Je to už jen vzpomínka a na jejím konci zní klapot mlýna.Klapot dřevěných kol,doprovázeny zpěvem splavů,ten měkký uklidnující hluk,který naplnoval mnoha údolí řek,a který nenávratně dozněl.Zůstala jen mlýnská stavení hledíci smutně v zrcadla vod a zvolna trouchnivějící kola.A přeci tu bylo tolik života a ruchu.Proč z toho něco neosvěžit.Postavit vodní mlýn nebylo zase tak lehké.Již k vyhledání vhodné vody bylo třeba hodně zkušenosti a citu.Dostatečný průtok a spád a údolní terén musel poskytnout i dobré místo pro vybudování náhonu a jezu.Podle vodních podmínek byly stavěny tři druhy mlýnu,na vrchní,střední a dolní vodu.Jezem vzedmutá voda se vedla náhonem na kolo.Mlýny na vrchní vodu se nestavěly jen na proudící vodě,ale velmi často,hlavně na Vysočině a v jižních Čechách,byly zakládány i pod hrázemi rybníků,které měly dostatečný průtok vody.Mlýny na střední dobu byly méně rozšířené.Jak už název říká,padala zde voda na lopatky v půli kola.Byly zakládany na vou bohatších potocích a říčkách.Za to mlýny na spodní vodu byly rozšířeny hojně.Splav zpravidla nedaleko mlýna,přiváděl vodu do klesajícího náhonu,kde prudký proud vody narážel na spodek kola a otáčel jim .Kola těchto mlýnu byla obvzlaště široká a udivovala i svým průměrem.Říkalo se jim hřebenáče,kdežto kola na střední vodu byly vlky.Krásné stavby těchto mlýnů stávaly na střední Vltavě,zejména na Horním a Dolním Lipovsku.Dnes jsou už bohužel pohřbeny pod vodami přehrady.Ale mlýny na spodní vodu byly i v Praze na prudkém toku Čertovky,jako by stvořeném pro jejich pohon.Kdysi tu klapaly tři.Byl to Maltézský mlýn Štěpánovský,z něhož se zachovala budova mlýna a kolo hřebenáč,které je dnes chráněnou technickou památkou.
Druhý byl mlýn Zlomkovský,ten stával za Nosticovou jizdárnou.V roce 1583 jej koupil nejvysší pulkrabí pan Vilém z Rožmberka.Byl to veliký mlýn,měl dokonce čtyři kola,které bystrá voda Čertovky dokázala pohánět,čtyři stoupy,a mleli v něm poddaní ze všech purkrabských statků.Do dnešní doby se z mlýna dochoval jen soupis inventáře z roku 1588,kde písař Jan Borš vyčítá předměty mlynářské práce,jejichž jména nám dnes znšji tak kouzelně krásně-vaškrdy,tamilice,šiřiče,zaglejčeky,proseječky struněné,strychy vokovaný a jiná roztodivná pojmenování.Třetí mlýn byl hut,z něhož zbylo jen vodní kolo.Mlýnské prostředí,většinou samota,obklopené zelení přírody,měkký šum proudící vody,zdravá práce i styk se základem lidské obživy,se zrnem,utvářely charakter lidí pracující v srdečné družnosti ve mlýně.Mlynář byl panem otcem nejen chase,ale i vesničanům v blízkém okolí. Pak byla posloupnost podle práce a let- stárek,mládek,prášek.Jak krásně česky všechna ta jména zněla.Občas přišel krajánek,to byl většinou vysloužilý stárek.Přinášel na mlýnskou samotu zprávy ze světa.Večer besedovala chasa na šalandě nebo před mlýnem a krajánkovo slovo bylo středem společnosti.Mlýny měnily tvář krajiny a dávaly ji kouzlo jímavé krásy,jinde zase krajina určovala jejich podobu.V horské krajině nalézáme mlýny dřevěné,na Vysočině zase zase kamenné,přízemní,v jižních Čechách patrové se zdobenými štíty.Několik takových se zachovalo okolo Trhových Svin..Také kláštery měly své mlýny,,obvykle rozsáhlé barokní budovy,někdy zdobené erby a pamětními nápisy,jako bývalý Opatovický mlýn u Třeboně.Krásné mlýny jsou také na jihozápadní Moravě.Zachovalo se tam i několik mlýnů renesančních.U Starého Hobzí v listnatém údolí Dyje je Loucký mlýn.Jméno pochází od premonstratského kláštera Louka u Znojma,kterému kdysi patříval.Je to patrně nejstarší mlýn na Moravě.Připomíná se v listinách už roku 1190.A dosud stojí sice v pozměněné podobě,a voda teče starým,staletým náhonem.Na Šumavě zase byly mlýny veliké jako dvorce,nezřídka na smutných a vzdálených samotách.
Ještě o jednom mlýnu se musím zmínit zvlášt,o tom v Ratibořicích.Božena Němcová ve své nesmrtelné babičce zbásnila kus jeho života i barvu jeho dnů.Jako Barunka Panklová ve mlýně i pod lípami před mlýnem naslouchala pověsti a příběhy,které nacházeli cesty k její duši.Mlynářská dcerka Mančinka Rudrová byla její věrná kamarádka.
Mlýn v Babiččině údolí byl postaven v roce 1773,když se dnes spustí voda na mlýnská kola a uslyšíte měkký klapot ve mlýnici,můžete vzpomenout slova Boženy Němcové z Babičky-Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden.Mléči se sjížděli,mlýn začal pomalu svým obyčejným taktem hrkotat,stárek chodil po mlýnici,přehlížeje znaleckým okem,kde by co chybělo,mládek zpívaje běhal shora dolů,zdola nahoru,od koše ke koši a pan otec stál před mlýnici,vítal veselou tváři své lidi....
Je to už jen vzpomínka a na jejím konci zní klapot mlýna.Klapot dřevěných kol,doprovázeny zpěvem splavů,ten měkký uklidnující hluk,který naplnoval mnoha údolí řek,a který nenávratně dozněl.Zůstala jen mlýnská stavení hledíci smutně v zrcadla vod a zvolna trouchnivějící kola.A přeci tu bylo tolik života a ruchu.Proč z toho něco neosvěžit.Postavit vodní mlýn nebylo zase tak lehké.Již k vyhledání vhodné vody bylo třeba hodně zkušenosti a citu.Dostatečný průtok a spád a údolní terén musel poskytnout i dobré místo pro vybudování náhonu a jezu.Podle vodních podmínek byly stavěny tři druhy mlýnu,na vrchní,střední a dolní vodu.Jezem vzedmutá voda se vedla náhonem na kolo.Mlýny na vrchní vodu se nestavěly jen na proudící vodě,ale velmi často,hlavně na Vysočině a v jižních Čechách,byly zakládány i pod hrázemi rybníků,které měly dostatečný průtok vody.Mlýny na střední dobu byly méně rozšířené.Jak už název říká,padala zde voda na lopatky v půli kola.Byly zakládany na vou bohatších potocích a říčkách.Za to mlýny na spodní vodu byly rozšířeny hojně.Splav zpravidla nedaleko mlýna,přiváděl vodu do klesajícího náhonu,kde prudký proud vody narážel na spodek kola a otáčel jim .Kola těchto mlýnu byla obvzlaště široká a udivovala i svým průměrem.Říkalo se jim hřebenáče,kdežto kola na střední vodu byly vlky.Krásné stavby těchto mlýnů stávaly na střední Vltavě,zejména na Horním a Dolním Lipovsku.Dnes jsou už bohužel pohřbeny pod vodami přehrady.Ale mlýny na spodní vodu byly i v Praze na prudkém toku Čertovky,jako by stvořeném pro jejich pohon.Kdysi tu klapaly tři.Byl to Maltézský mlýn Štěpánovský,z něhož se zachovala budova mlýna a kolo hřebenáč,které je dnes chráněnou technickou památkou.
Druhý byl mlýn Zlomkovský,ten stával za Nosticovou jizdárnou.V roce 1583 jej koupil nejvysší pulkrabí pan Vilém z Rožmberka.Byl to veliký mlýn,měl dokonce čtyři kola,které bystrá voda Čertovky dokázala pohánět,čtyři stoupy,a mleli v něm poddaní ze všech purkrabských statků.Do dnešní doby se z mlýna dochoval jen soupis inventáře z roku 1588,kde písař Jan Borš vyčítá předměty mlynářské práce,jejichž jména nám dnes znšji tak kouzelně krásně-vaškrdy,tamilice,šiřiče,zaglejčeky,proseječky struněné,strychy vokovaný a jiná roztodivná pojmenování.Třetí mlýn byl hut,z něhož zbylo jen vodní kolo.Mlýnské prostředí,většinou samota,obklopené zelení přírody,měkký šum proudící vody,zdravá práce i styk se základem lidské obživy,se zrnem,utvářely charakter lidí pracující v srdečné družnosti ve mlýně.Mlynář byl panem otcem nejen chase,ale i vesničanům v blízkém okolí. Pak byla posloupnost podle práce a let- stárek,mládek,prášek.Jak krásně česky všechna ta jména zněla.Občas přišel krajánek,to byl většinou vysloužilý stárek.Přinášel na mlýnskou samotu zprávy ze světa.Večer besedovala chasa na šalandě nebo před mlýnem a krajánkovo slovo bylo středem společnosti.Mlýny měnily tvář krajiny a dávaly ji kouzlo jímavé krásy,jinde zase krajina určovala jejich podobu.V horské krajině nalézáme mlýny dřevěné,na Vysočině zase zase kamenné,přízemní,v jižních Čechách patrové se zdobenými štíty.Několik takových se zachovalo okolo Trhových Svin..Také kláštery měly své mlýny,,obvykle rozsáhlé barokní budovy,někdy zdobené erby a pamětními nápisy,jako bývalý Opatovický mlýn u Třeboně.Krásné mlýny jsou také na jihozápadní Moravě.Zachovalo se tam i několik mlýnů renesančních.U Starého Hobzí v listnatém údolí Dyje je Loucký mlýn.Jméno pochází od premonstratského kláštera Louka u Znojma,kterému kdysi patříval.Je to patrně nejstarší mlýn na Moravě.Připomíná se v listinách už roku 1190.A dosud stojí sice v pozměněné podobě,a voda teče starým,staletým náhonem.Na Šumavě zase byly mlýny veliké jako dvorce,nezřídka na smutných a vzdálených samotách.
Ještě o jednom mlýnu se musím zmínit zvlášt,o tom v Ratibořicích.Božena Němcová ve své nesmrtelné babičce zbásnila kus jeho života i barvu jeho dnů.Jako Barunka Panklová ve mlýně i pod lípami před mlýnem naslouchala pověsti a příběhy,které nacházeli cesty k její duši.Mlynářská dcerka Mančinka Rudrová byla její věrná kamarádka.
Mlýn v Babiččině údolí byl postaven v roce 1773,když se dnes spustí voda na mlýnská kola a uslyšíte měkký klapot ve mlýnici,můžete vzpomenout slova Boženy Němcové z Babičky-Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden.Mléči se sjížděli,mlýn začal pomalu svým obyčejným taktem hrkotat,stárek chodil po mlýnici,přehlížeje znaleckým okem,kde by co chybělo,mládek zpívaje běhal shora dolů,zdola nahoru,od koše ke koši a pan otec stál před mlýnici,vítal veselou tváři své lidi....
Žádné komentáře:
Okomentovat