Dvojí tvář hraběte d'Artagnana

...konečně jsem prosil sloužícího, který mě každodenně obsluhoval a v Bastille je jmenován klíčníkem, aby sdělil guvernérovi, že jsem ode dvora, a že mám sdělit důležité tajemství. Ale klíčník povídal, že mé vězení zcela pomátlo. . ."  Postavy dobrodružných románů ve skutečnosti
A bylo to. Vězeň seděl dál. Francouzský vyzvědač ve francouzském vězení. To jsou úskalí špehounského řemesla. Ten vyzvědač, tak dobře utajený, že ho vlastní lidé strčili pod zámek, byl pozdější hrdina Tří mušketýrů. Ale Dumasovi čtenáři neznají tuto životní epizodu gaskoňského rytíře. Autorovi se nehodila k portrétu jeho nejslavnější románové postavy. Takhle souboje, únosy, milostné pletky — ty se dostaly do románu z d'Artagnanova životopisu všechny — a ještě jich z vůle Dumasovy přibylo. Zato d'Artagnanovy špionážní — a někdy také provokatérské aféry — byly decentně zamlčeny. Jak to tedy bylo s Třemi mušketýry doopravdy?
Sto mušketýrů „Biahore! Bilegagné!" Tak zněl válečný pokřik Gaskoňců. V jejich čele táhl malý navarský král, jenž později vešel do dějin, nejen francouzských, jako Jindřich IV. Dobrý král, s věčně prázdnou pokladnicí, odměnil své spolubojovníky vojenskými hodnostmi. A gaskonští šlechtici u královského dvora nezapomínali na své krajany. Dvěstě padesát liber v kabele stačilo na cestu z pohraničního Gaskoňska až do Paříže. A také bylo třeba doporučujícího listu. Synek gaskoňského šlechtice s panstvím, které bys kamenem přehodil, mohl se stát královským gardistou, nebo — a to už musel mít hodně štěstí a přízně: královským karabiníkem. Za Ludvíka XIII., syna Jindřicha IV., dostali karabiníci nové zbraně — muškety. Velitelem mušketýrů byl král. Mušketýrský oddíl měl sto, později sto padesát mužů. ,Mušketýři," praví se v tehdejších dvorských regulích, „jsou na koni a jsou povinni doprovázet krále na jeho vyjížďkách." Uniforma : světlemodré pláště se stříbrnými kříži. Koně: bez výjimky popelavé barvy s dlouhými, až na zem sahajícími ohony. Jean du Peyer, hrabě de Troísvilles, krátce Tréville, jenž přišel do Paříže s ranečkem na zádech, stal se prvním kapitánem mušketýrů. Udajně v rámci úspor, ve skutečnosti z odporu proti panu Tréville, zrušil kardinál Mazarin v roce 1646 setninu mušketýrů, roku 1657 je obnovil a udělal v ni kapitánem svého synovce. Pařížané nazývali mušketýry Šedivými.
Srážka s gardisty Na jednom z kopců nad údolím řeky Garonny stál malý zámek Castelmore. Jeho pán Betrand de Batz, seigneur de Castelmore a de la Plagne, měl se svou manželkou Františkou, rozenou de Montesquiou, osm dětí. Karel, prostřední z nich, dostal ve věku osmnácti let od otce koně a deset tolarů na cestu do Paříže za bývalým sousedem, panem de Tréville, nyní kapitánem u mušketýrů. Bylo to koncem roku 1640. Na cestě do Paříže měl Karel konflikt s panem de Rosnayem a přitom mu byl ukraden doporučující list. V Paříži, při návštěvě Trévillova paláce se Karel nepohodl s mušketýrem Isaacem de Porthhu, měl s ním

mít souboj, ale Porthau ho nakonec vybídl, at s ním a jeho přáteli d'Athosem, d'Autevielle a Henri d'Aramitzem zajde k rue de l'Université, kde se jednalo o velký duel s gardisty kardinála Richelieu. Došlo k němu na konci předměstí Saint Germain, Gardisté Jussac, Biscarat, Cahusac a Bernajoux byli přemoženi, zvláště poslední dostal těžkou ránu od Karla, kterému se před utkáním ještě vysmíval jako nezralému chlapečkovi. Král měl radost, nebot nenáviděl kardinála Richelieu, který vlastně za něho vládl. Pro formu měli být mušketýři králem pokáráni, ale ve skutečnosti z toho koukala pochvala. Jenže, než došlo k audienci, zapletl se Karel do souboje s kardinálovým gardistou a byla z toho náramná pranice. To se už těžko srovnávalo, ale nakonec mušketýři vyvázli. Od krále dostal Karel dokonce padesát louisdorů a František de Guillon seigneur des Essarts, kapitán královské gardy, ho přijal jako kadeta. Mezi gardisty našel Karel krajana a později přítele. Františka de Montlezun de Besmaux. To bylo všechno pěkné, ale kadeti sloužili bez žoldu.
Na stupních trůnu 
Karel táhl se svou setninou do Flander, bojoval při obléháni Arrasu, po návratu do Paříže pojal příliš vřelý vztah k manželce svého bytného a měl z toho nepříjemnost. Láska však přetrvala i další tažení do Pikardie. Karel se cítil náramně dobře, ale ouvej ! Manžel náhle umřel a vdova nabídla ruku milenci. Ovšem k tomu, oženit se s měštanskou ženou, měl gardista Karel daleko, a tak se milenka spokojila s důstojníkem Švýcarské gardy. Zatím Karel podnikl svou první cestu do Anglie, kde zuřila občanská válka. V bitvě u Newbury bojoval na straně anglického krále. Království padlo a gardista Karel Batz se vrátil do Paříže. Anglická královna Jindřiška, ubytovaná tehdy u francouzského dvora, mu poskytla děkovnou audienci. Karel se při ní setkal s dvorní dámou, kterou ve svých vzpomínkách diskrétně nazývá Mylady. . , zamiloval se a když ho odmítla, chodil k ní potmě, namísto pozvaného milence. Brzy to ovšem prasklo, byl z toho ohromný skandál, gardista putoval do basy a rozzuřená Mylady. . . . nežádala na odškodněnou nic jiného. nežli jeho hlavu. Ale po šesti týdnech byl Karel venku — i s hlavou na krku. Mylady si najala na Karla vrahy, ale při přepadení mu přispěchal na pomoc mezi jinými také d'Athos, který byl při tom těžce raněn. Jak to dopadlo, o tom nejvýstižněji povídá zápis v matrice kostela Saint Sulpice „Dne 22. prosince 1643 vysvěcení, pohřeb a zádušní modlitby za zesnulého Armanda d'Athose d'Autevielle, mušketýra v královské gardě." Nedlouho poté zemřel Isaac Porthau, zatímco d'Aramitz žil ve štastném manželství s bohatou šlechtičnou. To už byl Ludvík XIII. mrtev. Kraloval jeho šestiletý syn a vladařil, na přání královny Anny Rakouské, kardinál Mazarin. Karel měl být přijat k mušketýrům, ale Mazarin si vymohl, že nové mušketýry musí schválit král. Šestiletý panovník řekl při audienci Karlovi: „Jste příliš mlád a bude dobře, když ještě dva roky budete nosit mušketu v gardách, než vás povýšíme!" Při tažení do Flander, proti Španělům, kteří tehdy drželi Nizozemí, vnikl Karel prvý do pevnosti Saint Phillipe. Za to směl konečně k mušketýrům. De Besmaux se k nim dostal o něco dříve. Za krátký čas doporučil de Tréville kardinálu Mazarinovi Karla Batze a Besmauxe ke zvláštním službám. Důvod byli chudí a potřebovali nějaký příjem. Tady začíná pro budoucího d'Artagnana cesta ke slávě. Tedy, po přijetí k mušketýrům se život gaskoňského šlechtice změnil v jakousi změt nezajímavých kurýrních cest, výzvědných poslání, pronikání mezi spiklence, vojenských tažení a okázalého vystupování. Mezitím získal od krále dovolení, aby se mohl po strýci z matčiny strany Henrim de Montesquiou — d'Artagnan, nazývat posledním jménem, podle hradu ve Vysokých Pyrenejích.
V tajných službách 
Jeden z dopisů kardinála Mazarina odhaluje, co všechno d'Artagnan provozoval : „ . přípis Vám zasílám," píše Mazarin, „prostřednictvím jezuity Otce d'Artagnana. Zajisté Vám odkryje důležitá tajemství, nebot jsem zvěděl část toho, co se chystá mezi Cromwellem, Španěly, kteří jsou ve Flandrech, a princem de Condé ..." Právě při jedné z cest z Anglie se d'Artagnanovi přihodilo, že jej dal francouzský diplomat zavřít jako nepřátelského vyzvědače. D'Artagnan také střežil snad nejproslulejšího vězně všech dob — záhadného muže se železnou maskou. Dodnes se bezpečně neví, kdo to vlastně byl. Tvrzení, že vězeň byl dvojče Ludvíka XIV. nebo ministr jednoho z italských států, který se pokusil oklamat francouzskou výzvědnou službu, nebylo přesvědčivě doloženo. Faktem je, že uvězněnému nesměl nikdo pohlédnout do tváře — proto ta železná maska. D'Artagnanův přítel Besmaux se mezitím stal velitelem Bastilly. Dalším d'Artagnanovým vězněm byl bývalý vrchní intendant Fouqet. V roce 1667, tedy přibližně po čtvrt století služby, se stal d'Artagnan po odstupujícím kardinálově synovci kapitánem mušketýrů. Poté odtáhl do války proti Holandsku. Dne 25. června 1673 útočila setnina mušketýrů proti opevnění u brány de Tongres v Maastrichtu. Při odrážení protiútoku padlo 130 mušketýrů. Decimovanou setninu vystřídalo pět set gardistů, kteří udrželi pozice. Teprve potom se zjistilo, že mezi padlými je také d'Artagnan.
Ze života se stává román 
Tehdy sloužil v pluku de Champagne osmadvacetiletý kapitán Courtilz de Sandras, který se později stal spisovatelem historických příběhů. Podle tehdejši literární módy je vydával za paměti význačných osob. Napsal také Paměti hraběte d'Artagnana. Spíše, než hrdinu soubojů a odvážného vojáka viděl de Sandras v d'Artagnanovi muže, zasvěceného do všech tajemství pohnuté a politicky převratné doby. Nicméně, tyto Paměti, které jsou v podstatě literární apokryf, obsahují mnoho pravdivých údajů. Paměti vyšly roku 1700. V roce 1843 si je vypůjčil v marseillské veřejné knihovně spisovatel Alexander Dumas. Pro zajímavost: Nikdy je nevrátil. O dva roky později začal vycházet na pokračování román Tři mušketýři. Čtenáři této reportáže a čtenáři románu již zřejmě poznali, V čem se Dumas liší od předlohy. Dumas nechává přijít svého hrdinu do Paříže někdy v roce 1626-7, ve skutečnosti to bylo o 12 roků později. S třemi mušketýry se d'Artagnan vlastně jen letmo setkal. Neprožil epizodu s královninými přívěsky. Rosnaye předělal Dumas na hraběte Rocheforta, vyzvědače kardinála Richelieu, rovněž tak Mylady, které ještě přiřkl manželství s Athosem. Některé události popsané v Pamětech použil Dumas až pro druhý díl, pro ony Mušketýry po dvaceti letech. (Motiv s d'Artagnanovým milostným sokem — švýcarským gardistou.) Kromě Pamětí excerpoval Dumas ještě vzpomníky paní de ta Fayette a knihu Tallemanta des Réaux. Motiv cesty za přívěsky do Anglie našel Dumasův spolupracovník, profesor historie Augustus Maquet. „Dobrý obr, jenž vyprávěl lidem příběhy, které nebraly konce", jak Dumase nazval Anatole France, dostal od mušketýrského kapitána látku k románu, který přes sto sedmdesát let baví čtenáře.

Souboj-Ze života nejlepšího šermíře Habsburské říše hraběte Štěpána Viléma Kinského .

Erb rodu Kinských.

Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého  zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.

Paulina Borghese-krásná a neřestná sestra Napoleonova

BORGHESOVÉ jsou starou římskou rodinou. Vždycky podporovali umění a vědy, podobajíce se oněm Medici, kteří sídlili ve Florencii v Palazzu Pitti a shromažďovali kolem sebe kruh básníků, malířů, sochařů a hudebníků. Nejznamenitějším mužem z rodu Borghese byl Camillo, důkladně učený, velkou dobrotou a lidumilností naplněný muž, který si mohl posadit na hlavu tiaru, trojitou papežskou korunu, a k němuž putovaly tisíce a tisíce lidí, aby mu políbili rybářský prsten. Pavel V. — tak se jmenoval Camillo Borghese jako vrchní hlava křesťanstva — mohl toho roku 1605, kdy ho konklave zvolilo za papeže, obdarovati svou rodinu bohatě pozemskými statky. Daruje Borghesům konfiskované zboží rodu Cenci — jak známo, pochá-zela z této rodiny krásná travička Beatrice, kterou maloval Guido Reni ve vězení před popravou — daruje jim i knížetství Sumonu, a jejich erb se zaskvěl zlatým leskem. Přesně 170 let poté, kdy zavítal Camillo Borghese do Vatikánu, narodí se knížeti Borghesovi 19. července 1775 syn, jemuž je právě po tom papeži dáno také jméno Camillo. Vyvolíl si dráhu důstojnickou, vstoupí do francouzských služeb a dostane se do okolí Napoleonova, který se brzo potom stává císařem. Již jednou mohli Borghesové říci, že se kardinály stávají ti, kteří mají papeže bratrancem. Nyní může Borghese říci, že jen ti stoupají rychle po vojenském žebříčku, kteří mají Napoleona švagrem. Nebot Camillo si vezme za manželku Charlotu, sestru Korsičanovu, která si dala jméno Paulina. Paulina je velice krásná, a také to dobře ví. Je nejrafinovaněji koketní, stejně jako její sestra Elisa, která je provdána za knížete Baccocchiho — i ona se původně jmenovala Maria Anna a jen se přezvala Elisou, protože se jí to více líbilo. Ty obě jako obraz krásné sestry Napoleonovy žijí pestrým, náramně pestrým životem. Mají více milostných dobrodružství a více skandálů, nežli se dá spočísti. Tvrdí se, že obě, Paulina i Elisa, měly milostný poměr se slavným houslistou Paganinim, na sebe pro něho strašlivě žárlily a sehrávaly si navzájem. nejsprostší a nejošklivější scény. Paulina, jejíž rozkošný a jemný obličej naprosto zakrýval její skutečnou povahu -- byla oslnivou komediantkou a snažila se strojeně vznešeným chováním oklamat svět, jenž ji však dobře znal — žila před Camillem Borghesem ve velmi špat-ném manželství s generálem Leclercem d'Ostin, jemuž dělala hanbu, jak jen mohla, a jehož také beze všeho výběru podváděla, takže ten přímý a slušný muž se raději s ní dal rozvésti. Leclerc d'Ostin věděl zcela dobře, že si tím na sebe uvalí nesmiřitelnou a nebezpečnou nenávist Napoleonovu i jeho sestry, ale nemohl a nechtěl žít jako klamaný manžel, a proto se raději Pauliny zřekl. Kníže Camillo Borghese měl méně mravních rozpaků nežli generál Charles Leclerc d'Ostin. Zahleděl se sice opravdu do Paulininy krásy, ale kariéra ho lákala ovšem také, i šel k oltáři s tou kráskou, požívající prahanebné pověsti. říká se, ale snad se to docela neshoduje s pravdou, že Paulina svého chotě hned druhého dne po svatbě klamala S mužem velmi nízkého postavení. Den po sňatku to asi ještě nebylo, ale později se to dělo zcela jistě. Kníže Camillo, jenž všeobecně nebyl nikterak obzvláště chytrý, měl přece jen dosti chytrosti, aby se jevil slepý ke všem takovým příhodám, a tato slepota byla císařským švagrem štědře odměněna: Camillo dostal roku 1806 vévodství Parmu a Piacenzu, a cítil se v zemi fialek velmi dobře. Vévoda z Parmy a Piacenzy, to znělo docela pěkně. A třeba si Camillo Borghese musil za vzácných tichých chvil říci, že za svůj vévodský titul a za vévodství k němu náležící děkuje pouze Napoleonovi.A také mu nevadilo,že  Paulina byla zcela veřejně kurtisánou a že si tohoto nikterak čestného označení také zasloužila Duševní schopnosti mnohonásobně klamaného Camilla však nepostačovaly k tomu, aby v Parmě a Piacenze také dobře vládl, takže musil k svému nemalému žalu po tříletém panování v Parmě na rozkaz svého císařského švagra sbalit kufry. Obyvatelé parmští udělali tři křížky za ním a za krásnou Řekyní — la bella Greca, jak se Paulině říkalo podle obrazu S. G. Counisova, visícího nyní ve florentských Uffizi. Oblíbený nebyl ani Camillo ani Paulina. Napoleon nyní svého švagra — svého oficiálního švagra, neboť Paulina obdařila císařského bratra početnými švagry neoficiálními — jmenoval generálním guvernérem piemonskym. Již tehdy počala se veřejnost zajímat o rodinné sváry mezi Camillem Borghesem a Paulinou. Tato byla nejen nemravná, nýbrž i zcela sprostá, i zahrnovala svého manžela spíláním, vyčítala mu netaktně, že za svou kariéru děkuje jenom jí a nikoli svým nepatrným schopnostem, že ona, po případě její bratr ho pozvedli, a podobně. Přišla bitva na Berezině, přišlo Lipsko a — 1815 — Waterloo. A s ním konec Napoleona I. Máme dojem, jako by byl Camillo Borghese čekal pouze na pád svého švagra, aby se odloučil od Pauliny, jež se k němu chovala čím dále tím nesnesitelněji a měnila mu život v peklo. Lze klidně říci, že celá Evropa blahopřála knížeti k rozhodnutí rozejíti se s tou neobyčejně krásnou, ale ďábelskou ženou. Sestra svatohelenského zajatce uznala tedy za dobré opustiti své sídlo v Piemontě a odstěhovat se do Florencie, kde ovšem měli pramalou radost z příchodu dámy, na jejímž jméně lpělo tolik nemožných afér. Paulině bylo tehdy teprve pětatřicet let a byla na vrcholu své okouzlující krásy, o níž svědčí nejenom obraz Counisův, ale také poprsí od nejslavnějšího klasicistického plastika, bývalého cukrářského učně Antonia Canovy. Jako kočka nezanechá chytání myší, tak ani Paulina Borghese nezanechala svých avantýr, a město na Arně bylo plné vypravování o milostných dobrodružstvích bývalé kněžny Borghese, která nyní po svém rozvodu si s oblibou říkala Paulina Bonaparte. Florentská rada prý se nejednou zabývala otázkou, nemá-li tuto dá-mu vypovědět, vždycky prý však bylo od tohoto opatření upuštěno. Ve věku 45 let, dne 9. června 1825 zemřela „velemilovaná" Paulina, kdežto její druhý exmanžel opustil o sedm let později tento svět, kde na své duševní schopnosti hrál úlohu až příliš dlouhou. Podivným způsobem vyvolil si i on za sídlo Florencii, takže bydlil v témže městě jako Paulina, a snad nemají nepravdu ti, kdož tvrdí, že ji přes rozloučení, po pádu Napoleonově tak spěšně provedené, ne-li ještě miloval, tedy aspoň . . . Ale to bylo jeho soukromou záležitostí . . .

Ještě jednou markýza de Pompadour

 JEANNE,ANTOINETTE Poisson nebyla ještě osm let stará, když byla miláčkem Uršulinek v Poissy, k nimž ji její matka dala do internátu. Paní Poissonová si přála, aby se její dceři dostalo poctivého vychování, protože její manžel, armádní dodavatel, byl odsouzen k oběšení „in effigie"; svůj opravdový život zachránil jen včasným útěkem do Hamburku. Paní Poissonová, plnokrevná bruneta, využila nepřítomnosti svého muže a svěřila své mládí bohatému vrchnímu správci, který se jmenoval Le Normant de Tournehem. Jeanna byla ve věku osmi let velmi slabá a neodolná a její matka si ji proto vzala od Uršulinek k sobě. Ředitelka ústavu byla do její dcery zamilována a nazývala ji „malou královnou". „Malá královna", tato slova byla hudbou pro sluch paní Poissonové. Když se s dcerou vrátily z kláštera, šly hned obě k jasnovidce. Jakmile se paní Lebonová podívala na malou masitou ručku, zvolala okamžitě: „Vaše dcera, madame, se stane královou milenkou!" Tato prorocká věta nejen uvedla její matku v úžas a ohromení, nýbrž také byla velitelským, skvělým prologem k Jeanninu životu. Matka, jež dávala poctám přednost před ctností, poskytla své dceři mnohostranné vychování: Jélyotte z Opery ji dával hodiny zpěvu; u Crébillona se učila divadlu. Cvičila se v tanci, v jízdě na koni — krátce byla důstojně připravována pro boje, z nichž měla vítězně vyjíti. Toto krásné stvoření, jehož půvab zcela nahrazoval chybějící předky, a jež bylo vtělenou svůdnosti a mládím, se provdalo za synovce matčina „ochránce", a brzy se madame Le Normant d'Etiolles stala matkou dvou dítek. Král Ludvík XV. měl tehdy pětatřicet let; měl příjemný zevnějšek, smyslný dolní ret a černé oči jako Spaněl.V metodickém, přetíženém životě, jehož čas byl zcela vyplněn povinnostmi, nastala náhle neočekávaná událost, tajuplná vzpruha, již osud poskytl nadějím madame d'Etiolles: vévodkyně de Chateauroux, uznávaná maitresa, náhle zemřela. A ve velmi příhodný okamžik. Dvůr hned navrhl své kandidátky, vesměs z dobrých rodin. Ale tím vice byl král zaujat kouzlem a půvabem oné Pařížanky, oné krásné dobrodružky občanského původu, na niž nemohl zapomenout od doby, kdy ji uviděl na lovu v blízkosti Etiolles. Slavnosti, uspořádané při příležitosti svatby mladého dauphina se španělskou infantkou Marií Terezií, svedly krále Ludvíka s jeho příští milenkou opět dohromady. Pak, na začátku dubna 1745, zpozoroval dvůr, který se zúčastnil představení Italské komedie ve versaillském divadle, paní d'Etiolles, zářící, nádhernou, ale přesto zdrženlivou, jak seděla v lóži, jež byla naproti královské. Tak před očima všech začalo dobrodružství. Šestého května 1745 se musil Ludvík XV. v doprovodu dauphinově odebrati na válečné tažení do Flander. A odtud docházely do Etiolles královy dopisy, napsané na kůži bubnu a přinášené zaprášenými kurýry. Na voskové pečetí, jež je uzavírala, byl nápis: „Důvěrné a tajné". Ale paní d'Etiolles se obávala, že úloha psaní dopisů, tak nová pro ni, bude pro ni příliš těžká, a obrátila se na opata z Bernis. Tento nikdy nepřijal kněžských svěcení a byl především básníkem ; pocházel z dobré rodiny, ale měl právě tak málo peněz jako ctižádosti. Pomohl jí při psaní odpovědí, jež madame d'Etiolles králi posílala a jenž netrpělivé očekával. Poslední dopis Ludvíka XV. paní d'Etiolles, poslaný několik dní před jeho návratem, byl opatřen adresou: „Markýze de Pompadour" a obsahoval výnos, jímž bylo zřízeno markýzství. Čtrnáctého září se konalo představení markýzy de Pompadour u dvora ve Versailles. Madame de Pompadour dělala obvyklé poklony. Překvapila všechny přítomné, kteří ji nespustili s očí, jistotou a přirozeným držením, s nímž vykonala první kroky v tomto nebezpečném podniku. Ale především byla markýza napjatě očekávána v okolí královny Marie Leszczynské. Zachová si i před ní svou dokonalou jistotu? Tato dcera polského krále, o sedm let starší než její manžel, který jí zůstal sedm let věrným a dal jí mnoho dětí, byla skvělou ženou a opravdu křesťanskou duši. Marie Leszczynská se dívala na novou favoritku, která se k ní blížila od prahu sálu, hluboko skloněna, a shledala ji tak půvabnou, její pohled tak jímavě skromný, že prolomila konvenci a pronesla několik slov o toaletě. Před posluchačstvem, jež nikdy nebylo pozornější, „bylo vyměněno dvanáct vět" — dvanáct, jak tvrdí vévoda de Luynes ve svých pamětech. Po příští dny se v pařížských salonech nebavil nikdo o ničem jiném než o laskavém přijetí nové nástupnice. Její harmonický půvab a jednoduchost zvítězily nad všemi sokyněmi a odzbrojily téměř všechny dámy ve Versailles. O několik dnů později nastala první z oněch častých změn pobytu, jež markýze de Pompadour při jejím křehkém zdraví působily takovou námahu. Král se odebral se svým nejbližším okolím do Choisy. Nikdo ho předtím neviděl tak zamilovaného, jak byl nyní. V roce 1746 na Nový rok ráno dal Ludvík XV., když přišel z pokojů své maitressy, již právě odevzdal padesát tisíc liber jako novoroční dárek, poslat královně zlaté hodinky jako vázané! Královna byla velmi překvapena, tím více, že již mnoho let od něho nic nedostala. Marie Leszczyňská nepochybovala, že za hodinky děkuje nové milence.

Markýza de Pompadour dává audienci malému Mozartovi.

  Ve skutečnosti byly tyto hodinky určeny pro madame Poissonovou, jež však mezitím zemřela, a tak jí dar nebylo možno odevzdat. A tak co bylo míněno jako odměna za necest, se stalo vázaným za věrnost. Pro budoucnost bylo hlavním zaměstnáním markýzy de Pompadour rozptylováni krále, jehož milovala, a který jako většina vládců se obvykle začal nuditi, jakmile přestal být králem. Jak obdivuhodnou ženskou intuici zde ukázala nová královská favoritka! Naslouchala pozorně královu vyprávění. Když skončil, vedla ho do jednoho z malých sálů, v němž bylo improvisováno divadelní jeviště. Král hrál tak říkajíc roli 
toho, který uvádí na místa a dává pozor, aby se do hlediště nedostal nikdo nepovolaný. Markýza pak zpívala, tančila a hrála divadlo jako nejlepší umělci té doby. Kostymy navrhoval Francois Boucher, muž, který pořídil denně dvacet náčrtů, který maloval stropy alkoven a předlohy pro gobeliny, Boucher, který byl a zůstal jejím nejmilejším malířem. Brzy se objevila jako vesničanka, hned zase vstoupila jako bohyně, zahalena do několika závojů, jichž barvy upomínaly na orientálské noci. Při těchto představeních, těchto komických operách a veselohrách hledaly oči markýziny jen oči královy a naopak král viděl jen ji. Brzy nastal nával na tato představení. I Marie Leszczynská je navštívila. Princové si sami zahráli. Netrvalo dlouho a divadlo musilo být zvětšeno.Ponenáhlu se favoritka, jež byla zprvu jen důvěrnicí, jen umělkyní, stávala dárkyní oficiální přízně. Měla svůj dvůr. Muži usilovali o její úsměv a pokyn; dámy s napudrovanými vlasy, učesanými podle vzoru, který zavedla ona, ji obletovaly. Toho smíchu! Jaké lichotky od nich vyslechla! A přece nikdy nebylo v tajném oběhu tolik hanopisů a pomluv jako tehdy na ni. Pan de Tournehem, přítel zemřelé paní Poissonové, ji přežil jen o dva roky; zanechal bratrovi markýzy de Pompadour svůj úřad generálního ředitele královských budov, umění a továren. Jemu podléhaly malířská a sochařská akademie, on spravoval pařížské promenády, parky a paláce, královské zámky, observatoř, továrnu na hedvábí a tkalcovnu gobelinů. Umělci měli „bratříčka", jak ho král nazýval, rádi a měli k němu nejlepší poměr. Tvořili část dvora markýzy de Pompadour : na prvním místě Boucher, pak La Tour, Pigalle, Falconet, Greuze, Vernet, Vanloo, Drouais, Oudry, Coypel, Couston, Bouchardon, a mnozí jiní. Vanloo, Boucher, Drouais a La Tour nám zanechali portréty favoritčiny.Na rozdíl od mnohých jiných žen, jež zaujímaly za různých vlád její místo, měla madame de Pompadour veliké porozumění pro umění. Milovala malířství, sochařství a umělecké předměty a je to její velikou zásluhou, že byla založena továrna na porcelán v Sěvres. Jednou v roce vždy byla paní de Pompadour prodavačkou: uspořádala ve dvou versaillských salonech výstavu nejnovějších výrobků ze Sěvres, a dvůr tam nakupoval. Třicet milionů, slyšíme často říkat, stála markýza Pompadour Francii! Ale tato částka se od té doby stonásobně vrátila zpět tím způsobem, že cizina skoupila spoustu těchto výrobků a zaplatila za to v tolarech, takže její dluh je jistě dávno splacen. Byt markýzy de Pompadour ve Versailles byl předpokojem Evropy. Prusko bylo přítelem Francie, Rakousko naopak bylo považováno za dědičného nepřítele. Markýza se celým svým vlivem snažila dosáhnout základní změny této zahraniční politiky a dala jí tendenci sblížení se s rakouským panovnickým domem. Pařížské obyvatelstvo, vedené encyklopedisty a zvláště Voltairem, mělo sympatie k Prusku a bylo ostře proti jakémukoliv přátelství s Rakouskem. Tentokrát však měla markýza de Pompadour na své straně krále, královnu i přívržence dauphinovy, a zahraniční politika Francie začala směřovat k Vídni. Takový život byl vyčerpávající. Slavnosti, intriky, starosti, to vše hlodalo na její kráse, jíž král Ludvík XV. svým způsobem stále zachovával přízeň, kterou však již nemiloval. Jako mnoho hříšnic před ní i ona hledala útěchu v chrámu. Ale pařížský arcibiskup, Krištof de Beaumont, zbožný, fanatický přísný muž, tvrdil, že jen pouhá její přítomnost ve Versailles vyvolává skandály. Již dlouho byla madame de Pompadour přesycena ješitností tohoto světa a zábavami dvora. Tato hra ji brzy unavila, a nemohla v sobě vzbuditi chuť k ničemu, ona, která v marné naději, že se vrátí chuť a oheň do smyslů, se nutila k pojídání ostře kořeněných jídel. Nemohla se již zúčastňovati honů ani tráviti noci u hracího stolku jako dříve. Trpěla tlučením srdce a úpornými bolestmi v žaludeční krajině. Závoji musila nyní zakrývat hubenost svých paží a krku, jejichž krásu kdysi obdivovali účastníci představení ve Versailles.

  Madame de Pompadour a její bratr Abel Francois markýz de Marigny

Svým vlivem přiměla krále k tornu, aby se zabýval botanikou. Veliká část parku v okolí Trianonu byla za tím účelem znovu upravena a vznikl tak Malý Trianon, toto mistrovské dílo Gabrielovo, jež se stalo cílem slavných botaniků Linnéa, de Jussieuse a jiných. Ve všech těchto věcech ještě platil její vliv. Tato žena, kterou si my dnes dovedeme představiti jen jako lehkomyslné stvoření, pojímala svůj úkol vážněji než všichni ministři. Od roku 1751 se zabývala myšlenkou založení vojenské školy. Svému otci na jeho žádost o peníze píše: „Nejsem zdaleka tak bohatá, jako jsem byla v Paříži. Co mám, bylo mi darováno, aniž jsem o to prosila . . . V tomto mém postavení byste mohl posouditi, zda mám radost z toho, že nyní mám začít (krále) prositi. Ještě vám zůstává pořád to, co z mého majetku je v rukou pana de Montmartel (její bankéř). Není toho v nynější době příliš mnoho, protože jsem skoro všechno půjčila na zřízení vojenské školy." S obličejem živě nalíčenýrn červenou a bílou barvou, špatně skrývajíc hubenost, pokračovala ve svém životě práce, z Versailles do Bellevue, do Fontainebleau, do Compiěgne, do Meudonu a do Choisy. V Choisy musila ulehnout. Choisy! Zde konala čtyři dny po svém uvedení ke dvoru svůj první „výlet" s králem. Jak byli tehdy oba zamilováni, a jak špatně byl přivítán král Stanislav, tchán, který se tu neopatrně objevil. Musila se zasmáti. Ale kašel byl stále silnější a horečka jí ubírala síly. Denně ji král navštěvoval; kurýři udržovali přímé spojení s Versailles. Již sotva dýchala, nemohla spáti ani přijímati potravu. U dvora se myslilo, že už ji nikdo živou neuvidí! Královská rodina se dotázala po jejím stavu. A přece nastalo po třech týdnech neočekávané zlepšení. Její přátelé byli velmi potěšeni a zpráva o tom se rozšířila do Versailles a do Paříže. Markýza de Pompadour však věděla, že smrt je blízká. Ačkoliv jen princové mají právo zemříti v královském zámku, vrátila se do Versailles, aby tu zemřela. Dala k sobě zavolati krále, rozloučila se s ním, a pak požádala, aby k ní přišel farář z chrámu svaté Magdaleny. Dala si také přinésti svůj testament z roku 1757a připojila k němu bohaté odkazy, vesměs pro nadační ústavy. Sotva vypustila duši, musila být její mrtvola odnesena ze zámku, neboť žádný mrtvý tam nesměl zůstat. Na večer po pohřbu bylo vše na zámku odřeknuto a samotě a smutku byly věnovány ještě dva dny. Třetího dne se král vrátil zpět do pokojů madame de Pompadour, kde byly různé osoby z kroužku jejích přátel. Zvyk ho tam přivedl. Markýza de Pompadour zemřela ve věku dvaačtyřiceti let, když vládla mnoho let období svou elegancí, půvabem, fantasií a vkusem. A ještě dlouhý čas potom nesly kočáry, pestré látky, kamna, zrcadla, vějíře a dokonce párátka na zuby jméno „Pompadour".

Madame Dubarry-byla lepší než její pověst.

Ač to zní nepravděpodobně, je to přece pravda , za určitých okolností může jistá dávka nepopularity udělat někoho zrovna velmi populárním. Špatná pověst je totiž lidové fantasii podnětem k vytváření nových představ a to nové, co takto vznikne, nás přes veškerou zavrženíhodnost ještě přitahuje. Obzvláště některé ženské postavy ze světových dějin se mohou honositi tím, že se staly oblíbenými právě pro svou špatnou pověst: Messalina, Kateřina, Pompadourka — a také Dubarry. Je to zvláštní ,čím více hříchů se jim připisuje, tím častěji se lid jimi zabýval; jejich žalobci (kteří byli často spíše její pomlouvači), stali se proti své vůli u potomstva jejich advokáty. Madame Dubarry vděčí lidu zvláště za dvě velmi rozličné věci, za strašlivou smrt pod guillotinou a za proslulost pro četné skandální aféry, které, jak si vzpomínáme, učinily z ní filmovou postavu. Jistě ani tento článeček by nebyl vznikl, kdyby současníci Dubarry si byli vyprávěli o jejím životě jen to, co se skutečně událo, totiž následující. Dívka Jeanne Bécu se narodila 19. srpna 1743 jako nemanželské dítě (otec byl mnich) v témž Vancouleurs, kde kdysi jiná dívka jménem Jeanne (s příjmením d'Arc) započala svoji obdivuhodnou pout k záchraně Francie od Angličanů. Naše mnohem méně svatá Jana byla poslána svou matkou k slečnám ze Sacré Coeur a prokázala takovou duchaplnost, že jí, když vyrostla, bylo svěřeno místo předčítatelky u vdovy po jistém generálním pachtýři. Její syn svedl Jeanne a musila odejíti. Našla si místo nedaleko v obchodě s módním zbožím. Brzy se stala dovednou kreslířkou návrhů dámských šatů. Jako pravá griseta měla přirozeně stálého přítele,jistého hraběte Dubarry, s jeho pomocí se ji dostalo přístupu do kruhů vysoké aristokracie. Tak byla ve svých 26 letech představena 59-letému Ludvíku XV., kterému se zalíbila a provdal ji za bratra jejího dřívějšího milence Dubarryho. Král jí zjednal také přístup ke dvoru a učinil ji po dobu sedmi let až do své smrti svou milenkou, ba dokonce svou nelegitimní chotí. Byl to úspěch, který byl pro ni velmi nebezpečný, neboť vévoda ze Choiseul, ministerský předseda krále Ludvíka, byl by rád dosadil svou vlastní sestru, vévodkyni z Grammontu na místo, uprázdněné smrtí Pompadourky. Jelikož král shledává Jeanne z Vancouleurs mnohem taktnější, inteligentnější a milejší nežli aristokratka, mstí se jí ministr svými intrikami. Rozšiřuje u dvora verše, které zesměšňují Dubarry jako dřívější děvku z ulice ,verše pronikly mezi lid a jednoho dne, kdy vypukla hrůzovláda, podněcovaly ctnostné Jakobíny k odstranění tohoto vyvrhele lidstva. Tehdy také, k dodatečnému ospravedlnění rozsudku smrti, byly falšovány „Memoiry" Dubarryové, v nichž bezbranná mrtvá, jejíž jediná vina spočívala v tom, že připravila domov stárnoucímu, opuštěnému králi způsobem sice nelegitimním, ale laskavým a velmi kultivovaným, líčila mravokárnému publiku revolučních malomlěšťanů všechna období svého nemravného života, včetně mnohých politických intrik, ač to nebylo pravda. Po smrti Ludvíka XV. nebylo už na dvoře pro ni místa. Avšak madame Dubarry nereptala. Žila tiše a v ústraní jako nenápadná vzdělaná dáma z dobré společnosti, o níž se sotva mohlo říci něco špatného. Ano, madame Dubarry, díváme-li se na ni také jednou bez předsudků, náležela k takovým ženám, které jsou nejlepší, „poněvadž se o nich nemluví". A právě o ní -- tak tomu chtěla ironie dějin — se ve všech dobách tak trapně mnoho mluvilo.

Poslední Napoleonová láska.

 Když Napoleon 17. října 1815 byl anglickou admirálskou lodí „Northumberland" přivezen na malý ostrůvek v Atlantickém oceánu, Svatou Helenu, ztrávil svou první noc v domě J. Porteous, botanika anglovýchodoindické společnosti v Jamestown. Druhého dne odejel do Langwoodu, kde měl tráviti své vyhnanství. Když se vraceli, zaujal jeho pozornost malý útulný domeček: U šípkové růže. Tam počal potom jeho poslední román lásky. Majitelem vily byl účetní a obchodník anglovýchodoindické společnosti Balcomte. Jeho úkolem bylo zásobovati lodi, které přistaly u Sv. Heleny, čerstvými potravinami. Toto zaměstnání mu přinášelo velmi pěkný zisk. Mimo to měl příležitost často u sebe hostiti různé vynikající osobnosti. Na ostrově byla o něm šířena pověst, že je syn anglického prince vladaře. Balcomte měl čtyři dítky, dva hochy a dvě dívky. Nejmladší dcera, jménem Betsy, byla hezounká blondýna, modrých, šelmovských očí a půvabné, živé tváře. Byla právě ve věku, kdy dívka se rozvíjí v ženu. Ale její duch se nerozvinul souměrné s tělem. Zůstávala dítětem. Rodiče nemohli ukrotiti její živou povahu a všechny vychovatelské pokusy v tom směru zůstaly marné. Na volném ostrově vyrůstala jako volný, svůdný květ. Zevnějšek stavby tak upoutal zálibu Napoleonovu, že žádal, aby tam směl zůstati, nežli bude upraveno obydlí v Langwoodu. Tím více byl překvapen půvabem a něžnou rozpustilosti velkého dítěte, dovádivé Betsy. S touto divoškou uzavřel dobyvatel světa velmi rychle srdečné přátelství, z něhož během doby se vyvinulo více, než co se zove pouhým přátelstvím. Malá Angličanka, která ostatně znala velmi dobře francouzsky, si hrávala s Napoleonem jako se svým starým bratrem. Byl terčem jejích žertů a dováděla s ním rozpustile. V její společnosti prožíval Napolenon vzpomínky na své dětství. I když později přesídlil do Langwoodů, zůstalo jeho přátelství k mladé dívce co nejsrdečnější. Malá Betsy se rozvila rychle ze šípkového květu v plnou růži a je zajímavé, že císař, před nímž se kdysi třásl celý svět, počal žárliti na Betsy, když koketovala s důstojníky na ostrově meškajícími.

Roku 1818 musela však rodina Balcomtova opustiti ostrov. Balcomte se totiž stal podezřelým z přílišné důvěrnosti k Napoleonovi a byl strach, že by se mohl s jeho pomocí opakovat snad podobný útěk jako z Elby. Zprostředkovával také tajnou Napoleonovu korespondenci do Evropy. Od té doby Napoleon svou přítelkyni neuzřel. Z dalších osudů Betsy jsou známy jen obrysy. Betsy následovala svého otce do Jižního Walesu v Austrálii. Tam obdržela r. 1821 zprávu o smrti Napoleonově. Po smrti otcově se vrátila do Anglie a provdala se tam. Ale brzy ovdověla. Betsy se chtěla státi dvorní dámou, ale nebyla přijata. Když se Josef Bonaparte  vrátil roku 1832 z Ameriky do Anglie, vyhledal Betsy Abellovou, tak se nazývala provdaná, aby od ní věděl něco o posledních letech císaře Napoleona a o všech jejích stycích s ním. Také Napoleon III. byl jí příznivě nakloněn a daroval jí tisíc jiter půdy v Alžírsku. Betsy zemřela ve věku 73 let. Napoleon III. poslal z vyhnanství její dceři, provdané Johnstonové, srdečný soustrastný dopis.

Autoškola v Paříži v roce 1901

Motorové vozy razí si čím dál, tím více cestu, jsou to jmenovité Francie a Anglie kde se dopravních těchto prostředků nejvíce  nalezá. Praktické jich upotřebení stoupá tím více, čím spíše lze jednotlivce seznámiti s pohodlím těchto vozů, s jich říditelností a konečně s jich lácí. V posledních dnech na mnoha místech uspořádané závody těchto motorových vozů ukázaly veliký pokrok v ohledu tomto učiněný v každém směru. Na vyobrazení našem spatřiti lze jízdeckou školu pro konduktéry Pařížské společnosti motorových vozů. Na cestě, kterou tento „vůz bez koně" jeti musí, rozestaveny jsou rozličné předměty, kterým moderní tento vůz musí vyhnouti. Tím nabývají konduktérové veliké zkušenosti v řízení a spravování sobě svěřených vozů.

vévodkyně de La Valliére cesta od milenky krále až po zdi kláštera

Tours není žádné obzvláště krásné nebo obzvláště veselé francouzské město. Za noci chodí po vymřelých ulicích hlídky, řinčíci ostruhami a zbytečně pevně narážející halapartnami o špatné dláždění, a hledí, aby v malých výčepech včas uhasili louče. Dojde-li někde k nějaké vádě, jestliže nějaký opilec je méně jemně dopraven z některé malé, zakouřené krčmy na ulici, je tu hlídka, jako by ze země vyrostla, a sebere výtržníka. Na opilce je tourská noční hlídka obzvláště ostrá, ty sbírá, kde je najde, a pak to pro ně znamená ležet v šatlavě na slámě plné štěnic a vyspávat tam svou opičku. Jen jediný obyvatel smí noc co noc vrávorati domů opilý, smí zpívati po ulicích, hulákati na měsíc, lehati si na zem a kopati nohama; smí si zkrátka dělati, co chce, hlídka nic nevidí a neslyší, kdežto jinak se vojáci Ludvíka XIV. vrhají jako Harpyje na každého, kdo tropí nenáležitý hluk. Tento osudem hýčkaný a noční hlídkou v takové míře šetřený starší pán byl Monsieur de Labaume Le-blanc, nelišící se svým vnějškem nijak od ostatních mužských obyva-tel města Toursu. Nosil týž zastaralý maloměstský oděv, tutéž paruku a tytéž nemoderní střevíce. Ale v jeho pokoji visel obraz v drahocenném rámu, znázorňující kupodivu krásnou mladou ženu, jejíž jméno znali všichni nejenom v jejím rodišti, nýbrž i v celé Francii a vyslovovali je s největší úctou: Louise Francoise duchesse de Lavalliere. Tato Luisa Františka, jež jednoho srpnového dne roku 1644 spatřila v Toursu světlo světa, jemuž se vůbec i zvlášť ne neprávem dává jméno „slzavé údolí", byla dcerou pana Labaume Leblanca a oficiální milenkou — maitresse en titre — krále Ludvíka XIV. Není tedy divu, že si hlídka netroufala na toho nočního blouznila, milujícího vínečko a veselícího se daleko více, než to připouštěly tourské názory, a že tchánovi „s levé ruky" samého Slunečního krále neházela ani skutečně ani obrazně klacky pod nohy. U kolébky Luisy Františky se nezpívalo, že bude jednou hráti na pařížském a versailleském dvoře tak velikou a neomezenou úlohu. Drobní francouzští šlechtici se těšili malé vážnosti, neznamenali nic. Byli ovšem domýšliví, hartusili o svá práva, jichž dávno již pozbyli, byli skoro šmahem chudasové, kteří se životem bídně protloukali, byli však příliš pyšní, aby se chopili nějakého povolání, ježto jejich otec, děd a praděd také žádné povolání neměli a jen trávili své důchody. Za panování muže však, který o sobě řekl, že on je státem a že po něm může přijít potopa, který vydával miliony zlatáků pro své potěšení a střídal své ženy častěji, nežli si jeho poddaní převlékali košile, neměla více drobná Šlechta žádných rent a musila hleděti, jak by se uživila. Důstojnická místa stála peníze a bylo jich těžko dosáhnouti, kněžský stav byl přeplněn, a nevzdělanost v kruzích té drobné šlechty byla neuvěřitelná. Jen zcela malá část těch šlechticů uměla čísti a psáti, dívky pak v tom byly obzvláště špatně. Neučily se vůbec ničemu .. . Luisa Františka byla slavnou výjimkou. Osvojila si z vlastního popudu neobyčejnou míru vědomostí, uměla latinsky i jiné řeči, kreslila pěkně a dovedla velmi způsobně hráti na clavicytherion. Měla také hezký hlas, občanky a občané tourští stáli často a naslouchali, jak zpívá písně z doby Ludvíka XI., mluvící o jeho útěku ze světa na Plessis-lez-Tours, o lazebníkově manželce, již miloval, o lazebníku a katovi, kteří byli jeho rádci, o třech řadách lučištníků, kteří musili zámek střežit, a o hrozném strachu tohoto panovníka ze smrti. Jednou slyšel ten zpěv mladý pařížský kavalír, vstoupil do domu, viděl překrásnou děvu, jež tehdy právě dosáhla třiadvacátého roku, a otázal se jí, zda s ním chce jíti do Paříže, aby tam udělala štěstí sobě i jemu. Ona odvětila oním okouzlujícím úsměvem, jejž potom tolik básníků opěvalo, že sice chce udělati své štěstí, nikoli však jeho, a že hodlá zůstati ctnostná, jako dosud. Kavalír, královský komořl, byl s tím srozuměn, pouze o té ctnosti měl své vlastní myšlenky, a ty se točily kolem jeho pána, nejkřestanštějšího krále Ludvíka XIV. Jak by to bylo, kdybychom mu přivedli tento rozkošný dívčí květ? Jeho vděčností nebylo možno opovrhovat A tak se jelo nejbližší poštou do Paříže, aniž byl vzat na potaz pan Lebaume Leblanc, toho dne obzvláště nachmeleného . . . Komoří počítal správně. Král, jenž zpozoroval Luisu Františku v hustém lidském davu, jásajícím mu vstříc před versailleským zámkem, dotazoval se ihned svého komořího, který starostlivé stál vedle ní, kdo je ten div stvoření.Luisa Františka si předsevzala, že zůstane ctnostná. Že však se sama vznešená osoba Ludvíka XIV. bude zajímati o ni a o její ctnost, to nepojala do svých cudnostních rozpočtů. Ježto, jak známo, se svátky musí slavit podle toho, jak v kalendáři padnou, a setkání s králem v jednom z mlčelivých pavilonků versailleských bylo pro Luisu Františku svátkem, padla i ona. . . Komořímu se dostalo velké odměny, Ludvíku XIV. nejkrásnější dívky ve Francii, a Luise Františce last not least — milence, kterému bylo nutno dáti přednost před mnohými muži, i kdyby nebyl býval francouzským panovníkem. Ludvík, jemuž bylo dána přezdívka „těkavý", nemohl brzo býti bez Luisy

Miloval tu chytrou, vzdělanou a roztomilou bytost, jež se nikdy nemísila do státních záležitostí, pro nikoho se neucházela o královu protekci a nechtěla býti ničím jiným nežli dobrým andělem královým, který by mu slíbal starosti s čela a obveseloval ho po těžkých rozhodnutích svou hrou, zpěvem a lehkým způsobem hovoru. Čtyři děti měl s Luisou Františkou Ludvík během těch let, jež pro oba milující plynula jako bystřina, roztomilé amorky, jež rostly pod matčiným dozorem a nebyly svěřovány cizím rukám, dokud byly malé. Nebot i Ludvík XIV. se potěšoval krásou a půvabem těch bambini, jak je žertovně nazýval po italsku, s řečí Dantovou byl dobře obeznámen a plynně jí mluvil. Tak uběhlo sedm let, a vévodkyně de Lavalliére slavila své třicáté narozeniny. Současníci říkají, že toho dne byla tak krásná a okouzlující, jako nikdy jindy. Toho osudného dne prohlásila králi, jenž nechtěl svým uším věřiti, že se rozhodla zříci se světských radosti a vstoupiti do kláštera. Cítí prý v sobě „vocation", povolanost k tomu, a provede prý každým způsobem své rozhodnutí. Touží prý po tom, aby se z tohoto života dostala do samoty klášterní kobky, do klidu a pokoje duše. „Louise de la Miséricorde" slula zbožná řeholnice, o níž jen málo lidí vědělo, že bývala kdysi vévodkyni de Lavalliěre, když ještě žila ve světě, v němž život naprosto není a nebyl hoden, abychom jej žili. . . Šest let po svém vstupu do kláštera napsala Louise de la Miséricorde dílo, jehož název byl: „Réflexions sur la miséricorde de Dien" — úvahy o božím milosrdenství — z něhož dobře poznáváme její zbožnou kajícnost, její odklon od světa a ponoření v sebe. Třicet let ještě ztrávila uvnitř klášterních zdí, často sedávala u varhan, a jeptišky naslouchaly, jako kdysi naslouchávali občané a občanky tourští, když bývalá vévodkyně de Lavalliere hrála na clavicytherion a zpívala k tomu píseň o osamělém králi Ludvíku XI. v Plessis-lez-Tour. Jednoho zářivého červnového dne roku 1710 vzal Bůh sestru Luisu de la Miséricorde k sobě . . .

Dáma,které ležela Paříž u nohou-Krásná Otero

Za zlatých časů na přelomu 19.a 20. století byly francouzské kurtizány proslaveny svou elegancí,třpytem svých klenotů a vysokou cenou své přízně.První mezi nimi byla Krásná Otero.Jednou v noci,v Cafe de Paris,se k jejímu stolu přišlo poklonit pět korunovaných hlav-ruský car Mikuláš II,britský král Eduard VII,německý císař Vilém II,belgický král Leopold II a španělský král Alfons XIII.Byla jsem otrokyní svých vášní,ale nikdy otrokyní mužů,chlubila se Otero.Narodila se ve Španělsku.Byla dcerou andaluské cikánky a řeckého námořního důstojníka.Ve 13.letech utekla ze sirotčince a tančila v kabaretech.Ve 14 se provdala za Itala,který ji opustil v Monte Carlu,když v kostkách prohrál klíč od její ložnice.V 18 letech byla milenkou ruského prince a po dvou letech odjela do Paříže,kde byla španělskou tanečnicí ve čtyřhvězdičkové restauraci v Palais Royal.Pro její klasickou krásu byly příznačné ohromné klobouky se stuhami,jimž Francouzi říkali-suivez-moi,jeune homme,pojdte za mnou,mladý muži.Brzy měla sametový kabátek pošitý 240 diamanty.Ctitelé ji darovali pozlacené kočáry,zámky,náruče klenotů,palác na Champs Elysées.Americký milionář ji pozval na prostou večeři s kaviárem a ústřicemi.V každé ústřici ležela perla.V roce 1894 byla tak bohatá,že pohrdla nabídkou 10000 franků za jedinou noc a neštastný muž se z ponížení zastřelil.Mladý ruský princ Petr ji prosil,..znič mě,ale neopouštěj.Ministerský předseda Aristide Briand jezdil na Riviéru blahopřád ji k narozeninám.Jednou mu řekla,..Ještě štěstí,že jste tak ošklivý.Jinak byste mě přiměl k pošetilostem.
Bubny první světové války ukončily velkou epochu.Otero vládla Paříži 25 let.V roce 1922 odešla na odpočinek do Nizzy.Její bohatství se tehdy odhadovalo na milion dolarů-kromě šperků a několika zámků.Film o jejím životě ji přinesl pak další mnohatisícový zisk.Peníze se však rozkutálely v kasínech a krásná Otero stárlá a vrásčila,až se nakonec spokojila s těsným pokojem v druhořadém hotelu Novelty.Ženy mají v životě jediné poslání,říkavala,být krásné.Když člověk zestárne,musí se naučit rozbíjet zrcadla.Klidně čekám na smrt.Zemřela začátkem dubna 1965.Sousedka která ji chodila každé odpoledne uklízet,vyřkla stručný nekrolog,..Byly to samé hostiny,dostaveníčka,králové,vévodové,princové,vína a šampanské.

Elisabeth Vigee Lebrun -nejkrásnější a nejnadanější malířka všech dob

Dost často slyším názor,že v malířství ženy toho moc nedokázaly.S omylu je obyčejně vyvede,pokud se podívají obrazy Elisabeth Vigee Lebrun.Nebyla to jenom překrásná žena,což dokazuji její autoportréty,ale i její dílo vystavované v galeriích celého světa dokazuje že toho uměla velmi mnoho.Tato vynikající malířka se narodila v Paříži 16,dubna 1755.Doba,do které osud Alžbětu postavil,byla ještě pestrá a zářivá.Pestrá v ženských i mužských oděvech a zářivá jako meteoroid který zazáří na obloze a pak se zřítí k zemi a způsobí neštěstí.
Byla to doba pro malíře,kteří milují pestré a zářívé.Velký počet slavných malířů žilo a působilo v době,když Alžběta vyrustala a tvořila pěkné kresby,jenž budili zájem rodiny a známých a nejen jich i zájem velkých malířů Verneta a Greuze,kteří na vše,co Alžběta,ještě poloviční dítě,vytvořila,hleděli úžasle a nadšeně.Oba malíři tehdy vydělávali dost na to,aby se nemuseli trápit s žáky,kteří ještě nevládli štětcem.Tím čestnější bylo pro malou Alžbětu,že jí Greuze vyučoval.Volil tu nejlepší metodu,aby s ní udělal skutečnou umělkyni,dával jí kopírovat své vlastní obrazy,jimiž si získal světovou slávu.Ve věku kdy si mnohé dívky ještě potají hraji s panenkami,seděla Alžběta již před podstavcem,držela dlouhý štětec ve své něžné pravičce,paletu s barvami zase v levé ručce.Jean Greuze často postává za ní a uznale pokyvuje svoji hlavou.Brzy již mistr nemohl poskytnout své nadané a krásné žačce nic nového a milá Alžběta vylétla z hnízda.Nejprve zůstala v Paříži,lidé ode dvora se nechávali u ní malovat.A také Marie Antoinette pozvala umělkyni do Versailles,aby si s ní prozatím pohovořila.Když viděla jak Viggeová,jenž se prozatím provdala za obchodníka s uměleckými předměty Lebruna a jmenovala se Vigge-Lebrun,dovede hovořit o vídenských dvorních malířích,o Zaufelym,který si říká Zoffani,i když pocházel s Řezna,o Meytensovi a Auerbachovi,který býval dvorním malířem jejího dědečka Karla VI,uložila Marie Antoinette Alžbětě aby jí portrétovala.Tři nádherné obrazy neštastné Marie Antoinette vyšly z mistrovské ruky Vigee-Lebrun.Na prvním z nich vidíme manželku Ludvíka XVI s knihou,na druhém s růží a na třetím který namalovala v roce 1783 s jejími dětmi malým Dauphinem a její dceruškou.
Za pět let Začala v Paříži revoluce,hrůzy které se začali dít,nejsou nic příjemného pro nervy umělce,nemluvě o tak citlivé umělkyni jako byla Alžběta,proto odchází do Itálie,kde se rozvádí se svým mužem,kterého stejně nikdy nemilovala.Odchází pak do Ruska,kde byla velmi oslavována.Velkoknížata a velkokněžny se předháněli v tom kdo bude od ní portrétován,její vypravování o pařížské revoluci budilo zděšení,byla litována,i když to nyní neměla zapotřebí.V její skřínce se hromadili svitky zlatých rublů,jenž dostávala za své práce a knížecí šperky,dary princů a princezen,se třpytily v jejích krásných vlasech a na jejím bílém krku.Když vymalovala mnoho obrazů na Něvských březích a také v Moskvě portrétovala mnohé členy ruské aristokracie,navrátila se roku 1802 do Paříže.Napoleonovu dobu prožila Alžběta ve svém rodišti jako uznávaná malířka.
Vigee-Lebrun měla velké štěstí,že poznala svět,mnoho zajímavých lidí prošlo kolem ní,významní i nevýznamní,krásní i méně krásní,vlivní i slavní.Její oko neuvěřitelně zbystřilo,pohlédla na člověka a hned o něm věděla všechno,svým zrakem pronikala až do duše.Bohatý,téměř přespříliš bohatý život ležel za Alžbětou,když jí něžně a láskyplně vzala roku 1842 smrt z ruky štětec,kterého se ještě občas chápala její zvadlá,stařecká pravice.Umělecký salon ve městě nad Seinou,salon,kde se shromažďovalo všecko,co bylo v Paříži významného,byl zavřen starou služebnici,která po dlouhá léta sdílela se svou paní její radost i žal,zhasla navoněné svíce v drahocenných svícnech,zakryla rouškami obrazy na zdech a zamkla za sebou pečlivě dveře.Tak ve věku sedma osmdesáti let zesnula nejkrásnější a nejlepší malířka všech dob.

Marie Duplessis-Dáma s kaméliemi

Byl večer 30.srpna 1845 a Alexandre Dumase mladší mířil stejně jako mnoho Pařížanů do divadla,mohl to být zase jeden z jeho štastných dnů,ale osud tomu chtěl jinak.V divadle přímo proti němu kráčel pár,starší lehce prošedivělý muž a oslnivá krasavice.Oba Alexandr znal,muž se jmenoval hrabě Stackelberg a dříve býval ruský velvyslanec v Paříži.A ta krasavice nebyla nikdo jiný než Alexandrova milenka Marie Duplessis.Ještě tentýž večer jejich vztah skončil.Pařížská společnost by však tuto reakci považovala za přehnanou.Její vztahy s jinými muži nebyli žádným tajemstvím.Vždyť díky jejích penězům si slušně žila i když jí bylo teprve 21.Nebylo ji prý ještě ani 12,když jí její otec zapůjčil jistému pánovi.Tehdy se ale Marie ještě jmenovala Alphonsine Plessisová a žila v malé vesnici Nonántu.Její rodina byla velmi chudá a jejich jediný poklad byla její krása.Právě své kráse vděčila za to že se uchytila v Paříži.Dokázala se předvést každému zákazníkovi v takové roli,po které toužil.Jednou to byla zchudlá šlechtična,jindy výstřední umělkyně.Postupně se o ní zajímali stále movitější zákaznici a brzy si otevřela salon,který byl brzy známí po celé Paříži.Salon byl hojně navštěvován jejími příznivci,tedy pokud na to měli,byla totiž dost drahá.Byla zahrnována dárky a kaméliemi,které milovala.Jak by si tedy mladý Alexandr mohl myslet,že by zanechala tak výnosné živnosti.
Alexandr byl asi příliš citově založen,na rozdíl od jeho pragmatické přítelkyně.Přitom ani on neměl zrovna idylický život.Jeho matka byla švadlena a přivedla ho na svět v roce 1824 jako nemanželské dítě Alexandra Dumase staršího.Otec ho přijal za vlastního teprve v jeho 7 letech a to ještě takovým způsobem že ho odebral milující matce.Malý Alexandr tím velmi trpěl,za to mu dopřál vzdělání,peníze a podíl na své slávě.Jen tak se mohl dostat ke krásné Marii Duplessis.Na podzim 1844 se do ni zamiloval a jejich milostný poměr trval až do tohoto osudného srpna 1845.
Nikdo neví jestli si chtěl Marii vzít,jako další s jejich ctitelů hudební skladatel Ferenc Liszt,ale přestože mu Marie zlomila srdce,přinesla mu světovou slávu.Alexandr totiž tuto svou zkušenost vynikajícím způsobem zpracoval do svého nejznámějšího románu Dáma s kaméliemi.Impulzem pro tento román byla její předčasná smrt,která ji potkal půl druha roku po jejich rozchodu.Její život i krásu zničila tuberkulóza.Když ji nemoc viditelně zasáhla její bohatí příznivci jí hanebně opustili a kdy jedna s nejkrásnějších žen Paříže zemřela v nejnuznějších poměrech.
Chudá dívka s venkova se tak díky Alexandru Dumasovi stala nesmrtelnou a dodnes její hrob na hřbitově Montmatru navštěvují její ctitelé a nosí ji-co jiného než kamélie

Ninon de Lenclos-žena která nestárla

Již staré Řekyně a Římanky hledaly prostředek,který by dovedl propůjčiti kouzlo věčného mládí a věčné krásy.Hledaly a hledaly,aniž jej našly,protože dosud neexistuje žádný elixír mládí.A přece jen jednou,jedinkrát žila ve Francii žena která která nepoznala i když se dožila vysokého věku,co je to stárnutí.Byla krásná až do posledních svých dnů a její plet nepoznala co je vráska.Ta žena se jmenovala Ninon de Lenclos.Ninon de Lenclos,již to jméno samo je okouzlující,když zavřeme oči,dovedeme si velmi dobře představit nositelku tohoto jména,vonícího jako lilie.V těch čtrnácti písmenkách je grácie a roztomilost,kouzlo i půvab,jsou v něm lehoučké něžnůstky i smělé polibky milujících.Ninon se narodila chladného listopadového dne roku 1615 v Paříži,tedy porodní bába potvrdila,že nikdy neviděla krásnějšího a roztomilejší holčičku.Ta prý nesmí dostat ledajaké jméno,nesmí se jmenovat Markéta,Helena nebo Marie,jako se jich jmenují statisíce.Tato holčička se musí jmenovat nějak zvláštně.Otec a matka slyšeli tato slova s velkým potěšením.I oni byli toho mínění,že ta dívenka jenž se dívá do světa velkýma očima,nesmí dostat žádné průměrné křestní jméno.A tak kmotra,která v křestní kapli u svatého Sulpícia držela dítě ve svých buclatých pažích,neuvedla své vlastní jméno-Anna-ale na žádost rodičů řekla-Ninon.Příroda většinou až zarážejícím způsobem spravedlivě vyrovnává lidské vlastnosti.Přiliš krásní lidé jsou jen zřídka duchaplní a chytří,oškliví lidé však zhusta.Vrtošivá štěstěna pouze v nejvzácnějších případech vyprázdní svůj roh hojnosti na hlavu jednoho člověka.Ponechává si obyčejně také něco pro jiné,bývá velmi hospodárná se svými bohatými poklady.U Ninony vylila však Fortuna všechno co měla .V lehkomyslné době,v níž Ninona vyrůstala,nepřikládala se morálce žádná obzvláštní váha,francouzský dvůr byl ze všemi svými členy proslulý svou nemravností po celé Evropě.City byly nahrazeny citečky,pravá a hluboká láska k jedné osobě,byla považována za směšnou a přežilou,zejména krásná žena neměla náležeti jedinému muži ale musela svou přízní oblažovat mnohé.Byla to velice neřestná doba v níž Ninon rozkvétala jako vzácná exotická květina.A nevázané volností své doby Ninon hojně,velehojně využívala.Stalo se zvykem,že se v bytech galantních dam scházeli duševní i rodoví aristokraté,že v těch elegantních a s nejvybranějším vkusem zařízených pokojích vylétala jako motýli ona lehounká,jako dech jemná vtipná rčení,jenž pak kolovala po městě nad Seinou,budíce úsměv i smích,a pronikající až k uchu francouzského krále.Někdy tyto zlomyslnosti postihli i někoho z panovníkova okolí,pak se bavili všichni,jenom postižený ne.
Jestliže domácí paní,jak tomu bylo u krásné Ninon,byla ještě sama duchaplná a osobně rozmnožovala ty zlomyslnosti a galantní žertíky,pak bylo nutno počítati s tím,že všechno,co mělo v Paříži nějakou hodnost,se shromažďovalo v jejím domě a cítilo se tam velmi příjemně.Pozoruhodné u Ninony bylo,že ona,jak již bylo řečeno,nestárla,její kůže zůstávala stále svěží a mladistvá,její tváře jevily,když jí bylo šedesát let,stejně broskvový dech jako v době kdy jí bylo sedmnáct.A nejpozoruhodnější při tom bylo,že nepoužívala žádné kosmetické prostředky,že se nelíčila,nečervenila rty,které byly až do jejího nejvyššího věku plné a rudé.Jen jedno se tvrdilo,překrásná Ninon se prý každý den koupala v teplém oslím mléce,a to prý udržovalo její plet tak pevnou a růžovou jako kaštanový květ.Tento krášlící recept,pokud ho vůbec Ninon užívala,nepocházel přímo od ní,nýbrž od Poppaey Sabiny,manželky císaře Nera.Tato legenda o oslím mléce však utkávala tajemně vonný závoj kolem její osoby,a jistě nebylo tehdy v Paříži jiné ženy,kvůli které by bylo více soubojů nežli kvůli ni.Mnoho markýzů a vikomtů zkřížili kvůli ni své meče nebo se stříleli z vykládaných pistolí.Ale v Paříži této doby naleželo takřka k dobrému mravu,že pravý kavalír vybojoval souboj pro rozkošnou a omamující Ninon.Duševní síla Ninon se projevovala hlavně v její dochovalé korespondenci kterou vedla z mnohými významnými muži a ženami její doby.O pravé ženské dobrosrdečnosti,o laskavém porozumění a odpuštění,pro slabosti a chyby bližních ale nebylo ani řeči.Tvrdí se,že se mladý gardový důstojník do Ninony zamiloval když jí bylo 90 let.Asi je na tom dost pravdy,protože obrázek dole byl namalován v roce 1705 a to jí bylo právě 90.A tento důstojník se kvůli neopětování lásky zastřelil.A co bylo důvodem že ho Ninon nechtěla vyslyšet,když mnohým jiným neřekla ne.Důvodem bylo,že onen důstojník byl jejím vnukem,nevěda ovšem,že se zamiloval do své vlastní babičky.Devadesát let se Ninon dožila ve své nepomíjející kráse.Měsíc listopad kdysi viděl její narození a měsíc říjen viděl její lehounké usnutí jako přechod do jiného světa.Zemřela v Paříži 17.října 1705.

Marie Antoinette- sedmá část

Marie Antoinetta byla zasvěcena do veřejného života, který se od té chvíle stal jejím životem. To znamenalo neustále vystupovat reprezentativně a proměnit každé své jednaní v ustrnulou ceremonii. Třeba pobíhaní po schonbrunskem parku už nepřicházelo v úvahu. Arcivévodkyně musela kráčet pomalu a s důstojnosti, jaka se pravém očekávala od budoucí francouzské královny. To ji bylo teprve čtrnáct a půl roku…Ve společnosti Marie Terezie se Marie Antoinetta učila přijímat panovníky a vyslance. „Tato vybraná společnost ji naučila nejlepšímu chováni a nejlepšímu tonu.Všichni ji byli nadšeni a císařovna víc než kdo jiný,“ rozplýval se Vermond.
Dalším důvodem ke spokojenosti abbého, jenž byl zároveň zpovědníkem své žákyně, bylo, že arcivévodkyně během velikonočního týdne věnovala tři dny rozjímaní.„Potřebovala bych možná vice času, abych vám vypověděla všechny své myšlenky,“řekla Vermondovi po těchto třech dnech. Pozdě, čas kvapí. Čtrnáctého dubna 1770 Marie Terezie slavnostně oznamuje svým ministrům sňatek své dcery s dauphinem.V Gazette de France bylo možno se dočist, že „16. dubna kolem šesté hodiny večerní byl cely dvůr ve slavnostním. Jejich císařská a kralovská Veličenstva udělila okázalou audienci francouzskému velvyslanci, jenž při té příležitosti jménem svého krále požádal, aby se Její Výsost arcivévodkyně Antoinetta stala nevěstou Jeho Výsosti
dauphina.“Sedmnactého „Marie Antoinetta v souladu s obyčejem, zachovávaným v takovém případě habsburským domem, odpřisáhla na Evangelium, že se vzdává všech dědičných nárokům na nástupnictví po otci i po matce.“Devatenáctého se konala v augustinianském kostele svatba v zastoupeni, při niž následníka francouzského trůnu zastupoval arcivévoda Ferdinand, bratr Marie.Obřady doprovázela představeni (hrály se La Mere confidente od Marivaua a Noverrovy balety), večeře pro patnáct set lidi, maškarní baly a ohňostroje, jejichž společným tématem byl Chrám Lasky. Hudba baletů a tony Te Deum se mísily s vystřely z děl. I hřímajíci kanony jako by tleskaly sňatku, pravda v zastoupeni, Její Výsosti arcivévodkyně a Jeho Výsosti dauphina.Po oslavach se Marie Antoinetta vrací do pokoje Marie Terezie, který s ni už nějakou dobu sdílí. Co si říkaly matka s dcerou během posledních noci? To, co říkava matka dceři v takové situaci. K ustním doporučením přidala Marie Terezie ještě lístek s radami do života, který jako úplně poslední dárek předala své dceři, když 21. dubna 1770 opouštěla Vídeň: „Nezatěžujte se žádnými doporučeními, nikoho neposlouchejte,pokud chcete mít klid.(…) Také je třeba umět odmítnout(…). Neostýchejte se požádat kohokoli o radu a nedějete nic z vlastni iniciativy.“Toto je první z dopisů, které Marie Terezie adresovala Marii Antoinettě. Následujíci dopisy obsahuji stejná doporučeni, jen tím naléhavější, že zůstávala nevyslyšena. Podle Webera si arcivévodkyně zapamatovala jen jedinou radu císařovny: „Dceruško, když se dostanete do neštěstí, vzpomeňte si na mě.“

Marie Antoinette- šestá část

Abbe Vermond sice nebyl Herkules, ale nebyl to ani zloduch, který se „z mazané vypočítavosti dopustil na své žačce zločinu, zanechav ji v nevědomosti“, jak ho liči paní Campanová ve svých pamětech. Nedochází nám, co mohla nevědomost Marie Antoinetty, která byla nedozírna, způsobit jejímu učiteli. Blížící se sňatek, který byl v sazce, přiměl Marii Terezii, aby osobně dohlížela na pokroky své dcery. Na podzim roku 1769 zkoušela Marii Antoinettu déle než dvě hodiny a prohlásila, že ji rozhovor „spokojil“. Milostivě poblahopřála abbé Vermondovi k tomu, že „shledává jeho žačku schopnou rozmyslu a úsudku, zvláště pokud jde o vystupování“. Vermond sdílel mínění císařovny. Také uznával, že úsudek Marie Antoinetty je „téměř vždy správný“. Stejně tak si stěžoval na jistou lenost a značnou lehkomyslnost“. Ach, ta lehkomyslnost! Z ni
se Marie Antoinetta nikdy nevyléčila a stala se jednou z nejbohémštějších bytosti století.Šeredný Vermond, který „jednal s nejvýše postavenými osobami jako se sobě rovnými“, byl nesmírně kultivovaný a stejně upovídaný jako jeho žačka, rychle pochopil, ž nemůže Marii Antoinettu vzdělávat jinak, než že dá svým hodinám podobu rozhovoru. Denně měl jen jedinou hodinu, která s neposednou arcivévodkyni utekla jako voda. „nedokázal jsem ji přimět k tomu, aby se zabývala nějakým tématem víc do hloubky, přestože jsem tušil, ž je toho zcela jistě schopna“, poznamenal abbé, když se večer ve společnosti císařské rodiny pokoušel navázat na své přednášky. „aby mu
dodala autoritu v očích arcivévodkyně a zároveň aby nad nim získala moc, dovolila mu Marie Terezie navštěvovat každý večer úzký rodinný kruh, kam byla už před časem přijata i budoucí manželka francouzského následníka trůnu.Zde se mluvilo o společnosti, o princích, o dvorech a o Francii. Francie byla tehdy na podzim roku 1769 ve Vídni na pořadu dne. Arcivévodkyně se učila česat a oblékat„a la francaise“. Kvůli tomu zapomněla na lenost a brala to velmi vážně Abbe Vermond se nezajímal pouze o duševní rozvoj své svěřenkyně Staral se i o její vzhled. Upozornil Mercy-Argenteaua na dva nedostatky nevěsty francouzského následníka - příliš oblé čelo a špatně rostle zuby. Oboji se vyřešilo. Kadeřník Larseneur vytvořil zvlaštní účes, který měl schovat čelo arcivévodkyně Specialistovi Laveranovi se za tři měsíce léčby podařilo vytvořit „krasný, pravidelný chrup“. Vermond mohl poslat Mercy-Argenteauovi zprávu o konečném vítězství: „doufám, ž Vaš Excelence bude Její Výsosti arcivévodkyni nadšena. Její vzhled je den ode dne půvabnější. Můžeme najít dokonaleji krasné tváře, nemyslím však, že bychom našli příjemnější.“

Marie Antoinette- pátá část

Navzdory tomu, co si myslel její bratr Josef, který ji říkal „prázdna hlava“, neměla Marie Antoinetta v hlavě tak docela prázdno. Měla hlavu plnou předeher k operám, motivů symfonii, arii a sonát,které se pokoušela zahrát na cembalo. Hudbě ji učil profesor Glück a do dvanácti let také její vychovatelka, hraběnka von Brandeiss. Ta se svou žačkou skvěle vycházela,a téměř nic ji nenaučila. Psala za ni tužkou úkoly, které arcivévodkyně už jen obtahovala inkoustem. Jaké rozčarování pro Marii Terezii, když na její obětavost přišla!Hraběnka von Brandeiss byla nahrazena energičtější hraběnkou von Lerchenfeld,s niž si arcivévodkyně nerozuměla. Neporozumění a zanedbávaní výuky mělo katastrofalni následky. Ve svých dvanácti letech uměla Marie Antoinetta sotva psát. Její pravopis byl nekonvenční. Literatura a historie ji nic neříkaly. Mluvila trochu italsky a dovedla jakžtakž vyslovit par francouzských slovíček. Tancovala překrásně, ale jenom německé tance.Plánovaný sňatek Marie Antoinetty s Ludvikem Augustem zisk aval čim dal přesnější obrysy. Ludvik XV. proto oznámil rakouskému velvyslanci v Paříži, hraběti Mercy-Argenteauovi, že si obzvlášť zakládá na čistotě francouzského jazyka a že
budoucí manželka jeho vnuka by se měla v tomto směru vice snažit. Když toto přaní francouzského krále sdělili rakouské císařovně, obratila oči v sloup. Její Antoinetka a snaha? Leda ve snu! Nezbývalo, než se pokusit s pomoci dvou komediantů, Aufresna a Senvilla, kteří byli pravě na turné ve Vídni, udělat ze studia francouzštiny hru. Aufresne učil Marii Antoinettu výslovnosti a přednesu, Senville zpěvu. Tato volba se však nezamlouvala Choiseulovi. Ten by byl dal přednost serioznějším průvodcům,schopným seznámit arcivévodkyni se zvyky a vkusem země, kde měla v budoucnu vládnout. Marie Terezie dokázala ve vhodném okamžiku ustoupit. Poslala proto oba komedianty pryč a požádala Choiseula, aby sám vybral učitele. Choiseul si najednou nevěděl rady. Promluvil o tom s toulouským arcibiskupem Lomeniem de Brienne.
Ten tak vehementně prosazoval „doktora ze Sorbonny“ a knihovníka College des quatres
nations, abbe Vermonda, že ho okamžitě přijali.Vermond se neprodleně vydal na cestu do Vídně, kde ho čekal třináctý úkol pro Herkula - naučit Marii Antoinettu francouzštině se všemi jemnými nuancemi, jichž si tolik cenil Ludvik XV., a také ji seznámit s dějinami Francie, s významnými rody,zvláště s těmi, které zastavají nějaké funkce u dvora, a s některými pojmy z literatury,
užitečnými v zemi Rabelaise, Ronsarda, Racina a Rousseaua, nezbytnými v království,kde spisovatele získávali na důležitosti a ovládali rodící se veřejné míněni.

Marie Antoinette- čtvrtá část

Marie Carolina sestra Marie Antoinette

Marie Antoinetta byla víc než jen hodna. Dokázala soucítit. Nebyla by bývala schopna vyslovit tu ukrutnost,která se ji ještě dnes připisuje: „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ Pravdou je,že jedna z tet Ludvika XVI., Madame Viktorie, řekla něco podobného. Když se dozvěděla, ž Pařížané mají nedostatek chleba, vykřikla: „což, kdyby se tak spokojili s kůží od paštiky!“ Protože považovala tuto kůží za zvlášť výživnou a sytou. Z oné paštiky, změněné na koláč, byly postaveny, smím-li to tak říct, hory nenávisti a zloby.Některá slova, zvláště pokud nebyla vyřčena, mají tuhy kořínek.Jako dítě se Marie Antoinetta bránila jakémukoli učeni. Neustálým veselým švitořením přiměla své učitele zmlknout. Mluvila stejně tak nepřetržitě, jako její matka
pracovala. Byl to takový malý videňský papoušek. Opa jela se slovy a omamovala jimi i své okolí. Konverzace s ni později okouzlovala její blízke a cizinci, kteří navštívili Versailles, citovali královniny výroky.V roce 1766, kdy ji bylo jedenáct let, dokázala Marie Antoinetta svým štěbetáním a svou roztomilosti udělat dojem na paní Goffrinovou, jež se tehdy zastavila ve Vídni.
Paní Goffrinová vedla jeden z nejuznavanějších pařížskych salonů a uměni konverzace povýšila na umění žit. „Tohle dítě bych si rada odvezla s sebou,“ pravila Pani Goffrinova, unešená Antoinnetou.Skvělou družkou, v jejíž společnosti mohla uplatnit své konverzační nadaní, byla
Marii Antoinettě její sestra Marie Karolina. Když se ty dvě sešly, byly pořad samé špitáni a ztřeštěný smích. Obě uličnice měly společnou nectnost – s potěšením se posmívaly lidem. Pro jednu i pro druhou to mělo později vážné následky. Pokud šlo o legraci, Marie Antoinetta zapřela své předobré srdce a dala před nim přednost vtipu.To se dá tolerovat u měšťanské dcerky. U člověka, který stoji na vrcholu společenské pyramidy, je podobné chováni nepřijatelné. Takový člověk má představovat nedotknutelnou důstojnost. Nesmí se snižovat k pomluvám, které se šiří od úst k ústům a zraňuji ty, jichž se tykají.Když se Marie Terezie dozvěděla o oblibené kratochvíli Marie Antoinetty a Marie Karoliny, neváhala ani minutu a okamžitě se rozhodla obě provinile dívky od sebe oddělit. Devatenactého srpna 1767 napsala Marii Karlině následující dopis: „Upozorňuji vás, že budete zcela odloučena od své sestry. Zakazuji vám jakákoliv tajemství, spolčováni se a hovory s ni. Kdyby s tím ta mala zase začala, nesmíte ji věnovat pozornost(…). Všechny ty intriky okamžitě přestanou. Ta vaše tajemství nejsou ostatně nic jiného než řeči proti vaším blízkým, rodině nebo vaším společnicím.“„Te malé“ bylo dvanáct. Jako každá holčička v jejim věku měla ráda tajemství,dorty se šlehačkou, pejsky, květiny, stromy a ze všeho nejvíce hudbu.