Krajiny mají své tváře jako lidé. Některé jsou přívětivé, jiné strohé a zamlklé. Některé jsou pěstěné a mladé, jiné jsou popsané vráskami historie. Některé se líbí na první pohled, jiné je třeba teprve objevovat. Spišská kotlina okolo Levoče, trochu stranou turistického zájmu, který zpravidla končí ve Vysokých Tatrách, je kus podivuhodné země. Vrcholky Tater, které lze vytušit nad obzorem, jí daly voňavý horský vzduch a vysoké větrné nebe. Lesnaté kadeřavé kopce se rozběhly do údolí jako ovčí stádo, mohutným smrkům se zachtělo dosáhnout do nebes a závodit s krahulci. Nevelká pole a velké pastviny, příznačné pro podhůřl, střídají sady a třešňové aleje, které tu dávají úrodu ne pro příznivé povětrnostní podmínky, ale díky lidské houževnatosti. Líbeznost i drsnost formovaly tvář tohoto kraje, v němž se setkáváte s objevy na každém kroku. Města se tu jmenují jako dny v týdnu — je tu Spišský štvrtok i Spišská Sobota s obrovskou věží gotického kostela, za kterou by se nemusela stydět žádná ze slavných katedrál. Najdete tu Spišskou kapitulu, uzavřenou církevní rezidencí, kterou hlídají svatí a světice spolu se starobylými kamennými lvy. Na jejích zdech můžeme ještě dnes číst jadrné nápisy středověkých vojáků, vyryté česky, madarsky i slo-vensky. Mohli bychom studovat historii tohoto kraje, sledovat osudy šestnácti spišských měst, která se dostala ve středověku do popředí a nadána samosprávou i samostatným soudnictvím, obchodovala, podnikala, rozkvétala a bohatla. Mohli bychom studovat pověsti, věnovací listiny, privilegia i stále vzrůstající zisky městských samospráv. Hlavní objev nás však teprve čeká. Protože nakonec přijde Levoča, město s krásným jménem, město renesanční, čisté a bílé, s arkádovou radnicí a s výstavnými domy. Gotický kostel svatého Jakuba na náměstí není zvenčí nikterak nápadný, ale jakmile překročíme jeho práh, octneme se rá-zem o čtyřista let zpět. V sešeřelé lodi jen stěží vnímáme nástěnné malby. Procházíme alejí oltářů, na nichž gestikuluji sochy, až staneme před vznosnou stavbou hlavního oltáře, vysokého více než devatenáct metrů. Nejsme ohromení ani rozměry, ani třpytem zlata, ani tím, že se tu v důmyslně kompozici proplétají bohaté ornamentálnl motivy se známými náboženskými příběhy. Zúčastníme se tu totiž světského zázraku: Madona balancující téměř v tanečním pohybu na půlměsíci, je přece sestrou dívek, které procházejí levočskými ulicemi.
Světci, kteří ji doprovázejí, mají výraz obyčejných lidí. V centru oltáře, ve scéně Poslední večeře, dokázala mistrovská ruka velkého sochaře úplně zlidštit legendu a podat ji s přesvědčivostí téměř dojímavou. Člověk s unaveným a moudrým výrazem v očích je Kristus. Zlatovlasý chlapec, kterému říkali Jan, miláček páně, usnul pod jeho ochranou na desce stolu, svatý Petr se neubránil zívnutí. Ryšavý chytrák Jidáš nestačí za-maskovat falešnou gestikulaci svůj poťouchlý úsměv. Je tu také muž čerstvě vyholených tváří, který je docela soustředěn na svou žízeň a hasí ji plnými doušky z masivního poháru, je zde i apoštol, který jí svůj chléb s chutí hladového. To nejsou vznešení světci, lidé bez chyby, kteří žijí jen zbožným rozjímáním — jsou to stvoření dočista pozemská. Jsou to moderní portréty bystře pozorované, nepřikrašlované a podané s velkým smyslem pro psychologickou charakteristiku, tak živou, že jim stáři neubralo nic na její přesvědčivosti. O jejich tvůrci, mistru Pavlovi z Levoče, nevíme mnoho. Jeho osobnost pokorně ustoupila do pozadí před dílem které zanechala. Podle slohových znaků můžeme jeho práci datovat na začátek šestnáctého století, podle měkkého citového ladění jeho díla můžeme říci, že byl Slovák. Přešly věky, minul rozkvět Spišských měst, upadla jejich sláva a bohatství. Před sto lety byste se dozvěděli o Levoči jen tolik, že se tu pěstuje výborný hrách. Jméno mistra Pavla bylo zapomenuto, na lemu zlatého roucha levočské Madony se usazovaly závěje letitého prachu. Lipová těla soch hlodal červotoč, barevná roucha apoštolů prýskala a slepla. Když dějepisci umění a památkáři po roce 1945 znovu objevili a potvrdili vysoké kvality levočského oltáře, když bylo jasné, že jde a světový unikát, bylo dílo Mistra Pavla v žalostném stavu a málokdo věřil, že se podaří je zachránit. Dokázali to restaurátoři bratří Kotrbové, kteří po dlouholeté, napínavé a úmorné práci, během níž museli cely kolos opatrně rozmontovat a léčit kus po kuse, dospěli přece jenom k cíli. V roce 1955 zazářil levočský oltář v původní barevnosti a ve znovuzrozené kráse. Byl o něm natočen i film. V roce 1958 nás reprezentoval Mistr Pavel na Světové výstavě v Bruselu. jeho úspěch byl naprostý. Levoča proto nezpychla. Zůstala klidným, čistým městem, v němž se podivuhodně setkává historie s přítomností a umění včerejška s člověkem dneška.
Žádné komentáře:
Okomentovat