Ruská císařovna Kateřina Veliká neztratila do konce svého života schopnost se zamilovat. Ale všechna její pozdější bizarní dobrodružství, která pohoršovala celou Evropu, byla vlastně jenom variací na téma její neutuchající lásky k jedinému muži: Grigorii Potěmkinovi. Nebyla to jenom vášeň, jež naplňovalo tento vztah a dodávala mu takovou hloubku a velikost, že nemá rovné v hi-storii. Zevně měli oba velmi málo společného: Císařovna přesnost, osobní pořádek, přísnou životosprávu ; nikdy nepožila ani trošku alkoholu, vstávala za časného rána a za 15 hodin své denní práce vykonala více než sto mužů a Potěmkin, který po celé dny se nečinně povaloval na pohovce a za nocí se opíjel, jehož žravost byla příslovečná, stejně jako jeho rouhavost a prostopášnost. V jednom však byl důsledný — ve své neutuchající lásce ke Kateřině. Zaplavaval ji něžnostmi, dovedl jí dávat dary, jejichž cena se nedala vyjádřit penězi. Ve styku s ním se měnila Kateřina v dokonalou ženu, zbožňující ideálního muže. S počátku jej považovala Kateřina za nejkomičtější a nejzábavnější originál tohoto století, neboť tato žena, která prožila tolik hrůz, toužila nenasytně po veselosti a rozptýlení. Brzy však si začala vážit jeho některých skutečných hodnot . . . „Ach, jak skvělou hlavu má ten muž! . . ." Potěmkin se stal viceministrem války a pak, téměř přes noc, sku-tečným ministrem. Náhle však, aniž by upadl v nemilost, opustil Potěmkin hlavní město a odcestoval na jih ruské říše. Zřekl se Kateřininých něžností, aby si provždy uchoval její duši. Byl však připraven položit jí k nohám celý svět, vše na co si jen mohla pomyslet: Pevnosti nebo květiny, nové provincie anebo cokoliv jiného. Dokud byl Potěmkin jenom Kateřininým milencem, měl celkem trudný život. Ale od okamžiku, kdy se vymanil z jejího obětí, vytyčil si Potěmkin „gigantický plán, hodný césara", který vyčetl z očí panovnice: Ovládnout Černé moře a celý jihovýchod Evropy. Roku 1783 přivtělila Kateřina v úplné tichosti k ruské říši Krym a úkolem Potěmkina, jakožto místodržitele této provincie bylo, udělat z této divoké pustiny kultivovanou zem. To byl úkol zcela podle jeho vkusu. Začal provádět hned sto věcí najednou: Zakládal válečný přístav Sevastopol, stavěl obchodní i válečné lodi, začal dovážet hedvábníkové housenky z Číny, vysazovat lesy a vinice, stavět továrny a silnice. Navrhl plány na velkolepou metropoli na březích Dněpru, která měla nést jméno Jekaterinoslav — Sláva Kateřiny. Podnikal cesty na sever, aby Kateřině vyprávěl o těchto svých dílech. A ta mu věřila. Věřila všem divům, o nichž jí Potěmkin vyprávěl, — divům žírných polí, výstavných vesnic, plných spokojených rolníků; věřila skutečně, že Potěmkin udělal za tři roky z nejchudších stepi země nejúrodnější a nejšťastnější z jejich provincií. Konečně se rozhodla, že ji musí navštívit. Bylo jí tehdy 58 let, ale její podnikavost a nadšení nebyly nikdy větší, než právě nyní. Potěmkinovi se však nepodařilo udělat z pouští zahrady a z bídy bohatství, ale podařilo se mu vykouzlit Kateřině ilusi všech těchto věcí. Vesnice a továrny stály jenom na papíře. Stepi byly stejně bezútěšné jako dříve, vesnice pobořené a špinavé. Ale Potěmkin byl velkolepý režisér a inscenace Kateřininy cesty na Krym byla největším režijním výkonem všech století. Zaslouží si, aby byla piným právem počítána k největším divům světa. Kateřina se vydala na cestu v únoru. Potěmkin jel napřed, aby vykonal „potřebné přípravy", k nimž potřeboval součinnost 40 tisíc lidí. Její sáně byly veliké jako domek; měly tři okna na každé straně a táhlo je osm koní. Na každé poštovní, stanici čekalo 500 svěžích koni. Ohromné pochodně .osvětlovaly cesty za noci. Ve městech museli všichni domácí své domy čerstvě namalovat anebo vybílit (ve většině případů to však udělali jenom na průčelích vedoucích do ulice). Ve vesnicích byly postaveny před polorozpadlé domky umělé skupiny stromů, roztrhané střechy nebyly sice opravovány, ale pokryty pomalovaným krytem a obyvatelstvo bylo, nuceno obléci se do nejlepších šatů. Dívky v každém městě anebo vesnici musely sypat na cestu květiny. Staří, nemocní a nebo otrhaní lidé byli zavřeni do vzdálenějších domů. Žebrota a posílání prosebných žádostí byly přísně zapovězeny a všem lidem bylo nařízeno dělat nejpříjemnější obličeje, z nichž by se dala vyčíst radost a spokojenost. Kateřina konala tuto cestu kdysi před lety. Tehdy viděla po celé cestě ve vyhublých a podvyživených obličejích jenom výraz bídy a hladu — tedy výraz skutečný. Při pohledu na tyto čisté ulice, tyto dobře oblečené a spokojeně vypadající li-di věřila, že její poddaní jsou skutečně šťastni a zaopatřeni. „Nemyslíte, že je moje malá domácnost opravdu pěkně zařízena?" tázala se pyšně francouzského vyslance, který ji na této cestě provázel. V Kyjevě dostal každý host, patřící k její družině, úplně nově zřízený dům se služebníky a ekvipáži. Příbory byly rozdány hned po každé hostině. Každý den připravovalo obyvatelstva Kateřině
jinou zábavu. Kateřina se zase odměňovala tím, že zakázala jakoukoliv dvorní etiketu a všecky politické rozhovory. Její mohutná a otylá postava dovolovala jí jen velmi málo pohyblivosti; zato její duch se přenášel s neobyčejnou lehkostí přes všechny problémy: zemědělství, výchovu dětí, stavbu silnic a architekturu. Denně chodila spát v io hodin. V její ložnici byla vedle postele stěna, zakrytá zrcadlem, která stisknutím tajného pera zmizela a odhalila druhou postel s jejím okamžitým milencem Mamonovern . Toto zařízení — jedna z nezčetných pozorností Potěmkinových — nalézala Kateřina při každé zastávce. Jakmile odpluly z Dněpru ledy, vstoupila celá družina na připravené galery. A teď teprve začala pravá cesta Potěmkinovým pohádkovým světem.. Sedm plovoucích paláců, následovaných osmdesáti silnými loděmi, vzalo na palubu celkem 3.000 osob. Galera Kateřinina byla uvnitř celá vyzdobena drahoceným brokátem. Zlato se třpytilo na stěnách, na kostýmech služebníků, zlaté byly i jídelní příbory a všechno nádobí. Ležíc pod hedvábným baldachýnem, dívala se Kateřina na vesnice a města, vyzdobená ohromnými vítězný/ni oblouky a pestrými květinovými závěsy. Viděla tučná stáda, pasoucí se na lukách anebo pluky cvičící v polích; a když nastal večer, zřela sedláky i selky, tančící v pestrých krojích veselé tance. Při každodenním pohledu na tato neuvěřitelná kouzla, byla Kateřina prostě uchvácena. Neměla nejmenší tušení, že tento krásný pohádkový svět okamžitě zmizel, jakmile se její loď vzdálila o pár set metrů; že domy za ohromnými vítěznými oblouky neměly ani střechy, ani dveře, ani okna, že za domy nebyly žádné ulice, že ve vesnicích nebyli žádní obyvatelé; že stáda dobytka sem byla jen přihnána, aby se na chvíli pásla před jejími zraky a že tančící selky a sedláci byli ve skutečnosti ubohými otroky, které bylo třeba k jejich „ve selým a rozjařeným" tancům nutit krutým mrskáním a nesčetnými údery. Jakmile se loď vzdálila, byli jako divadelní loutky naloženi na bídné káry a převezeni na jiné místo, aby zde znovu předváděli ilusi veselosti, spoko-jenosti a blahobytu. Všude nalézala Kateřina nově postavené, krásné paláce s vodotrysky a vodovody a velkými, stinnými parky. Potěmkin prostě dovedl všecko! Změnil nejdivočejší prales ve stylovou anglickou zahradu, dopravil sem vzácné stromy z velké vzdálenosti, jen aby se zelenaly několik potřebných dní a pak prostě zašly. Všude byly kolem císařovnina paláce domy pro její společnost; nebyly ovšem stavěny na trvalo, nýbrž aby vydržely těch pár potřebných chvílek. Všude byli vojáci, krásně urostli a přepychově uniformovaní. V Jekaterinoslavě položila císařovna základní kámen k budoucí katedrále, jejíž plán byl opravdu gigantický u porovnání s ním byl dám sv. Petra v Římě ubohým vesnickým kostelíkem. Ale katedrála jekaterinoslavská neměla být nikdy postavena! Pak se zase pokračovalo v cestě na vozech. Znovu se jelo osa-dami, hemžícími se dělníky všeho druhu, zedníky, stavějícími domy, budujícími silnice,všude bylo množství lidí, rušný život a nejživější provoz. Nikdo si neuvědomoval, že všechna tato místa byla mrtvá a pustá a že Potěmkin vyvlekl obyvatelstvo dvaceti okresů, aby je přechodně oživilo. Bylo postaráno o všechny druhy zábav. Na každé zastávce chrlil po celé noci umělý vulkán nebetyčné plameny, osvětlující velkolepě celé okolí. V Sevastopolu hrálo při obědě 120 hudebníků. Z oken sálu mohla Kateřina vidět mohutnou černomořskou flotilu lodí nejrůznějšiho druhu, postavenou prý před dvěma lety. Všude burácely výstřely děl a ze všech lodí hřmělo volání: „Ať žije císařovna!" Jako závěr a vy-vrcholení cesty bylo pro Kateřinu připraveno velkolepé divadlo.
V Poltavě reprodukovaly dvě armády historickou bitvu, kterou na těchto místech svedl Petr Veliký. Režie tohoto obrovského podniku byla velkolepá, A Kateřinino štěstí bylo v těchto chvílích úplné. A za vše to děkovala jenom Potěmkinovi! I kdyby býval měl ještě stokrát více chyb, ráda mu je v těchto chvílích nadšení odpustila. Kdyby však jen věděla, že všechny válečné lodi byly jen napodobeniny ze špatného. materiálu, ze dřeva a plechu, že pro děla nebylo střelivo, pevnost Cherson byla vybudována jenom z písku a že k jejímu zničení nebylo třeba ani jediného výstřelu děla; stačilo prudší zavanutí větru, pak by byl její dojem vypadal docela jinak. Celý tento klam stál 7 milionů rublů a obrovské množství lidské námahy, přesto. že neměl jiný účel, než vystupňovat Kateřinin příznivý dojem o Potěmkinovi do největších rozměrů. To se také podařilo. Tato krymská cesta, improvizace šťastné bohaté země, nebyla ničím jiným, než mimořádně originálním a nákladným holdem, který připravil největší milenec v historii lidstva své velké lásce.
Žádné komentáře:
Okomentovat