Kde začala cesta generála Franka aneb podivný úkol kapitána Bebba.

 V sobotu 11. července 1936 odstartoval z croydonského letiště ve Velké Británii šestimístný stroj „Dragon Rapid", patřící společnosti „0lley Aírways Company of Croydon". Za jeho řídicí pákou seděl kapitán Salis Bebb, jeden z nejlepších anglických pilotů. Začal let, o němž nikdo nemohl předpokládat, jak a kdy skončí, a o jehož opravdovém smyslu vědělo jen několik málo lidí. „Poletíme napřed s několika cestujícími na delší výletní cestu," řekl Bebbovi Louis Bolín, londýnský dopisovatel španělského listu „ABC", když ho najímal do svých služeb. „A pak, pak se ještě uvidí ..." Pokyn k uskutečnění této cesty mu dal jeho šéfredaktor markýz Luca de Tena, který zase jednal z příkazu generála Sanjurja a Moly. O jejím pravém důvodu nevěděl ani on mnoho, znal vlastně jen trasu. Do Bebbova letadla nastoupili kromě Bolína další účastníci výletní cesty, vybraní jiným zasvěceným člověkem, britským publicistou a historikem Douglasem Jerroldem: někdejší major Scotland Yardu Hugh Pollard ci jeho dcera Diana se svou přítelkyní Dorotheou Watsonovou. Tato podivná příprava, připomínající scénu ze špionážního filmu, se musela odehrát jen proto, že v celém Španělsku nebylo k sehnání takové letadlo, které by na cestách mezi Kanárskými ostrovy a jistým místem v Maroku nebudilo příliš velkou pozornost. O tom všem ovšem neměl Bebb ani tušení. Podle Bolínových pokynů zamířil napřed do Lisabonu a pak do Casablanky. Na první zastávce se španělský novinář sešel s generálem Sanjurjou, na druhé se svým šéfredaktorem, od něhož dostal příkaz odletět do Las Palmas, a nepřijde-li do 31. července jiná zpráva, vrátit se zpět do Anglie. Protože do té doby měla být složitá operace, o niž šlo, bud' uzavřena, anebo odložena. Let na Kanárské ostrovy proběhl bez zvláštních příhod. V Las Palmas se však stalo něco, co mohlo celou akci zmařit a s čím v Londýně nikdo nepočítal: letištní úředník žádal na Bebbovi zvláštní povolení k pobytu na ostrovech. Záležitost se dostala až ke guvernérovi,který však po konzultaci s Madridem rozhodl, aby cestujícím z Velké Británie nebyly činěny žádné potíže. Společnost se mohla odebrat na prohlídku města o Bebb si šel odpočinout do hotelu 18. července ve čtyři hodiny ráno probudilo britského pilota prudké zabušení na dveře.

 Vstoupil španělský důstojník, postavil se do pozoru a poněkud slavnostním hlasem řekl: „Kapitáne, splníte ještě jeden úkol. Připravte se k odletu!" Bebb se na nic neptal, dostal přece dobře zaplaceno. Na rozjezdové ploše už stál připravený „Dragon Rapid". Z letištní budovy vyšel hlouček důstojníků, v jejich středu otylejší, hladce vyholený muž ve vycházkovém obleku, který se zastavil před pilotem a podal mu ruku. „Jsem generál Franco .Generál byl až doposud vojenským guvernérem na Kanárských ostrovech, v jakémsi lepším vyhnanství, protože o něm bylo známo, že je zapřísáhlým nepřítelem republiky. Demokratičtí politici si mysleli, že v této izolaci nebude moci udržovat spojení s ostatními reakčními vojenskými činiteli. Mýlili se. V plánu na povstání proti vládě lidové fronty, „alzamiento nacional", jak říkali, hrál Franco důležitou roli. Generál Mola, hnací motor spiknutí, a Sanjurjo, jeho hlava, který dlel v emigraci v Portugalsku, s ním počítali na místo velitele jednoho z důležitých center povstání, v Maroku. Několik událostí, jež se sběhlo v první polovině července 1936, přimělo generály k rychlejšímu jednání. Mola se rozhodl spustit „alzamiento nacional" 17. 7. v 17 hod. Ve Španělském Maroku měl vést povstání do příchodu generála Franca podplukovník Yague. Do svých plánů zasvětil všechny velitele pluků praporů a další činitele. Jen tři z vysokých hodnostářů o chystaném převratu nevěděli: vládní komisař Artur A. Buylla a generálové Quinto Romerales a Gómez Morato. A přece právě zde nechybělo mnoho a „alzamiento nacional" mohlo ztroskotat. V Melille se sešli spiklenci k poslední poradě 17. července ráno. Jeden příslušník falangy však o tom podal zprávu generálu Romeralesovi, a ten ihned poslal na místo schůzky vojáky a policii, Ti sice obklíčili budovu, ale nenapadlo je přerušit telefonické spojení. Spiklenci si zavolali na pomoc spolehlivý oddíl cizinecké legie, který vládní vojáky bez boje odzbrojil. Tím však vypuklo povstání o několik hodin dříve a hrozilo nebezpečí, že je vláda hned v zárodku potlačí. Vzbouřenci nevěděli v prvních chvílích, co dělat. Naštěstí pro ně však vládla bezradnost i na druhé straně. Ministerský předseda Casares Quiroga sice nařídil telefonicky Romeralesovi, aby zatkl vůdce vzpoury, ale v té době se již chopil iniciativy spiklenecký důstojník Seguí, obsadil všechny veřejné budovy a nešťastný generál již neměl nikoho, kdo by jeho rozkazy provedl. Když volal Quiroga do Melilly podruhé, byl už Romerales mrtev. Nato ministerský předseda telefonoval do La-rache, kde dlel další generál věrný republice, Morato. „Poslyšte, co se to děje v Melille?" „V Melille? Nic. Proč?" „Zdá se, že tam povstala posádka!" Morato ihned opustil město a letěl do Melilly. Jakmile však vkročil na přistávací plochu, byl povstalci zatčen. Zatímco se Madrid pokoušel udělat si alespoň přibližný obraz o tom, co se děje v Maroku, byla již spiklenecká akce v plném proudu. V Tetuánu povstal plukovník Juan Beigbeder a vysoký komisař Aivarez Buylla se musel zabarikádovat ve své rezidenci. I sem telefonoval zoufalý Quiroga a zapřísahal všechny úředníky věrné vládě, aby vydrželi, že druhého dne jim pošle na pomoc loďstvo a válečné letectvo. Mezitím však vypukla vzpoura i v dalších místech, a vláda lidové fronty stála najednou před faktem, že už nemá v Maroku takřka nic, co by tam mohlo obnovit její moc. Ještě tu byla jedna možnost: ozbrojit dělníky. Delegace, které s tímto požadavkem přícházely, však Quiroga odmítal. Jediné, co udělal, bylo, že poslal k africkým břehům tři torpédoborce, a Ceutu, další centrum povstání, nechal letecky bombardovat. 17. července sice hlásil madridský rozhlas, že „vláda považuje síly, jimiž disponuje, za dostatečné, aby povstání potlačilo," ale to už v tomto okamžiku nebyla pravda. V noci na 18, července vysílala stanice v Ceutě heslo spiklenců určené pro generály na pevnině: „Nad celým Španělskem je nebe bez mraků." Všeobecné vzpouře se už nedalo zabránit ... Nastala chvíle, kdy měl na scénu vstoupit generál Francisco Franco. V době, kdy se schylovalo k akci, však trčel stále ještě ve svém sídle na Tenerife. protože nesměl bez souhlasu vládních míst opustit ostrov: Pomohla mu však neuvěřitelná náhoda. V Las Palmas se smrtelně zranil generál Balmes a Franco dostal povolení státního podtajemníka ministerstva války zúčastnit se pohřbu. Krátce po půlnoci 17. července vstoupil Franco v doprovodu své ženy a dcery na motorovou loď a začal tak cestu, která ho měla dovést až na nejvyšší místo španělského státu. 18. července brzy ráno se spolu s generálem Orgazem zmocnil Las Palmas a mohl nastoupit do Bebbova letadla, které tu na něho několik dní čekalo. Ráno před sedmou hodinou startoval letoun k poslednímu cíli dlouhé cesty. Franco se„ díval netrpělivě z kabiny na zem. Konečně se objevilo na obzoru město se štíhlými věžičkami minaretů a s labyrintem uliček, tržišť a průchodů. Tetuán — sídlo povstaleckého štábu. Na letišti stály nastoupeny roty cizinecké legie. Třeskly pažby pušek a podplukovník Yague podával hlášení: „Generále, Španělské Maroko je ve vašich rukou .. Kapitána Salise Bebba si v těch chvílích nikdo ani nevšímal. Až později, když už byla slavnostní ceremonie u konce, za ním opět přišel Luis Bolín a nařídil mu připravit stroj k dalšímu letu — napřed do Biarritzu a odtud do Říma, kde se měla odevzdat oficiální žádost italské vládě, aby dodala povstalcům vojenská letadla. Teprve pak mohla skončit desetidenní podivuhodná cesta britského kapitána, který se, aniž by to byl tušil, zasloužil o zdar akce, kterou začala španělská občanská válka.