Podivná slečna z domu „U bílého koníčka"

Dům „U bílého koníčka" je ten dům s Evropskou vlajkou naproti Japonskému velvyslanectví.

Ignát Herrmann uveřejnil v IX. ročníku „Květů" (1887) jednu ze svých zajímavých pražských historek „Bankrot páně Křikavův" — v níž líčí postavu nešťastné nevěsty, které ženich utekl od oltáře. Typ takových bytostí nebyl v Praze zvláštností a lze říct, že patřilo takřka k zvyklostem, aby Praha, město drobných měšťáků.,klepaříčků, měla aspoň v každé čtvrti jednu takovou podivínskou (obvykle bohatou) starou pannu. Malá strana měla exemplář nad jiné zajímavý, a Ignát Herrmann, který sice nevěstu páně Křikavovu ve své povídce usídlil někam do okolí Ječné ulice, měl jistě na mysli aspoň částečně soudobý příběh malostranský, neboť hrdinka v té době ještě žila, a její pověst šla po celé Praze. jmenovala se Aloisie Němcová. Tak aspoň ji zapsal Karel Jaromír Erben ve svém „Ukazateli", jako majitelku domu „U bílého koníčka" na Maltézském náměstí — dům čp. 476. -- na Malé straně. Ve skutečnosti se psala Louisa Niernetz a byla dcerou pražského advokáta JUDr Václava Niemetze. Josef Veselý, jeden ze zcela zapomenutých kronikářů pražských (bratr známého Pravoslava), si dal o té slečně vyprávěti svědkem nejvěrohodnějším,totiž malostranským fiakristou Františkem Klečkem,který slečnu Niemetzovou dlouhá léta vozíval „na špacír". Ten prý s ní jednou jel na procházku až na Bílou horu, a tu se stalo, že jejich fiakr musil zastavit právě když z břevnovského kostela vycházel svatební průvod. A jak kočáry předjížděly, stanul kočár se štastonou nevěstou těsné vedle fiakru, v němž seděla slečna Niemetzová. Tehdy prý se podivínská stará panna zadívala na nevěstu a propukla v tak hlasitý pláč, že se kolem jejího vozu všechno sběhlo. ... Ano slečna Louisa kdysi za mlada měla také lásku a také se měla vdávat. Už bylo vše připraveno, už kdekdo věděl o jejím. nastávajícím štěstí, leč ... bílé šaty nevěsty Louisy putovaly do truhly — protože pan ženich si nakonec vzal jinou. A to ne ledajakou jinou. Nejlepší přítelkyni své nevěsty, ale přítelkyni, které slečna Niemetzová prokázala mnoho dobrodiní. Od té doby zanevřela Luisa Niemetzová na celý svět. Nikomu nedůvěřovala. A když r. 1859 zemřel, její otec a ona po něm zdědila dům na Maltézském náměstí, vyhnala z velkého dvoupatrového domu všechny nájemníky a žila v něm úplně sama; jen domovník obstarával nejnutnější. Slečna domácí obývala tři pokoje ve druhém patře a domovník měl malý kumbál v přízemku. Slečna k sobě do bytu nepustila nikoho, ani domovníka ne, ten jí musil všechno obstarávat, a jídlo, které jí nosil, podával jí okénkem ve dveříčh — dál nesměl. V bytě pak žila slečna obklopena drobným zvířectvem, měla spoustu ptáků, ale také prý spoustu koček ... byl to byt, v němž opravdu bylo asi utrpením žít ...V té době se počalo tomu malostranskému domu říkat „U sedmi čertů" a slečně domácí „Čertovka". Proč? Na to se zeptejte vyhnaných nájemníků. Ti se postarali, aby se o nešťastné podivínce i jejím paláci dověděl každý jen to nejhorší. A vskutku také se Malostraňáci slečně Niemetzové vyhýbali a o jejim domě šla jedna zvěst, že tam straší. Později slečna Niemetzová dala na vrata tabulku: „Zde jsou byty k pronajmutí." Leč, kupodivu nikdo se nechtěl do domu nastěhovat. Nebyla příčinou ovšem jen jeho strašidelná pověst, ale ještě i cosi jiného,nemožné podmínky slečny domácí. Ta totiž každému, kdo se o byt přece jen zajímal, řekla, že se jí musí písemně zavázat, že v najatém bytě nebude do zdi ,a nikam jinam tlouct hřebíky a že postele, skříně a všechen nábytek postaví nejméně půl metru od stěn. Každý nad tím kroutil hlavou, a ti, kdo se přece jen nastěhovali, myslili, že podivínskou domácí z těch nesmyslů vykurýrují; nevykurýrovali, slečna byla přísná, a když zjistila, že nájemnik nedodržel slib, ještě ten den (podle smlouvy) ho dala vystěhovat na ulici. Nakonec tedy zůstal dům přes 30 let (1859-1895) opravdu prázdný a na malostranskou „čertoyku"kde kdo hleděl zle a hudroval. ...A přece veškeré to podivínství slečny Luisy Niemetzové mělo svůj důvod. Starý ten dům, v němž bydlil v letech 1695 až 1720 dobročinný pan Jan Straka z Nedabylic (zakladatel Strakovy akademie), byl jím nákladné vyzdoben vzácnými malbami, nástropními i nástěnnými: když jej r. 1837 koupil za 15.000 zl. advokát Niemetz, jeho dcera Luisa se zapřisáhla, tuto krásnou památku ušetři, že ji nedá zničit od všelijak nepořádných nájemníků. A tak opravdu uchovala dům „U bílého koníčka" až do své smrti 23. prosince 1895, načež jej odkázala Šedivým sestrám. Šedivé sestry ovšem vůbec nezajímala skvělá drahocenná výzdoba domu, ani vděčnost k památce páně Strakově, a již rok po pohřbu nešťastné „čertovky" — snad ze strachu před těmi sedmi čertyl — prodaly dům pražské obci, která ovšem nevěděla — jako vždy — nic moudřejšího, než že se dům zbourá. Naštěstí měl zemský výbor tenkrát víc moudrých hlav než dnes,a než obec, a zbourání „Sedmi čertů" zamítl. — Do r. 1912 trvala pak tahačka o „Sedm čertů" mezi obcí a výborem, až to moudřejší výjimečně vyhrál a prázdný dům slečny Niemetzové dostal nájemníky, kteří mohli velmi pilně dbáti zásad „čertovky", něvadž jim asi bylo jedno, maji-li lůžka u zdi nebo půl metru dál — nastěhovali se tam chovanci Deylova ústavu pro slepé. Zajdete-li na vyšehradský hřbitov, abyste se podívali na hrob Boženy Němcové, dejte si chvilku čas a najděte i hrob Luizy Němcové, jež se psala Niemetz. Někde tam hluboko pod zemí už jistě ztrouchnivěly její kosti, ale kdo ví, kdo ví, snad ještě neztrouchnivěly ony svatební šaty, v nichž se dala pochovat. „Pán dal ji mír, kterého nedává svět", zní nápis nad hrobem malostranské ,čertovky`. Podle něho jej snad najdete.