Tours není žádné obzvláště krásné nebo obzvláště veselé francouzské město. Za noci chodí po vymřelých ulicích hlídky, řinčíci ostruhami a zbytečně pevně narážející halapartnami o špatné dláždění, a hledí, aby v malých výčepech včas uhasili louče. Dojde-li někde k nějaké vádě, jestliže nějaký opilec je méně jemně dopraven z některé malé, zakouřené krčmy na ulici, je tu hlídka, jako by ze země vyrostla, a sebere výtržníka. Na opilce je tourská noční hlídka obzvláště ostrá, ty sbírá, kde je najde, a pak to pro ně znamená ležet v šatlavě na slámě plné štěnic a vyspávat tam svou opičku. Jen jediný obyvatel smí noc co noc vrávorati domů opilý, smí zpívati po ulicích, hulákati na měsíc, lehati si na zem a kopati nohama; smí si zkrátka dělati, co chce, hlídka nic nevidí a neslyší, kdežto jinak se vojáci Ludvíka XIV. vrhají jako Harpyje na každého, kdo tropí nenáležitý hluk. Tento osudem hýčkaný a noční hlídkou v takové míře šetřený starší pán byl Monsieur de Labaume Le-blanc, nelišící se svým vnějškem nijak od ostatních mužských obyva-tel města Toursu. Nosil týž zastaralý maloměstský oděv, tutéž paruku a tytéž nemoderní střevíce. Ale v jeho pokoji visel obraz v drahocenném rámu, znázorňující kupodivu krásnou mladou ženu, jejíž jméno znali všichni nejenom v jejím rodišti, nýbrž i v celé Francii a vyslovovali je s největší úctou: Louise Francoise duchesse de Lavalliere. Tato Luisa Františka, jež jednoho srpnového dne roku 1644 spatřila v Toursu světlo světa, jemuž se vůbec i zvlášť ne neprávem dává jméno „slzavé údolí", byla dcerou pana Labaume Leblanca a oficiální milenkou — maitresse en titre — krále Ludvíka XIV. Není tedy divu, že si hlídka netroufala na toho nočního blouznila, milujícího vínečko a veselícího se daleko více, než to připouštěly tourské názory, a že tchánovi „s levé ruky" samého Slunečního krále neházela ani skutečně ani obrazně klacky pod nohy. U kolébky Luisy Františky se nezpívalo, že bude jednou hráti na pařížském a versailleském dvoře tak velikou a neomezenou úlohu. Drobní francouzští šlechtici se těšili malé vážnosti, neznamenali nic. Byli ovšem domýšliví, hartusili o svá práva, jichž dávno již pozbyli, byli skoro šmahem chudasové, kteří se životem bídně protloukali, byli však příliš pyšní, aby se chopili nějakého povolání, ježto jejich otec, děd a praděd také žádné povolání neměli a jen trávili své důchody. Za panování muže však, který o sobě řekl, že on je státem a že po něm může přijít potopa, který vydával miliony zlatáků pro své potěšení a střídal své ženy častěji, nežli si jeho poddaní převlékali košile, neměla více drobná Šlechta žádných rent a musila hleděti, jak by se uživila. Důstojnická místa stála peníze a bylo jich těžko dosáhnouti, kněžský stav byl přeplněn, a nevzdělanost v kruzích té drobné šlechty byla neuvěřitelná. Jen zcela malá část těch šlechticů uměla čísti a psáti, dívky pak v tom byly obzvláště špatně. Neučily se vůbec ničemu .. . Luisa Františka byla slavnou výjimkou. Osvojila si z vlastního popudu neobyčejnou míru vědomostí, uměla latinsky i jiné řeči, kreslila pěkně a dovedla velmi způsobně hráti na clavicytherion. Měla také hezký hlas, občanky a občané tourští stáli často a naslouchali, jak zpívá písně z doby Ludvíka XI., mluvící o jeho útěku ze světa na Plessis-lez-Tours, o lazebníkově manželce, již miloval, o lazebníku a katovi, kteří byli jeho rádci, o třech řadách lučištníků, kteří musili zámek střežit, a o hrozném strachu tohoto panovníka ze smrti. Jednou slyšel ten zpěv mladý pařížský kavalír, vstoupil do domu, viděl překrásnou děvu, jež tehdy právě dosáhla třiadvacátého roku, a otázal se jí, zda s ním chce jíti do Paříže, aby tam udělala štěstí sobě i jemu. Ona odvětila oním okouzlujícím úsměvem, jejž potom tolik básníků opěvalo, že sice chce udělati své štěstí, nikoli však jeho, a že hodlá zůstati ctnostná, jako dosud. Kavalír, královský komořl, byl s tím srozuměn, pouze o té ctnosti měl své vlastní myšlenky, a ty se točily kolem jeho pána, nejkřestanštějšího krále Ludvíka XIV. Jak by to bylo, kdybychom mu přivedli tento rozkošný dívčí květ? Jeho vděčností nebylo možno opovrhovat A tak se jelo nejbližší poštou do Paříže, aniž byl vzat na potaz pan Lebaume Leblanc, toho dne obzvláště nachmeleného . . . Komoří počítal správně. Král, jenž zpozoroval Luisu Františku v hustém lidském davu, jásajícím mu vstříc před versailleským zámkem, dotazoval se ihned svého komořího, který starostlivé stál vedle ní, kdo je ten div stvoření.Luisa Františka si předsevzala, že zůstane ctnostná. Že však se sama vznešená osoba Ludvíka XIV. bude zajímati o ni a o její ctnost, to nepojala do svých cudnostních rozpočtů. Ježto, jak známo, se svátky musí slavit podle toho, jak v kalendáři padnou, a setkání s králem v jednom z mlčelivých pavilonků versailleských bylo pro Luisu Františku svátkem, padla i ona. . . Komořímu se dostalo velké odměny, Ludvíku XIV. nejkrásnější dívky ve Francii, a Luise Františce last not least — milence, kterému bylo nutno dáti přednost před mnohými muži, i kdyby nebyl býval francouzským panovníkem. Ludvík, jemuž bylo dána přezdívka „těkavý", nemohl brzo býti bez Luisy
Miloval tu chytrou, vzdělanou a roztomilou bytost, jež se nikdy nemísila do státních záležitostí, pro nikoho se neucházela o královu protekci a nechtěla býti ničím jiným nežli dobrým andělem královým, který by mu slíbal starosti s čela a obveseloval ho po těžkých rozhodnutích svou hrou, zpěvem a lehkým způsobem hovoru. Čtyři děti měl s Luisou Františkou Ludvík během těch let, jež pro oba milující plynula jako bystřina, roztomilé amorky, jež rostly pod matčiným dozorem a nebyly svěřovány cizím rukám, dokud byly malé. Nebot i Ludvík XIV. se potěšoval krásou a půvabem těch bambini, jak je žertovně nazýval po italsku, s řečí Dantovou byl dobře obeznámen a plynně jí mluvil. Tak uběhlo sedm let, a vévodkyně de Lavalliére slavila své třicáté narozeniny. Současníci říkají, že toho dne byla tak krásná a okouzlující, jako nikdy jindy. Toho osudného dne prohlásila králi, jenž nechtěl svým uším věřiti, že se rozhodla zříci se světských radosti a vstoupiti do kláštera. Cítí prý v sobě „vocation", povolanost k tomu, a provede prý každým způsobem své rozhodnutí. Touží prý po tom, aby se z tohoto života dostala do samoty klášterní kobky, do klidu a pokoje duše. „Louise de la Miséricorde" slula zbožná řeholnice, o níž jen málo lidí vědělo, že bývala kdysi vévodkyni de Lavalliěre, když ještě žila ve světě, v němž život naprosto není a nebyl hoden, abychom jej žili. . . Šest let po svém vstupu do kláštera napsala Louise de la Miséricorde dílo, jehož název byl: „Réflexions sur la miséricorde de Dien" — úvahy o božím milosrdenství — z něhož dobře poznáváme její zbožnou kajícnost, její odklon od světa a ponoření v sebe. Třicet let ještě ztrávila uvnitř klášterních zdí, často sedávala u varhan, a jeptišky naslouchaly, jako kdysi naslouchávali občané a občanky tourští, když bývalá vévodkyně de Lavalliere hrála na clavicytherion a zpívala k tomu píseň o osamělém králi Ludvíku XI. v Plessis-lez-Tour. Jednoho zářivého červnového dne roku 1710 vzal Bůh sestru Luisu de la Miséricorde k sobě . . . 
Žádné komentáře:
Okomentovat