PRUŠÁCI VE MĚSTĚ-Asi o 9.hodině přijelo do města několik hulánů s důstojníkem,na kopích měli červenobílé praporky, projeli městem, aby se přesvědčili, zda není tu rakouské vojsko a hned nato spatřili jsme, jak se od Rokytna valí po silnici černé řady Prusů, nad nimiž blyštěla se bodla a žluté kování jejich šišáků. V malé chvíli byli v městě a my opustili jsme naši pozorovací stanici, abychom to viděli zblízka. Stál jsem s kamarády v průchodě proti Jeřábkovým (nyní u Zezuláků) a pozoroval nekonečné řady pěchoty všeho druhu, bylo jich nejvíce v piklhaubnách, ale také myslivci v plochých čákách, mladí i staří, někteří již silně prošedivělí. Při zvuku píšťal a bubínku šli velmi rychle, téměř běželi. Šli k Bystřici-Primitivní melodii toho pochodu zapsal tehdejší učitel Stohandl — pocházel z Bobrové a zemřel brzy potom ; hrávali jsme ji na klavír-.Trvalo to hodně dlouho, než přešli, a nakonec se to počalo valit na horní náměstí. To bylo tenkrát prázdné, mimo sochu sv. Anny a kašnu nebylo tam ničeho. Běželi jsme honem na věž a tu jsme viděli, jak řada za řadou se staví vedle sebe, čelem proti staré škole a za chvíli bylo jich plné náměstí, hlava na hlavě. Ti zůstali v Novém Městě; bylo jich jistě několik tisíc. A zatím odehrávala se v domě Štursově scéna, kterou popsal již pan Dr. Svítil, a kterou k vůli souvislosti zde opakuji. Důstojník zmíněné hlídky pruské, ptal se po vykonané prohlídce města, kde bydlí „Schulze" (starosta). Starostou byl toho času Fr. Štursa (Kalinka) ; byl tehdy churav a ležel v posteli. Když k němu důstojník vešel, počal nařizovati, co všechno musí býti pro Prušáky připraveno a předepsal mimo to městu ohromnou kontribuci. Nepamatuji se na přesné cifry, ale šlo o sta centů a měřic masa, mouky, chleba, ovsa a všeho možného, což mělo býti dodáno do večera téhož dne. Sehnati to, bylo prostě nemožné. Štursa vymlouval se na nemoc a odkazoval Prusa na prvního radního, jímž byl tehdy jirchář Kostelecký z Nových domů, rozšafný bodrý soused, pravý typ starého měšťana, jak bývali. Ale Prus nechtěl o tom slyšet, že za žádným chodit nebude, tahal Štursu z postele a pohrozil mu, nebudeli vše do večera dodáno, že bude zastřelen. Zděšený Štursa vše slíbil, ale oznámil ihned Kosteleckému, co se stalo, a že se vzdává úřadu starosty. Vzbudilo to pochopitelné v městě ohromný rozruch; hned po poledni svolána schůze obecního výboru, v níž resignace Štursova přijata, starostou zvolen můj otec, a uloženo mu, aby vyjednával o slevu z uložené kontribuce. Pro začátek úloha ne zrovna příjemná. Otec vyhledal ihned dotyčného důstojníka a vyložil mu, že je nemožno žádané opatřiti. Prušák mu zkrátka řekl, nebudeli vše do večera opatřeno, že ho dá zastřelit. „A kdybyste mne dal třeba desetkrát po sobě zastřelit, tak to přece nedostanete, protože to nemáme", odvětil mu otec a s tím se rozešli. Jak to dopadlo, povím dále. Vojsko, na náměstí rozestavené, rozešlo se za chvíli po bytech. Pruští ubytovatelé byli s prací hotovi velmi brzo ; nebrali to také tuze přesně, ale nevynechali žádného. U nás byl ubytován nějaký generál, několik důstojníků, asi 50 mul a několik koní. V poschodí, ve velké světnici, kde je dnes poradní síň berní správy, bylo na stupni, který je tam dodnes, složeno několik praporů a vojenská kasa. Před domem stála dvojitá stráž, rovněž tak na zahradě a celé město obehnáno hustým řetězem hlídek. Otec usuzoval zcela správně, že s nezvanými hosty bude asi nejlepší vycházení, dostanou-li hodně jídla. A osvědčilo se to. Náhodou měli jsme připravena k uzení dvě krátce předtím zabitá prasata, masa bylo tedy dost, ale také z něho na druhy den už mnoho nezbylo. Prušáci byli jak náleží při chuti. Pro pány oficíry připravila matka rov-něž dobrý oběd a udělala k němu narychlo nákyp se „šodó" (vinnou polevou). Ač to byli samí „lepší" páni, tento nákyp je uvedl v nadšení, něco podobného dosud neznali, neboť po obědě přišel adjutant generálův k matce a vyřizoval jí : „Madamken, pan generál nechá prosit, abyste mu k večeři udělala zase ten koláč s tou sladkou omáčkou, že mu náramně chutnal". Dostali ho a hodně. Matka nad tím kroutila hlavou, takoví páni, že nevědí, co je to „šodó", že tomu říkají omáčka. Tedy pan generál byl v náladě. velmi dobré a otec toho také použil. Hned potom, jak se s tím důstojníkem, co tu kontribuci předepsal, rozešel, došel za generálem a vyložil mu, jak věci stojí. Ten se do toho vložil a výsledek byl, jak by se dnes řeklo, vyrovnání asi na 10 procent. Obec dodala nějaké maso a asi 100 měřic ovsa a bylo to. Před polednem, když se ti oficíři v bytě trochu uvelebili, přišel otec dolů a povídal mi: „Pepíku, je zle, Prajzi ti sebrali mapu". Dostal jsem krátce předtím od pana zemského archiváře V. Brandla tehdy našeho poslance na zem. sněmu, s kterým byl otec oddřívějška již v přátelském styku, podrobnou mapu Moravy a Slezska, velikosti asi 1 m do čtverce, jím vydanou. Mapu mně knihař Zlatník pěkně natáhl na plátno a visela nahoře v pokoji. já jsem v ní „ležel", znal jsem honem kde jakou vesnici, a tu bych si nechal vzít? Běžel jsem nahoru, mapa byla rozložena na stole a nad ní zabraní páni oficíři. Sel jsem rovnou k nim, mapu sebral, sbalil a vážně odcházel. Zůstali na mne koukat, cosi povídali, čemu jsem ovšem nerozuměl, ale řekl jsem jim : „To je mapa má, tu já nedám". Dali se do smíchu, otec jim to vysvětlil, a mapu jsem měl ještě dlouhá léta potom. Pro jistotu jsem ji však hned dobře schoval. V celku minul první den pruské invase dost dobře. Prusové chovali se, až na nepatrné výstřelky, slušně, ba jak se všeobecně uznávalo, lépe než naši dragouni, kteří, jak důstojníci tak mužstvo, byli daleko neurvalejší a hrubší. Dostali-li Prusové dost jíst, bylo dobře a domáhali-li se toho, tam kde buď neměli nebo dát nechtěli, ostřeji, nelze se divit, neboť jejich pochodové výkony byly úžasné. Nebylo-li masa, žádali špek, vejce, mléko a j.; vybíraví nebyli a co všechno dovedli někteří z nich spráskat dohromady, bylo našim lidem tuze na podiv. Ale nerabovali, ani nebrali na vojnu, a tak největší strach brzo pominul. Že se také leccos špásovitého při tom přihodilo, když se naši lidé nedovedli s Prusy dorozumět, rozumí se samo, a jednu takovou příhodu hned povím.
NIX BIBEL, SPECK WILL ICH ! O Prušich se mělo všeobecně zato, že jsou veskrz evangelíci. Není tudíž napodiv, myslil-li některý domácí evangelík, že projeví-li se jim jako bratr u víře, že budou míti k němu více ohledu. Tak kalkuloval také občan M., povoláním švec. Mimo toto své počestné řemeslo byl také kostelníkem, zpěvákem a vůbec pravou rukou tehdejšího evang. faráře, p. Mareše. Byl to chlapík chytrý, sčetly a jak se říká liškou podšity. Ale jednu chybu měl, že neuměl německy. Přemýšlel tedy, jak by se mohl Prusům projevili jako jejich souvěrec, až na to kápl. Dostal na ubytování, protože měl malý byt v Tmi(střelnici), jen jednoho vojáka. Voják se přihnal do kvartýru ; stůl byl přikryl bílým ubrusem a na něm rozevřená bible. Chvíli čekal, brzo-li přijde toužebně čekané jídlo, ale když to dlouho nešlo, začal se ho rázně domáhat. M. jej chtěl uklidnit, ukázal na bibli se slovy : „Bibel". Učinek byl neočekávaný. Prušák shodil bibli se stolu a zařval na zděšeného M.: „Nix Bibel, Speck will ich" (nic bibli, špek chci). Co je špek, M. rozuměl, Prušák se uklidnil, ale dlouho ještě ptávali se sousedé M. na Pekle, kde se dopoledne na víno scházívali, jak to bylo, když dal Prušákovi bibli k obědu.
FILIP NA FORŠPONĚ. Prusové, kteří prvního dne do Nového Města přišli, hnuli se druhého dne zrána na Velké Meziříčí. Náš pan generál usoudil, že bude pohodlnější, pojede-li v kočáře, než v sedle, a protože jsme měli nový lehký kočárek, beze všeho si jej i s koněm vypůjčil. Odmluvy ovšem nebylo a proto poránu zapřáhl náš čeledín Filip a opatřiv se futrem na cely den, vydal se na cestu k Meziříčí. Náš dřívější čeledín, ten, který byl ve Šlesviku v ohni a přece se nespálil, musil z jara narukovat, a na jeho místo nastoupil Filip Byla to rázovitá figurka ; stár byl již asi 60 roků, pomenší, přihrblý, celý den klel a nadával, hotový neznaboh, ale při tom měl starého valáška rád a svoji práci dobře zastal. Pocházel z Radešínské Svratky. Pan generál slíbil, že povoz pošle z Meziříčí domů a že dá kočímu průvodní list, aby ho snad jiní Prušáci cestou nesebrali. Ale byl večer, Filip nepřijel. Minul druhý, třetí den, týden a měsíc a po Filipovi ani stopy. Pátrali po něm bylo by bezvýsledné, otec považoval jak Filipa, tak i kočár a koně za ztracené. A tu jednou dopoledne, asi za 6 neděl objevil se před domem náš hnědouš s kočárkem a s něho slézá Filip, tlustý, vykrmený, valach také jako kulička, oba se jen leskli. Vyběhli jsme ven a na otázku otcovu k Filipovi, kde byl, vypravoval tento, že jel s panem generálem až do Nikišpurku (Mikulova), tam že si ho podrželi, že tam dělal Prusům poštu. Práce prý moc nebylo, jen asi dvě hodiny jízdy denně, jídla a futra pro koně bylo dost a tringeltu také dost. Při tom sáhl do kapsy a ukázal hrst jednušek. „A tohle jsem si od Prajzů vypůjčil na pa-mátku", povídal a ukázal na velký balík v kočáře. Měl tam asi 20 pěkných viněných dek. Psát domů prý ho nenapadlo, ostatně ani neuměl. Deky později nechal obarvit, důkladně se jimi ošatil a ostatní dobře prodal. Byla to tedy dost veselá vojna, co Filip na foršponu prodělal, bohužel nastala mu hned po příchodů domů,nová smutná povinnost,ale o tom zase později.
Žádné komentáře:
Okomentovat