovati, jsouce tornu povděčni, že můžeme napraviti lecjaký nejasný neb nesprávný svůj názor.Tak na příklad si nejprve přesně uvědomíme pojem a rozlohu Sibiře. Dočítáme se z úřední ruské publikace, že Sibiři rozumí se v úředním či též vědeckém smyslu slova všechna téměř asijská Rus, bez Zakavkazí, Zakaspické oblasti a Turkestanu. Plocha tato, zabírající 3/10 celé Asie a skoro o polovičku větší než Evropa, měří celkem 13,663 600 km2.  Ohromnost tohoto kraje zaráží nás, syny vlasti třistakrát menší, a mate v nás všechny představy o přírodních poměrech tohoto širého prostranství. Proto s jakýmsi udivením čteme o různých těch tvářnostech povrchu Sibiřského: Dovídáme se, že západní Sibiř je nesmírnou rovinou, nížinou, jež podobá se široce rozlitému moři. Rovina zvedá se ponenáhlu k jihovýchodu ve mnohá dosti mohutná horstva, jež pokryta jsou hustými lesy. Horami těmi proudí velké řeky mezi krásnými, malebnými skalami. K Tichému oceánu spadá tato náhorní planina pozvolným sklonem. Podobné stoupání znamenati jest od severu k jihu, jenž vůbec tvoří část Sibiře rozmanitější, bohatší a vlídnější. Zde horské kraje Altajské. v mnohém závodí půvaby svými s Alpami. Jsou zde i ledovce i krásná horská jezera, jako např. Telecké, jež se velmi podobá Vierwaldsattskému. Tento poznatek o Sibiři nás ovšem překvapuje. Za to více odpovídá našim  představám další stať o poměrech sibiřského podnebí. Podnebí zdejší je při té rozsáhlosti různé, celkem však drsné, kontinentálné, roční průměrná teplota pak poměrně nízká. Drsnost podnebí vysvětluje se tím, že na severu není hor, proto sever má podnebí přirozeně drsnější než jih, obráceně než jak je tomu v Čechách. Nejvyšší střední teplota je ve Vladivostoku, na břehu Tichého oceanu, a to 4.50 C, pak v jižních krajích, na př. v Akmolinsku a Semipalatinsku: 2°, + 2.5° C; v ostatních krajích roční průměrná teplota málo kde převyšuje nulu o jeden stupeň. Oč ubývá střední teploty na těchže rovnoběžkách směrem od západu k východu, vidno zde z rozdílu mezi střední teplotou Nizzy nebo Florencie a Vladivostoku, jenž od nich leží

Alexandr III-nechal zahájit tuto stavbu

 jen 3/4° na sever. Nebo vezmeme-li za příklad Prahu, od níž leží Vladivostok ještě 8° s, š na jih, vidíme, že má tento střední teplotu roční mnohem nižší. Drsnost sibiřského podnebí však lépe ukazuje rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší teplotou v roce. Tak na př. je ve Vrchojansku nejnižší prům. teplota v lednu a to —48.9° C, nejvyšší +15.4° C v červenci, rozdíl činí tedy 64,3° C, obdobně v Irkutsku —41'8°, a 17.3° rozdíl tedy 59.1° C, a konečně v Blagověšč'ensku, jenž leží na společné rovnoběžce s Prahou, kde je v lednu mráz —25.5° a v červenci teplo +20.7°, rozdíl pak 46.2° C.*) Kromě toho jsou přechody náhlé, takže není tu skoro vůbec našeho půvabného jara. Po dobu vzrůstu zemědělských plodin je teplota, hlavně v jižních krajích, příhodná, kolísajíc mezi 14 —17° C. Jako pro plodiny tak také pro člověka není klima sibiřské dokonce tak strašné, jak jsme si tu i tam představovali. Klidný stav atmosféry bez bouřlivých větrů a bezoblačná téměř obloha umožňují snadné snášení velkých mrazů. Ba lze říci, že je málo tak zdravých podnebních poměrů jako mnohde v Sibiři, kde je vzduch průzračný, klidný, suchý a čistý. Ve střední Sibiři, na př. v Čitě a v Zabajkalsku, souchotináře nikdy dosud neviděli a souchotin neznají. - Výška ročních srážek je celkem malá ; v západní Sibiři 380 mm, ve 'střední a Zabajkalsku 290 mm. Výjimku tvoří jižní hornaté kraje a přímořské oblasti u Tichého oceanu, kde dosahují hodnoty značnější, a to 500 mm i více.

Stavba magistrály

Jest ovšem jasno, jaký vliv má tato povaha klimatická na rostlinné poměry v Sibiři. Cestovatel překročiv Ural octne se v širé travnaté stepi, jež táhne se ve značné šíři od západu k východu v délce přes 2000 km (pětkrát více než přes celé Čechy od Aše po Králíky). Pak začínají horské útvary zcela podobné evropským. Na romantických svazích a lukách horských údolí rostou tu známé sasanky, oměje, fialky, len, kromě toho pak typické modré a žluté hyacinty, hvozdíkovité, pak zvláštní »čagirský čaj«, z rodu lomikamenů, jehož list je surrogatem obyčejného nejlacinějšiho čaje. Kromě toho však jsou v Sibiři lesy a to řádné, hlavně listnaté. V lesích za Uralem roste dub, jilm, klen, jasan, častá bříza, osika, topol i ořech a jabloň. Hluboké lesy střední Sibiře, zvané »tajgy « či »urmany«, tvořeny jsou hlavně z jehličnatého lesa, podobného jako v severovýchodním evropském Rusku. Typickým stromem jehličnatým je tu cedr sibiřsky. Zvířena sibiřská různí se pak zase dle poměrů rostlinných. Na stepích západní Sibiře pasou se ohromná stáda skotu, jehož chov je tu bohatší než v Americe. Ze zvěře žije v nich sibiřská liška »pjasec «, malí lumíci, severní zajíc, sob, jelen zv. maral, kozorožec, kabar pižmový. V jižních krajích sajka (antilopa) a z dravé zvěře divoce žijící pes »korsak«, stepní liška, ba i tygr. Zvláště bohata je Sibiř na ryby a ptáky. Ptactvo je hlavně vodní, na březích jezer, řek neb četných močálu, pak stepní, jako koroptev, holub a j. Na březích jezera Bajkalského hnízdí tolik ptactva, že je půda pokryta vysokou vrstvou guana (ptačího trusu), jež slouží zemědělským účelům. V četných velikých řekách je mnoho ryb, známých štik, okounů, míků , sterledí; nejznámější vyza dosahuje váhy až 82 kg velcí jesetři a pro rybní hospodářství důležití lososi. (Pokračování.)