Historie Jarmarků v Brně

Brno 1664

Brno kostel sv.Tomáše 1842

Jako jiná města mělo i Brno už ve stol. XIII. kromě starších trhů denních a týdenních trhy výroční. O nejstarším brněnském jarmarku, konaném o svatodušních svátcích a trvajícím 14 dní, je zmínka již v městských právech z r. 1213. Privilegium na druhý jarmark, svatohavelský, udělil Brnu král Václav II. r. 1291. Další, začínajíci v sobotu před Popeleční středou, povolen 1357, r. 1419 obnoven letní trh před Božím Tělem, později, r. 1514 zaveden nový trh na základě privilegia krále Vladislava a r. 1574 trh po sv. Lucii; to byl tenkrát čtvrtý, nejstarší, svatodušní mezitím patrně zanikl. Ferdinand III. zvýšil r. 1647 počet výročních trhů na 6; tři dny před každým konaly se trhy koňské a dobytčí.Současně byly změněny dosavadní jejich termíny. Ty byly měněny někdy od případu k případu, zejména aby nekolidovaly se židovskými svátky. „Hosté" t. j. cizí obchodníci osvobozeni byli od placení brněnského mýta ze zboží na trh dovezeného. Na výročních trzích nakupovali hlavně spotřebitelé, v první řadě domácí. Za trhových dnů byly vystrkovány, jako všude jinde, časně z rána korouhvičky na znamení, že, pokud jsou vytýčeny, nesmí nikdo nakupovat kromě místních obyvatel . Byl o to dlouho spor se stavy, ukončený r. 1573 na olomouckém sněmu dohodou, císařem Maxmiliánem potvrzenou; podle ní nesměly korouhvičky státi „nic déle od východu slunce v létě i v zimě než' dvě hodiny a v těchto dvou hodinách aby přespolní nekupovali."Ve velkém se na starých jarmarcích brněnských mnoho nekupovalo. Brněnští velkoobchodníci zajížděli sami na větší výroční trhy ven-kovských měst, jak to víme ze záznamů M. Wunderleho a tam prodávali zase hlavně obchodníkům. V Brně nakupovali obchodníci z menších okolních měst. Předmětem obchodu bylo nejrůznější zboží spotřební a pře-devším výrobky řemeslné, nabízené živnostníky domácími i cizími. Tato cizí soutěž nebyla však vhod obchodu místnímu, jenž se snažil ji omezovat. Výroční trhy byly významným průlomem do monopolu domácího obchodu a řemesel. A tak už r. 1699 začínají v Brně spory o počet jarmarků a délku jejich trvání i o účasti cizích kupců na nich. Obchodní gremium, tehdejší kupecké bratrstvo, domáhalo se r. 1712, aby cizí obchodníci směli obchodovat jen na dvou hlavních výročních trzích, které se měly konat v době, kdy nejsou trhy v Linci, Vídni, Kremži, Štyrském Hradci a Lipsku, aby tak do Brna mohli také továrníci a velkoobchodníci, aby bylo obnoveno Brnu právo nuceného skladu, a aby cizinci byli povinni opět od hranic vozit zboží do Brna. Obchodníci se domnívali, že tak zabezpečí si vliv na obchod cizím zbožím. Na jejich stížnosti na zkracování živností a obchodů nařídil císař Karel VI. r. 1717, že cizí kupci musejí hned po skončení jarmarků zboží odvézt nebo uložit do skladišť, magistrátem kontrolovaných, jak to bylo už dříve a to všeobecně zavedeno.Obecní správa naopak výročním trhům přála, návštěvníci jejich přinášeli do města peníze. A proto také, aby jejich rozvoj podporovala, koupilo město r. 1708 t. zv. Salmovský dům v Dominikánské ulici s průchodem do ulice Starobrněnské, a r. 1711 se usnesla rada přeměniti jej na nákupní dům (Kaufhaus), tak aby se v něm zřídily sklady pro obchodníky plátnem z Mor. Třebové, Svitav a ze Slezska a Saska.Tento návrh byl brzy proveden. Roku 1718 už tu měli 49 krámků obchodníci plátnem ze slezského Schmiedeberku, r. 1725 už 66. „Schmetterhaus" — jak mu tito slezští obchodníci začali říkat a jak se tento název později obecně ujal — stal se střediskem jarmarků a základem dalšího jich rozvoje. Už tenkrát zajížděli na ně uherští a sedmihradští kupci, a zboží lněné a vlněné byly hlavními předměty obchodu. Platilo se hotovými penězi nebo zbožím jiným, nejvíc juchtou. Do Brna začali tenkráte zajíždět také obchodníci z Norimberku.Tento slibný obchod byl ale zabrzděn zřízením celních hranic moravských r. 1731, ale ne na dlouho. Toho roku byly stanoveny 4 osmidenní výroční trhy a to vždy v pondělí po první neděli postní, po Božím Těle, po Narození Panny Marie a po Početí Panny Marie, jak se toho obchodníci už dávno domáhali. Roku 1756 prodlouženy výroční trhy zase na čtrnáctidenní a současně zaveden, vedle dvou trhů na vlnu, r. 1753 povolených, trh koňský, aby byl zlepšen chov místních koní.To už zase pokračoval rozkvět brněnských jarmarků, jemuž vláda jako vůbec t. zv. „zvelebení komercií" přála a o něž soustavně pečovala. Roku 1774 zařadila Brno do I. třídy tržních míst.Rozsah výročních trhů můžeme dobře posouditi ze sazebníku poplatků tržních míst, r. 1763 městskou správou vydaném. Tržním místem byl předně Salmovský dům, dále soukenné krámy na hlavním náměstí a v soukromých domech, boudy židovské, krámy „železných kramářův a cizích kovářův i taky jiných, kteří podle loktu jejich zboží vyměřujou", stánky vlašských a jiných cizozemských kupců, „kupcovní boudy na rynku", stánky pláteníků a tkalců, soukeníků „ordinárních kramářů", stánky kde prodáváno „klozyrované (polévané) tak sloucí skalické všelijaké nádobí", stánky nožířů a sklenářů, „kramářův citronů", „špatných pantlí", nití, stánky soustružníků, bavorských knihařů a kramářů, vlašských a jiných kramářů „v krátkém zboží handlujících", kramářů štýrských, prodavačů krajek. Poplatky byly odstupňovány podle výnosnosti a významu obchodu; v Salmovském domě platilo se z každého kotce nebo prodavače 51 kr., kupci norimberští 1 zl. 6 kr., židé 7 kr. až 2 zl. Italové a jiní cizinci platili 21 kr. z místa, soukeníci podle počtu kusů sukna a pláteníci podle kop, ostatní pak 4 kr. 2 denárech až 12 kr. O výročních trzích obchodovali také obchodníci podomní citrony, krajkami, krátkým a materiálním zbožím, cizím, chebským a jiným nádobím, hrnčíři, bednáři, „Vlaši s pastima na myši". Těm stanoven poplatek 15-45 kr. Vedle Salmovského domu používali cizí obchodníci i skladiště při vážním domě na Velkém náměstí, a hlavně najímali krámy v soukromých domech. Dalšímu jejich rozvoji prospěl císařský patent z r. 1764 o nové úpravě výročních trhů. Omezil účast cizozemských obchodníků jen na trhy v Brně a Olomouci a na prodej zboží, jehož dovoz byl dovolen. Dovážené cizí zboží musilo být na hranicích značkováno. Židé byli z tohoto obchodu vyloučeni. Z doby jen o něco pozdější zachoval se nám popis jarmarku od pozdějšího brněnského textilního továrníka H. Hopfa, tenkrát úředníka továrny Koffillerovy. Brno nebylo sice podle něho možno srovnávat s Vídní, Berlínem nebo Hamburkem, mimo Mannheimu, Munsteru a Lipska ale není v Německu významnějšího města. Nemá tak velký obchod jako Lipsko, je tu však hodně zámožných kupců a zámožných bankéřů. Čtyři brněnské výroční trhy podobají se už velmi veletrhům; nejsou tak velké jako v Lipsku, Brunšviku nebo ve Frankfurtu, předčí však kasselské. Zajíždějí na ně velkoobchodníci z Vídně, Lince, Opavy, Saska, Štýrska, Norimberku, ale i z Uher a Turecka a také všichni moravští a někteří cizí fabrikanti, tak zejména tiskárny bavlněného zboží z Letovic a Kettenhofenu. Venkovští obuvníci přivážejí takové množství zboží, že zaplní jím celou dlouhou ulici ,a za dvě hodiny mají je vyprodáno. Že v některých oborech se hodně prodávalo, toho dokladem jsou na př. katalogy knih, map a globů, které o výročních trzích brněnských vydávali někteří knihkupci, jako r. 1776 J. G. Weigand z Vídně nebo r. 1792 P. Stossberger z Mikulova. Ještě podrobněji popisuje nám je Hempelova brněnská kronika z devadesátých let,tedy z doby, kdy v Brně i jinde začínala vyrůstat tovární výroba textilní. Začátek trhů byl vytrubován s radniční věže, jako dříve. Trhy byly rozloženy po celém vnitřním městě. V Salmovském domě byli křestanští a židovští pláteníci. Na Zelném trhu vídeňští obchodníci střižním a galanterním zbožím. V Radniční ulici krátké zboží, modní zboží, krajky a stuhy. Na Dominikánském náměstí židé. V ulici Zámečnické italští a řečtí specerejní obchodníci. Na Velkém náměstí za hlavní strážnicí punčochy a boty a dále lněné a vlněné zboží, před hlavní strážnicí obrazy a rytiny. V ulici Sedlářské čižmy a dětská obuv. Prodávající přijížděli z Jihlavy, Uničova, Šumperka, Šternberka, Opavy, Prahy, Rumburku a Frýdlantu, Vídně, Sv. Hypolita, Vídeňského Nového Města, Lince, Salcburku, ze Štýrska a Polska; nákupci z Čech, Rakous, Uher, Haliče a Polska, mezi nimi mnoho židů. První den se nakupovalo, druhý, až ti, co měli také zboží na prodej, natržili, platilo. Tento popis doplňuje jiný z r. 1800. Na jarmarku toho roku prodávala se káva a cukr, šafrán, alaun-tj kamenec a vitriol, dřevo na barvení, vosk a med, kůže, sukna, kašmíry, hedvábné zboží, stříbrné a zlaté lemovky, textilní výrobky viněné a bavlněné ze severních Čech. Ve velkém množství prodáváno zejména textilní zboží; tak jediná továrna z Dol. Rakous prodala na jednom brněnském trhu za 90.000 zl. bavlněných látek. Ve druhé polovici XVIII. stol. se poměry jak z právě uvedeného je patrné -- změnily. Silně omezen a ke konci znemožněn byl obchod zbožím cizozemským. Následkem toho přestala návštěva slezských obchodníků plátnem, jimiž byl Salmovský dům obsazen a na místo nich najímali si skladiště jiní obchodníci hlavně židovští. Bývalo jich tu tolik, že r. 1797 žádali, aby si mohli v domě zřídit malou modlitebnu (thoru). Žádost byla jim zamítnuta, protože stálá židovská modlitebna byla v hostinci na Novém Světě na Křenové, a mimo toho se bála vláda nepokojů, které by mohly vzniknout. Rozsah obchodů se však nijak nezmenšoval, naopak rozšiřoval, trhy rozšířily se po celém vnitřním městě a prodáváno dál víc v drobném přímým spotřebitelům. Po napoleonských válkách a státním úpadku r. 1811 rostou výroční trhy opětně. Roku 1822 vydaný dvorský dekret upravuje nově obchodování na nich; stanoví, že prvé tři dny prvého týdne určeny jsou k vybalování zboží, už jarmarečním regulativem z r. 1774 zásadně uznané, a ku prodeji ve velkém, a že vlastní obchod začíná až ve čtvrtek. To neplatí pro privilegované továrníky, oprávněné k zřizování vlastních skladů v hlavních městech, kteří v Brně nebo předměstích svoje sklady mají. V té době začínají růst také 4 trhy bývalého poddaného městečka Starého Brna, pro něž však jako trhy II. třídy neplatí ustanovení o vybalovacích dnech. Obchodní ruch na výročních trzích je zvyšován trhy koňskými, jež se konaly v pondělí po nich, a trhy obilními tři dny po nich.Na vrcholu rozvoje byly výroční trhy ve čtyřicátých a začátkem padesátých let předminulého století. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozrůstající průmysl textilní byl hlavním činitelem při rozšiřování obchodů na nich, jež umožňovala lepší a levnější doprava železniční. Od r. 1839 mělo Brno železniční spojení s Vídní a od r. 1848 s Prahou. Vedle obchodu textilního rozvinul se silně obchod kůžemi, vlnou a surovinami. Podrobnou zprávu o jarmarcích podala obchodní komora ve své zprávě za r. 1851. Podle ní dovážely se na brněnské trhy výrobky všech rakouských zemí a částečně i z ciziny. Velkého významu nabyl obchod manufakturní, největší v celé monarchií. V obchodě surovinami bylo Brno i v pravidelném obchodě jedním z největších středisek. Nakupují se zde i pro ostatní země i pro cizinu nejvíc na výročních trzích. Vlnu moravskou, uherskou, polskou, ruskou a rumunskou nakupují zde obchodníci a továrníci domácí i z ciziny. Roku 1851 bylo prodáno v Brně 40.000 centů vlny, z toho tři čtvrtiny na trzích. Vídeňští kupci nakupují na trzích kožešiny, hlavně z Haliče a vozí je dál do Lipska. Pro potaš je Brno hlavním obchodním střediskem, pro domácí i uherskou. Z Haliče a Uher vozí se sem med a prodává do Čech a Slezska. Lůj přiváží se z Uher a podunajských knížectví a sádlo z Turecka. Obojí prodává se pak do Čech, Moravy, Slezska, Štýrska, něco i do Švýcar a přes Terst. Z Haliče a Ruska dovážejí se koňské žíně a prodávají do Vídně a Uher, něco i na Moravě. Švestky prodávají polští obchodníci do Čech, Moravy, Slezska a Rakous. Fenykl a kmín haličský a ruský anýz do všech zemí rakouských, hlavně k výrobě olejů. Něco uherského a italského konopí českým a moravským továrnám a řemeslníkům. Haličský len pro domácí potřebu, něco i do Čech a Vídně. Velký obchod provozuje se surovými i vydělanými kůžemi. Na trh dovážejí se i kůže barevné. Největší význam má však obchod manufakturní, soustředěný na jarních a podzimních jarmarcích brněnských a starobrněnských a letním brněnském. Zboží na ně dovážejí továrníci i menší výrobci hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Prodává se tu české zboží bavlněné hlavně z Prahy, Kosmonos, Č. Lípy, Kutné Hory, Turnova, Lanškrouna, Rumburku, Šluknova, Jablonce, Králík, Vrchlabí, Aše, látky tištěné, bavlněné šátky, moravské modrotisky, bavlněné cíchy z Červené Vody, bavlněné a lněné zboží ze Šternberka, Frenštátu, bavlněné zboží slezské, prostějovské a svitavské, lněné zboží ze Šumperka, Andělské Hory, Vrbna, Náchoda, přízové plátno z Rýmařova, orleany z Liberce, vlněné a polovlněné zboží z Ústí, Rumburku, Aše a Děčína, lehké látky vlněné z Jihlavy, vlněné šátky z N. Jičína, flanely z Lipníka, sukno ze Svitav, Bystřice n. P., Měřína a Třebíče, Ústí n. O., Lanškrouna, Humpolce a Polné. Zboží cizozemského bývá jen málo. Kupci jsou velkoobchodníci i maloobchodníci, velkoobchodníci z ce-lého Rakouska, maloobchodníci z Moravy a Slezska. Manufakturní zboží textilní, v Brně velkoobchodníky nakoupené, prodává se dále na ostatních velkých výročních trzích ve velkých hlavních městech, zejména také v Pešti a Debrecíně. Pět těchto brněnských a starobrněnských výročních trhů mělo tedy ráz skutečných veletrhů, ostatní dva byly hlavně detailní.Velká část stálých návštěvníků jarmarků z řad továrníků a grosistů mělo v Brně svoje stálá skladiště, hlavně na Zelném trhu a ve Starobrněnské ulici, tedy v blízkosti Salmova domu. Roku 1856 bylo to 60 firem textilních, v tom 12 z Prahy, 8 z Vídně, 6 z České Lípy, 4 z Ústí n. L., 3 z Aše, další pak ze všech větších středisek textilního průmyslu v Čechách a na Moravě, tak z Broumova, Rossbachu, Liberce, Kosmonos, Bučovic, Svitav a z Mor. Třebové. Z jiných oborů, na trzích prodávajících bylo tu 6 grosistů z oboru kloboučnického, koželužského, a výroby voskovaného plátna. Komora odhadovala obrat jen v manufakturním zboží, na 7 brněnských trzích docilovaný, při prostředně dobrém odbytu na 16 až 18 mil. zl. ročně. Tolik asi činila tenkráte hodnota výroby celého brněnského průmyslu textilního, zaměstnávajícího na 16,000 lidí. Ceny v Brně za textilní zboží placené byly směrodatné pro celý obchod ostatní. Brněnské trhy byly tehdy stále ještě z největších v celé Evropě. Už v padesátých letech začínají obchody na nich pomalu klesat. V obchodě ve velkém projevuje se jednak snaha prodávat zákazníkovi přímo, jednak rostou speciální velkoobchody v různých větších městech, což působilo na zužování rozsahu brněnských jarmarků. Detailní obchody jarmareční zatím prosperují dál. A jako ve všem, ukazuje se také na nepřístojnosti v jarmarečních brněnských obchodech, na výprodeje a premie nákupní. To bylo podnětem stížností na takovou nekalou soutěž, podávaných zejména obchodními komorami olomouckou a vídeňskou. Ale ještě r. 1857 poukazovala obchodní komora brněnská na význam výročních trhů brněnských, jichž obrat činí polovinu obratů veletrhu lipského, ale současně dožadovala se úpravy časového pořádání a omezení jich trvání. Roku 1861 byly přeloženy na vhodnější termíny a r. 1862 povýšeny trhy starobrněnské na trhy prvé třidy.-úpadek trhů však nepřestává a zavdává podnět k dalším snahám reformním. Už r. 1851 navrhovala komora snížení počtu výročních trhů, ale teprve r. 1865 konají se úřední porady o zmenšení počtu trhů brněnských a starobrněnských. Toho dožadují se pak dlouho návštěvníci trhů z kruhů grosistů a továrníků, jimž běží o soustřed'ování obchodu, proti se však staví všichni, kdo mají zájem na návštěvě kupců z řad spotřebitelů, především obecní správa, a mnoho živností, zejména hostinští a kavárníci. Ale až r. 1897 snížen počet trhů na 4; 3 starobrněnské byly zrušeny. Požadavku po zkrácení trvání trhů obec r. 1868 v novém tržním řádě vyhověla a snížila je se 14 na 8 dnů, současně však zrušila t. zv. vybalovací dny. Proti tornu vznikl vleklý odpor českých grosistů, trhy navštěvujících,zejména textilních továrníků, s předními tehdy firmami Brilder Porges, A. Pribram a Joh. Liebig &amp Co v čele. Domáhali se toho, aby pro ně byly znovu zavedeny. V jejich promemoriu, r. 1870 obci podaném a 78 nebrněnskými firmami podepsaném, uvádějí, že brněnské trhy byly z největších v Evropě. Obchod že se sice změnil vývojem instituce obchodních cestujících a skladů a vznikem nových obchodních center, velké trhy (Lipsko, Frankfurt, Vratislav), že se však přesto drží, jen malé zanikají. V dalším 'pak popisují průběh tržních dnů. Na brněnské trhy přijížděly větší firmy z Prahy, Liberce, C. Lípy a Aše zpravidla už 10 dnů před zahájením, začaly hned zboží vybalovat a třídit a ve čtvrtek a pátek se prodávalo detailním obchodníkům. V sobotu přijížděli grosisté z Pešti a Vídně, v neděli a pondělí zákazníci uherští a haličtí, v úterý štyrští a tyrolští, ve sředu češí a moravští a ve čtvrtek začal obchod pro Šternberk, Prostějov, Šumperk, Varnsdorf. V pondělí potom začal trh na sukno, suroviny a obchod detailní. Tento obvyklý časový pořádek vyvinul se z potřeby poměrů obchodních, nový tržní řád jej porušil a obchod znemožnil. Na trh že se přiváží asi 150.000 centů zboží (84.000 q = 840 vagonů) — množství přehnaně udané — jedna firma na 300-400 balíků, což není možno v jednom dni vybalit a roztřídit. Rozumný tržní řád že by mohl z Brna vytvořit to, čím je Lipsko pro Německo, Beaucaire pro Francii, Sinigaglia pro Italii a Nižnyj Novgorod pro Rusko. Jinak že grosisté se příště brněnským trhům vyhnou. Protože však grosisté žádali vybalovací dny jen pro sebe, a nebylo možno stanoviti přesnou hranici mezi nimi a detailisty, byl návrh jejich zatím odložen. Ale také jiné reformní návrhy nebylo možno tenkráte provésti, tak návrh na zřízení zvláštního povinného rozhodčího soudu pro spory z obchodů, na jarmarcích uzavřených, protože nebylo pro to právního základu, zejména však návrh na postavení vhodné budovy pro tržní velkoobchod po příkladu jiných měst — poukazovalo se na takovou budovu pro velkoobchod suknem v Chotěbuzi v Prusku — nebo aspoň lepší umístění skladišť a prodejních stánků, nebyl uskutečněn. Návrh byl odůvodňován tím, že obchody uzavíraly se v místnostech nevhodných a nedostatečných v Salmovském domě, v koutě kavárny, v pivovaře, v pivním sklepě na Zelném trhu nebo v hostinci „U třech kohoutů"; a také skladiště grosistů že jsou nedostatečná, malá, tmavá a namnoze v klikatých ulicích. Těžká krize, r. 1873 , dolehla i na brněnské trhy. A tu se také projevil vliv jejich nedostatků, jak jsme se o nich právě stručně rozepsali. Ještě r. 1868 podáno po skončení trhu na nádraží Severní dráhy, tedy hlavně do Vídně, Pešti a dál, víc než 40.000 centů 22400 q, to je 22 vagonů) zboží hlavně manufakturního. Už r. 1874 usnesli se pražští tiskaři a liberečtí soukeníci neobesílat brněnské trhy. Věrni jim zůstali ještě nějaký čas výrobci z ostatních míst, hlavně menší soukeníci Později odpadá i velkoobchod, nejdříve vídenský. Starobrněnský trh, červencový, jedině a to jen slabě obesílaný trh ve velkém, upadal rychleji. Z trhů, kdysi významných veletrhů, stávají se obyčejné detailní jarmarky pro drobné, nejvíc venkovské spotřebitele. Roku 1879 žádali brněnští obchodníci, aby výroční trhy, zabírající jednu pětinu celého roku, zkráceny byly na 3 dny a aby se na nich prodávalo ve velkém; že jen takové trhy mají význam jako regulátor cen. Úpadek nedal se však zadržet. Hlavní a rozhodující význam na tržním obchodu ve velkém mělo zboží manufakturní, textilní. Zatím však rostl speciální velkoobchod, v Brně speciální velkoobchod s vlněnými látkami. Roku 1862 bylo tu 13 velkoobchodníků suknem, r. 1877 55, r. 1885 69, r. 1895 70. Vedle nich byly tu sklady mimobrněnských továren vlněného zboží, tak r. 1881 13, v tom 7 z Bílska-Bialy a 4 z Liberce. Tuto podstatnou změnu distribuční formy v obchodu textiliemi nebyly by zadržely nějaké reformy starých brněnských výročních trhů. V ostatním zboží neměly pak podstatně většího významu a proto také podmínek k dalšímu rozvoji. Roku 1897 učiněn sice další pokus o znovuoživení trhů, každý trh měl trvat jen 6 dnů, z nich první dva vyhrazeny obchodu ve velkém; to už ale klesly na malé, celkem bezvýznamné trhy místní, r. 1907 definitivně zrušené. Roku 1906 uvažovala městská rada o zavedení speciálních trhů pro obchod ve velkém tkaninami, semeny, kůžemi a kožešinami, brněnský textil však s touto myšlenkou nesouhlasil a tak zapadla. Brněnské výstavní trhy, po první světové válce pořádané, byly vlastně jen výstavami. K vývoji jejich na skutečné trhy nebylo potřebných předpokladů. S úpadkem výročních trhů upadal i význam Salmovského domu jako kdysi jejich velkoobchodního střediska. Ještě r. 1851 bylo tu 55 krámů pronajato a to vesměs cizím návštěvníkům jarmarků.Nedlouho potom stěhovali se do něho drobní řemeslníci a později i úřady, protože původnímu svému účelu, aby byl z něho „Kaufhaus" nebo bazar po způsobu v cizině obvyklém, nevyhovoval. Vedle výročních trhů, tvořících obecnou výjimku z monopolního obchodu městského, vznikly v Brně a Olomouci trhy, omezené na prodej stavům při zemských sněmech a soudech. Od druhé polovice století XVI. začali jako v sousedních zemích také k zasedání zemských sněmů a soudů moravských zajíždět cizí podomní obchodníci ,.Šotové,, Niederlanti, Vlaši a jiných národův obchodníci", jimž se říkalo pak všeobecně „Šoti". Navštěvovali větší města ve střední Evropě a u nás chodili „s nehodným a nevycleným zbožím po městečkách". Zemské sněmy a soudy, kde scházela se v četném počtu šlechta, byla jim zvláště vhodnou příležitostí k dobrým obchodům, zejména věcmi luxusními, u nás nevyráběnými. Zato byli povinni platiti, jak na sněmu zemském r. 1595 v Jihlavě konaném bylo usneseno, „jednou v roce na 2 termíny po 3kopách".Proti této nepříjemné soutěži začali se domácí obchodníci bránit. Houževnatý odpor olomouckých kramářů, opírajících se o městské privilegium, proti tomu, aby vyšší stavové nakupovali na trzích, pokud visela korouhev, a proti tomu, aby cizí kupci prodávali o soudech a sněmech v klášteře u sv. Michala r. 1592, vyvolal císařské mandáty, obchody tyto zakazující. Ti utekli se pod ochranu stavů, kteří pak snesli se na tom a dovolili,aby své krámské věci a orkafy svobodně prodávati mohli, a v tom aby se jim od žádného překážky nedálo". Usnesení odůvodňovali tím, že by jinak „od domácích kupců všelijaké krámské potřeby drážeji kupovati museli a v tom nemálo i škodlivé utiskováni byli". Snesení to stalo se základem oprávnění domácích i cizích obchodníků ku provozování obchodů při zemských sněmech a soudech.V Brně prodávali tito cizinci i kupci domácí v nově postaveném podloubí u stavovského domu na Dominikánském náměstí drahé zboží textilní a kožešiny, jak byla už svrchu o tom řeč. Od polovice st. XVII. konaly se zemské sněmy a soudy jen v Brně a při nich ve Stavovském domě provozovali cizinci svoje obchody; byli to kupci lipští, norimberští, švédští, tyrolští, rakouští a čeští. Na popud domácích obchodníků, na jejich soutěž žehrajících, žádala městská rada dvakráte r. 1657 a 1684 — tribunál, aby obchody ty zakázal. To stavové zamítli, povolili naopak ještě cizincům zřizovat ve Stavovském domě stálé sklady. Spoléhajíce na podporu stavů, odvažovali se někteří kupci prodávati i mimo zasedání sněmů a soudů.Toto stavovský výbor už r. 1708 zakázal. Toho však se nedbalo a tak vznikly o obchodování ve Stavovském domě, kde měli svoje krámy už i někteří obchodníci brněnští, dlouhodobé spory, o nichž zachovaly se nám podrobné zprávy.Odpor proti tomuto obchodu vedlo nově zřízené bratrstvo obchodníků, pozdější obchodní gremium. Začátkem ledna 1710 žádali moravští stavové císaře, aby Stroblova a Weissova tyrolská společnost a po případě i jiní cizí obchodníci směli prodávat v zemském domě po celý rok. Žádost byla zamítnuta a naopak rozhodnuto, že cizinci mají se spokojit s obchodem při zasedáních zemských sněmů a soudů. Po jejich skončení měli zboží uskladnit a dát zapečetit. Výjimka povolena jen pro lahůdky, jež by se mohly zkazit. Majíce podporu stavů obchodníci však toho nedbali, prodávali dále v zemském domě i v domech šlechtických a klášterech. Opakující se stížnosti domácích obchodníků byly aspoň částečně úspěšné. R. 1716 rozhodl královský tribunál, že cizí obchodníci smějí v Brně bydleti jen v době výročních trhů a zasedání zemského sněmu a zemského soudu. To bydlelo v Brně už 6 faktorů, 3 z Lipska a 3 z Norimberka. Prodávali lahůdky, nejvíce citrony a pomeranče, látky, krajky a knihy. Největší odpor soustředil se proti norimberskému knihkupci Lehmanovi, přesto, že sám protestant, vydal 11 katolických knih a že se ho zastávala městská rada norimberská, dovolávající se privilegií českých králů, měštanům norimberským udělených. To, že skoro všichni faktoři byli protestanté, bylo ve všech stížnostech právě nejvíc zdůrazňováno. Když se faktoři z Brna vystěhovali, byl čas klid. V zemském domě však provozovaly se obchody dál ve větším ještě rozsahu. R. 1754 bylo tam 8 obchodů nebo faktorů, v tom 2 Italové, 1 Francouz, 5 Němců a 2 obchodníci domácí, František Schidlo a Kašpar Šlechta. Od r. 1726 zřízeny na nynějším druhém dvoře lehce stavěné krámy, od r. 1772 stačil kupcům rytířský sál. Mimo sněmovní a jednací dny donášeli zboží šlechtě a klášterům do domů. Tenkráte prodávali zboží stříbrné a zlaté, samety a jiné luxusní zboží textilní, zboží norimberské a lahůdky. Úřady, zejména zemský purkrabí, jemuž připadalo nájemné z krámů, cizí obchod chránily a toto stanovisko obhajovaly námitkou, že domácí obchodníci žádané zboží neprodávají; a respektovaly stanovisko stavů, považujících se za oprávněny mít vlastní dodavatele zboží, neobmezované monopolem městského obchodu. Nové směry ve veřejné správě i v obchodní politice, od polovice století se uplatňující, však už nemohly privilegium takové uznávat. Od r. 1750 musily se sklady po ukončení sněmu nebo soudu zapečetit. R. 1751 nařídila císařovna, že počet kupců v zemském domě nesmí se zvyšovat, r. 1755, že uprázdněná místa nesmějí se bez jejího svolení znovu obsazovat a r. 1757 konečně, že obchodníci stavovští mají se zařadit mezi ostatní městské kupce. Obchod sám pak upadal, když zemský sněm v té době zasedával jen velmi krátce. Instituce tato zlikvidována defintivně až r. 1784, kdy zbylým stavovským obchodníkům uděleno měšťanské právo. To už obchod v zemském domě neprovozovali, protože stavové převzali místo starého domu zemského augustiniánský klášter, pozdější gubernium a pak místodržitelství....Zdroj-ČSPS,Moravská Orlice,Archiv města Brna.