Onoho pohnutého roku osmáctistéhošestašedesátého vzpomněl předklášterský farář ve své farní kronice zajímavým rýmováním: „Eis — Maus — Preus — und Scheis!" Toho roku byla totiž dlouhá zima a mnoho ledu — pak se „urodilo" hodně myší — a nakonec přišli Prušáci a s nimi velký průjem — cholera. Dne 11. července 1866 bylo v Tišnově velice živo. Dlouhými pochody unavené ustupující rakouské vojsko odpočívalo. Vojáci hltavě pojídali ve spěchu uvařenou „menáž", byli krmeni koně. Pouze dvě škadrony hulánů byly v pohotovosti. Nikoho však nenapadlo, že již v nejbližších hodinách zde dojde ke krvavé srážce. Ulice i obě náměstí byly vojskem přeplněny. Stísněnost panovala jak v řadách vojska, tak i mezi obyvateli města a každý hleděl s obavami vstříc nejisté budoucnosti. Pouze v hospodách panoval čilý ruch. Hlučno bylo v hostinci U zlatého Jelena, kde šenkýř Matěj Hlávka blahé paměti naléval pověstného vínka červeného. Hlučno bylo i v piterně krčmy Humpolecké i ve starobylé zájezdní hospodě U hradu Pernštejna. Civilní obyvatelé se však již začínali stěhovat do lesů. K této panice došlo proto, že se urychleně z města stěhovaly úřady a den 10. července byl také posledním dnem úředním, Téhož dne poděloval také „pán nad arestanty", profus Pokorný, na „pecírku" některé bojechtivé sousedy starými „kvéry", které přísnost zákona pobrala za předešlá léta četným „raubšicům" z lesů deblínských a lomnických. Kritická chvíle nadešla. Předvoj pruských dragounů se od Louček rychle blížil k Tišnovu a rakouské vojsko pohodlně rozložené, s neosedlanými koňmi, nebylo na srážku připraveno. V hostinci U hradu Pernštejna právě hodoval u starodávného dubového stolu jakýsi vysoký důstojník, když náhle vrazil dovnitř tišnovský starousedlík pantáta Kolbábek a téměř bez dechu zvolal: „Pane komandant, Prajzi só tade!" Důstojník však odpověděl: „Aber was fallt Ihnen nicht em, wo sind nach die Preussen." (Ale co vás napadá, kde jsou ještě Prajzi). V tom však přiběhl „ordonanc", který tuto neočekávanou zprávu potvrdil. To již se rozlehl horkým červencovým dnem vřeštivý zvuk polnice. V největším kvapu chystá se vojsko k odchodu z Tišnova, aby se za městem seřadilo k boji a krylo ustupující mohutné proviantní sbory dojíždějící k Brnu. Rytmistr Berres vyslal okamžitě k Předklášteří vstříc Prusům polovic hulánské škadrony pod velením rytmistra Knesebeka. K prvnímu střetnutí došlo již u mostu přes Švarcavu na prostranství před Špitálkem, kde nastala pravá řež. Na zemi váleli se mrtví a ranění. Vítězství se již klonilo k Rakušanům, kteří byli početné silnější. V tom zavřeští v Předklášteří polnice. Silný oddíl Prušáků se tryskem blíží od kláštera k mostu. Rytmistr Knesebek, který byl v této šarvátce vzorem statečnosti, dostává posilu druhé poloviny škadrony pod velením rytmistra Barrese. Nyní nastala krvavá řež znovu na ulici Klášterské. Rakušané a Prajzi najíždějí na sebe zuřivě — píky a šavle se míhají v rozpáleném vzduchu. Na krátkém úseku silnice pětkrát Prajzi ustoupili, pětkrát couvli Rakušané, až se posléze dostali do úzké, křivolaké ulice, k starobylému domu Na pekle. Koně tančí po zadních nohách, od hub jim stříká pěna na zdi domů, jež vroubí úzkou ulici. Když bitka u domu „Na pekle" trvala již nějakou dobu, otevřelo se v poschodí okno a bylo z něho na bojující Prusy několikrát vystřeleno. Učinil tak panský zahradník Karmazín, který v domě bydlil. Rozzuření Prušáci, kteří měli nyní přesilu, zatlačili rakouské hulány z těsné ulice před Dvořáčkův hostinec „U hradu Pernštejna", kde boj ještě zesílil. Kromě pík a šavlí dostaly se ke slovu také karabiny. Několik pruských koulí trčí dosud v mohutných zdech hostince jako památka na onen červencový den. Podkovy koní, bojem zdivočelých a tancujících po hrbolatých kočičích hlavách městského dláždění, se prudkými nárazy utrhovaly a létaly vzduchem. Pruský major Schak, byv sražen hulánskou píkou s koně, klesá mrtev k zemi. Bitka zuří dále širokou ulicí až k masným krámům a Panskému domu i na malém náměstí. Zápal boje činí z bojovníků hrdiny. Zvláště 271etý hulánský rytmistr hrabě Knesebek, rozdává smrtící rány, avšak prušáckou přesilu nelze zdolat. Zranění koně bez jezdců pobíhají po náměstí pokrytém mrtvolami. Válí se tu v krvi a prachu rakouské čáky vedle pruských přilbic. V blízkém úvoze (nyní silnice k nádraží), kde smrt rovněž kruté řádila, blýská se mezi mrtvolami a potrhaným koňským řemením, množství šavlí, přelomených pík a karabin. Bitva však zuří dále s nezmenšenou silou. Pojednou obklíčilo několik Prajzů rytmistra Knesebeka a on klesá pozpátku s koně, zasažen dvěma sečnými ranami. Naráží hlavou na kámen a zůstává omráčen ležet. Když boj ustával, přiběhl soused Zenotti a s pomocí přítele Skřivánka odnesli rytmistra do stáje Panského domu. Když se vraceli, stali se svědky krvavé scény. Tři rakouští huláni hnali před sebou zajatého pruského dragouna, řvouce naň: „Hund, knie nieder!" (pse, na kolena). Zajatec chtěl využít přestávky v boji a prchnout ke svým. Nacházel se právě se svými pronásledovateli před zadními vraty Panského domu a chystal se vskočit do dvora a tak se zachránit, ale v poslední chvíli někdo ze dvora vrata rychle zavřel, Nebohý Prušák byl skolen devíti hodnými ranami. Krváceje hrozně ze smrtelných ran, dovlékl se ještě po čtyřech, až do síně domu č. 84 u Vlčků, kde za hodinu skonal. Mezitím co se bojovalo v Tišnově, obsadilo rakouské dělostřelectvo výhodné pozice za městem, na hradčanské Horce. Prusové byli zadrženi nenadálým odporem v Tišnově, čímž byly zachráněny ohrožené rakouské kolony, směřující k Brnu a dále k Vídni. Prusové obsadili 11. července Tišnov a jejich přední hlídky pronikly toho dne až do Čebína. V pruském předvoji operujícím v Tišnově sloužil i osmnáctiletý dragounský kadet von Hindenburg, pozdější generalissimus a president Německa. Ztráty na mrtvých, raněných a zajatých v tišnovské bitce, činily na straně rakouské pět důstojníků, 56 mužů a 45 koní. Pruské ztráty nebyly menší. Těžce raněný rakouský rymtistr hrabě Knesebek ležel v bezvědomí na Pan-ském domě. Později byl dopraven do Předklášteří, kde v domě č. 34 (papírna) dne 22. července 1866 zemřel a byl pochován na hřbitově v Předklášteří. Zápis o jeho úmrtí je poznačen v matrice zemřelých těmito slovy: Julius, hrabě z Knesebeku, c. k. rytmistr v 5. hulánském pluku, z Verdenu v Hanoveránsku, ve službách rakouských, 27 roků stár, zemřel na dvě sečné rány, které dostal do hlavy v bitce tišnovské, dne 11. července 1866 za pruské invase. Jiní padlí vojáci byli pochováni hřbitově v Tišnově, kde lze dodnes spatřit hroby opatřené náhrobky.
Žádné komentáře:
Okomentovat