POSLEDNI HUSAŘI. Za několik dní po srážkách rak. husarů s pruskými hulány na Ždársku přišel k nám pozdě večer, když jsme se již chystali ke spaní, starý p. Böhm (z Č. 14) a potichu vykládal německy něco otci. Chvíli spolu šuškali, pak mne poslali spat. Dělal jsem, jako bych spal, ale dával jsem pozor, co bude. Po chvíli někdo vešel do domu, zase z domu, ale co bylo, jsem se tehdy nedozvěděl. Později, když jsem něco scháněl na půdě, objevil jsem náhodou, ač to bylo dobře uschováno, dvě šavle a rakouské uniformy husarské. Za odměnu toho nálezu, s nímž jsem ovšem neotálel se pochlubit, dostal jsem několik pohlavků, s přísným nařízením, abych se neopovážil o tom se někomu zmínit. Teprve když Prusové odešli, dozvěděl jsem se, co bylo. Pan Böhm tenkrát sdělil otci, že jsou u něho ve stodole schováni dva husaři, kteří se tam večer po zahradě vkradli, a žádají za pomoc, an by se jinak jistě dostali Prusům do rukou. Opatřili jim tedy nějaké staré šaty, husaři tam nechali svoje rozedrané uniformy a zmizeli beze stopy. Když bylo po válce, byly věci po formanovi poslány do Brna vojenskému velitelství. Toto nejen že odepřelo zapraviti dovozné, ale poslalo obecnímu úřadu sprostý dopis, že byly uniformy. špatně ošetřeny atd. Patrně žádali asi na místě rozedraných nové. To byl vděk za skutek, jak každý uzná, dosti riskantní ; kdyby se byli Prusové o tom dozvěděli, mohlo to dost špatné dopadnout.
PO PŘÍMĚŘÍ. Po bitvě u Dubu nedošlo již krom menší srážky u Bratislavy, či jak se tenkrát říkalo u Prešpurku, k žádným vojenským akcím. Prusové chystali se na Vídeň, která byla nakvap opevňována, a kam byly všechny vojenské síly stahovány, však zakročením císaře francouzského Napoleona III. zjednáno příměří, po němž zakrátko uzavřen byl mír v Mikulově. Mírem mikulovským pozbylo Rakousko Benátska, kteréž musilo postoupiti Italům, přes to, že byli poraženi jak na souši tak na moři; Prusko pak obdrželo jako válečnou náhradu 40 milionů pruských tolarů. Do zaplacení náhrady zůstávala pruská vojska v Čechách a na Moravě a byla postupně stahována. Zpráva o příměří a míru přijata byla všude radostně,jak od domácích, tak i od Prusů. Nálada, zejména u těch posledních, byla velmi dobrá, těšili se na návrat, vědouce, že již žádných nebezpečí pro ně nebude, však mnozí z nich nenadáli se, že už domova nespatří. — Od chvíle uzavření míru přestaly veškeré dodávky pruskému vojsku, zásobovali se a to bohatě, sami. Do Nového Města přihnáno stádo ukořistěných uherských volů, asi 200, byla pro ně zřízena ohrada na panských lukách u střelnice, kdež byli hlídání lidmi, obcí dodanými. Z části poraženi byli na jatkách v Novém Městě pro místní potřebu a pro bližší oddělení, ubytovaná po vesnicích, z části posíláni živí až do Veselí a Bohdalova. Celé řady připřežných povozů, většinou saských sedláků, kteréž počaly projížděti městem v patách za vojskem, přivážely zásoby chleba, kávy, tabáku (rakouského, pobraného v Čechách), lihovin a všeho možného. Z Nového Města rozdělovány zásoby do okolí. Ve staré radnici složeny byly celé spousty chleba, v Prusku pečeného. Byl černý, z hrubé mouky, takřka ze šrotu, bochníky velikosti cihly, ale jinak prý byl dosti dobrý. Když Prusové odešli, nechali ho tam plné dvě světnice v přízemí, až do stropu narovnané, bylo to později, ovšem už z části proplesnivělé, prodáno dražbou ; lidé to kupovali na krmení pro dobytek. Vojáci fasovali všeho v hojnosti, a mnozí chudší domácí, u nichž byli ubytováni, měli ještě dlouho po jich odchodu zásoby cukru, kávy, tabáku a j. Peněz měli Prusové dost, stříbrné tolary byly vedle našich peněz běžným plativem. Odcházející Prusové kupovali si různé věci na památku. Snad všechny rohy z poražených zde uherských volů putovaly do Německa, vojáci dávali si je u „drakslíře" Šouba čistit a leštit na poháry (staří Němci pili z rohů). Starý „hančmochr" (rukavičkář) na Nových domech nestačil robit zelené kožené šle (kšandy), které se Prusům velmi líbily. Kupovali dýmky „ždárky" a vše možné. Ba i trvalé obchodní styky, třeba jen v malém rozměru, z pruské invase vzešly. Několik pruských důstojníků dalo si u tehdejšího prvního ševce Jana Sira (Macháčka) dělat vysoké boty. Tyto jeho výrobky došly takového uznání, že ještě déle než 25 roků Sír posílal boty do Berlína a jinam. Může se tudíž počestné řemeslo ševcovské v Novém Městě právem chlubiti, že z jeho příslušníků vyšel první novoměstský exportér. Všechny obchody a zejména hostince měly dobré výdělky. Pruští důstojníci starali se také mužstvu o zábavu, každou neděli odpoledne, někdy také v týdnu hrála vojenská hudba na náměstí pod kostelem, tancovalo se a bylo veselo. My kluci byli jsme šťastni, když jsme mohli držet muzikantům noty, dost často jsme se o to poprali. Posádkou byli toho času v Nov. Městě většinou jen starší landvéři. Do toho času spadají také dvě .malé episodky, o nichž se tuto zmiňuji.
PAN HEJTMAN A JEHO SLUHA. Po několik dni byl u nás ubytován jeden starší již prusky hejtman, na první podíváni sprostý, neotesaný chlap, se svým sluhou, který byl pravým opakem svého pána, byl to hezky mladý muž uhlazeného chování.- Druhého dne přišel k otci, jehož jména se dozvěděl a ptal se ho, zda-li neobchoduje lnem. Otec mu, řekl, že to asi bude vedlejší strýc Jelínek (Sebestián). Stuha se představil, že je účetním u jisté velké firmy ve Stětíně, která obchoduje lněným semenem a dodává také sem své zboží (tůnky). To se potvrdilo. Na dotaz otcův, jak to přijde, že je sluhou, sdělil mu důvěrně: „Musil jsem dát tomu chlapovi hejtmanovi 400 tolarů, aby si mne vzal za sluhu a ten se teď za to každodenně ožírá". Skutečně také pan hejtman celý svůj čas trávil na „Pekle" a přicházel zpravidla pozdě v noci pod obraz zpitý domů. Protože tenkrát bylo většinou deštivo a bláta dost, a pan hejtman cestu domů třeba několikrát ztratil rovnováhu, měl sluha s čištěním jeho uniformy dost práce, až jednoho rána došlo proto mezi nimi k výstupu. Sluha odepřel šaty čistit a také nečistil, asi se hejtmana mnoho nebál. já jsem přišel dopoledne do zahrady, páně hejtmanovy šaty byly rozvěšeny po stromech k suskni a pan hejtman v podylékačkách si zatím spravoval chuť na kyselých srstkách.
JAK JSEM SE UČIL KOUŘIT. Jednou po poledni přišel za mnou kamarád Frantík Nosákovských (z Č. 15) a vybídl mne, abych šel s ním, že mi něco poví. Byl asi o tři roky starší než já, ač daleko hřmotnější, se mnou asi stejně velký, trochu těžkopádný, ale z gruntu hodný hoch a později výborný student. Šli jsme ke Kazimirovu mlýnu a tam jsme se uvelebili v rohu za lednici. Frantík vytáhl z kapsy několik viržinek a povídá : „Zapálíme si, mám jich dost, sebral jsem je Prajzovi". Zapálili jsme si; sluníčko toho dne k tomu pěkně hřálo, hulili jsme jen což. S počátku se mi to tuze líbilo, -ale za chvíli bylo zle. Následky byly u mne hrozné a co následovalo doma, nebylo o nic lepší. Frantíkovi nebylo nic, chutnalo mu to, a tu zálibu pro viržinky si už podržel. — Když jsem byl později v Brně, Frantík byl už na technice, ale bez viržinky ho už tenkrát nikdo neuviděl. Vstoupil později do vojska k zásobovacímu sboru, dosáhl hodnosti plukovníka a právě když v r. 1914, na odchodu do pense, v Přemyšlu odevzdával úřad, uvázl tam, byl po pádu pevnosti Rusy zajat a zemřel v zajetí, neznámo kde. Myslím, že kdyby tam byl měl dost viržinek, že by to byl ve zdraví přečkal a byl tu dodnes, já jsem potom už nekouřil, až za několik let jsem začal znovu, už s lepším zdarem, a chutná mi to, bohudík, dosud.
CHOLERA.
Všeobecně dobrá nálada, která zavládla v Novém Městě po uzavření míru, kalena byla poněkud zprávami, že v Čechách, zejména v krajích poblíže bojišť, počala řáditi cholera, nezbytný průvodce všech válek. Ale u nás nechtěl tomu nikdo věřiti, že by se dostala až k nám, vždyť Nové Město od věků vždy bylo ušetřeno všech nákaz a morů, které dříve tak často lidstvo hubily. Tři kříže nad městem to hlásají. Ale přišla přece. Pojednou onemocnělo několik pruských vojáku a také někteří z nich v málo hodinách zemřeli Zděšení bylo všeobecné. Pro onemocnělé byla narychlo zřízena nemocnice v jediné tehdy větší místnosti, v sále hostince u Sirů -- nyní Nebolova. Vkrátce místo nestačilo, a město musilo narychlo postaviti na Nivě, nad Křížovou stodolou barák. Bylo to prostranné stavení z prken, s primitivními lůžky, a tam byli nemocní ošetřováni. Případy onemocnění se množily, průběh nemoci byl zpravidla krátký, někteří odolnější se vbrzku uzdravili, jiní zmírali velice rychle, Truhláři robili rakve do zásoby, složeny byly ve staré radnici v - průjezdě, Vidím jako dnes, když jsem stál jednou ráno u radnice, jak dva starší kolemjdoucí Prusové při pohledu na ráz rakví zůstali celí zaražení stát, něco si povídali a oba si šátky utírali oči. Jak jim asi bylo u srdce! Z domácích lidí nezemřel cholerou žádný. Jediný onemocnělý byl kanovník Kunstmilller, tehdy gymnasista, který se ale brzo uzdravil. O jednom občanu se sice také povídala když zemřel, že to byla cholera, ale bylo to asi něco jiného, že prý právě ze strachu před nákazou přebral silného rumu. V baráku uplatnil se tehdy Ferda Hánů, který se ničeho neštítil a nemocné obětavě ošetřoval. Bude o něm ještě zmínka. A. tu vystupuje na jeviště náš právě z foršponu se navrátivši Filip. Každého rána dojel s žebřinami do lazaretu a odvážel zemřelé, jednou jich vezl sedm najednou. Pohřbíváni byli dílem na katolickém hřbitově při zdi po pravé straně, k Malé uličce, dílem na evangelickém, kde také odpočívá jeden saský sedlák foršpořiák, který v Novém. Městě zemřel, byv postřelen neopatrnosti vojáka provázejícího transport. První pohřby zemřelých vojáků konány ještě s vojenským konduktem, pak pohřbíváni jen v tichosti. Celkem zemřelo zde Prusů kolem 40. Na štěstí netrvala epidemie dlouho, a když krátce potom poslední Prusové odtáhli, neudál se už žádný. případ onemocnění. Jinde ale bylo daleko hůř a snad nejhůře postiženo město Hoříce. Tam sveženo bylo po bitvě kralovéhradecké nesčíslné množství 'raněných, z nichž ovšem velká část utrpeným poraněním podlehla. Když byl hřbitov přeplněn, skládáni mrtví do hlubokého úvozu pod hřbitovem .a tam ledabyle hlínou zasy-páni. To mělo hrozné následky; yypuknuyši cholera skosila téměř třetinu všeho domácího obyvatelstva.
MILOSRDNÝ SAMARITÁN. Až do přestavby důchodenského domu bývala v průchodě na Brněnskou ulici odedávna kořalna, kde starý žid Husrle naléval svým hostům, ponejvíce vandrovním, dráteníkům a pod. jen „čistou". Tam přišel asi za měsíc po odchodu Prusů nějaký pocestný a dal si „pulčík". Chvíli seděl, popíjel, ale najednou počal se svíjet a naříkat; všechny příznaky ukazovaly na choleru. Všecko se z kořalny hned rozprchlo, a rozděšený Husrle běžel hlásit na radnici, co se stalo. Starý štefánek, tehdejší obecní rameno spravedlnosti, dostal rozkaz, aby sehnal Ferdu, aby nemocného dopravil do baráku, který ještě stál. Starší Novoměstští se na Ferdu Hána jistě ještě pamatují. Byl to chlap hřmotné postavy, žádnou práci příliš nemiloval, zato měl ve větší lásce čistou. Dětí měl jako kuželek, a proto bída byla u něho stálým hostem Do bytu ho nechtěl nikdo vzít, a poslední čas bydlel v polozbořenérn sklípku v ulici pod radnicí, hůř než zvíře. Dostal-li někde nějakou kočku nebo psa a k tomu hlt té šedé utěšitelky, byl to pro něho hotový svátek. Neštítil se ničeho, hotový pana, ale při tom měl dost dobré srdce. Ferda byl hned ochoten vandráka obsloužit, jen si vymínil dost korálky. Té ovšem dostal. Vzal nemocného na záda, donesl ho - do baráku, tam jej uložil, všemožně ošetřoval a těšil. Praksi měl oddřívějška u Prus. Ale po ně:aké chvíli stalo se, čeho by se byl Ferda jakživ nenadál. Dostal také „ujímáni", zkrátka objevily se u něho také příznaky cholery. Tohle Ferdu dohrálo. Dal se do svého ošetřovance, vyčetl mu, že jich tolik a pořádných obsloužil, a že se mu nic nestalo, a teď že má pro takového světoběžníka umřít. Od slov přešel k skutkům a počal ubohého pacienta nekřesťansky bít. Ten chudák ze strachu, že ho Ferda zabije, sebral se a utekl; žádný o něm už neslyšel. Bezpochyby, že ho Ferdova kura uzdravila. Ferda se po požití řádné dávky svého universálního léku také zotavil a byl ještě hodně let potom postrachem všech psů a koček.
PO VÁLCE.
Třeba že pruská invase u nás nebyla tak zlá, jak tomu bylo při počátku války v Čechách, zejména v místech, která byla válečnou litici bezprostředně postižena, oddechl si každý, když Prusové odtáhli. Rychle vracelo se vše do starých koleji. Uroda byla toho roku velmi dobrá, zejména leny udařily se tak krásně, jako už ne léta předtím a potom, a placeny byly velmi dobře. Na ten rok vzpomínali hospodáři dlouho. Peněz bylo všude dost, a proto zapomnělo se brzo na přežité trampoty a svízele. Večerní besedy, příchodem Prusů přerušené, znovu ožily, události válečné i místní přetřásány opět a opět. Já poslouchal jsem jako vždy a tomu přičítám, že jsem si tak mnohé zapamatoval. O jarmarcích toho podzimu snad nejlepší obchody dělali písničkáři kteří v neobvyklém počtu na dolním konci náměstí jeden přes druhého před velkými hrůzostrašnými obrazy, znázorňujícími výjevy z vojny, zpívali svoje „skládání pro ponaučení mládencům a pannám", a tištěné po 2 krejcařích prodávali. Vojenské obrazy byly samá krev, písničky také, jedna začínala asi takto : U Skalice, u Náchoda, tam tekla krev potokama atd. Zvláštní oblibě těšila se písnička „O spanilé barvířce a barveném Prajzovi".*) Jakmile byly ty nejnaléhavější následky pruské okupace jakž takž uspořádány, přikročeno bylo na obecním úřadě k sepisování rekvisict a všech výdajů, pro Prusy po uzavření příměří učiněných, na které byly jim vydávány stvrzenky.
Účet s doklady zaslán do Berlína na ministerstvo války, ovšem s malou nadějí, že bude také zapraven. Trvalo dost dlouho, aniž přišla jaká odpověď; až někdy pozdě v zimě došel na obecní úřad z Berlína těžký soudek. Byla v něm na krejcar celá účtovaná náhrada, v samých rakouských „čtyřkrejcarech". (Byly měděné, velikosti asi nynější pětikoruny). ---Prusové platili hotově, třeba měďáky, - rakouská vojenská správa hrubostí ; (viz kapitolu o posledních husarech). A protože, pokud vím, všichni z novoměstských vojáků, nebylo jich arci mnoho, kteří to tažení prodělali, ve zdraví se vrátili, nebyla nálada ničím zkalena. Z posledních dvou vojínů novoměstských, kteří v roce 1866 v Cechách bojovali, zemřel Frant. Kalláb, tkadlec, před pěti lety, Karel Cejka, mistr stolařský, je přes svých 82 roků dosud čilý. Nechf je ještě dlouho zdráv !
U AUDIENCE.
O Všech svatých a na Dušičky toho roku navštívil císař Fr. Josef I. česká bojiště. Nesčetné hroby padlých byly do jednoho osvětleny ; byl prý to úchvatně dojemný pohled. Na zpáteční cestě zastavil se císař v Jihlavě, kam byly pozváni k audienci všecky úřady a starostové z bývalého kraje jihlavského. Napřed odbyly „špice a hlavy" c. k. úřadů, pak došlo na starosty. Když přišel na řadu můj otec, oslovil jej císař: „Bylo mi sděleno, že jste se za války uplatnil vynikajícím způsobem !" Otec, jak měl ve zvyku, rázně odpověděl : „Konal jsem svoji povinnost, Veličenstvo !" Bylo prý na císaři pozorovati jakési rozladění. Snad si vzpomněl, jak on sám konal svoji povinnost. Kdežto starý prusky král u Hradce byl mezi svými vojáky takřka v dosahu rakouské střelby, on, mladý, když jeho vojáci zaň umírali, honil v Tyrolsku kamzíky. Po audienci vyhledal pan krajský otce a sdělil mu blahosklonně, že Novému Městu dostalo se zvláštního vyznamenání; pan c. k. komisař Bruckl že dostane zlatý záslužný kříž, on pak stříbrný. Otec mu dopálen řekl: „Víte co, pane krajský, když pan komisař, který zbaběle utekl a ani Prusa neuviděl, a za něhož jsem já musil všechno oddřít, dostal zlatý kříž, dejte mu ten stříbrný taky". Bylo z toho pohoršení veliké, ba i urážku veličenstva z toho chtěli udělat, ale otec nepovolil a kříž nevzal. Nechtěl se c. k. pánů nikdy moc bát a říkával později, že s nimi nebývalo lepšího pojednání, než ten rok po válce; než jim otrnulo, byli prý krotcí.
Tím končím svoje vzpomínky, ale nemohu ještě nevzpomenout svých bývalých kamarádů z naší dolnorynkovské bandy. Eman Dvořák z č. 30 zemřel mlád, asi 201ety, rovněž mlád zemřel Karel Sadílek z Č. 18, Josef Böhm dokončil svůj život jako c, k. setník v Kotoru v Dalmácii, jeho bratr Frantík snad někde v Brasili. Nosákovsky, jak jsem jíž napsal, v Rusku, Karel Gregor zemřel loni, a tak zbýváme snad již jen dva, já a Josef Německý (Varhaník). Také na nás brzo dojde. *) V jednom českém městě nadcházel si Prušák, u tamního barvíře ubytovaný, jeho pěknou ženu. Barvíř, když mu toho začínalo být moc, vyčíhal si zamilovaného Prušáka a za vydatné pomoci tovaryšů jej namodro zbil. Nakonec, aby prý nebyl nějak flekatý, namočili ho do kádě, v které se v indychu barvilo namodro. Starší naše hospodyně vědí, že tenkrát to barvení bývalo bytelnější, než to nynější, a proto Prušák, třebaže se po té lázni v potoce drhl, co mohl, zůstal pěkně na-modraly. Když pak přišel mezi kamarády, mysleli tito, že má choleru, a byl veliký poprask v celé posádce.
Žádné komentáře:
Okomentovat