Tajemná hradní studna na Karlštejně

 Na mnohých českých hradech se setkáváme s různými typy vodních zdrojů, které byly jednou z nejdůležitějších součástí hradního areálu. Nejčastějším zdrojem vody byly samozřejmě hradní studny, často vytesané ve skále a zejména u hradů výšinných dosahovaly značné hloubky. V některých případech si však stavebníci hradu s vodou starost dělat nemuseli jako například na Pernštejně či Točníku. Jakoby se zde sama příroda postarala o nedobytnost hradu v podobě jezírka s nevysychajícím pramenem v místě pro stavbu hra-du nejpříhodnějším. Na hloubení a stavbě hradních studní pracovali většinou havíři. Pro stavebníka či zakladatele hradu to byla akce finančně velmi náročná. Dokonce se říká, že stavba hradní studny bývala přinejmenším stejně drahá jako stavba hradu samotného. Na několika českých hradech však studna úplně chybí. Bylo to z důvodu jejich polohy na mimořádně vysokém skalnatém ostrohu, nebo z důvodu mnohem prostšího: majitel hradu na stavbu studny prostě neměl. V těchto případech byla otázka vodního zdroje řešena úplně jinak. Na nejnižším místě hradního nádvoří byl vyhloubena jímka, pouze několik metrů hluboká, jejíž hrdlo bylo nálevkovitě rozšířeno. Tento „trychtýř" umožňoval spád dešťové vody z nádvoří do jímky (tzv. cisterny), kde se dešťová voda shromažďovala. Někdy byla tato cisterna zřizována ve sklepním zděném prostoru, kam byla složitým okapovým systémem sváděna opět dešťová voda, tentokrát ze střech. V obou případech byli obyvatelé hradu plně závislí na počasí a v době ohrožení či dokonce obléhání hradu zůstali obránci v naprosté nevýhodě. Vraťme se k hradním studnám, jejichž používání bylo ve srovnání s cisternami nesporně mnohem hygieničtější.

Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na Karlštejn povolal kutnohorské havíře, kteří hloubili studniční šachtu. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla karlštejnská studna zbudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce octli již pod úrovní hladiny řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. V nastalém zděšení, že hrad zůstane bez vody, vytesali havíři do stěn několik krátkých úzkých chodeb v domnění, že narazí na pramen, ale jejich úsilí nepřineslo úspěch. Dnes už samozřejmě nezjistíme, kdo tenkrát přišel se spásnou myšlenkou: „Když Karlštejn nemá studnu s pramenem, bude mít alespoň cisternu." Spodní část vyhloubené studniční šachty byla džbánovitě rozšířena a v úrovni cca 25 metrů nad dnem byla vytesána nová, asi 15 metrů dlouhá boční štola, ústící nad hladinou Mořinského potoka. K regulaci přítoku vody z potoka do studny sloužilo malé stavidlo, přehrazující potok. Tím jeho hladina stoupla až k otvoru do štoly, kterou byla voda přiváděna už nikoliv do studny, ale do obrovského podzemního rezervoáru — cisterny. Tato druhá stavební fáze, při níž došlo ke změně studny v cisternu, probíhala za přísného utajení. Tradice praví, že podzemní štolu lámali sirotci z kamenických dílen pražské svatovítské hutě. Už při jejich výběru bylo prý pečlivě dbáno, aby neměli žádné příbuzné. Aby se nikdy nikdo nedověděl, proč byli na Karlštejn povoláni a co na hradě dělali. Nikdo totiž nesměl vědět, že právě vodní zdroj na Karlštejně je tím nejslabším článkem hradu. Mladí osiřelí kameníci přesto odvedli vynikající dílo. Během několika měsíců měl hrad vodu. Pověst praví, že za vykonanou práci dostali královskou odměnu, ale při zpáteční cestě do Prahy byli u osady Ořech přepadeni lupiči, kteří kameníky oloupili a do jednoho je pobili. Nikdy se nedozvíme, jednalo-li se o pouhou náhodu nebo o příkaz z nejvyšších míst. Ale ať to bylo jakkoliv, tajemství karlštejnské studny bylo zachováno. Proto se také nikdy nehovořilo o cisterně, ale vždy o studni. Celá staletí pouze karlštejnský purkrabí věděl o podzemní kole a o významu stavidla dole na potoce. Jen on vždy dvakrát do roka usměrňoval tok Mořinského potoka, který dodnes obtéká hradní ostroh tak, aby napouštěl studnu. Nad studnou byla postavena podkovovitá Studniční věž. Ve věži je zachováno ojedinělé technické zařízení na čerpání vody. Tvoří jej masivní dřevěné šlapací kolo, uvnitř kterého chodili lidé. Otáčením kola se vytahoval sedmdesátilitrový okov. Poslední zprávy z 19. století uvádějí, že voda z hradní studny je příjemné chuti „na způsob studnic lučních a velmi studená". Od roku 1907, kdy byl na hradě zřízen vodovod, se již hradní studna nevyužívá. Podzemní štola byla sice ze strany potoka zazděna, ale zůstala zachována v celé své délce a přístup do ní vede pouze ze studny. Výška vodního sloupce dodnes dosahuje 10 metrů. Přestože hradní studna neplní již přes sto let své poslání, zůstává jedinečnou památkou a důkazem zručnosti a dovednosti našich předků.

Obrázky z Čech / Pictures from Bohemia

James Baker napsal v roce 1873 zajímavý ilustrovaný cestopis z návštěvy Čech,ukázal v něm ,že i v XIX.století existoval u nás cestovní ruch.

 Kniha krásně popisuje naši zemi,a je zde hodně ilustrací.Pokud máte zájem,scan této krásné knížky jsem umístil na ulož to,nevím ale jak to tam dlouho vydrží. http://zkracovatko.cz/Ix332U

Podivná slečna z domu „U bílého koníčka"

Dům „U bílého koníčka" je ten dům s Evropskou vlajkou naproti Japonskému velvyslanectví.

Ignát Herrmann uveřejnil v IX. ročníku „Květů" (1887) jednu ze svých zajímavých pražských historek „Bankrot páně Křikavův" — v níž líčí postavu nešťastné nevěsty, které ženich utekl od oltáře. Typ takových bytostí nebyl v Praze zvláštností a lze říct, že patřilo takřka k zvyklostem, aby Praha, město drobných měšťáků.,klepaříčků, měla aspoň v každé čtvrti jednu takovou podivínskou (obvykle bohatou) starou pannu. Malá strana měla exemplář nad jiné zajímavý, a Ignát Herrmann, který sice nevěstu páně Křikavovu ve své povídce usídlil někam do okolí Ječné ulice, měl jistě na mysli aspoň částečně soudobý příběh malostranský, neboť hrdinka v té době ještě žila, a její pověst šla po celé Praze. jmenovala se Aloisie Němcová. Tak aspoň ji zapsal Karel Jaromír Erben ve svém „Ukazateli", jako majitelku domu „U bílého koníčka" na Maltézském náměstí — dům čp. 476. -- na Malé straně. Ve skutečnosti se psala Louisa Niernetz a byla dcerou pražského advokáta JUDr Václava Niemetze. Josef Veselý, jeden ze zcela zapomenutých kronikářů pražských (bratr známého Pravoslava), si dal o té slečně vyprávěti svědkem nejvěrohodnějším,totiž malostranským fiakristou Františkem Klečkem,který slečnu Niemetzovou dlouhá léta vozíval „na špacír". Ten prý s ní jednou jel na procházku až na Bílou horu, a tu se stalo, že jejich fiakr musil zastavit právě když z břevnovského kostela vycházel svatební průvod. A jak kočáry předjížděly, stanul kočár se štastonou nevěstou těsné vedle fiakru, v němž seděla slečna Niemetzová. Tehdy prý se podivínská stará panna zadívala na nevěstu a propukla v tak hlasitý pláč, že se kolem jejího vozu všechno sběhlo. ... Ano slečna Louisa kdysi za mlada měla také lásku a také se měla vdávat. Už bylo vše připraveno, už kdekdo věděl o jejím. nastávajícím štěstí, leč ... bílé šaty nevěsty Louisy putovaly do truhly — protože pan ženich si nakonec vzal jinou. A to ne ledajakou jinou. Nejlepší přítelkyni své nevěsty, ale přítelkyni, které slečna Niemetzová prokázala mnoho dobrodiní. Od té doby zanevřela Luisa Niemetzová na celý svět. Nikomu nedůvěřovala. A když r. 1859 zemřel, její otec a ona po něm zdědila dům na Maltézském náměstí, vyhnala z velkého dvoupatrového domu všechny nájemníky a žila v něm úplně sama; jen domovník obstarával nejnutnější. Slečna domácí obývala tři pokoje ve druhém patře a domovník měl malý kumbál v přízemku. Slečna k sobě do bytu nepustila nikoho, ani domovníka ne, ten jí musil všechno obstarávat, a jídlo, které jí nosil, podával jí okénkem ve dveříčh — dál nesměl. V bytě pak žila slečna obklopena drobným zvířectvem, měla spoustu ptáků, ale také prý spoustu koček ... byl to byt, v němž opravdu bylo asi utrpením žít ...V té době se počalo tomu malostranskému domu říkat „U sedmi čertů" a slečně domácí „Čertovka". Proč? Na to se zeptejte vyhnaných nájemníků. Ti se postarali, aby se o nešťastné podivínce i jejím paláci dověděl každý jen to nejhorší. A vskutku také se Malostraňáci slečně Niemetzové vyhýbali a o jejim domě šla jedna zvěst, že tam straší. Později slečna Niemetzová dala na vrata tabulku: „Zde jsou byty k pronajmutí." Leč, kupodivu nikdo se nechtěl do domu nastěhovat. Nebyla příčinou ovšem jen jeho strašidelná pověst, ale ještě i cosi jiného,nemožné podmínky slečny domácí. Ta totiž každému, kdo se o byt přece jen zajímal, řekla, že se jí musí písemně zavázat, že v najatém bytě nebude do zdi ,a nikam jinam tlouct hřebíky a že postele, skříně a všechen nábytek postaví nejméně půl metru od stěn. Každý nad tím kroutil hlavou, a ti, kdo se přece jen nastěhovali, myslili, že podivínskou domácí z těch nesmyslů vykurýrují; nevykurýrovali, slečna byla přísná, a když zjistila, že nájemnik nedodržel slib, ještě ten den (podle smlouvy) ho dala vystěhovat na ulici. Nakonec tedy zůstal dům přes 30 let (1859-1895) opravdu prázdný a na malostranskou „čertoyku"kde kdo hleděl zle a hudroval. ...A přece veškeré to podivínství slečny Luisy Niemetzové mělo svůj důvod. Starý ten dům, v němž bydlil v letech 1695 až 1720 dobročinný pan Jan Straka z Nedabylic (zakladatel Strakovy akademie), byl jím nákladné vyzdoben vzácnými malbami, nástropními i nástěnnými: když jej r. 1837 koupil za 15.000 zl. advokát Niemetz, jeho dcera Luisa se zapřisáhla, tuto krásnou památku ušetři, že ji nedá zničit od všelijak nepořádných nájemníků. A tak opravdu uchovala dům „U bílého koníčka" až do své smrti 23. prosince 1895, načež jej odkázala Šedivým sestrám. Šedivé sestry ovšem vůbec nezajímala skvělá drahocenná výzdoba domu, ani vděčnost k památce páně Strakově, a již rok po pohřbu nešťastné „čertovky" — snad ze strachu před těmi sedmi čertyl — prodaly dům pražské obci, která ovšem nevěděla — jako vždy — nic moudřejšího, než že se dům zbourá. Naštěstí měl zemský výbor tenkrát víc moudrých hlav než dnes,a než obec, a zbourání „Sedmi čertů" zamítl. — Do r. 1912 trvala pak tahačka o „Sedm čertů" mezi obcí a výborem, až to moudřejší výjimečně vyhrál a prázdný dům slečny Niemetzové dostal nájemníky, kteří mohli velmi pilně dbáti zásad „čertovky", něvadž jim asi bylo jedno, maji-li lůžka u zdi nebo půl metru dál — nastěhovali se tam chovanci Deylova ústavu pro slepé. Zajdete-li na vyšehradský hřbitov, abyste se podívali na hrob Boženy Němcové, dejte si chvilku čas a najděte i hrob Luizy Němcové, jež se psala Niemetz. Někde tam hluboko pod zemí už jistě ztrouchnivěly její kosti, ale kdo ví, kdo ví, snad ještě neztrouchnivěly ony svatební šaty, v nichž se dala pochovat. „Pán dal ji mír, kterého nedává svět", zní nápis nad hrobem malostranské ,čertovky`. Podle něho jej snad najdete.

První let balonu v Čechách.

Roku 1790 přijel do Prahy francouzský vzduchoplavec Pierre Blanchard a ve svém právě vynalezeném baloně podnikl tu plavbu vzduchem. Bylo to v Královské oboře v nedělí 31, října a Blancharda provázel Jáchym hrabě Šternberk. Balon měl 90,000 krychlových střevíců-1 střevíc byl 31cm,obsahu a skládal se ze 4600 loktů strakatého taftu-1 loket byl 59 cm. Pod samým otvorem dole měl připevněné dřevěné lešeníčko, spojené železnými šrouby. Otvor balonu byl 16 střevíců v průměru a balon s lešením vážil 6 centů, Zdvihlo jej nejprve 8 mužů nad kamna, rozpálená dřevěným uhlím, a potom spustili jej otvorem k zemí. Teplý vzduch nad rozehřatými kamny, který vnikl do balanu, byl řidší, a proto pudil jej do výše. K zemí nebyl ba/on ničím připevněn. Drželo jej pevně 20 mužů, a na znamení, Blanchardem dané, jej pustili. To se stalo o páté hodině odpolední. Balon ku podivu a úžasu diváků se vzduchoplavcem í jeho společníkem stoupal vzhůru, co způsobilo potom takové vzrušení, že lid, který se tu shromáždil, začal radostně volat a tleskat. Ale vzduchoplavci dostali se záhy do vyšších vrstev , kde se právě zdvihla větrná bouře, která balonem kymácela ,div ho neroztrhala, Tomu vzduchoplavci šťastně předešli. Chytili se každý na jedné straně balonu a tím jej udrželi v rovnováze, že ho vítr nemohl převrátit a rozervat, Tak stoupali vyš a výš nad vrstvu, v níž dul vítr. Ale byli přitom zahnání přes 3000 střevíců stranou od místa, s něhož vystoupali. Dostali se tak až za ves Bubeneč, V klidnějším ovzduší provedl pak hrabě Šternberk pozorování a zjistil, že balon podle tlakoměru vystoupil do výše 5800 střevíců a že teploměr ukazuje bod mrazu, Více zjistili nemohl, neboť se za bouře a větru přístroje, jež s sebou vzal, vyšinuly ze své polohy nebo dokonce s balonu spadly. Blanchard se otázal Šternberka, co je nyní pod balonem přímo na zemi. Když uslyšel, že pole, vzduchoplavec uzavřel nádobu, kterou se udržoval rozředěný vzduch, načež balon počal volně klesat. Když opět přišel do větrného proudu, bouře jím prudce zatřásla a balon začal rychle padal. Vzduchoplavci shazovali všecky těžké předměty, aby se při nárazu na zemi nepotlouklí.
Balon přistál šťastně do pole za Bubenčem. Lid z Královské obory sem doběhl, vzduchoplavce radostně pozdravoval a s jásotem je vedl zpět do Obory.Tak skončil první let balonu u nás,když si vezmete,že první let balonu s lidskou posádkou proběhl před pouhými 7 roky,tak v naší říši jsme zas tak pozadu nebyli.

Daliborka

Nebylo mnoho těch, kteří z pověstné Daliborky vrátili se ke svým rodinám a přátelům. Obvykle skončili „před zadní branou hradskou", nedaleko Černé věže, kde bylo popraviště „urozených". Zde byl roku 1520 po jednoročním vězení v Daliborce mečem sťat rytíř Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, jenž na svém hradě přechovával  zemské škůdce; sem téhož roku vyvedli a pro loupeže popravili rytíře Hasištejnského z Herštejna; tady roce 1526 přišel o hrdlo rytíř Jan Ohništko ze Smidar, jenž, nedba zákazu tasení zbraně v době sněmovniho míru, v souboji zabil Prokopa Trčku z Kralovic. Roku 1528 zde položil hlavu na špalek bohatý rytíř Jiří Voděradský z Hrušova, který od svých dlužníků vymáhal nadmíru vysoké úroky, věc nesrovnávající se s rytířskou ctí. „. mně se to začíná a na mně to přistane!" byla jeho poslední slov což se vykládalo tak, že i jiní provozují lichvu, ale trest smrti je nestihne. Na tomto místě, jak vypráví Balbín, byl se svolením císaře proveden zajímavý vědecký pokus; zjistit, jak dlouho lze zadržet život unikající z těla popraveného člověka. Kolem popraviště stáli pražští lékaři a ranhojiči s připravenými lékařskými potřebami, a jakmile kat hlavu zločince sťal, ihned ji zvedli, krevní cévy potřeli balzámem a pozorně ji opět postavili na trup, cévu na cévu. Na krk přiložili náplasti, jež upevnili horkými obvazky. Pak nebožtíkovi přiložili k nosu silné voňavky, načež popravený za velkého vzrušení přihlížejících zástupů otevřel oči.. Opatrně ho přenesli do blízkého domu, kde projevil ještě několik známek zdánlivého života, avšak krátce poté už nebylo pochyb, že je definitivně mrtev. Z tohoto dávno zrušeného popraviště tady zbyla na nedaleké zahradní zdi už jen socha sv. Barbory, patronky umírajících.

Souboj-Ze života nejlepšího šermíře Habsburské říše hraběte Štěpána Viléma Kinského .

Erb rodu Kinských.

Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého  zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.

Poslední pravidelná jízda koňské tramvaje v Praze.

Poslední pravidelná jízda koňské tramvaje v Praze se konala 12.5.1905, poslední spoj vyjel v 18 hodin z Křižovnického náměstí.Na této fotografii vidíte,jak se pražané loučí se svojí konkou.

Il Divino Boemo

 TAK byl všeobecně v Italii zván náš skladatel Josef Mysliveček, žijící v italské emigraci, syn Matěje Myslivečka, přísežného mlynáře zemského, nájemce Sovova mlýna na Kampě, majitele staroměstské mlýnice a Dubového mlýna  v Horní Šárce, kde se narodil 9. března roku 1737. Jako prvorozený syn byl předurčen k řemeslu mlynářskému a měl se stát otcovým nástupcem. Vychodil klášterní normální školu dorninikánů u sv. Jiljí a humanitní studia v jezuitském semináři u sv. Václava, byl dán i učení do mlýna Václava Kliky na Kampě. Po přijetí do mlynářského cechu r. 1761 zhotovil povinný mistrovský kus a byl prohlášen mlynářským mistrem. Od mládí byla však jediná Myslivečkova vášeň hudba, jejíž první základy získal u dominikánů, pokračoval na kůru u sv. Michala pod vedením regenschoriho Felixe Bendy a u jesuitů, kde složil italskou školní operu. Pak studoval hudbu u Fr. Ant. Habermanna a po půl roce u proslulého Josefa Segra. Již v této době napsal šest symfonií, jež nazval Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen, o nichž se kritika vyjádřila, že obecenstvo vdechovalo vůni všech jarních květin. Mysliveček toužil však po prostředí ve kterém by se mohlo plně rozvít jeho velké hudební nadání a proto se rozhodl k osudovému kroku svého života. Opustil jistou existenci váženého, zámožného mlynáře a měšťana, předal mlýn mladšímu bratrovi a v 26 letech opustil Prahu s hlavou plnou ctižádostivých plánů a s poctivým srdcem českého muzikanta se vydal na cestu do Italie, zaslíbené země všech tehdejších hudebníků. Přitažlivost italského hudebního života byla po celé XVIII. století tak mohutná, že Italii a italské opeře musil každý budoucí mistr splatiti svou daň. Do Italie přišel mladý Händel a dobyl si zde úspěchů svými operami italského slohu. Podobně odebral se do Italie také Gluck a tak tomu bylo i u ostatních operních skladatelů XVIII. století. Ještě ani Mozart neobešel se v mládí bez cesty do Italie a získal zde velmi mnoho pro svá pozdější vrcholná operní díla, na nichž je patrný italský vliv. Prvním Myslivečkovým italským zastavením byly Benátky, kde studoval kontrapunkt u kapelníka Pescettiho. V Parmě byla provedena jeho první opera. Po velkém jejím úspěchu byl Mysliveček povolán do Neapole, kde napsal r. 1767 ke královým narozeninám operu Bellerophonte, jež rázem proslavila jeho jméno po celé Italii. Nyní vidíme tohoto potomka starého českého mlynářského rodu, jehož světem byl ještě před nedávnem tiše klapající mlýn na břehu potůčku v rámci idylické české krajiny na dvoře skvělých italských knížat, v jejich palácích a přepychových divadlech, kde se hrály jeho opery. Milán, Florencie, Pavie, Benátky, Neapol, Řím byly svědky slávy jeho operních skladeb, jako Romulus, Demetrius, Antigoné, Olympiadé, Montezama, Ezio, jež mu vynesly takovou oblibu, že byly na něj skládány sonety. Český mistr dovedl se vžíti tak do italského ducha a přizpůsobiti se požadavkům obecenstva, že se stal nejslavnějším skladatelem své doby a jeho jméno bylo přeloženo slovem Venatorini do italštiny a pokud se pamatovalo na jeho český původ, byl zván Ii divino Boemo, což znamená Božský Čech. Tragikou jeho života při všem jeho štěstí a poctách, kterých se mu dostalo byla láska k slavné interpretce jeho děl, zpěvačce Caterině Gabrielli, zvané Kokotka, kterou miloval s vášní uměleckého srdce, aniž byl vyslyšen. Svou touhu po ní snažil se tlumit rozmařilým životem, který mu poskytoval pochybné zapomnění. Roku 1777 odebral se Mysliveček na pozvání kurfirsta Maxmiliana do Mnichova a jeho roční nepřítomnost v Italii se mu stala osudnou. Po svém návratu nenašel již u vrtkavého obecenstva porozumění pro svá nová díla a jeho nová opera Armida, jejíž premiéra byla v milánské Scale, byla vypískána. Zklamán a roztrpčen uchýlil se mistr do Říma; kde vlastnil skvostný palác na Piazza del Popolo, další neúspěchy jej však duševně i fyzicky úplně zničily. Poněvadž žil velmi rozmařile, upadl do dluhů, nouze, a konečně do těžké, nevyléčitelné nemoci. Zemřel v zapomnění roku 1781 v Římě, kde byla ještě před třemi lety přijata jeho opera Olimpiade s nadšením. Věrný jeho žák Sir Barry zatlačil mu oči, vystrojil pohřeb a dal postavit mramorový pomník v kostele San Lorenzo in Lucina, kde leží daleko od vlasti, kterou miloval a kterou toužil do posledního okamžiku svého života ještě jednou spatřit. Za svého krátkého života složil Mysliveček 30 oper na mythologické nebo historické motivy, řadu oratorií, z nicch nejkrásnější Abramo et Isaco bylo poprvé provedeno za jeho pobytu v Mnichově r. 1777, a velké množství orchestrálních skladeb. Málo známý a zdůrazňovaný je Myslivečkův vztah k Mozartově rodině, s níž se setkal ponejprv u příležitosti Mozartovy první triumfální cesty do Italie, kterou podnikl v 13 letech, doprovázen svým otcem Leopoldem. Tento umělecký křest mladého gcnia trval od prosince 1769 do března 1771 a není ani možno vypočítati všechny úspěchy a pocty, kterých se při tom tomuto zázračnému salzburgskému dítěti dostalo. Papež Kliment VI. udělil mu řád zlaté ostruhy a mladičký Mozart se stal tak signore cavaliere. Do Bologně přibyli Mozartové 20. července 1770 a 4. srpna píše Leopold Mozart své paní mimo jiné toto: „V Bologni nás navštěvoval pan Mysliveček, muž cti, s nímž jsme navzájem uzavřeli úplné přátelství." Toto přátelství se ukázalo pro Mozarta velmi prospěšným, neboť to byl Mysliveček, který mu svým vlivem věhlasného skladatele otevřel vlastně celou Italii. Uplynulo sedm let od jejich prvního setkání. Mozart vyspěl v jinocha netušeného hudebního nadání, když tu poměry v salzburgském orchestru se staly nesnesitelnými. Mladý genius se setkával s nedůvěrou a zavistí,docházelo k prudkým.výstupům mezi ním a arcibiskupem a v červnu r. 1777 podal otec i syn žádost o dovolenou, ve které chtěli podniknouti umělecké turné. Arcibiskup odmítl, ale srpna 1777 dostali oba propouštěcí dekret, dekret otcův byl však v zápětí odvolán. Proto odcestoval Mozart s matkou a nejbližším cílem jejich cesty byl Mnichov, kde v té době dlel také starý známý Mozartův z Bologně, Josef Mysliveček, který ležel těžce nemocen v nemocnici. Matka zakázala Mozartovi, aby nemocného přítele navštívil, poněvadž trpěl odpornou nemocí. Proto si stěžuje Mysliveček ve svém dopisu otci Leopoldovi, že jej mladý Mozart dosud ještě nenavštívil, což vytýká otec synovi v dopise ze dne 6. října 1777. Musí prý přece vědět, že Mysliveček dlí v Mnichově. Na to odpovídá Wolfgang otci v zápětí takto: „Proč jsem se dosud ani slovem nezmínil o Myslivečkovi? Protože jsem byl rád, když jsem na něj nemusil myslit. Neboť, kdykoliv byla o něm řeč, slyšel jsem, jak mne chválil a jakým je mi dobrým a opravdovým přítelem. A při tom ho každý litoval . . . Takového dobrého přítele že bych nerněl navštíviti?" Dlouho se nerozhodoval a poptal se po něm v knížecí nemocnici, kde nemocný ležel. Uvedli jej do zahrady, kde se se skladatelem setkal,jeho nemoc Mozarta tak dojala, že s ním mohl mluviti jen plačky. Mysliveček zpozoroval jeho pohnutí a začal na něj zvesela: „Řekněte mi jen, co děláte; řekli mi, že jste zde, stěží jsem tomu však uvěřil. Neboť jak by bylo možno, aby Mozart byl zde a dosud mne nenavštívil? Jsem jist, že zde máte skutečně dobré přátele, ale tak dobrého přítele jako jsem já, zde jistě nemáte. . ." Pak přišla řeč na Myslivečkovu příští operu, kterou měl složiti pro Neapol a při té příležitosti řekl Mysliveček mladému umělci větu, která svědčí o jeho velké sympatii k Mozartovi a o upřímné snaze pomoci mu v jeho začátcích: „Protože jsem již šestkrát psal pro Neapol, je mi lhostejno, ponechám-li si tu méně vděčnou operu a vám přenechám onu lepší, totiž karnevalovou. Požívám v Neapoli takové důvěry, že řeknu-li, vezměte toho, vezmou ho." A dále: „Prosím vás, jeďte do Italie, tam dosáhnete cti a uznání." Tento krátký výsek ze styků dvou hudebních geniů, z nichž jeden byl na vrcholu své slávy a druhý teprve začínal, staví v nejlepší světlo dosud nedoceněného českého skladatele, který vykonal daleko za hranicemi své vlasti mnoho pro její slávu a pro dobrou pověst její hudební tradice.

Český venkov před 150 lety-Paměti sedláka Josefa Dlaska

Dlaskův statek můžete ještě dnes navštívit, a podívat se jak se zde dříve žilo.

Zajímavý doklad o životě českého venkova v polovině XIX. stol. poskytují „Paměti sedláka Josefa Dlaska". Josef Dlask, sedlák v Dolánkách u Turnova, patřil k uvědomělým selským písmákům, kteří pečlivě zaznamenávali události ve svém okolí. Sám Josef Pekař si jeho zápisků velmi vážil a napsal o nich studii, jež je zařazena do melantrišského vydání této vzácné literární památky. Téměř jako pohádka zní jeho líčení starosvětského života na Dlaskově statku: „O posvícení přijíždívaly dva kočáry. V jednom byl pan hrabě, v druhém paní hraběnka. Po prostém, ale čistě upraveném obědě pohovořila si paní hraběnka  s paní rychtářkou ve vedlejší světničce, pan hrabě posadil se k pianu, hrál a zpíval; nejraději zpíval nábožnou píseň „Anděle boží, strážce můj!" Potom vyzval paní hraběnku k tanci, sám spustil na klavíru „Minet" a rychtář otáčel se s paní hraběnkou po světnici. Pak se úlohy vyměnily. Rychtář zasedl ke klavíru, hrál a pan hrabě vznášel se po pokoji s rychtářkou. K večeru přijely kočáry, paní rychtářka svázala paní hraběnce do uzličku výslužku, pohostila lokaje a milostivá vrchnost odjížděla z doláneckého posvícení." Takový idylický obrázek poskytují tyto velmi zajímavé a upřímné zápisky selského písmáka častěji.

Císař na penzi

Ferdinand V Dobrotivý

 Rakouský císař Ferdinand I. (jako poslední korunovaný český král Pátý) vzdal se 2. prosince 1848 trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a ještě téhož dne odpoledne odcestoval přes Olomouc do Prahy. Měl na ni příjemné vzpomínky z doby své korunovace (7. září 1836) a též pražské podnebí bylo mu, poněvadž byl od mládí nemocen, doporučováno jako velmi příznivé. Byt pro bývalého císaře a jeho manželku Marii Annu, dceru sardinského krále Viktora Emanuela, byl připravén v I.poschodí královského hradu. Bylo to sedm  řadových pokojů v jižním hradním křídle,s  pohledem na město a do protilehlých zahrad. Velkých příprav nebylo vlastně třeba. Přestěhoval se pouze nábytek z druhého poschodí, který kdysi používal vypuzený francouzský král Karel X.Malý dvůr bývalého mocnáře se sestával s komořího  a pobočníka hraběte Sisingera ,sekretáře, ordonančního důstojníka, dvou osobních lékařů a zpovědníků,monsignora Aloisia Bragato a dona Negrelliho (pro bohoslužby excísařovy vystavěl dvorní erár na druhém hradním nádvoří kapli, nic se ale neohlížeje na to, že svým pseudorenesančním zevnějškem nezapadá do hradního celku-ale dnes se dějí mnohem horší věci. Císařovnin dvůr nebyl početnější. Tvořily jej dvorní dámy Eugenie hraběnka di Santo-Georgio, Marie komtesa Cornorovská d'Orowa-Liptowa (slyšíte jméno oravského Liptova?), později proslulá nešťastným milostným románkem, a Anna baronka ze Zedlitzů. Tito dvořané bydlili v hradním přízemí, přímo pod bytem svých pánů. Další přízemí zaujaly byty nečetného služebnictva. Ke dvoru patřily též hodnosti čestné a titulární, jako dvorního kapelníka (byl jím ředitel kůru sv. Víta Jar. N. Škroup, po něm Skuherský a Smita), různých dvorních hudebníků (mimojiné Smetana a Dreyschock), dokonce i tanečního mistra. Dočasní držitelé těchtc hodností bydlili však dole ve městě a na hrad pouze docházeli. Denní rozvrh dodržoval bývalý císař s pedantickou přesností. Ráno o sedmé účastnil se s chotí mše sv., kterou sloužil v dvorní kapli některý ze zpovědníků. Pak byla snídaně, po níž sjížděl Ferdinand kočárem dolů do města, doprovázen osobním lékařem. Po obědě partička kulečníku s komořím. Pak návštěva královské zahrady s nezbytnou zastávkou ve sklenících, kde mu přednášel universitní profesor Kostelecký o botanice. (Excísař zajímal se o ni skutečně nadšeně a jeho herbář, obsahující 10000 sušených květin, byl unikem). Podvečery byly věnovány hudbě. Ferdinand, jenž byl sám dobrým klavíristou, miloval lehkou sentimentální hudbu a všechny melodie do C-Dur. Z tehdy módních oper Flotowovu Martu a Svobodova Ducha hor. K této opeře vztahuje se anekdota: Bedřich Smetana, tehdy již proslulý pianista, hrával Ferdinandovi každý pátek večer. Císař dostavoval se přesně o šesté a hned usedal do připraveného křesla. „Znáte něco ze Svobody?" tázal se vždy stejně. „Ano, Veličenstvo, Ducha hor'," odpovídal právě tak umělec. „Tedy prosím, pane dvorní hudebníku." Hudebním salonem linuly se tesknobolné arie hudebně bezvýznamné opery. Smetana hrál a císař poslouchal v extasi. Po chvíli vztáhl bývalý mocnář ruku: „A teď prosím o sbor havířů." Havíři pěli z klavíru truchlivý sbor tak dlouho, dokud do něho nezazněl zvuk sloupkových hodin, hlásících sedmou. Císař vstal a podporován tělesným lékařem, kráčel zvolna ke dveřím. Od nich se poobrátil, vlídně pokynul hlavou a pravil: „Nedejte se rušit. Můžete hráti dále." Jednou prohodil Smetana neopatrně, že pořádá ve svém ústavu hudební večírky. Císař se toho chopil, slíbil přijíti a nedal si za nic na světě svůj úmysl, na němž trval s umíněností dítěte, od tělesného lékaře vymluviti. Tak zastavila jednoho večera císařská ekvipáž před nárožním domem Staroměstského náměstí a Železné ulice. Produkce se protáhla téměř k půlnoci. Ferdinand totiž při hudbě usnul a nikdo neměl odvahu jej probuditi . . . Jako dvůr o šesté vstával, tak uléhal o deváté k spánku. Zdá se,. že pravidelnost spojená s bezstarostnosti velmi přispěla k tomu, že v Praze zmizely záchvaty padoucnice, jimiž byl Ferdinand sužován od mládí, a zdraví se mu upevnilo tak, že dosáhl požehnaného věku 82 let. Pražané měli dětinsky dobráckého starce velmi rádi. To nebyl panovník, odívající se krunýřem povýšené nepřístupnosti, ani takový zatrpklý mrzout jako byl francouzský exkrál Karel X. (ač žil v Praze téměř tři léta, do města s hradu vůbec nesestoupil). Ferdinand byl císař téměř lidový to ostatně ukázal již za doby svého panování ve Vídni. Pražané jej vídávali každý den dopoledne, kdy přijížděl kočárem do Nových alejí a odtud podnikal v doprovodu některého dvořana menší procházky : buď k bráně Prašné nebo Koňské a odtud kousek cesty po hradbách.

Marie Anna Savojská-manželka Ferdinanda V.Dobrotivého

 Někdy zůstal v Nových alejích a pozoroval s kamenné lavičky u Wimmerovy fontánky okolní život. „Ferdáček",— jak mu mezi sebou Pražané důvěrně říkali — po ulicích cupital malými krůčky a ustavičně nadzdvihoval huňatý cylindr, ať už jej někdo zdravil či nikoli. Podle mechanického, ale svérázného způsobu smekání klobouku poznávali občané císařského pensistu na dálku. Císař měnil s oblibou svoji tvář. Úzký obličej se štíhlými kotletami nechal obrůsti mohutným šedivým plnovousem, aby se po čase objevil užaslým Pražanům s hladce oholenou tváří z doby empiru. Ferdinand chodil vždy v civilu. Jen jednou do roka , na své narozeniny ,oblékal se do své starodávné generálské uniformy (její tvar se již v armádě nenosil) a dívaje se z hradního okna, přijal blahosklonně defilé pražské posádky. Na ulicích rád oslovoval neznámé lidi, mísil se do shluků a zle se zlobil na své okolí, bránilo-li mu v tom. Velmi nemilostivě vyhuboval hradčanskému policejnímu komisaři, že odstranil se zámeckých schodů pouťové prodavačky, nevěda, že tím odstraňuje i Ferdáčkovo potěšení. Starý císař pozoroval s okna svoje poddané jako za patriarchálních časů. Každou chvíli obracel se do pokoje na komořího německou otázkou: „Řekl mi, Sisinger, co je to potvora, co je to držka, co je to facka?" a upřímně se radoval z vysvětlení záhadných slov. Duševní obzor excísařův byl velmi úzký a jeho povaha směsí slaboduchosti, dobráckosti, štědrosti a bonhomní ironie. Pro tyto vlastnosti řikali mu Pražané „Dobrotivý", kteréžto pojmenování přešlo pak do dějin. Kolovaly o něm četné anekdoty, pravdivé i smyšlené: jak chtěl jeti roku 1866 v čele „své" armády do boje, o honu u knížete Furstenberga (s pointou „Tohle že je nějaký orel? Vždyť má jen jednu hlavu!"), o Ferdinandově výroku k slavnému pianistovi Alexandru Dreyschockovi : „Milý Dreyschocku, slyšel jsem Liszta, Brahmse a Rubinsteina, ale tak jako vy . . . tak jako vy , se mi nepotil při hře žádný . . ." Kromě rostlin a hudby zajímal se excísař nadšeně o mechaniku a vynálezy strojního průmyslu. Rád zajížděl na Smíchov, kde byly tehdy největší pražské přádelny, dal si vykládati o výrobě tkanin a celé hodiny stál u vytržení nad důmyslným složením a prací strojů. Obdivoval též umné složení staroměstského orloje, o jehož mechanismu dal se poučovati profesorem a hvězdářem Dr. Bohmem. Ferdinand měl v stáří radost z toho, že se při nestálém zdraví dožíval vysokého věku. Radoval se ze života, ale přesto se těšil , na svůj vlastní pohřeb.Rád naslouchal vypravování o slávě a pompě, která ho čeká po smrti, se všemi podrobnostmi, na příklad jak dlouhý bude smuteční průvod, jaké vojsko se ho zúčastní, kteří hodnostáři, jak dlouho budou zvonit zvony, kdo a za čí asistence bude sloužiti rekviem, kolik salv bude vystřeleno z děl a pod. (Běda vypravěči, jenž by vynechal sebemenší podrobnost! Ferdinand to líčení znal zpaměti!) Také si přál, aby byl pohřben v zeleni malostranského hřbitova a aby jeho pomník byl protějškem kovového náhrobku posledního pasovského biskupa hraběte Thuna. Ale člověk míní, osud mění. Když Ferdinand zemřel roku 1875 skutečně, nařídil nejvyšší hofmistrovský úřad převoz do Vídně co nejjednodušší, bez průvodu, slávy a dokonce v podvečerních hodinách. Na nádraží jel s hradu rychle zavřený pohřební vůz a za ním pět nebo šest smutečních kočárů. Tak se Pražané, v jejichž městě prožil bývalý monarcha plných 26 let, nemohli s dobráckým starcem ani rozloučiti.

Strašidelný dům „U zlaté studně"

 V Praze I. v Karlově ul. stojí zajímavý a zvláštní dům zvaný „U zlaté studně". Tento dům podivuhodného půdorysu má do ul. Seminářské kryté pavlače na konsolách a vypouklý arkýř. Pro svou výzdobu náleží dům k nejmalebnějším v Praze. Roku 1354 měl dům v majetku nožiř Václav z Muldorfu. Zde za Rudolfa bydlil papežský nuncius Spinelli. Ke konci 18. stol. měl tu knihkupectví Diesbach. Před mnoha lety v domě strašilo, objevovaly se tam dvě bezhlavé osoby, rytíř a paní. Strašidla se zjevovala až do konce předminulého století, když byla vysvobozena. Žil, tam tehdy cukrář, který jednou pozdě v noci před svátky, ve své dílně za krámem vyráběl pěkné figurky. Vtom na krám někdo zabušil o cukrář se šel podívat, kdo u něho co hledá v tak pozdní noci. Otevřel a spatřil pána s paní, oba byli velice bledí. „Přišli jsme si něco koupit," řekli mu, a když je uvedl dále, vybrali si dvě figurky a štědře mu zaplatili,víc než žádal. Při tom mu prozradili, že oni to jsou, kteří chodívají po tomto domě strašit a on že jest určen k tomu, aby je vysvobodil. Vypravovali mu, že pocházejí ze Španělska a kdysi byli v tomto domě od lakotného hostitele zavražděni. Hostitel jim hlavy uřízl a hodil do Vltavy, těla pak pochoval ve sklepě. A od toho dne neměli v hrobě pokoje. „A jak bych vás vysvobodil?" ptal se ochotný cukrář. I pověděli mu, kolik mší svatých a kde má za ně dáti sloužit a jaké skutky milosrdné vykonat. Když jim vše slíbil, dali mu hodně peněz, které se staly základem jeho bohatství, neboť zařídil vše podle jejich přání. A od té chvíle v domě strašit přestalo. Znamenitý cukrář tu vskutku podle kronik žil r. 1815.

Jiří z Poděbrad-mírové snahy husitského krále.

Jiří z Poděbrad

 V úrodné polabské rovině na soutoku Labe s Cidlínou, asi padesát kilometrů z Prahy na východ, leží lázeňské město Poděbrady. Ročně uvítá tisíce těch, kteří sem přicházejí hledat zdraví. „Na srdce jsou Poděbrady", je známo nejen u nás, ale i za hranicemi. Větší část návštěvníků města jsou však turisté. Zastaví se v sadech u malého kostelíka, postaveného na místě, kde byli popraveni kutnohorští havíři, prohlédnou si lázně, na kolonádě se zaposlouchají do koncertu a zamíří i do zámku. V hradebním příkopu se napijí z jednoho z přečetných minerálních pramenů a na památku si udělají snímek u velké jezdecké sochy na náměstí před zámkem. Bronzová socha, bohatě pokrytá zelenkavou barvou měděnky, představuje slavného českého krále, husitského krále, jak byl zván, Jiřího z Poděbrad. Zeširoka sedí král na koni, hlavu hrdě vztyčenou,v očích rozhodný pohled, ruku zvednutou s velkorysým gestem. Panovník ryze českého rodu, který se zapsal do dějin Evropy. Za krále byl zvolen na památném sněmu stavů 2. března 1458, v době, kdy země nesla pečeť rozvratu. Vždyť nezmizely ještě stopy husitských válek a z paměti vzpomínka na jejich smutné zakončení, neuplynulo tolik vody od dob, kdy se do království zakusovaly ostruhy papežských armád, snažících se „zemi kacířů" zardousit, zničit na prach. V březnu 1458 usedl na trůn panovník, kterého česká země zrodila, a' kterou miloval nade vše.Má na mysli blaho jejího lidu, nenávidí válku, a také nechce dát cizím žoldákům příležitost k vraždění českých lidí, k drancování a k odvlékání do zajetí, jež se podobalo otroctví. Čeští stavové volili tehdy prozíravě, a proto není divu, že bylo po králové volbě mezi lidem tolik veselí a naděje.

Pečet Jiřího z Poděbrad

 Nový král byl dobrý politik; dnes vidíme, že předběhl svými názory dobu téměř o celé půltisíciletí. Jiří z Poděbrad viděl dál, než všichni středověcí evropští panovníci i s hlavou církve dohromady. Poznal totiž, že existuje cesta, jež by byla schopna odstranit z tehdejší Evropy nebezpečí válek, nejistotu a strach slabších států před napadením státy silnějšími. Ve svých představách si vysnil Evropu mírovou, tu Evropu, která byla tehdy vlastně centrem známého světa, Evropu třicet let před objevením Ameriky. V dnešním pojetí světovost českého krále Jiřího z Poděbrad není jen v tom, že svými myšlenkami xela předstihl dobu. Nejcennější je skutečnost, že se Jiří také snaží svoje ideje uvést v život. Předkládá je ve formě přesně vypracovaného návrhu celé Evropě. Už 16. května 1464— letos tomu bude 548 let — vysílá Jiří Poděbradský čtyřicetičlenné poselstvo do Francie, k „nejkřesťanštějšímu" králi Ludvíku Xl. Poselství nese návrh na uzavření mírové smlouvy mezi evropskými panovníky, a na jejím základě i vytvoření zvláštní mezinárodní organizace, jakési OSN. Jiřího poselstvo veze s sebou již plné moci dalších dvou panovníků, uherského Ma-tyáše Korvína a polského Kazimiera. Královské poselstvo vedl pan Albrecht Kostka z Postupic a jeho cesta směřovala do francouzského města Abbeville, kde byla započata politická jednání o návrhu českého krále. Návrh měl vlastně dvě části, které spolu souvisely a na sebe navazovaly. První ukazovala nutnost sjednotit celou Evropu na obranu proti rozpínavostí Turků, kteří dobyli byzantský Cařihrad a ohrožovali Evropu. Druhá část po uskutečnění první, měla zajistit nikým nerušený mír právě uprostřed křes-ťanských evropských států. To byla zhruba základní myšlenka Jiřího z Poděbrad. Návrh sám byl pak stylizován téměř podle dnešních norem, neboť měl rozsáhlý úvod (preambuli), dále pak následovalo 23 článků návrhu a závěrečná část. Co vlastně chtěl český král svým návrhem dosáhnout, dá se předem uhodnout, zajímavé však je, jak to formuloval již v preambuli, kde se říká: ,Máme zato, že nemůžeme vykonat nic zbožnějšího v naší bezúhonnosti, nic přiměřenějšího naší poctivosti a nic slavnějšího k naší chvále, než se přičiniti, aby mezi křesťany byl nastolen skutečný trvalý a spravedlivý mír, jednota a láska a víra Kristova by byla ubráněna proti sveřepému Turku. Toužíce po tom, aby války, loupeže, požáry a zmatky i vraždy přestaly a byly úplně vykořeněny..., rozhodli jsme se vytvořiti takový svazek spojenectví, bratrství,svornosti a míru, které by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě jak dále následuje!"

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

 I když to není možno zcela porovnávat s dnešní Chartou OSN, je zde přece jenom dost podobností. Ale podívejme se na Jiříkovy návrhy dál. Tak třeba hned první článek: „Především tedy slibujeme a prohlašujeme, že sobě chceme od této hodiny a dne nadále vzájemně prokazovati a zacho-vávati čisté, pravé a upřímné přátelství, že pro žádné neshody, pro žádné stížnosti anebo pře vzájemně nesáhneme po zbraních, aniž komu našim jménem po nich sáhnout dovolíme, ale spíše budeme podporovat jeden druhého proti každému žijícímu člověku, který by nás a nebo někoho z nás se pokoušel holým skutkem a bez platného nálezu nepřátelsky napadnout." V dalších článcích Jiří doporučuje, aby rušitelé míru byli považováni za zločince, kteří by měli být přísně stíháni jak doma tak všude tam, kde by byli odhaleni. Myslí ve svých návrzích i na případné spory mezi členským i nečlenským státem, a dokonce i mezi státy jenom nečlenskými, tam by však mezinárodní organizace vystupovala jako prostředník, který by přivedl spor do mírových kolejí. Návrh věnuje velkou pozornost i potřebě nového práva, jež by bylo v souladu se zásadou co největší spravedlivosti a bylo oproštěno od zbytečných formalit.

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

 K tomu ještě úryvek z článku 9., kde se říká: „Protože však péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a protože ze spravedlnosti se mír rodí a je zachováván a protože my i poddaní naši nemůžeme bez spravedlnosti v míru setrvávat, proto spojujeme spravedlnost s věcí míru!" Návrh Jiřího z Poděbrad věnuje také zvláštní pozornost vytvoření mezinárodní organizace, která měla býti vyzbrojena velkou pravomocí a rozdělena do tří základních orgánů. První z nich— congregatio — (shromáždění) by se skládalo ze zástupců jednotlivých států „vyslanců, mužů vážených, vybavených nejúplnější mocí a svojí pečetí".

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

 Shromáždění mělo zasedat trvale a všechno to, co by jako většina nařídilo, rozhodlo a uzavřelo, bylo by pro všechny závazné. Druhý orgán zvaný concilium (zvláštní rada) by se skládal přímo z panovníků a scházel se jen v případě potřeby a řešil důležité otázky, tak jako asi dnešní jednání státníků „na nejvyšší úrovni". Konečně třetím orgánem bylo na-vrženo consistorium (soud), jehož pravomoc by se vztahovala na věci sporné i nesporné, trestní a občansko právní. Zajímavé je, že by tento soud nerozhodoval jenom o poddaných, ale i o samotných panovnících. Prvním sídlem mezinárodní organizace měla být Basilej a to plných pět let, potom by se na dalších pět let stěhovala organizace třeba do dalšího města ve Francii, pak dále v Itálii atd. To tedy chtěl husitský král Jiří z Poděbrad, tak tedy vypadají na jeho dobu přímo geniální myšlenky i návrhy. Posuzujeme-li toto vše s odstupem půl tisíciletí, dovedeme dobře pochopit jakou musil mít tento český král odvahu. A proto nás ani nepřekvapí, že se svými ideály tehdy neprorazil, že se staly ve své době pouhou utopií. Bez účasti a podpory dalších velkých evropských panovníků nemohl ničeho dosáhnout. A tak se z těch navrhovaných 23 článků prosadilo jen několik celkem nepodstatných maličkostí. Intriky papežské kurie (s papežem totiž návrh jako s členem organizace vůbec nepočítal, přiznával mu pouze možnost účasti jako pomocníka při uskutečňování cílů a akcí organizace. Návrh odmítal středověkou koncepci dvou mečů, církevního a světského) zde sehrály tak jako častokrát podstatnou roli. Třebaže myšlenky Jiřího z Poděbrad tehdy neuspěly, celý svět dnes uznává jeho velký přínos.I když u nás se v poslední době o jeho vizích příliš nemluví,mnoha dnešním politikům se to zřejmě nehodí do krámu,mnozí totiž na zbraních vydělávají,snad se to ale do budoucna změní a my si budeme opět Jiříka z Poděbrad připomínat.

Panovníci,kteří vydali poselstvu průvodní listy

Kat s kterým se přátelil Goethe.

Karel Huss

Mostecký kat jménem Huss, který někdy vykonával popravy i v městě Chebu, pokud zde nebyl ustanoven katem jeho pří-buzný stejného jména, měl syna Karla, který se narodil patrně v šedesátých létech osmnáctého století. Již od mládí projevoval Hussův syn nezvyklou chápavost a bystrost a proto se jeho otec rozhodl zabezpečit mu lepší budoucnost. Nechal tedy chlapce zapsat do piaristické školy v Mostě. Studentská léta katova syna byla bezútěšně smutná a nera-dostná. Věčné posměšky spolužáků, bití, pohrdání, provázely Karla po celou dobu jeho studia na piaristickém gymnasiu. Karel často upadal do beznaděje a smutku a vyvrcholením toho všeho utrpení dospívajícího chlapce bylo, že se rozhodl utéci z domova a tak se vyhnout škole. Chytili ho však. Rozezlený otec pak rozhodl, že studiím synovým udělá konec a že podle staré tradice v katovských rodinách obvyklé, podědí syn jeho řemeslo. Nepomohl ani pláč a tak v roce 1776 vstupuje zběhlý student se svým otcem poprvé na popravni lešení, aby pomáhal otci-katu.
Nakonec se Karel Huss stal městským katem v Chebu. Byl to věru podivuhodný kat. Znal latinu a řečtinu, studoval přírodní vědy, znal lékařství a historii a měl ve své chebské katovně i slušnou knihovnu. Už od starodávna se většina katů zabývala pokoutním lékařstvím a léčením zlomenin a tak i k mladému katu přicházejí záhy lidé se svými bolestmi. Několik úspěšných léčebných zákroků založilo Hussovi pověst zázračného lékaře. Tato pokoutní činnost vynesla mu nenávist okolních lékařů a lékárníků, kteří jej často udávají u městského úřadu. Před rokem 1788 se Huss oženil s dívkou jménem Žofie, která z velké lásky k hezkému mladému katu utekla z domova. Avšak líbánky novomanželů byly brzy přetrženy událostí, která změnila do jisté míry běh celého života Hussova. Rozhodnutím císaře Josefa II byl v r. 1788 nadobro zrušen trest smrti a tím pozbyl chebský kat své dosavadní řemeslo. Vedle pokoutního léčení živil se Huss i vycpáváním ptáků a zvířat. Pro svou osobní zálibu shromažďoval po celá léta doma velikou sbírku starožitností, mincí, přírodnin i všelijakých historických kuriozit. Hlavním zdrojem exponátů jeho starožitnického kabinetu byly domácnosti jeho pacientů, od kterých vyžadoval, aby mu za léčení platili starými mincemi.V létě roku 1806 dostává Hussův kabinet návštěvu nad jiné vzácnou a významnou. Tenkrát se léčil v Karlových Varech básník velkého jména Johann Wolfgang Goethe. Pro svůj pobyt si zvolil hostinec u Tří mouřenínů a tam se mu tak zalíbilo, že pak při svých dalších návštěvách Karlových Var se sem pravidelně vracel. V lázních se básník setkal se svou známou Ulrikou von Lewetzov, která jej pak na jeho pozvání doprovázela na vyjížďce do Chebu. Při té příležitosti navštívil Goethe se svou půvabnou společnici Hussův starožitnický kabinet. Veliký básník podlehl hned při první návštěvě chebské katovny osobnímu kouzlu mladého vzdělaného kata a z toho pak vzniklo mezi těmi dvěma sobě nerovnými trvalé a vřelé přátelské pouto. V pozdějších letech při dalších návštěvách Goethových v Karlových Varech doprovázel jej  při mineralogických a přírodovědných výletech - po západních Čechách. Styky s všude váženým a uctívaným německým básníkem vynesly Hussovi velikou vážnost. Pověst o jeho sbírkách se dostala roku 1823 ke sluchu rakouského státního kancléře, knížete Metternicha: který často přijížděl na letní sídlo svých předků, na zámek Kynžvart. Tam v honosném prostředí zámeckých komnat. kvetl rušný společenský život a scházeli se zde významní představitelé doby poznamenané osvíceneckými a romantickými snahami. V Metternichových salónech bývali častými hosty Beethoven, Goethe a hrabě Kašpar Šternberk, jeden ze spoluzakladatelů českého muzea v Praze. A tady, v té společnosti, vznikla myšlenka zakoupit sbírky Karla Hussa a rozmnožit jimi dosavadní zámecké sbírky starožitností. V roce 1823 je Metternichern vyslán k Hussovi magistrální rada Griinner s nabídkou, odkoupit sbírky chebského kata s tím, že by se Huss stal na kynžvartskérn zámku jejich doživotním správcem s platem 300 zlatých ročně. Byla to nabídka velmi lákavá a Huss ji přijal. Vzápětí na to jmenovala chebská městská rada Hussa svým čestným občanem, asi proto, aby mu byl umožněn snazší společenský styk se šlechtickou společností, která do zámku pravidelně přijížděla, i se samotným Metternichern. Hus podnícen geognostickými a přírodovědnými zájmy svého přátelského příznivce Goetha, tvořil i literárně. Napsal Kroniku chebskou a ve své pozůstalosti zanechal rukopis nazvaný: O pověrách, datovaný rokem 1823. Karel Huss, zemřel ve vysokém stáří osmdesáti let v roce 1839 a léta jeho životního podzimu byla šťastná. To je tedy historie o katu, básníku a knížeti.

Goethe

Terezka-bohatá nevěsta

V zimním období se u ní málokdo zastaví. Každý pospíchá raději někam do tepla a kolem je tolik jiných, nápadnějších objektů k pozorování. A pak, mezi námi řečeno, vlastně už to není žádná mladice. Právě letos jí bude 200 let. Ačkoliv se zase musí přiznat, že na ta léta opravdu nevypadá. Ale promiňte, zapomněl jsem vysvětlit, koho mám na mysli. Pražané jí říkají stručně a přátelsky „Terezka". Kde k tomu jménu vlastně přišla, nikdo už neví a ani staré letopisy v archivech se o tom nezmiňují. Ale právě to oslovení svědčí o tom, jak blízká se stala socha obyvatelům města. Vždyť její autor Václav Prachner ji původně nazval jinak — Vltava. Ale zkuste se dnes v Praze doptat na sochu Vltavy — budou vás posílat ke Karlovu mostu, na Kampu, a kdo ví kam ještě, jenom nikoho nenapadne, že je to vlastně Terezka. Možná že to souvisí i s příhodou, která se udála už před sto lety a která odlišila Terezku od ostatních soch v Praze. Tenkrát se totiž do ní zamiloval bohatý pan domácí z Platnéřské ulice. Byl to rozhodně podivín. Kolik pražských matinek se ho snažilo získat za ženicha pro svou okouzlující dcerušku a žádná nepořídila. Pan domácí viděl jenom jednu — kamennou Terezku. Kdo ví, co mu na ní učarovalo, zda pěkná tvářička nebo štíhlá postava, zamyšlený pohled či jiný půvab. Zlé jazyky, kterých bylo v Praze tenkrát dost, měly o té podivné lásce své mínění. Tvrdily, že prý se Terezka liší od svých živých družek především jedním — neunavuje věčným štěbetáním. Pomstychtivé matinky zase dokazovaly, že to by se lakomému nápadníkovi nejvíce líbilo — nevěsta, která nemá žádné nároky na drahé oblečení.Ostatně, kdo dnes už může říci, jak to opravdu bylo. Jisté je, že asi Terezčin ctitel jinou lásku nenašel, a když umíral, odkázal všechen svůj majetek této půvabné soše. Z Te-rezky se stala pražská paní domácí, čímž si nepochybně znovu vysloužila závist všech svých „soupeřek". A i když časem byla závěť prohlášena za neplatnou, socha prý i v té krátké době dokázala, že si zaslouží patřit mezi pražské domácí. K zájmům nájemníků byla docela hluchá, bez srdce a vůbec jako z kamene. Ale myslím, že se jí samotné ulevilo, když byla zproštěna tohoto podivného projevu obdivu. Neboť beze všech pochyb, úloha paní domácí jí nemohla slušet, je to přece jenom naše dobrá česká Vltava, symbol jednoho z nejkrásnějších darů naší české krajiny. Není divu, že okouzlila i bohatého pražského měšťana, ale přece zůstala majetkem těch, kteří si ji lidově nazvali „Terezkou", aby zdůraznili, jak je jim blízká. A jen tak mimochodem — může být větší ocenění jejímu tvůrci?

Josef Hlávka-mecenáš studentů

Český stavitel, architekt a mecenáš Josef Hlávka nikdy nezapomněl na svá strastipiná studentská léta. A tak dal podobně nemajetným studentům, jakým byl kdysi on, velkorysý dar. Studentskou kolej. Založil Spolek studentských českých vysokých škol pražských, do vínku mu dal tři sta tisíc korun a vyzval ostatní k následování. V roce 1904 byly Hlávkovy koleje otevřeny. Hlávka koleje vydržoval a o studenty velice pečoval. A nejen finančně. Bývalo zvykem, že dámským návštěvnicím svého zámku v Lužanech ke kávě a zákuskům přidal klubko vlny s jehlicemi. Aby něco napletly chudým studentům. Milionář Josef Hlávka, přední stavitel habsburského mocnářství, architekt Velké opery ve Vídni, Zemské porodnice v Praze na Karlově a mnoha dalších nádherných staveb, byl skromný a šetrný člověk. Traduje se historka, že v kolejní kuchyni našel na zemi tři hrášky. Zvedl je, očistil, vhodil zpět do pytle a pravil: „Vidéjí, třikrát tři takové hrášky uvařit a je jich lžička." Studenti jistě uvítali, že si v kuchyni mohli kdykoli vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěli. Pokud však hodlali v Hlávkových kolejích bydlet a jíst, museli kromě chudoby splnit dvě podmínky. Naučit se dokonale jeden cizí jazyk a šermovat. I proto se jim někdy říkalo „Hlávkovi rytíři".

Staropražští výletníci

DOVEDETE si, vy dnešní pražáci představit, že byste uvažovali o „cestě" na Vinohrady, na Petřín nebo „až" do Vršovic jako o polodenním výletu — a o Troji, nebo Malé Chuchli jako o výletu celodenním? Ano, tak se mění časy, co bylo včera „v horoucích peklech", je dnes za humny, a tam kde si dávaly ještě poměrně nedávno lišky dobrou noc, jsme metrem nebo tramvají za chvíli. Tento dopravní prostředek, auta, autobusy,metro a železnice způsobily, že nynější „Velká" Praha se scvrkla vlastně na město o mnoho menší než bývávala ona stará Praha našich pradědů a prapradědů, sevřená hradbami. Vždyť její celá veřejná doprava čítala tehdy plných pět fiakrů, jichž počet vzrostl teprve po založení Olšanských hřbitovů! Proto milovali staří Pražané nejvíce pohodlné procházky, které je nezavedly příliš daleko do tajemné, neprobádané „džungle". Byla tu Valdštejnská zahrada, v níž se kochali pohledem nejen na bohatýrské štuky sally terreny, ale i (tomu je již velmi dávno) na gigantickou klec s keři a stromy, kde si stavěla lapená zvěř a zajaté ptactvo svá doupata a hnízda jakoby ve volné přírodě. To bylo druhé staropražské zoo. První zřídil císař Rudolf ve staré zahradě vedle Prašného mostu. Zde se za dávných časů obdivovali občas Pražané žlutým šelmám a jejich hravým mláďatům ve

„lvím dvoře", medvědům, rysům i velbloudům v klecích sousedních a mluvícím papouškům v nedalekém háji. Ba jednou uzřeli v této zahradě —jako první Evropané — rozkvésti podivuhodné cizokrajné květy tulipánů, jichž cibule sem přivezl z Turecka císaři vyslanec Busbek. K nejoblíbenějším místům nedělního osvěžení náležely vltavské ostrovy, a to již od nejstarších dob. Byl tu především ostrov „Trávník", zvaný později i ‚Malé Benátky" a posléze „Střelecký". Původně býval pustý a holý, teprve kolem r. 1700 jej osadili páni ze střeleckého cechu stromořadím. Zde se zablýskal v den sv. Jana, patrona země, r. 1729 po prvé v Praze ohňostroj. Přívozem v dolní části ostrova jezdilo se na ostrov na hlučné a nádherné střelecké slavnosti, jimiž nepohrdla ani šlechta. Teprve před 97 lety byl ostrov spojen s oběma břehy řetězovým mostem. Byl to původně projekt majitele žofínské zahradní restaurace, Gottlase. Ten měl dokonce již i vypracované plány taktéž řetězového mostu, který měl vést přes oba ostrovy. Dal se však předstihnout společností a marně se s ní soudil, prosoudil celé své velké jmění a octl se nakonec jako pološílený žebrák na stupních dominikánského kostela. Ostrov žofínský měl původně zcela jinou, okrouhlou podobu. Byl také menší, neboť měřil jen 250 metrů délky a 100 metrů šířky. Teprve veliká povoden roku 1784 mu nanesla jeho severní cíp. Pak byl ohrazen chránící zdí a osázen topolovým stromořadím. V neděli zde vyhrávala hudba, točil se tu pro kluky kolotoč, zatím co tátové se bavili „biliárem" a kuželnikem. Po cestičkách se procházely v širokých krinolinách

půvabné krasotinky, sledované, jak praví tehdejší kronikář, „dychtivými zraky mladých větroplachů". Milou, útulnou restauraci měl i nejmenší pražský mlýnský ostrůvek Mráčkův. Chodívaly sem však většinou jen paničky na kafíčko, neboť pivo se zde neprodávalo. Děti s chůvami, rybáři a kopáníchtiví chodívali na Štvanici. Robanský ostrov byl cílem spolkových výletů. Jistě nejčastěji však chodívali naši dědové v neděli na „šance". S hradeb, přeměněných zemským purkrabím hrabětem Chotkem r. 1827 v krásný park, skýtaly se promenujícím měšťanům nesčetné, stále se měnící pohledy na zelené okolí města. Na své cestě kolem Prahy mohli se osvěžit ve třech kavárnách a nakonec se pobavit v „Areně na hradbách", kde vystupoval v nesčetných lidových fraškách i Mošna. Bašty padly před 135 lety. V těchto letech vznikly na Mariánských hradbách i Chotkovy sady. Byly prý, jak praví udivený současník, zprvu tak oblíbeny, že sem s počátku chodili v neděli lidé dokonce až z Nového města. Největší dar však učinil zemský purkrabí Pražanům r. 1804 přeměnou Královské obory ve veřejný park. Hostinec s tanečním sálem zde sice byl již 13 let, byl však dosud vyhrazen šlechtě. Ta a bohatí patriciové sem chodili tančit již jen ve čtvrtek, obyčejnému lidu náležely neděle.Dobré, uleželé pivo bylo odevždy čarovným magnetem, které dovedlo zlákati leckterého, jinak dokonale usedlého Pražana k různým neslýchaným výkonům, jako k daleké pouti za městskou bránu. Za Rozentálem (tak se kdysi říkávalo druhým názvem Karlínu) sváděla svým vyhlášeným malvazem „Myší díra", později nazývaná „Strassburk". Ještě kousek dále ležela ve vesničce Kožich výletní hospoda „Tyrolka" neboli „Kuchynka" — a to s pivem ještě lepším. Na Smíchov pak přitahovala výletníky ani ne tak botanická zahrada, za dnešním Jiráskovým mostem, ale hostinec „U čísla r", jehož zahrada byla před 130 lety zastavena. Ba našli se i takoví, kteří se vydali každé pěkné letní neděle za pivem až do Vršovic. Ale nejen pivu holdovali tehdejší „trampíři", libovali si také v domácích vodách minerálních. Ženy milovaly obvzláště minerální zřídlo nialochuchelské, s léčivými vanovými lázněmi. Nedělním střediskem inteligence byla — „Pštroska" na nynějších Vinohradech hned za „Konskou branou". Pštroska patřila bohaté staropražské rodině a lokální patrioti dávali její železité minerální vodě přednost i před světoznámou vodou Pármontskou. Roku 1847 dali majitelé lázně obnovit a nazvali je honosně „Stephensbad". Nejoblíbenějším lidovým hostincem byla výletní restaurace hned na úpatí Žižkova, kde se hrálo a tančilo. Velkou zahradu a rybník měl, nyní již navždy zaniklý, „Bezový mlýn". Podél nynější Vinohradské třídy táhla se rozsáhlá „Kanálská zahrada", založená s velkým nákladem popražštělým italským hrabětem Canale de Malabaila. Zde se toulali anglickým parkem milenci, obdivovali četné vodotrysky, jezírka s labutěmi a ostrůvky, na nichž stály čínské pavilony a antické chrámy. Byly tu i ptačí voliéry, miniaturní zoologická zahrada a také poustevna neboli eremitáž. Hrabě Canale zde zřídil dokonce i pokusný ústav botanický a dobytkářský. Proto se zde také konaly první naše hospodářské výstavy. Jiný šlechtic, baron Wimmer, zase založil na dříve nejpustším místě pražského

okolí, kolem nynějšího Vinohradského náměstí, taktéž podle Chotkova vzoru, rozsáhlé výletní sady, kde se střídaly pestré louky, háje, ovocné sady a rybníky. Ani zde ovšem nechyběl hostinec s tanečním sálem a vzorným kravínem. Ale to všechno Pražanům ještě nestačilo. Většina z nich zůstávala i za nejkrásnější letní neděle doma a užívala „přírody" opatrně — tak, že si postavila židle před vrata a zopakovala si při těchto sedánkách všechny události, které vzrušily v minulém týdnu ulici ...

Židovská Praha roku 5772

Scházíme po kamenných schodech do Staronové synagogy. Legenda o ní vypráví, že v jejích základech jsou kameny ze zbořeného jeruzalemského chrámu, a že ji sem přenesli andělé ze zaslíbené země. Je vystavena podle jeruzalemského vzoru. Musí se do ní scházet, protože psáno je: Z hlubokosti k tobě volám, Hospodine! Několikrát se stalo, že byla pobořena, částečně zničena, Například za Jana Lucemburského, který dal v základech synagogy kopat a pátrat po skrytých židovských pokladech. Našli tu tehdy dva tisíce hřiven zlata a stříbra. Protože Židé synagogu bránili, bylo jich několik zavražděno. Jejích krev postříkalo stěny synagogy. Od té doby se nesmí bílit. Židé věří, že krev předků na nich lpí. Ale všechno synagoga přežila. I velký požár před 350 lety, kdy téměř celé ghetto shořelo. Všichni ztichli. Jakási magie visí ve vzduchu.Černý strop působí hrozivě. Každý předmět má svou symboliku, svou historii. A Židé ji ctí. Tóra, nejstarší kniha židovstva, se dělí na pět knih. Je napsána hebrejsky. V naší době je to jediná kniha ve formě svitku, který se navíjí na dvě tyče opatřené dřevěnými talíři. Tyče znamenají stromy života. Svitek je převázán pruhem tkaniny, povijanem. K tóře patří také schránka na tóru. Je vždycky umístěna na straně obrácené k Jeruzalému. Schránka obsahuje ty svitky tory, kterých se používá pří bohoslužbě. Je zdobena pláštíkem, který je často z drahé látky , ze sametu, z hedvábí nebo z brokátu. Její tvar je obyčejně ve vládnoucím slohu. Naše schránka má podobu barokního oltáře. Nejstarší dějiny Židů jsou tu stočeny do několikametrového svitku. Chtěl jsem si sáhnout, ohmatat ty zvláštní klikyháky. Průvodkyně po mně vztáhla ruku. Prosím vás, na to mohou sahat jen vyvolení, a ne rukama, ale tímhle stříbrným ukazovátkem. Podává mně stříbrnou ručičku, která patří k nejvzácnějším. Je tepaná a jsou na ní vyryty symboly Židů

Lev, jelen a orel (buď lehký jako orel, hbitý jako jelen a silný jako lev ve vykonávání vůle Otce svého na nebesích). Nad oltářem, také obráceným směrem k Jeruzalému, visí nádobka, v niž má být olej s věčným ohněm. Dnes je tam žárovka, ale nesvítí. Nalevo od oltáře je stůl no obřízku, pokrytý sametem se šesticípou Davidovou hvězdou. Obřízku přikázal kdysi Mojžíš. Bylo to původní kmenové označení, kterým byl každý chlapec slavnostně přijat do izraelské obce. Obřízku provádí mohel (operatér). K jejímu provedení se nejdříve používalo kamenného, pak kovového nože. Na stole stojí dva poháry — jeden určený pro mohela, druhý pro proroka. Žárovky v sedmiramenných svícnech zablikaly. Pomalu vycházíme do předsíně. Na stěně je připíchnutý text . Pesach, šabos, rauš, hašonó, jaum hakipurum, chanuka s označením roku, dnů, hodiny. Jsou to některé z mnoha židovských svátků: Dny, kdy sem přijde nejvíc lidí. - Pesach je jarní svátek. Trvá osm dní, ale jen první a poslední dva jsou skutečnými svátky.Je to doba,kdy v Palestině stromy odkvetly. Židé v této době vzpomínají i na své osvobození z egyptského otroctví a všechny zázraky, které Bůh vykonal v Egyptě a u Rudého moře. Slovo pesach znamená překročení a připomíná hlavně desátou ránu — smrt prvorozených, která postihla Egypťany od Boha za to, že nechtěli jeho národ pustit z Egypta. V předvečer pésachu obětovala každá palestinská rodina jehně nebo kůzle a potřela jeho krví dveře domu. O svátku pesach jedí Židé nekvašené chleby, zvané macaus, které připomínají, že ve velkém spěchu museli jejich otcové opustili Egypt a neměli kdy, aby si připravili na cestu chléb,- Nejznámější svátek Židů je šabos nebo taky šabat (šábes). Začíná v pátek večer při západu slunce. Je to den určený k odpočinku. Na počest soboty si oblékají Židé čisté šaty a jedí nejlepší jídlo. V pátek večer se pokrývá stůl bílým ubrusem. Svítí se kromě normálního světla ještě dvěma svíčkami. Na stole jsou dva chleby z bílé mouky. Sobotu vítají modlitbou kiduš. Po kidušu žehná otec svým dětem. Klade jim ruce na hlavu a říká: „Učiň ti Bůh, jako učinil Sáře, Rebece, Ráchel a Lée" Zbožní Židé v sobotu nepracují. (Za práci se u některých považuje třeba i klapnutí vypínačem.) Rauš hašóno je nový rok. Slaví se na podzim. V ty dny se v synagoze troubí na beraní roh šófar a vzpomíná se přitom na praotce Abraháma, který prý tak miloval Boha, že byl ochoten mu obětovat i svého syna, když ho o to Bůh požádal. Ale Bůh jen chtěl, aby obětoval berana. Tento den se nazývá jaum teruo — Den troubení. V tento den prý Bůh určuje příští osudy lidí. Jaum hakipurim je Dnem smíření. Je to nejsvětější den v roce a proto Židé věnují celý den modlitbám, nejedí ani nepijí. Prosí Boha, aby jim odpustil všechny hříchy a všecka provinění. V Den smíření bývaly v jeruzalemském chrámě nejslavnější bohoslužby, protože jen tehdy mohl velekněz vstoupit do svatyně. Toho dne přivedl na nádvoří dva kozly. Dal jim dva plíšky jako losy. Na jednom losu bylo napsáno pro Hospodina, na druhém pro Azazela. Kozla, na kterého padl los s Hospodinem, v chrámě obětoval. Chanuka je svátkem zimním. V předvečer prvního dne se rozsvítí jedno světlo na svícnu, druhý den dvě, třetí tři a konečně osmý den osm světel. Nerozsvěcují se zápalkou, ale svíčkou šamis, tj. služeb-ník. Nikdy se.nestaví šamis do řady s ostatními. Doma i v synagoze se rozžehuji chanukové svícny, které se nazývají menory. Hřbitov je od synagogy kousek. Zastavili jsme se u hrobu rabbiho Lowa, jednoho z nejslavnějších Židů — filosofa a pedagoga, který se znal s Rudolfovými alchymisty, s Tychonem de Brahe, a sám se zabýval různými pokusy i magií,proto si ho často k sobě Rudolf II. zval. Proto se mu také podařilo několikrát získat u Rudolfa pro své svouvěrce milost , aby se nemuseli stěhovat, aby nebylo ghetto srovnáno se zemí, aby byli uchráněni před nenávistí ktesťanských Pražanů. Vedle příběhu o stvoření legendárního goléma se o rabbím Lowovi vypráví mnoho dalších pověsti. Jednou ho prý požádal císař Rudolf, aby mu vyvolal duchy svých praotců ,Abraháma, Izáka, Jakuba a jeho syny. Rabín souhlasil, ale měl jednu podmínku.

Až se objeví postavy, nikdo se nesmí smát. Z výklenku okna se vynořila vznešená postava Abrahama, za ním Izák, Jakub. Nakonec šel Jakubův syn. Když Rudolf uviděl směšnou postavičku zrzavého Naphtaliho, rozesmál se. Najednou postavy zmizely a v síni se ozývaly výkřiky hrůzy. Strop sálu klesal níž a níž. Všichni byli hrůzou přimrazeni. Prosili rabbiho, aby strop zastavil. Rabbi vztáhl ruce a klenba se zastavila ... Náhrobní deska rabbiho Láva je samý kamínek. Říká se, že tomu, kdo tam položí kamínek, vyplní rabbi přání, na které myslí. Pro Židy jsou kamínky květiny. Míjíme náhrobní kameny Josuy, syna Jehudy a jeho manželky Gabriely, pomník Sáry, manželky Josefa Katze.

Říkalo se o nich, že jsou z roku 606. Pak se přišlo na to, že to bylo o tisíc let později. Ale i tak patří hřbitov k nejstarším. Je tu deska ze 14. století. Protože se nemohlo rozšiřovat ghetto, a tedy ani hřbitov, vrstvily se hroby na sebe. Jenom náhrobní kámen se vytáhl na povrch. Židé mají totiž pověru, že se s hrobem nesmí nijak hýbat. Na některých místech je až 12 vrstev. Každý náhrobní kámen má ozdobný symbol, který naznačuje stav nebo povolání pohřbeného — reliéf panny s prstenem je náhrobkem nevěsty, jelen je znakem hebrejského jména Cebi, hmoždíř s paličkou jsou lékárníci, lev je symbol Jehudův, krejčovské nůžky označují krejčího. Napravo od hrobu rabína je tzv. pahorek nefele (nefele znamená potrat), kde se pochovávaly do 17. st děti, které se nedožily jednoho měsíce. Náhrobní kámen se ženskou postavou uprostřed dvou kohoutů je symbol rodiny Hahnů„ Má také svou pověst. Katolický kněz, odpadlík od židovstva, chtěl být pochován v hrobě židovského děvčete, které v mládí miloval. Každou noc ho přepravuje kostlivec přes Vltavu a jdou ke sv. Vitu, kde kněz hraje na varhany kajícné žalmy. Pinkasova synagoga je na konci hřbitova. Její stěny jsou popsány jmény 77 000 židovských obětí. Bez náhrobku, bez kamínků se tu řadí jména, o kterých víme méně, než o těch, co zemřeli čtyři století před nimi.A tady také mohu zakončit prohlídku míst které dýchají tajemstvím a dávnými příběhy.