Z vyprávění admirála Witthoeftena.......
V prvních měsících první světové války byl německý křižník Emden postrachem Tichého a Indic-kého oceánu. Pracuje sám a bez jakékoli námořní základny, maje proti sobě loďstvo celého světa, napadal dohodové lodi s neuvěři-telnou odvahou. Vyplul z Číny, kde byl v době vypovězení války, blokoval transporty anamskych vojáků do Francie, bombardoval britské naftové zásobárny v Madrasu a potopil za 250,000.000 Kč, lodí, když z nich nejdřív propustil nebojující posádku. Při jednom takovém typickém nájezdu se za úsvitu vplížil do přístavu Penangu a vyhodil do povětří. jeden ruský křižník, zasypav jej deštěm granátů, který překvape-né posádce ani neposkytl možnost bojovat. Avšak sám byl naopak překvapen 4. listopadu 1914, když vysazoval na břeh posádku, aby zničila britskou kabelovou stanici na Směrovém ostrově. Kapitán Emdenu von Müller spatřil první blížící se nepřátelský křižnik. Dal znamení a zazněla polnice. Bylo slyšeti dusot mužstva, spěchajícího na svoje stanoviště: Zacvakly dělové uzávěrky a Emden za naprostého mlčení vyplul nepříteli vstříc. „Vypadá to jako Newcastle", pravil kapitán, pozoruje blížící se loď štěrbinou v ocelové věži. „To není tak zlé. Snad má trochu silnější děla než my — ale já mám posádku Emdenu- Plnou parou vpřed!" Emden zahájil palbu asi na vzdálenost 8000 metrů, pluje souběžně se záhadným britským křižníkem. Třetí ranou zasáhl jeho palubu, z níž vyrazil sloup černého dýmu. „První krev!" vykřikl dělostřelecký důstojník Gaede. „Už máme jejich dosah. A teď jim to dáme." Zatím s druhé lodi vyšlehl oranžový oheň, jak vystřelila se všech děl. Kolem Emdenu začaly dopadat hustě granáty, vyhazující vodu až na jeho palubu. „Teď jsme v kaši," řekl kapitán von Müller klidně". Je to daleko těžší loď než jsem počítal." A obrátil se k navigačnímu důstojníkovi, dodal, „Blíže, kamaráde, blíže." A Emden zamířil ostře k ne-příteli, aby zkrátil dostřel, zatím co jeho granáty ustavičně zasahovaly nepřátelskou loď. Ale i kolem Emdenu dopadaly těsně granáty. Konečně jeden zasáhl radiovou kabinu, z níž v okamžiku zbyla jen zkroucená ocelová kostra. Věrní operatéři, kteří tak dlouho spojovali křižník s vnějším světem, byli zničeni. Těsně poté jeden granát vybuchl před ocelovou věží. Několik okamžiků všechno ztichlo, načež se ozvalo bolestné volání raněných a umírajících. Na přídi zbyla hrůzná spoušť. Gaede povolal reservní posádku a kapitán opakoval svůj rozkaz, „Blíže, kamaráde, blíže!" Ale zatím už viděl, že Ernden nemá naději na vítězství. Větší nepřátelská loď se začala vzdalovat a majíc těžší dalekostřelnější děla, byla ve zřejmé výhodě. Na přídi vybuchl další granát, jenž zničil přední dělo a zabil jeho posádku i s poručíkem Zimmermanem,, poraniv lehce kapitána von Müllera a jednoho důstojníka, jenž takto vylíčil později svoje dojmy: Potom byl zasažen přední komín a zhroutil se na palubu. Přední stěžen byl přeražen a padl do moře, vzav s sebou i část posádky. Navigační důstojník Gropius běžel na záď podívat se, co je s kormidlem. Palba začala slábnout a Gaede opustil ocelovou věž, aby zjistil proč. Neušel daleko, když jej zasáhla granátová střepina. Klesl umíraje na palubu, maje bílou uniformu promáčenu krví. Potom byly zasaženy dva zbývající komíny a naklonily se nad palubu. Náhle se ozval strašlivý výbuch někde uprostřed lodi a celá paluba se prohnula do výše. Postranní dělo vylétlo do vzduchu a kolem bylo viděti létající změť lidí, ocelových desek, lavic z jídelny a prken. Všechno jako by byl zachvátil oheň.
Gropius byl zatím na zádi s několika muži, kteří zůstali na živu, obsluhuje zadní dělo. Byli tak zabráni střelbou, že si ne-všimli, že plameny postupují na záď, až je obklopila ohnivá stěna. Pokusili se jí proniknouti, sešedše na spodní palubu, ale tam to bylo jako v rozpálené peci. Krok za krokem byli nuceni ustupovat. až se ocitli na samém zábradlí lodní zádě. Plameny je rychle doháněly takže věděli, že je konec. Gropius provolal třikrát sláva Vaterland, ale než s tím byl hotov, vedle vybuchl granát a odhodil je všechny do moře. Nahoře v ocelové věži jsme s kapitánem von Můllerem osaměli. Naše děla umlkla, naše střelivo bylo vyčerpáno. Naše loď byla bez kormidla. „Je zbytečné pokračovat, Witthoefte," řekl kapitán. „Tohle jsou jen jatky. Musím zachránit zbytek mužstva, ale loď bych jim nerad vydal. Podívejte se, tamhle rovnou před námi je North Keeling Island. Pokusím se tam najeti s lodí na mělčinu." Zatím co nás Angličané doslova zasypávali střelami, zamířili jsme plnou parou ke břehu, dali jsme signálem znamení posádce ve strojovně, aby vylezla na spodní palubu. Emden se strašlivým ra-chotem projel úzkou průrvou mezi korálovými útesy a zastavil se asi ioo metrů od břehu, hořící troska hrdé kdysi lodi. Naše křížová cesta byla u konce.
Kapitán von Müller řekl těm, kteří se kolem něho shromáždili na horní palubě, že se můžeme pokusit doplavat na břeh, chceme-li. Několik se o to pokusilo, ale jen pět mužů dosáhlo břehu. Ostatní byli rozdrceni na útesech. Kapitán rozkázal, aby zbytek posádky se shromáždil na poměrně bezpečné přední palubě. Polovina důstojníků byla mrtva. Palubní a dělostřelecké mužstvo bylo zničeno. Zbylo jen mužstvo ze strojírny a topírny. Někteří jsme šli dolů ošetřit raněné. Ze všech mých životních zážitků tento byl nejpříšernější. Dole v podpalubí sem a tam bli-kala svíčka, zvyšujíc jen hrůzu. Zápach hořících visutých lůžek a ohořelého lidského masa nám zdvihal žaludek. Na chodbách ležely zbytky lidských těl, zohavených neuvěřitelně. Dole panovalo úplné ticho, vyjma hukotu plamenů. Na přídi byl stav raněných politováníhodný. Volali po vodě, ale vodní nádrže byly rozstříleny. A k dovršení našeho zoufalství sneslo se :na palubu hejno dravých mořských ptáků. Když jsme opustili jednoho bezmocného raněného, abychom šli ke druhému, vrhali se na něj, aby mu vyrvali oči a kusy masa. Pokusili jsme se je zahnati klacky, ale protože neviděli nikdy lidi, nebáli se nás. Naše situace se stávala nesnesitelnou a břeh se zdál tak blízký ,sotva 100 metrů.
Naše záchranné čluny byly rozstříleny nebo shořely. Pokoušeli jsme se dodati lidem na břehu záchranné šnůry, uložené v bednách, leč bez úspěchu. Zatím nepřítel ,byl to australský křižník Sydney ,odplul, aby zajal naše mužstvo, jež jsme vylodili na Směrovém ostrově. A tak jsme se připravovali na pekelnou noc, obklopeni raněnými druhy, pro něž jsme nemohli nic udělat a ohroženi stále zuřícími plameny. Na úsvitě začínal náš druhý den plný muk. Mnozí z raněných už blouznili. Věděli jsme, že jestli se Sydney nevrátí, že všichni zahyneme. Odpoledne jsme však spatřili blížící se Sydney. Našim raněným kynula naděje na záchranu. Mysleli jsme, že Angličané nás jdou zachránit, ale náhle začali po nás střílet jednu salvu za druhou. Jejich granáty dopadaly do Emdenu, znovu působíce požáry. Viděl jsem jednoho topiče, jak klesl na palubu, maje hlavu otevřenu střepinou granátu. Jiný vykřikl ve smrtelném zápase. Kapitán dal opět svolení naskákat do vody. Opět se několik mužů pokusilo dosáhnout břehu, aby byli vzápětí rozdrceni na útesech. Avšak kapitán zůstal klidně stát mezi svým mužstvem. Jeho tvář prozrazovala, že trpěl jejich bolesti i utrpení. Díval se na nepřítele s výrazem hlubokého opovržení a potom nařídil, aby byla spuštěna německá vlajka a vztyčena bílá. Nato palba okamžitě ustala. Potom nám poslali dva záchranné čluny a důstojník, jenž jim velel, prohlásil, že posádka Emdenu bude vzata na palubu Sydney, jestliže kapitán von Müller dá čestné slovo, že jeho mužstvo, nepodnikne žádný nepřátelský čin. Potom poslal člun pro hrstku mužů, kteří dosáhli ostrova. Byli dopraveni zpátky zpola šílení žízní a hladem, neboť ostrov byl úplně pustý. Na palubě Sydney byli britští námořníci samá laskavost. Naši raněni byli dopraveni do operační síně. Sampaňské nás vzpružilo a okusili jsme první sousto potravy po 48 hodinách hladu a žízně.
Z vyprávění admirála Witthoeftena.......V prvních měsících první světové války byl německý křižník Emden postrachem Tichého a Indic-kého oceánu. Pracuje sám a bez jakékoli námořní základny, maje proti sobě loďstvo celého světa, napadal dohodové lodi s neuvěři-telnou odvahou. Vyplul z Číny, kde byl v době vypovězení války, blokoval transporty anamskych vojáků do Francie, bombardoval britské naftové zásobárny v Madrasu a potopil za 250,000.000 Kč, lodí, když z nich nejdřív propustil nebojující posádku. Při jednom takovém typickém nájezdu se za úsvitu vplížil do přístavu Penangu a vyhodil do povětří. jeden ruský křižník, zasypav jej deštěm granátů, který překvape-né posádce ani neposkytl možnost bojovat. Avšak sám byl naopak překvapen 4. listopadu 1914, když vysazoval na břeh posádku, aby zničila britskou kabelovou stanici na Směrovém ostrově. Kapitán Emdenu von Müller spatřil první blížící se nepřátelský křižnik. Dal znamení a zazněla polnice. Bylo slyšeti dusot mužstva, spěchajícího na svoje stanoviště: Zacvakly dělové uzávěrky a Emden za naprostého mlčení vyplul nepříteli vstříc. „Vypadá to jako Newcastle", pravil kapitán, pozoruje blížící se loď štěrbinou v ocelové věži. „To není tak zlé. Snad má trochu silnější děla než my — ale já mám posádku Emdenu- Plnou parou vpřed!" Emden zahájil palbu asi na vzdálenost 8000 metrů, pluje souběžně se záhadným britským křižníkem. Třetí ranou zasáhl jeho palubu, z níž vyrazil sloup černého dýmu. „První krev!" vykřikl dělostřelecký důstojník Gaede. „Už máme jejich dosah. A teď jim to dáme." Zatím s druhé lodi vyšlehl oranžový oheň, jak vystřelila se všech děl. Kolem Emdenu začaly dopadat hustě granáty, vyhazující vodu až na jeho palubu. „Teď jsme v kaši," řekl kapitán von Müller klidně". Je to daleko těžší loď než jsem počítal." A obrátil se k navigačnímu důstojníkovi, dodal, „Blíže, kamaráde, blíže." A Emden zamířil ostře k ne-příteli, aby zkrátil dostřel, zatím co jeho granáty ustavičně zasahovaly nepřátelskou loď. Ale i kolem Emdenu dopadaly těsně granáty. Konečně jeden zasáhl radiovou kabinu, z níž v okamžiku zbyla jen zkroucená ocelová kostra. Věrní operatéři, kteří tak dlouho spojovali křižník s vnějším světem, byli zničeni. Těsně poté jeden granát vybuchl před ocelovou věží. Několik okamžiků všechno ztichlo, načež se ozvalo bolestné volání raněných a umírajících. Na přídi zbyla hrůzná spoušť. Gaede povolal reservní posádku a kapitán opakoval svůj rozkaz, „Blíže, kamaráde, blíže!" Ale zatím už viděl, že Ernden nemá naději na vítězství. Větší nepřátelská loď se začala vzdalovat a majíc těžší dalekostřelnější děla, byla ve zřejmé výhodě. Na přídi vybuchl další granát, jenž zničil přední dělo a zabil jeho posádku i s poručíkem Zimmermanem,, poraniv lehce kapitána von Müllera a jednoho důstojníka, jenž takto vylíčil později svoje dojmy: Potom byl zasažen přední komín a zhroutil se na palubu. Přední stěžen byl přeražen a padl do moře, vzav s sebou i část posádky. Navigační důstojník Gropius běžel na záď podívat se, co je s kormidlem. Palba začala slábnout a Gaede opustil ocelovou věž, aby zjistil proč. Neušel daleko, když jej zasáhla granátová střepina. Klesl umíraje na palubu, maje bílou uniformu promáčenu krví. Potom byly zasaženy dva zbývající komíny a naklonily se nad palubu. Náhle se ozval strašlivý výbuch někde uprostřed lodi a celá paluba se prohnula do výše. Postranní dělo vylétlo do vzduchu a kolem bylo viděti létající změť lidí, ocelových desek, lavic z jídelny a prken. Všechno jako by byl zachvátil oheň.
Gropius byl zatím na zádi s několika muži, kteří zůstali na živu, obsluhuje zadní dělo. Byli tak zabráni střelbou, že si ne-všimli, že plameny postupují na záď, až je obklopila ohnivá stěna. Pokusili se jí proniknouti, sešedše na spodní palubu, ale tam to bylo jako v rozpálené peci. Krok za krokem byli nuceni ustupovat. až se ocitli na samém zábradlí lodní zádě. Plameny je rychle doháněly takže věděli, že je konec. Gropius provolal třikrát sláva Vaterland, ale než s tím byl hotov, vedle vybuchl granát a odhodil je všechny do moře. Nahoře v ocelové věži jsme s kapitánem von Můllerem osaměli. Naše děla umlkla, naše střelivo bylo vyčerpáno. Naše loď byla bez kormidla. „Je zbytečné pokračovat, Witthoefte," řekl kapitán. „Tohle jsou jen jatky. Musím zachránit zbytek mužstva, ale loď bych jim nerad vydal. Podívejte se, tamhle rovnou před námi je North Keeling Island. Pokusím se tam najeti s lodí na mělčinu." Zatím co nás Angličané doslova zasypávali střelami, zamířili jsme plnou parou ke břehu, dali jsme signálem znamení posádce ve strojovně, aby vylezla na spodní palubu. Emden se strašlivým ra-chotem projel úzkou průrvou mezi korálovými útesy a zastavil se asi ioo metrů od břehu, hořící troska hrdé kdysi lodi. Naše křížová cesta byla u konce.
Kapitán von Müller řekl těm, kteří se kolem něho shromáždili na horní palubě, že se můžeme pokusit doplavat na břeh, chceme-li. Několik se o to pokusilo, ale jen pět mužů dosáhlo břehu. Ostatní byli rozdrceni na útesech. Kapitán rozkázal, aby zbytek posádky se shromáždil na poměrně bezpečné přední palubě. Polovina důstojníků byla mrtva. Palubní a dělostřelecké mužstvo bylo zničeno. Zbylo jen mužstvo ze strojírny a topírny. Někteří jsme šli dolů ošetřit raněné. Ze všech mých životních zážitků tento byl nejpříšernější. Dole v podpalubí sem a tam bli-kala svíčka, zvyšujíc jen hrůzu. Zápach hořících visutých lůžek a ohořelého lidského masa nám zdvihal žaludek. Na chodbách ležely zbytky lidských těl, zohavených neuvěřitelně. Dole panovalo úplné ticho, vyjma hukotu plamenů. Na přídi byl stav raněných politováníhodný. Volali po vodě, ale vodní nádrže byly rozstříleny. A k dovršení našeho zoufalství sneslo se :na palubu hejno dravých mořských ptáků. Když jsme opustili jednoho bezmocného raněného, abychom šli ke druhému, vrhali se na něj, aby mu vyrvali oči a kusy masa. Pokusili jsme se je zahnati klacky, ale protože neviděli nikdy lidi, nebáli se nás. Naše situace se stávala nesnesitelnou a břeh se zdál tak blízký ,sotva 100 metrů.
Naše záchranné čluny byly rozstříleny nebo shořely. Pokoušeli jsme se dodati lidem na břehu záchranné šnůry, uložené v bednách, leč bez úspěchu. Zatím nepřítel ,byl to australský křižník Sydney ,odplul, aby zajal naše mužstvo, jež jsme vylodili na Směrovém ostrově. A tak jsme se připravovali na pekelnou noc, obklopeni raněnými druhy, pro něž jsme nemohli nic udělat a ohroženi stále zuřícími plameny. Na úsvitě začínal náš druhý den plný muk. Mnozí z raněných už blouznili. Věděli jsme, že jestli se Sydney nevrátí, že všichni zahyneme. Odpoledne jsme však spatřili blížící se Sydney. Našim raněným kynula naděje na záchranu. Mysleli jsme, že Angličané nás jdou zachránit, ale náhle začali po nás střílet jednu salvu za druhou. Jejich granáty dopadaly do Emdenu, znovu působíce požáry. Viděl jsem jednoho topiče, jak klesl na palubu, maje hlavu otevřenu střepinou granátu. Jiný vykřikl ve smrtelném zápase. Kapitán dal opět svolení naskákat do vody. Opět se několik mužů pokusilo dosáhnout břehu, aby byli vzápětí rozdrceni na útesech. Avšak kapitán zůstal klidně stát mezi svým mužstvem. Jeho tvář prozrazovala, že trpěl jejich bolesti i utrpení. Díval se na nepřítele s výrazem hlubokého opovržení a potom nařídil, aby byla spuštěna německá vlajka a vztyčena bílá. Nato palba okamžitě ustala. Potom nám poslali dva záchranné čluny a důstojník, jenž jim velel, prohlásil, že posádka Emdenu bude vzata na palubu Sydney, jestliže kapitán von Müller dá čestné slovo, že jeho mužstvo, nepodnikne žádný nepřátelský čin. Potom poslal člun pro hrstku mužů, kteří dosáhli ostrova. Byli dopraveni zpátky zpola šílení žízní a hladem, neboť ostrov byl úplně pustý. Na palubě Sydney byli britští námořníci samá laskavost. Naši raněni byli dopraveni do operační síně. Sampaňské nás vzpružilo a okusili jsme první sousto potravy po 48 hodinách hladu a žízně.
Žádné komentáře:
Okomentovat