Mám moc rád těstoviny. Špagety, široké nudle, makarony... Často jsem nad talířem nudlí v duchu děkoval Benátčanovi Marcu Polovi za to, že nelenil, naučil se v Číně tajemství jejich výroby a po svém návratu od dvora mocného Kublajchána je v roce 1292 představil Evropanům. Jak už to bývá, neděkoval jsem tornu pravému. Je pravda, že uhníst z mouky a vody těstoviny napadlo Číňany. Nedávno jsem četla, že u čínské Žluté řeky byla vykopána miska s nudlemi, stará čtyři tisíce let. Mimochodem, ty nudle byly z prosné mouky. Ale těstoviny znali v Itálii dávno před tím, než se Marco Polo narodil. Zmínka o nich je v první historicky známé kuchařské knize De re coquinaria, O kuchařském umění. V prvním století našeho letopočtu ji napsal slavný římský kuchař a labužník Marcus Gavius Apicius. Popisuje v ní přípravu sekaného masa zapečeného s těstovinami. Dnes jim říkáme lasagne. Ve 12. století, to ještě Marco Polo nebyl na světě, popsal jistý Guglielmo di Malavelle hostinu, během níž se podávaly „macarrones sen logana". Makarony s omáčkou. Těstoviny měly tu výhodu, že v sušeném stavu vydržely velmi dlouho. Ve středověku to velmi ocenily posádky lodí, které námořní republiky jako Benátky, Janov či Pisa vysílaly na dlouhé cesty. Nepočítáme-li námořníky, byly těstoviny zprvu jen pro bohaté. K jejich přípravě byl potřebný zvláštní druh mouky, který se dovážel ze Sicílie. Navíc byla jejich výroba zdlouhavá a pracná, a proto byly velmi drahé. Vše změnil technický pokrok. V 18. století byl vylepšen hnětací stroj a vynalezen lis na těstoviny. Také mouky už bylo dost, a tak se těstoviny rychle rozšířily do celého světa.Naštéstí i k nám.
Žádné komentáře:
Okomentovat