Scházíme po kamenných schodech do Staronové synagogy. Legenda o ní vypráví, že v jejích základech jsou kameny ze zbořeného jeruzalemského chrámu, a že ji sem přenesli andělé ze zaslíbené země. Je vystavena podle jeruzalemského vzoru. Musí se do ní scházet, protože psáno je: Z hlubokosti k tobě volám, Hospodine! Několikrát se stalo, že byla pobořena, částečně zničena, Například za Jana Lucemburského, který dal v základech synagogy kopat a pátrat po skrytých židovských pokladech. Našli tu tehdy dva tisíce hřiven zlata a stříbra. Protože Židé synagogu bránili, bylo jich několik zavražděno. Jejích krev postříkalo stěny synagogy. Od té doby se nesmí bílit. Židé věří, že krev předků na nich lpí. Ale všechno synagoga přežila. I velký požár před 350 lety, kdy téměř celé ghetto shořelo. Všichni ztichli. Jakási magie visí ve vzduchu.Černý strop působí hrozivě. Každý předmět má svou symboliku, svou historii. A Židé ji ctí. Tóra, nejstarší kniha židovstva, se dělí na pět knih. Je napsána hebrejsky. V naší době je to jediná kniha ve formě svitku, který se navíjí na dvě tyče opatřené dřevěnými talíři. Tyče znamenají stromy života. Svitek je převázán pruhem tkaniny, povijanem. K tóře patří také schránka na tóru. Je vždycky umístěna na straně obrácené k Jeruzalému. Schránka obsahuje ty svitky tory, kterých se používá pří bohoslužbě. Je zdobena pláštíkem, který je často z drahé látky , ze sametu, z hedvábí nebo z brokátu. Její tvar je obyčejně ve vládnoucím slohu. Naše schránka má podobu barokního oltáře. Nejstarší dějiny Židů jsou tu stočeny do několikametrového svitku. Chtěl jsem si sáhnout, ohmatat ty zvláštní klikyháky. Průvodkyně po mně vztáhla ruku. Prosím vás, na to mohou sahat jen vyvolení, a ne rukama, ale tímhle stříbrným ukazovátkem. Podává mně stříbrnou ručičku, která patří k nejvzácnějším. Je tepaná a jsou na ní vyryty symboly Židů
Lev, jelen a orel (buď lehký jako orel, hbitý jako jelen a silný jako lev ve vykonávání vůle Otce svého na nebesích). Nad oltářem, také obráceným směrem k Jeruzalému, visí nádobka, v niž má být olej s věčným ohněm. Dnes je tam žárovka, ale nesvítí. Nalevo od oltáře je stůl no obřízku, pokrytý sametem se šesticípou Davidovou hvězdou. Obřízku přikázal kdysi Mojžíš. Bylo to původní kmenové označení, kterým byl každý chlapec slavnostně přijat do izraelské obce. Obřízku provádí mohel (operatér). K jejímu provedení se nejdříve používalo kamenného, pak kovového nože. Na stole stojí dva poháry — jeden určený pro mohela, druhý pro proroka. Žárovky v sedmiramenných svícnech zablikaly. Pomalu vycházíme do předsíně. Na stěně je připíchnutý text . Pesach, šabos, rauš, hašonó, jaum hakipurum, chanuka s označením roku, dnů, hodiny. Jsou to některé z mnoha židovských svátků: Dny, kdy sem přijde nejvíc lidí. - Pesach je jarní svátek. Trvá osm dní, ale jen první a poslední dva jsou skutečnými svátky.Je to doba,kdy v Palestině stromy odkvetly. Židé v této době vzpomínají i na své osvobození z egyptského otroctví a všechny zázraky, které Bůh vykonal v Egyptě a u Rudého moře. Slovo pesach znamená překročení a připomíná hlavně desátou ránu — smrt prvorozených, která postihla Egypťany od Boha za to, že nechtěli jeho národ pustit z Egypta. V předvečer pésachu obětovala každá palestinská rodina jehně nebo kůzle a potřela jeho krví dveře domu. O svátku pesach jedí Židé nekvašené chleby, zvané macaus, které připomínají, že ve velkém spěchu museli jejich otcové opustili Egypt a neměli kdy, aby si připravili na cestu chléb,- Nejznámější svátek Židů je šabos nebo taky šabat (šábes). Začíná v pátek večer při západu slunce. Je to den určený k odpočinku. Na počest soboty si oblékají Židé čisté šaty a jedí nejlepší jídlo. V pátek večer se pokrývá stůl bílým ubrusem. Svítí se kromě normálního světla ještě dvěma svíčkami. Na stole jsou dva chleby z bílé mouky. Sobotu vítají modlitbou kiduš. Po kidušu žehná otec svým dětem. Klade jim ruce na hlavu a říká: „Učiň ti Bůh, jako učinil Sáře, Rebece, Ráchel a Lée" Zbožní Židé v sobotu nepracují. (Za práci se u některých považuje třeba i klapnutí vypínačem.) Rauš hašóno je nový rok. Slaví se na podzim. V ty dny se v synagoze troubí na beraní roh šófar a vzpomíná se přitom na praotce Abraháma, který prý tak miloval Boha, že byl ochoten mu obětovat i svého syna, když ho o to Bůh požádal. Ale Bůh jen chtěl, aby obětoval berana. Tento den se nazývá jaum teruo — Den troubení. V tento den prý Bůh určuje příští osudy lidí. Jaum hakipurim je Dnem smíření. Je to nejsvětější den v roce a proto Židé věnují celý den modlitbám, nejedí ani nepijí. Prosí Boha, aby jim odpustil všechny hříchy a všecka provinění. V Den smíření bývaly v jeruzalemském chrámě nejslavnější bohoslužby, protože jen tehdy mohl velekněz vstoupit do svatyně. Toho dne přivedl na nádvoří dva kozly. Dal jim dva plíšky jako losy. Na jednom losu bylo napsáno pro Hospodina, na druhém pro Azazela. Kozla, na kterého padl los s Hospodinem, v chrámě obětoval. Chanuka je svátkem zimním. V předvečer prvního dne se rozsvítí jedno světlo na svícnu, druhý den dvě, třetí tři a konečně osmý den osm světel. Nerozsvěcují se zápalkou, ale svíčkou šamis, tj. služeb-ník. Nikdy se.nestaví šamis do řady s ostatními. Doma i v synagoze se rozžehuji chanukové svícny, které se nazývají menory. Hřbitov je od synagogy kousek. Zastavili jsme se u hrobu rabbiho Lowa, jednoho z nejslavnějších Židů — filosofa a pedagoga, který se znal s Rudolfovými alchymisty, s Tychonem de Brahe, a sám se zabýval různými pokusy i magií,proto si ho často k sobě Rudolf II. zval. Proto se mu také podařilo několikrát získat u Rudolfa pro své svouvěrce milost , aby se nemuseli stěhovat, aby nebylo ghetto srovnáno se zemí, aby byli uchráněni před nenávistí ktesťanských Pražanů. Vedle příběhu o stvoření legendárního goléma se o rabbím Lowovi vypráví mnoho dalších pověsti. Jednou ho prý požádal císař Rudolf, aby mu vyvolal duchy svých praotců ,Abraháma, Izáka, Jakuba a jeho syny. Rabín souhlasil, ale měl jednu podmínku.
Až se objeví postavy, nikdo se nesmí smát. Z výklenku okna se vynořila vznešená postava Abrahama, za ním Izák, Jakub. Nakonec šel Jakubův syn. Když Rudolf uviděl směšnou postavičku zrzavého Naphtaliho, rozesmál se. Najednou postavy zmizely a v síni se ozývaly výkřiky hrůzy. Strop sálu klesal níž a níž. Všichni byli hrůzou přimrazeni. Prosili rabbiho, aby strop zastavil. Rabbi vztáhl ruce a klenba se zastavila ... Náhrobní deska rabbiho Láva je samý kamínek. Říká se, že tomu, kdo tam položí kamínek, vyplní rabbi přání, na které myslí. Pro Židy jsou kamínky květiny. Míjíme náhrobní kameny Josuy, syna Jehudy a jeho manželky Gabriely, pomník Sáry, manželky Josefa Katze.
Říkalo se o nich, že jsou z roku 606. Pak se přišlo na to, že to bylo o tisíc let později. Ale i tak patří hřbitov k nejstarším. Je tu deska ze 14. století. Protože se nemohlo rozšiřovat ghetto, a tedy ani hřbitov, vrstvily se hroby na sebe. Jenom náhrobní kámen se vytáhl na povrch. Židé mají totiž pověru, že se s hrobem nesmí nijak hýbat. Na některých místech je až 12 vrstev. Každý náhrobní kámen má ozdobný symbol, který naznačuje stav nebo povolání pohřbeného — reliéf panny s prstenem je náhrobkem nevěsty, jelen je znakem hebrejského jména Cebi, hmoždíř s paličkou jsou lékárníci, lev je symbol Jehudův, krejčovské nůžky označují krejčího. Napravo od hrobu rabína je tzv. pahorek nefele (nefele znamená potrat), kde se pochovávaly do 17. st děti, které se nedožily jednoho měsíce. Náhrobní kámen se ženskou postavou uprostřed dvou kohoutů je symbol rodiny Hahnů„ Má také svou pověst. Katolický kněz, odpadlík od židovstva, chtěl být pochován v hrobě židovského děvčete, které v mládí miloval. Každou noc ho přepravuje kostlivec přes Vltavu a jdou ke sv. Vitu, kde kněz hraje na varhany kajícné žalmy. Pinkasova synagoga je na konci hřbitova. Její stěny jsou popsány jmény 77 000 židovských obětí. Bez náhrobku, bez kamínků se tu řadí jména, o kterých víme méně, než o těch, co zemřeli čtyři století před nimi.A tady také mohu zakončit prohlídku míst které dýchají tajemstvím a dávnými příběhy.
Žádné komentáře:
Okomentovat