TAK byl všeobecně v Italii zván náš skladatel Josef Mysliveček, žijící v italské emigraci, syn Matěje Myslivečka, přísežného mlynáře zemského, nájemce Sovova mlýna na Kampě, majitele staroměstské mlýnice a Dubového mlýna v Horní Šárce, kde se narodil 9. března roku 1737. Jako prvorozený syn byl předurčen k řemeslu mlynářskému a měl se stát otcovým nástupcem. Vychodil klášterní normální školu dorninikánů u sv. Jiljí a humanitní studia v jezuitském semináři u sv. Václava, byl dán i učení do mlýna Václava Kliky na Kampě. Po přijetí do mlynářského cechu r. 1761 zhotovil povinný mistrovský kus a byl prohlášen mlynářským mistrem. Od mládí byla však jediná Myslivečkova vášeň hudba, jejíž první základy získal u dominikánů, pokračoval na kůru u sv. Michala pod vedením regenschoriho Felixe Bendy a u jesuitů, kde složil italskou školní operu. Pak studoval hudbu u Fr. Ant. Habermanna a po půl roce u proslulého Josefa Segra. Již v této době napsal šest symfonií, jež nazval Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen, o nichž se kritika vyjádřila, že obecenstvo vdechovalo vůni všech jarních květin. Mysliveček toužil však po prostředí ve kterém by se mohlo plně rozvít jeho velké hudební nadání a proto se rozhodl k osudovému kroku svého života. Opustil jistou existenci váženého, zámožného mlynáře a měšťana, předal mlýn mladšímu bratrovi a v 26 letech opustil Prahu s hlavou plnou ctižádostivých plánů a s poctivým srdcem českého muzikanta se vydal na cestu do Italie, zaslíbené země všech tehdejších hudebníků. Přitažlivost italského hudebního života byla po celé XVIII. století tak mohutná, že Italii a italské opeře musil každý budoucí mistr splatiti svou daň. Do Italie přišel mladý Händel a dobyl si zde úspěchů svými operami italského slohu. Podobně odebral se do Italie také Gluck a tak tomu bylo i u ostatních operních skladatelů XVIII. století. Ještě ani Mozart neobešel se v mládí bez cesty do Italie a získal zde velmi mnoho pro svá pozdější vrcholná operní díla, na nichž je patrný italský vliv. Prvním Myslivečkovým italským zastavením byly Benátky, kde studoval kontrapunkt u kapelníka Pescettiho. V Parmě byla provedena jeho první opera. Po velkém jejím úspěchu byl Mysliveček povolán do Neapole, kde napsal r. 1767 ke královým narozeninám operu Bellerophonte, jež rázem proslavila jeho jméno po celé Italii. Nyní vidíme tohoto potomka starého českého mlynářského rodu, jehož světem byl ještě před nedávnem tiše klapající mlýn na břehu potůčku v rámci idylické české krajiny na dvoře skvělých italských knížat, v jejich palácích a přepychových divadlech, kde se hrály jeho opery. Milán, Florencie, Pavie, Benátky, Neapol, Řím byly svědky slávy jeho operních skladeb, jako Romulus, Demetrius, Antigoné, Olympiadé, Montezama, Ezio, jež mu vynesly takovou oblibu, že byly na něj skládány sonety. Český mistr dovedl se vžíti tak do italského ducha a přizpůsobiti se požadavkům obecenstva, že se stal nejslavnějším skladatelem své doby a jeho jméno bylo přeloženo slovem Venatorini do italštiny a pokud se pamatovalo na jeho český původ, byl zván Ii divino Boemo, což znamená Božský Čech. Tragikou jeho života při všem jeho štěstí a poctách, kterých se mu dostalo byla láska k slavné interpretce jeho děl, zpěvačce Caterině Gabrielli, zvané Kokotka, kterou miloval s vášní uměleckého srdce, aniž byl vyslyšen. Svou touhu po ní snažil se tlumit rozmařilým životem, který mu poskytoval pochybné zapomnění. Roku 1777 odebral se Mysliveček na pozvání kurfirsta Maxmiliana do Mnichova a jeho roční nepřítomnost v Italii se mu stala osudnou. Po svém návratu nenašel již u vrtkavého obecenstva porozumění pro svá nová díla a jeho nová opera Armida, jejíž premiéra byla v milánské Scale, byla vypískána. Zklamán a roztrpčen uchýlil se mistr do Říma; kde vlastnil skvostný palác na Piazza del Popolo, další neúspěchy jej však duševně i fyzicky úplně zničily. Poněvadž žil velmi rozmařile, upadl do dluhů, nouze, a konečně do těžké, nevyléčitelné nemoci. Zemřel v zapomnění roku 1781 v Římě, kde byla ještě před třemi lety přijata jeho opera Olimpiade s nadšením. Věrný jeho žák Sir Barry zatlačil mu oči, vystrojil pohřeb a dal postavit mramorový pomník v kostele San Lorenzo in Lucina, kde leží daleko od vlasti, kterou miloval a kterou toužil do posledního okamžiku svého života ještě jednou spatřit. Za svého krátkého života složil Mysliveček 30 oper na mythologické nebo historické motivy, řadu oratorií, z nicch nejkrásnější Abramo et Isaco bylo poprvé provedeno za jeho pobytu v Mnichově r. 1777, a velké množství orchestrálních skladeb. Málo známý a zdůrazňovaný je Myslivečkův vztah k Mozartově rodině, s níž se setkal ponejprv u příležitosti Mozartovy první triumfální cesty do Italie, kterou podnikl v 13 letech, doprovázen svým otcem Leopoldem. Tento umělecký křest mladého gcnia trval od prosince 1769 do března 1771 a není ani možno vypočítati všechny úspěchy a pocty, kterých se při tom tomuto zázračnému salzburgskému dítěti dostalo. Papež Kliment VI. udělil mu řád zlaté ostruhy a mladičký Mozart se stal tak signore cavaliere. Do Bologně přibyli Mozartové 20. července 1770 a 4. srpna píše Leopold Mozart své paní mimo jiné toto: „V Bologni nás navštěvoval pan Mysliveček, muž cti, s nímž jsme navzájem uzavřeli úplné přátelství." Toto přátelství se ukázalo pro Mozarta velmi prospěšným, neboť to byl Mysliveček, který mu svým vlivem věhlasného skladatele otevřel vlastně celou Italii. Uplynulo sedm let od jejich prvního setkání. Mozart vyspěl v jinocha netušeného hudebního nadání, když tu poměry v salzburgském orchestru se staly nesnesitelnými. Mladý genius se setkával s nedůvěrou a zavistí,docházelo k prudkým.výstupům mezi ním a arcibiskupem a v červnu r. 1777 podal otec i syn žádost o dovolenou, ve které chtěli podniknouti umělecké turné. Arcibiskup odmítl, ale srpna 1777 dostali oba propouštěcí dekret, dekret otcův byl však v zápětí odvolán. Proto odcestoval Mozart s matkou a nejbližším cílem jejich cesty byl Mnichov, kde v té době dlel také starý známý Mozartův z Bologně, Josef Mysliveček, který ležel těžce nemocen v nemocnici. Matka zakázala Mozartovi, aby nemocného přítele navštívil, poněvadž trpěl odpornou nemocí. Proto si stěžuje Mysliveček ve svém dopisu otci Leopoldovi, že jej mladý Mozart dosud ještě nenavštívil, což vytýká otec synovi v dopise ze dne 6. října 1777. Musí prý přece vědět, že Mysliveček dlí v Mnichově. Na to odpovídá Wolfgang otci v zápětí takto: „Proč jsem se dosud ani slovem nezmínil o Myslivečkovi? Protože jsem byl rád, když jsem na něj nemusil myslit. Neboť, kdykoliv byla o něm řeč, slyšel jsem, jak mne chválil a jakým je mi dobrým a opravdovým přítelem. A při tom ho každý litoval . . . Takového dobrého přítele že bych nerněl navštíviti?" Dlouho se nerozhodoval a poptal se po něm v knížecí nemocnici, kde nemocný ležel. Uvedli jej do zahrady, kde se se skladatelem setkal,jeho nemoc Mozarta tak dojala, že s ním mohl mluviti jen plačky. Mysliveček zpozoroval jeho pohnutí a začal na něj zvesela: „Řekněte mi jen, co děláte; řekli mi, že jste zde, stěží jsem tomu však uvěřil. Neboť jak by bylo možno, aby Mozart byl zde a dosud mne nenavštívil? Jsem jist, že zde máte skutečně dobré přátele, ale tak dobrého přítele jako jsem já, zde jistě nemáte. . ." Pak přišla řeč na Myslivečkovu příští operu, kterou měl složiti pro Neapol a při té příležitosti řekl Mysliveček mladému umělci větu, která svědčí o jeho velké sympatii k Mozartovi a o upřímné snaze pomoci mu v jeho začátcích: „Protože jsem již šestkrát psal pro Neapol, je mi lhostejno, ponechám-li si tu méně vděčnou operu a vám přenechám onu lepší, totiž karnevalovou. Požívám v Neapoli takové důvěry, že řeknu-li, vezměte toho, vezmou ho." A dále: „Prosím vás, jeďte do Italie, tam dosáhnete cti a uznání." Tento krátký výsek ze styků dvou hudebních geniů, z nichž jeden byl na vrcholu své slávy a druhý teprve začínal, staví v nejlepší světlo dosud nedoceněného českého skladatele, který vykonal daleko za hranicemi své vlasti mnoho pro její slávu a pro dobrou pověst její hudební tradice.
Žádné komentáře:
Okomentovat