Zajimavé stránky na internetu

Dneska pro zájemce o historii Brna.Chcete vidět jak vypadalo Brno ve 14.století,v 17,nebo 19?Potom si otevřete tyto stránky-http://www.brno1645.cz/download.htm  Roku 1867 pořídil fotograf Josef Homolka z věže kostela svatého Jakuba soubor fotografií, které téměř v úplnosti zachycují panoramatický výhled z uvedeného místa. Pomocí této webové aplikace máte možnost porovnat, jak se město Brno během 145 let změnilo.http://panorama.brna.cz/

12.7.1866-příchod Pruské armády do Brna

Kleinův palác - náměstí Svobody v roce 1866 

 V předvečer obsazení Brna Prusy,11.července 1866,odstěhovali se nejvyšší zemské úřady do Uherského Hradiště,bylo to C.K. místodržitelství,zemská finanční direkce,poštovní ředitelství,správa loterijní,různé státní pokladny,tzv. psací hlavní stan a polní pošta do Olomouce.Odešla i vojenská policejní stráž a vojenské orgány.Péči o veřejnou bezpečnost na sebe vzala obecní rada.Brnané z toho usoudili,že Prusové se blíží k Brnu.V noci z 11. na 12.7 Brnem protahovala ustupující rakouské kavalerie a vykládala lidem o srážce u Tišnova.Od rána 12.7 se Brno připravovalo na příchod Prusů,na rozdíl od jiných měst,Brno neopustilo mnoho jejich občanů,snad to bylo dáno rychlostí pruského postupu.V 9.hodin se rozneslo po městě,že Prusové už stojí u Kartouz,a skutečně tomu tak bylo.Mnozí obyvatelé už od rána z výšin,zejména Špilberku vyhlíželi Prusy.Ještě před jejich vstupem do Brna byly na chrámových věžích,erárních budovách,gymnáziich a technice vztyčeny bílé prapory,na znamení toho že Brno je otevřené město a jeho obyvatelé se nebudou chovat nepřátelsky k pruskému vojsku.V 9.15 vjelo do ulic několik pruských dragounů,prohlédlo si ulice a,místodržitelství a svatojakubský chrám a odcválali zpět ke Kartouzím.Davy lidí vyšli zvědavě do ulic.V 10 hodin vyjel purkmistr dr. Jiskra,radní,a starší Placatka,Zuiš a Kavka,Prusům vstříct.Na vozech měli bílé prapory.Pan purkmistr Prusy kteří už byli na kartouzské celní linii,ujištoval,že v Brně už není Rakouského vojska,a že jeho obyvatelé nemají vůči nim nepřátelských umyslů.Bylo mu dáno ujištění,že bude zajištěna bezpečnost obyvatel a jejich majetku.Na to se hnuly pruské voje Velkou novou ulicí k městu.Napřed jel 2. pluk gardových dragounů,pak následovali červení husaři,4.prapor myslivecký,60.pluk Braniborský,na to opět kavalerie,a to pruští huláni,nakonec dělostřelectvo.Byl to předvoj 1. armády pruské,pod vedením J.kr.V.prince Bedřicha Karla.tomuto odřadu velel generál velkovévoda Meklenburg-Zvěřínský.Když první pruská pěchota vkráčela do Brna,byla slyšet všude vojenská hudba,píštaly a bubny,které jsou sice o polovinu menší než rakouské,ale dovedou náramně vřeštět.Píštalníci a bubeníci hráli Dessavský pochod.Vojsko se ubíralo okolo místodržitelství do různých částí města.Oddíl hulánu obsadil hned nádraží,druhý oddíl jel až k Rosickému nádraží a Kumrovicím.Pěchota defilovala na Svatojakubském náměstí před velkovévodou Meklenburským a plukovní hudba vyhrávala pochody.Když vojsko došlo na Zelný trh,vzal velitel Brno jménem krále Pruského v držení,načež vojsko provolalo třikrát Hoch,králi.

Pruská stráž u sv. Mikuláše 

Pruské vojsko se rozložilo k bivaku na Velkém náměstí,Zelném Trhu,Františkově,na kolištích-husaři a dragouni,artilerie na náměstí před protestantským chrámem,bylo jich dohromady asi 8000 mužů.Zvědavci obklopovali vojáky a dávali se s nimi do hovoru,byl tam hluk,ale žádné rozbroje,vojsko se chovalo slušně a brzy zaplašilo obavy které je předcházeli,obchodníci otvírali obchody,brzy začal u nich čilý ruch v obchodě s potravinami a nápoji.Prusové platili hotově stříbrnými i papírovými penězy.Byli rozestavěny stoly i lavice pro důstojníky,kde tito hodovali.Konáci napájeli koně v kašnách,obecní rada se rychle postarala o to,aby bylo ve všem vyhověno pruskému vojsku.Bylo dovezeno ve vozech 8000 bochníků chleba 80q masa,pivo,dříví,slámu,seno.A za okamžik se kouřilo s polních kuchyní.Odpoledne po 6 hodině dorazili do Brna další pruské oddíly a purkmistr vyrazil ke Kartouzské linii přivítat prince Bedřicha Karla jako velitele celé armády.Bylo slyšet hudbu přicházející armády,napřed jela generalita v čele s princem Bedřichem ,purkmistr přivítal příchozí,načež mu velitel odpověděl že očekává přívětivé přijetí od obyvatel a že vojsko bude dobře zaopatřeno.Pak se pohly oddíly různých zbraní,kavalerie,myslivců,několik pěších pluků Braniborských,artilerie,pionýři atd.Princ Bedřich se postavil s doprovodem na konec Nové ulice a celé vojsko před ním defilovalo do města a na koliště.Největší část vojska byla ubytována v domech ve městě a na předměstích,ostatní v kasárnách.U nádraží,pošty,kasáren a jinde byly postaveny vojenské stráže,princ Bedřich se ubytoval v gubernialním domě,velkovévoda  v místnostech generálního komandanta.Zároven na Velkém náměstí zaujalo pruské vojsko hlavní stráž.Večer přijelo do města také asi 10 zajatých Rakušanů,především hulánů a husarů.V noci projížděly městem četné pruské hlídky,ale žádné nepokoje se neudaly.13.7 část vojska opustila Brno.Mezi 11-12  hodinou opět přicházelo Novou ulicí množství vojska,mezi ními jely vozy označené jako hlavní tábor J.V. krále.Okolo 16 hodiny bylo v Brně už asi 30000 mužů.Ve 3 hodiny dojel i samotný král,jehož uvítali purkmistr,biskup,a obecní radní.Král odpověděl že má co činit s ozbrojenou moci,ale ne s pokojnými občany.Ve vojsku že bude panovat přísná kázen,a že všechny škody budou zaplaceny.Král se ubytoval v gubernialním domě a ministr Bismarck v domě kupce Isidora Fleše,princ Bedřich v Neuhauserově hotelu.Veškeré stravování a ubytování zajištovali obyvatelé Brna.V některých domech bylo ubytováno i více než 100 vojáků.14.7 v 10 hodin se u Sv.Tomáše konaly protestantské bohoslužby pro vojsko.15.7 byly pak na kolišti konány bohoslužby pro celou armádu. O dalším pobytu Pruské armády v Brně zase příště.

V Tišnově dne 11.července 1866

Onoho pohnutého roku osmáctistéhošestašedesátého vzpomněl předklášterský farář ve své farní kronice zajímavým rýmováním: „Eis — Maus — Preus — und Scheis!" Toho roku byla totiž dlouhá zima a mnoho ledu — pak se „urodilo" hodně myší — a nakonec přišli Prušáci a s nimi velký průjem — cholera. Dne 11. července 1866 bylo v Tišnově velice živo. Dlouhými pochody unavené ustupující rakouské vojsko odpočívalo. Vojáci hltavě pojídali ve spěchu uvařenou „menáž", byli krmeni koně. Pouze dvě škadrony hulánů byly v pohotovosti. Nikoho však nenapadlo, že již v nejbližších hodinách zde dojde ke krvavé srážce. Ulice i obě náměstí byly vojskem přeplněny. Stísněnost panovala jak v řadách vojska, tak i mezi obyvateli města a každý hleděl s obavami vstříc nejisté budoucnosti. Pouze v hospodách panoval čilý ruch. Hlučno bylo v hostinci U zlatého Jelena, kde šenkýř Matěj Hlávka blahé paměti naléval pověstného vínka červeného. Hlučno bylo i v piterně krčmy Humpolecké i ve starobylé zájezdní hospodě U hradu Pernštejna. Civilní obyvatelé se však již začínali stěhovat do lesů. K této panice došlo proto, že se urychleně z města stěhovaly úřady a den 10. července byl také posledním dnem úředním, Téhož dne poděloval také „pán nad arestanty", profus Pokorný, na „pecírku" některé bojechtivé sousedy starými „kvéry", které přísnost zákona pobrala za předešlá léta četným „raubšicům" z lesů deblínských a lomnických. Kritická chvíle nadešla. Předvoj pruských dragounů se od Louček rychle blížil k Tišnovu a rakouské vojsko pohodlně rozložené, s neosedlanými koňmi, nebylo na srážku připraveno. V hostinci U hradu Pernštejna právě hodoval u starodávného dubového stolu jakýsi vysoký důstojník, když náhle vrazil dovnitř tišnovský starousedlík pantáta Kolbábek a téměř bez dechu zvolal: „Pane komandant, Prajzi só tade!" Důstojník však odpověděl: „Aber was fallt Ihnen nicht em, wo sind nach die Preussen." (Ale co vás napadá, kde jsou ještě Prajzi). V tom však přiběhl „ordonanc", který tuto neočekávanou zprávu potvrdil. To již se rozlehl horkým červencovým dnem vřeštivý zvuk polnice. V největším kvapu chystá se vojsko k odchodu z Tišnova, aby se za městem seřadilo k boji a krylo ustupující mohutné proviantní sbory dojíždějící k Brnu. Rytmistr Berres vyslal okamžitě k Předklášteří vstříc Prusům polovic hulánské škadrony pod velením rytmistra Knesebeka. K prvnímu střetnutí došlo již u mostu přes Švarcavu na prostranství před Špitálkem, kde nastala pravá řež. Na zemi váleli se mrtví a ranění. Vítězství se již klonilo k Rakušanům, kteří byli početné silnější. V tom zavřeští v Předklášteří polnice. Silný oddíl Prušáků se tryskem blíží od kláštera k mostu. Rytmistr Knesebek, který byl v této šarvátce vzorem statečnosti, dostává posilu druhé poloviny škadrony pod velením rytmistra Barrese. Nyní nastala krvavá řež znovu na ulici Klášterské. Rakušané a Prajzi najíždějí na sebe zuřivě — píky a šavle se míhají v rozpáleném vzduchu. Na krátkém úseku silnice pětkrát Prajzi ustoupili, pětkrát couvli Rakušané, až se posléze dostali do úzké, křivolaké ulice, k starobylému domu Na pekle. Koně tančí po zadních nohách, od hub jim stříká pěna na zdi domů, jež vroubí úzkou ulici. Když bitka u domu „Na pekle" trvala již nějakou dobu, otevřelo se v poschodí okno a bylo z něho na bojující Prusy několikrát vystřeleno. Učinil tak panský zahradník Karmazín, který v domě bydlil. Rozzuření Prušáci, kteří měli nyní přesilu, zatlačili rakouské hulány z těsné ulice před Dvořáčkův hostinec „U hradu Pernštejna", kde boj ještě zesílil. Kromě pík a šavlí dostaly se ke slovu také karabiny. Několik pruských koulí trčí dosud v mohutných zdech hostince jako památka na onen červencový den. Podkovy koní, bojem zdivočelých a tancujících po hrbolatých kočičích hlavách městského dláždění, se prudkými nárazy utrhovaly a létaly vzduchem. Pruský major Schak, byv sražen hulánskou píkou s koně, klesá mrtev k zemi. Bitka zuří dále širokou ulicí až k masným krámům a Panskému domu i na malém náměstí. Zápal boje činí z bojovníků hrdiny. Zvláště 271etý hulánský rytmistr hrabě Knesebek, rozdává smrtící rány, avšak prušáckou přesilu nelze zdolat. Zranění koně bez jezdců pobíhají po náměstí pokrytém mrtvolami. Válí se tu v krvi a prachu rakouské čáky vedle pruských přilbic. V blízkém úvoze (nyní silnice k nádraží), kde smrt rovněž kruté řádila, blýská se mezi mrtvolami a potrhaným koňským řemením, množství šavlí, přelomených pík a karabin. Bitva však zuří dále s nezmenšenou silou. Pojednou obklíčilo několik Prajzů rytmistra Knesebeka a on klesá pozpátku s koně, zasažen dvěma sečnými ranami. Naráží hlavou na kámen a zůstává omráčen ležet. Když boj ustával, přiběhl soused Zenotti a s pomocí přítele Skřivánka odnesli rytmistra do stáje Panského domu. Když se vraceli, stali se svědky krvavé scény. Tři rakouští huláni hnali před sebou zajatého pruského dragouna, řvouce naň: „Hund, knie nieder!" (pse, na kolena). Zajatec chtěl využít přestávky v boji a prchnout ke svým. Nacházel se právě se svými pronásledovateli před zadními vraty Panského domu a chystal se vskočit do dvora a tak se zachránit, ale v poslední chvíli někdo ze dvora vrata rychle zavřel, Nebohý Prušák byl skolen devíti hodnými ranami. Krváceje hrozně ze smrtelných ran, dovlékl se ještě po čtyřech, až do síně domu č. 84 u Vlčků, kde za hodinu skonal. Mezitím co se bojovalo v Tišnově, obsadilo rakouské dělostřelectvo výhodné pozice za městem, na hradčanské Horce. Prusové byli zadrženi nenadálým odporem v Tišnově, čímž byly zachráněny ohrožené rakouské kolony, směřující k Brnu a dále k Vídni. Prusové obsadili 11. července Tišnov a jejich přední hlídky pronikly toho dne až do Čebína. V pruském předvoji operujícím v Tišnově sloužil i osmnáctiletý dragounský kadet von Hindenburg, pozdější generalissimus a president Německa. Ztráty na mrtvých, raněných a zajatých v tišnovské bitce, činily na straně rakouské pět důstojníků, 56 mužů a 45 koní. Pruské ztráty nebyly menší. Těžce raněný rakouský rymtistr hrabě Knesebek ležel v bezvědomí na Pan-ském domě. Později byl dopraven do Předklášteří, kde v domě č. 34 (papírna) dne 22. července 1866 zemřel a byl pochován na hřbitově v Předklášteří. Zápis o jeho úmrtí je poznačen v matrice zemřelých těmito slovy: Julius, hrabě z Knesebeku, c. k. rytmistr v 5. hulánském pluku, z Verdenu v Hanoveránsku, ve službách rakouských, 27 roků stár, zemřel na dvě sečné rány, které dostal do hlavy v bitce tišnovské, dne 11. července 1866 za pruské invase. Jiní padlí vojáci byli pochováni hřbitově v Tišnově, kde lze dodnes spatřit hroby opatřené náhrobky.

Historie Jarmarků v Brně

Brno 1664

Brno kostel sv.Tomáše 1842

Jako jiná města mělo i Brno už ve stol. XIII. kromě starších trhů denních a týdenních trhy výroční. O nejstarším brněnském jarmarku, konaném o svatodušních svátcích a trvajícím 14 dní, je zmínka již v městských právech z r. 1213. Privilegium na druhý jarmark, svatohavelský, udělil Brnu král Václav II. r. 1291. Další, začínajíci v sobotu před Popeleční středou, povolen 1357, r. 1419 obnoven letní trh před Božím Tělem, později, r. 1514 zaveden nový trh na základě privilegia krále Vladislava a r. 1574 trh po sv. Lucii; to byl tenkrát čtvrtý, nejstarší, svatodušní mezitím patrně zanikl. Ferdinand III. zvýšil r. 1647 počet výročních trhů na 6; tři dny před každým konaly se trhy koňské a dobytčí.Současně byly změněny dosavadní jejich termíny. Ty byly měněny někdy od případu k případu, zejména aby nekolidovaly se židovskými svátky. „Hosté" t. j. cizí obchodníci osvobozeni byli od placení brněnského mýta ze zboží na trh dovezeného. Na výročních trzích nakupovali hlavně spotřebitelé, v první řadě domácí. Za trhových dnů byly vystrkovány, jako všude jinde, časně z rána korouhvičky na znamení, že, pokud jsou vytýčeny, nesmí nikdo nakupovat kromě místních obyvatel . Byl o to dlouho spor se stavy, ukončený r. 1573 na olomouckém sněmu dohodou, císařem Maxmiliánem potvrzenou; podle ní nesměly korouhvičky státi „nic déle od východu slunce v létě i v zimě než' dvě hodiny a v těchto dvou hodinách aby přespolní nekupovali."Ve velkém se na starých jarmarcích brněnských mnoho nekupovalo. Brněnští velkoobchodníci zajížděli sami na větší výroční trhy ven-kovských měst, jak to víme ze záznamů M. Wunderleho a tam prodávali zase hlavně obchodníkům. V Brně nakupovali obchodníci z menších okolních měst. Předmětem obchodu bylo nejrůznější zboží spotřební a pře-devším výrobky řemeslné, nabízené živnostníky domácími i cizími. Tato cizí soutěž nebyla však vhod obchodu místnímu, jenž se snažil ji omezovat. Výroční trhy byly významným průlomem do monopolu domácího obchodu a řemesel. A tak už r. 1699 začínají v Brně spory o počet jarmarků a délku jejich trvání i o účasti cizích kupců na nich. Obchodní gremium, tehdejší kupecké bratrstvo, domáhalo se r. 1712, aby cizí obchodníci směli obchodovat jen na dvou hlavních výročních trzích, které se měly konat v době, kdy nejsou trhy v Linci, Vídni, Kremži, Štyrském Hradci a Lipsku, aby tak do Brna mohli také továrníci a velkoobchodníci, aby bylo obnoveno Brnu právo nuceného skladu, a aby cizinci byli povinni opět od hranic vozit zboží do Brna. Obchodníci se domnívali, že tak zabezpečí si vliv na obchod cizím zbožím. Na jejich stížnosti na zkracování živností a obchodů nařídil císař Karel VI. r. 1717, že cizí kupci musejí hned po skončení jarmarků zboží odvézt nebo uložit do skladišť, magistrátem kontrolovaných, jak to bylo už dříve a to všeobecně zavedeno.Obecní správa naopak výročním trhům přála, návštěvníci jejich přinášeli do města peníze. A proto také, aby jejich rozvoj podporovala, koupilo město r. 1708 t. zv. Salmovský dům v Dominikánské ulici s průchodem do ulice Starobrněnské, a r. 1711 se usnesla rada přeměniti jej na nákupní dům (Kaufhaus), tak aby se v něm zřídily sklady pro obchodníky plátnem z Mor. Třebové, Svitav a ze Slezska a Saska.Tento návrh byl brzy proveden. Roku 1718 už tu měli 49 krámků obchodníci plátnem ze slezského Schmiedeberku, r. 1725 už 66. „Schmetterhaus" — jak mu tito slezští obchodníci začali říkat a jak se tento název později obecně ujal — stal se střediskem jarmarků a základem dalšího jich rozvoje. Už tenkrát zajížděli na ně uherští a sedmihradští kupci, a zboží lněné a vlněné byly hlavními předměty obchodu. Platilo se hotovými penězi nebo zbožím jiným, nejvíc juchtou. Do Brna začali tenkráte zajíždět také obchodníci z Norimberku.Tento slibný obchod byl ale zabrzděn zřízením celních hranic moravských r. 1731, ale ne na dlouho. Toho roku byly stanoveny 4 osmidenní výroční trhy a to vždy v pondělí po první neděli postní, po Božím Těle, po Narození Panny Marie a po Početí Panny Marie, jak se toho obchodníci už dávno domáhali. Roku 1756 prodlouženy výroční trhy zase na čtrnáctidenní a současně zaveden, vedle dvou trhů na vlnu, r. 1753 povolených, trh koňský, aby byl zlepšen chov místních koní.To už zase pokračoval rozkvět brněnských jarmarků, jemuž vláda jako vůbec t. zv. „zvelebení komercií" přála a o něž soustavně pečovala. Roku 1774 zařadila Brno do I. třídy tržních míst.Rozsah výročních trhů můžeme dobře posouditi ze sazebníku poplatků tržních míst, r. 1763 městskou správou vydaném. Tržním místem byl předně Salmovský dům, dále soukenné krámy na hlavním náměstí a v soukromých domech, boudy židovské, krámy „železných kramářův a cizích kovářův i taky jiných, kteří podle loktu jejich zboží vyměřujou", stánky vlašských a jiných cizozemských kupců, „kupcovní boudy na rynku", stánky pláteníků a tkalců, soukeníků „ordinárních kramářů", stánky kde prodáváno „klozyrované (polévané) tak sloucí skalické všelijaké nádobí", stánky nožířů a sklenářů, „kramářův citronů", „špatných pantlí", nití, stánky soustružníků, bavorských knihařů a kramářů, vlašských a jiných kramářů „v krátkém zboží handlujících", kramářů štýrských, prodavačů krajek. Poplatky byly odstupňovány podle výnosnosti a významu obchodu; v Salmovském domě platilo se z každého kotce nebo prodavače 51 kr., kupci norimberští 1 zl. 6 kr., židé 7 kr. až 2 zl. Italové a jiní cizinci platili 21 kr. z místa, soukeníci podle počtu kusů sukna a pláteníci podle kop, ostatní pak 4 kr. 2 denárech až 12 kr. O výročních trzích obchodovali také obchodníci podomní citrony, krajkami, krátkým a materiálním zbožím, cizím, chebským a jiným nádobím, hrnčíři, bednáři, „Vlaši s pastima na myši". Těm stanoven poplatek 15-45 kr. Vedle Salmovského domu používali cizí obchodníci i skladiště při vážním domě na Velkém náměstí, a hlavně najímali krámy v soukromých domech. Dalšímu jejich rozvoji prospěl císařský patent z r. 1764 o nové úpravě výročních trhů. Omezil účast cizozemských obchodníků jen na trhy v Brně a Olomouci a na prodej zboží, jehož dovoz byl dovolen. Dovážené cizí zboží musilo být na hranicích značkováno. Židé byli z tohoto obchodu vyloučeni. Z doby jen o něco pozdější zachoval se nám popis jarmarku od pozdějšího brněnského textilního továrníka H. Hopfa, tenkrát úředníka továrny Koffillerovy. Brno nebylo sice podle něho možno srovnávat s Vídní, Berlínem nebo Hamburkem, mimo Mannheimu, Munsteru a Lipska ale není v Německu významnějšího města. Nemá tak velký obchod jako Lipsko, je tu však hodně zámožných kupců a zámožných bankéřů. Čtyři brněnské výroční trhy podobají se už velmi veletrhům; nejsou tak velké jako v Lipsku, Brunšviku nebo ve Frankfurtu, předčí však kasselské. Zajíždějí na ně velkoobchodníci z Vídně, Lince, Opavy, Saska, Štýrska, Norimberku, ale i z Uher a Turecka a také všichni moravští a někteří cizí fabrikanti, tak zejména tiskárny bavlněného zboží z Letovic a Kettenhofenu. Venkovští obuvníci přivážejí takové množství zboží, že zaplní jím celou dlouhou ulici ,a za dvě hodiny mají je vyprodáno. Že v některých oborech se hodně prodávalo, toho dokladem jsou na př. katalogy knih, map a globů, které o výročních trzích brněnských vydávali někteří knihkupci, jako r. 1776 J. G. Weigand z Vídně nebo r. 1792 P. Stossberger z Mikulova. Ještě podrobněji popisuje nám je Hempelova brněnská kronika z devadesátých let,tedy z doby, kdy v Brně i jinde začínala vyrůstat tovární výroba textilní. Začátek trhů byl vytrubován s radniční věže, jako dříve. Trhy byly rozloženy po celém vnitřním městě. V Salmovském domě byli křestanští a židovští pláteníci. Na Zelném trhu vídeňští obchodníci střižním a galanterním zbožím. V Radniční ulici krátké zboží, modní zboží, krajky a stuhy. Na Dominikánském náměstí židé. V ulici Zámečnické italští a řečtí specerejní obchodníci. Na Velkém náměstí za hlavní strážnicí punčochy a boty a dále lněné a vlněné zboží, před hlavní strážnicí obrazy a rytiny. V ulici Sedlářské čižmy a dětská obuv. Prodávající přijížděli z Jihlavy, Uničova, Šumperka, Šternberka, Opavy, Prahy, Rumburku a Frýdlantu, Vídně, Sv. Hypolita, Vídeňského Nového Města, Lince, Salcburku, ze Štýrska a Polska; nákupci z Čech, Rakous, Uher, Haliče a Polska, mezi nimi mnoho židů. První den se nakupovalo, druhý, až ti, co měli také zboží na prodej, natržili, platilo. Tento popis doplňuje jiný z r. 1800. Na jarmarku toho roku prodávala se káva a cukr, šafrán, alaun-tj kamenec a vitriol, dřevo na barvení, vosk a med, kůže, sukna, kašmíry, hedvábné zboží, stříbrné a zlaté lemovky, textilní výrobky viněné a bavlněné ze severních Čech. Ve velkém množství prodáváno zejména textilní zboží; tak jediná továrna z Dol. Rakous prodala na jednom brněnském trhu za 90.000 zl. bavlněných látek. Ve druhé polovici XVIII. stol. se poměry jak z právě uvedeného je patrné -- změnily. Silně omezen a ke konci znemožněn byl obchod zbožím cizozemským. Následkem toho přestala návštěva slezských obchodníků plátnem, jimiž byl Salmovský dům obsazen a na místo nich najímali si skladiště jiní obchodníci hlavně židovští. Bývalo jich tu tolik, že r. 1797 žádali, aby si mohli v domě zřídit malou modlitebnu (thoru). Žádost byla jim zamítnuta, protože stálá židovská modlitebna byla v hostinci na Novém Světě na Křenové, a mimo toho se bála vláda nepokojů, které by mohly vzniknout. Rozsah obchodů se však nijak nezmenšoval, naopak rozšiřoval, trhy rozšířily se po celém vnitřním městě a prodáváno dál víc v drobném přímým spotřebitelům. Po napoleonských válkách a státním úpadku r. 1811 rostou výroční trhy opětně. Roku 1822 vydaný dvorský dekret upravuje nově obchodování na nich; stanoví, že prvé tři dny prvého týdne určeny jsou k vybalování zboží, už jarmarečním regulativem z r. 1774 zásadně uznané, a ku prodeji ve velkém, a že vlastní obchod začíná až ve čtvrtek. To neplatí pro privilegované továrníky, oprávněné k zřizování vlastních skladů v hlavních městech, kteří v Brně nebo předměstích svoje sklady mají. V té době začínají růst také 4 trhy bývalého poddaného městečka Starého Brna, pro něž však jako trhy II. třídy neplatí ustanovení o vybalovacích dnech. Obchodní ruch na výročních trzích je zvyšován trhy koňskými, jež se konaly v pondělí po nich, a trhy obilními tři dny po nich.Na vrcholu rozvoje byly výroční trhy ve čtyřicátých a začátkem padesátých let předminulého století. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozrůstající průmysl textilní byl hlavním činitelem při rozšiřování obchodů na nich, jež umožňovala lepší a levnější doprava železniční. Od r. 1839 mělo Brno železniční spojení s Vídní a od r. 1848 s Prahou. Vedle obchodu textilního rozvinul se silně obchod kůžemi, vlnou a surovinami. Podrobnou zprávu o jarmarcích podala obchodní komora ve své zprávě za r. 1851. Podle ní dovážely se na brněnské trhy výrobky všech rakouských zemí a částečně i z ciziny. Velkého významu nabyl obchod manufakturní, největší v celé monarchií. V obchodě surovinami bylo Brno i v pravidelném obchodě jedním z největších středisek. Nakupují se zde i pro ostatní země i pro cizinu nejvíc na výročních trzích. Vlnu moravskou, uherskou, polskou, ruskou a rumunskou nakupují zde obchodníci a továrníci domácí i z ciziny. Roku 1851 bylo prodáno v Brně 40.000 centů vlny, z toho tři čtvrtiny na trzích. Vídeňští kupci nakupují na trzích kožešiny, hlavně z Haliče a vozí je dál do Lipska. Pro potaš je Brno hlavním obchodním střediskem, pro domácí i uherskou. Z Haliče a Uher vozí se sem med a prodává do Čech a Slezska. Lůj přiváží se z Uher a podunajských knížectví a sádlo z Turecka. Obojí prodává se pak do Čech, Moravy, Slezska, Štýrska, něco i do Švýcar a přes Terst. Z Haliče a Ruska dovážejí se koňské žíně a prodávají do Vídně a Uher, něco i na Moravě. Švestky prodávají polští obchodníci do Čech, Moravy, Slezska a Rakous. Fenykl a kmín haličský a ruský anýz do všech zemí rakouských, hlavně k výrobě olejů. Něco uherského a italského konopí českým a moravským továrnám a řemeslníkům. Haličský len pro domácí potřebu, něco i do Čech a Vídně. Velký obchod provozuje se surovými i vydělanými kůžemi. Na trh dovážejí se i kůže barevné. Největší význam má však obchod manufakturní, soustředěný na jarních a podzimních jarmarcích brněnských a starobrněnských a letním brněnském. Zboží na ně dovážejí továrníci i menší výrobci hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Prodává se tu české zboží bavlněné hlavně z Prahy, Kosmonos, Č. Lípy, Kutné Hory, Turnova, Lanškrouna, Rumburku, Šluknova, Jablonce, Králík, Vrchlabí, Aše, látky tištěné, bavlněné šátky, moravské modrotisky, bavlněné cíchy z Červené Vody, bavlněné a lněné zboží ze Šternberka, Frenštátu, bavlněné zboží slezské, prostějovské a svitavské, lněné zboží ze Šumperka, Andělské Hory, Vrbna, Náchoda, přízové plátno z Rýmařova, orleany z Liberce, vlněné a polovlněné zboží z Ústí, Rumburku, Aše a Děčína, lehké látky vlněné z Jihlavy, vlněné šátky z N. Jičína, flanely z Lipníka, sukno ze Svitav, Bystřice n. P., Měřína a Třebíče, Ústí n. O., Lanškrouna, Humpolce a Polné. Zboží cizozemského bývá jen málo. Kupci jsou velkoobchodníci i maloobchodníci, velkoobchodníci z ce-lého Rakouska, maloobchodníci z Moravy a Slezska. Manufakturní zboží textilní, v Brně velkoobchodníky nakoupené, prodává se dále na ostatních velkých výročních trzích ve velkých hlavních městech, zejména také v Pešti a Debrecíně. Pět těchto brněnských a starobrněnských výročních trhů mělo tedy ráz skutečných veletrhů, ostatní dva byly hlavně detailní.Velká část stálých návštěvníků jarmarků z řad továrníků a grosistů mělo v Brně svoje stálá skladiště, hlavně na Zelném trhu a ve Starobrněnské ulici, tedy v blízkosti Salmova domu. Roku 1856 bylo to 60 firem textilních, v tom 12 z Prahy, 8 z Vídně, 6 z České Lípy, 4 z Ústí n. L., 3 z Aše, další pak ze všech větších středisek textilního průmyslu v Čechách a na Moravě, tak z Broumova, Rossbachu, Liberce, Kosmonos, Bučovic, Svitav a z Mor. Třebové. Z jiných oborů, na trzích prodávajících bylo tu 6 grosistů z oboru kloboučnického, koželužského, a výroby voskovaného plátna. Komora odhadovala obrat jen v manufakturním zboží, na 7 brněnských trzích docilovaný, při prostředně dobrém odbytu na 16 až 18 mil. zl. ročně. Tolik asi činila tenkráte hodnota výroby celého brněnského průmyslu textilního, zaměstnávajícího na 16,000 lidí. Ceny v Brně za textilní zboží placené byly směrodatné pro celý obchod ostatní. Brněnské trhy byly tehdy stále ještě z největších v celé Evropě. Už v padesátých letech začínají obchody na nich pomalu klesat. V obchodě ve velkém projevuje se jednak snaha prodávat zákazníkovi přímo, jednak rostou speciální velkoobchody v různých větších městech, což působilo na zužování rozsahu brněnských jarmarků. Detailní obchody jarmareční zatím prosperují dál. A jako ve všem, ukazuje se také na nepřístojnosti v jarmarečních brněnských obchodech, na výprodeje a premie nákupní. To bylo podnětem stížností na takovou nekalou soutěž, podávaných zejména obchodními komorami olomouckou a vídeňskou. Ale ještě r. 1857 poukazovala obchodní komora brněnská na význam výročních trhů brněnských, jichž obrat činí polovinu obratů veletrhu lipského, ale současně dožadovala se úpravy časového pořádání a omezení jich trvání. Roku 1861 byly přeloženy na vhodnější termíny a r. 1862 povýšeny trhy starobrněnské na trhy prvé třidy.-úpadek trhů však nepřestává a zavdává podnět k dalším snahám reformním. Už r. 1851 navrhovala komora snížení počtu výročních trhů, ale teprve r. 1865 konají se úřední porady o zmenšení počtu trhů brněnských a starobrněnských. Toho dožadují se pak dlouho návštěvníci trhů z kruhů grosistů a továrníků, jimž běží o soustřed'ování obchodu, proti se však staví všichni, kdo mají zájem na návštěvě kupců z řad spotřebitelů, především obecní správa, a mnoho živností, zejména hostinští a kavárníci. Ale až r. 1897 snížen počet trhů na 4; 3 starobrněnské byly zrušeny. Požadavku po zkrácení trvání trhů obec r. 1868 v novém tržním řádě vyhověla a snížila je se 14 na 8 dnů, současně však zrušila t. zv. vybalovací dny. Proti tornu vznikl vleklý odpor českých grosistů, trhy navštěvujících,zejména textilních továrníků, s předními tehdy firmami Brilder Porges, A. Pribram a Joh. Liebig &amp Co v čele. Domáhali se toho, aby pro ně byly znovu zavedeny. V jejich promemoriu, r. 1870 obci podaném a 78 nebrněnskými firmami podepsaném, uvádějí, že brněnské trhy byly z největších v Evropě. Obchod že se sice změnil vývojem instituce obchodních cestujících a skladů a vznikem nových obchodních center, velké trhy (Lipsko, Frankfurt, Vratislav), že se však přesto drží, jen malé zanikají. V dalším 'pak popisují průběh tržních dnů. Na brněnské trhy přijížděly větší firmy z Prahy, Liberce, C. Lípy a Aše zpravidla už 10 dnů před zahájením, začaly hned zboží vybalovat a třídit a ve čtvrtek a pátek se prodávalo detailním obchodníkům. V sobotu přijížděli grosisté z Pešti a Vídně, v neděli a pondělí zákazníci uherští a haličtí, v úterý štyrští a tyrolští, ve sředu češí a moravští a ve čtvrtek začal obchod pro Šternberk, Prostějov, Šumperk, Varnsdorf. V pondělí potom začal trh na sukno, suroviny a obchod detailní. Tento obvyklý časový pořádek vyvinul se z potřeby poměrů obchodních, nový tržní řád jej porušil a obchod znemožnil. Na trh že se přiváží asi 150.000 centů zboží (84.000 q = 840 vagonů) — množství přehnaně udané — jedna firma na 300-400 balíků, což není možno v jednom dni vybalit a roztřídit. Rozumný tržní řád že by mohl z Brna vytvořit to, čím je Lipsko pro Německo, Beaucaire pro Francii, Sinigaglia pro Italii a Nižnyj Novgorod pro Rusko. Jinak že grosisté se příště brněnským trhům vyhnou. Protože však grosisté žádali vybalovací dny jen pro sebe, a nebylo možno stanoviti přesnou hranici mezi nimi a detailisty, byl návrh jejich zatím odložen. Ale také jiné reformní návrhy nebylo možno tenkráte provésti, tak návrh na zřízení zvláštního povinného rozhodčího soudu pro spory z obchodů, na jarmarcích uzavřených, protože nebylo pro to právního základu, zejména však návrh na postavení vhodné budovy pro tržní velkoobchod po příkladu jiných měst — poukazovalo se na takovou budovu pro velkoobchod suknem v Chotěbuzi v Prusku — nebo aspoň lepší umístění skladišť a prodejních stánků, nebyl uskutečněn. Návrh byl odůvodňován tím, že obchody uzavíraly se v místnostech nevhodných a nedostatečných v Salmovském domě, v koutě kavárny, v pivovaře, v pivním sklepě na Zelném trhu nebo v hostinci „U třech kohoutů"; a také skladiště grosistů že jsou nedostatečná, malá, tmavá a namnoze v klikatých ulicích. Těžká krize, r. 1873 , dolehla i na brněnské trhy. A tu se také projevil vliv jejich nedostatků, jak jsme se o nich právě stručně rozepsali. Ještě r. 1868 podáno po skončení trhu na nádraží Severní dráhy, tedy hlavně do Vídně, Pešti a dál, víc než 40.000 centů 22400 q, to je 22 vagonů) zboží hlavně manufakturního. Už r. 1874 usnesli se pražští tiskaři a liberečtí soukeníci neobesílat brněnské trhy. Věrni jim zůstali ještě nějaký čas výrobci z ostatních míst, hlavně menší soukeníci Později odpadá i velkoobchod, nejdříve vídenský. Starobrněnský trh, červencový, jedině a to jen slabě obesílaný trh ve velkém, upadal rychleji. Z trhů, kdysi významných veletrhů, stávají se obyčejné detailní jarmarky pro drobné, nejvíc venkovské spotřebitele. Roku 1879 žádali brněnští obchodníci, aby výroční trhy, zabírající jednu pětinu celého roku, zkráceny byly na 3 dny a aby se na nich prodávalo ve velkém; že jen takové trhy mají význam jako regulátor cen. Úpadek nedal se však zadržet. Hlavní a rozhodující význam na tržním obchodu ve velkém mělo zboží manufakturní, textilní. Zatím však rostl speciální velkoobchod, v Brně speciální velkoobchod s vlněnými látkami. Roku 1862 bylo tu 13 velkoobchodníků suknem, r. 1877 55, r. 1885 69, r. 1895 70. Vedle nich byly tu sklady mimobrněnských továren vlněného zboží, tak r. 1881 13, v tom 7 z Bílska-Bialy a 4 z Liberce. Tuto podstatnou změnu distribuční formy v obchodu textiliemi nebyly by zadržely nějaké reformy starých brněnských výročních trhů. V ostatním zboží neměly pak podstatně většího významu a proto také podmínek k dalšímu rozvoji. Roku 1897 učiněn sice další pokus o znovuoživení trhů, každý trh měl trvat jen 6 dnů, z nich první dva vyhrazeny obchodu ve velkém; to už ale klesly na malé, celkem bezvýznamné trhy místní, r. 1907 definitivně zrušené. Roku 1906 uvažovala městská rada o zavedení speciálních trhů pro obchod ve velkém tkaninami, semeny, kůžemi a kožešinami, brněnský textil však s touto myšlenkou nesouhlasil a tak zapadla. Brněnské výstavní trhy, po první světové válce pořádané, byly vlastně jen výstavami. K vývoji jejich na skutečné trhy nebylo potřebných předpokladů. S úpadkem výročních trhů upadal i význam Salmovského domu jako kdysi jejich velkoobchodního střediska. Ještě r. 1851 bylo tu 55 krámů pronajato a to vesměs cizím návštěvníkům jarmarků.Nedlouho potom stěhovali se do něho drobní řemeslníci a později i úřady, protože původnímu svému účelu, aby byl z něho „Kaufhaus" nebo bazar po způsobu v cizině obvyklém, nevyhovoval. Vedle výročních trhů, tvořících obecnou výjimku z monopolního obchodu městského, vznikly v Brně a Olomouci trhy, omezené na prodej stavům při zemských sněmech a soudech. Od druhé polovice století XVI. začali jako v sousedních zemích také k zasedání zemských sněmů a soudů moravských zajíždět cizí podomní obchodníci ,.Šotové,, Niederlanti, Vlaši a jiných národův obchodníci", jimž se říkalo pak všeobecně „Šoti". Navštěvovali větší města ve střední Evropě a u nás chodili „s nehodným a nevycleným zbožím po městečkách". Zemské sněmy a soudy, kde scházela se v četném počtu šlechta, byla jim zvláště vhodnou příležitostí k dobrým obchodům, zejména věcmi luxusními, u nás nevyráběnými. Zato byli povinni platiti, jak na sněmu zemském r. 1595 v Jihlavě konaném bylo usneseno, „jednou v roce na 2 termíny po 3kopách".Proti této nepříjemné soutěži začali se domácí obchodníci bránit. Houževnatý odpor olomouckých kramářů, opírajících se o městské privilegium, proti tomu, aby vyšší stavové nakupovali na trzích, pokud visela korouhev, a proti tomu, aby cizí kupci prodávali o soudech a sněmech v klášteře u sv. Michala r. 1592, vyvolal císařské mandáty, obchody tyto zakazující. Ti utekli se pod ochranu stavů, kteří pak snesli se na tom a dovolili,aby své krámské věci a orkafy svobodně prodávati mohli, a v tom aby se jim od žádného překážky nedálo". Usnesení odůvodňovali tím, že by jinak „od domácích kupců všelijaké krámské potřeby drážeji kupovati museli a v tom nemálo i škodlivé utiskováni byli". Snesení to stalo se základem oprávnění domácích i cizích obchodníků ku provozování obchodů při zemských sněmech a soudech.V Brně prodávali tito cizinci i kupci domácí v nově postaveném podloubí u stavovského domu na Dominikánském náměstí drahé zboží textilní a kožešiny, jak byla už svrchu o tom řeč. Od polovice st. XVII. konaly se zemské sněmy a soudy jen v Brně a při nich ve Stavovském domě provozovali cizinci svoje obchody; byli to kupci lipští, norimberští, švédští, tyrolští, rakouští a čeští. Na popud domácích obchodníků, na jejich soutěž žehrajících, žádala městská rada dvakráte r. 1657 a 1684 — tribunál, aby obchody ty zakázal. To stavové zamítli, povolili naopak ještě cizincům zřizovat ve Stavovském domě stálé sklady. Spoléhajíce na podporu stavů, odvažovali se někteří kupci prodávati i mimo zasedání sněmů a soudů.Toto stavovský výbor už r. 1708 zakázal. Toho však se nedbalo a tak vznikly o obchodování ve Stavovském domě, kde měli svoje krámy už i někteří obchodníci brněnští, dlouhodobé spory, o nichž zachovaly se nám podrobné zprávy.Odpor proti tomuto obchodu vedlo nově zřízené bratrstvo obchodníků, pozdější obchodní gremium. Začátkem ledna 1710 žádali moravští stavové císaře, aby Stroblova a Weissova tyrolská společnost a po případě i jiní cizí obchodníci směli prodávat v zemském domě po celý rok. Žádost byla zamítnuta a naopak rozhodnuto, že cizinci mají se spokojit s obchodem při zasedáních zemských sněmů a soudů. Po jejich skončení měli zboží uskladnit a dát zapečetit. Výjimka povolena jen pro lahůdky, jež by se mohly zkazit. Majíce podporu stavů obchodníci však toho nedbali, prodávali dále v zemském domě i v domech šlechtických a klášterech. Opakující se stížnosti domácích obchodníků byly aspoň částečně úspěšné. R. 1716 rozhodl královský tribunál, že cizí obchodníci smějí v Brně bydleti jen v době výročních trhů a zasedání zemského sněmu a zemského soudu. To bydlelo v Brně už 6 faktorů, 3 z Lipska a 3 z Norimberka. Prodávali lahůdky, nejvíce citrony a pomeranče, látky, krajky a knihy. Největší odpor soustředil se proti norimberskému knihkupci Lehmanovi, přesto, že sám protestant, vydal 11 katolických knih a že se ho zastávala městská rada norimberská, dovolávající se privilegií českých králů, měštanům norimberským udělených. To, že skoro všichni faktoři byli protestanté, bylo ve všech stížnostech právě nejvíc zdůrazňováno. Když se faktoři z Brna vystěhovali, byl čas klid. V zemském domě však provozovaly se obchody dál ve větším ještě rozsahu. R. 1754 bylo tam 8 obchodů nebo faktorů, v tom 2 Italové, 1 Francouz, 5 Němců a 2 obchodníci domácí, František Schidlo a Kašpar Šlechta. Od r. 1726 zřízeny na nynějším druhém dvoře lehce stavěné krámy, od r. 1772 stačil kupcům rytířský sál. Mimo sněmovní a jednací dny donášeli zboží šlechtě a klášterům do domů. Tenkráte prodávali zboží stříbrné a zlaté, samety a jiné luxusní zboží textilní, zboží norimberské a lahůdky. Úřady, zejména zemský purkrabí, jemuž připadalo nájemné z krámů, cizí obchod chránily a toto stanovisko obhajovaly námitkou, že domácí obchodníci žádané zboží neprodávají; a respektovaly stanovisko stavů, považujících se za oprávněny mít vlastní dodavatele zboží, neobmezované monopolem městského obchodu. Nové směry ve veřejné správě i v obchodní politice, od polovice století se uplatňující, však už nemohly privilegium takové uznávat. Od r. 1750 musily se sklady po ukončení sněmu nebo soudu zapečetit. R. 1751 nařídila císařovna, že počet kupců v zemském domě nesmí se zvyšovat, r. 1755, že uprázdněná místa nesmějí se bez jejího svolení znovu obsazovat a r. 1757 konečně, že obchodníci stavovští mají se zařadit mezi ostatní městské kupce. Obchod sám pak upadal, když zemský sněm v té době zasedával jen velmi krátce. Instituce tato zlikvidována defintivně až r. 1784, kdy zbylým stavovským obchodníkům uděleno měšťanské právo. To už obchod v zemském domě neprovozovali, protože stavové převzali místo starého domu zemského augustiniánský klášter, pozdější gubernium a pak místodržitelství....Zdroj-ČSPS,Moravská Orlice,Archiv města Brna.

Brno za vlády krále Václava v letech 1239-1247

Král Václav již od vítězství nad bratrem Přemyslern spravoval Moravu dle své vůle. Vlivem papežské stolice smiřil se také s Fridrichem rakouským. V benediktinském klášteře na Luze pred Brnem (v Kornárově) si dali společnou schůzku a uzavřeli přátelství. Vévoda slíbil králi českému část Rakouska na sever od Dunaje a nejstarší syn Václav Vladislav, byl zasnouben s Fridrichovou neteří  Gertrudou (1238). Již za Přemysla brněnští měštané oplývali nejen bohatstvím, takže kupovali svobodné lány v okolních vesnicích,ale také ušlechtilosti ducha. Jeden z nich, Rudgerus, s manželkou Hodavou koupil před Brnem rozsahly pozemek a složil 70 břiven na stavbu nemocnice pro chudě a cizince. Na žádost měšťanů brněnských biskup Robert posvětil staveniště i hřbitov pri něm r. 1238. Nemocnice měla býti řízená, bratrstvem, jehož členové měli ošetřovati nemocné a sbírati almužnu na vydržování nemocnice. Bratrstvo stálo pod ochranou sv. Václava, ale stalo se nakonec bratrstvem sv. Ducha, poněvadž první takové bratrstvo vzniklo v Římě r. 1198 a zasvětilo špitál svůj ke cti sv. Ducha. Biskup přijal bratrstvo brněnské pod svou ochranu. Udělil mu některé výsady a sprostil je desátku ze všech polí, vinic, zahrad i všeho, což by pěstovali a vzdělávali pro nemocné a chudé. Zakladatel bratrstva Rudgerus stal se prvním jeho představeným (procurator), ale již 1243 postoupil vše špitálu sv. Jana v Jerusalémě, takže bratrstvo brněnské splynulo s řádem Johanitů, který mělo komendu v Brně . Rudger stal se prvním mistrem  řadovým v Brně. Nemocnice sv. Ducha (pod hradem na dnešní Pekařské) byla založena především na podporu města Brna i všech vesnic a lidí z diecese moravské. Členové bratrstva, jak chudí,tak cizinci v nemocnici zemřelí měli býti pochováváni na špitálním hřbitově , co mělo vzápětí za důsledek četné odkazy kostelu (sv. Jana) a nemocnici. Právo patronátní bylo přiřknuto biskupovi olomouckému za roční poplatek 12 denárů které měly být odváděny Olomouckému chrámu (choru).Novému špitálu pozemky u Brna s desátky daroval také král Václav, což biskup na žádost prokuratora Rudigera potvrdil, ale s výhradou, že o desátku a záležitostech duchovních nemá rozhodovat osoba světská. Papež potvrdil bratrstvo brněnské 17. května 1240. Na vydržování chudých a na zotaveni nemocných ve špitále sv. Ducha v Brně také župan brněnský Přihyslav z Křižanova s manželkou Sybilou darovali kostel v Křižanově s právem desátkovým a patronátním ve všech vsích a chrámech kolem Križanova, desátek ze svých pozemků ve vsi Tulešice a půl lánu tamtéž, pak dvě vesnice Lužec, Radomilice a desátek ve vsi Nastorovicích. Svědky toho darování (30. pros. 1239) byli Theodorich opat zahrdovicky, Hermann senior minorit Mikuláš prevor dominikánů, Balduin farář u sv. Jakuba, Lutold a Petrata od sv. Petra, Raschard scholastik tamtéž, Wignandus mincmistr v Brně a všichni měšťané brněnští. Darování učiněno se svolením biskupa Roberta a bylo potvrzeno papežem. Z listiny plyne, že tehdy již byli v Brně dominikáni u sv. Michala a minorité u sv. Jana. Král Václav často prodléval v Brně, obyčejně v domě starého mincmistra Brunona, a byl štědrým nejen k duchovenstvu,ale také měšťanům. Klášter zábrdovický dostal od něho v Brně mlýn se vším prislušenstvím na řece Svitavě, který patříl kdysi Dařenovi a sousedil s klášterními pozemky, takže ty pak sahaly až k jinému mlýnu Mikulovu v Brně (1240). Klášteru panen cisterciackých v Tišnově, v němž odpočívala matka jeho Konstancie a bratr Přemysl, daroval své právo patronátní ke kostelu sv. ,Petra v Brně (1240). Na prosby své manželky Kunhuty velmi podporoval nový klášter panenský řádu sv. Augustina v Brně. Klášter založil kolem roku 1240 bohatý měštan brněnský Oldřich Schwarz, jenž od markraběte Přemysla i krále Václava za různě služby nabyl ohromného jmění. Daroval klášteru dům a staveniště na kostel v nynější Jesuitské ulici  i staveniště a dům v ulici protější, kde sám bydlel, pak pole, louky, zahrady u Brna, lázně a mlýn na Starém Brně, dvoje jatka a dvůr v Králově Poli, dva lány v Pohořelicích, dva v Měníně, dva v Telnici a vinici v Pouzdřanech. Nový klášter, jemuž v čele stála sestra Herhurga, se jmenoval dům p. Marie čili dům čistoty. Jeptišky hned začaly stavět kostel a při něm klášter. Král ze všech vinic jejich zřekl se práva horního (berchrecht roku 1241), daroval jim místo na klášter, potvrdil darování Schwarzovo na věčné časy, statky jejich osvobodil ode všech břemen zemských i církevních a zaručil jim svobody a výsady, jakých požívaly ostatní klaštery v království českém (immunita z r. 1244). Klášter se pod ochranou královou, biskupovou i papežovou utěšeně rozvíjel , ale i tak stavba trvala několik roků a na její dokončení několikrát byly uděleny odpustky od různých biskupů. V Brně totiž r. 1241 nastaly zlé časy, blahobyt poklesl následkem vpádu divokých Tatarů na Moravu. Tataři si snad dovolili  zaútočit i na Brno, ale pevná zeď zachránila město. Bohužel ale jeho okolí bylo jimi strašně spustošeno, zvláště kláštery v Zábrdovicich, v Rajhradě, v Tišnově a v Doubravniku. Brnu brzy dostalo se královské odměny. Král Václav v lednu r. 1243 městu Brnu udělil dvě důležité listiny: privilegium menší a větší. Privilegium menší zaručovalo asi Brnu svobody, zákony a práva, kterých město požívalo už z doby dřívější, bezpochyby alespon od r. 1229. ..Stanovime, by nikdo z pánů nebo ze šlechty zemské neměl moci nad obci brněnskou, ani v ní práva výkonného, ani by nikoho nepoháněl na soud bez dovolení a posla městského soudce. Také chceme, kterýkoliv měšťan by měl poddané nebo statky mimo obvod obce, by nad nimi moci neměl soudce zemský ani ostatní úředníci zemští, by od nich ani na soud poháněni ani souzeni nebyli, nýbrž aby souzeni byli od soudce městského. Dále nařizujeme, by náš mincmistr, kohokoliv by postihl kupovati zlato nebo stříbro ve dvanácti týdnech po obnovení mince, toho pokutoval dvěma hřivnami stříbra, by peníze ty vybral mírně a dále moci neměl ani na osobu ani na majetek kupcův. Také jsme nařídili, by každý, kdo ve městě majetek má, mohl jej prodati bez překážky komukoliv, když nutně musí. Dále přikazujeme, by na dále nebyly ve městě sušírny sladu, sice chceme, by majitelé jejich, jak se patří, nahradili každou škodu, kterou by kdo pro ty sušírny utrpěl. Dále, by na míli kolem města nebylo hospod na žádných statcích, kromě statkův a majetku notáře brněnského, jenž by měl kapli sv. Prokopa a mincovnu. Zakazujeme také, by při hře v kostky nikdo člověka, jenž nemá vlastního chleba ,(živnosti), neobehrál o více, než zač stojí jeho šaty. Měšťanům dáváme právo, kdokoliv by přišel se zbožím na trhy brněnské, by se zbožím svým zdržel se po tři neděle před sv. Duchem a tolikéž po něm. Také jsme ustanovili, zemře-li některý měšťan a zanechá vdovu nebo děti, by ani soudce ani advokát majetku jejich se nedotýkal, nýbrž aby tento zůstal v moci manželky nebo dětí. Vdova pak bude míti na vůli provdali se nebo neprovdati za kohokoliv beze všeliké překážky. O dceři nebo vnučce kteréhokoliv měšťana stanovíme totéž, co o vdově. Kdyby však ten, jenž zemře, neměl manželky nebo dětí a umřel by bez poslední vůle a bez uspořádání svých věcí, majetek, který zanechá, připadne nejbližšímu jeho dědici. Umře-li ve městě cizí kupec, cokoliv o svých věcech zařídil, chceme by zůstalo platným a nezměnitelným. Zemře-li však beze závěti, ať měšťané věci jeho do dne do roka opatruji; přijde-li do té doby někdo a při svědectví dvou počestných mužů dokáže, že je společníkem nebo dědicem nebo věřitelem zesnulého, ať se mu beze všeho odporu přiřkne vše, co zbylo po zemřelém: pak-li nepřijde nikdo, ať připadne třetina zboží toho za duši zesnulého, třetina soudci a třetina obci. Cizinec také má míti svobodnou vůli, kde chce býti pochován. Uznali jsme za dobré, by ani cizí kupec proti měšťanu ani měšťan proti cizinci neuváděli svědectví těch, kteří náhončí zovou, nýbrž ať mají lidi počestné. Také chceme, by žádný cizí kupec ve při o dluh anebo cokoliv jiného neuváděl svědectví cizinců proti měšťanům, nýbrž aby měl kromě cizinců jednoho nebo několik měšťanův. Také jsme ustanovili, by 24 konšelů věrně dle svého svědomí rozhodovalo o věcech trhových a jiných, které týkají se cti a prospěchu obce, jejichž nálezu nemá. se protiviti ani soudce, ani měšťané, ani kdo jiný; pokusí-li se o to kdo, ať zaplatí soudci pokutu. jakou oni ustanoví. Dále nařizujeme, u kohokoliv by se nalezla nespravedlivá míra nebo nespravedlivá „vina" (váha), nebo jakýkoliv nespravedlivý druh váhy, aby zaplatil soudci 5 talentů.Také chceme, kdokoliv by začínal při proti druhu z obce o jakékoliv dědictví, buď o dům, buď o pole, buď o mlýn neb o vinici, ať soudci zjedná ručitele za 10 talentů, že tu při provede. Kdokoliv kyjem pobije pořádného člověka, jenž nepatří k váženějším ve městě, zaplatí soudci talent, pobitému dva, neb ospravedlní se sám třetí z počestných mužů. Bude-li uvnitř hradeb městských kyjem potlučen někdo, jenž má jmění za 30 talentů, nařknutý zaplatí soudci :2 talenty a pobitému 5 talentů, neb ospravedlní se sám čtvrtý z počestných mužů. Bude-li pobita nějaká lehká nebo nepoctivá osoba, která toho snad vlastní vinou zasloužila, nařknutý bude práv naproti soudci i žalobci, dokáže-li to sám třetí z věrohodných mužů. Rovněž dá-li někdo políček některému měšťanovi, jenž však nepatří mezi váženější, dá soudci půl talentu a spoličkovanému talent; kdyby uražený chtěl proti onomu vésti svědky a kdyby naopak onen chtěl se ospravedlniti, ať ospravedlní se sám třetí z věrohodných mužů. Kdokoliv pokusí se všetečně vniknouti do domu něčího se zbraní, střelami nebo s kuší a ten, k němuž vpád učiněn, s počestnými sousedy svými dokáže, že křivda se mu stala, vinníci buďte trestáni jako za pobiti. Neprokáže-li toho svědky, ať zaplatí soudci dva talenty a obci jeden. Zdvihne-li však žalobu o vpádu do domu zřetelně, podezřelý (nařknutý) ať se očistí dvěma hosty. Chceme, aby vše takto napsané neporušeně a věčně bylo zachováno jak od nás, tak od našich dědicův a nástupců".Privilegium větší po pěkném úvodu o pokoře, o snažných a neustálých prosbách milých měšťanů brněnských stanoví: ,Stanovíme tedy, kdokoli z měšťanů, maje uvnitř obvodu městského t. j, uvnitř příkopu a zdi jmění za 50 talentů, zabije někoho, nepotřebuje za sebe žádného ručení, nýbrž soudce ať jej obešle trojí obsílkou t. j. třikráte v 6 nedělích. Popře-li ten, jemuž zabití za vinu se klade, že ono zabití spáchal a chce-li ukázati se nevinným, ať očistí se 7 muži věrohodnými a počestnými, ale mezi těmi sedmi musí býti jeden z konšelů královských. Nemůže-li jej uvésti (míti), ať ho získá soudem božím, T. j. očistou ve vodě. Rovněž kdokoliv jiného obviní ze zabití nebo z násilného vpádu do domu, t. j. „Heymswoche" (právo domácí, mír), nebo z jakéhokoliv podobného provinění, ať přísaha.sám druhý před soudcem, že nežaluje ze závisti ani z nepřátelství, nýbrž pro trestuhodnost. Očistí-li se však nařknutý sedmi muži jmenovanými, práv bude pred soudcem i žalobcem. Nehude-li se moci takto očistiti, buď trestán na hrdle, nebo bud napraven dle milosti soudce a konšelů městských. Bude-li však vrah postižen při samém činu s mečem krvavým a bude-li to moci potvrdili soudce se šesti spůsobilými a počestnými osobami a s jedním konšelem, buď potrestán na hrdle. Nebude-li však soudce miti jmenované osoby ku potvrzeni, ať to dosvědčí sám pátý, totiž dva konšelé a dva počestní muži: neukáže-li se žádný z jmenovaných 6 mužů, nebo z druhých čtyř mužů, nepřítelem nebo strannikem zabitého, buď trestán na hrdle. Však-li vrah, byv trikráte zákonitou obsílkou obeslán, nedoslaví se k soudci, ať jej soudce prohlási proskribovaným, (propadlým statky a jměním), a třetina statků jeho připadne soudci, druhá žalobcům, třetí však dětem a manželce. Nemá-li však děti a manželky vrah takto potrestaný, ať se dá třetina jeho statků soudci, druhá žalobcům, třetí však nuzným kostelům a na opravu cest dle obecného usneseni. Kdo pak pro zabití do proskribce upadl, zůstane v ní do dne do roka, zbaven ochrany a pomoci všech. Také stanovíme, kdokoliv by pro zabití trestán byl vyhnanstvím, aby po uplynutí dne a roku do města nevkročil dokud by neodvedl obci hřivnu stříbra. Nemá-li však vrah uvnitř hradeb jmění za 50 talentů a přece by mohl nalézti za sebe ručitele, ať ten zaručí za něj 50 talentů, z nichž vyplatí se třetina soudci, druhá žalobcům, třetí však obci. Nenajde-li ručitele, soudce ať jej zatkne a vězni, až o něm rozsoudí, jak spravedlivo bude a řád solidní žádá. Zabije-li pak syn nebo příbuzný něči někoho a otec nebo příbuzný nebude přitom, nebo jsa přitom ruky své nepřiloží, bude-li to moci dokázali sám třetí z věrohodných mužů, stanovime, by sám prost byl viny a pokuty. Také, vyzná-li některý ze zabití obžalovaný, že to učinil násilí násilím odrazeje t. j. v sebeobraně (Notwarude), dokáže-li to sám sedmý z věrohodných svědků, mezi těmi sedmi bud jeden z konšelů královských. bude nevinen ; nebude-li moci míti (uvésti) konšela, ať jej získá soudem božím, t. j. soudem vody; dopadne-li však soud ve vodě v jeho neprospěch, ať získá ho žhavým železem. A takové očištění a soud buď dovolen každému, kdo viněn je ze zabiti. Nyní pripojujeme o poranění. Urazi-li některý měšťan někomu ruku nebo nohu, nebo nos, nebo jiný ušlechtilý úd, zaplatí soudci pokuty 5 talentů, poškozenému složí náhrady 10 talentů. Nebude-li moci pak, kdo škodu spůsobil, peněz sehnati, ať soudí se o něm dle zákona: oko za oko, ruku za ruku a tak o údech ostatních. Chce-li se státi beztrestným, ať dokáže nevinu svou sám druhý z věrohodných mužův a jedním konšelem nebude-li moci ty míti, ať dokáže sám sedmý z mužů věrohodných a bude svoboden. Také kdokoliv jiného zbaví prstu nebo tak poraní, ze utrpí ochromeni údů t. j. Lulschert, zaplatí soudci 2 talenty, poškozenému náhrady 5 talentů. Nebude-li však míti peněz, ať je potrestán dle uvedeného řádu. Bude-li chtiti ospravedlniti se, at nevinu svou dokáže sám pátý z lidí věrohodných; nebude-li moci tyto uvésti (míti), ať dokáže sám uctí, mezi nimiž buď jeden z konšelů královských. Požene-li na soud kdo jiného lehkovážně, pokuta za to buď ponechána soudu královu. Poraní-li kdo někoho tak, že poraněný bude stonati (ležeti) bez ochromeni údů I. j. Lytschert wunden, zaplatí soudci talent, poraněnému dva talenty. Nebude-li míti peněz, buď uvězněn za pokutu na 6 neděl, aneb očistí se sám třetí z mužů věrohodných, pakli ne, zaplať soudci talent a poraněnému dva talenty. Bude-li vsak kdo poraněn v kterýkoli čas, ti, na něž je podezření, že jej poranili, nernaji-li jmění, jež by postačilo k náhradě neho nemají-li ručitele, buďte od soudce uvězněni až do rána. Ráno poraněny aľ sejde se na soudě s nařknutými, když žalobce sám druhy napřed složil přísahu. Nehude-li moci poraněný pro přilišnou slabost těla přijíti na soud, at k němu zajdou dvě spolehlivé osoby s poslem soudcovým a na lůžku nemocného at od něho sama druhého přijmou přísahu bez pletich, která od nikoho se nepřijme, leč bude-li přísahati sám druhy. Nikomu jinému nepovolí se tato přísaha t. j. voreid mimo soud, nýbrž toliko na soudě, lečby, jak nahoře řečeno, ten, jenž přísahati má, byl tak nemocen, že by k soudu přijíti nemohl. Tu soudce pošle k němu dva nebo více počestných mužů, před nimiž týž sám druhy složí přísahu. Bude-li však někdo pro poranění potrestán proskribci, zůstane v ní pryč z města 6 neděl, ve které době nedohodne-li se o vině a pokutě se soudcem a žalobcem, opět jiných 6 neděl pobude mimo město. Opomene-li i v té době se vyrovnali se soudcem a žalobcem, zůstane pryč z města do dne do roka. Bude-li však naopak nařknutý chtíti se ospravedlniti, očistí se sám pátý z mužů věrohodných. Nepodaři-li se mu to, ať zaplatí 10 talentů vcházeje do domu a 10 talentů vycházeje z domu, z nichž třetina zaplatí se soudci, druhá žalobci, třetí však obci; nebude-li míti peněz, ztratí ruku. Chceme také, by každý, kdo ve městě přebyvaje s měšťany bude zachovávati všechny řády (zákony) jak na soudě tak při herních, byl osvobozen ode všeho cla (myta). Také nařizujeme, kdo by se k bitce nebo k hádce přihnal s lukem napjatým nebo se samostřilem (prakem), ať zaplatí soudci 3 talenty, obci pak dva. Každý pak, kdo usvědčen bude, že v den trhový na náměstí s lidem trhovým obnažil meč k obtěžování někoho, složí soudci dva talenty, obci tři talenty; nehude-li míti peněz, ruka jeho buď probodnuta nožíkem. Je-li kdo z měšťanů jinému dluhem zavázán (má-li platiti dluh), ať má tři dni přísné lhůty k zaplacení. sice bude prost. Rovněž bude-li kdo postižen při nějaké krádeži, která má cenu 60 denarů, buď oběšen. Bude-li krádež menší ceny, nebuď oběšen, avšak buď mu v obličeji vypáleno žhavým železem znameni hanby, jak jak je v obyčeji. Bude-li kdo poraněn tak, že na soud prijiti nemůže a není čáky, že by mohl uzdravili se. dostane-li se věc ta k soudu, soudce ať Vězní toho, kdo to spáchal, až se uvidí, že poraněný vyvázne. Bude-li však někdo chtíti položiti zail záruku, ať se zaručí 50 talenty, až by se onen uzdravil nebo umtel, a podle toho ať to napraví. Také co nejpevnéji stanovime, kdokoliv by učinil násilí ženě počestné nebo panně. nebo ji unesl a ona do 14 dni svědectvím dvou věrohodných mužů dokáže, že křičela, onen očisti se soudem žhavého železa: neočisti-li se však, ztratí hrdlo. Kromě toho jestliže ona do 14 dni svědectvím sedmi věrohodných mužův onoho usvédčí, žádná očista se jemu nepovoluje, nýbrž bude potrestán na hrdle. Bude-li však některá žena obyčejná žalovati, že se jí stalo násilí, a zjistí se to, soudce zjednej jí zadostiučinění od násilnika dle soudu a nálezu konšelů. Také bude v moci soudcové potrestati ho, bude-li chtiti. Bude-li kdo usvědčen sedmi muži věrohodnými počestnými, že křivé svědectví vydal a bud Boha nebo svaté zneuctil, budiž mu jazyk vytržen, aneb ať jej vykoupí 5 talenty. Také u kohokoli v obvodě městském bude dopaden dlouhý nůž. který slove misericors, Stechmezzir, zavěšený na opasku. dá soudci jeden talent a odevzdá nůž, nebo ruka jeho bude nožem probodena. Kdo však nůž takový v botě tajně a pokradmo nositi bude, dá soudci 5 talentů, nebo ztratí ruku. Tato práva udělil král Brnu na věčné časy, by jich žádný z dědiců nebo nástupců jeho nikdy měniti nemohl. Jsou jasným obrazem tehdejšího života v Brně a stala se pevným základem pro pořádek ve společnosti brněnské na časy budoucí. Práva brněnská byla pak vzorem veliké části měst na Moravě, v Čechách i v zemích okolních. Toto právo německé mělo platnost pro všechno obyvatelstvo v Brně uvnitř městské zdi, ať bylo původu německého či slovanského. Kdo bydleli mimo zeď městskou, byli vázáni starým právem domácím t. j. slovanským čili zemským a tvořili zvláštní obec zvanou Staré  Brno, které zůstalo podřízeno královským úředníkům na hradě brněnském.
Královské svobodné město Brno bylo obehnáno městskou  zdí, která se zachovala až do 19. století. Táhla se od Petrova na sever místem, kde stály novoměstské kasárny na konci nynější ulice Veselé, odtud na severovýchod v přímé čáře na konec nynější ulice Běhounské u bývalého místodržitelství, odtud na východ ke konci nynějši ulice Jezuitské, odtud ke konci nynější ulice Kobližné, odtud ke konci ulice Orelské, odtud ke konci nynější ulice Josefské, odtud ke konci ulice Ferdinandovy-dneska Masarykové  a odtud k Petrovu. Ve zdi už tehdy bylo několik bran, jimiž se vycházelo z města (pět). Staré  Brno rozkládalo se pod hradem brněnským na straně jižní, kde se rozkládá dodnes. Město Brno na základě uvedených práv a svobod rozvíjelo se utěšeně a rychle, kdežto trhová ves Staré Brno klesalo vic a více následkem závislosti na úřednictvu hradském. Měštané měli ve městě své vlastní dědičné domy se zahradami, ve kterých svobodně provozovali svou živnost buď řemeslnou neb ohchodni. Čechové  bydleli kolem starého náměstí pod sv. Petrem. Němci kolem nového náměstí nedaleko sv. Jakuba. Co půdy nebylo prodáno a zastavěno, patřilo králi. Král Václav hojně půdy prodával i rozdával nejen ve městě nýbrž i kolem města. Novému řádu Johanitů ve špitále sv. Ducha před městem daroval všechna práva svá na horách a vinících kolem Brna, totiž z každé vinice urnu (asi 1/4 vědra) vína a 30 denárů (1243). R. 1246 učinil syna svého Vladislava markrabětem na Moravě a po jeho brzké smrti (3. ledna l247) mladšiho syna Přemysla.

Aby to už jednou čert vzal

Brno-Jakubské náměstí 1917

 Tuto sobotu jsem se začetl do článku prvorepublikového brněnského vydavatele Václava Brumovského kterou napsal v roce 1924,byli byste hodně překvapeni jak málo se jeho prvorepubliková doba lišila svou morálkou a problémy od té dnešní,však posudte sami----------------------------------------------------Divný  nadpis , .. Ale nedělejte si z toho ničeho ! O osmnácté hodině uzavírají se všechny poštovní úřady a přístupným zůstává v Brně toliko poštovní úřad při nádraží a to až do jedenadvacáté hodiny. A tu se téměř každého dne přihodí, že u jediného úředního okénka nashromáždí se obecenstvo ze všech koutů a konců města. Toto obecenstvo bývá občas hodně nervosní. Příčiny jsou všelijaké. Ale jednou z hlavních je okolnost, že venku je jíž noc, že se ve chvilce uzavřou domy a že před vámi tísní se ještě u okénka patnáct, dvacet hlav. Poněvadž ty hlavy jsou různých temperamentů a jsou různě vychovány, dochází jedna dvě ke slovním přestřelkám, negalantnostem a někdy í hrubostem. Jako na př. včera, Je nás tu ještě jedenáct a v tom si přicupe slečinka s několika zásilkami a vetře se mezi nás, jako bychom byli na ni čekali se slavobránou. A ani se nenadějete, už je u okénka a strká úředníku dopisy. »Inu, krajcelement, tohle by namíchló i ledového medvěda! Co pak si tak myslejí, frailičko ? Neznají moresů ? Odkud pak jsou ? Vědí, kde je Chropyň? Co pak tak asi zmeškají ? Či bojejí se, že jím venku vyčichne šamstr ? To si měli přikrýt a uvázat , rozřečnil se vedle mne stojící čahoun a ostatní obecenstvo se se zadostučiněním směje. Slečinka shrábne stvrzenky, povyplázne na čahouna špičku jazýčku a už je ze dveří. — Tu to dopadlo ještě s humorem. Ale někdy se věc skoncuje tragičtěji. Jako na př, před dvěma roky na brněnském nádraží. U všech pokladen se tísní veliké shluky cestujících a přešlapuji a postupují krůček za krůčkem v uličkách mezi železnými zábradlími. Za 9 minut odjíždí pražský rychlík a obecenstva je ještě před pokladnou povážlivý houf. Odbudou nás, neodbudou? Přiběhneme k vlaku ještě zavčas? Tyto a podobné myšlenky poplašily asi hlavu jednomu z přešlapujícich i vytrhl se z řady a uličkou, kterou se od pokladny odchází, přistoupil klidně k okénku a žádal lístek. Předešel tak asi třicet cestujících. Ale ještě ani peněz nevyplatil a z řady vytrhl se druhý cestující. Několika ostrými kroky přiřítil se k pokladně a neotesanci vrazil dva pořádné poličky. S doprovodem »Abyste se naučil moresům . Jak to dopadlo? Jak obyčejně. Strhl se povyk, zavolali strážníka a oba byli odvedeni na policii. Nejel tedy do Prahy ani X. ani Y. Se stejným stupněm nevycválanosti a bezohlednosti setkáváte se i při vstupu do tramvaje, do vlaku, do kina, na zápasy, při východu z nádraží a pod. Při každé takové příležitosti máte možnost roztříditi si P. T. publikum na několik tříd. Do první třídy vřadil bych ony, kteří jsou vždy a na každém místě slušni i bez tabulek a bez železných uliček. Těch je v Československé republice povážlivě málo.

Kapucínské náměstí 1894

 Do druhé třídy patří oni, kteří si vzpomenou na slušnost, spatři-li na zdích nebo na dveřích »Upozornění« nebo »Výstrahu«. Těch už je o špetku víc. Do třetí třeba vměstnat stádo, pro něž je dobře stavěti zábradlí a železné uličky. Panečku, těch už jsou tři čtvrtiny národa. S těmi si nelze zahrávat. A do čtvrté řadí se jednotlivci, kvůli nimž hoří slunce a svítí hvězdy. Kašlou na vás í na vaše práva, vše pod nebem je tu jen proto, aby oni rostli a měli své nejplnější pohodli! Pro ně neplatí »Upozornění« a »Výstrahy«, ani uličky a zábradlí. Je jich poměrně hrstka, ale jsou jako zrnka písku mezi kolečky stroje. — Kdyby mně bylo uloženo, abych určil, které národy jsou kulturní a v jaké míře, myslím, že bych špatně nepochodil, kdybych kulturu jednotlivých zemí a států posuzoval podle »Upozornění« a »Výstrah«. Slušný člověk »Upozornění« a »Výstrah« nepotřebuje a tak, kde je jich málo, jistě je i málo neotesanců. Na jakém stupni stojíme my tu u nás ? K tomu je třeba velice malé matematiky. Projeďte se za poledne nebo za deště v pražské nebo brněnské tramvaji a svezte se jednou, dvakrát ve výletním vlaku. Anebo si poznamenávejte výkřiky při zápasech a v kinech. Po případě podívejte se občas na footbal. Také nebude na škodu, sedneteli si na hodinku do »lepší« noční kavárny. Dobrým zrcadlem je í večerní a nedělní korso. Budete míti té naší společenské vůně nadosmrti dost. — Za studií pozval mne jednou jeden z kamarádů k nim na prázdniny. jeho otec měl větší statek a pří něm několik pěkných luk a kousek lesa. Ve stáji stály tři páry statných koní, jeden pár volů a dvanáct krav. A mezi těmito dvanácti kravami byla jedna zvláštnost. Nevím, jaký výraz bych měl volit, abyste nabyli pravé představy o tomto podivném tvoru. Byla to kráva jako všecky jiné krávy. Postavou i vzhledem. Ale její způsoby a počínání byly od způsobů všech ostatních krav hodně odchylné. Měla nepěkný zvyk, že nežrala ze svého, nýbrž natahovala na obě strany krk, div se řetězem neuškrtila, a ubírala krmiva sousedkám. Snad v korytě před ni je nějaká závada, čichne snad něčím, čeho kráva nesnese, přemýšlel a dohadoval se hospodář, vydrhli koryto a krávu přivázali na jiné místo. Nebylo to nic platné. Kráva byla stejně ne-- způsobná a dotěrná také na všech ostatních místech Ve stáji i když jí předkládali krmiva o mnoho více než ostatním kusům. »Tak jí, mrchu, prodej řezníkovi! Kdo pak se s tím věčně bude zlobit?« radila hospodyně. »I neprodám. Předně hodně dojí a potom je to s ní jako s podobenstvím z Písma.« Udělali v korytě před krávou dvě vysoké dřevěné přepážky a byl pokoj. »Vidíte«, povídal nám hospodář při večeři, »takoví jsou i někteří lidé. Četník, policajt, zákon jsou ošklivé a protivné věci. Ale kdyby jích nebylo, neobstáli bychom tu. Dařilo by se nám jako sousedkám naší Běluše.« Kdybyste krávu Muší převedli do lidské společnosti, lezla by první do tramvaje a první z tramvaje, při čemž by vám šlapala na kuři oka a strkala vás do hrudi a do zad. Ve frontách by láteřila a předbíhala, ve vozech by se zmocňovala nejpohodInějš'ích míst a v restauracích a kavárnách honila by sklepníky, jako by tam byla sama. Plila by vám na špičky bot a kouř cigaret vefukovala by vám ve tvář. Nejlevněji by kupovala a nejdráže prodávala. A nebylo by věci, do které by nestrkala své zvědavé tlamy. — Slušnost je to, jež činí soužití snesitelným. Kde není slušnosti, není radosti. Není uspokojení ze života a upravuje se cesta omrzelosti a nenávisti. Kdybychom byli více slušni, nebylo by třeba tak značného počtu »Upozornění«, »Výstrah«, železných zábradlí a uliček, strážníků a četniků. Kdybychom byli všichni slušní, byli by to i úředníci a úřady nezavdávaly by svojí povrchností a ledabylosti příčin ke stížnostem a rekursům. Byly by tedy daleko menší. správní výdaje a při malých správních výdajích i malé daně.

Kobližná 1907

 Proč platíme veliké daně? Protože je třeba přečetných »Upozornění« a »Výstrah«, zábradlí a uliček, policajtů a četniků. A protože tam, kde by mohl a měl býti jeden úředník, jsou dva, tří. Proč jsou tam tři? Protože je jich tam třeba. A proč je jich tam třeba? Protože jsou pohodlní uvažovat a přemýšlet a konají dnes povinnost svoji jen jako stroje. Nelze se tomu ostatně také nijak divit. Jaký plat, taková práce. Špatně placený úředník je největším nepřítelem státu a stát, který nehonoruje práce svého úředníka tak, aby tento mohl býti lidsky živ, podkopává si základy. Rašíne, Rašíne . ! Červnové obecní volby v Brně jsou malým kukátkem. Komunisty volili i úředníci, kteří o minulých volbách volili národní demokraty. Má to býti mementem vládě a všem těm, kteří říkají, že se 60.000 až 120.000 Kč těžko se dnes žije, ale soudí, že státnímu úředníku nebo zřízenci zcela dobře stačí 15.000 Kč. Kteří se osvobodili od placení daně z příjmu, ale navalili ji na 6000 Kč ročního příjmu dělníka. Kteří snížili platy všem státním zaměstnancům, ale sami nešli vpřed dobrým příkladem. Kolik bezohledností, bezcitnosti a sobectví je k tomu třeba a kolik otrlosti, pobírati z pokladny zadluženého státečku tučné příjmy a utrhovati ze suchého sousta vdovám, pensistům a zadluženým úředníkům... »Ale pro Boha živého, jak je to možné, aby československý úředník, i když má hlad, volil komunisty ? Vždyť dostanou-li se ti lidé k otěžím, bude to tu u nás jako v Rusku !« zahořekovala dáma, s níž jsem mluvil o výsledku voleb. Nevím, jaké je to v Rusku. Vím jen tolik, co mně o něm řekli vojáci, kteří tam pobyli za války a po válce několik let. Lid je tam lenivý a nevzdělaný a s takovým materiálem dělají se těžko zázraky. Neznali jsme Ruska před válkou, neznáme ho ani dnes. Před válkou jsme v něm viděli velikého svého spojence a ochránce — jaká to byla veliká zmýlená, pane doktore Kramáři, když tam lidé naši přicházeli jako zajatci! — a myslím, že by to byla veliká zmýlená i dnes, kdybychom tam přišli s představami »Národních Listů« a jiných velevlasteneckých tiskovin. Uředník — komunista! Hrozné  Ale už je to tu. Stvořila je Praha a nyní se jich leká. — Aby stát vymohl z kapes poplatnictva potřebný obnos na úhradu státních výdajů, je nucen vydržovati ohromný a neobyčejně složitý aparát berních úřadů a berních správ. Položka na udržování tohoto aparátu je závratná. A mohla by býti o dobrou polovinu menší, kdyby komise a úředníci, předpisující daně, trochu uvažovali. Jinými slovy, kdyby byli vychováni ve slušnosti. Neboť jen ten je slušný, kdo nepředpojatě uvažuje a kdo se snaží vmýšleti se v postavení svého 'bližního, ve skutečný život, v jeho nesnáze a těžkosti. Slušný úředník nepředepíše 12.000 Kč daně, když si může na prstech vypočítati, že poplatník má jen čtyřnásob vyšší obrat. Co způsobí taková ledabylost a pohodlnost? Nejvyšší rozhořčení poplatníkovo, celý slovník nadávek republice a vládě, stížnosti a rekursy, haldu popsaného papíru, několik hodin, někdy i několik dnů zbytečné úřední práce a je zaměstnán advokát, berní úřad i pošta, někdy také ještě i soud a kriminál. Výsledek? Snížení předepsané daně, nedůvěra a zaujetí poplatníkovo vůči správě státní a zbožné přání, »aby to už jednou všecko čert vzal«. To jako tu republiku, o věcech těchto přineseme časem velice zajímavé obrázky. Anebo nahlédněme do dílny soudů. Pohašteří se na Zelném trhu dvě babky a druhého dne podány jsou u trestního soudu žaloba a protižaloba. Pak se ustanoví přelíčení, k němu se dostaví dva vážní advokáti, obě uražené babky, tři svědci a 5 protisvědků. V 9 hodin počne soud a je půl jedenácté, když se přelíčení pro zmatek ve výpovědích svědků odročuje. Koukají z toho čtyři trestní

Komenského náměstí 1867

 oznámení pro křivé svědectví a když konečně je rozsudek vynesen, babka, jež nepochodila„ vykřikuje do ulic: »Tak já to nenechám, kdybych s tím měla jít až do Říma! Já podám protivá ternu rekuř !« A také ho podá. Místo jednoho soudce projednávají hrozně důležitou věc dvou babek soudcové tři a pan státní zástupce má radost, že křivé svědectví svědků dopomůže k dalšímu oživení vězeňských cel a k zdůraznění návrhu na přístavbu nebo novostavbu kriminálu. Tedy opět kupy aktů, dlouhé hodiny a dny zbytečné práce, zatížení státní pokladny, ochuzení sporných stran a zničení občanské cti několika pošetilých lidí. A všemu tornu by se předešlo, kdyby se soudce neomezoval na formální dotaz »Nesmíříte se?« a napjal všechny svoje síly i všecku svoji dovednost kazatelskou k tomu, aby si babky odpustily a podaly si ruce. Já vím, není to tak snadné mluviti k lidské zatvrzelosti a potlačiti v srdci uraženého touhu po odplatě a mstě. Ale právě proto měli by se do soudní služby hlásiti jen lidé s měkkým, milým hlasem, lidé opravdu citliví a dobří, hodně sečtělí vzdělaní a výborní kazatelové. A těmto vzácným lidem měl by platiti stát alespoň dvakráte tolik, kolík jim platí dnes, aby ušetřeni byli jakýchkoli hmotných starostí, které je dnes činí pro úřad lhostejnými a otupují je, a mohli celé svoje já věnovati jen vznešené službě. Však by si toho také zasloužilí, dobré dvě třetiny soudců a soudních úředníků a zřízenců by odpadly. Soudce měl by učiti lidi slušnosti a je to hlavně slušnost, které by se na předním místě mělo učiti také í ve školách. Jen učitel a soudce jsou ti, kteří mohou způsobiti přirozenou rovnováhu státu. Není to vojsko ani četnictvo a policie, ani výstrahy a zábradlí. — V jistém deníku brněnském rozepsal se onehdy pan H. o špatném prospěchu žactva na středních školách. Praví, že především nutno hledati příčinu ve slabšim materiálu studentstva, které stále ještě trpí nedostatky z dob válečných a popřevratových. V mnohých případech. rozhoduje pohodlí, lehkomyslnost a dosavadní setrvační snaha přijít snadno a lehce k vysvědčení a zaopatření.

Muzejní 1907

 Protože je dnes šestkrát tolik studujících, než kolik jich bylo napočítáno před válkou, činí se tlak na vyučující, aby co nejpřísněji klasifikovali. Studentů pak je proto tolik, protože máme více vzclělavacich ústavů, než kolik jich bylo v celém dřívějším Rakousku. Jiná příčina velkého procenta nedostatečného prospěchu ve studiu jest — praví pan pisatel H. dále — přetížení žactva z mnohohodinného vyučování denního. Každý vyučující samozřejmě trvá předevšim na požadavcích -svého učebného předmětu a .přípravě na své hodiny vyučovací, aby vyhověl osnovám učebným a předpisům. To vše je správné, ale na jednu příčinu — a ta není bez závažností — pan H. zapomněl. Asi před třemi týdny jel jsem vlakem ku Praze. Ve voze naproti mně seděl městský otec se sedmnáctiletým studentem. Mluvili jsme o různých věcech a došlo ovšem také na školu. »Pan profesor nám povídal,« rozhovořil se synek, »abychom se raději učili řemeslům anebo pomáhali rodičům pří hospodářství a pří živnostech. Že z toho studování dnes nic není. Každý řemeslníček prý je na tom lépe než úřednik nebo učitel. Co prý z toho dlouhého a drahého studování má? Trochu bídy a dluhů a to, že se o tu jeho bídu kde který zbohatlík a korupčník otře. Je to pravda tatínku ?« »Ba, je to dnes takové,« odpověděl tázaný a zahleděl se v myšlenkách do prázdna. A tu jsme u kořene zla, jež je s to, aby otřáslo základy našeho mladého života. Pohlíží-1i učitel na svoje povolání s tak vrchovatou mírou skepse, pak nelze čekat, že z péče jeho vyjde jednou dokonalý a sebevědomý dorost. Naopak vyroste z něho lid, který bude stejným škarohlídem. Myslím, že je velice třeba. se toho chránit. Jak ? Učiňte z učitelů optimisty. Zbavte je hmotnych starostí, dejte jim tolik, aby se jim během vyučování nehonily hlavou myšlenky a otázky, zač budou poslední třetinu měsíce žít, když již uprostřed měsíce jsou skoro bez haléře, zač oblekou děti a ženu, čím zaplatí otop a jak a kdy vyrovnají účet knihkupci.

Náměstí Svobody 1912

 Hle, tam v lavici sedí, čtenáři, i tvoje dítě. Snad v jiné třídě sedí ještě druhé a třetí. Svěřuješ je učiteli, aby ti je vzdělal a aby ti z nich vychoval řádné, vzorné občany, kteří by se dovedli počestně živit a byli ti jednou k radosti a ke cti. Nežádáš při dnešních drahotních poměrech a při dnešních platech vlastně nemožnost? Představ si na okamžik, že jsi sám učitelem a při tom otcem tří, čtyř dítek. A že z lavic před tebou hledí na tebe na padesát dětských tváří, téměř úplně ti cizích, mnohdy dosti nezvedených a rozhýčkaných. Některé jsou přepychově vystrojeny a hýří blahobytem a zdravím, zatím co ty svým dětem nemůžeš dáti dosyta se najíst a oblékati je musíš v hadříky. Jaká trpká, hořká vina zaplaví ti nitro Nechápete, vy pánové tam nahoře, že dobře placený učitel byl byl o 1000 procent lepší a s ním i žactvo? Nevycházeli by ze spokojených škol lidé vzdělanější a hlavně slušnější? Nezpůsobilí by tito slušní lidé, že by nám odpadla dobrá polovice výloh na výdaje administrativní a bezpečnostní ? Nepředpojatí dají mně tu jistě za pravdu a jedinou námitkou bude asi jen to, co potom s lidmi, kteří by se pro správu státní stali zbytečnými. Nějak se živit přece musí. To je přirozené a jde jen o to, čeho se chytit. To už není tak přirozené a nijak snadné. Sledujeme-li statistiku zaměstnaností, která mimochodem řečeno je na papíře mnohem příznivější než ve skutečnosti, seznáváme, že téměř ve všech oborech práce a hlavně práce fysické panuje značná  nezaměstnanost. Kdybychom tedy k těmto nezaměstnaným připočetli ještě i počet občanů, kteří vlivem zvýšené slušnosti obyvatelstva stali by se správě státní přebytečnými a tak ocitli se bez chleba, nebyl by obrázek života našeho zrovna nejveselejší. A ze slušnosti vyrůstala by nová neslušnost, neboť lidé s prázdným žaludkem bývají zřídka zdvořilí a taktní. Začarované kolo je a bude cely ten náš život. Točte jím jak chcete, nevyjdete z něho. Tisíce prostředků se doporučuji a žádný se neosvědčil. Proč? Protože území, na kterém žijeme, je nedostatečné. Neuživí nás, Dokazuje-li vám nějaký sekční šéf nebo ministr, velvyslanec nebo senátor opak, nevěřte mu! Bodejť by se on neuživil ! Poukazovat, že jsou v Evropě ještě drobnější státečky než Československo a že přes to se živí, je nerozum. Syýcary jsou živy z turistů a jižní a severské státečky živí moře. A vedle toho nemají tam nikde tolik ministrů a bobečků a vojáků a četniků kolik my. A také nemají tolik »přátel«. Konečně při troše vtipu dalo by se možná dělat něco i u nás. Kdyby se našel šikovný žid, mohli bychom snad dosti dobře býti živi ze svých ůřednich i neúředních ostud. Výhodu by mělo to tu, že v tomto oboru o tom bud'te ujištěni! nemuseli bychom se do skonání světa obávati se 'žádné strany žádné konkurence ....Veškero obyvatelstvo našeho státečku dělím na dvě skupiny. Jedna je menší a jsou v ní ti, kdož převratem naplaveni byli na přední místa. Není jich zrovna příliš mnoho, ale je jich přece jen tolik, že hrozí nebezpečí, že nás při výborném svém apetytu - odpusťte ! vyžerou. jsou to spravedliví a velicí vlastencové před Bohem i lidmi a třebaže vyrostli někteří z císařských, vládních, dvorních, tajných a jiných radů a konfidentů, jsou dnes a budou — pokud jini mísy nepoodtáhnete nejbezpečnější oporou republiky. je třeba se míti před nimi hodně na pozoru, jinak máte na krku zákon na ochranu republiky, ani se nenadějete. — Druhá skupina je veliká a patří do ní všichni, kterým stisknul převrat hrdlo. Smíme sice zpívat »Hej, Slované!«, ale těžký zpěv, když není dechu. Máme sice svobodu, ale volit smíme jen ty, kdož se sami určili.

Pekařská,naproti sv.Anně 1908

  Smíme sice svobodně mluvit i psát, ale nesmí se tím ohrozit postavení první kasty, Protože jsme svobodou zpiti a otcovská kasta má obavy, aby se nám v bujnosti ze svobody nepřihodila nějaká nehoda, dokonce snad úraz, vložila jemně ručku potřeštěné skupiny do ruky několika zkušených guvernantek. Je to hlavně tisková miss, miss »Ochrana republiky« a j. Tyto dvě kasty si ovšem nikdy neporozumí, v tom budeme jistě všichni za jedno. — Asi před týdnem přišel za mnou kamarád z vojny, je na Slovensku při finanční stráži a vypravoval mně o tamějších poměrech. Také o tom, proč je tam lid tolik nespokojený a zaujatý. »Dříve, jak se otvíralo jaro, putovaly všecky chudé rodiny s hor »na dolní zem zrobit chleba«. Dolní zem to je Maďarsko. Také do Polska jich mnoho od-cházelo. Pracovaly tam na velkostatcích nebo u větších sedláků a vracely se domů až k zimě. Přinášely si peníze, obilí, mouku a měly z čeho žít až do nového jara. Dnes to nejde: Sežene-li už kdo nějaký ten groš, stěhuje se raději do Ameriky. Mnozí lidé na Slovensku opravdu trpí nedostatkem. Jakou cenu má pro ně negramotné, nevzdělané, naše svoboda? Však to slyšíte několikrát denně: »Chleba chceme, svobodu si nechte !« To je na Slovensku. A jak je tornu u nás ? Země je přeplněna, obchod a průmysl vázne, platy a mzdy se snižuji a drahota stoupá. Hospodářství státu je tolik komplikované, že zájmy a protizájmy jednotlivých občanů a tříd tvoří nerozvazatelný uzel a život se stává eskamotáží. Umění je žít a život je dnes nesnadná, těžká úloha. »Kdo s koho« stalo se heslem a zraněných a mrtvých přibývá. Dnes já, zítra ty. Nedostatek je strašná příšera a pánové, zasednuti kolem mis, měli by ji občas nahlédnouti do očí. Před válkou stýkal jsem se dosti často s jistým továrním úředníkem. Za války byl odveden a po válce přijala jej firma ochotně zpět. Počítala s tím — jako všechny průmyslové podniky — že svět je vyčerpán a že bude tedy ve všech oborech hodně co dělat. Zdálo se, ale skutečnost byla a je jiná. Zhotovili nám páni na mírových konferencích jakousi podlouhlou neforemnou škatuli a v té přikázali nám žít. Stejně rozhodli i o »svobodě« Rakouska, Uher a Jugoslavie. Roztrhali střed Evropy na spoustu cárů a útržků a svobodni národové si cáry a útržky nenávistně a žehravě jeden před druhým střeží. Místo snášelivosti a pokoje rodí se a roste zloba a nenávist a světová válka, zdá se, byla jen předvěstí budoucích hrůz. Abych příliš neodbočil práce není, nebo je ji nedostatek a tak úředník, o němž je shora řeč, dostal výpověď a již osmnáctý měsíc potuluje se Československem a marně hledá zaměstnání. Na štěstí je svobodný. Ale znám ještě jiný případ, daleko a daleko truchlivější. Týká se strojního zámečníka, ženatého, se čtyřmi dětmi, jenž už po dva roky je bez stálé práce a chytá se všeho, co mu přijde pod ruku. Je to člověk velice slušný a inteligentní, pečlivý, starostlivý otec a nedostatek a utrpení rodiny připravuje ho o rozum. — »Kdybych alespoň mohl za humna ! Ale jak? Krejcaru není a zač bych si také obstaral všecky ty dokumenty a papíry? Do jaké strašné klece nás to zavřeli...!« Klec, strašná klec je náš státeček. A má tu hroznou vlastnost, že my z ní nemůžeme, ale nepřátelé mohou do ni Mnozí čeští lidé otírají se o Dra Beneše, že prý jezdí po Evropě jako agent s teplou vodou. Agent s teplou vodou je stará komická figurka, ale já mám milé, tichounké podezření, že Dr. Beneš je ferina a že nás jednoho krásného dne překvapí hotovou věcí a řekne : »Tak, děti, dvířka kleci jsou pozotvírána dokořán, můžete bez závady přebíhati z klece do klece. Kdo se nemůžete uživiti v naší kleci, živte se v sousední. Válkám jsme předešli sjednocením celé střední Evropy a voliti můžete o volbách, koho chcete. Vázané kandidátní listiny jsme zrušili a svrchovanost našeho státečku sjednocením střední Evropy není nijak omezena. Odpadne nám dvanáct ministerstev a dvě třetiny vojáků .

původní Skalní ulice 1908

Za ušetřené peníze budeme stavěti železnice, průplavy a silnice, bude hodně práce a nebude hladu. Dnes už jste tedy doopravdy svobodni !« Prozatím můžete hleděti na řádky tyto jako na nepodařený vtip, Ale jednou to bude. A nesvede-li tohoto zázraku Dr. Beneš, svedeme ho my obyvatelé státu, Jednou to bude. ................................................................................................................................Nevím jak vám,ale mě při čtení zejména poslední třetiny tohoto článku dost mrazilo v zádech,jak v roce 1925 pan Brumovský odhadl přesně naší budoucnost a jak přesně se to opět dnes opakuje,no máme se na co těšit.

Adina Mandlová a Lída Bárová v roce 1940 v reklamě pro firmu Baťa

 Adina Mandlová, reklamní foto na opravu punčoch Baťa

Lída Bárová ,reklamní foto na dřeváčky firmy Baťa

Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-4.část,závěrečná.

POSLEDNI HUSAŘI. Za několik dní po srážkách rak. husarů s pruskými hulány na Ždársku přišel k nám pozdě večer, když jsme se již chystali ke spaní, starý p. Böhm (z Č. 14) a potichu vykládal německy něco otci. Chvíli spolu šuškali, pak mne poslali spat. Dělal jsem, jako bych spal, ale dával jsem pozor, co bude. Po chvíli někdo vešel do domu, zase z domu, ale co bylo, jsem se tehdy nedozvěděl. Později, když jsem něco scháněl na půdě, objevil jsem náhodou, ač to bylo dobře uschováno, dvě šavle a rakouské uniformy husarské. Za odměnu toho nálezu, s nímž jsem ovšem neotálel se pochlubit, dostal jsem několik pohlavků, s přísným nařízením, abych se neopovážil o tom se někomu zmínit. Teprve když Prusové odešli, dozvěděl jsem se, co bylo. Pan Böhm tenkrát sdělil otci, že jsou u něho ve stodole schováni dva husaři, kteří se tam večer po zahradě vkradli, a žádají za pomoc, an by se jinak jistě dostali Prusům do rukou. Opatřili jim tedy nějaké staré šaty, husaři tam nechali svoje rozedrané uniformy a zmizeli beze stopy. Když bylo po válce, byly věci po formanovi poslány do Brna vojenskému velitelství. Toto nejen že odepřelo zapraviti dovozné, ale poslalo obecnímu úřadu sprostý dopis, že byly uniformy. špatně ošetřeny atd. Patrně žádali asi na místě rozedraných nové. To byl vděk za skutek, jak každý uzná, dosti riskantní ; kdyby se byli Prusové o tom dozvěděli, mohlo to dost špatné dopadnout. 
PO PŘÍMĚŘÍ. Po bitvě u Dubu nedošlo již krom menší srážky u Bratislavy, či jak se tenkrát říkalo u Prešpurku, k žádným vojenským akcím. Prusové chystali se na Vídeň, která byla nakvap opevňována, a kam byly všechny vojenské síly stahovány, však zakročením císaře francouzského Napoleona III. zjednáno příměří, po němž zakrátko uzavřen byl mír v Mikulově. Mírem mikulovským pozbylo Rakousko Benátska, kteréž musilo postoupiti Italům, přes to, že byli poraženi jak na souši tak na moři; Prusko pak obdrželo jako válečnou náhradu 40 milionů pruských tolarů. Do zaplacení náhrady zůstávala pruská vojska v Čechách a na Moravě a byla postupně stahována. Zpráva o příměří a míru přijata byla všude radostně,jak od domácích, tak i od Prusů. Nálada, zejména u těch posledních, byla velmi dobrá, těšili se na návrat, vědouce, že již žádných nebezpečí pro ně nebude, však mnozí z nich nenadáli se, že už domova nespatří. — Od chvíle uzavření míru přestaly veškeré dodávky pruskému vojsku, zásobovali se a to bohatě, sami. Do Nového Města přihnáno stádo ukořistěných uherských volů, asi 200, byla pro ně zřízena ohrada na panských lukách u střelnice, kdež byli hlídání lidmi, obcí dodanými. Z části poraženi byli na jatkách v Novém Městě pro místní potřebu a pro bližší oddělení, ubytovaná po vesnicích, z části posíláni živí až do Veselí a Bohdalova. Celé řady připřežných povozů, většinou saských sedláků, kteréž počaly projížděti městem v patách za vojskem, přivážely zásoby chleba, kávy, tabáku (rakouského, pobraného v Čechách), lihovin a všeho možného. Z Nového Města rozdělovány zásoby do okolí. Ve staré radnici složeny byly celé spousty chleba, v Prusku pečeného. Byl černý, z hrubé mouky, takřka ze šrotu, bochníky velikosti cihly, ale jinak prý byl dosti dobrý. Když Prusové odešli, nechali ho tam plné dvě světnice v přízemí, až do stropu narovnané, bylo to později, ovšem už z části proplesnivělé, prodáno dražbou ; lidé to kupovali na krmení pro dobytek. Vojáci fasovali všeho v hojnosti, a mnozí chudší domácí, u nichž byli ubytováni, měli ještě dlouho po jich odchodu zásoby cukru, kávy, tabáku a j. Peněz měli Prusové dost, stříbrné tolary byly vedle našich peněz běžným plativem. Odcházející Prusové kupovali si různé věci na památku. Snad všechny rohy z poražených zde uherských volů putovaly do Německa, vojáci dávali si je u „drakslíře" Šouba čistit a leštit na poháry (staří Němci pili z rohů). Starý „hančmochr" (rukavičkář) na Nových domech nestačil robit zelené kožené šle (kšandy), které se Prusům velmi líbily. Kupovali dýmky „ždárky" a vše možné. Ba i trvalé obchodní styky, třeba jen v malém rozměru, z pruské invase vzešly. Několik pruských důstojníků dalo si u tehdejšího prvního ševce Jana Sira (Macháčka) dělat vysoké boty. Tyto jeho výrobky došly takového uznání, že ještě déle než 25 roků Sír posílal boty do Berlína a jinam. Může se tudíž počestné řemeslo ševcovské v Novém Městě právem chlubiti, že z jeho příslušníků vyšel první novoměstský exportér. Všechny obchody a zejména hostince měly dobré výdělky. Pruští důstojníci starali se také mužstvu o zábavu, každou neděli odpoledne, někdy také v týdnu hrála vojenská hudba na náměstí pod kostelem, tancovalo se a bylo veselo. My kluci byli jsme šťastni, když jsme mohli držet muzikantům noty, dost často jsme se o to poprali. Posádkou byli toho času v Nov. Městě většinou jen starší landvéři. Do toho času spadají také dvě .malé episodky, o nichž se tuto zmiňuji. 
PAN HEJTMAN A JEHO SLUHA. Po několik dni byl u nás ubytován jeden starší již prusky hejtman, na první podíváni sprostý, neotesaný chlap, se svým sluhou, který byl pravým opakem svého pána, byl to hezky mladý muž uhlazeného chování.- Druhého dne přišel k otci, jehož jména se dozvěděl a ptal se ho, zda-li neobchoduje lnem. Otec mu, řekl, že to asi bude vedlejší strýc Jelínek (Sebestián). Stuha se představil, že je účetním u jisté velké firmy ve Stětíně, která obchoduje lněným semenem a dodává také sem své zboží (tůnky). To se potvrdilo. Na dotaz otcův, jak to přijde, že je sluhou, sdělil mu důvěrně: „Musil jsem dát tomu chlapovi hejtmanovi 400 tolarů, aby si mne vzal za sluhu a ten se teď za to každodenně ožírá". Skutečně také pan hejtman celý svůj čas trávil na „Pekle" a přicházel zpravidla pozdě v noci pod obraz zpitý domů. Protože tenkrát bylo většinou deštivo a bláta dost, a pan hejtman cestu domů třeba několikrát ztratil rovnováhu, měl sluha s čištěním jeho uniformy dost práce, až jednoho rána došlo proto mezi nimi k výstupu. Sluha odepřel šaty čistit a také nečistil, asi se hejtmana mnoho nebál. já jsem přišel dopoledne do zahrady, páně hejtmanovy šaty byly rozvěšeny po stromech k suskni a pan hejtman v podylékačkách si zatím spravoval chuť na kyselých srstkách.
JAK JSEM SE UČIL KOUŘIT. Jednou po poledni přišel za mnou kamarád Frantík Nosákovských (z Č. 15) a vybídl mne, abych šel s ním, že mi něco poví. Byl asi o tři roky starší než já, ač daleko hřmotnější, se mnou asi stejně velký, trochu těžkopádný, ale z gruntu hodný hoch a později výborný student. Šli jsme ke Kazimirovu mlýnu a tam jsme se uvelebili v rohu za lednici. Frantík vytáhl z kapsy několik viržinek a povídá : „Zapálíme si, mám jich dost, sebral jsem je Prajzovi". Zapálili jsme si; sluníčko toho dne k tomu pěkně hřálo, hulili jsme jen což. S počátku se mi to tuze líbilo, -ale za chvíli bylo zle. Následky byly u mne hrozné a co následovalo doma, nebylo o nic lepší. Frantíkovi nebylo nic, chutnalo mu to, a tu zálibu pro viržinky si už podržel. — Když jsem byl později v Brně, Frantík byl už na technice, ale bez viržinky ho už tenkrát nikdo neuviděl. Vstoupil později do vojska k zásobovacímu sboru, dosáhl hodnosti plukovníka a právě když v r. 1914, na odchodu do pense, v Přemyšlu odevzdával úřad, uvázl tam, byl po pádu pevnosti Rusy zajat a zemřel v zajetí, neznámo kde. Myslím, že kdyby tam byl měl dost viržinek, že by to byl ve zdraví přečkal a byl tu dodnes, já jsem potom už nekouřil, až za několik let jsem začal znovu, už s lepším zdarem, a chutná mi to, bohudík, dosud. 
CHOLERA. 
Všeobecně dobrá nálada, která zavládla v Novém Městě po uzavření míru, kalena byla poněkud zprávami, že v Čechách, zejména v krajích poblíže bojišť, počala řáditi cholera, nezbytný průvodce všech válek. Ale u nás nechtěl tomu nikdo věřiti, že by se dostala až k nám, vždyť Nové Město od věků vždy bylo ušetřeno všech nákaz a morů, které dříve tak často lidstvo hubily. Tři kříže nad městem to hlásají. Ale přišla přece. Pojednou onemocnělo několik pruských vojáku a také někteří z nich v málo hodinách zemřeli Zděšení bylo všeobecné. Pro onemocnělé byla narychlo zřízena nemocnice v jediné tehdy větší místnosti, v sále hostince u Sirů -- nyní Nebolova. Vkrátce místo nestačilo, a město musilo narychlo postaviti na Nivě, nad Křížovou stodolou barák. Bylo to prostranné stavení z prken, s primitivními lůžky, a tam byli nemocní ošetřováni. Případy onemocnění se množily, průběh nemoci byl zpravidla krátký, někteří odolnější se vbrzku uzdravili, jiní zmírali velice rychle, Truhláři robili rakve do zásoby, složeny byly ve staré radnici v - průjezdě, Vidím jako dnes, když jsem stál jednou ráno u radnice, jak dva starší kolemjdoucí Prusové při pohledu na ráz rakví zůstali celí zaražení stát, něco si povídali a oba si šátky utírali oči. Jak jim asi bylo u srdce! Z domácích lidí nezemřel cholerou žádný. Jediný onemocnělý byl  kanovník Kunstmilller, tehdy gymnasista, který se ale brzo uzdravil. O jednom občanu se sice také povídala když zemřel, že to byla cholera, ale bylo to asi něco jiného, že prý právě ze strachu před nákazou přebral silného rumu. V baráku uplatnil se tehdy Ferda Hánů, který se ničeho neštítil a nemocné obětavě ošetřoval. Bude o něm ještě zmínka. A. tu vystupuje na jeviště náš právě z foršponu se navrátivši Filip. Každého rána dojel s žebřinami do lazaretu a odvážel zemřelé, jednou jich vezl sedm najednou. Pohřbíváni byli dílem na katolickém hřbitově při zdi po pravé straně, k Malé uličce, dílem na evangelickém, kde také odpočívá jeden saský sedlák foršpořiák, který v Novém. Městě zemřel, byv postřelen neopatrnosti vojáka provázejícího transport. První pohřby zemřelých vojáků konány ještě s vojenským konduktem, pak pohřbíváni jen v tichosti. Celkem zemřelo zde Prusů kolem 40. Na štěstí netrvala epidemie dlouho, a když krátce potom poslední Prusové odtáhli, neudál se už žádný. případ onemocnění. Jinde ale bylo daleko hůř a snad nejhůře postiženo město Hoříce. Tam sveženo bylo po bitvě kralovéhradecké nesčíslné množství 'raněných, z nichž ovšem velká část utrpeným poraněním podlehla. Když byl hřbitov přeplněn, skládáni mrtví do hlubokého úvozu pod hřbitovem .a tam ledabyle hlínou zasy-páni. To mělo hrozné následky; yypuknuyši cholera skosila téměř třetinu všeho domácího obyvatelstva. 
MILOSRDNÝ SAMARITÁN. Až do přestavby důchodenského domu bývala v průchodě na Brněnskou ulici odedávna kořalna, kde starý žid Husrle naléval svým hostům, ponejvíce vandrovním, dráteníkům a pod. jen „čistou". Tam přišel asi za měsíc po odchodu Prusů nějaký pocestný a dal si „pulčík". Chvíli seděl, popíjel, ale najednou počal se svíjet a naříkat; všechny příznaky ukazovaly na choleru. Všecko se z kořalny hned rozprchlo, a rozděšený Husrle běžel hlásit na radnici, co se stalo. Starý štefánek, tehdejší obecní rameno spravedlnosti, dostal rozkaz, aby sehnal Ferdu, aby nemocného dopravil do baráku, který ještě stál. Starší Novoměstští se na Ferdu Hána jistě ještě pamatují. Byl to chlap hřmotné postavy, žádnou práci příliš nemiloval, zato měl ve větší lásce čistou. Dětí měl jako kuželek, a proto bída byla u něho stálým hostem Do bytu ho nechtěl nikdo vzít, a poslední čas bydlel v polozbořenérn sklípku v ulici pod radnicí, hůř než zvíře. Dostal-li někde nějakou kočku nebo psa a k tomu hlt té šedé utěšitelky, byl to pro něho hotový svátek. Neštítil se ničeho, hotový pana, ale při tom měl dost dobré srdce. Ferda byl hned ochoten vandráka obsloužit, jen si vymínil dost korálky. Té ovšem dostal. Vzal nemocného na záda, donesl ho - do baráku, tam jej uložil, všemožně ošetřoval a těšil. Praksi měl oddřívějška u Prus. Ale po ně:aké chvíli stalo se, čeho by se byl Ferda jakživ nenadál. Dostal také „ujímáni", zkrátka objevily se u něho také příznaky cholery. Tohle Ferdu dohrálo. Dal se do svého ošetřovance, vyčetl mu, že jich tolik a pořádných obsloužil, a že se mu nic nestalo, a teď že má pro takového světoběžníka umřít. Od slov přešel k skutkům a počal ubohého pacienta nekřesťansky bít. Ten chudák ze strachu, že ho Ferda zabije, sebral se a utekl; žádný o něm už neslyšel. Bezpochyby, že ho Ferdova kura uzdravila. Ferda se po požití řádné dávky svého universálního léku také zotavil a byl ještě hodně let potom postrachem všech psů a koček. 
PO VÁLCE.
Třeba že pruská invase u nás nebyla tak zlá, jak tomu bylo při počátku války v Čechách, zejména v místech, která byla válečnou litici bezprostředně postižena, oddechl si každý, když Prusové odtáhli. Rychle vracelo se vše do starých koleji. Uroda byla toho roku velmi dobrá, zejména leny udařily se tak krásně, jako už ne léta předtím a potom, a placeny byly velmi dobře. Na ten rok vzpomínali hospodáři dlouho. Peněz bylo všude dost, a proto zapomnělo se brzo na přežité trampoty a svízele. Večerní besedy, příchodem Prusů přerušené, znovu ožily, události válečné i místní přetřásány opět a opět. Já poslouchal jsem jako vždy a tomu přičítám, že jsem si tak mnohé zapamatoval. O jarmarcích toho podzimu snad nejlepší obchody dělali písničkáři kteří v  neobvyklém počtu na dolním konci náměstí jeden přes druhého před velkými hrůzostrašnými obrazy, znázorňujícími výjevy z vojny, zpívali svoje „skládání pro ponaučení mládencům a pannám", a tištěné po 2 krejcařích prodávali. Vojenské obrazy byly samá krev, písničky také, jedna začínala asi takto : U Skalice, u Náchoda, tam tekla krev potokama atd. Zvláštní oblibě těšila se písnička „O spanilé barvířce a barveném Prajzovi".*) Jakmile byly ty nejnaléhavější následky pruské okupace jakž takž uspořádány, přikročeno bylo na obecním úřadě k sepisování rekvisict a všech výdajů, pro Prusy po uzavření příměří učiněných, na které byly jim vydávány stvrzenky. 
Účet s doklady zaslán do Berlína na ministerstvo války, ovšem s malou nadějí, že bude také zapraven. Trvalo dost dlouho, aniž přišla jaká odpověď; až někdy pozdě v zimě došel na obecní úřad z Berlína těžký soudek. Byla v něm na krejcar celá účtovaná náhrada, v samých rakouských „čtyřkrejcarech". (Byly měděné, velikosti asi nynější pětikoruny). ---Prusové platili hotově, třeba měďáky, - rakouská vojenská správa hrubostí ; (viz kapitolu o posledních husarech). A protože, pokud vím, všichni z novoměstských vojáků, nebylo jich arci mnoho, kteří to tažení prodělali, ve zdraví se vrátili, nebyla nálada ničím zkalena. Z posledních dvou vojínů novoměstských, kteří v roce 1866 v Cechách bojovali, zemřel Frant. Kalláb, tkadlec, před pěti lety, Karel Cejka, mistr stolařský, je přes svých 82 roků dosud čilý. Nechf je ještě dlouho zdráv !
U AUDIENCE.
O Všech svatých a na Dušičky toho roku navštívil císař Fr. Josef I. česká bojiště. Nesčetné hroby padlých byly do jednoho osvětleny ; byl prý to úchvatně dojemný pohled. Na zpáteční cestě zastavil se císař v Jihlavě, kam byly pozváni k audienci všecky úřady a starostové z bývalého kraje jihlavského. Napřed odbyly „špice a hlavy" c. k. úřadů, pak došlo na starosty. Když přišel na řadu můj otec, oslovil jej císař: „Bylo mi sděleno, že jste se za války uplatnil vynikajícím způsobem !" Otec, jak měl ve zvyku, rázně odpověděl : „Konal jsem svoji povinnost, Veličenstvo !" Bylo prý na císaři pozorovati jakési rozladění. Snad si vzpomněl, jak on sám konal svoji povinnost. Kdežto starý prusky král u Hradce byl mezi svými vojáky takřka v dosahu rakouské střelby, on, mladý, když jeho vojáci zaň umírali, honil v Tyrolsku kamzíky. Po audienci vyhledal pan krajský otce a sdělil mu blahosklonně, že Novému Městu dostalo se zvláštního vyznamenání; pan c. k. komisař Bruckl že dostane zlatý záslužný kříž, on pak stříbrný. Otec mu dopálen řekl: „Víte co, pane krajský, když pan komisař, který zbaběle utekl a ani Prusa neuviděl, a za něhož jsem já musil všechno oddřít, dostal zlatý kříž, dejte mu ten stříbrný taky". Bylo z toho pohoršení veliké, ba i urážku veličenstva z toho chtěli udělat, ale otec nepovolil a kříž nevzal. Nechtěl se c. k. pánů nikdy moc bát a říkával později, že s nimi nebývalo lepšího pojednání, než ten rok po válce; než jim otrnulo, byli prý krotcí. 
Tím končím svoje vzpomínky, ale nemohu ještě nevzpomenout svých bývalých kamarádů z naší dolnorynkovské bandy. Eman Dvořák z č. 30 zemřel mlád, asi 201ety, rovněž mlád zemřel Karel Sadílek z Č. 18, Josef Böhm dokončil svůj život jako c, k. setník v Kotoru v Dalmácii, jeho bratr Frantík snad někde v Brasili. Nosákovsky, jak jsem jíž napsal, v Rusku, Karel Gregor zemřel loni, a tak zbýváme snad již jen dva, já a Josef Německý (Varhaník). Také na nás brzo dojde.          *) V jednom českém městě nadcházel si Prušák, u tamního barvíře ubytovaný, jeho pěknou ženu. Barvíř, když mu toho začínalo být moc, vyčíhal si zamilovaného Prušáka a za vydatné pomoci tovaryšů jej namodro zbil. Nakonec, aby prý nebyl nějak flekatý, namočili ho do kádě, v které se v indychu barvilo namodro. Starší naše hospodyně vědí, že tenkrát to barvení bývalo bytelnější, než to nynější, a proto Prušák, třebaže se po té lázni v potoce drhl, co mohl, zůstal pěkně na-modraly. Když pak přišel mezi kamarády, mysleli tito, že má choleru, a byl veliký poprask v celé posádce.