Žilo se dobře,žilo se lehce a bezstarostně v té staré Vídni,a Němci ze severu shlíželi poněkud hněvivě a s opovržením na nás,sousedy na Dunaji,kteří,místo aby byli tuchtig a udržovali přísný pořádek,si požitkářsky dopřávali života,dobře jedli,těšili se ze slavností a divadel a k tomu provozovali vynikající hudbu...Žít a nechat žít-bla známá videnská zásada,která se mi ještě dnes jeví humánnější než všechny kategorické imperativy,a ta se prosadila ve všech kruzích bez odporu.Chudí a bohatí,Češi a Němci,Židé a křestané žili přes občasné škádlení mírumilovně spolu,dokonce i politická a sociální hnutí postrádala tu strašlivou nevraživost,již proniklo do krevního oběhu doby až jako jedovatý pozůstatek první světové války.Ve starém Rakousku se k sobě soupeři chovali ještě kavalírsky,,v novinách nebo v parlamentu se sice osočovali,ale pak seděli po svých ciceronských tirádách titíž poslanci seděli pak pospolu u piva a kávy a tykali si.
Dokonce když se Lueger,vůdce antisemitské strany stal starostou města,nezměnilo se v soukromém styku ani nejmenší a já osobně musím vyznat,že jsem jako Žid nepocítil ani e škole,ani na univerzitě,ani v literatuře tu nejmenší překážku nebo pohrdání.Z novin ještě na člověka nečišela nenávist jedné země k druhé,jednoho národa k druhému,neoddělovala člověka od člověka a národ od národa,onen pocit státnosti a masovosti nebyl ještě ve veřejném životě tak odporně silný jako dnes,svoboda v soukromém konání a tolerance se považovaly za samozřejmost dnes už sotva představitelnou,na snášenlivost se nenahlíželo jako na změkčilost a slabost,nýbrž byla chválena jako síla etická.
Nebot století,v němž jsem se narodil a byl vychován,nebylo stoletím vášní.Byl to spořádaný svět,s jasným rozvrstvením a mírnými přechody,svět bez kvaltování.Rytmus nových rychlostí se ještě nepřenesl z auta,telefonu,radia,letadla na člověka,čas a věk měly jiný rozměr.Žilo se pohodlněji,a když se pokouším vyvolat si v představách postavy dospělých,kteří mě obklopovali v dětství,vybavuje se mi jak mnozí z nich byli předčasně obtloustlí.Můj otec,můj strýc,prodavači v obchodech,filharmonikové u svých pultů,ti všichni byli ve svých čtyřiceti letech korpulentní,důstojní pánové.
Chodili pomalu,mluvili odměřeně a při rozhovoru si hladili své pěstěné,často už prošedivělé plnovousy.Ale šedivé vlasy byly jen dalším znakem důstojnosti a usedlý muž se vědomě vyhýbal mladistvým gestům a veselosti jako něčemu nevhodnému.Ani z doby raného dětství,kdy mému otci nebylo ještě ani čtyřicet let,si nemohu vybavit,že bych ho viděl vyběhnout nebo seběhnout schody nebo cokoli dělat ve zjevném spěchu.
Spěch se považován nejen za neslušný,ale ve skutečnosti byl i zbytečný,nebot v tomto stabilizovaném měšťáckém světě s jeho nesčetnými malými pojistkami a zadními vrátky se nikdy nic nestalo náhle,případné katastrofy se odehrávaly venku,na periferii světa a dobře izolovanou stěnou zajištěného života pronikly.Burská válka,Rusko-Japonská válka,ba ani balkánská nezasáhly do existence mých rodičů ani v nejmenším.
V novinách přehlíželi všechny zprávy s bojišť právě tak lhostejně jako sportovní rubriku.A vskutku co jim bylo po tom,co se dělo mimo Rakousko,co to změnilo na jejich životě.V jejich Rakousku v oné klidné epoše žádné nenadále zničení hodnot,žádné státní převraty neexistovaly.
Jestliže jednou papíry na burze klesly o čtyři nebo pět procent,už se to nazývalo krachem a s vráskami na čele se mluvilo o katastrofě.Více ze zvyklostí než ze skutečného přesvědčení se naříkalo na vysoké daně,které ve srovnání s oněmi po válce de fakto znamenaly jen jakési malé spropitné pro stát.
Žilo se dobře,žilo se lehce a bezstarostně v té staré Vídni,a Němci ze severu shlíželi poněkud hněvivě a s opovržením na nás,sousedy na Dunaji,kteří,místo aby byli tuchtig a udržovali přísný pořádek,si požitkářsky dopřávali života,dobře jedli,těšili se ze slavností a divadel a k tomu provozovali vynikající hudbu...Žít a nechat žít-bla známá videnská zásada,která se mi ještě dnes jeví humánnější než všechny kategorické imperativy,a ta se prosadila ve všech kruzích bez odporu.Chudí a bohatí,Češi a Němci,Židé a křestané žili přes občasné škádlení mírumilovně spolu,dokonce i politická a sociální hnutí postrádala tu strašlivou nevraživost,již proniklo do krevního oběhu doby až jako jedovatý pozůstatek první světové války.Ve starém Rakousku se k sobě soupeři chovali ještě kavalírsky,,v novinách nebo v parlamentu se sice osočovali,ale pak seděli po svých ciceronských tirádách titíž poslanci seděli pak pospolu u piva a kávy a tykali si.
Dokonce když se Lueger,vůdce antisemitské strany stal starostou města,nezměnilo se v soukromém styku ani nejmenší a já osobně musím vyznat,že jsem jako Žid nepocítil ani e škole,ani na univerzitě,ani v literatuře tu nejmenší překážku nebo pohrdání.Z novin ještě na člověka nečišela nenávist jedné země k druhé,jednoho národa k druhému,neoddělovala člověka od člověka a národ od národa,onen pocit státnosti a masovosti nebyl ještě ve veřejném životě tak odporně silný jako dnes,svoboda v soukromém konání a tolerance se považovaly za samozřejmost dnes už sotva představitelnou,na snášenlivost se nenahlíželo jako na změkčilost a slabost,nýbrž byla chválena jako síla etická.
Nebot století,v němž jsem se narodil a byl vychován,nebylo stoletím vášní.Byl to spořádaný svět,s jasným rozvrstvením a mírnými přechody,svět bez kvaltování.Rytmus nových rychlostí se ještě nepřenesl z auta,telefonu,radia,letadla na člověka,čas a věk měly jiný rozměr.Žilo se pohodlněji,a když se pokouším vyvolat si v představách postavy dospělých,kteří mě obklopovali v dětství,vybavuje se mi jak mnozí z nich byli předčasně obtloustlí.Můj otec,můj strýc,prodavači v obchodech,filharmonikové u svých pultů,ti všichni byli ve svých čtyřiceti letech korpulentní,důstojní pánové.
Chodili pomalu,mluvili odměřeně a při rozhovoru si hladili své pěstěné,často už prošedivělé plnovousy.Ale šedivé vlasy byly jen dalším znakem důstojnosti a usedlý muž se vědomě vyhýbal mladistvým gestům a veselosti jako něčemu nevhodnému.Ani z doby raného dětství,kdy mému otci nebylo ještě ani čtyřicet let,si nemohu vybavit,že bych ho viděl vyběhnout nebo seběhnout schody nebo cokoli dělat ve zjevném spěchu.
Spěch se považován nejen za neslušný,ale ve skutečnosti byl i zbytečný,nebot v tomto stabilizovaném měšťáckém světě s jeho nesčetnými malými pojistkami a zadními vrátky se nikdy nic nestalo náhle,případné katastrofy se odehrávaly venku,na periferii světa a dobře izolovanou stěnou zajištěného života pronikly.Burská válka,Rusko-Japonská válka,ba ani balkánská nezasáhly do existence mých rodičů ani v nejmenším.
V novinách přehlíželi všechny zprávy s bojišť právě tak lhostejně jako sportovní rubriku.A vskutku co jim bylo po tom,co se dělo mimo Rakousko,co to změnilo na jejich životě.V jejich Rakousku v oné klidné epoše žádné nenadále zničení hodnot,žádné státní převraty neexistovaly.
Jestliže jednou papíry na burze klesly o čtyři nebo pět procent,už se to nazývalo krachem a s vráskami na čele se mluvilo o katastrofě.Více ze zvyklostí než ze skutečného přesvědčení se naříkalo na vysoké daně,které ve srovnání s oněmi po válce de fakto znamenaly jen jakési malé spropitné pro stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat