Prusové v Novém Městě na Moravě--Vzpomínky na rok 1866-1.část

Dostal se mi do rukou krátký spisek od účastníka Prusko-Rakouské války Josefa Jelínka.Pěkně zde popisuje přítomnost Prusů v Novém Městě na Moravě,rád se s vámi o jeho vyprávění podělím,takže dnes 1.část.------------------------------------------------------------------------------------------------------V létě 1870, čtyři roky po bitvě, byl jsem jako malý studentík s několika kamarády na bojišti královéhradeckém po prvé; krátce potom, když můj otec pro mne do Králové Hradce přijel, aby mne odvezl na prázdniny, byl jsem tam s ním po druhé. Stopy bitvy byly tehdy ještě velmi patrné; vzpomínka na hromadné hřbitovy, na přečetné, po celém kraji rozseté hroby, na rozvalené náspy na Chlumu, za nimiž rakouské baterie do posledního dechu hájily ústup vlastní armády, a na to, co jsem od sdílných venkovanů tamních zvěděl, žije ve mně dosud. Minulého léta navštívil jsem bojiště kralovéhradecké po třetí. Staré dojmy ve mně ožily, a s nimi první vzpomínky na celou řadu příhod, které se udály v roce 1866, když byli Prusové v Novém Městě. Když pak krátce potom v Novém Městě jsem se v kruhu přátel o některých těch episodách rozhovořil, byl jsem vyzván, abych pro zachováuí paměti z těch dob zapsal, co mi známo. Je nás již málo, velmi málo, kteří jsme jako chlapci tu vojnu „prodělávali", ti staří již dřímou věčný sen pod lipami na Kostelíčku, a proto rád se podjímám toho úkolu ; snad to někoho bude přece zajímat. Přes to, že je tomu od té doby více než 60 roků, jsou mé vzpomínky na pohnutou onu dobu docela svěží, vidím některé výjevy dnes tak jasně, jako tehdy a pamatuji se na vše přesně. Píši-li paměti hocha, tenkrát ne zcela devítiletého, prosím laskavé čtenáře, aby nebrali je za výmysl, píši to, co jsem viděl a zažil ; to, co jsem tenkrát i později slyšel vypravovati, jako takové označuji. Ostatně mám za to, že mne ti z mých krajanů, kteří mne znají, z nepravdomluvnosti viniti nebudou. Dotýkám-li se tu i tam věcí, které se bezprostředně v Novém Městě neudály, či-ním tak jen k vůli souvislosti a lepšímu porozumění celého svého vypravování. V Pardubicích, v zimě 1927-28. Jos. Jelínek................................................................................ PŘEDZVĚSTI VÁLKY................................................................................................... V roce 1864 vypukla válka mezi Dánskem a Pruskem, ,které si činilo si nároky na dánské provincie Slesvik a Holštýn. Za vydatné pomoci rakouských vojsk poraženi byli Dánové v krvavé bitvě u důppelských, silně opevněných šanců, jakož i v námořní bitvě u Helgolandu, kde dánské loďstvo poraženo bylo rakouským loďstvem pod velením admirála Tegetthofa, pozdějšího vítěze nad italským loďstvem u Lisu v roce 1866. Prusko tehdy válečného loďstva ještě nemělo. Tažení skončilo pro Prusko vítězně, přineslo mu obě zmíněné provincie, ale od té chvíle stali se z obou dosavadních spojenců, Rakouska a Pruska, soupeřové, zprvu tajní, ale čím dále, tím zjevnější. Neboť Prusko usilovalo již dávno o to, aby vytlačilo Rakousko z jeho vedoucího postavení v tehdejším německém „Bundu", svazu to četných států a státečků, z nichž některý nedosahoval ani velikosti novoměstského hejtmanství, čemuž ovšem se dvůr rakouský všemožně bránil. Prusko, opojeno vítězstvím nad Dány a seznavši z bezprostředního názoru slabosti ve vedení a výzbroji rakouské armády, bylo čím dále tím troufalejší, a tak bylo brzo jisto, že dojíti musí k válce s Pruskem. Počátkem r. 1866 nabývaly zprávy o brzké vojně již větší určitosti, a i do našeho, tehdy ode všeho odříznutého Horácka dolehly neblahé první zvěsti. Přirozeně, že všechny sporé zprávy byly předmětem živých rozhovorů mezi sousedy, kteří se scházeli v podvečer k besedování, ne jak ted', v hostincích, kde se všeho každý pohodlně z novin dozví, ale vždy u některého z nich. Novin tenkrát, mimo německé úřední, v Novém Městě snad vůbec nebylo. Tak tomu bylo také u nás. Co večer sešli se sousedé, z nichž pamatuji se ještě na některé, starším Novoměstským snad ještě známé, na strýce Jelínka (Šebestiána), polesného Německého s „kopečka", Kunstmůllera (Kristiána) a mnohé jiné ; velmi často býval přítomen i „syndikus Herrmann" z Brněnské, několikrát ve spisech pana Dr. Svítila zvěčněný. Já pak poslouchal jsem vždy jako oukropek, nejraději, když Herrmann temperamentně dokazoval, že to „Esteráši" (Rakušané) vyhrát musí atd. — Mnohému jsem ovšem nerozuměl, zejména nešlo mi na rozum, když náš čeledín, který se právě vrátil z vojny, prodělav dánské tažení, vypravoval, jak byl „v ohni". Bylo mi divné, že se nespálil. Dohadům a nejistotě učiněn byl konec, když v Novém Městě objevilo se vojsko..................................................................................................................... PRVNÍ VOJÁCI.................................................................................................................. Bylo to těsně před svatodušními svátky, když ráno asi v 10 hod. přijelo do města oddělení dragounů, asi 150, z pluku Liechtensteinského, Němci. Bylo to krásné vojsko, lidé i koně statní, praví dragouni. My kluci mohli jsme na nich oči nechat. Lákaly nás jejich přilby se žlutými hřebeny, kyrysy, palaše, pistole, zkrátka všecko. Vždyť jsme před tím vídávali jen při asentech několik pěšáků v bílých kabátech, v bílém řemení křížem přes prsa, ale jízda, dragouni, to bylo něco jiného. Měli pod kyrysy bílé kabáty, tmavozelené kalhoty, od kolen dolů kůži obšité, a široké bílé pláště. U nás byl ubytován mimo mužstvo nějaký důstojník, velký, urostlý, prý nějaký hrabě. Měl pokoj v prvním poschodí. jak přišel, odložil zbroj a vyšel v čapce. Nemohl jsem odolati pokušení, abych si to zblízka neprohlédl. Vkradl jsem se do jeho pokoje a prohlížel s posvátnou bázní vše, kus za kusem, a na konec narazil jsem si jeho přilbu na hlavu. Padla mi sice až přes uši, ale přesto jsem se se zálibou díval do zrcadla, jak mi to sluší. Byl jsem tak do sebe zamilován, že jsem ani nepozoroval, když důstojník vešel do pokoje; teprve jeho hlasitý smích upozornil mne na jeho přítomnost. Krve by se byl na mně v té chvíli nedořezal, ale on mne upokojil a vykládal to potom otci. Dopadlo to tedy dobře. Vojáci byli dobré nálady, plni sebedůvěry, pod kůlnou, kde jsme měli veliký brus, ostřili šavle a těšili se, jak Prusům namelou. Druhého dne odjeli přes Rokytno ; na místě nich přijeli před polednem od Meziříčí zase noví, a to se opakovalo asi po 6-7 dní. Poslední oddíl měl s sebou hudbu na koních. Hudba měla samé bělouše, a při pochodu z města hrála. Ač byl tenkrát citelně chladný den, vyprovázeli jsme je až k Rokytnu, ale už nám nezahráli. Krátce nato vypovědělo Prusko válku. 
VYPOVĚZENÍ VÁLKY. Teď to bylo již jisté. První opatření byla výzva k obyvatelstvu, aby dělána byla cupanina (šarpie). Cupovalo se tedy pilně, i ve škole jsme byli k tomu přidržováni, cupanina a plátno na obvazy sbírány na úřadě a zasílány za vojskem. Ale jinak valného znepokojení to, alespoň u nás, nepůsobilo, neboť nikdo nevěřil, že by se Prusové dostali až k nám. S Rakouskem šlo proti Prusku Bavorsko, Sasko a Hanoversko, mělo se tudíž za jisté, že těmto spojencům Prusko neodolá. Avšak brzy začala se karta obracet Hanoversko povaleno prvním náporem Prusů, král sesazen a země přivtělena k Prusku, Bavoři kapitulovali po prohrané bitvě u Aschaffenberku za 14 dní, a saská armáda, vidouc že by sama neodolala, stáhla se do Čech. Prusové v patách za ní ; následovaly zprávy o ztracené bitvě u Jičína, Trutnova, Náchoda, ale slibovaná vítězství se nedostavovala. Večerní besedy byly čím dále tím četnější a živější, mluvilo se o hrozných pruských jehlovkách, o řádění Prusů v dobytých městech, zkrátka jen a jen o válce. Syriclikus Hermann ovšem míval hlavní slovo. Já poslouchal jako vždy a pamatuji se na tuto rozpravu. Když byla řeč o tom, jaké kontribuce Prusové ukládají městům, zeptal se můj otec strýce Jelínka (Šebestiána): „Ty, Franc, kdyby se Prušáci sem dostali a uložili nám výpalného 100.000.— zlatých, sehnali bychom je?" Strýc, který znal nejen v městě, ale i v celém okolí vše dopodrobna, se na chvíli zamyslil a pak pravil : „Za dvě hodiny bych je měl pohromadě." Na tehdejší časy, kdy nebylo peněžních ústavů a pod. zařízení, je to jistě příznačné; sto tisíc byla tehdy suma velmi značná. Ale přese všecko věřilo se, že se podaří Prusy na jejich postupu zastaviti, spoléháno pořád ještě na Benedekův „tajný plán". Než dne 3. července přiběhl ráno asi kol 8. hod. nějaký člověk z Nové Vsi do města se zprávou, že byl u Karlovy skály a že zaslechl dunění, které bylo, když se položil na zem, zřetelně slyšitelné jako jednotlivé rány. Všecko tam běželo, já to se rozumí také, a zpráva se potvrdila. Rozčilení bylo všeobecné a horečně očekávána zpráva. Na druhý den došla : Velká bitva u Hradce Králové, Prusové poraženi. Zprávu poslal, dobře-li se pamatuji, jistý dr. Chleborád, který byl krátce předtím nějaký čas tuším u soudu úředníkem a dostal se do Poličky. Ale radost netrvala dlouho, odpoledne došla zpráva o úplné porážce rakouské armády. Obě zprávy byly odůvodněné. Do 2. hod. odpoledne bylo vítězství rakouské téměř jisté, ale pak nastal příchodem pruské armády labské náhlý obrat a porážka Rakouska Teď už se začalo věřit, že by snad Prusové mohli až k nám přijít. A jak již to bývá, šířily se nejdivočejší pověsti o řádění Prusů (v Trutnově počínali si skutečně jako divá zvěř, takže sám král Bedřich Vilém, když to viděl, řekl, že je to přece přílišné), lidé schovávali cenné věci, mladí z obavy před vzetím do vojska utíkali, zkrátka, zděšení bylo všeobecné. Třistudenšti prý dokonce dělali okolo vesnice zákopy. Asi třetí den po bitvě projelo městem několik děl saských a rakouských směrem k Vel. Meziříčí, pak několik povozů, které jely k Bystřici. S těmi jel nějaký důstojník od zásobovacího sboru, měl na voze několik poloshnilých volských koží. Nechal si zavolat otce, který byl koželuhem a nařizoval mu, že musí kůže převzít po 15 zl. za kus. Otec to odmítl, načež důstojník mu pohrozil udáním a jel dále. Ale na kopci u Zeleného kříže je vyhodil z vozu, asi už moc voněly. — Odpoledne téhož dne přijela do města hrstka rakouských dragounů ; byly to žalostné zbytky právě těch, kteří před málo týdny městem projeli do války. Před zámkem chvíli stáli. Prohlížel jsem jejich řady, hledaje důstojníka, jehož přilbu jsem si byl vypůjčil, ale nenalezl jsem ho. Před kostelem zastřelili jednoho raněného koně a jeli dál, zanechavše zde nemocného zvěrolékaře, který po několika dnech zemřel. Pohřben byl na katolickém hřbitově, vpravo u sakristie; ještě asi před 20 lety stál tam jeho kříž s nápisem : Hier runet Franz Wagner, Thierarzt des k. k. Liechtenstein Dracrsoner Regiments. Er starb an den Folgen der Kriegstrapazen, Gattin und Kinder fanden nur sein Grab. (Zde odpočívá Fr. Wagner, zvěrolékař c. k. Liechtensteinského pluku dragounů. Zemřel následkem válečných útrap, chot a dítky našly jenom jeho hrob). Bylo zřejmo, že Prusové budou tu co nevidět, bylo to tím zřejmější, že do rána zmizely všechny veleslavné c. k. úřady, panem komisařem Brucklem počínaje až do posledního stuhy, zkrátka všechno, co mělo na čepici jablíčko s F. J. I. ztratilo se beze stopy. Nemysli si nikdo, že by se to snad stalo ze strachu, to ne, ale vyžadoval toho jistě asi, jak se teď říká, „vyšší státní zájem". Milovaní poddaní, o které dříve měli tak vpravdě otcovskou péči, mohli se starat sami. Ale na podiv, nikdo jich neželel, a šlo to bez nich také. A když po válce, zas tak ticho, jak odešli, se vrátili, velkého nadšení z toho nebylo. Chtěje si zjednati jistoty, vypravil se můj otec s večera na zvědy směrem k Německému a Čes. Svratce. Přijel domů hodně po půlnoci a řekl krátce: ráno jsou Prusové zde. Vyprávěl, že u Německého potkal oddíl rakouského vozatajstva, jehož velitel se ho tázal na cestu k Poličce. Otec mu řekl, aby tam nejezdil, že už jsou tam Prusové, že jim padne jistě do rukou, ale důstojník mu odpověděl, že má rozkaz, jet do Políčky, že tam tedy pojede. A jel. Čekalo se tedy na Prusy. Otec se rozhodl, že nebude uklízeti ničeho, jenom flintu, kterou měl nedávno novou, schoval na půdě pod podlahu. A my páni kluci čekali jsme na věži na krancích. Byli jsme tam jako doma, vždyť náš nejmilejší sport mimo čučka bylo zvonění. Nebylo dne, aby nebyl ráno, v poledne a večer někdo nebo několik z nás na věži; šloli o Jana nebo Kunhutu, zvoník nám pomohl zvon rozhoupat, a my jsme zvonili, až z nás pot lil ; třeba celá hrana jsme odzvonili a nepomáhala ani rákoska ve škole, ani výprask doma. 

Další z dárků císařovny.

Další dárek od Sissi dostala její vnučka Erszi opět k Novému roku.Byla to brož v podobě jezdeckého bičíku ze zlata a diamantu,nebyla to velká brož,měřila 4 cm a váži 3 gramy,ale i tak jak vidíte,je to pěkná práce.

Sissin čtyřlístek k Novému roku.

Tuto brož v podobě čtyřlístku s perlou - darovala své vnučce Elisabeth ("Erszi") císařovna Alžběta u příležitosti nového roku v v roce 1895.

Křestní dar císařovny Alžběty Rakouské své vnučce Alžbětě Františce.

 27. ledna 1892 se narodila ve Vídni dceři císařovny Marii Valerii dcera  Alžběta Františka známá jako Ella.Císařovna ji věnovala jako její kmotra tuto soupravu ke křtu.Je stříbrná,zčásti zevnitř zlacená a skládá se z 11 části,podtácků,mýtka,kádinky,dvou hrnků,polévkovou lžicí,lžičky,,moka lžičkou,,vidličkou a nožíkem,chrastítko, všechny díly (kromě chrastítka) byly označený arcivévodskou  korunou,mistrovskou  značkou JCK = JC Klinkosch,originální kožené pouzdro mělo také vyrytou arcivévodskou korunku 

Vějíř Alžběty Bavorské-Sissi

Toto je vějíř císařovny Alžběty-obrázek na tomto smutečním vějíři,namalovala její dcera Marie Valerie,namalovala zde vrabce a motýly a podepsala se na něm svou značkou "MV" (Marie Valerie), je dlouhý 37 cm a císařovna ho používala okolo roku 1870.Pro zajimavost,tento vějíř byl vydražen v roce 2005 za 6250 Euro

Čínský drak

KAMKOLI se cizinec v Číně obrátí, všude se setká s vyobrazením nebo s plastikou draka. Draci na zdích, na domech, na zbraních, na hudebních nástrojích, na zvonech, na špercích i jiných ozdobách, na stupních schodišť; draci v erbech, na obrazech, sochy draků, báje o dracích, povídky, pohádky i romány o dracích. Kde toho draka Číňané vzali a jaký je jeho smysl či úkol? Odpověď na tuto otázku sahá až ke kořenům čínské národní bytosti. Všichni kulturní asijské národy mají své nějaké posvátné zvíře, které uctívají jako nábožensky symbol. Indové ctí posvátnou opici Hanumana, posvátnou krávu, posvátnou kočku a sloního boha Ganešu; Thajsko má své posvátné bílé slony, a Japonsko má své posvátné jeleny v Naře, posvátné kočičí trio, posvátnou želvu a pod. Budhismus a hinduismus, dvě veliká asijská náboženství, povýšily zvíře k uctívání. Číňané si rozdělili všecky živoucí bytosti do pěti tříd. V první třídě je člověk, to je bytost nahá, ve druhé zvířata pokrytá srstí, v třetí tvorové pokrytí peřím, ve čtvrté měkkýši, v páté zvířata pokrytá šupinami. Každá z těchto tříd má 360 druhů;Číňan tedy zná 360 druhů lidí, 360 druhů zvířat osrstěných, 360 druhů pernatých, 360 druhů měkkýšů a 360 druhů šupinatců. Každá z těchto kategorií má svého panovníka. Na prvém místě ze všech bájeslovnych zvířat stojí drak, pán a vládce 360 druhů šupinatců. V představě Číňana vypadá takto: Má hlavu jako kůň (nebo velbloud), dva parohy jako jelen, oči jako zajíc, krk jako had, břicho jako žába (nebo škeble), šupiny jako ryba, drápy jako orel, nohy jako tygr, uši jako vůl. Ve vousech má drahocennou perlu. Samozřejmě jsou různé druhy draků. Některé staré prameny popisují draka, který připomíná iguadona; dále jsou draci okřídlení a draci bez rohů či parohů. Odkud přichází báje o drakovi? Badatelé usuzují na dvě možnosti : buďto takové či podobné zvíře v Číně někdy žilo a bylo lidem tak strašné, že je povýšili na symbol božství, anebo je to symbol nějaké veliké události, která se kdysi v Říši středu přihodila. Ti, kdo zastupují první směr, se domnívají, že čínský drak je ovšem sice zvíře vybájené, ale že má za podklad nějaké zvíře skutečné, nejspíš krokodila nebo aligátora, kteří se také obrazům draka nejvíc podobají, žijí také ve vodě a jsou pokryti pevným šupinatym pancířem. Krokodilové se vyskytují v Indočíně, menší druhy také v čínských pohraničních provinciích.. Báje o dracích povstala nejspíš tehdy, když Číňané pronikli už tak daleko na sever, že měli sice ještě na krokodila vzpomínku, ale z vlastního názoru ho už neznali. Drak, o němž píše Marco Polo, že ho viděl, byl nejspíš aligátor, žijící v jižní Číně.To je tedy pravděpodobný zdroj báji o drakovi,ale dnes mají tyto  báje už význam zcela jiný. Je to symbol. Představa draka se spojuje s přírodním děním . Drak je vlastně jen obrazné znázornění bytosti, která toto dění způsobuje. Činnost tohoto mythického draka je vlastně tato: Může se činit viditelným i neviditelným, velkým i malým. V době jarní rovnodennosti stoupá k obloze, za rovnodennosti podzimní se ponořuje na dno vod. Bez mraků se nemůže vznést. Řídí vítr a déšť. Jeho dech je brzy voda, brzy oheň, jeho hlas je jako dunění kovových bubnů. Když mořský drak vystupuje na nebe, děje se to ve vodní smršti. Drak zemský určuje řekám, kudy mají téci, a drak hlubin opatruje podzemní poklady. Tento nebeský drak je prostě mythologické znázornění bouře. Jeho dech, který je ohněm a vodou, je blesk a déšť, jeho hlas, dunící jako kovové bubny, je hrom. Abychom to snáze pochopili, je třeba si uvědomit, že „draci", to jsou předvěcí ještěři nebo krokodilové, sídlili v bažinatých lesích, z '" nichž vystupovaly oplodňující mlhy a mraky. V mracích spatřovala čínská fantasie draky, kteří vystoupili nahoru, aby zabránili horkému slunci spálit všechnu úrodu. Čínský drak má devět synů, samé draky. První z nich se jmenuje Pu Lao; má silný řvoucí hlas a proto ho dávají na zvony. Druhý, Tsiu-Niu, miluje hudbu, a proto zdobí Číňané jeho podobou hudební nástroje. Třetí, Čin Wen, má rád vodu, a proto ho najdeme na mostech. Čtvrtý Čau Feng miluje nebezpečí a proto jej dávají na lomenice střech,čímž se podobá chrličům na gotických chrámech.Nejčastěji stavějí jeho figuru na všecky čtyři konce střechy, kde potom koná službu hromosvodu. Protože Číňané věřili, že drak na obloze (= mrak) bojuje proti slunci a to v podobě hromu a blesku, domnívali se, že veliký drak na obloze malým drakům na střeše neublíží. Již ve starých dobách zhotovovali tyto draky z kovu, protože je zkušenost poučila, že kov má mnohem větší přitažlivost vůči blesku než kámen. Pátý syn drakův, Bi Li, miluje šperky a ozdoby. Dávají jej rádi na náhrobky. Šestý, Ba Hi.a, nosí těžká břemeno, proto ho užívají jako podstavce pod pomníky. Sedmý, Bi Gien, má rád trestní věci. Má podobu tygra s otevřenou tlamou a bývá umístěn na dveřích vězení. Osmý, Dsun Ni, rád sedí a proto ho dávají jako podklad pod Budhovy sochy. Devátý, Yie Tsi, miluje obranu, a proto zdobí zbraně. Víra ve vliv těchto draků-duchů je tak pevná, že Číňané staví mnohdy mosty klikaté, protože myslí, že duch může chodit jen rovně. Rodiče oblékají chlapce do dívčích šatů, aby zlého ducha oklamali, neboť chlapec má v Číně mnohem větší cenu než děvče a Číňané se domnívají, že je také od duchů více pronásledován. Věří také v zhoubný vliv jistých podzemních proudů, což však nemůžeme odbýt jako pouhou pověru, vzpomeneme-li, že i mezi vědci jsou zastánci teorie o jistých zhoubných podzemních prouděních nebo radioaktivním vyzařování na určitých místech. Připomenme si třeba proutkaře u nás , kteří dělají vlastně totéž co staří Číňané. Na jednom místě v Číně se ještě udržel kus živoucí dračí symboliky. Nedaleko Penangu (poloostrov u jižní Asie) je v pralese podivný chrám, kde se chovají a uctívají živí hadi. Několik set hadů leží ve veliké síni, vyzdobené všemi možnými symboly; na malých oltářích hoří vonné tyčinky, dosvědčující, že se hadům vzdává božská úcta. Hadi v noci opouštějí chrám a rozlézají se po pralese, ale ráno se vracejí a požírají slepičí vejce, která jsou jim tam předkládána. Ve zvláštní kleci je obrovský, několik metráků těžký had, který sice není jedovatý, ale mohl by člověka rozdrtit. Toto uctívání hadů má jistě svůj původ v mýtu o drakovi. Na konec ještě vzpomeňme jedné půvabné pohádky o drakovi. Rybářský hoch, jménem Urašima, jednou lovil ve svém člunu na moři. Byl krásný letní den, rybář nemyslil na lov a oddal se pozorování mráčků, plynoucích po obloze. Najednou mu něco trhlo sítí. Urašima ji vytáhl a našel v ní velikou želvu. Želva je také zvíře posvátné, proto ji hodil zpátky do vody a snil dále. Najednou před ním stála krásná dívka v pestrých šatech, která řekla: „Můj otec, dračí král moře, mě k tobě posílá, protože máš dobré srdce a propustil jsi želvu. Pojď, dovedu tě k němu." Dívka se chopila vesel, člun klouzal po hladké hladině a zanedlouho dopluli ke krásnému ostrovu, kde stál nádherný palác. Mořský dračí král rybáře skvěle přijal, ukázal mu všecky své poklady a rád svolil, aby se rybář oženil s princeznou. Tři léta přešla v nezkaleném štěstí, pod věčným sluncem a v samé kráse, tu jednou
pocítil Urašima stesk po rodném kraji, rodné vesničce, a zachtělo se mu vydat se tam na návštěvu. Královská dcera plakala, když to slyšela. „Bojím se, že se nevrátíš," řekla. „Ale dám ti s sebou tuto lakovanou skříňku, v té je kouzlo, které tě přivede šťastně zpátky. Nesmíš ji však otevřít, nikdy by ses potom ke mně nevrátil." Urašima slíbil a vydal se na cestu domů. Jak se podivil, když tam přišel! Všecko bylo jiné, než když odcházel, domek svých rodičů marně hledal. Jen hory a vody zůstaly, jak bývaly. Lidé se naň udiveně dívali; marně hledal mezi nimi někoho známého. Konečně si Urašima dodal odvahy a zeptal se jednoho člověka po domku svých rodičů. Tázaný se velmi podivil : „Odkud přicházíš," volal, „že nevíš nic o Urašimovi, který se před čtyřmi sty lety v moři utopil? Tamhle na hřbitově stojí ještě jeho pomník." Urašima šel na hřbitov, tam našel staré zpola rozpadlé hroby svých rodičů, sourozenců, a konečně i svůj vlastní. Smutně se vrátil na pobřeží, a teprve teď si vzpomněl na lakovanou skříňku. A což aby se do ní podíval? Nikdo se toho nedozví, nikdo nic nepozná. Otevřel skříňku, ze skříňky se vznesl lehounký bílý obláček, byli to duchové, kteří letěli k jihu. Urašima náhle věděl, že to neměl dělat, ale bylo pozdě. Ledový proud mu projel krví, jeho obličej najednou rozryly hluboké vrásky, zuby mu vypadaly, vlasy zešedivěly a zbělely. Urašima jako chvějící se stařec klesl na písek břehu a zemřel, obtížen tíhou svých čtyř set let. S takovými a podobnými dračími bájemi se setká cizinec v Číně téměř na každém kroku.

Il Divino Boemo

 TAK byl všeobecně v Italii zván náš skladatel Josef Mysliveček, žijící v italské emigraci, syn Matěje Myslivečka, přísežného mlynáře zemského, nájemce Sovova mlýna na Kampě, majitele staroměstské mlýnice a Dubového mlýna  v Horní Šárce, kde se narodil 9. března roku 1737. Jako prvorozený syn byl předurčen k řemeslu mlynářskému a měl se stát otcovým nástupcem. Vychodil klášterní normální školu dorninikánů u sv. Jiljí a humanitní studia v jezuitském semináři u sv. Václava, byl dán i učení do mlýna Václava Kliky na Kampě. Po přijetí do mlynářského cechu r. 1761 zhotovil povinný mistrovský kus a byl prohlášen mlynářským mistrem. Od mládí byla však jediná Myslivečkova vášeň hudba, jejíž první základy získal u dominikánů, pokračoval na kůru u sv. Michala pod vedením regenschoriho Felixe Bendy a u jesuitů, kde složil italskou školní operu. Pak studoval hudbu u Fr. Ant. Habermanna a po půl roce u proslulého Josefa Segra. Již v této době napsal šest symfonií, jež nazval Leden, Únor, Březen, Duben, Květen, Červen, o nichž se kritika vyjádřila, že obecenstvo vdechovalo vůni všech jarních květin. Mysliveček toužil však po prostředí ve kterém by se mohlo plně rozvít jeho velké hudební nadání a proto se rozhodl k osudovému kroku svého života. Opustil jistou existenci váženého, zámožného mlynáře a měšťana, předal mlýn mladšímu bratrovi a v 26 letech opustil Prahu s hlavou plnou ctižádostivých plánů a s poctivým srdcem českého muzikanta se vydal na cestu do Italie, zaslíbené země všech tehdejších hudebníků. Přitažlivost italského hudebního života byla po celé XVIII. století tak mohutná, že Italii a italské opeře musil každý budoucí mistr splatiti svou daň. Do Italie přišel mladý Händel a dobyl si zde úspěchů svými operami italského slohu. Podobně odebral se do Italie také Gluck a tak tomu bylo i u ostatních operních skladatelů XVIII. století. Ještě ani Mozart neobešel se v mládí bez cesty do Italie a získal zde velmi mnoho pro svá pozdější vrcholná operní díla, na nichž je patrný italský vliv. Prvním Myslivečkovým italským zastavením byly Benátky, kde studoval kontrapunkt u kapelníka Pescettiho. V Parmě byla provedena jeho první opera. Po velkém jejím úspěchu byl Mysliveček povolán do Neapole, kde napsal r. 1767 ke královým narozeninám operu Bellerophonte, jež rázem proslavila jeho jméno po celé Italii. Nyní vidíme tohoto potomka starého českého mlynářského rodu, jehož světem byl ještě před nedávnem tiše klapající mlýn na břehu potůčku v rámci idylické české krajiny na dvoře skvělých italských knížat, v jejich palácích a přepychových divadlech, kde se hrály jeho opery. Milán, Florencie, Pavie, Benátky, Neapol, Řím byly svědky slávy jeho operních skladeb, jako Romulus, Demetrius, Antigoné, Olympiadé, Montezama, Ezio, jež mu vynesly takovou oblibu, že byly na něj skládány sonety. Český mistr dovedl se vžíti tak do italského ducha a přizpůsobiti se požadavkům obecenstva, že se stal nejslavnějším skladatelem své doby a jeho jméno bylo přeloženo slovem Venatorini do italštiny a pokud se pamatovalo na jeho český původ, byl zván Ii divino Boemo, což znamená Božský Čech. Tragikou jeho života při všem jeho štěstí a poctách, kterých se mu dostalo byla láska k slavné interpretce jeho děl, zpěvačce Caterině Gabrielli, zvané Kokotka, kterou miloval s vášní uměleckého srdce, aniž byl vyslyšen. Svou touhu po ní snažil se tlumit rozmařilým životem, který mu poskytoval pochybné zapomnění. Roku 1777 odebral se Mysliveček na pozvání kurfirsta Maxmiliana do Mnichova a jeho roční nepřítomnost v Italii se mu stala osudnou. Po svém návratu nenašel již u vrtkavého obecenstva porozumění pro svá nová díla a jeho nová opera Armida, jejíž premiéra byla v milánské Scale, byla vypískána. Zklamán a roztrpčen uchýlil se mistr do Říma; kde vlastnil skvostný palác na Piazza del Popolo, další neúspěchy jej však duševně i fyzicky úplně zničily. Poněvadž žil velmi rozmařile, upadl do dluhů, nouze, a konečně do těžké, nevyléčitelné nemoci. Zemřel v zapomnění roku 1781 v Římě, kde byla ještě před třemi lety přijata jeho opera Olimpiade s nadšením. Věrný jeho žák Sir Barry zatlačil mu oči, vystrojil pohřeb a dal postavit mramorový pomník v kostele San Lorenzo in Lucina, kde leží daleko od vlasti, kterou miloval a kterou toužil do posledního okamžiku svého života ještě jednou spatřit. Za svého krátkého života složil Mysliveček 30 oper na mythologické nebo historické motivy, řadu oratorií, z nicch nejkrásnější Abramo et Isaco bylo poprvé provedeno za jeho pobytu v Mnichově r. 1777, a velké množství orchestrálních skladeb. Málo známý a zdůrazňovaný je Myslivečkův vztah k Mozartově rodině, s níž se setkal ponejprv u příležitosti Mozartovy první triumfální cesty do Italie, kterou podnikl v 13 letech, doprovázen svým otcem Leopoldem. Tento umělecký křest mladého gcnia trval od prosince 1769 do března 1771 a není ani možno vypočítati všechny úspěchy a pocty, kterých se při tom tomuto zázračnému salzburgskému dítěti dostalo. Papež Kliment VI. udělil mu řád zlaté ostruhy a mladičký Mozart se stal tak signore cavaliere. Do Bologně přibyli Mozartové 20. července 1770 a 4. srpna píše Leopold Mozart své paní mimo jiné toto: „V Bologni nás navštěvoval pan Mysliveček, muž cti, s nímž jsme navzájem uzavřeli úplné přátelství." Toto přátelství se ukázalo pro Mozarta velmi prospěšným, neboť to byl Mysliveček, který mu svým vlivem věhlasného skladatele otevřel vlastně celou Italii. Uplynulo sedm let od jejich prvního setkání. Mozart vyspěl v jinocha netušeného hudebního nadání, když tu poměry v salzburgském orchestru se staly nesnesitelnými. Mladý genius se setkával s nedůvěrou a zavistí,docházelo k prudkým.výstupům mezi ním a arcibiskupem a v červnu r. 1777 podal otec i syn žádost o dovolenou, ve které chtěli podniknouti umělecké turné. Arcibiskup odmítl, ale srpna 1777 dostali oba propouštěcí dekret, dekret otcův byl však v zápětí odvolán. Proto odcestoval Mozart s matkou a nejbližším cílem jejich cesty byl Mnichov, kde v té době dlel také starý známý Mozartův z Bologně, Josef Mysliveček, který ležel těžce nemocen v nemocnici. Matka zakázala Mozartovi, aby nemocného přítele navštívil, poněvadž trpěl odpornou nemocí. Proto si stěžuje Mysliveček ve svém dopisu otci Leopoldovi, že jej mladý Mozart dosud ještě nenavštívil, což vytýká otec synovi v dopise ze dne 6. října 1777. Musí prý přece vědět, že Mysliveček dlí v Mnichově. Na to odpovídá Wolfgang otci v zápětí takto: „Proč jsem se dosud ani slovem nezmínil o Myslivečkovi? Protože jsem byl rád, když jsem na něj nemusil myslit. Neboť, kdykoliv byla o něm řeč, slyšel jsem, jak mne chválil a jakým je mi dobrým a opravdovým přítelem. A při tom ho každý litoval . . . Takového dobrého přítele že bych nerněl navštíviti?" Dlouho se nerozhodoval a poptal se po něm v knížecí nemocnici, kde nemocný ležel. Uvedli jej do zahrady, kde se se skladatelem setkal,jeho nemoc Mozarta tak dojala, že s ním mohl mluviti jen plačky. Mysliveček zpozoroval jeho pohnutí a začal na něj zvesela: „Řekněte mi jen, co děláte; řekli mi, že jste zde, stěží jsem tomu však uvěřil. Neboť jak by bylo možno, aby Mozart byl zde a dosud mne nenavštívil? Jsem jist, že zde máte skutečně dobré přátele, ale tak dobrého přítele jako jsem já, zde jistě nemáte. . ." Pak přišla řeč na Myslivečkovu příští operu, kterou měl složiti pro Neapol a při té příležitosti řekl Mysliveček mladému umělci větu, která svědčí o jeho velké sympatii k Mozartovi a o upřímné snaze pomoci mu v jeho začátcích: „Protože jsem již šestkrát psal pro Neapol, je mi lhostejno, ponechám-li si tu méně vděčnou operu a vám přenechám onu lepší, totiž karnevalovou. Požívám v Neapoli takové důvěry, že řeknu-li, vezměte toho, vezmou ho." A dále: „Prosím vás, jeďte do Italie, tam dosáhnete cti a uznání." Tento krátký výsek ze styků dvou hudebních geniů, z nichž jeden byl na vrcholu své slávy a druhý teprve začínal, staví v nejlepší světlo dosud nedoceněného českého skladatele, který vykonal daleko za hranicemi své vlasti mnoho pro její slávu a pro dobrou pověst její hudební tradice.

Benátská krajka-bělostná symfonie.

 JAKO se liší umění od přírody, tak se lišila., v dávných dobách, krajka od výšivky a počala vést svůj vlastní život. Snad vznikly krajky pod vlivem tepaných prací, snad pod vlivem mramorového prolamování na kostelích. Krajky odloučily své úponky od sukna, na němž po staletí pevně lpěly jako na své živné půdě. Úponkovitost krajek visela ve . vzduchu, dobyla si své osobité lehkosti a první krajky byly právem nazývány „vyšívaným vzduchem". Krajky vznikly v Benátkách. Vznikly proto, že rafinované umění chtělo  nabýt vyjadřovací formy, jež pro vysokou cenu a namáhavou práci byla vyhrazena vznešenému panstvu. Že tomu tak bylo, dosvědčují Pietro Aretino a obrazy Carpaciovy, obrazy Giovani Belliniho a Cimy da Cenegliano.
Vysokou vinou vzdul se obchod krajkami a přinesl změnu vkusu do všech. zemí. Za korunovace Richarda III., roku 1483 — letopočet musil být konečně uveden — objevily se benátské krajky na anglickém dvoře a v následujících stoletím položili dva kupci z Benátek, které Jindřich III. povolal do země, své drahocenné stůčky zboží k nohám Anny Boleynové, jež jen nedlouho byla královnou. Francis Bacon zaznamenává ve svých spisech, jak rády se dámy za královny Alžběty zdobily krajkami. Poznamenal  také, že nejhledanější byly krajky, jež pocházely z Italie. Šatna královnina, jejíž stav. byl při smrti vladařky sepsán, obsahovala tři tisíce šatů, jež byly přepiněny benátskými krajkami, jakož i ohromné množství jiných souprav, pošitých drahocennými ozdobami.Kateřina Medicejska zdobila se první krajkami ve Francii. Ale. v této zemi nebyly krajky ani. tak znamením elegance, jako spíše znamením ušlechtilosti, na níž prostý lid nemohl míti podíl., Kateřinin syn Jindřich III., který v šatech své matky vyhledával pro sebe a pro své oblíbence motivy pro výstřední a zženštilé oblékání tehdejší doby, cestoval do Benátek a vyházel tam.neslýchané, sumy za všeliké krajky. A poněvadž nedůvěřoval obratnosti svých sluhů, sám vzal žehličku a žehlil si osobně své nádherné a zároveň choulostivé krajkové obleky. Jindřich IV. nesmírně rád viděl, když se krása půvabné Gabriely d'Estrée nořila z moře krajek. Tenkrát se rozšířila móda krajek po celé zemi. Bohaté kurtisány i bohaté dámy převzaly ji od králů i. královen a ani kavalíři, kteří mnoho utráceli a pro své zábavy často upadali do velikých dluhů, nedovedli si odříci vzácných krajek, za něž . mnohdy obětovali poslední peníze. Dvě stě padesát uherských zlaťáků zaplatil posel Ludvíka XIV., vyslaný do Benátek, aby tam pro korunovaci svého pána objednal krajkový límec, a to nikoliv z jemných. lněných vláken, nýbrž z bílých vlasů; a ač ta práce hraničila tehdy téměř se zázrakem, naplňuje. nás, pouhé pomyšlení na to jistým odporem.Ženy dožů,ženy Malipierova, Doudalova, Coutariniova a Grimaniova dbaly velmi svých ozdob a elegance. Bděly nad uměním krajkářským, vyráběly vzácné vzory samy a posléze zřídily dílny v sálech paláců pod malbami. Jacopa Robustiho, zvaného Tintoreto. Umění krajkářské dosáhlo vrcholu. Každá rodina, která nebyla zámožná, provozovala toto umění a žila z něho. V klášterech vznikaly skutečné záplavy krajek. Neúnavné jeptišky učily sirotky a chovanky, novicky i laické sestry výrobě krajek a doprovázely liturgickými zpěvy a modlitbami vznik bílé nádhery pro pohanskou bohyni lásky. Prádlo, baldachýny, stolní i ložní prádlo, všude. byly nejrozličnější krajky ! Krajky obklopovaly skleněné i kovové předměty, jejichž  gracii zvyšovaly. Také duchovenstvo používalo krajek na mešní roucha,i na oltáře i na roucha svatých. Za hranicemi přimělo ke konci 17. století mrhání penězi za benátské umění mnohé státy ku přísnějšímu zkoumání jejich hospodářství.

 Přísné zákony zakazovaly nákup krajek za hranicemi a pomýšlelo se na to, aby byly ve vlastních zemích zřízeny dílny na výrobu krajek. Tak vznikly francouzské a anglické krajky, jež však byly pracovány tak neobratně a hrubě, že byli povoláni do Alenconu, Remeše, Chantily a Auxerre benátští dělníci, kteří: měli vyučovat tomuto obtížnému umění. Benátky, které byly nejhlouběji dotčeny ve svých zájmech, vydaly zákony, jež jejich poddaným zabraňovaly drastickým způsobem vystěhování a tím prozrazení tajemství výroby krajek. Současně byly vydány přísné rozkazy, nařizující všem Benátčanům, kteří se vystěhovali, aby se ihned navrátili do svého města. „Kdyby se hned nevrátili", hrozil senát, „budou jejich nejbližší příbuzní uvězněni, aby byli příbuzenskou láskou donuceni k poslušnosti!" Po jejich návratu mělo býti minulé odpuštěno a vyhledáno pro všechny kajícníky vhodné místo v Benátkách. Kdyby však přes uvěznění svých příbuzných zůstali za hranicemi, bude dán zvláštnímu poslu příkaz, aby je usmrtil, a teprve po jejich smrti dosáhnou jejich příbuzní zase svobody . . . Bylo však už příliš pozdě na záchranu benátského krajkářského průmyslu. Mnoho benátských krajkářů neuposlechlo rozkazu; jednak zadržel mnohé dobrý výdělek, jednak už neměli žádných příbuzných v Benátkách. Krajkářské umění, jehož domovem byly Benátky, pokračovalo pod jinými jmény ve svém vývoji a v 18. století se rozšířilo , všude. . Během času utrpěly však i krajky. V předešlých stoletích bylo jich používáno nad míru. Měšťácké 19. století spatřovalo v nich však jen neřest. Muži nechtěli už o nich ani slyšet a nosili všichni jakousi uniformu, která odpovídala přísně mužským zásadám. Ženy naproti tornu z počátku sice ještě pociťovaly jistou touhu po krajkách, připouštěly je však jen na prádlo — „tam přece nejsou vidět. . ." Později byly tyto poslední zbytky původních krajek vytlačeny úspornou a levnou náhradou: paličkovanými a háčkovanými krajkami, jež si ženy samy vyráběly. Ale i tato laciná koketerie byla brzy vytlačena křížkovým vyšíváním, které vniklo do bytů na pantofiích, domácích čepičkách, polštářích a jiných drobnostech. V Benátkách „vyšívaný vzduch" zkomíral. Poslední zažloutlé exempláře ležely ve sklenících museí a jen stará Cencia Scarpariolová sedávala ze zvyku každé ráno na prahu svého domu v Buranu a pokračovala ve své šité práci, kterou začala téměř před sedmdesáti lety. Kolem ní seděly ostatní buranské ženy, které umělou šitou práci již neuměly. Tyto ženy třely bídu a dívaly se, jak na širou vodní plochu navečer nebo po ránu vyjíždějí; nebo se vracejí, velké rybářské bárky jejich mužů. y tuhé zimě r. 1872 nemohly však rybářské bárky vyjeti, poněvadž laguna byla jediným kusem ledu a muži, ženy i děti Buranu poznali hlad. Hlad strašný a neúprosný. Benátské úřady se sešly, aby hledaly východisko. Jediná možnost byla, aby se ženy ostrova zase chopily práce dřívějších časů. Kdo však uměl ieště něco z této práce? Ptali se téměř slepé Cencie, ta však nebyla schopna někoho svému umění naučiti, ač se její ruce samy sebou pohybovaly jako tlukot srdce. Kolem ní sedali pozorní lidé, aby studovali rychlé pohyby jejích prstů a pomalu je napodobovali. její stehy byly srovnávány se stehy starých krajek, které královna Markéta na zkoušku poslala k disposici. Staré vzory byly uzlík po uzlíku pečlivě rozpárány a po horlivém zkoumání zase k sobě spojeny, až z neforemného zmatku prvních pokusů znovu vznikla čistá, vzdušná a elegantní benátská krajka. Starý pracovní způsob byl opět vzkříšen a byly obnoveny i staré vzory: arabesky, květiny a pestíky na průhledném tylovém podkladu, otevřené a až do nejmenších podrobností přesně vypracované lístky, jež byly světlejšími nitkami obroubeny a v podivuhodné stejnoměrnosti uspořádány, ptáci, ryby, lastury a vůbec téměř celá přírodní říše. Vypadalo to, jako by se staré benátské krajky probouzely z dlouhého snu. Vše opět ožilo a byla zde jasná snaha na starém nic neměnit. Dokonce i moderní umění se snaží způsob kreslení a nazírání přizpůsobit staré technice, kterou nikdy nikdo nebude moci změnit. Vedle nádherných napodobenin, které byly vyrobeny strojem, odhaluje krajka

z Burana ještě dnes četným vyvolencům pravou ušlechtilost ruční práce, kterou lze v každé jednotlivé linii vycítit. Každý jednotlivý uzlík žije a zdá se, jako by hovořil o dnech a hodinách piných námahy, které nad prací uplynuly. A cena takovéto krajky je tatáž, jako cena čistokrevného koně a k její koupi je třeba právě tolik vkusu jako ke koupi vzácného obrazu. Krajky zdobily vlečku královny. Krajky zkrašlují závoj nevěst. Krajky plní kolébku královského dítěte i syna z bohaté rodiny. Krajky leží na stole milionáře, pokrytém krystalem, a krajky vroubí šáteček, který zřídka stírá slzy.Dnes se vrátil starý lesk benátské krajky. Na výstavy buranských krajek v Jesurumu chodí se jako na uměleckou přehlídku a kdo ji někdy shlédl, dá za pravdu slovům Paula Leona Fargueho, který udiven nádherou této ruční práce prohlásil: „To je skutečně bílá symfonie.. . Nevidím kolem sebe krajky, ale tajemné překrásné zjevy, kde se život před mýma očima nedefinovatelné rozvíjí. Je to nejčistší z nejčistšího . . .!" -- Ano, právě taková je práce, která vychází z rukou buranských krajkářek. Malé, čisté a beze všech pochyb nevinné ručky, do nichž je hmota sváděna s prstů andělů a proměňována v báseň . . . v bělostnou symfonii.

Český venkov před 150 lety-Paměti sedláka Josefa Dlaska

Dlaskův statek můžete ještě dnes navštívit, a podívat se jak se zde dříve žilo.

Zajímavý doklad o životě českého venkova v polovině XIX. stol. poskytují „Paměti sedláka Josefa Dlaska". Josef Dlask, sedlák v Dolánkách u Turnova, patřil k uvědomělým selským písmákům, kteří pečlivě zaznamenávali události ve svém okolí. Sám Josef Pekař si jeho zápisků velmi vážil a napsal o nich studii, jež je zařazena do melantrišského vydání této vzácné literární památky. Téměř jako pohádka zní jeho líčení starosvětského života na Dlaskově statku: „O posvícení přijíždívaly dva kočáry. V jednom byl pan hrabě, v druhém paní hraběnka. Po prostém, ale čistě upraveném obědě pohovořila si paní hraběnka  s paní rychtářkou ve vedlejší světničce, pan hrabě posadil se k pianu, hrál a zpíval; nejraději zpíval nábožnou píseň „Anděle boží, strážce můj!" Potom vyzval paní hraběnku k tanci, sám spustil na klavíru „Minet" a rychtář otáčel se s paní hraběnkou po světnici. Pak se úlohy vyměnily. Rychtář zasedl ke klavíru, hrál a pan hrabě vznášel se po pokoji s rychtářkou. K večeru přijely kočáry, paní rychtářka svázala paní hraběnce do uzličku výslužku, pohostila lokaje a milostivá vrchnost odjížděla z doláneckého posvícení." Takový idylický obrázek poskytují tyto velmi zajímavé a upřímné zápisky selského písmáka častěji.

Milost Friedricha Velikého

Proslulý filosof ze Sanssouci, slavný pruský král Friedrich II. Veliký byl v mládí odsouzen svým otcem k smrti pro neuposlechnutí rozkazu a dlouhá léta vězněn. Snad to bylo důvodem, že i v letech své slavné vlády se zajímal o stav pruských věznic a často se o něm osobně přesvědčoval. Při jedné takové inspekci ve Spandau se vyptával každého vězně na jeho případ. Všichni mu vysvětlovali, že jsou odsouzeni nevinně. Jen jeden jediný se klidně přiznal: „Já jsem opravdu zlý člověk, horší než všichni druzí zde!" Friedrich Veliký, jenž každému ze svých poddaných důvěrně onikal, řekl stručně: „Tak co tu vlastně chce? Hleděl se odtud pakovat! Jeden darebák mezi tolika hodnými a nevinnými lidmi!" A žalářník dostal rozkaz, aby jediného pravdomluvného trestance propustil.

Madame Dubarry-byla lepší než její pověst.

Ač to zní nepravděpodobně, je to přece pravda , za určitých okolností může jistá dávka nepopularity udělat někoho zrovna velmi populárním. Špatná pověst je totiž lidové fantasii podnětem k vytváření nových představ a to nové, co takto vznikne, nás přes veškerou zavrženíhodnost ještě přitahuje. Obzvláště některé ženské postavy ze světových dějin se mohou honositi tím, že se staly oblíbenými právě pro svou špatnou pověst: Messalina, Kateřina, Pompadourka — a také Dubarry. Je to zvláštní ,čím více hříchů se jim připisuje, tím častěji se lid jimi zabýval; jejich žalobci (kteří byli často spíše její pomlouvači), stali se proti své vůli u potomstva jejich advokáty. Madame Dubarry vděčí lidu zvláště za dvě velmi rozličné věci, za strašlivou smrt pod guillotinou a za proslulost pro četné skandální aféry, které, jak si vzpomínáme, učinily z ní filmovou postavu. Jistě ani tento článeček by nebyl vznikl, kdyby současníci Dubarry si byli vyprávěli o jejím životě jen to, co se skutečně událo, totiž následující. Dívka Jeanne Bécu se narodila 19. srpna 1743 jako nemanželské dítě (otec byl mnich) v témž Vancouleurs, kde kdysi jiná dívka jménem Jeanne (s příjmením d'Arc) započala svoji obdivuhodnou pout k záchraně Francie od Angličanů. Naše mnohem méně svatá Jana byla poslána svou matkou k slečnám ze Sacré Coeur a prokázala takovou duchaplnost, že jí, když vyrostla, bylo svěřeno místo předčítatelky u vdovy po jistém generálním pachtýři. Její syn svedl Jeanne a musila odejíti. Našla si místo nedaleko v obchodě s módním zbožím. Brzy se stala dovednou kreslířkou návrhů dámských šatů. Jako pravá griseta měla přirozeně stálého přítele,jistého hraběte Dubarry, s jeho pomocí se ji dostalo přístupu do kruhů vysoké aristokracie. Tak byla ve svých 26 letech představena 59-letému Ludvíku XV., kterému se zalíbila a provdal ji za bratra jejího dřívějšího milence Dubarryho. Král jí zjednal také přístup ke dvoru a učinil ji po dobu sedmi let až do své smrti svou milenkou, ba dokonce svou nelegitimní chotí. Byl to úspěch, který byl pro ni velmi nebezpečný, neboť vévoda ze Choiseul, ministerský předseda krále Ludvíka, byl by rád dosadil svou vlastní sestru, vévodkyni z Grammontu na místo, uprázdněné smrtí Pompadourky. Jelikož král shledává Jeanne z Vancouleurs mnohem taktnější, inteligentnější a milejší nežli aristokratka, mstí se jí ministr svými intrikami. Rozšiřuje u dvora verše, které zesměšňují Dubarry jako dřívější děvku z ulice ,verše pronikly mezi lid a jednoho dne, kdy vypukla hrůzovláda, podněcovaly ctnostné Jakobíny k odstranění tohoto vyvrhele lidstva. Tehdy také, k dodatečnému ospravedlnění rozsudku smrti, byly falšovány „Memoiry" Dubarryové, v nichž bezbranná mrtvá, jejíž jediná vina spočívala v tom, že připravila domov stárnoucímu, opuštěnému králi způsobem sice nelegitimním, ale laskavým a velmi kultivovaným, líčila mravokárnému publiku revolučních malomlěšťanů všechna období svého nemravného života, včetně mnohých politických intrik, ač to nebylo pravda. Po smrti Ludvíka XV. nebylo už na dvoře pro ni místa. Avšak madame Dubarry nereptala. Žila tiše a v ústraní jako nenápadná vzdělaná dáma z dobré společnosti, o níž se sotva mohlo říci něco špatného. Ano, madame Dubarry, díváme-li se na ni také jednou bez předsudků, náležela k takovým ženám, které jsou nejlepší, „poněvadž se o nich nemluví". A právě o ní -- tak tomu chtěla ironie dějin — se ve všech dobách tak trapně mnoho mluvilo.

Císař na penzi

Ferdinand V Dobrotivý

 Rakouský císař Ferdinand I. (jako poslední korunovaný český král Pátý) vzdal se 2. prosince 1848 trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a ještě téhož dne odpoledne odcestoval přes Olomouc do Prahy. Měl na ni příjemné vzpomínky z doby své korunovace (7. září 1836) a též pražské podnebí bylo mu, poněvadž byl od mládí nemocen, doporučováno jako velmi příznivé. Byt pro bývalého císaře a jeho manželku Marii Annu, dceru sardinského krále Viktora Emanuela, byl připravén v I.poschodí královského hradu. Bylo to sedm  řadových pokojů v jižním hradním křídle,s  pohledem na město a do protilehlých zahrad. Velkých příprav nebylo vlastně třeba. Přestěhoval se pouze nábytek z druhého poschodí, který kdysi používal vypuzený francouzský král Karel X.Malý dvůr bývalého mocnáře se sestával s komořího  a pobočníka hraběte Sisingera ,sekretáře, ordonančního důstojníka, dvou osobních lékařů a zpovědníků,monsignora Aloisia Bragato a dona Negrelliho (pro bohoslužby excísařovy vystavěl dvorní erár na druhém hradním nádvoří kapli, nic se ale neohlížeje na to, že svým pseudorenesančním zevnějškem nezapadá do hradního celku-ale dnes se dějí mnohem horší věci. Císařovnin dvůr nebyl početnější. Tvořily jej dvorní dámy Eugenie hraběnka di Santo-Georgio, Marie komtesa Cornorovská d'Orowa-Liptowa (slyšíte jméno oravského Liptova?), později proslulá nešťastným milostným románkem, a Anna baronka ze Zedlitzů. Tito dvořané bydlili v hradním přízemí, přímo pod bytem svých pánů. Další přízemí zaujaly byty nečetného služebnictva. Ke dvoru patřily též hodnosti čestné a titulární, jako dvorního kapelníka (byl jím ředitel kůru sv. Víta Jar. N. Škroup, po něm Skuherský a Smita), různých dvorních hudebníků (mimojiné Smetana a Dreyschock), dokonce i tanečního mistra. Dočasní držitelé těchtc hodností bydlili však dole ve městě a na hrad pouze docházeli. Denní rozvrh dodržoval bývalý císař s pedantickou přesností. Ráno o sedmé účastnil se s chotí mše sv., kterou sloužil v dvorní kapli některý ze zpovědníků. Pak byla snídaně, po níž sjížděl Ferdinand kočárem dolů do města, doprovázen osobním lékařem. Po obědě partička kulečníku s komořím. Pak návštěva královské zahrady s nezbytnou zastávkou ve sklenících, kde mu přednášel universitní profesor Kostelecký o botanice. (Excísař zajímal se o ni skutečně nadšeně a jeho herbář, obsahující 10000 sušených květin, byl unikem). Podvečery byly věnovány hudbě. Ferdinand, jenž byl sám dobrým klavíristou, miloval lehkou sentimentální hudbu a všechny melodie do C-Dur. Z tehdy módních oper Flotowovu Martu a Svobodova Ducha hor. K této opeře vztahuje se anekdota: Bedřich Smetana, tehdy již proslulý pianista, hrával Ferdinandovi každý pátek večer. Císař dostavoval se přesně o šesté a hned usedal do připraveného křesla. „Znáte něco ze Svobody?" tázal se vždy stejně. „Ano, Veličenstvo, Ducha hor'," odpovídal právě tak umělec. „Tedy prosím, pane dvorní hudebníku." Hudebním salonem linuly se tesknobolné arie hudebně bezvýznamné opery. Smetana hrál a císař poslouchal v extasi. Po chvíli vztáhl bývalý mocnář ruku: „A teď prosím o sbor havířů." Havíři pěli z klavíru truchlivý sbor tak dlouho, dokud do něho nezazněl zvuk sloupkových hodin, hlásících sedmou. Císař vstal a podporován tělesným lékařem, kráčel zvolna ke dveřím. Od nich se poobrátil, vlídně pokynul hlavou a pravil: „Nedejte se rušit. Můžete hráti dále." Jednou prohodil Smetana neopatrně, že pořádá ve svém ústavu hudební večírky. Císař se toho chopil, slíbil přijíti a nedal si za nic na světě svůj úmysl, na němž trval s umíněností dítěte, od tělesného lékaře vymluviti. Tak zastavila jednoho večera císařská ekvipáž před nárožním domem Staroměstského náměstí a Železné ulice. Produkce se protáhla téměř k půlnoci. Ferdinand totiž při hudbě usnul a nikdo neměl odvahu jej probuditi . . . Jako dvůr o šesté vstával, tak uléhal o deváté k spánku. Zdá se,. že pravidelnost spojená s bezstarostnosti velmi přispěla k tomu, že v Praze zmizely záchvaty padoucnice, jimiž byl Ferdinand sužován od mládí, a zdraví se mu upevnilo tak, že dosáhl požehnaného věku 82 let. Pražané měli dětinsky dobráckého starce velmi rádi. To nebyl panovník, odívající se krunýřem povýšené nepřístupnosti, ani takový zatrpklý mrzout jako byl francouzský exkrál Karel X. (ač žil v Praze téměř tři léta, do města s hradu vůbec nesestoupil). Ferdinand byl císař téměř lidový to ostatně ukázal již za doby svého panování ve Vídni. Pražané jej vídávali každý den dopoledne, kdy přijížděl kočárem do Nových alejí a odtud podnikal v doprovodu některého dvořana menší procházky : buď k bráně Prašné nebo Koňské a odtud kousek cesty po hradbách.

Marie Anna Savojská-manželka Ferdinanda V.Dobrotivého

 Někdy zůstal v Nových alejích a pozoroval s kamenné lavičky u Wimmerovy fontánky okolní život. „Ferdáček",— jak mu mezi sebou Pražané důvěrně říkali — po ulicích cupital malými krůčky a ustavičně nadzdvihoval huňatý cylindr, ať už jej někdo zdravil či nikoli. Podle mechanického, ale svérázného způsobu smekání klobouku poznávali občané císařského pensistu na dálku. Císař měnil s oblibou svoji tvář. Úzký obličej se štíhlými kotletami nechal obrůsti mohutným šedivým plnovousem, aby se po čase objevil užaslým Pražanům s hladce oholenou tváří z doby empiru. Ferdinand chodil vždy v civilu. Jen jednou do roka , na své narozeniny ,oblékal se do své starodávné generálské uniformy (její tvar se již v armádě nenosil) a dívaje se z hradního okna, přijal blahosklonně defilé pražské posádky. Na ulicích rád oslovoval neznámé lidi, mísil se do shluků a zle se zlobil na své okolí, bránilo-li mu v tom. Velmi nemilostivě vyhuboval hradčanskému policejnímu komisaři, že odstranil se zámeckých schodů pouťové prodavačky, nevěda, že tím odstraňuje i Ferdáčkovo potěšení. Starý císař pozoroval s okna svoje poddané jako za patriarchálních časů. Každou chvíli obracel se do pokoje na komořího německou otázkou: „Řekl mi, Sisinger, co je to potvora, co je to držka, co je to facka?" a upřímně se radoval z vysvětlení záhadných slov. Duševní obzor excísařův byl velmi úzký a jeho povaha směsí slaboduchosti, dobráckosti, štědrosti a bonhomní ironie. Pro tyto vlastnosti řikali mu Pražané „Dobrotivý", kteréžto pojmenování přešlo pak do dějin. Kolovaly o něm četné anekdoty, pravdivé i smyšlené: jak chtěl jeti roku 1866 v čele „své" armády do boje, o honu u knížete Furstenberga (s pointou „Tohle že je nějaký orel? Vždyť má jen jednu hlavu!"), o Ferdinandově výroku k slavnému pianistovi Alexandru Dreyschockovi : „Milý Dreyschocku, slyšel jsem Liszta, Brahmse a Rubinsteina, ale tak jako vy . . . tak jako vy , se mi nepotil při hře žádný . . ." Kromě rostlin a hudby zajímal se excísař nadšeně o mechaniku a vynálezy strojního průmyslu. Rád zajížděl na Smíchov, kde byly tehdy největší pražské přádelny, dal si vykládati o výrobě tkanin a celé hodiny stál u vytržení nad důmyslným složením a prací strojů. Obdivoval též umné složení staroměstského orloje, o jehož mechanismu dal se poučovati profesorem a hvězdářem Dr. Bohmem. Ferdinand měl v stáří radost z toho, že se při nestálém zdraví dožíval vysokého věku. Radoval se ze života, ale přesto se těšil , na svůj vlastní pohřeb.Rád naslouchal vypravování o slávě a pompě, která ho čeká po smrti, se všemi podrobnostmi, na příklad jak dlouhý bude smuteční průvod, jaké vojsko se ho zúčastní, kteří hodnostáři, jak dlouho budou zvonit zvony, kdo a za čí asistence bude sloužiti rekviem, kolik salv bude vystřeleno z děl a pod. (Běda vypravěči, jenž by vynechal sebemenší podrobnost! Ferdinand to líčení znal zpaměti!) Také si přál, aby byl pohřben v zeleni malostranského hřbitova a aby jeho pomník byl protějškem kovového náhrobku posledního pasovského biskupa hraběte Thuna. Ale člověk míní, osud mění. Když Ferdinand zemřel roku 1875 skutečně, nařídil nejvyšší hofmistrovský úřad převoz do Vídně co nejjednodušší, bez průvodu, slávy a dokonce v podvečerních hodinách. Na nádraží jel s hradu rychle zavřený pohřební vůz a za ním pět nebo šest smutečních kočárů. Tak se Pražané, v jejichž městě prožil bývalý monarcha plných 26 let, nemohli s dobráckým starcem ani rozloučiti.

Peter Paul Rubens a jeho rodinné štěstí

Autoportrét 

Rubens je dítětem manželského usmíření, ztělesněný výraz obnoveného rodinného štěstí. Jeho matka Maria z domu Pypelincx jej porodila v Siegen ve Westfalen, tohle místo bylo jeho otci, právníku doktoru Janu Rubensovi přikázáno k nucenému pobytu. Jan Rubens byl před tím dlouho vězněn pro cizoložné vztahy k Anně von Sachsen, churavící manželce Viléma Oranžského, svého pána. Maria Rubensová se nevyhnula žádné osobní ani hmotné oběti, aby zachránila nešťastný život svého muže, dokonce projevila takovou duševní velikost, že podlomeného muže opět vzpružila. „Nemyslila jsem", psala mu do vězeňské cely, „že mě považujete za tak zpozdilou. Jak bych mohla hnáti tak do krajnosti přísnost, abych Vás zarmoutila právě nyní, kdy jste se octl v tak velkých těžkostech a nouzi a kdy bych ráda obětovala svůj život, abych Vás z toho osvobodila." Srdce a rozum Marie Rubensové osvobodily Jana Rubense vnitřně i zevně. Darovala znovu získanému muži syna Pavla Rubense, který učinil jméno Rubensů nesmrtelným. Ve velkolepém barokním zámku Pommersfelden nedaleko Bamberga je sbírka obrazů, kterou shromáždil v 18. století budovatel zámku Lothar Franz von Schonborn. Chová četné skvosty, mezi jiným také nepříliš známý Rubensův obraz nazvaný „Caritas", který, vyjádříme-li volně jeho námět, ztělesňuje nesobeckou lásku v postavě ženy-matky, obklopené hrajícími si dětmi. Většině pozorovatelů se obraz líbí nejenom pro líbeznost výjevů, avšak též proto, že zde spatřuji Rubense, který je nezalekne omamnou přemírou kypících forem. Ve skutečnosti náleží tento obraz onomu idealistickému období v Rubensově tvorbě, kdy se projevuje vliv jeho italské cesty a jakkoli diagonální vyřešení obrazu má takřka pokusný ráz,je toto velmi vážné promyšlené formální pojetí zastřeno roztomilostí pěti postav. Mohlo by se říci, že na tomto obraze spolupracoval sám život, ať již to byla vzpomínka na dětský ráj v klíně matky radující se z dětí (Rubens byl šestým dítětem svých rodičů) anebo,snad ještě více ,vědomí vlastního rodinného štěstí. Rubens se vrátil po osmiletém pobytu v Italii do svého vlastního domova do Antverp a oženil se jako věhlasný malíř v r. 16o8 s osmnáctiletou Isabellou Brantovou, která mu pak dala tři děti a to dceru Claru Serenu, která zemřela mladá, a dva syny: Alberta, narozeného v r. 1614 a Nicalaesa, který se narodil v r. 1618. Rubens často vypodobnil Isabellu i své děti na mistrovských obrazech, které samy již svědčí o jeho pýše a štěstí, avšak současně se objevují postavy ženy a dětí v jeho stále častějších náboženských a mytologických obrazech, v jeho antickém bacchanale a v obraze Madonny, obklopené růžovými andílky. Ideál ženské krásy si tvoří podle Isabellina vzoru a roje roztomilých dětských těl, které oživují kolem r. 1620 jeho obrazy ,snad to nejlíbeznější, co kdy vytvořil ,putují na plátno z antverpského dětského pokoje. „Co umělec nemiloval a nemiluje, nemá líčiti a nemůže líčiti," praví Goethe ve vztahu k Rubensovi. To si musíme opakovati před obrazem „Caritas". Postava Carity není sice žádným portrétem ,spíše již by se to mohlo říci o dvojici hochů s hroznem ,že však zde tento suverénní umělec maloval s milujícím srdcem, je jisté. Rubens se tím nikdy netajil. Jako byl veliký a dokonalý jako muž světového rozhledu, jako diplomat, jako „malíř knížat a kníže mezi malíři", tak také byl velký ve hnutích své lidské povahy. Když Isabella v r. 1626 zemřela, přivedl si Rubens v r. 1630 jako třiapadesátiletý šestnáctiletou Helenu Fourmentovou do svého osiřelého domu. Tato plavá kypící vlámská kráska se stala ještě více nežli Isabella musou jeho tvorby; skutečně viděl ,mluveno slovy Goethova Fausta , Helenu v každé ženě a vypodobnil ji v nejskvělejších postavách své velké umělecké tvorby: jako Venuši, Dianu, Andromedu, Nymfu, Grazii, Batsebu, Zuzanu nebo Cecilii.

Nesobecká mateřská láska nalezla v Rubensově „Caritas" líbezné vyjádření. Obraz, uchovaný v zámku Pommersfelden u Bamberga, vyzařuje malířovo vlastní rodinné štěstí ve výmluvné řeči tvarů. 

Nezadržitelně proudilo do ,Rubensova umění jeho rodinné štěstí po boku Heleny, která mu dala ještě pět dětí. Rubens byl miláčkem bohů také v tom smyslu, že mu byl dán dar znázorniti, čím nitro přetékalo. Rubens zemřel 30. května 1640 v Antverpách a byl pochován 2. června. „Šedesát sirotků neslo pochodně" , tak to stojí v záznamu o smrti v Saint Jacques, a i když byla účast osiřelých dětí jen pouhým obřadem, přece působila jímavě při zániku velikého rodinného štěstí, jaké se jen zřídka na zemi objeví.