Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-1.část

Dostal se mi do rukou krátký spisek od účastníka Prusko-Rakouské války Josefa Jelínka.Pěkně zde popisuje přítomnost Prusů v Novém Městě na Moravě,rád se s vámi o jeho vyprávění podělím,takže dnes 1.část.------------------------------------------------------------------------------------------------------V létě 1870, čtyři roky po bitvě, byl jsem jako malý studentík s několika kamarády na bojišti královéhradeckém po prvé; krátce potom, když můj otec pro mne do Králové Hradce přijel, aby mne odvezl na prázdniny, byl jsem tam s ním po druhé. Stopy bitvy byly tehdy ještě velmi patrné; vzpomínka na hromadné hřbitovy, na přečetné, po celém kraji rozseté hroby, na rozvalené náspy na Chlumu, za nimiž rakouské baterie do posledního dechu hájily ústup vlastní armády, a na to, co jsem od sdílných venkovanů tamních zvěděl, žije ve mně dosud. Minulého léta navštívil jsem bojiště kralovéhradecké po třetí. Staré dojmy ve mně ožily, a s nimi první vzpomínky na celou řadu příhod, které se udály v roce 1866, když byli Prusové v Novém Městě. Když pak krátce potom v Novém Městě jsem se v kruhu přátel o některých těch episodách rozhovořil, byl jsem vyzván, abych pro zachováuí paměti z těch dob zapsal, co mi známo. Je nás již málo, velmi málo, kteří jsme jako chlapci tu vojnu „prodělávali", ti staří již dřímou věčný sen pod lipami na Kostelíčku, a proto rád se podjímám toho úkolu ; snad to někoho bude přece zajímat. Přes to, že je tomu od té doby více než 60 roků, jsou mé vzpomínky na pohnutou onu dobu docela svěží, vidím některé výjevy dnes tak jasně, jako tehdy a pamatuji se na vše přesně. Píši-li paměti hocha, tenkrát ne zcela devítiletého, prosím laskavé čtenáře, aby nebrali je za výmysl, píši to, co jsem viděl a zažil ; to, co jsem tenkrát i později slyšel vypravovati, jako takové označuji. Ostatně mám za to, že mne ti z mých krajanů, kteří mne znají, z nepravdomluvnosti viniti nebudou. Dotýkám-li se tu i tam věcí, které se bezprostředně v Novém Městě neudály, či-ním tak jen k vůli souvislosti a lepšímu porozumění celého svého vypravování. V Pardubicích, v zimě 1927-28. Jos. Jelínek................................................................................ PŘEDZVĚSTI VÁLKY................................................................................................... V roce 1864 vypukla válka mezi Dánskem a Pruskem, ,které si činilo si nároky na dánské provincie Slesvik a Holštýn. Za vydatné pomoci rakouských vojsk poraženi byli Dánové v krvavé bitvě u důppelských, silně opevněných šanců, jakož i v námořní bitvě u Helgolandu, kde dánské loďstvo poraženo bylo rakouským loďstvem pod velením admirála Tegetthofa, pozdějšího vítěze nad italským loďstvem u Lisu v roce 1866. Prusko tehdy válečného loďstva ještě nemělo. Tažení skončilo pro Prusko vítězně, přineslo mu obě zmíněné provincie, ale od té chvíle stali se z obou dosavadních spojenců, Rakouska a Pruska, soupeřové, zprvu tajní, ale čím dále, tím zjevnější. Neboť Prusko usilovalo již dávno o to, aby vytlačilo Rakousko z jeho vedoucího postavení v tehdejším německém „Bundu", svazu to četných států a státečků, z nichž některý nedosahoval ani velikosti novoměstského hejtmanství, čemuž ovšem se dvůr rakouský všemožně bránil. Prusko, opojeno vítězstvím nad Dány a seznavši z bezprostředního názoru slabosti ve vedení a výzbroji rakouské armády, bylo čím dále tím troufalejší, a tak bylo brzo jisto, že dojíti musí k válce s Pruskem. Počátkem r. 1866 nabývaly zprávy o brzké vojně již větší určitosti, a i do našeho, tehdy ode všeho odříznutého Horácka dolehly neblahé první zvěsti. Přirozeně, že všechny sporé zprávy byly předmětem živých rozhovorů mezi sousedy, kteří se scházeli v podvečer k besedování, ne jak ted', v hostincích, kde se všeho každý pohodlně z novin dozví, ale vždy u některého z nich. Novin tenkrát, mimo německé úřední, v Novém Městě snad vůbec nebylo. Tak tomu bylo také u nás. Co večer sešli se sousedé, z nichž pamatuji se ještě na některé, starším Novoměstským snad ještě známé, na strýce Jelínka (Šebestiána), polesného Německého s „kopečka", Kunstmůllera (Kristiána) a mnohé jiné ; velmi často býval přítomen i „syndikus Herrmann" z Brněnské, několikrát ve spisech pana Dr. Svítila zvěčněný. Já pak poslouchal jsem vždy jako oukropek, nejraději, když Herrmann temperamentně dokazoval, že to „Esteráši" (Rakušané) vyhrát musí atd. — Mnohému jsem ovšem nerozuměl, zejména nešlo mi na rozum, když náš čeledín, který se právě vrátil z vojny, prodělav dánské tažení, vypravoval, jak byl „v ohni". Bylo mi divné, že se nespálil. Dohadům a nejistotě učiněn byl konec, když v Novém Městě objevilo se vojsko..................................................................................................................... PRVNÍ VOJÁCI.................................................................................................................. Bylo to těsně před svatodušními svátky, když ráno asi v 10 hod. přijelo do města oddělení dragounů, asi 150, z pluku Liechtensteinského, Němci. Bylo to krásné vojsko, lidé i koně statní, praví dragouni. My kluci mohli jsme na nich oči nechat. Lákaly nás jejich přilby se žlutými hřebeny, kyrysy, palaše, pistole, zkrátka všecko. Vždyť jsme před tím vídávali jen při asentech několik pěšáků v bílých kabátech, v bílém řemení křížem přes prsa, ale jízda, dragouni, to bylo něco jiného. Měli pod kyrysy bílé kabáty, tmavozelené kalhoty, od kolen dolů kůži obšité, a široké bílé pláště. U nás byl ubytován mimo mužstvo nějaký důstojník, velký, urostlý, prý nějaký hrabě. Měl pokoj v prvním poschodí. jak přišel, odložil zbroj a vyšel v čapce. Nemohl jsem odolati pokušení, abych si to zblízka neprohlédl. Vkradl jsem se do jeho pokoje a prohlížel s posvátnou bázní vše, kus za kusem, a na konec narazil jsem si jeho přilbu na hlavu. Padla mi sice až přes uši, ale přesto jsem se se zálibou díval do zrcadla, jak mi to sluší. Byl jsem tak do sebe zamilován, že jsem ani nepozoroval, když důstojník vešel do pokoje; teprve jeho hlasitý smích upozornil mne na jeho přítomnost. Krve by se byl na mně v té chvíli nedořezal, ale on mne upokojil a vykládal to potom otci. Dopadlo to tedy dobře. Vojáci byli dobré nálady, plni sebedůvěry, pod kůlnou, kde jsme měli veliký brus, ostřili šavle a těšili se, jak Prusům namelou. Druhého dne odjeli přes Rokytno ; na místě nich přijeli před polednem od Meziříčí zase noví, a to se opakovalo asi po 6-7 dní. Poslední oddíl měl s sebou hudbu na koních. Hudba měla samé bělouše, a při pochodu z města hrála. Ač byl tenkrát citelně chladný den, vyprovázeli jsme je až k Rokytnu, ale už nám nezahráli. Krátce nato vypovědělo Prusko válku. 
VYPOVĚZENÍ VÁLKY. Teď to bylo již jisté. První opatření byla výzva k obyvatelstvu, aby dělána byla cupanina (šarpie). Cupovalo se tedy pilně, i ve škole jsme byli k tomu přidržováni, cupanina a plátno na obvazy sbírány na úřadě a zasílány za vojskem. Ale jinak valného znepokojení to, alespoň u nás, nepůsobilo, neboť nikdo nevěřil, že by se Prusové dostali až k nám. S Rakouskem šlo proti Prusku Bavorsko, Sasko a Hanoversko, mělo se tudíž za jisté, že těmto spojencům Prusko neodolá. Avšak brzy začala se karta obracet Hanoversko povaleno prvním náporem Prusů, král sesazen a země přivtělena k Prusku, Bavoři kapitulovali po prohrané bitvě u Aschaffenberku za 14 dní, a saská armáda, vidouc že by sama neodolala, stáhla se do Čech. Prusové v patách za ní ; následovaly zprávy o ztracené bitvě u Jičína, Trutnova, Náchoda, ale slibovaná vítězství se nedostavovala. Večerní besedy byly čím dále tím četnější a živější, mluvilo se o hrozných pruských jehlovkách, o řádění Prusů v dobytých městech, zkrátka jen a jen o válce. Syriclikus Hermann ovšem míval hlavní slovo. Já poslouchal jako vždy a pamatuji se na tuto rozpravu. Když byla řeč o tom, jaké kontribuce Prusové ukládají městům, zeptal se můj otec strýce Jelínka (Šebestiána): „Ty, Franc, kdyby se Prušáci sem dostali a uložili nám výpalného 100.000.— zlatých, sehnali bychom je?" Strýc, který znal nejen v městě, ale i v celém okolí vše dopodrobna, se na chvíli zamyslil a pak pravil : „Za dvě hodiny bych je měl pohromadě." Na tehdejší časy, kdy nebylo peněžních ústavů a pod. zařízení, je to jistě příznačné; sto tisíc byla tehdy suma velmi značná. Ale přese všecko věřilo se, že se podaří Prusy na jejich postupu zastaviti, spoléháno pořád ještě na Benedekův „tajný plán". Než dne 3. července přiběhl ráno asi kol 8. hod. nějaký člověk z Nové Vsi do města se zprávou, že byl u Karlovy skály a že zaslechl dunění, které bylo, když se položil na zem, zřetelně slyšitelné jako jednotlivé rány. Všecko tam běželo, já to se rozumí také, a zpráva se potvrdila. Rozčilení bylo všeobecné a horečně očekávána zpráva. Na druhý den došla : Velká bitva u Hradce Králové, Prusové poraženi. Zprávu poslal, dobře-li se pamatuji, jistý dr. Chleborád, který byl krátce předtím nějaký čas tuším u soudu úředníkem a dostal se do Poličky. Ale radost netrvala dlouho, odpoledne došla zpráva o úplné porážce rakouské armády. Obě zprávy byly odůvodněné. Do 2. hod. odpoledne bylo vítězství rakouské téměř jisté, ale pak nastal příchodem pruské armády labské náhlý obrat a porážka Rakouska Teď už se začalo věřit, že by snad Prusové mohli až k nám přijít. A jak již to bývá, šířily se nejdivočejší pověsti o řádění Prusů (v Trutnově počínali si skutečně jako divá zvěř, takže sám král Bedřich Vilém, když to viděl, řekl, že je to přece přílišné), lidé schovávali cenné věci, mladí z obavy před vzetím do vojska utíkali, zkrátka, zděšení bylo všeobecné. Třistudenšti prý dokonce dělali okolo vesnice zákopy. Asi třetí den po bitvě projelo městem několik děl saských a rakouských směrem k Vel. Meziříčí, pak několik povozů, které jely k Bystřici. S těmi jel nějaký důstojník od zásobovacího sboru, měl na voze několik poloshnilých volských koží. Nechal si zavolat otce, který byl koželuhem a nařizoval mu, že musí kůže převzít po 15 zl. za kus. Otec to odmítl, načež důstojník mu pohrozil udáním a jel dále. Ale na kopci u Zeleného kříže je vyhodil z vozu, asi už moc voněly. — Odpoledne téhož dne přijela do města hrstka rakouských dragounů ; byly to žalostné zbytky právě těch, kteří před málo týdny městem projeli do války. Před zámkem chvíli stáli. Prohlížel jsem jejich řady, hledaje důstojníka, jehož přilbu jsem si byl vypůjčil, ale nenalezl jsem ho. Před kostelem zastřelili jednoho raněného koně a jeli dál, zanechavše zde nemocného zvěrolékaře, který po několika dnech zemřel. Pohřben byl na katolickém hřbitově, vpravo u sakristie; ještě asi před 20 lety stál tam jeho kříž s nápisem : Hier runet Franz Wagner, Thierarzt des k. k. Liechtenstein Dracrsoner Regiments. Er starb an den Folgen der Kriegstrapazen, Gattin und Kinder fanden nur sein Grab. (Zde odpočívá Fr. Wagner, zvěrolékař c. k. Liechtensteinského pluku dragounů. Zemřel následkem válečných útrap, chot a dítky našly jenom jeho hrob). Bylo zřejmo, že Prusové budou tu co nevidět, bylo to tím zřejmější, že do rána zmizely všechny veleslavné c. k. úřady, panem komisařem Brucklem počínaje až do posledního stuhy, zkrátka všechno, co mělo na čepici jablíčko s F. J. I. ztratilo se beze stopy. Nemysli si nikdo, že by se to snad stalo ze strachu, to ne, ale vyžadoval toho jistě asi, jak se teď říká, „vyšší státní zájem". Milovaní poddaní, o které dříve měli tak vpravdě otcovskou péči, mohli se starat sami. Ale na podiv, nikdo jich neželel, a šlo to bez nich také. A když po válce, zas tak ticho, jak odešli, se vrátili, velkého nadšení z toho nebylo. Chtěje si zjednati jistoty, vypravil se můj otec s večera na zvědy směrem k Německému a Čes. Svratce. Přijel domů hodně po půlnoci a řekl krátce: ráno jsou Prusové zde. Vyprávěl, že u Německého potkal oddíl rakouského vozatajstva, jehož velitel se ho tázal na cestu k Poličce. Otec mu řekl, aby tam nejezdil, že už jsou tam Prusové, že jim padne jistě do rukou, ale důstojník mu odpověděl, že má rozkaz, jet do Políčky, že tam tedy pojede. A jel. Čekalo se tedy na Prusy. Otec se rozhodl, že nebude uklízeti ničeho, jenom flintu, kterou měl nedávno novou, schoval na půdě pod podlahu. A my páni kluci čekali jsme na věži na krancích. Byli jsme tam jako doma, vždyť náš nejmilejší sport mimo čučka bylo zvonění. Nebylo dne, aby nebyl ráno, v poledne a večer někdo nebo několik z nás na věži; šloli o Jana nebo Kunhutu, zvoník nám pomohl zvon rozhoupat, a my jsme zvonili, až z nás pot lil ; třeba celá hrana jsme odzvonili a nepomáhala ani rákoska ve škole, ani výprask doma.