BORGHESOVÉ jsou starou římskou rodinou. Vždycky podporovali umění a vědy, podobajíce se oněm Medici, kteří sídlili ve Florencii v Palazzu Pitti a shromažďovali kolem sebe kruh básníků, malířů, sochařů a hudebníků. Nejznamenitějším mužem z rodu Borghese byl Camillo, důkladně učený, velkou dobrotou a lidumilností naplněný muž, který si mohl posadit na hlavu tiaru, trojitou papežskou korunu, a k němuž putovaly tisíce a tisíce lidí, aby mu políbili rybářský prsten. Pavel V. — tak se jmenoval Camillo Borghese jako vrchní hlava křesťanstva — mohl toho roku 1605, kdy ho konklave zvolilo za papeže, obdarovati svou rodinu bohatě pozemskými statky. Daruje Borghesům konfiskované zboží rodu Cenci — jak známo, pochá-zela z této rodiny krásná travička Beatrice, kterou maloval Guido Reni ve vězení před popravou — daruje jim i knížetství Sumonu, a jejich erb se zaskvěl zlatým leskem. Přesně 170 let poté, kdy zavítal Camillo Borghese do Vatikánu, narodí se knížeti Borghesovi 19. července 1775 syn, jemuž je právě po tom papeži dáno také jméno Camillo. Vyvolíl si dráhu důstojnickou, vstoupí do francouzských služeb a dostane se do okolí Napoleonova, který se brzo potom stává císařem. Již jednou mohli Borghesové říci, že se kardinály stávají ti, kteří mají papeže bratrancem. Nyní může Borghese říci, že jen ti stoupají rychle po vojenském žebříčku, kteří mají Napoleona švagrem. Nebot Camillo si vezme za manželku Charlotu, sestru Korsičanovu, která si dala jméno Paulina. Paulina je velice krásná, a také to dobře ví. Je nejrafinovaněji koketní, stejně jako její sestra Elisa, která je provdána za knížete Baccocchiho — i ona se původně jmenovala Maria Anna a jen se přezvala Elisou, protože se jí to více líbilo. Ty obě jako obraz krásné sestry Napoleonovy žijí pestrým, náramně pestrým životem. Mají více milostných dobrodružství a více skandálů, nežli se dá spočísti. Tvrdí se, že obě, Paulina i Elisa, měly milostný poměr se slavným houslistou Paganinim, na sebe pro něho strašlivě žárlily a sehrávaly si navzájem. nejsprostší a nejošklivější scény. Paulina, jejíž rozkošný a jemný obličej naprosto zakrýval její skutečnou povahu -- byla oslnivou komediantkou a snažila se strojeně vznešeným chováním oklamat svět, jenž ji však dobře znal — žila před Camillem Borghesem ve velmi špat-ném manželství s generálem Leclercem d'Ostin, jemuž dělala hanbu, jak jen mohla, a jehož také beze všeho výběru podváděla, takže ten přímý a slušný muž se raději s ní dal rozvésti. Leclerc d'Ostin věděl zcela dobře, že si tím na sebe uvalí nesmiřitelnou a nebezpečnou nenávist Napoleonovu i jeho sestry, ale nemohl a nechtěl žít jako klamaný manžel, a proto se raději Pauliny zřekl. Kníže Camillo Borghese měl méně mravních rozpaků nežli generál Charles Leclerc d'Ostin. Zahleděl se sice opravdu do Paulininy krásy, ale kariéra ho lákala ovšem také, i šel k oltáři s tou kráskou, požívající prahanebné pověsti. říká se, ale snad se to docela neshoduje s pravdou, že Paulina svého chotě hned druhého dne po svatbě klamala S mužem velmi nízkého postavení. Den po sňatku to asi ještě nebylo, ale později se to dělo zcela jistě. Kníže Camillo, jenž všeobecně nebyl nikterak obzvláště chytrý, měl přece jen dosti chytrosti, aby se jevil slepý ke všem takovým příhodám, a tato slepota byla císařským švagrem štědře odměněna: Camillo dostal roku 1806 vévodství Parmu a Piacenzu, a cítil se v zemi fialek velmi dobře. Vévoda z Parmy a Piacenzy, to znělo docela pěkně. A třeba si Camillo Borghese musil za vzácných tichých chvil říci, že za svůj vévodský titul a za vévodství k němu náležící děkuje pouze Napoleonovi.A také mu nevadilo,že Paulina byla zcela veřejně kurtisánou a že si tohoto nikterak čestného označení také zasloužila Duševní schopnosti mnohonásobně klamaného Camilla však nepostačovaly k tomu, aby v Parmě a Piacenze také dobře vládl, takže musil k svému nemalému žalu po tříletém panování v Parmě na rozkaz svého císařského švagra sbalit kufry. Obyvatelé parmští udělali tři křížky za ním a za krásnou Řekyní — la bella Greca, jak se Paulině říkalo podle obrazu S. G. Counisova, visícího nyní ve florentských Uffizi. Oblíbený nebyl ani Camillo ani Paulina. Napoleon nyní svého švagra — svého oficiálního švagra, neboť Paulina obdařila císařského bratra početnými švagry neoficiálními — jmenoval generálním guvernérem piemonskym. Již tehdy počala se veřejnost zajímat o rodinné sváry mezi Camillem Borghesem a Paulinou. Tato byla nejen nemravná, nýbrž i zcela sprostá, i zahrnovala svého manžela spíláním, vyčítala mu netaktně, že za svou kariéru děkuje jenom jí a nikoli svým nepatrným schopnostem, že ona, po případě její bratr ho pozvedli, a podobně. Přišla bitva na Berezině, přišlo Lipsko a — 1815 — Waterloo. A s ním konec Napoleona I. Máme dojem, jako by byl Camillo Borghese čekal pouze na pád svého švagra, aby se odloučil od Pauliny, jež se k němu chovala čím dále tím nesnesitelněji a měnila mu život v peklo. Lze klidně říci, že celá Evropa blahopřála knížeti k rozhodnutí rozejíti se s tou neobyčejně krásnou, ale ďábelskou ženou. Sestra svatohelenského zajatce uznala tedy za dobré opustiti své sídlo v Piemontě a odstěhovat se do Florencie, kde ovšem měli pramalou radost z příchodu dámy, na jejímž jméně lpělo tolik nemožných afér. Paulině bylo tehdy teprve pětatřicet let a byla na vrcholu své okouzlující krásy, o níž svědčí nejenom obraz Counisův, ale také poprsí od nejslavnějšího klasicistického plastika, bývalého cukrářského učně Antonia Canovy. Jako kočka nezanechá chytání myší, tak ani Paulina Borghese nezanechala svých avantýr, a město na Arně bylo plné vypravování o milostných dobrodružstvích bývalé kněžny Borghese, která nyní po svém rozvodu si s oblibou říkala Paulina Bonaparte. Florentská rada prý se nejednou zabývala otázkou, nemá-li tuto dá-mu vypovědět, vždycky prý však bylo od tohoto opatření upuštěno. Ve věku 45 let, dne 9. června 1825 zemřela „velemilovaná" Paulina, kdežto její druhý exmanžel opustil o sedm let později tento svět, kde na své duševní schopnosti hrál úlohu až příliš dlouhou. Podivným způsobem vyvolil si i on za sídlo Florencii, takže bydlil v témže městě jako Paulina, a snad nemají nepravdu ti, kdož tvrdí, že ji přes rozloučení, po pádu Napoleonově tak spěšně provedené, ne-li ještě miloval, tedy aspoň . . . Ale to bylo jeho soukromou záležitostí . . .
Žádné komentáře:
Okomentovat