Ve škole jsme se často trápili, když jsme se museli učit nazpamět jménům kdejakých ztracených ostrůvků, o které se nikdo nezajímal a o které za celý rok nikdo nezavadil. Po skončení studií jsme jména zapomněli a ostrůvky pro nás znovu zapadly do nezměrného prostoru dalekých oceánů. Nyní však najednou se vynořují znovu, tentokráte už ne jako pouhá jména, nýbrž jako zcela určité kusy země, na kterých je možno také žít. Zajímají se o ně lidé vysokého postavení: diplomaté, admirálové a šéfové generálních štábů, kteří se nedávno v Londýně sešli u jedné mapy. Výsledkem několikahodinového hlubokého studia bylo odeslání několika šifrovaných telegramů na Nový Zéland, za nimiž vyplul na moře anglický křižník, pověřený úkolem tak podivným, že bez pochyby bude prvním v historii: mají najít v obrovském oceánu ztracené ostrůvky a poslat na ně v člunu námořníky, aby tam do kmene tlusté palmy vetkli tabulku s nápisem: Tento ostrov patří Jeho Výsosti králi anglickému. Po tomto aktu se člun vrátí na křižník a výprava bude pokračovat v hledání opuštěných ostrovů. Jaký důvod přiměl Anglii k tomu, že věnuje nebývalou pozornost těmto kouskům země, doposud zapadlým a neznámým? Důvod je prostě ten, že Spojené státy si předtím potichu a velmi mírumilovným způsobem přisvojily tři ostrůvky, které Velká Britanie považovala za svůj majetek: Jarvis, Baker a Howland,ležící v půli cesty mezi souostrovím Hawajským a Australií. Byly objeveny roku 1842 obchodní lodí, jež na nich vztyčila severoamerickou vlajku, ale na zeměpisných mapách byly zakreslovány jako část britských držav. Poněvadž byly skoro neobydleny, britská vláda neuznala za záhodno poslat tam své administrátory a úředníky. Uvedené ostrůvky, které neměly strategické důležitosti ani významu pro obchod, zůstávaly skoro úplně opuštěny a žily ve šťastném režimu rozsáhlé autonomie, a byly by tak žily ještě dlouho, kdyby Yankeeům nebylo jednou napadlo zřídit spojovací vzdušnou linku mezi Spojenými státy a Filipinami a kdyby nebyli spatřili v těchto ostrůvcích vhodné baze. Tyto ostrůvky náhle nabyly pro vládu velké ceny a ta ihned dala svému zástupci na Hawajských ostrovech, Samuelu Kingovi, pokyn, aby je anektoval. King vyslal postupně na ostrovy Hawajany amerického původu, a když myslel, že už jich tam je dost, dosadil na ostrůvky bez velkého hluku hawajskou správu, jež je ve skutečností správou americkou. Tak vypadaly věci, když si vláda Velké Britanie uvědomila porušení své svrchovanosti a podala protest. Z Washingtonu odpověděli, že když tyto ostrovy byly od svého objevení bez osadníků a úředníků, nepatřily nikomu, že tedy Spojené státy si je přivlastnily právem. Vznikl spor, z něhož vytěžil nejvíce anglický humor, když v jednom satirickém časopise se objevila karikatura Strýčka Sama, vycházejícího z jakéhosi úřadu nadepsaného „Kancelář ztracených ostrovů", a nesoucího pod paží tři ostrůvky. Při pátrání po ostatních opuštěných ostrůvcích se přišlo na několik zajímavých věcí. Tak ostrov Sark, ležící v kanálu La Manche, blízko u britského pobřeží, si plně zachoval starobylé zvyky, z nichž některé sahají až do středověku. Jeho samostatnost byla uznána roku 1226 Jindřichem III., synem Jana Bezzemka, a celý Ostrov patří vlastně paní Hathawayové, která se doposud honosí titulem „dáma ze Sarku", jsouc jedním z potomků větve, která vládla na ostrově od časů královny Isabely. Jako v dřívějších dobách, je každý ze 75.000 obyvatel ostrůvku povinen pracovat dva dny pro svou paní. Za to užívá obyvatelstvo, mluvící dávným normandským nářečím, výsady, že nemusí platit daní. Nepotřebuje policie a nezná slastí politických sporů. Má svůj parlament, složený ze zástupců čtyřiceti rodin, jež se scházejí jednou za rok, ale jeho rozhodnutí musí být předtím, než nabudou platnosti, schválena paní Hathawayovou, šťastnou vladařkou tohoto ostrova blažených, jež sama zase je poddanou anglického krále v državě, která Anglii nepůsobí nejmenších starostí. Maličký ostrůvek Lorda Howarda, ležící asi 360 mil na východ od Australie, anglický majetek, má nějakých stopadesát obyvatel a byl nazván zemským rájem pro své nádherné podnebí, krásnou vegetaci a šťastný život, jakému se oddávají jeho občané. Na počátku XIX. století jej často navštěvovali velrybáři, aby se zásobili pitnou vodou, jíž bylo na ostrůvku hojnost. To také přimělo roku 1840 dvě evropské rodiny, že se na něm usadily, pěstovaly tam zeleninu a ovoce a prodávaly je kolem plujícím velrybářským lodím. Když počalo v těchto končinách ubývat velryb, lodi přijížděly již řidčeji a obyvatelé ostrova se „zařídili" na pěstování zvláštních palem, specifických pro tyto kraje, jejichž semena s prodávají na celém světě. Tyto palmové plantáže stačí krýt veškeré potřeby domorodých pěstitelů a vyžadují jen dvou hodin práce denně pro každého z nich. Domorodci jsou tak zvyklí na tento klidný, pravidelný život, že odmítli vstoupit do služeb dvou hotelů, které tam byly zatím zřízeny, ty byly nuceny opatřit si služebnictvo z ciziny. Podobně, jako všem ostatním osobám, které se přistěhovaly na ostrovy a žijí tam pod dohledem „Přistěhovaleckého úřadu", dali domorodci i novému služebnictvu pojmenování „importovaných". Domorodci se žení většinou s domorodkami a země je společným majetkem všech. Při svatbě dostanou mladí manželé kousek země, aby jej vzdělávali. Tento pozemek mohou odkázat svým potomkům, ale nemohou s ním naložit podle své vůle, poněvadž patří celé obci. Poněvadž se všichni zabývají stejnou prací, rozděluje se zisk stejným dílem mezi všechny, vyjímaje ale „importované", kteří musí platit 15 liber daní ročně. Na druhé straně, mají-li domorodci jiné důchody, které neplynou ze společné práce a přesahují 24 libry, odečtou jim je při rozdílení zisku od jejich podílu.
Tak tam řeší hospodářské problémy směrem dolů, takže nemají ani bohatých ani chudých. Bylo by však opravdu škoda, kdyby do tohoto tak šťastného života jednoho dne zasáhla ctižádost nějaké mocnosti, která by si ostrůvek koupila, aby na něm zřídila svou leteckou základnu nebo něco podobného. Ať se to zdá sebe neuvěřitelnější, zalíbíli se někomu nějaký osamělý ostrůvek v Tichém oceánu, může si jej koupit právě tak snadno, jak by si koupil nějaký dům nebo stavební pozemek v městě. „Ostrov Polynesie na prodej. Bližší informace v kanceláři pana X., Brusel." Tento inserát se objevil jednoho dne v jednom z bruselských denních listů a vzbudil velký rozruch mezi dobrodružnou částí obyvatelstva. Kancelář podnikavého prodavače ostrovů byla v mžiku obležena reportéry a nedůvěřivými zájemci. Majitel kanceláře však prohlásil, že nejde o omyl ani podvod, nýbrž to je prostý příkaz majitele, jenž prodává ostrov vzdálený 50 mil od Tahiti. Novináři nelenili a vyhledali slavného majetníka, jenž jim vysvětlil, proč chce prodat svůj ostrovní majetek: „Měl jsem bratra, jenž byl mnoho let úředníkem v Belgickém Kongu. Celý život se nevzdal touhy poznat Tahiti, a když opustil koloniální službu, nemyslil na nic jiného, než jak by uskutečnil svou touhu.
Vsedl na loď plující do Papaete. V Papaete jej předvedli ke královně Pomaré, jež jej poctila svým přátelstvím a důvěrou a vylíčila mu takovým způsobem krásy a půvaby jakéhosi opuštěného blízkého ostrůvku, že můj bratr se rozhodl ztrávit na něm zbytek života. To také učinil s mou peněžní pomocí roku 1922. Po sedmi letech zemřel a já jsem zdědil celý ostrov. Bohužel špatné obchody a finanční obtíže mě donutily k tomu, abych se ostrova zbavil. Vidíte tedy, že v tom není nic zvláštního." Jiný inserát stejného obsahu vzbudil ještě větší pozornost svou ,stylisací: „Kdo si chce koupit ostrov? Prodá se ostrov Tabar o rozloze 300 čtverečních kilometrů. Leží v Tichém oceánu v souostroví Bismarcka, na jih od Ecuadoru. Velkolepá vegetace, nevyrovnatelné podnebí, lov na divokou zvěř i ryby atd. Bližší informace podá . . ." Jako v prvém případě byla i tato nabídka vážná a prodávané království nemělo na sobě nic fantastického až na svou historii, hodnou, aby ji vypsalo pero Julese Verna: Před 43 lety vyplul jakýsi švýcarský mladík Karel Peterson na moře za dobrodružstvími. Při jednom z nich se ztroskotal na pobřeží ostrovu Tabar, divoké země na sever od Země Viléma v jižních mořích. Poněvadž všichni obyvatelé tohoto ostrova byli lidojedi zdálo se, že se tam skončí dobrodružná pouť mladého mořeplavce. Ale snad buď proto, že jeho maso se domorodcům nezdálo příliš vybrané pro slavnostní hostinu, anebo, že na ně učinila dojem jeho osobnost a způsob, jakým se zachránil, stalo se, že místo aby si z něho připravili dobrou pečínku, prohlásili jej za svého knížete. Peterson, jenž dovedl být vděčným, si získal důvěry domorodců a těšil se všeobecné vážnosti.
Náčelník mu dal i svou dceru za manželku. Po smrti náčelníkově nastoupil na trůn a dal si jméno Karel I. Poněvadž spojení s dcerou lidojedovou nemělo dlouhého trvání, oženil se po několika letech s anglickou dívkou Jessie Simpsonovou, z níž udělal královnu Jessie. Oba vládli nad věrnými tabarskými poddanými celých dvacet let. Jejich poddaní, kteří se zatím vzdali kanibalských zvyků, se věnovali na naléhání panovníkovo chovu vepřů. Ale v předvečer dne, kdy měl Karel být oficiálně uznán celým světem, královna náhle onemocněla a pařížští lékaři, kteří byli přivoláni k nemocné, nařídili odjezd královny do Evropy. To bylo důvodem k tomu, aby i král se rozloučil se svou zemí a usadil se trvale ve Francii. Proto se však ještě nechtěl vzdát plodu svých dobrodružství, a poněvadž považoval Tabar za svůj majetek, nabídl jej na prodej za mírnou cenu. Je velmi možné, že by se byl našel kupec, poněvadž na robinsonovský život se najdou vždycky zákazníci. Na neštěstí však král, který neznal mezinárodního práva, nepočítal s tím, že souostroví Bismarckovo, jež před světovou válkou patřilo Německu, je nyní pod vládou Anglie a že Londýn nemá mnoho chuti dát si rozprodat své državy. Poněvadž ve většině případů nemá žádný soukromník práva prodávat ostrovy ztracené v Tichém oceánu, koupil si bohatý Angličan Hugo Brassey od vlády ostrov Queensland Dunk, aby na něm,ztrávil své líbánky. Při podpisování prodejní smlouvy poznamenal úředník s úsměvem: „Odpusťte, že vám neodevzdávám tento majetek jako inventář, poněvadž mimo ptáky není na něm ničeho." Proto však nemyslíme, že takové ostrovy hledají jen výstřední novomanželé nebo dobrodružní námořníci. Nedávno na ně upozornila sama Společnost národů, když liga, utvořená z těch, kteří následkem rozpadnutí Rakousko-Uherské monarchie zůstali bez státní příslušnosti, podala Společnosti národů petici, podepsanou šesti tisíci přivrženci v níž žádá, aby jim byl postoupen jeden z opuštěných ostrovů, na němž chtějí založit samostatný stát s maďarským jménem Kilassitatak Ország.
Žádné komentáře:
Okomentovat