Markýza de Pompadour dává audienci malému Mozartovi. |
toho, který uvádí na místa a dává pozor, aby se do hlediště nedostal nikdo nepovolaný. Markýza pak zpívala, tančila a hrála divadlo jako nejlepší umělci té doby. Kostymy navrhoval Francois Boucher, muž, který pořídil denně dvacet náčrtů, který maloval stropy alkoven a předlohy pro gobeliny, Boucher, který byl a zůstal jejím nejmilejším malířem. Brzy se objevila jako vesničanka, hned zase vstoupila jako bohyně, zahalena do několika závojů, jichž barvy upomínaly na orientálské noci. Při těchto představeních, těchto komických operách a veselohrách hledaly oči markýziny jen oči královy a naopak král viděl jen ji. Brzy nastal nával na tato představení. I Marie Leszczynská je navštívila. Princové si sami zahráli. Netrvalo dlouho a divadlo musilo být zvětšeno.Ponenáhlu se favoritka, jež byla zprvu jen důvěrnicí, jen umělkyní, stávala dárkyní oficiální přízně. Měla svůj dvůr. Muži usilovali o její úsměv a pokyn; dámy s napudrovanými vlasy, učesanými podle vzoru, který zavedla ona, ji obletovaly. Toho smíchu! Jaké lichotky od nich vyslechla! A přece nikdy nebylo v tajném oběhu tolik hanopisů a pomluv jako tehdy na ni. Pan de Tournehem, přítel zemřelé paní Poissonové, ji přežil jen o dva roky; zanechal bratrovi markýzy de Pompadour svůj úřad generálního ředitele královských budov, umění a továren. Jemu podléhaly malířská a sochařská akademie, on spravoval pařížské promenády, parky a paláce, královské zámky, observatoř, továrnu na hedvábí a tkalcovnu gobelinů. Umělci měli „bratříčka", jak ho král nazýval, rádi a měli k němu nejlepší poměr. Tvořili část dvora markýzy de Pompadour : na prvním místě Boucher, pak La Tour, Pigalle, Falconet, Greuze, Vernet, Vanloo, Drouais, Oudry, Coypel, Couston, Bouchardon, a mnozí jiní. Vanloo, Boucher, Drouais a La Tour nám zanechali portréty favoritčiny.Na rozdíl od mnohých jiných žen, jež zaujímaly za různých vlád její místo, měla madame de Pompadour veliké porozumění pro umění. Milovala malířství, sochařství a umělecké předměty a je to její velikou zásluhou, že byla založena továrna na porcelán v Sěvres. Jednou v roce vždy byla paní de Pompadour prodavačkou: uspořádala ve dvou versaillských salonech výstavu nejnovějších výrobků ze Sěvres, a dvůr tam nakupoval. Třicet milionů, slyšíme často říkat, stála markýza Pompadour Francii! Ale tato částka se od té doby stonásobně vrátila zpět tím způsobem, že cizina skoupila spoustu těchto výrobků a zaplatila za to v tolarech, takže její dluh je jistě dávno splacen. Byt markýzy de Pompadour ve Versailles byl předpokojem Evropy. Prusko bylo přítelem Francie, Rakousko naopak bylo považováno za dědičného nepřítele. Markýza se celým svým vlivem snažila dosáhnout základní změny této zahraniční politiky a dala jí tendenci sblížení se s rakouským panovnickým domem. Pařížské obyvatelstvo, vedené encyklopedisty a zvláště Voltairem, mělo sympatie k Prusku a bylo ostře proti jakémukoliv přátelství s Rakouskem. Tentokrát však měla markýza de Pompadour na své straně krále, královnu i přívržence dauphinovy, a zahraniční politika Francie začala směřovat k Vídni. Takový život byl vyčerpávající. Slavnosti, intriky, starosti, to vše hlodalo na její kráse, jíž král Ludvík XV. svým způsobem stále zachovával přízeň, kterou však již nemiloval. Jako mnoho hříšnic před ní i ona hledala útěchu v chrámu. Ale pařížský arcibiskup, Krištof de Beaumont, zbožný, fanatický přísný muž, tvrdil, že jen pouhá její přítomnost ve Versailles vyvolává skandály. Již dlouho byla madame de Pompadour přesycena ješitností tohoto světa a zábavami dvora. Tato hra ji brzy unavila, a nemohla v sobě vzbuditi chuť k ničemu, ona, která v marné naději, že se vrátí chuť a oheň do smyslů, se nutila k pojídání ostře kořeněných jídel. Nemohla se již zúčastňovati honů ani tráviti noci u hracího stolku jako dříve. Trpěla tlučením srdce a úpornými bolestmi v žaludeční krajině. Závoji musila nyní zakrývat hubenost svých paží a krku, jejichž krásu kdysi obdivovali účastníci představení ve Versailles.
Madame de Pompadour a její bratr Abel Francois markýz de Marigny |
Svým vlivem přiměla krále k tornu, aby se zabýval botanikou. Veliká část parku v okolí Trianonu byla za tím účelem znovu upravena a vznikl tak Malý Trianon, toto mistrovské dílo Gabrielovo, jež se stalo cílem slavných botaniků Linnéa, de Jussieuse a jiných. Ve všech těchto věcech ještě platil její vliv. Tato žena, kterou si my dnes dovedeme představiti jen jako lehkomyslné stvoření, pojímala svůj úkol vážněji než všichni ministři. Od roku 1751 se zabývala myšlenkou založení vojenské školy. Svému otci na jeho žádost o peníze píše: „Nejsem zdaleka tak bohatá, jako jsem byla v Paříži. Co mám, bylo mi darováno, aniž jsem o to prosila . . . V tomto mém postavení byste mohl posouditi, zda mám radost z toho, že nyní mám začít (krále) prositi. Ještě vám zůstává pořád to, co z mého majetku je v rukou pana de Montmartel (její bankéř). Není toho v nynější době příliš mnoho, protože jsem skoro všechno půjčila na zřízení vojenské školy." S obličejem živě nalíčenýrn červenou a bílou barvou, špatně skrývajíc hubenost, pokračovala ve svém životě práce, z Versailles do Bellevue, do Fontainebleau, do Compiěgne, do Meudonu a do Choisy. V Choisy musila ulehnout. Choisy! Zde konala čtyři dny po svém uvedení ke dvoru svůj první „výlet" s králem. Jak byli tehdy oba zamilováni, a jak špatně byl přivítán král Stanislav, tchán, který se tu neopatrně objevil. Musila se zasmáti. Ale kašel byl stále silnější a horečka jí ubírala síly. Denně ji král navštěvoval; kurýři udržovali přímé spojení s Versailles. Již sotva dýchala, nemohla spáti ani přijímati potravu. U dvora se myslilo, že už ji nikdo živou neuvidí! Královská rodina se dotázala po jejím stavu. A přece nastalo po třech týdnech neočekávané zlepšení. Její přátelé byli velmi potěšeni a zpráva o tom se rozšířila do Versailles a do Paříže. Markýza de Pompadour však věděla, že smrt je blízká. Ačkoliv jen princové mají právo zemříti v královském zámku, vrátila se do Versailles, aby tu zemřela. Dala k sobě zavolati krále, rozloučila se s ním, a pak požádala, aby k ní přišel farář z chrámu svaté Magdaleny. Dala si také přinésti svůj testament z roku 1757a připojila k němu bohaté odkazy, vesměs pro nadační ústavy. Sotva vypustila duši, musila být její mrtvola odnesena ze zámku, neboť žádný mrtvý tam nesměl zůstat. Na večer po pohřbu bylo vše na zámku odřeknuto a samotě a smutku byly věnovány ještě dva dny. Třetího dne se král vrátil zpět do pokojů madame de Pompadour, kde byly různé osoby z kroužku jejích přátel. Zvyk ho tam přivedl. Markýza de Pompadour zemřela ve věku dvaačtyřiceti let, když vládla mnoho let období svou elegancí, půvabem, fantasií a vkusem. A ještě dlouhý čas potom nesly kočáry, pestré látky, kamna, zrcadla, vějíře a dokonce párátka na zuby jméno „Pompadour".
Žádné komentáře:
Okomentovat