Další z dárků císařovny.

Další dárek od Sissi dostala její vnučka Erszi opět k Novému roku.Byla to brož v podobě jezdeckého bičíku ze zlata a diamantu,nebyla to velká brož,měřila 4 cm a váži 3 gramy,ale i tak jak vidíte,je to pěkná práce.

Sissin čtyřlístek k Novému roku.

Tuto brož v podobě čtyřlístku s perlou - darovala své vnučce Elisabeth ("Erszi") císařovna Alžběta u příležitosti nového roku v v roce 1895.

Křestní dar císařovny Alžběty Rakouské své vnučce Alžbětě Františce.

 27. ledna 1892 se narodila ve Vídni dceři císařovny Marii Valerii dcera  Alžběta Františka známá jako Ella.Císařovna ji věnovala jako její kmotra tuto soupravu ke křtu.Je stříbrná,zčásti zevnitř zlacená a skládá se z 11 části,podtácků,mýtka,kádinky,dvou hrnků,polévkovou lžicí,lžičky,,moka lžičkou,,vidličkou a nožíkem,chrastítko, všechny díly (kromě chrastítka) byly označený arcivévodskou  korunou,mistrovskou  značkou JCK = JC Klinkosch,originální kožené pouzdro mělo také vyrytou arcivévodskou korunku 

Vějíř Alžběty Bavorské-Sissi

Toto je vějíř císařovny Alžběty-obrázek na tomto smutečním vějíři,namalovala její dcera Marie Valerie,namalovala zde vrabce a motýly a podepsala se na něm svou značkou "MV" (Marie Valerie), je dlouhý 37 cm a císařovna ho používala okolo roku 1870.Pro zajimavost,tento vějíř byl vydražen v roce 2005 za 6250 Euro

Císař na penzi

Ferdinand V Dobrotivý

 Rakouský císař Ferdinand I. (jako poslední korunovaný český král Pátý) vzdal se 2. prosince 1848 trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a ještě téhož dne odpoledne odcestoval přes Olomouc do Prahy. Měl na ni příjemné vzpomínky z doby své korunovace (7. září 1836) a též pražské podnebí bylo mu, poněvadž byl od mládí nemocen, doporučováno jako velmi příznivé. Byt pro bývalého císaře a jeho manželku Marii Annu, dceru sardinského krále Viktora Emanuela, byl připravén v I.poschodí královského hradu. Bylo to sedm  řadových pokojů v jižním hradním křídle,s  pohledem na město a do protilehlých zahrad. Velkých příprav nebylo vlastně třeba. Přestěhoval se pouze nábytek z druhého poschodí, který kdysi používal vypuzený francouzský král Karel X.Malý dvůr bývalého mocnáře se sestával s komořího  a pobočníka hraběte Sisingera ,sekretáře, ordonančního důstojníka, dvou osobních lékařů a zpovědníků,monsignora Aloisia Bragato a dona Negrelliho (pro bohoslužby excísařovy vystavěl dvorní erár na druhém hradním nádvoří kapli, nic se ale neohlížeje na to, že svým pseudorenesančním zevnějškem nezapadá do hradního celku-ale dnes se dějí mnohem horší věci. Císařovnin dvůr nebyl početnější. Tvořily jej dvorní dámy Eugenie hraběnka di Santo-Georgio, Marie komtesa Cornorovská d'Orowa-Liptowa (slyšíte jméno oravského Liptova?), později proslulá nešťastným milostným románkem, a Anna baronka ze Zedlitzů. Tito dvořané bydlili v hradním přízemí, přímo pod bytem svých pánů. Další přízemí zaujaly byty nečetného služebnictva. Ke dvoru patřily též hodnosti čestné a titulární, jako dvorního kapelníka (byl jím ředitel kůru sv. Víta Jar. N. Škroup, po něm Skuherský a Smita), různých dvorních hudebníků (mimojiné Smetana a Dreyschock), dokonce i tanečního mistra. Dočasní držitelé těchtc hodností bydlili však dole ve městě a na hrad pouze docházeli. Denní rozvrh dodržoval bývalý císař s pedantickou přesností. Ráno o sedmé účastnil se s chotí mše sv., kterou sloužil v dvorní kapli některý ze zpovědníků. Pak byla snídaně, po níž sjížděl Ferdinand kočárem dolů do města, doprovázen osobním lékařem. Po obědě partička kulečníku s komořím. Pak návštěva královské zahrady s nezbytnou zastávkou ve sklenících, kde mu přednášel universitní profesor Kostelecký o botanice. (Excísař zajímal se o ni skutečně nadšeně a jeho herbář, obsahující 10000 sušených květin, byl unikem). Podvečery byly věnovány hudbě. Ferdinand, jenž byl sám dobrým klavíristou, miloval lehkou sentimentální hudbu a všechny melodie do C-Dur. Z tehdy módních oper Flotowovu Martu a Svobodova Ducha hor. K této opeře vztahuje se anekdota: Bedřich Smetana, tehdy již proslulý pianista, hrával Ferdinandovi každý pátek večer. Císař dostavoval se přesně o šesté a hned usedal do připraveného křesla. „Znáte něco ze Svobody?" tázal se vždy stejně. „Ano, Veličenstvo, Ducha hor'," odpovídal právě tak umělec. „Tedy prosím, pane dvorní hudebníku." Hudebním salonem linuly se tesknobolné arie hudebně bezvýznamné opery. Smetana hrál a císař poslouchal v extasi. Po chvíli vztáhl bývalý mocnář ruku: „A teď prosím o sbor havířů." Havíři pěli z klavíru truchlivý sbor tak dlouho, dokud do něho nezazněl zvuk sloupkových hodin, hlásících sedmou. Císař vstal a podporován tělesným lékařem, kráčel zvolna ke dveřím. Od nich se poobrátil, vlídně pokynul hlavou a pravil: „Nedejte se rušit. Můžete hráti dále." Jednou prohodil Smetana neopatrně, že pořádá ve svém ústavu hudební večírky. Císař se toho chopil, slíbil přijíti a nedal si za nic na světě svůj úmysl, na němž trval s umíněností dítěte, od tělesného lékaře vymluviti. Tak zastavila jednoho večera císařská ekvipáž před nárožním domem Staroměstského náměstí a Železné ulice. Produkce se protáhla téměř k půlnoci. Ferdinand totiž při hudbě usnul a nikdo neměl odvahu jej probuditi . . . Jako dvůr o šesté vstával, tak uléhal o deváté k spánku. Zdá se,. že pravidelnost spojená s bezstarostnosti velmi přispěla k tomu, že v Praze zmizely záchvaty padoucnice, jimiž byl Ferdinand sužován od mládí, a zdraví se mu upevnilo tak, že dosáhl požehnaného věku 82 let. Pražané měli dětinsky dobráckého starce velmi rádi. To nebyl panovník, odívající se krunýřem povýšené nepřístupnosti, ani takový zatrpklý mrzout jako byl francouzský exkrál Karel X. (ač žil v Praze téměř tři léta, do města s hradu vůbec nesestoupil). Ferdinand byl císař téměř lidový to ostatně ukázal již za doby svého panování ve Vídni. Pražané jej vídávali každý den dopoledne, kdy přijížděl kočárem do Nových alejí a odtud podnikal v doprovodu některého dvořana menší procházky : buď k bráně Prašné nebo Koňské a odtud kousek cesty po hradbách.

Marie Anna Savojská-manželka Ferdinanda V.Dobrotivého

 Někdy zůstal v Nových alejích a pozoroval s kamenné lavičky u Wimmerovy fontánky okolní život. „Ferdáček",— jak mu mezi sebou Pražané důvěrně říkali — po ulicích cupital malými krůčky a ustavičně nadzdvihoval huňatý cylindr, ať už jej někdo zdravil či nikoli. Podle mechanického, ale svérázného způsobu smekání klobouku poznávali občané císařského pensistu na dálku. Císař měnil s oblibou svoji tvář. Úzký obličej se štíhlými kotletami nechal obrůsti mohutným šedivým plnovousem, aby se po čase objevil užaslým Pražanům s hladce oholenou tváří z doby empiru. Ferdinand chodil vždy v civilu. Jen jednou do roka , na své narozeniny ,oblékal se do své starodávné generálské uniformy (její tvar se již v armádě nenosil) a dívaje se z hradního okna, přijal blahosklonně defilé pražské posádky. Na ulicích rád oslovoval neznámé lidi, mísil se do shluků a zle se zlobil na své okolí, bránilo-li mu v tom. Velmi nemilostivě vyhuboval hradčanskému policejnímu komisaři, že odstranil se zámeckých schodů pouťové prodavačky, nevěda, že tím odstraňuje i Ferdáčkovo potěšení. Starý císař pozoroval s okna svoje poddané jako za patriarchálních časů. Každou chvíli obracel se do pokoje na komořího německou otázkou: „Řekl mi, Sisinger, co je to potvora, co je to držka, co je to facka?" a upřímně se radoval z vysvětlení záhadných slov. Duševní obzor excísařův byl velmi úzký a jeho povaha směsí slaboduchosti, dobráckosti, štědrosti a bonhomní ironie. Pro tyto vlastnosti řikali mu Pražané „Dobrotivý", kteréžto pojmenování přešlo pak do dějin. Kolovaly o něm četné anekdoty, pravdivé i smyšlené: jak chtěl jeti roku 1866 v čele „své" armády do boje, o honu u knížete Furstenberga (s pointou „Tohle že je nějaký orel? Vždyť má jen jednu hlavu!"), o Ferdinandově výroku k slavnému pianistovi Alexandru Dreyschockovi : „Milý Dreyschocku, slyšel jsem Liszta, Brahmse a Rubinsteina, ale tak jako vy . . . tak jako vy , se mi nepotil při hře žádný . . ." Kromě rostlin a hudby zajímal se excísař nadšeně o mechaniku a vynálezy strojního průmyslu. Rád zajížděl na Smíchov, kde byly tehdy největší pražské přádelny, dal si vykládati o výrobě tkanin a celé hodiny stál u vytržení nad důmyslným složením a prací strojů. Obdivoval též umné složení staroměstského orloje, o jehož mechanismu dal se poučovati profesorem a hvězdářem Dr. Bohmem. Ferdinand měl v stáří radost z toho, že se při nestálém zdraví dožíval vysokého věku. Radoval se ze života, ale přesto se těšil , na svůj vlastní pohřeb.Rád naslouchal vypravování o slávě a pompě, která ho čeká po smrti, se všemi podrobnostmi, na příklad jak dlouhý bude smuteční průvod, jaké vojsko se ho zúčastní, kteří hodnostáři, jak dlouho budou zvonit zvony, kdo a za čí asistence bude sloužiti rekviem, kolik salv bude vystřeleno z děl a pod. (Běda vypravěči, jenž by vynechal sebemenší podrobnost! Ferdinand to líčení znal zpaměti!) Také si přál, aby byl pohřben v zeleni malostranského hřbitova a aby jeho pomník byl protějškem kovového náhrobku posledního pasovského biskupa hraběte Thuna. Ale člověk míní, osud mění. Když Ferdinand zemřel roku 1875 skutečně, nařídil nejvyšší hofmistrovský úřad převoz do Vídně co nejjednodušší, bez průvodu, slávy a dokonce v podvečerních hodinách. Na nádraží jel s hradu rychle zavřený pohřební vůz a za ním pět nebo šest smutečních kočárů. Tak se Pražané, v jejichž městě prožil bývalý monarcha plných 26 let, nemohli s dobráckým starcem ani rozloučiti.

Láska arcivévodkyně Marie Josefy a herce Otto Tresslera

arcivévodkyně Marie Josefa

 Tento článek je věnován Marii Josefě,matce našeho posledního císaře Karla — ubohé arcivévodkyni, kterou Otta představil svým opilým kumpánům, s nimiž vnikl do její ložnice, jako „nahou arcivévodkyni". Zatímco její muž pobýval většinu času mimo dům, seděla Marie Josefa s dětmi ve vídeňském Augartenském paláci, v němž se nesourodý manželský pár usídlil. Marie Josefa se narodila 31. května 1867 v Drážďanech jako dcera krále Jiřího Saského a portugalské infantky Marie Anny. V roce 1886 byla jako teprve 19 letá  provdána za rakouského arcivévodu Ottu. Známou se stala především jako matka pozdějšího císaře Karla I., který se po smrti Františka Josefa I. v roce 1916 marně pokoušel odvrátit zánik podunajské monarchie. Manželství rozhodně nebylo šťastné a Marie Josefa nepochybně věděla o záletech svého muže. Jen tak si totiž lze vysvětlit její neobvyklý krok,vyžádala si audienci u císaře a přednesla mu velmi neobvyklou žádost. Chtěla po stařičkém monarchovi, aby jí přiznal stejná práva, jaká měl její nemilující choť Otto. Jinými slovy: chtěla od císaře, aby jí povolil milence. A František Josef I. jí ho údajně schválil. Vhodnou osobu si Marie Josefa už také vyhlédla: byl jí dvorní herec Otto Tressler. Byl vdovcem a svého času upoutal dokonce i pozornost rumunské královny, která jej několikrát pozvala na čaj. Marie Josefa teď učinila totéž a také ona byla pohledným hercem okouzlena. Otto Tressler se stal v Augartenském paláci pravidelným hostem. Přesto usilovali vehementně o to, aby jejich láska zůstala utajena. Oba si byli samozřejmě vědomi toho, že se nikdy nebudou moci vzít. Koneckonců postoupil po smrti korunního prince Rudolfa manžel Marie Josefy v pořadí následníků trůnu na druhé místo. O rozvodu tedy nemohla být řeč. Tressler byl také zoufalý, nechtěl svou lásku trvale tajit. Ve své bezradnosti se dokonce několikrát svěřil následníkovi trůnu. arcivévodovi Františkovi Ferdinandovi, který byl jeho velkým příznivcem. Nic to však nepomohlo. Tresslerův vztah k Marii Josefě musel být i nadále přísně utajován. Milencům nezbývalo než se dál spokojit s hodinami, které společně trávili v Augartenském paláci v době, kdy se arcivévoda Otto vydával na své pitky. Marie Josefa pořádala společenské večeře, k nimž byl zván i Tressler. Občas to však mezi nimi také zaskřípalo, jak přiznává sám představitel hlavní role. Nelíbilo se mu například, když po něm Maria Josefa požadovala, aby před shromážděnou společností předváděl své herecké umění. Tressler píše: „Těšil jsem se, že také jednou budu jen prostým divákem (...), když vtom se na mne arcivévodkyně obrátila s výzvou: ,Ach, udělejte nám tu radost a dejte něco k lepšímu!'. Byl jsem dokonale vyveden z míry a odpověděl jsem: ,Císařská Výsosti, nejsem na něco takového připraven!' — ,Prosím, udělejte nám přesto tu radost' ,Je mi velice líto, ale neznám nic nazpaměť' — ,Tak nám předneste něco klasického' — ,Nic neumím" A Tressler dál pokračuje: „Arcivévodkyně na mne začala znovu naléhat, až jsem nakonec vyskočil a zarecitoval Schillerovu Rukavičku. Na závěr jsem přistoupil k arcivévodkyni a zarecitoval: ,A hodil jí rukavičku do tváře' — přitom jsem vyndal kapesníček a za všeobecného veselí jsem jej hodil arcivévodkyni k nohám. Pak jsem zasyčel: ,0 Váš dík, ctěná dámo, nestojím! A v témže okamžiku ji opouští.' Měl jsem v úmyslu tento závěr balady využít i ke svému odchodu, ale vrchní hofmistr mne uchopil za paži a dovedl mne zpět k arcivévodkyni. Ta mi poděkovala a pozvala mne, abych zůstal na čaj. Pak jsme seděli u stolu a hovořili o všem možném." (Cit. podle: Stadtlaender, Habsburg Intim) Princezna svému oblíbenci odpustila, koneckonců neměli tolik času, aby jej mohli trávit hádkami. Krátké společné chvíle naplňovali jinými aktivitami. Později začal Otto Tressler arcivévodkyni poskytovat vedle tělesného potěšení také duchovní útěchu. Hanba, kterou na ni svým chováním uvaloval arcivévoda Otto, byla neúnosná. V roce 1906 její manžel konečně zemřel a Marie Josefa se stala vdovou. Nepomýšlela však na to, že by se za dvorního herce provdala. Bránilo jí v tom přebujelé vědomí stavovské nadřazenosti, které sají členové vysoké aristokracie takříkajíc s mateřským mlékem. Krátce po arcivévodově smrti se čerstvá vdova s Ottou Tresslerem naopak rozchází. Zatímco on se nedlouho poté oženil, zůstala již Marie Josefa sama a plně se věnovala výchově syna, pozdějšího císaře Karla I. Tressler ještě stačil udělat kariéru na filmovém plátně. Marie Josefa na něj nikdy nezapomněla. Až do svého konce — zemřela v roce 1944 — chodila na všechny jeho filmy a snila o šťastných hodinách strávených v jeho náruči.Zdroj-Nevěry Habsburků-Robert Seydel,net,

Svatba ve stopách Sissi

Před zraky evropské aristokracie a šlechty si 18.řijna 1997 řekli své ano vnuk posledního rakousko-uherského císaře Karla I. a jeho nevěsta Eilika von Oldenburg .Před Svatoštěpánskou katedrálou v Budapešti je tehdy vítalo přes 2000 lidí.

Svatební šaty nevěsty měly přes dva metry dlouhou vlečku,25-letou Eiliku vedl k oltáři její otec Johann. Svatební závoj nevěsty je dědictví rodiny, její prababička ho měla již při své svatbě v roce 1896.Mezi hosty byli mimo jiné, král Hassan z Maroka, monacký princ Albert, princ Felipe Španělský, princ Laurent z Belgie a členové domu Hohenzollernů, Lichtenštejnu, Windisch-Graetzu, a 70 Habsburgu a Oldenburgu.Po církevním snatku šli novomanželé ve stopách staré monarchie v Maďarsku. Po civilním obřadu na radnici v Gödöllö navštívili zrekonstruovaný zámek oblíbený císařovnou Alžbětou Rakouskou.