Aby to už jednou čert vzal

Brno-Jakubské náměstí 1917

 Tuto sobotu jsem se začetl do článku prvorepublikového brněnského vydavatele Václava Brumovského kterou napsal v roce 1924,byli byste hodně překvapeni jak málo se jeho prvorepubliková doba lišila svou morálkou a problémy od té dnešní,však posudte sami----------------------------------------------------Divný  nadpis , .. Ale nedělejte si z toho ničeho ! O osmnácté hodině uzavírají se všechny poštovní úřady a přístupným zůstává v Brně toliko poštovní úřad při nádraží a to až do jedenadvacáté hodiny. A tu se téměř každého dne přihodí, že u jediného úředního okénka nashromáždí se obecenstvo ze všech koutů a konců města. Toto obecenstvo bývá občas hodně nervosní. Příčiny jsou všelijaké. Ale jednou z hlavních je okolnost, že venku je jíž noc, že se ve chvilce uzavřou domy a že před vámi tísní se ještě u okénka patnáct, dvacet hlav. Poněvadž ty hlavy jsou různých temperamentů a jsou různě vychovány, dochází jedna dvě ke slovním přestřelkám, negalantnostem a někdy í hrubostem. Jako na př. včera, Je nás tu ještě jedenáct a v tom si přicupe slečinka s několika zásilkami a vetře se mezi nás, jako bychom byli na ni čekali se slavobránou. A ani se nenadějete, už je u okénka a strká úředníku dopisy. »Inu, krajcelement, tohle by namíchló i ledového medvěda! Co pak si tak myslejí, frailičko ? Neznají moresů ? Odkud pak jsou ? Vědí, kde je Chropyň? Co pak tak asi zmeškají ? Či bojejí se, že jím venku vyčichne šamstr ? To si měli přikrýt a uvázat , rozřečnil se vedle mne stojící čahoun a ostatní obecenstvo se se zadostučiněním směje. Slečinka shrábne stvrzenky, povyplázne na čahouna špičku jazýčku a už je ze dveří. — Tu to dopadlo ještě s humorem. Ale někdy se věc skoncuje tragičtěji. Jako na př, před dvěma roky na brněnském nádraží. U všech pokladen se tísní veliké shluky cestujících a přešlapuji a postupují krůček za krůčkem v uličkách mezi železnými zábradlími. Za 9 minut odjíždí pražský rychlík a obecenstva je ještě před pokladnou povážlivý houf. Odbudou nás, neodbudou? Přiběhneme k vlaku ještě zavčas? Tyto a podobné myšlenky poplašily asi hlavu jednomu z přešlapujícich i vytrhl se z řady a uličkou, kterou se od pokladny odchází, přistoupil klidně k okénku a žádal lístek. Předešel tak asi třicet cestujících. Ale ještě ani peněz nevyplatil a z řady vytrhl se druhý cestující. Několika ostrými kroky přiřítil se k pokladně a neotesanci vrazil dva pořádné poličky. S doprovodem »Abyste se naučil moresům . Jak to dopadlo? Jak obyčejně. Strhl se povyk, zavolali strážníka a oba byli odvedeni na policii. Nejel tedy do Prahy ani X. ani Y. Se stejným stupněm nevycválanosti a bezohlednosti setkáváte se i při vstupu do tramvaje, do vlaku, do kina, na zápasy, při východu z nádraží a pod. Při každé takové příležitosti máte možnost roztříditi si P. T. publikum na několik tříd. Do první třídy vřadil bych ony, kteří jsou vždy a na každém místě slušni i bez tabulek a bez železných uliček. Těch je v Československé republice povážlivě málo.

Kapucínské náměstí 1894

 Do druhé třídy patří oni, kteří si vzpomenou na slušnost, spatři-li na zdích nebo na dveřích »Upozornění« nebo »Výstrahu«. Těch už je o špetku víc. Do třetí třeba vměstnat stádo, pro něž je dobře stavěti zábradlí a železné uličky. Panečku, těch už jsou tři čtvrtiny národa. S těmi si nelze zahrávat. A do čtvrté řadí se jednotlivci, kvůli nimž hoří slunce a svítí hvězdy. Kašlou na vás í na vaše práva, vše pod nebem je tu jen proto, aby oni rostli a měli své nejplnější pohodli! Pro ně neplatí »Upozornění« a »Výstrahy«, ani uličky a zábradlí. Je jich poměrně hrstka, ale jsou jako zrnka písku mezi kolečky stroje. — Kdyby mně bylo uloženo, abych určil, které národy jsou kulturní a v jaké míře, myslím, že bych špatně nepochodil, kdybych kulturu jednotlivých zemí a států posuzoval podle »Upozornění« a »Výstrah«. Slušný člověk »Upozornění« a »Výstrah« nepotřebuje a tak, kde je jich málo, jistě je i málo neotesanců. Na jakém stupni stojíme my tu u nás ? K tomu je třeba velice malé matematiky. Projeďte se za poledne nebo za deště v pražské nebo brněnské tramvaji a svezte se jednou, dvakrát ve výletním vlaku. Anebo si poznamenávejte výkřiky při zápasech a v kinech. Po případě podívejte se občas na footbal. Také nebude na škodu, sedneteli si na hodinku do »lepší« noční kavárny. Dobrým zrcadlem je í večerní a nedělní korso. Budete míti té naší společenské vůně nadosmrti dost. — Za studií pozval mne jednou jeden z kamarádů k nim na prázdniny. jeho otec měl větší statek a pří něm několik pěkných luk a kousek lesa. Ve stáji stály tři páry statných koní, jeden pár volů a dvanáct krav. A mezi těmito dvanácti kravami byla jedna zvláštnost. Nevím, jaký výraz bych měl volit, abyste nabyli pravé představy o tomto podivném tvoru. Byla to kráva jako všecky jiné krávy. Postavou i vzhledem. Ale její způsoby a počínání byly od způsobů všech ostatních krav hodně odchylné. Měla nepěkný zvyk, že nežrala ze svého, nýbrž natahovala na obě strany krk, div se řetězem neuškrtila, a ubírala krmiva sousedkám. Snad v korytě před ni je nějaká závada, čichne snad něčím, čeho kráva nesnese, přemýšlel a dohadoval se hospodář, vydrhli koryto a krávu přivázali na jiné místo. Nebylo to nic platné. Kráva byla stejně ne-- způsobná a dotěrná také na všech ostatních místech Ve stáji i když jí předkládali krmiva o mnoho více než ostatním kusům. »Tak jí, mrchu, prodej řezníkovi! Kdo pak se s tím věčně bude zlobit?« radila hospodyně. »I neprodám. Předně hodně dojí a potom je to s ní jako s podobenstvím z Písma.« Udělali v korytě před krávou dvě vysoké dřevěné přepážky a byl pokoj. »Vidíte«, povídal nám hospodář při večeři, »takoví jsou i někteří lidé. Četník, policajt, zákon jsou ošklivé a protivné věci. Ale kdyby jích nebylo, neobstáli bychom tu. Dařilo by se nám jako sousedkám naší Běluše.« Kdybyste krávu Muší převedli do lidské společnosti, lezla by první do tramvaje a první z tramvaje, při čemž by vám šlapala na kuři oka a strkala vás do hrudi a do zad. Ve frontách by láteřila a předbíhala, ve vozech by se zmocňovala nejpohodInějš'ích míst a v restauracích a kavárnách honila by sklepníky, jako by tam byla sama. Plila by vám na špičky bot a kouř cigaret vefukovala by vám ve tvář. Nejlevněji by kupovala a nejdráže prodávala. A nebylo by věci, do které by nestrkala své zvědavé tlamy. — Slušnost je to, jež činí soužití snesitelným. Kde není slušnosti, není radosti. Není uspokojení ze života a upravuje se cesta omrzelosti a nenávisti. Kdybychom byli více slušni, nebylo by třeba tak značného počtu »Upozornění«, »Výstrah«, železných zábradlí a uliček, strážníků a četniků. Kdybychom byli všichni slušní, byli by to i úředníci a úřady nezavdávaly by svojí povrchností a ledabylosti příčin ke stížnostem a rekursům. Byly by tedy daleko menší. správní výdaje a při malých správních výdajích i malé daně.

Kobližná 1907

 Proč platíme veliké daně? Protože je třeba přečetných »Upozornění« a »Výstrah«, zábradlí a uliček, policajtů a četniků. A protože tam, kde by mohl a měl býti jeden úředník, jsou dva, tří. Proč jsou tam tři? Protože je jich tam třeba. A proč je jich tam třeba? Protože jsou pohodlní uvažovat a přemýšlet a konají dnes povinnost svoji jen jako stroje. Nelze se tomu ostatně také nijak divit. Jaký plat, taková práce. Špatně placený úředník je největším nepřítelem státu a stát, který nehonoruje práce svého úředníka tak, aby tento mohl býti lidsky živ, podkopává si základy. Rašíne, Rašíne . ! Červnové obecní volby v Brně jsou malým kukátkem. Komunisty volili i úředníci, kteří o minulých volbách volili národní demokraty. Má to býti mementem vládě a všem těm, kteří říkají, že se 60.000 až 120.000 Kč těžko se dnes žije, ale soudí, že státnímu úředníku nebo zřízenci zcela dobře stačí 15.000 Kč. Kteří se osvobodili od placení daně z příjmu, ale navalili ji na 6000 Kč ročního příjmu dělníka. Kteří snížili platy všem státním zaměstnancům, ale sami nešli vpřed dobrým příkladem. Kolik bezohledností, bezcitnosti a sobectví je k tomu třeba a kolik otrlosti, pobírati z pokladny zadluženého státečku tučné příjmy a utrhovati ze suchého sousta vdovám, pensistům a zadluženým úředníkům... »Ale pro Boha živého, jak je to možné, aby československý úředník, i když má hlad, volil komunisty ? Vždyť dostanou-li se ti lidé k otěžím, bude to tu u nás jako v Rusku !« zahořekovala dáma, s níž jsem mluvil o výsledku voleb. Nevím, jaké je to v Rusku. Vím jen tolik, co mně o něm řekli vojáci, kteří tam pobyli za války a po válce několik let. Lid je tam lenivý a nevzdělaný a s takovým materiálem dělají se těžko zázraky. Neznali jsme Ruska před válkou, neznáme ho ani dnes. Před válkou jsme v něm viděli velikého svého spojence a ochránce — jaká to byla veliká zmýlená, pane doktore Kramáři, když tam lidé naši přicházeli jako zajatci! — a myslím, že by to byla veliká zmýlená i dnes, kdybychom tam přišli s představami »Národních Listů« a jiných velevlasteneckých tiskovin. Uředník — komunista! Hrozné  Ale už je to tu. Stvořila je Praha a nyní se jich leká. — Aby stát vymohl z kapes poplatnictva potřebný obnos na úhradu státních výdajů, je nucen vydržovati ohromný a neobyčejně složitý aparát berních úřadů a berních správ. Položka na udržování tohoto aparátu je závratná. A mohla by býti o dobrou polovinu menší, kdyby komise a úředníci, předpisující daně, trochu uvažovali. Jinými slovy, kdyby byli vychováni ve slušnosti. Neboť jen ten je slušný, kdo nepředpojatě uvažuje a kdo se snaží vmýšleti se v postavení svého 'bližního, ve skutečný život, v jeho nesnáze a těžkosti. Slušný úředník nepředepíše 12.000 Kč daně, když si může na prstech vypočítati, že poplatník má jen čtyřnásob vyšší obrat. Co způsobí taková ledabylost a pohodlnost? Nejvyšší rozhořčení poplatníkovo, celý slovník nadávek republice a vládě, stížnosti a rekursy, haldu popsaného papíru, několik hodin, někdy i několik dnů zbytečné úřední práce a je zaměstnán advokát, berní úřad i pošta, někdy také ještě i soud a kriminál. Výsledek? Snížení předepsané daně, nedůvěra a zaujetí poplatníkovo vůči správě státní a zbožné přání, »aby to už jednou všecko čert vzal«. To jako tu republiku, o věcech těchto přineseme časem velice zajímavé obrázky. Anebo nahlédněme do dílny soudů. Pohašteří se na Zelném trhu dvě babky a druhého dne podány jsou u trestního soudu žaloba a protižaloba. Pak se ustanoví přelíčení, k němu se dostaví dva vážní advokáti, obě uražené babky, tři svědci a 5 protisvědků. V 9 hodin počne soud a je půl jedenácté, když se přelíčení pro zmatek ve výpovědích svědků odročuje. Koukají z toho čtyři trestní

Komenského náměstí 1867

 oznámení pro křivé svědectví a když konečně je rozsudek vynesen, babka, jež nepochodila„ vykřikuje do ulic: »Tak já to nenechám, kdybych s tím měla jít až do Říma! Já podám protivá ternu rekuř !« A také ho podá. Místo jednoho soudce projednávají hrozně důležitou věc dvou babek soudcové tři a pan státní zástupce má radost, že křivé svědectví svědků dopomůže k dalšímu oživení vězeňských cel a k zdůraznění návrhu na přístavbu nebo novostavbu kriminálu. Tedy opět kupy aktů, dlouhé hodiny a dny zbytečné práce, zatížení státní pokladny, ochuzení sporných stran a zničení občanské cti několika pošetilých lidí. A všemu tornu by se předešlo, kdyby se soudce neomezoval na formální dotaz »Nesmíříte se?« a napjal všechny svoje síly i všecku svoji dovednost kazatelskou k tomu, aby si babky odpustily a podaly si ruce. Já vím, není to tak snadné mluviti k lidské zatvrzelosti a potlačiti v srdci uraženého touhu po odplatě a mstě. Ale právě proto měli by se do soudní služby hlásiti jen lidé s měkkým, milým hlasem, lidé opravdu citliví a dobří, hodně sečtělí vzdělaní a výborní kazatelové. A těmto vzácným lidem měl by platiti stát alespoň dvakráte tolik, kolík jim platí dnes, aby ušetřeni byli jakýchkoli hmotných starostí, které je dnes činí pro úřad lhostejnými a otupují je, a mohli celé svoje já věnovati jen vznešené službě. Však by si toho také zasloužilí, dobré dvě třetiny soudců a soudních úředníků a zřízenců by odpadly. Soudce měl by učiti lidi slušnosti a je to hlavně slušnost, které by se na předním místě mělo učiti také í ve školách. Jen učitel a soudce jsou ti, kteří mohou způsobiti přirozenou rovnováhu státu. Není to vojsko ani četnictvo a policie, ani výstrahy a zábradlí. — V jistém deníku brněnském rozepsal se onehdy pan H. o špatném prospěchu žactva na středních školách. Praví, že především nutno hledati příčinu ve slabšim materiálu studentstva, které stále ještě trpí nedostatky z dob válečných a popřevratových. V mnohých případech. rozhoduje pohodlí, lehkomyslnost a dosavadní setrvační snaha přijít snadno a lehce k vysvědčení a zaopatření.

Muzejní 1907

 Protože je dnes šestkrát tolik studujících, než kolik jich bylo napočítáno před válkou, činí se tlak na vyučující, aby co nejpřísněji klasifikovali. Studentů pak je proto tolik, protože máme více vzclělavacich ústavů, než kolik jich bylo v celém dřívějším Rakousku. Jiná příčina velkého procenta nedostatečného prospěchu ve studiu jest — praví pan pisatel H. dále — přetížení žactva z mnohohodinného vyučování denního. Každý vyučující samozřejmě trvá předevšim na požadavcích -svého učebného předmětu a .přípravě na své hodiny vyučovací, aby vyhověl osnovám učebným a předpisům. To vše je správné, ale na jednu příčinu — a ta není bez závažností — pan H. zapomněl. Asi před třemi týdny jel jsem vlakem ku Praze. Ve voze naproti mně seděl městský otec se sedmnáctiletým studentem. Mluvili jsme o různých věcech a došlo ovšem také na školu. »Pan profesor nám povídal,« rozhovořil se synek, »abychom se raději učili řemeslům anebo pomáhali rodičům pří hospodářství a pří živnostech. Že z toho studování dnes nic není. Každý řemeslníček prý je na tom lépe než úřednik nebo učitel. Co prý z toho dlouhého a drahého studování má? Trochu bídy a dluhů a to, že se o tu jeho bídu kde který zbohatlík a korupčník otře. Je to pravda tatínku ?« »Ba, je to dnes takové,« odpověděl tázaný a zahleděl se v myšlenkách do prázdna. A tu jsme u kořene zla, jež je s to, aby otřáslo základy našeho mladého života. Pohlíží-1i učitel na svoje povolání s tak vrchovatou mírou skepse, pak nelze čekat, že z péče jeho vyjde jednou dokonalý a sebevědomý dorost. Naopak vyroste z něho lid, který bude stejným škarohlídem. Myslím, že je velice třeba. se toho chránit. Jak ? Učiňte z učitelů optimisty. Zbavte je hmotnych starostí, dejte jim tolik, aby se jim během vyučování nehonily hlavou myšlenky a otázky, zač budou poslední třetinu měsíce žít, když již uprostřed měsíce jsou skoro bez haléře, zač oblekou děti a ženu, čím zaplatí otop a jak a kdy vyrovnají účet knihkupci.

Náměstí Svobody 1912

 Hle, tam v lavici sedí, čtenáři, i tvoje dítě. Snad v jiné třídě sedí ještě druhé a třetí. Svěřuješ je učiteli, aby ti je vzdělal a aby ti z nich vychoval řádné, vzorné občany, kteří by se dovedli počestně živit a byli ti jednou k radosti a ke cti. Nežádáš při dnešních drahotních poměrech a při dnešních platech vlastně nemožnost? Představ si na okamžik, že jsi sám učitelem a při tom otcem tří, čtyř dítek. A že z lavic před tebou hledí na tebe na padesát dětských tváří, téměř úplně ti cizích, mnohdy dosti nezvedených a rozhýčkaných. Některé jsou přepychově vystrojeny a hýří blahobytem a zdravím, zatím co ty svým dětem nemůžeš dáti dosyta se najíst a oblékati je musíš v hadříky. Jaká trpká, hořká vina zaplaví ti nitro Nechápete, vy pánové tam nahoře, že dobře placený učitel byl byl o 1000 procent lepší a s ním i žactvo? Nevycházeli by ze spokojených škol lidé vzdělanější a hlavně slušnější? Nezpůsobilí by tito slušní lidé, že by nám odpadla dobrá polovice výloh na výdaje administrativní a bezpečnostní ? Nepředpojatí dají mně tu jistě za pravdu a jedinou námitkou bude asi jen to, co potom s lidmi, kteří by se pro správu státní stali zbytečnými. Nějak se živit přece musí. To je přirozené a jde jen o to, čeho se chytit. To už není tak přirozené a nijak snadné. Sledujeme-li statistiku zaměstnaností, která mimochodem řečeno je na papíře mnohem příznivější než ve skutečnosti, seznáváme, že téměř ve všech oborech práce a hlavně práce fysické panuje značná  nezaměstnanost. Kdybychom tedy k těmto nezaměstnaným připočetli ještě i počet občanů, kteří vlivem zvýšené slušnosti obyvatelstva stali by se správě státní přebytečnými a tak ocitli se bez chleba, nebyl by obrázek života našeho zrovna nejveselejší. A ze slušnosti vyrůstala by nová neslušnost, neboť lidé s prázdným žaludkem bývají zřídka zdvořilí a taktní. Začarované kolo je a bude cely ten náš život. Točte jím jak chcete, nevyjdete z něho. Tisíce prostředků se doporučuji a žádný se neosvědčil. Proč? Protože území, na kterém žijeme, je nedostatečné. Neuživí nás, Dokazuje-li vám nějaký sekční šéf nebo ministr, velvyslanec nebo senátor opak, nevěřte mu! Bodejť by se on neuživil ! Poukazovat, že jsou v Evropě ještě drobnější státečky než Československo a že přes to se živí, je nerozum. Syýcary jsou živy z turistů a jižní a severské státečky živí moře. A vedle toho nemají tam nikde tolik ministrů a bobečků a vojáků a četniků kolik my. A také nemají tolik »přátel«. Konečně při troše vtipu dalo by se možná dělat něco i u nás. Kdyby se našel šikovný žid, mohli bychom snad dosti dobře býti živi ze svých ůřednich i neúředních ostud. Výhodu by mělo to tu, že v tomto oboru o tom bud'te ujištěni! nemuseli bychom se do skonání světa obávati se 'žádné strany žádné konkurence ....Veškero obyvatelstvo našeho státečku dělím na dvě skupiny. Jedna je menší a jsou v ní ti, kdož převratem naplaveni byli na přední místa. Není jich zrovna příliš mnoho, ale je jich přece jen tolik, že hrozí nebezpečí, že nás při výborném svém apetytu - odpusťte ! vyžerou. jsou to spravedliví a velicí vlastencové před Bohem i lidmi a třebaže vyrostli někteří z císařských, vládních, dvorních, tajných a jiných radů a konfidentů, jsou dnes a budou — pokud jini mísy nepoodtáhnete nejbezpečnější oporou republiky. je třeba se míti před nimi hodně na pozoru, jinak máte na krku zákon na ochranu republiky, ani se nenadějete. — Druhá skupina je veliká a patří do ní všichni, kterým stisknul převrat hrdlo. Smíme sice zpívat »Hej, Slované!«, ale těžký zpěv, když není dechu. Máme sice svobodu, ale volit smíme jen ty, kdož se sami určili.

Pekařská,naproti sv.Anně 1908

  Smíme sice svobodně mluvit i psát, ale nesmí se tím ohrozit postavení první kasty, Protože jsme svobodou zpiti a otcovská kasta má obavy, aby se nám v bujnosti ze svobody nepřihodila nějaká nehoda, dokonce snad úraz, vložila jemně ručku potřeštěné skupiny do ruky několika zkušených guvernantek. Je to hlavně tisková miss, miss »Ochrana republiky« a j. Tyto dvě kasty si ovšem nikdy neporozumí, v tom budeme jistě všichni za jedno. — Asi před týdnem přišel za mnou kamarád z vojny, je na Slovensku při finanční stráži a vypravoval mně o tamějších poměrech. Také o tom, proč je tam lid tolik nespokojený a zaujatý. »Dříve, jak se otvíralo jaro, putovaly všecky chudé rodiny s hor »na dolní zem zrobit chleba«. Dolní zem to je Maďarsko. Také do Polska jich mnoho od-cházelo. Pracovaly tam na velkostatcích nebo u větších sedláků a vracely se domů až k zimě. Přinášely si peníze, obilí, mouku a měly z čeho žít až do nového jara. Dnes to nejde: Sežene-li už kdo nějaký ten groš, stěhuje se raději do Ameriky. Mnozí lidé na Slovensku opravdu trpí nedostatkem. Jakou cenu má pro ně negramotné, nevzdělané, naše svoboda? Však to slyšíte několikrát denně: »Chleba chceme, svobodu si nechte !« To je na Slovensku. A jak je tornu u nás ? Země je přeplněna, obchod a průmysl vázne, platy a mzdy se snižuji a drahota stoupá. Hospodářství státu je tolik komplikované, že zájmy a protizájmy jednotlivých občanů a tříd tvoří nerozvazatelný uzel a život se stává eskamotáží. Umění je žít a život je dnes nesnadná, těžká úloha. »Kdo s koho« stalo se heslem a zraněných a mrtvých přibývá. Dnes já, zítra ty. Nedostatek je strašná příšera a pánové, zasednuti kolem mis, měli by ji občas nahlédnouti do očí. Před válkou stýkal jsem se dosti často s jistým továrním úředníkem. Za války byl odveden a po válce přijala jej firma ochotně zpět. Počítala s tím — jako všechny průmyslové podniky — že svět je vyčerpán a že bude tedy ve všech oborech hodně co dělat. Zdálo se, ale skutečnost byla a je jiná. Zhotovili nám páni na mírových konferencích jakousi podlouhlou neforemnou škatuli a v té přikázali nám žít. Stejně rozhodli i o »svobodě« Rakouska, Uher a Jugoslavie. Roztrhali střed Evropy na spoustu cárů a útržků a svobodni národové si cáry a útržky nenávistně a žehravě jeden před druhým střeží. Místo snášelivosti a pokoje rodí se a roste zloba a nenávist a světová válka, zdá se, byla jen předvěstí budoucích hrůz. Abych příliš neodbočil práce není, nebo je ji nedostatek a tak úředník, o němž je shora řeč, dostal výpověď a již osmnáctý měsíc potuluje se Československem a marně hledá zaměstnání. Na štěstí je svobodný. Ale znám ještě jiný případ, daleko a daleko truchlivější. Týká se strojního zámečníka, ženatého, se čtyřmi dětmi, jenž už po dva roky je bez stálé práce a chytá se všeho, co mu přijde pod ruku. Je to člověk velice slušný a inteligentní, pečlivý, starostlivý otec a nedostatek a utrpení rodiny připravuje ho o rozum. — »Kdybych alespoň mohl za humna ! Ale jak? Krejcaru není a zač bych si také obstaral všecky ty dokumenty a papíry? Do jaké strašné klece nás to zavřeli...!« Klec, strašná klec je náš státeček. A má tu hroznou vlastnost, že my z ní nemůžeme, ale nepřátelé mohou do ni Mnozí čeští lidé otírají se o Dra Beneše, že prý jezdí po Evropě jako agent s teplou vodou. Agent s teplou vodou je stará komická figurka, ale já mám milé, tichounké podezření, že Dr. Beneš je ferina a že nás jednoho krásného dne překvapí hotovou věcí a řekne : »Tak, děti, dvířka kleci jsou pozotvírána dokořán, můžete bez závady přebíhati z klece do klece. Kdo se nemůžete uživiti v naší kleci, živte se v sousední. Válkám jsme předešli sjednocením celé střední Evropy a voliti můžete o volbách, koho chcete. Vázané kandidátní listiny jsme zrušili a svrchovanost našeho státečku sjednocením střední Evropy není nijak omezena. Odpadne nám dvanáct ministerstev a dvě třetiny vojáků .

původní Skalní ulice 1908

Za ušetřené peníze budeme stavěti železnice, průplavy a silnice, bude hodně práce a nebude hladu. Dnes už jste tedy doopravdy svobodni !« Prozatím můžete hleděti na řádky tyto jako na nepodařený vtip, Ale jednou to bude. A nesvede-li tohoto zázraku Dr. Beneš, svedeme ho my obyvatelé státu, Jednou to bude. ................................................................................................................................Nevím jak vám,ale mě při čtení zejména poslední třetiny tohoto článku dost mrazilo v zádech,jak v roce 1925 pan Brumovský odhadl přesně naší budoucnost a jak přesně se to opět dnes opakuje,no máme se na co těšit.