Svatba Alix a Nickyho.

 Takhle krásně popisuje Elisabeth Hereshová ve své knize Alexandra poslední carskou svatbu Alexandry a Nikolaje II.-V Petrohradě už začala zima. Ulicemi fičí ledový vítr a padá první sníh. V této kulise se Alexandra připravuje na svatbu. Smutek dvora má být na jeden den přerušen před počátkem doby půstu, v den narozenin carevny matky Marie Fjodorovny, aby se mohla konat svatba následníka trůnu. 23. listopadu 1894 podepisuje ministr zahraničí Giers, jehož Mikuláš převzal z otcova kabinetu, s hrabětem Voroncovem-Daškovem smlouvu, která upravuje se všemi povinnostmi a právy pro nevěstu sňatek nového cara Mikuláše II. s rozenou princeznou Alix Hesenskou, ted' velkokněžnou Alexandrou Fjodorovnou. Ella popisuje s podrobnou kresbou ve svém dopise královně svatební šaty, které bude mít Alexandra na sobě. Toto psaní svědomité Elly naposledy připomíná královně, že ted' navždy ztrácí svou milovanou Alicky. „Zítra bude Alickyin osud zpečetěn," shrnuje rezignovaně své city v dopise dceři, korunní princezně Friderice (Viktorii). „Mou jedinou útěchou je vědomí, jak si jsou ti oba vzájemně oddáni - ale jinak mne naplňuje starostí myšlenka na nebezpečenství a odpovědnost... - Kéž je Bůh chrání, jí se za ně budu denně modlit. V předvečer jejich svatby tu uspořádám velkou recepci." Ráno dne 14. listopadu 1894 odloží Alexandra smutek a vklouzne do bílých šatů. Jsou vyšívané stříbrem a posety diamanty. Jak odpovídá tehdejším pravi-dlům, má vlasy vyčesány tak, aby obličej na obou stranách rámovala dlouhá úzká kadeř. Jemný závoj patřil kdysi její matce. K carskému sňatku náleží i tradiční, hermelínem lemovaný těžký purpurový sametový plášť. V deset hodin, přibližně dvě hodiny před svatební ceremonií, obdrží v Zimním paláci korunovační klenoty. Je to jeden z kalných petrohradských listopadových dnů. Avšak ve městě vládne slavnostní nálada, která jako by nečekaným slunečním paprskem prozařovala melancholii chmurné doby: oficiální smutek za zesnulého cara je pro tento den zrušen a ve vzduchu se vznáší atmosféra očekávání zvláštní události: sňatku nového cara. Jedenadvacet dělostřeleckých salv zdraví v osm hodin ráno tento den. Již od nočních hodin proudili odevšad do středu města lidé, aby byli co nejblíže veškerému dění. Shromažďují se na Něvském prospektu, po němž pojede cestou do Zimního paláce mladý car s nevěstou, se svou matkou a s dalšími členy rodiny. Jiní se zase tísní před Kazariskou katedrálou, kde je očekáván svatební průvod po ceremonii v Zimním paláci. Odtud až k Palácovému náměstí je už ted' hustá tlačenice. Mnozí lidé si přinesli židle, jiní zase žebříky a z různých kusů nábytku a jiných předmětů se vytvářejí improvizované stupínky, které mají umožnit zahlédnout aspoň letmo jedinečné dění. Mezitím se podél předpokládané trasy tvoří kordon z nejrůznějších vojenských jednotek. V deset hodin dopoledne stojí ve špalíru podle celého Něvského prospektu ve vzorném pořádku pluky v modrých, rudých a zelených uniformách. Když jede Nikolaj v husarské uniformě s bratrem Michailem k Zimnímu paláci, je dav za vojenským kordonem zachvácen vinou nadšení. A jaký pohled se teprve naskytne, když se objeví jako fantastický sen bílý kočár, tažený osmi bělouši. Kromě carské koruny na kočáře a již zdáli viditelných chocholů na hlavách koní jsou pestré jen kameny, které zdobí carské erby po stranách kočáru, a rudě září zlatem vyšívané sametové přikrývky na hřbetech koní. Stejně rudá je i livrej osmi štolbů, na jejichž zádech se skví velký ruský dvouhlavý orel ve zlatě. Po obou stranách kočáru sedí s tváří obrácenou do nitra kočáru dvě pážata ve slavnostních uniformách a s bílými pery na přílbách. Nádhera a rituál pocházejí většinou z doby Kateřiny Veliké, pokud jsou ovlivněny byzantskými ceremoniemi - jako například nejvzácnější, drahokamy posázeny zlatý kočár, který byl v posledním okamžiku vyměněn za bílý slavnostní kočár. Ostatní kočáry na sobě mají kromě cenných ornamentů malby od Watteaua, Bouchera a jiných velkých umělců z doby Kateřiny. Následující kočáry velkoknížat a velkokněžen táhne jen šest koní a kočáry dvorních dam táhnou koně čtyři. Mezitím dostává Alexandra v Malachitovém Zimním paláci atributy carské nevěsty, je obklopena houfem dvorních dam. V zeleni komnaty, vykládané sibiřským malachitem, svítí bělost jejích svatebních šatů. Přes prsa dostává - a to jediné má společné s velkokněžnami - rudou stuhu Kateřinského řádu, který jí byl propůjčen u příležitosti jejích zásnub budoucím tchánem a tchyní. Je to jediný řád v Rusku, určený pro ženy. Založil ho Petr Veliký na památku své záchrany, když se se svou armádou octl na Prutu v tísni. „Za lásku a za vlast" je na něm napsáno. Pak dostane Alexandra šperky nevěsty z korunovačních klenotů. Šperky, předepsané pro tuto příležitost, se skládají výhradně z diamantů, které jsou rozesety po celých šatech. K náhrdelníku, náušnicím a dvěma náramkům patří i malá diamantová korunka pro nevěsty. Vlasy, částečně vyčesané vzhůru, částečně splývající ve volných kadeřích, jsou ozdobeny pomerančovymi květy, vypěstovanými v císařských sklenících v ruské části Polska.

 K malému nevěstinu závoji je pak připnut ještě řasnatý dlouhý závoj, který přechází v bohatou kaskádu. Těžký, hermelínem lemovaný purpurový plášť nesou čtyři pážata. Velkokněžny přicházejí ve dvorském šatu - bílém a stříbrném, s čelenkami (kokošníky), jen jejich peleríny mají různé barvy, které přesně odpovídají příslušnosti k jednotlivým větvím rodu Romanovců a jejich hodnosti. Mezitím se oficiální prostory Zimního paláce naplnily - jak se tvrdí - osmi tisíci hosty, pozvanými na svatbu. Hemží se podle stupně důstojnosti a hodnosti v příslušných sálech, k nimž patří Georgijevský sál, koncertní salon, zbrojnice a hala vojevůdců. Změť hlasů odpovídá optickému dojmu, který se tu naskytl. Je to barevné moře rudých, modrých, žlutých a bílých uniforem mezi hedvábnými a saténovými róbami, z nichž září řády a šperky. Promenují tu světští i církevní hodnostáři a starosta města po boku jiných představitelů ruských měst s těžkými řádovými řetězy. V Nikolajevském sále si vykračují důstojníci gardového pluku carevny vdovy v bílých vestách na sněhobílych uniformách a v holínkách nad kolena. Tady tasí sto husarů ve slavnostních uniformách jako na povel šavle, když se objeví jejich čestný velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Generálové a admirálové uprostřed elity carské ruské gardy ve slavnostní uniformě vypínají sebevědomě hrud' vyšperkovanou řády, neboť reprezentují moc této říše. Tady kráčí jako bytost z jiného světa metropolita a několik vyšších ctihodných duchovních pravoslavné církve s mohutnými splývavými plnovousy a zlatem vyšívanými mitrami. Jinde se zase baví více či méně plynnou franštinou vysoce dekorovaní vyslanci nejrůznějších zemí s ministry dvora a státní rady. Tu se zase při setkání zdraví dva ruští generálové - jeden z nich je Čingischán, přímý potomek muže, jehož jméno kdysi otřáslo ruskými dějinami (a nejenom jimi). Vedle nich vyvolávají pozornost exotičtí reprezentanti svých zemí, jako například představitel Siamu, vrchní rabín karaimskych Židů a metropolita z Jeruzaléma v dlouhém světle modrém hedvábném chalátu - nebo zase nejvyšší hlava mohamedánů, důstojný kmet, nepřítomně pohroužený v tichou kontemplaci uprostřed družného shonu. Náhle si razí cestu mezi všemi ministr carského dvora. Sděluje carovi, že je vše připraveno. Za několik okamžiků zazní třiapadesát dělových salv. Plni očekávání se řadí všichni přítomní do průvodu. Už je také vidět první ceremoniáře, kteří nesou carské insignie - diamantového říšského orla a korunu, obojí z ryzího zlata, následuje houf dvorních adjutantů a dam s maršálem carského dvora v zářící uniformě. S jistým odstupem přichází carevna vdova, Marie Fjodorovna, doprovázena králem dánským (svým otcem, jako nejstarším hostem mezi královskými příbuznými) - a konečně je tu i nevěsta. V zářivé bělosti, v níž se třpytí diamanty, skýtá nadzemsky pohled. Pomalu a majestátně kráčí s bledou vážnou tváří davem. Po jejím boku mladý car. Z uctivého ticha se ozve provolávání: „Bože, cara chraň!" „Ať dlouho žije náš car!" Za carem přichází dvorní ministr, hrabě Voroncov-Daškov s adjutantem a pak následují příslušníci rodiny (seřazeni podle stáří a důstojnosti): velkokněžna Marie Alexandrovna (sestra cara Alexandra a teď vévodkyně z Edinburghu a Saska-Coburgu-Gothy) po boku řeckého krále, potom řecká královna po boku velkovévody Arnošta Ludvíka Hesenského, velkovévoda Alfréd ze Saska-Coburgu-Gothy po boku princezny Alexandry, princezna Irena (Alexandřina sestra) s princem z Walesu (Albert Eduard), princ rumunský po boku velkokněžny Marie Pavlovny, princ Jindřich Prusky (švagr Alexandřin - manžel její sestry Ireny, jako zástupce císaře Viléma) po boku vel-kokněžny Elly (Alexandřiny sestry); pak následují představitelé jiných vládnoucích rodů: Dánsko, vévoda z Yorku (Alexanďřin a Nikolajův bratranec Jiří, pozdější král Jiří V.); Meklenbursko-Schwerin, princ Jiří Recký, princ Badenský, princezna Oldenburská, princ Sasko-Altenburský, ostatní velkoknížata, družičky atd. Někteří z anglických příbuzných mají ruské uniformy - uniformy ruských dragounů a uniformy jistého kyjevského pluku - zatímco vévoda z Yorku Jiří vystupuje jako kapitán britského námořnictva.

Dopis Alexandřiny sestry Elly královně Viktorii s poznámkou o svatbě a s nákresem nevěstiných svatebních šatů

 Zdaleka ne všichni hosté se vejdou do kaple, v níž se koná svatební ceremonie. Většina slyší ze sousedních místností zpěvy, které zaznívají od počátku mše. Snoubence neoddává metropolita, nýbrž dvorní duchovní. Metropoliti a arcibiskupové jsou v pravoslavné církvi stejně jako mniši duchovními, kteří žijí v celibátu, a nemohou tedy udílet jiným svátost manželskou. Na rozdíl od popa z ostatního kléru, který může být i sám ženatý. Církevní obřad je pln symbolických rituálů, které na Alexandru s jejím sklonem k mystice působí hlubokým dojmem. Na oltáři leží oba prsteny, tradičně jeden ze zlata pro ženicha a druhý ze stříbra pro nevěstu - přičemž stříbro má symbolizovat měsíc a zlato slunce: z ženicha se má na nevěstu přenášet lesk a síla. Alexandra a Nikolaj drží v ruce svíci. Doba, po kterou hoří, symbolizuje délku života jejich nositele v poměru ke druhému. Zbytek svíce zůstane u domácí ikony. Během celé ceremonie jsou nad hlavami Alexandry a Nikolaje drženy koruny. Symbolizují přání, aby Bůh korunoval uzavíraný svazek slávou a ctí. Při trojím obcházení oltáře, kdy oba následují kněze, zastupujícího Boha, který má ukázat pravou cestu - jsou dále nad nimi neseny koruny. Po dlouhých modlitbách a opakovaném vzývání, přerušovaných mocným zpěvem, podá kněz napřed ,Nikolajovi a pak Alexandře kalich, v němž je smíšeno červené víno s vodou - jako symbol, že od nynějška budou sdílet radosti i strasti... Po konverzi na pravoslavnou víru a po smutečních obřadech za zesnulého cara se Alexandra potřetí setká s pravoslavným světem své nové domoviny. A tak se ocitá od nynějška plně v jejím zajetí - více než kterákoli Ruska, jež od narození v této víře vyrůstala. Když novomanželé a svatební společnost vycházejí z paláce, propukne nepředstavitelná bouře jásotu.

Dopis Alexandřiny sestry Elly královně Viktorii s poznámkou o svatbě a s nákresem nevěstiných svatebních šatů .

Navzdory kordonu stráží se jen stěží daří proniknout až ke Kazariské katedrále a pak dále razit cestu po Něvském prospektu k Aničkovovu paláci. Když Alexandra a Nikolaj ve společném kočáře provázeném jezdci na koních vjíždějí do paláce, jsou přivítáni čestnou gardou hulánského pluku tělesné stráže. V jejich pokojích je očekává carevna vdova, podle ruské tradice s chlebem a solí. „Nepopsatelné úchvatná ceremonie," telegrafuje Alexandřina sestra Ella do Anglie, „...Naše milá Alicky vypadala kouzelně, bohoslužba byla krásná a sugestivní, byla velmi důstojná a udělala jistě ten nejlepší dojem." - „Nicky je velice šťastný muž, že má tak milou a okouzlující ženu...," píše její bratranec Jiří královně do Anglie. „...Nevěsta kráčela velice majestátně a zdála se bledá, s melancholickým a šťastným výrazem tváře...," popisuje svůj dojem plukovník Ellis. A princ z Walesu Albert Eduard hlásí jen lakonicky: „Svatba skončila ve dvě, velmi působivá, Alicky vypadala krásně, velké nadšení obyvatelstva..." U tabule den před svatbou si princ z Walesu zkoumavě prohlížel Nikolaje a prohodil: „Je úžasné, jak velice se z profilu podobáš caru Pavlovi..." Tato poznámka nebyla příliš šťastná, i když možná anglickému korunnímu princi nebylo známo, že car Pavel I. byl v roce 1801 zardoušen vlastní palácovou stráží. Nikolaj vezme poznámku dobromyslně na vědomí. Jeho sympatie k Anglii tím neutrpí újmu. Když mu pak příštího dne blahopřeje velitel jeho Preobraženského pluku tělesné gardy k sňatku „s německou princeznou", odporuje mu: „Pro mě je to anglická princezna!" Za tím se skrývá snad i carův protiněmecky postoj, který zdědil už po otci a po celý život jej zcela nepřekonal. Kvůli dvornímu smutku, přerušenému jen po dobu svatební ceremonie, se nepořádá žádný ples. Protokolu bylo v minulých dnech učiněno zadost recepcemi pro hosty ze zahraničí, pro členy státní rady a diplomatického sboru. V Aničkovově paláci očekává Nikolaje á Alexandru
tisíce blahopřejných telegramů a darů. Ještě téhož večera se oba pustí do odpovědí na některá přání a zásilky. Až pozdě do noci zůstává spousta zvědavců před palácem a provolává slávu, dokud se konečně neobjeví mladý pár u okna. Alexandra vpisuje Nikolajovi do deníku: „Od nynějška už nebude žádné odloučení. Ted' jsme konečně sjednoceni v pevně ukutém svazku pro společný život; a až tento život skončí, setkáme se opět v jiném světě a zůstaneme věčně pospolu..."A ja jen dodám,Alix ani tehdy netušila jakou krutou pravdu do deníčku napsala.