Čínský drak

KAMKOLI se cizinec v Číně obrátí, všude se setká s vyobrazením nebo s plastikou draka. Draci na zdích, na domech, na zbraních, na hudebních nástrojích, na zvonech, na špercích i jiných ozdobách, na stupních schodišť; draci v erbech, na obrazech, sochy draků, báje o dracích, povídky, pohádky i romány o dracích. Kde toho draka Číňané vzali a jaký je jeho smysl či úkol? Odpověď na tuto otázku sahá až ke kořenům čínské národní bytosti. Všichni kulturní asijské národy mají své nějaké posvátné zvíře, které uctívají jako nábožensky symbol. Indové ctí posvátnou opici Hanumana, posvátnou krávu, posvátnou kočku a sloního boha Ganešu; Thajsko má své posvátné bílé slony, a Japonsko má své posvátné jeleny v Naře, posvátné kočičí trio, posvátnou želvu a pod. Budhismus a hinduismus, dvě veliká asijská náboženství, povýšily zvíře k uctívání. Číňané si rozdělili všecky živoucí bytosti do pěti tříd. V první třídě je člověk, to je bytost nahá, ve druhé zvířata pokrytá srstí, v třetí tvorové pokrytí peřím, ve čtvrté měkkýši, v páté zvířata pokrytá šupinami. Každá z těchto tříd má 360 druhů;Číňan tedy zná 360 druhů lidí, 360 druhů zvířat osrstěných, 360 druhů pernatých, 360 druhů měkkýšů a 360 druhů šupinatců. Každá z těchto kategorií má svého panovníka. Na prvém místě ze všech bájeslovnych zvířat stojí drak, pán a vládce 360 druhů šupinatců. V představě Číňana vypadá takto: Má hlavu jako kůň (nebo velbloud), dva parohy jako jelen, oči jako zajíc, krk jako had, břicho jako žába (nebo škeble), šupiny jako ryba, drápy jako orel, nohy jako tygr, uši jako vůl. Ve vousech má drahocennou perlu. Samozřejmě jsou různé druhy draků. Některé staré prameny popisují draka, který připomíná iguadona; dále jsou draci okřídlení a draci bez rohů či parohů. Odkud přichází báje o drakovi? Badatelé usuzují na dvě možnosti : buďto takové či podobné zvíře v Číně někdy žilo a bylo lidem tak strašné, že je povýšili na symbol božství, anebo je to symbol nějaké veliké události, která se kdysi v Říši středu přihodila. Ti, kdo zastupují první směr, se domnívají, že čínský drak je ovšem sice zvíře vybájené, ale že má za podklad nějaké zvíře skutečné, nejspíš krokodila nebo aligátora, kteří se také obrazům draka nejvíc podobají, žijí také ve vodě a jsou pokryti pevným šupinatym pancířem. Krokodilové se vyskytují v Indočíně, menší druhy také v čínských pohraničních provinciích.. Báje o dracích povstala nejspíš tehdy, když Číňané pronikli už tak daleko na sever, že měli sice ještě na krokodila vzpomínku, ale z vlastního názoru ho už neznali. Drak, o němž píše Marco Polo, že ho viděl, byl nejspíš aligátor, žijící v jižní Číně.To je tedy pravděpodobný zdroj báji o drakovi,ale dnes mají tyto  báje už význam zcela jiný. Je to symbol. Představa draka se spojuje s přírodním děním . Drak je vlastně jen obrazné znázornění bytosti, která toto dění způsobuje. Činnost tohoto mythického draka je vlastně tato: Může se činit viditelným i neviditelným, velkým i malým. V době jarní rovnodennosti stoupá k obloze, za rovnodennosti podzimní se ponořuje na dno vod. Bez mraků se nemůže vznést. Řídí vítr a déšť. Jeho dech je brzy voda, brzy oheň, jeho hlas je jako dunění kovových bubnů. Když mořský drak vystupuje na nebe, děje se to ve vodní smršti. Drak zemský určuje řekám, kudy mají téci, a drak hlubin opatruje podzemní poklady. Tento nebeský drak je prostě mythologické znázornění bouře. Jeho dech, který je ohněm a vodou, je blesk a déšť, jeho hlas, dunící jako kovové bubny, je hrom. Abychom to snáze pochopili, je třeba si uvědomit, že „draci", to jsou předvěcí ještěři nebo krokodilové, sídlili v bažinatých lesích, z '" nichž vystupovaly oplodňující mlhy a mraky. V mracích spatřovala čínská fantasie draky, kteří vystoupili nahoru, aby zabránili horkému slunci spálit všechnu úrodu. Čínský drak má devět synů, samé draky. První z nich se jmenuje Pu Lao; má silný řvoucí hlas a proto ho dávají na zvony. Druhý, Tsiu-Niu, miluje hudbu, a proto zdobí Číňané jeho podobou hudební nástroje. Třetí, Čin Wen, má rád vodu, a proto ho najdeme na mostech. Čtvrtý Čau Feng miluje nebezpečí a proto jej dávají na lomenice střech,čímž se podobá chrličům na gotických chrámech.Nejčastěji stavějí jeho figuru na všecky čtyři konce střechy, kde potom koná službu hromosvodu. Protože Číňané věřili, že drak na obloze (= mrak) bojuje proti slunci a to v podobě hromu a blesku, domnívali se, že veliký drak na obloze malým drakům na střeše neublíží. Již ve starých dobách zhotovovali tyto draky z kovu, protože je zkušenost poučila, že kov má mnohem větší přitažlivost vůči blesku než kámen. Pátý syn drakův, Bi Li, miluje šperky a ozdoby. Dávají jej rádi na náhrobky. Šestý, Ba Hi.a, nosí těžká břemeno, proto ho užívají jako podstavce pod pomníky. Sedmý, Bi Gien, má rád trestní věci. Má podobu tygra s otevřenou tlamou a bývá umístěn na dveřích vězení. Osmý, Dsun Ni, rád sedí a proto ho dávají jako podklad pod Budhovy sochy. Devátý, Yie Tsi, miluje obranu, a proto zdobí zbraně. Víra ve vliv těchto draků-duchů je tak pevná, že Číňané staví mnohdy mosty klikaté, protože myslí, že duch může chodit jen rovně. Rodiče oblékají chlapce do dívčích šatů, aby zlého ducha oklamali, neboť chlapec má v Číně mnohem větší cenu než děvče a Číňané se domnívají, že je také od duchů více pronásledován. Věří také v zhoubný vliv jistých podzemních proudů, což však nemůžeme odbýt jako pouhou pověru, vzpomeneme-li, že i mezi vědci jsou zastánci teorie o jistých zhoubných podzemních prouděních nebo radioaktivním vyzařování na určitých místech. Připomenme si třeba proutkaře u nás , kteří dělají vlastně totéž co staří Číňané. Na jednom místě v Číně se ještě udržel kus živoucí dračí symboliky. Nedaleko Penangu (poloostrov u jižní Asie) je v pralese podivný chrám, kde se chovají a uctívají živí hadi. Několik set hadů leží ve veliké síni, vyzdobené všemi možnými symboly; na malých oltářích hoří vonné tyčinky, dosvědčující, že se hadům vzdává božská úcta. Hadi v noci opouštějí chrám a rozlézají se po pralese, ale ráno se vracejí a požírají slepičí vejce, která jsou jim tam předkládána. Ve zvláštní kleci je obrovský, několik metráků těžký had, který sice není jedovatý, ale mohl by člověka rozdrtit. Toto uctívání hadů má jistě svůj původ v mýtu o drakovi. Na konec ještě vzpomeňme jedné půvabné pohádky o drakovi. Rybářský hoch, jménem Urašima, jednou lovil ve svém člunu na moři. Byl krásný letní den, rybář nemyslil na lov a oddal se pozorování mráčků, plynoucích po obloze. Najednou mu něco trhlo sítí. Urašima ji vytáhl a našel v ní velikou želvu. Želva je také zvíře posvátné, proto ji hodil zpátky do vody a snil dále. Najednou před ním stála krásná dívka v pestrých šatech, která řekla: „Můj otec, dračí král moře, mě k tobě posílá, protože máš dobré srdce a propustil jsi želvu. Pojď, dovedu tě k němu." Dívka se chopila vesel, člun klouzal po hladké hladině a zanedlouho dopluli ke krásnému ostrovu, kde stál nádherný palác. Mořský dračí král rybáře skvěle přijal, ukázal mu všecky své poklady a rád svolil, aby se rybář oženil s princeznou. Tři léta přešla v nezkaleném štěstí, pod věčným sluncem a v samé kráse, tu jednou
pocítil Urašima stesk po rodném kraji, rodné vesničce, a zachtělo se mu vydat se tam na návštěvu. Královská dcera plakala, když to slyšela. „Bojím se, že se nevrátíš," řekla. „Ale dám ti s sebou tuto lakovanou skříňku, v té je kouzlo, které tě přivede šťastně zpátky. Nesmíš ji však otevřít, nikdy by ses potom ke mně nevrátil." Urašima slíbil a vydal se na cestu domů. Jak se podivil, když tam přišel! Všecko bylo jiné, než když odcházel, domek svých rodičů marně hledal. Jen hory a vody zůstaly, jak bývaly. Lidé se naň udiveně dívali; marně hledal mezi nimi někoho známého. Konečně si Urašima dodal odvahy a zeptal se jednoho člověka po domku svých rodičů. Tázaný se velmi podivil : „Odkud přicházíš," volal, „že nevíš nic o Urašimovi, který se před čtyřmi sty lety v moři utopil? Tamhle na hřbitově stojí ještě jeho pomník." Urašima šel na hřbitov, tam našel staré zpola rozpadlé hroby svých rodičů, sourozenců, a konečně i svůj vlastní. Smutně se vrátil na pobřeží, a teprve teď si vzpomněl na lakovanou skříňku. A což aby se do ní podíval? Nikdo se toho nedozví, nikdo nic nepozná. Otevřel skříňku, ze skříňky se vznesl lehounký bílý obláček, byli to duchové, kteří letěli k jihu. Urašima náhle věděl, že to neměl dělat, ale bylo pozdě. Ledový proud mu projel krví, jeho obličej najednou rozryly hluboké vrásky, zuby mu vypadaly, vlasy zešedivěly a zbělely. Urašima jako chvějící se stařec klesl na písek břehu a zemřel, obtížen tíhou svých čtyř set let. S takovými a podobnými dračími bájemi se setká cizinec v Číně téměř na každém kroku.