ŠARVÁTKY NA ŽĎÁRSKU.
Kolem čtvrté hodiny Odpolední byla bitva u Králové Hradce neodvratně ztracena a dán povel k všeobecnému ústupu. Ústup změnil se vbrzku v divoký útěk, když na bojiště dostavily se pruské jízdní zálohy, které pronásledovaly ustupující rakouské voje. Vše utíkalo ke Hradci, v naději, že za zdmi pevnosti najdou ochrany. Avšak pevnost byla uzavřena. Tu pokusila se velká část prchajících o to, aby se dostala na levý břeh Labe. Narychlo před Hradcem zbudovaný polní most se však pod návalem utíkajících zřítil a mnoho vojáků, kteří málo hodin před tím šťastně unikli pruským kulím, nalezlo smrt ve vinách zvodněného Labe. Ostatní prchali k Pardubicůrn. Na smrt znavení nalezli zde přes noc ochrany, ráno pak, jakž takž spořádaní a občerstvení, nastoupili další ústup. Větší část dala se na pochod směrem východním, na Olomouc, ostatní pak odešli jižně k Jihlavě a dále k Vídni. Něco husarů tvořilo zadní voj těchto oddílů. Málokomu je asi známo, že Nové Město a jeho okolí jen tak tak ušetřeno bylo horších 'věcí, než je skutečné zažilo. Bylo v plánu rakouského velení, zadržeti postup Prusů na čáře asi : Mělkovice, Vejdoch, Hlinné,Chlumek ; na štěstí však pro náš kraj k tomu nedošlo, protože nepodařilo se shromážditi tolik vojska, aby plán mohl býti, byť i jen s malou naději na úspěch, proveden. Několik děl bylo prý postaveno někde u Hlinného, byla to asi ta, která projela městem, ale nezdržela se tam dlouho. Prusové byli o tom asi velmi dobře zpraveni, proto, ják jsem se dříve zmínil, první masy jejich táhly rovnou na Brno. Rakouští husáři ale zdrželi se v krajině kol Zd'áru déle. Bylo to usnadněno okolností, že Prusové první čas do vesnic, zejména odlehlejších, posádek nevkládali, zůstávajíce soustředěni jen ve větších místech. Jejich jízdní hlídky hulánské projížděly však pilně krajinou, bedlivě pátrajíce po nepříteli. Přirozeně došlo přitom ke srážkám - mezi nimi a našimi husary. Byly to ovšem jen potyčky jednotlivých jezdců ; tak došlo k malé srážce husarů s hulány někcte u Sklenného, větší šarvátka strhla se u Skrdlovic, kde husaři zle pošavlovali pruské hulány. Hostinec, tenkrát Leopoldův, .nyní Brožkův, měl na památku toho po léta nápis: „U vítězství". Jednoho dne zrána vtrhl houf husarů do Žďáru, Prusy plně obsazeného, kdež strhla se přestřelka, při níž vyměněno dosti ran ; byli-li při tom mrtví či raněni, nepamatuji. Ale ve Žďáře, kde býval jsem často u příbuzných návštěvou, vypravovali, že jeden pruský důstojník, který při nastalém poplachu vyběhl ven, pronásledován husarem, utekl do fary a faráře s pistolí v ruce donutil, aby jej ve věži uschoval. Vylezl prý až do hodin a později to vysvětloval, že chtěl S věže ,obhlédnout situaci". K poslední srážce došlo mezi Ostrovem a Sazomínem, kde střetla se větší oddělení. Husaři musili ustoupiti přesile pruské, ač se bili jako diví. Byli rozprášeni, většina jich odešla za ostatním vojskem, jen někteří jednotliví potloukali s krajem ještě po několik dní, skrývajíce se po lesích, také v Ochoze byl tu a tam některý viděn. Všecky tyto šarvátky byly ovšem v celku zcela bezvýznamné, ale bitka u Ostrova stala se přece v jistém ohledu pamětihodnou. Pruská lehká jízda opatřena byla k ochraně ramen plochými železnými šínami, které byly v náramcích zašity a osvědčily se zejména v této bitce, která vlastně byla jen řadou sou-bojů muže proti muži, výborně. Sebe prud-čeji vedené rány sečné, zasáhly-li rameno, neměly žádoucího účinku. Toho vzpomíná věhlasný vojensky spisovatel, c. k. setník gen. štábu Otto v. Maresch, ve své, toho druhu jedinečné knize „Waffenlehre" (nauka o zbraních). Pojednávaje o výzbroji vojáka, zmiňuje se o tom a uvádí zkušenosti z bitky ostrovské jako příklad. ZRÁDCE. V bitce u Ostrova raněn byl rakouský husarský nadporučík střelnou ranou do nohy a kůň pod ním zabit. Podařilo se mu ukrytí se ve vysokém žitě, kde strávil asi dva dny, doufaje, že se mu snad přece podaří Prusům uniknouti. Trápen hladem, doplížil se na kraj obilí, v němž byl ukryt, a vyhlížel, kde by se domohl nějaké pomoci. Náhodou šel okolo jistý občan ze Ždáru, člověk nevalné pověsti požívající. Raněný důstojník dal mu zlatku a požádal ho, aby mu za ni přinesl něco k jídlu. Ale trefil na pravého. Ten darebák, jehož jména již nevím, aby nemusel zlatku vydat, nechal si ji a Prusům o raněném pověděl, Snad očekával ještě nějakou jinou odměnu za svůj skutek. Prusové ovšem důstojníka hned sebrali a přivezli ho do Nového Města. Byl první čas ubytován vedle našich u strýce Jelínka a léčen pruským lékařem. Otec s ním častěji mluvíval, říkal, že se s tím ničemou, až bude po válce, vypořádá jak náleží. Ale nedošlo k tomu, zrádce došel, jak ve Žd'áře vypravovali, své odměny dříve. Kde kdo dával mu své opovržení najevo a když několik dni potom jeho chalupa (prý někde na konci ulice k Vatínu) se chytila, nehnula se ani domácí, ani, což je příznačné, pruská ruka k záchraně jeho majetku. Při jiném požáru ve Žďáře zúčastnili se pruští vojáci účinně a obětavě záchranných prací. Zrádcova chalupa shořela na prach a on sám zmizel poté ze Žďáru beze stopy.
HRDINA OD SADOVÉ. Prusové se v Novém Městě první dny střídali ustavičně, jedni odešli, druzí přišli, ale byly jich jen menší oddlly, takže s ubytováním jich nebyli tak velké potíže, jako zprvu. Několik dní po příchodu prvních dostali jsme na kvartýr nějakého pruského seržanta a několik vojáků. Byl to chlap zavalitý, se zrzavým plnovousem, na prsou měl asi 5 metálů, podle všeho nějaký poddůstojnik z povolání, jak se říká zupák. Když se dobře najedl, seděl při pivě a vykládal otci, co všechno prodělal, jak rakouská artilerie střílelo přes ně a vše možné jiné. Byl to, jak otec říkal, chvástoun první třídy, který snažil se všemožně vzbuditi dojem, že by to Prusové byli bez něho nevyhráli. Díval jsem se chvíli na něho, ale protože jsem tomu nerozuměl, co tak temperamentně vykládal, přestalo mne to brzo bavit a vyběhl jsem na dvůr. Měli jsme, tenkrát děvečku Němkyni, byla někde od Šumperka ze severní Moravy. jaký vítr ji k nám zavál, ví Bůh, ale byla u nás několik roků. Protože byla hezká a jadrná holka, nalezl v ní jeden Prušák zalíbení a že se s ní mohl dorozuměti, stal se brzo dotěrným. Ale Mařena tomu nechtěla rozumět a když Prusovy něžnosti byly jí přílišné, vlepila mu jednu se slovy: „Preussisches Schwein" (Pruské prase). Já jsem se k tomu právě přitrefil. Běžel jsem hned do světnice a se smíchem jsem vykládal otci před tím pruským zrzounem: „Tatínku, Mařenu tahal jeden Prajz, ona mu dala facku a řekla : „prajziše švajn". Sotva jsem tato dvě, svá první německá slova dořekl, Prušák zrudl, vyskočil se židle a chytil mne za krk. Nebýt rázného zakročení otcova, bylo by to se mnou asi špatně dopadlo. Otec ho pořádně projel, aby se styděl, on, takový hrdina, bít malého chlapce, a doporučil mu, aby si raději dohlédl na své lidi, aby se chovali tak, aby jim ženské nemusely nadávat prasat. Zrzoun vyběhl na dvůr a ty facky, které bych jinak byl jistě odnesl já, slízl ten rozmilovaný Prušák. Ale hrdina se již mezi námi neukázal.
ZAJATCI OD DUBU. Bylo to asi za 10 dní po příchodu Prušáků, když dopoledne, vyhlížejíce s věže, kde se co nového objeví, spatřili jsme na brněnské silnici řadu vojáků, jdoucích k městu. Zůstali jsme překvapeni, neboť měli bílé kabáty a modré kalhoty, tedy naši. První naše myšlenka byla : bude bitva, naši jdou na Prušáky. Ale v malé chvíli, když se více přiblížili, poznali jsme, že nemají zbraně, pouze několik Prušáků kráčelo vedle nich s puškami. Běželi jsme jim hned naproti, byli to rakouští zajatci z bitvy u Dubu, u Olomouce. Bylo jich asi 120 a většinou příslušníci olomouckého pěšího pluku č. 54, který se doplňoval z naší krajiny, „Ludvíci". Pruským velitelstvím nařízeno pro ně připraviti náležitý počet obědů. Ačkoliv bylo Nové Město tenkrát již Prušáky důkladně vyjedeno, snažily se hospodyně co mohly, aby zajatci dostali dobře jíst, vždyť to byli naši a krajané. Zajatci byli zavřeni do obecního pivovaru, a brzo snášely služky obědy pro ně v nůších, jakož i pro pruské stráže, které zůstaly venku. Byly bez okolků pouštěny k zajatcům, a tu jedna podle všeho čiperná holka setkala se tam se svým chasníkem někde z okolí. Domluvili se brzo, že by bylo asi lepší, kdyby ten její třeba někde ve Lhotce jezdil s koněm, než aby se nechal vláčet Prusy po světě, a plán byl brzy hotov. Holka byla asi v pivovaře dobře známa, jako všecky její družky, neboť tenkrát se chodilo pro kvasnice jen do pivovaru (lisovaných ještě nebylo), a že se tam s pivovarskou chasou tu a tam pozdržely, kdo by jim měl za zlé. Porodila tomu svému chasníkovi, že je do Vodičkovy zahrady dost široký kanál, aby tamtudy prolezl, a že mu už dál pomůže. Vojáček to zkusil, povedlo se to, a jeho příkladu následovalo ještě několik jiných. A po Nivě do Ochozy obilím nebylo daleko. Prušáci se po nich ostatně mnoho nesháněli, věděli, že se k rakouské armádě už nedostanou, kdyby i chtěli, protože celá Morava byla Prusy zaplavena, a že už tudíž více škoditi nebudou. Odpoledne dal se celý transport na další pochod,a lidé vyprávějí,že se další cestou hodně zmenšil,jak v lese jeden po druhém zajatci mizeli mezi stromy.
Žádné komentáře:
Okomentovat