 |
| Erb rodu Kinských. |
Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.
Žádné komentáře:
Okomentovat