Dvojí tvář hraběte d'Artagnana

...konečně jsem prosil sloužícího, který mě každodenně obsluhoval a v Bastille je jmenován klíčníkem, aby sdělil guvernérovi, že jsem ode dvora, a že mám sdělit důležité tajemství. Ale klíčník povídal, že mé vězení zcela pomátlo. . ."  Postavy dobrodružných románů ve skutečnosti
A bylo to. Vězeň seděl dál. Francouzský vyzvědač ve francouzském vězení. To jsou úskalí špehounského řemesla. Ten vyzvědač, tak dobře utajený, že ho vlastní lidé strčili pod zámek, byl pozdější hrdina Tří mušketýrů. Ale Dumasovi čtenáři neznají tuto životní epizodu gaskoňského rytíře. Autorovi se nehodila k portrétu jeho nejslavnější románové postavy. Takhle souboje, únosy, milostné pletky — ty se dostaly do románu z d'Artagnanova životopisu všechny — a ještě jich z vůle Dumasovy přibylo. Zato d'Artagnanovy špionážní — a někdy také provokatérské aféry — byly decentně zamlčeny. Jak to tedy bylo s Třemi mušketýry doopravdy?
Sto mušketýrů „Biahore! Bilegagné!" Tak zněl válečný pokřik Gaskoňců. V jejich čele táhl malý navarský král, jenž později vešel do dějin, nejen francouzských, jako Jindřich IV. Dobrý král, s věčně prázdnou pokladnicí, odměnil své spolubojovníky vojenskými hodnostmi. A gaskonští šlechtici u královského dvora nezapomínali na své krajany. Dvěstě padesát liber v kabele stačilo na cestu z pohraničního Gaskoňska až do Paříže. A také bylo třeba doporučujícího listu. Synek gaskoňského šlechtice s panstvím, které bys kamenem přehodil, mohl se stát královským gardistou, nebo — a to už musel mít hodně štěstí a přízně: královským karabiníkem. Za Ludvíka XIII., syna Jindřicha IV., dostali karabiníci nové zbraně — muškety. Velitelem mušketýrů byl král. Mušketýrský oddíl měl sto, později sto padesát mužů. ,Mušketýři," praví se v tehdejších dvorských regulích, „jsou na koni a jsou povinni doprovázet krále na jeho vyjížďkách." Uniforma : světlemodré pláště se stříbrnými kříži. Koně: bez výjimky popelavé barvy s dlouhými, až na zem sahajícími ohony. Jean du Peyer, hrabě de Troísvilles, krátce Tréville, jenž přišel do Paříže s ranečkem na zádech, stal se prvním kapitánem mušketýrů. Udajně v rámci úspor, ve skutečnosti z odporu proti panu Tréville, zrušil kardinál Mazarin v roce 1646 setninu mušketýrů, roku 1657 je obnovil a udělal v ni kapitánem svého synovce. Pařížané nazývali mušketýry Šedivými.
Srážka s gardisty Na jednom z kopců nad údolím řeky Garonny stál malý zámek Castelmore. Jeho pán Betrand de Batz, seigneur de Castelmore a de la Plagne, měl se svou manželkou Františkou, rozenou de Montesquiou, osm dětí. Karel, prostřední z nich, dostal ve věku osmnácti let od otce koně a deset tolarů na cestu do Paříže za bývalým sousedem, panem de Tréville, nyní kapitánem u mušketýrů. Bylo to koncem roku 1640. Na cestě do Paříže měl Karel konflikt s panem de Rosnayem a přitom mu byl ukraden doporučující list. V Paříži, při návštěvě Trévillova paláce se Karel nepohodl s mušketýrem Isaacem de Porthhu, měl s ním

mít souboj, ale Porthau ho nakonec vybídl, at s ním a jeho přáteli d'Athosem, d'Autevielle a Henri d'Aramitzem zajde k rue de l'Université, kde se jednalo o velký duel s gardisty kardinála Richelieu. Došlo k němu na konci předměstí Saint Germain, Gardisté Jussac, Biscarat, Cahusac a Bernajoux byli přemoženi, zvláště poslední dostal těžkou ránu od Karla, kterému se před utkáním ještě vysmíval jako nezralému chlapečkovi. Král měl radost, nebot nenáviděl kardinála Richelieu, který vlastně za něho vládl. Pro formu měli být mušketýři králem pokáráni, ale ve skutečnosti z toho koukala pochvala. Jenže, než došlo k audienci, zapletl se Karel do souboje s kardinálovým gardistou a byla z toho náramná pranice. To se už těžko srovnávalo, ale nakonec mušketýři vyvázli. Od krále dostal Karel dokonce padesát louisdorů a František de Guillon seigneur des Essarts, kapitán královské gardy, ho přijal jako kadeta. Mezi gardisty našel Karel krajana a později přítele. Františka de Montlezun de Besmaux. To bylo všechno pěkné, ale kadeti sloužili bez žoldu.
Na stupních trůnu 
Karel táhl se svou setninou do Flander, bojoval při obléháni Arrasu, po návratu do Paříže pojal příliš vřelý vztah k manželce svého bytného a měl z toho nepříjemnost. Láska však přetrvala i další tažení do Pikardie. Karel se cítil náramně dobře, ale ouvej ! Manžel náhle umřel a vdova nabídla ruku milenci. Ovšem k tomu, oženit se s měštanskou ženou, měl gardista Karel daleko, a tak se milenka spokojila s důstojníkem Švýcarské gardy. Zatím Karel podnikl svou první cestu do Anglie, kde zuřila občanská válka. V bitvě u Newbury bojoval na straně anglického krále. Království padlo a gardista Karel Batz se vrátil do Paříže. Anglická královna Jindřiška, ubytovaná tehdy u francouzského dvora, mu poskytla děkovnou audienci. Karel se při ní setkal s dvorní dámou, kterou ve svých vzpomínkách diskrétně nazývá Mylady. . , zamiloval se a když ho odmítla, chodil k ní potmě, namísto pozvaného milence. Brzy to ovšem prasklo, byl z toho ohromný skandál, gardista putoval do basy a rozzuřená Mylady. . . . nežádala na odškodněnou nic jiného. nežli jeho hlavu. Ale po šesti týdnech byl Karel venku — i s hlavou na krku. Mylady si najala na Karla vrahy, ale při přepadení mu přispěchal na pomoc mezi jinými také d'Athos, který byl při tom těžce raněn. Jak to dopadlo, o tom nejvýstižněji povídá zápis v matrice kostela Saint Sulpice „Dne 22. prosince 1643 vysvěcení, pohřeb a zádušní modlitby za zesnulého Armanda d'Athose d'Autevielle, mušketýra v královské gardě." Nedlouho poté zemřel Isaac Porthau, zatímco d'Aramitz žil ve štastném manželství s bohatou šlechtičnou. To už byl Ludvík XIII. mrtev. Kraloval jeho šestiletý syn a vladařil, na přání královny Anny Rakouské, kardinál Mazarin. Karel měl být přijat k mušketýrům, ale Mazarin si vymohl, že nové mušketýry musí schválit král. Šestiletý panovník řekl při audienci Karlovi: „Jste příliš mlád a bude dobře, když ještě dva roky budete nosit mušketu v gardách, než vás povýšíme!" Při tažení do Flander, proti Španělům, kteří tehdy drželi Nizozemí, vnikl Karel prvý do pevnosti Saint Phillipe. Za to směl konečně k mušketýrům. De Besmaux se k nim dostal o něco dříve. Za krátký čas doporučil de Tréville kardinálu Mazarinovi Karla Batze a Besmauxe ke zvláštním službám. Důvod byli chudí a potřebovali nějaký příjem. Tady začíná pro budoucího d'Artagnana cesta ke slávě. Tedy, po přijetí k mušketýrům se život gaskoňského šlechtice změnil v jakousi změt nezajímavých kurýrních cest, výzvědných poslání, pronikání mezi spiklence, vojenských tažení a okázalého vystupování. Mezitím získal od krále dovolení, aby se mohl po strýci z matčiny strany Henrim de Montesquiou — d'Artagnan, nazývat posledním jménem, podle hradu ve Vysokých Pyrenejích.
V tajných službách 
Jeden z dopisů kardinála Mazarina odhaluje, co všechno d'Artagnan provozoval : „ . přípis Vám zasílám," píše Mazarin, „prostřednictvím jezuity Otce d'Artagnana. Zajisté Vám odkryje důležitá tajemství, nebot jsem zvěděl část toho, co se chystá mezi Cromwellem, Španěly, kteří jsou ve Flandrech, a princem de Condé ..." Právě při jedné z cest z Anglie se d'Artagnanovi přihodilo, že jej dal francouzský diplomat zavřít jako nepřátelského vyzvědače. D'Artagnan také střežil snad nejproslulejšího vězně všech dob — záhadného muže se železnou maskou. Dodnes se bezpečně neví, kdo to vlastně byl. Tvrzení, že vězeň byl dvojče Ludvíka XIV. nebo ministr jednoho z italských států, který se pokusil oklamat francouzskou výzvědnou službu, nebylo přesvědčivě doloženo. Faktem je, že uvězněnému nesměl nikdo pohlédnout do tváře — proto ta železná maska. D'Artagnanův přítel Besmaux se mezitím stal velitelem Bastilly. Dalším d'Artagnanovým vězněm byl bývalý vrchní intendant Fouqet. V roce 1667, tedy přibližně po čtvrt století služby, se stal d'Artagnan po odstupujícím kardinálově synovci kapitánem mušketýrů. Poté odtáhl do války proti Holandsku. Dne 25. června 1673 útočila setnina mušketýrů proti opevnění u brány de Tongres v Maastrichtu. Při odrážení protiútoku padlo 130 mušketýrů. Decimovanou setninu vystřídalo pět set gardistů, kteří udrželi pozice. Teprve potom se zjistilo, že mezi padlými je také d'Artagnan.
Ze života se stává román 
Tehdy sloužil v pluku de Champagne osmadvacetiletý kapitán Courtilz de Sandras, který se později stal spisovatelem historických příběhů. Podle tehdejši literární módy je vydával za paměti význačných osob. Napsal také Paměti hraběte d'Artagnana. Spíše, než hrdinu soubojů a odvážného vojáka viděl de Sandras v d'Artagnanovi muže, zasvěceného do všech tajemství pohnuté a politicky převratné doby. Nicméně, tyto Paměti, které jsou v podstatě literární apokryf, obsahují mnoho pravdivých údajů. Paměti vyšly roku 1700. V roce 1843 si je vypůjčil v marseillské veřejné knihovně spisovatel Alexander Dumas. Pro zajímavost: Nikdy je nevrátil. O dva roky později začal vycházet na pokračování román Tři mušketýři. Čtenáři této reportáže a čtenáři románu již zřejmě poznali, V čem se Dumas liší od předlohy. Dumas nechává přijít svého hrdinu do Paříže někdy v roce 1626-7, ve skutečnosti to bylo o 12 roků později. S třemi mušketýry se d'Artagnan vlastně jen letmo setkal. Neprožil epizodu s královninými přívěsky. Rosnaye předělal Dumas na hraběte Rocheforta, vyzvědače kardinála Richelieu, rovněž tak Mylady, které ještě přiřkl manželství s Athosem. Některé události popsané v Pamětech použil Dumas až pro druhý díl, pro ony Mušketýry po dvaceti letech. (Motiv s d'Artagnanovým milostným sokem — švýcarským gardistou.) Kromě Pamětí excerpoval Dumas ještě vzpomníky paní de ta Fayette a knihu Tallemanta des Réaux. Motiv cesty za přívěsky do Anglie našel Dumasův spolupracovník, profesor historie Augustus Maquet. „Dobrý obr, jenž vyprávěl lidem příběhy, které nebraly konce", jak Dumase nazval Anatole France, dostal od mušketýrského kapitána látku k románu, který přes sto sedmdesát let baví čtenáře.

Kde začala cesta generála Franka aneb podivný úkol kapitána Bebba.

 V sobotu 11. července 1936 odstartoval z croydonského letiště ve Velké Británii šestimístný stroj „Dragon Rapid", patřící společnosti „0lley Aírways Company of Croydon". Za jeho řídicí pákou seděl kapitán Salis Bebb, jeden z nejlepších anglických pilotů. Začal let, o němž nikdo nemohl předpokládat, jak a kdy skončí, a o jehož opravdovém smyslu vědělo jen několik málo lidí. „Poletíme napřed s několika cestujícími na delší výletní cestu," řekl Bebbovi Louis Bolín, londýnský dopisovatel španělského listu „ABC", když ho najímal do svých služeb. „A pak, pak se ještě uvidí ..." Pokyn k uskutečnění této cesty mu dal jeho šéfredaktor markýz Luca de Tena, který zase jednal z příkazu generála Sanjurja a Moly. O jejím pravém důvodu nevěděl ani on mnoho, znal vlastně jen trasu. Do Bebbova letadla nastoupili kromě Bolína další účastníci výletní cesty, vybraní jiným zasvěceným člověkem, britským publicistou a historikem Douglasem Jerroldem: někdejší major Scotland Yardu Hugh Pollard ci jeho dcera Diana se svou přítelkyní Dorotheou Watsonovou. Tato podivná příprava, připomínající scénu ze špionážního filmu, se musela odehrát jen proto, že v celém Španělsku nebylo k sehnání takové letadlo, které by na cestách mezi Kanárskými ostrovy a jistým místem v Maroku nebudilo příliš velkou pozornost. O tom všem ovšem neměl Bebb ani tušení. Podle Bolínových pokynů zamířil napřed do Lisabonu a pak do Casablanky. Na první zastávce se španělský novinář sešel s generálem Sanjurjou, na druhé se svým šéfredaktorem, od něhož dostal příkaz odletět do Las Palmas, a nepřijde-li do 31. července jiná zpráva, vrátit se zpět do Anglie. Protože do té doby měla být složitá operace, o niž šlo, bud' uzavřena, anebo odložena. Let na Kanárské ostrovy proběhl bez zvláštních příhod. V Las Palmas se však stalo něco, co mohlo celou akci zmařit a s čím v Londýně nikdo nepočítal: letištní úředník žádal na Bebbovi zvláštní povolení k pobytu na ostrovech. Záležitost se dostala až ke guvernérovi,který však po konzultaci s Madridem rozhodl, aby cestujícím z Velké Británie nebyly činěny žádné potíže. Společnost se mohla odebrat na prohlídku města o Bebb si šel odpočinout do hotelu 18. července ve čtyři hodiny ráno probudilo britského pilota prudké zabušení na dveře.

 Vstoupil španělský důstojník, postavil se do pozoru a poněkud slavnostním hlasem řekl: „Kapitáne, splníte ještě jeden úkol. Připravte se k odletu!" Bebb se na nic neptal, dostal přece dobře zaplaceno. Na rozjezdové ploše už stál připravený „Dragon Rapid". Z letištní budovy vyšel hlouček důstojníků, v jejich středu otylejší, hladce vyholený muž ve vycházkovém obleku, který se zastavil před pilotem a podal mu ruku. „Jsem generál Franco .Generál byl až doposud vojenským guvernérem na Kanárských ostrovech, v jakémsi lepším vyhnanství, protože o něm bylo známo, že je zapřísáhlým nepřítelem republiky. Demokratičtí politici si mysleli, že v této izolaci nebude moci udržovat spojení s ostatními reakčními vojenskými činiteli. Mýlili se. V plánu na povstání proti vládě lidové fronty, „alzamiento nacional", jak říkali, hrál Franco důležitou roli. Generál Mola, hnací motor spiknutí, a Sanjurjo, jeho hlava, který dlel v emigraci v Portugalsku, s ním počítali na místo velitele jednoho z důležitých center povstání, v Maroku. Několik událostí, jež se sběhlo v první polovině července 1936, přimělo generály k rychlejšímu jednání. Mola se rozhodl spustit „alzamiento nacional" 17. 7. v 17 hod. Ve Španělském Maroku měl vést povstání do příchodu generála Franca podplukovník Yague. Do svých plánů zasvětil všechny velitele pluků praporů a další činitele. Jen tři z vysokých hodnostářů o chystaném převratu nevěděli: vládní komisař Artur A. Buylla a generálové Quinto Romerales a Gómez Morato. A přece právě zde nechybělo mnoho a „alzamiento nacional" mohlo ztroskotat. V Melille se sešli spiklenci k poslední poradě 17. července ráno. Jeden příslušník falangy však o tom podal zprávu generálu Romeralesovi, a ten ihned poslal na místo schůzky vojáky a policii, Ti sice obklíčili budovu, ale nenapadlo je přerušit telefonické spojení. Spiklenci si zavolali na pomoc spolehlivý oddíl cizinecké legie, který vládní vojáky bez boje odzbrojil. Tím však vypuklo povstání o několik hodin dříve a hrozilo nebezpečí, že je vláda hned v zárodku potlačí. Vzbouřenci nevěděli v prvních chvílích, co dělat. Naštěstí pro ně však vládla bezradnost i na druhé straně. Ministerský předseda Casares Quiroga sice nařídil telefonicky Romeralesovi, aby zatkl vůdce vzpoury, ale v té době se již chopil iniciativy spiklenecký důstojník Seguí, obsadil všechny veřejné budovy a nešťastný generál již neměl nikoho, kdo by jeho rozkazy provedl. Když volal Quiroga do Melilly podruhé, byl už Romerales mrtev. Nato ministerský předseda telefonoval do La-rache, kde dlel další generál věrný republice, Morato. „Poslyšte, co se to děje v Melille?" „V Melille? Nic. Proč?" „Zdá se, že tam povstala posádka!" Morato ihned opustil město a letěl do Melilly. Jakmile však vkročil na přistávací plochu, byl povstalci zatčen. Zatímco se Madrid pokoušel udělat si alespoň přibližný obraz o tom, co se děje v Maroku, byla již spiklenecká akce v plném proudu. V Tetuánu povstal plukovník Juan Beigbeder a vysoký komisař Aivarez Buylla se musel zabarikádovat ve své rezidenci. I sem telefonoval zoufalý Quiroga a zapřísahal všechny úředníky věrné vládě, aby vydrželi, že druhého dne jim pošle na pomoc loďstvo a válečné letectvo. Mezitím však vypukla vzpoura i v dalších místech, a vláda lidové fronty stála najednou před faktem, že už nemá v Maroku takřka nic, co by tam mohlo obnovit její moc. Ještě tu byla jedna možnost: ozbrojit dělníky. Delegace, které s tímto požadavkem přícházely, však Quiroga odmítal. Jediné, co udělal, bylo, že poslal k africkým břehům tři torpédoborce, a Ceutu, další centrum povstání, nechal letecky bombardovat. 17. července sice hlásil madridský rozhlas, že „vláda považuje síly, jimiž disponuje, za dostatečné, aby povstání potlačilo," ale to už v tomto okamžiku nebyla pravda. V noci na 18, července vysílala stanice v Ceutě heslo spiklenců určené pro generály na pevnině: „Nad celým Španělskem je nebe bez mraků." Všeobecné vzpouře se už nedalo zabránit ... Nastala chvíle, kdy měl na scénu vstoupit generál Francisco Franco. V době, kdy se schylovalo k akci, však trčel stále ještě ve svém sídle na Tenerife. protože nesměl bez souhlasu vládních míst opustit ostrov: Pomohla mu však neuvěřitelná náhoda. V Las Palmas se smrtelně zranil generál Balmes a Franco dostal povolení státního podtajemníka ministerstva války zúčastnit se pohřbu. Krátce po půlnoci 17. července vstoupil Franco v doprovodu své ženy a dcery na motorovou loď a začal tak cestu, která ho měla dovést až na nejvyšší místo španělského státu. 18. července brzy ráno se spolu s generálem Orgazem zmocnil Las Palmas a mohl nastoupit do Bebbova letadla, které tu na něho několik dní čekalo. Ráno před sedmou hodinou startoval letoun k poslednímu cíli dlouhé cesty. Franco se„ díval netrpělivě z kabiny na zem. Konečně se objevilo na obzoru město se štíhlými věžičkami minaretů a s labyrintem uliček, tržišť a průchodů. Tetuán — sídlo povstaleckého štábu. Na letišti stály nastoupeny roty cizinecké legie. Třeskly pažby pušek a podplukovník Yague podával hlášení: „Generále, Španělské Maroko je ve vašich rukou .. Kapitána Salise Bebba si v těch chvílích nikdo ani nevšímal. Až později, když už byla slavnostní ceremonie u konce, za ním opět přišel Luis Bolín a nařídil mu připravit stroj k dalšímu letu — napřed do Biarritzu a odtud do Říma, kde se měla odevzdat oficiální žádost italské vládě, aby dodala povstalcům vojenská letadla. Teprve pak mohla skončit desetidenní podivuhodná cesta britského kapitána, který se, aniž by to byl tušil, zasloužil o zdar akce, kterou začala španělská občanská válka.

Pohádkový poklad ve Vigo,překlad z La Revue Belge Brusel 1941

Vigo, libě znějící jméno, vybavuje, nám představu hořících lodí a potopeného zlata. Jeho malý záliv při španělském pobřeží, o němž se dochovaly ,dobrodružné zprávy o nesmírných pokladech naložených na lodích, jež dal francouzský admirál Chateaurenault raději spálit, než by je vydal Angličanům, byl po staletí místem velkých námořních dobrodružství. — V pravidelných obdobích se tam objevují více méně orientovaní hledači pokladů, kteří získali od neznámého námořníka nebo za dobrý peníz dosud neznámé pokyny a chtějí proto vyzvednout ze dna historického zálivu pruty zlata a piastry. Takových výprav bylo již čtyřiadvacet, ale jen dvakrát bylo vyzvednuto něco jiného než červivé dřevo, rezavé hřebíky nebo beztvárná drť. Byla to r. 1865 dvě mořskou vodou rozhlodaná a solí obalená děla středního kalibru, jež lze vidět v pařížském dělostřeleckém museu, a roku 1888 pětifrankový peníz s obrazem Ludvíka XIV. a letopočtem 1699. Jistě velmi skromný výsledek dvěstěletého hledání jehož náklady lze odhadnouti podle dnešní hodnoty peněz aspoň na třicet milionů! Jisté je, že poklad skutečně existoval a že byl loďstvem do Vigo přivezen. Jak často v historii byla Francie s velkou částí Evropy ve válce. — Proti Ludvíkovi XIV. a jeho vnukavi Filipu V., novému španělskému králi, se spojila Anglie, Nizozemsko, Rakousko, vévoda savojský a král portugalský. Španělsko jistě nebývalo podceňovaným spojencem, avšak za předešlých válek s Francouzi bylo jeho vojsko zničeno a lodi potopeny, takže nyní připadl Francii a jejímu loďstvu úkol, chránit nejen pobřeží Francie, ale i všecky španělské državy v Italii, Nizozemsku, na ostrovech Středozemí a na Antilách, jakož i celou Jižní Ameriku. Spanělé však přesto mohli spojenci přispěti způsobem, který byl vždy vítán: jejich kolonie posílaly na galeonách (trojstěžnících) v pravidelných obdobích do mateřské země poklady z Peru, Chile a Mexika. Tyto lodi měly větší únosnost, než bylo u obvyklých obchodních lodí v evropských vodách. Byly stavěny, aby mohly obeplouti mys Horn a vzdorovat velkým vlnám jižních moří,mnohé pluly až na Filipíny. Vedle drahých kovů přivážely nesmírné množství rozmanitého zboží, s nímž se obchodovalo po celé Evropě. Jejich hlavním přístavem byl Cadiz, kde se jejich náklady ukládaly do velkých skladišť. Opatřeny četným plachtovím, měly tyto trojstěžníky rychlost válečných lodí, jimž se podobaly trupem a výstroji. Byla to rychlá plavidla k plavbě i k boji a ne, jak se často má za to, nemotorné a bezmocné lodi. Celý svět záviděl Španělům jejich zlato, jež zemi chudé na úrodnou půdu a nevynikající obchodem umožňovalo hrát první roli mezi národy. „Galeony" znamenaly příslovečné, nesmírné a nevyčerpatelné bohatství. Avšak roku 1702 nepřipluly do Španělska již po dva roky žádné galeony a nehledíc k jednotlivým lehkým lodím nemělo Španělsko po tuto dobu se svými koloniemi žádné spojení. Proto byly nyní trojstěžníky plné až po palubu. Sedmnáct galeon o 800 až 2000 tunách mělo dvojnásobný náklad stříbrných a zlatých prutů (správcové dolů zasíláli pravidelně každého roku výnosy svých huti.) jakož i dvojnásobné množství perel, výnos lovců perel z Mexika a Purpurového moře. Když Anglie, rakouský císař a Nizozemsko vypověděly Francii válku, vydal její král 3. července 1702 provolání k armádě a k lodstvu, aby jim oznámil svoji vůli. — Tento dokument počínající dovoláváním ochrany Boží, je psán načechranými frázemi své doby a snaží se vzbudili představu o štěstí, jež vyplyne z účasti v boji za tak vznešeného knížete. Anglie odpověděla tehdy na versailleskou velikášskou prózu takto: „Její Veličenstvo královna vyhlašuje, aby povzbudila své válečné lodi, svým poddaným, kteří jsou majiteli lodí, že mohou na účet nepřítele získávat kořist. Její Veličenstvo uznalo za záhodno vypovědět Francii a Španělsku válku a na radu tajné státní rady veřejně vyhlásiti toto: Lodi, náležící nepříteli, nebo jinak pod kontrabant spadající plavidla nebo statky, jež budou ukořistěny v nepřátelských přístavech nebo řekách, budou zhodnoceny a veřejně nejvíc nabízejícím vydraženy, po zaplacení celních poplatků a všech vzniklých výloh bude polovice výnosu kořisti vyplacena vlajkovým důstojníkům, kapitánům, důstojníkům a mužstvu válečných nebo obchodních lodí, jež byly kořisti účastny. Za válečné nebo jiné lodi, co budou ukořistěny nepříteli a jsou způsobilé, aby byly včleněny do loďstva Jejího Veličenstva, bude zaplaceno vítězům 10 liber šterlinků za dělo a 10 liber šterlinků za tunu. Při potopení válečných nebo jiných nepřátelských lodí za každé dělo, jež na těchto lodích bude, vyplatí se 10 liber šterlinků. Všichni kapitáni, námořníci a jiné osoby, jež jsou ve službách válečných nebo jiných lodí Jejího Veličenstva, mohou se zmocnit nebo si při plenění přivlastnit, aniž z toho budou muset klást účet, všechny statky a zboží, které budou na vrchní palubě dobytých lodí, aniž se však dotknou nákladů uložených ve skladištích." Lze s jistotou soudit, že když vévoda z Ormondu vyplul na moře s loďstvem, jemuž velel admirál Rooke, aby se spojil s holandskými bojovými jednotkami pod velení. admirála van der Goesa, a námořnictvo se dovědělo že jdou na lov mexických a peruánských lodí tu mnozí důstojníci a námořníci pocítili jak jim při myšlence na tak ohromnou sumu, kterou by činil jejich podíl, roste jejich bojovnost. V době, když se vydávalo na cestu sedmnáct galeon a dvaadvacet lodí francouzského původu,blokovalo španělské pobřeží mocné anglicko-holandské loďstvo, a tak Chauteaurenault veděl sice, jak odplul, ale neměl tušení, jak by měl ve Španělsku přistát. Chtěl nechat nepřitele klidně patrolovat ve španělských vodách a plout do Nantes nebo do Bordeaux. V tom s ním souhlasili jeho důstojníci, a i část španělského vedení. — avšak tento plán narazil u Španělů na prudký odpor; nebylo tomu tak dávno, co Francouzi pronásledovali galeony, aby je vyplenili, a nyní byla obava, že Francouzi pomýšlejí jen na lup vzácného nákladu. Ze všech stran se ozývaly varovné hlasy; množství kolonistů, žen s dětmi, četní kněží, mniši a vojáci, kteří čekali na odplutí galeon, rok až půldruha roku, se zdráhali plout jinam než do Španělska a konečně určil místokrál v Mexiku, že galeony budou plout bud' přímo do Španělska., nebo nevyplují vůbec. Chtěl tedy Chaleaurenaull přistat v Cadizu; ale ani to nebylo možné. Chtě nechtě musil doprovázet galeony do Viga. Vjezd u Viga se podobá, jak je tomu u četných přístavů Iberského poloostrova, spíš norskému fjordu než otevřenému zálivu a rejdě. Je to úzká horská propast, vnikající do moře, kanál táhnoucí se hluboko do země, asi deset mil za město Vigo. Ve Vigu se zdržel Cháteaurenault jen co bylo: nezbytně nutno, aby alarmoval místní úřady a vyžádal si muže, soumary, čluny a volské káry. Byl ochoten zaplatit každou denní mzdu — i trojnásobnou proti obvyklé — jen lidi potřeboval, a to rychle. U Rodondello, ležícího o dvě míle dále, spustil kotvy a začal ihned vykládal zboží, napřed zlaté a stříbrné pruty, potom hodnoty, jež bylo možno lehčeji dopravovat, a konečně peníze a majetek soukromých osob.Prvního října se dověděl nepřítel o příjezdu Chaleaurenaultově, ale teprve 22. veplulo jeho loďstvo do zálivu u Viga. Zatím už byly poldady v ceně 90 až 100 milionů naloženy na kárách a soumarech na cestě k Madridu a v Lugo je převzal podle předpisu úřad pokladu. Když Chteaurenaullovi lidé skládali velké stolibrové stříbrné pruty a bedny a pytle naplněné zla-tem, dostihlo nepřátelské loďstvo vod Viga.. Jakmile Rooke spatřil francouzské lodi, svolal ihned válečnou poradu a rozhodl se útočit. Protože však neznal hloubku vody, rozhodl se, aby nenajel, vyslati k útoku napřed lodi nejlehčí, jež mělý být po zjištění hloubky následovány řadovými loďmi s velkým ponorem. Mezitím připravil vévoda z Ormundu svoje vojska. A zrána 22., dříve než příliv umožnil loďstvu vplouti dál do zálivu, přistalo na pevnině 2.000 vybraných vojáků, kteří nenacházejíce odporu, postupovali k tvrzi, která chránila průjezd a přístavní hráz. „Tento podnik byl velmi. usnadněn postupem pozemních .sil",napsal hrabě Malborough ve své zprávě o bitvě u Viga, které zvolily k útoku na tvrz právě ten okamžik, v kterém naše lodi při příjezdu ostřelovaly dělostřelectvem tvrz a její obhájce. Když naše lodi minuly molo, zapálil nepřítel různé ‚svoje lodi, a většinou jim dal najet na mělčinu, takže oněch 37 :nebo 38 lodí, které tam byly, se buď potopilo, nebo bylo dobyto a neunikla ani jediná. Zmocnili jsme se šesti  válečných lodí, jež hodláme s sebou vzít. Mimoto máme v moci ,dvě galeony, jež jsou způsobilé k plavbě, a dvě galeony, jež uvízly ,na mělčině.' Strašný zmatek tohoto dne lze těžko vystihnout. Představme si: v této rejdě, uzavřené horami, od nichž se odráží rachot děl, pluky útočící proti tvrzi, anglické loďstvo na honbě za kořistí, dvacet pět lodí stlačených na 'nejmenším prostoru v plamenech a lítajících za strašlivých výbuchů do vzduchu, když ,oheň dosáhl skladiště prachu, uprostřed tohoto pekla jsou lodi, jež posádka uvrhla na mělčinu, nakloněné a plné vody, jiné zase náhle se potápějíci; tisíce křičících a bojujícich mužů; bědování bezhlavého domácího obyvatelstva, jež uteklo .do hor, zatím co se se všech stran zbíhali, jak rychle mohli, drsní obyvatelé s pobřeží, přilákáni ,mohutnou .září požáru a hřmění děl, aby se zúčastnili ničení a ze ztroskotaných lodí ulovili několik úlomků hadrů, Francouzi prchající odtud po stezkách s průvodem nosičů, :mezků a nákladních koní; Angliča-
né plni vzteku, že jim unikají lákavé poklady, zajaté lodi a vojsko plenící domy v Rodondellu fantastický obraz rozpoutaného násilí. Ve versailleských archivech je zpráva muže, který nám nejlépe může nastínit, co se stalo s částí cenného nákladu, který byl při příjezdu Angličanů ještě na galeonách Byl to intendant loďstva admirál Cháteaurenaulia de Gasiines, je poslední opustil bojiště. Když vyložil, jak byla vypravena  největší část nákladu do Lugo píše: „V souhlase s panem viceadmirálem jsem považoval za vhodné vylodit všecky zbylé peníze krále a některých soukromých osob, převzaté ve Veracruzu na loď, což se stalo 20." Castines líčí potom nesčetná dobrodružství, která jej stíhala, když se snažil podle Cháteaurenaultova rozkazu přivézti zbylé peníze do bezpečí. Na cestě do Lugo se dostal několikrát do rukou lupičů, takže zároveň s pokladníkem Aurilem zachránil pouze tolik co se jim vešlo do kapes. Prostě a jednoduše píše na konci zprávy: „S těmito cizozemskými penězi jsme měli jisté potíže, ježto jsme viděli že 4 piastry jsou jeden dublon po 32 realech, což je ve Francii tolik jako 15 livrů, vypočítali jsme, že dva tisíce a několik piastrů, které máme při sobě, je v našich penězích asi 7600 livrů; tyto peníze byly zašity v mé vestě a kabátě a já. jsem na ně vydal mistru pokladu, když je přijal na účet státního úřadu, kvitanci.".

12.7.1866-příchod Pruské armády do Brna

Kleinův palác - náměstí Svobody v roce 1866 

 V předvečer obsazení Brna Prusy,11.července 1866,odstěhovali se nejvyšší zemské úřady do Uherského Hradiště,bylo to C.K. místodržitelství,zemská finanční direkce,poštovní ředitelství,správa loterijní,různé státní pokladny,tzv. psací hlavní stan a polní pošta do Olomouce.Odešla i vojenská policejní stráž a vojenské orgány.Péči o veřejnou bezpečnost na sebe vzala obecní rada.Brnané z toho usoudili,že Prusové se blíží k Brnu.V noci z 11. na 12.7 Brnem protahovala ustupující rakouské kavalerie a vykládala lidem o srážce u Tišnova.Od rána 12.7 se Brno připravovalo na příchod Prusů,na rozdíl od jiných měst,Brno neopustilo mnoho jejich občanů,snad to bylo dáno rychlostí pruského postupu.V 9.hodin se rozneslo po městě,že Prusové už stojí u Kartouz,a skutečně tomu tak bylo.Mnozí obyvatelé už od rána z výšin,zejména Špilberku vyhlíželi Prusy.Ještě před jejich vstupem do Brna byly na chrámových věžích,erárních budovách,gymnáziich a technice vztyčeny bílé prapory,na znamení toho že Brno je otevřené město a jeho obyvatelé se nebudou chovat nepřátelsky k pruskému vojsku.V 9.15 vjelo do ulic několik pruských dragounů,prohlédlo si ulice a,místodržitelství a svatojakubský chrám a odcválali zpět ke Kartouzím.Davy lidí vyšli zvědavě do ulic.V 10 hodin vyjel purkmistr dr. Jiskra,radní,a starší Placatka,Zuiš a Kavka,Prusům vstříct.Na vozech měli bílé prapory.Pan purkmistr Prusy kteří už byli na kartouzské celní linii,ujištoval,že v Brně už není Rakouského vojska,a že jeho obyvatelé nemají vůči nim nepřátelských umyslů.Bylo mu dáno ujištění,že bude zajištěna bezpečnost obyvatel a jejich majetku.Na to se hnuly pruské voje Velkou novou ulicí k městu.Napřed jel 2. pluk gardových dragounů,pak následovali červení husaři,4.prapor myslivecký,60.pluk Braniborský,na to opět kavalerie,a to pruští huláni,nakonec dělostřelectvo.Byl to předvoj 1. armády pruské,pod vedením J.kr.V.prince Bedřicha Karla.tomuto odřadu velel generál velkovévoda Meklenburg-Zvěřínský.Když první pruská pěchota vkráčela do Brna,byla slyšet všude vojenská hudba,píštaly a bubny,které jsou sice o polovinu menší než rakouské,ale dovedou náramně vřeštět.Píštalníci a bubeníci hráli Dessavský pochod.Vojsko se ubíralo okolo místodržitelství do různých částí města.Oddíl hulánu obsadil hned nádraží,druhý oddíl jel až k Rosickému nádraží a Kumrovicím.Pěchota defilovala na Svatojakubském náměstí před velkovévodou Meklenburským a plukovní hudba vyhrávala pochody.Když vojsko došlo na Zelný trh,vzal velitel Brno jménem krále Pruského v držení,načež vojsko provolalo třikrát Hoch,králi.

Pruská stráž u sv. Mikuláše 

Pruské vojsko se rozložilo k bivaku na Velkém náměstí,Zelném Trhu,Františkově,na kolištích-husaři a dragouni,artilerie na náměstí před protestantským chrámem,bylo jich dohromady asi 8000 mužů.Zvědavci obklopovali vojáky a dávali se s nimi do hovoru,byl tam hluk,ale žádné rozbroje,vojsko se chovalo slušně a brzy zaplašilo obavy které je předcházeli,obchodníci otvírali obchody,brzy začal u nich čilý ruch v obchodě s potravinami a nápoji.Prusové platili hotově stříbrnými i papírovými penězy.Byli rozestavěny stoly i lavice pro důstojníky,kde tito hodovali.Konáci napájeli koně v kašnách,obecní rada se rychle postarala o to,aby bylo ve všem vyhověno pruskému vojsku.Bylo dovezeno ve vozech 8000 bochníků chleba 80q masa,pivo,dříví,slámu,seno.A za okamžik se kouřilo s polních kuchyní.Odpoledne po 6 hodině dorazili do Brna další pruské oddíly a purkmistr vyrazil ke Kartouzské linii přivítat prince Bedřicha Karla jako velitele celé armády.Bylo slyšet hudbu přicházející armády,napřed jela generalita v čele s princem Bedřichem ,purkmistr přivítal příchozí,načež mu velitel odpověděl že očekává přívětivé přijetí od obyvatel a že vojsko bude dobře zaopatřeno.Pak se pohly oddíly různých zbraní,kavalerie,myslivců,několik pěších pluků Braniborských,artilerie,pionýři atd.Princ Bedřich se postavil s doprovodem na konec Nové ulice a celé vojsko před ním defilovalo do města a na koliště.Největší část vojska byla ubytována v domech ve městě a na předměstích,ostatní v kasárnách.U nádraží,pošty,kasáren a jinde byly postaveny vojenské stráže,princ Bedřich se ubytoval v gubernialním domě,velkovévoda  v místnostech generálního komandanta.Zároven na Velkém náměstí zaujalo pruské vojsko hlavní stráž.Večer přijelo do města také asi 10 zajatých Rakušanů,především hulánů a husarů.V noci projížděly městem četné pruské hlídky,ale žádné nepokoje se neudaly.13.7 část vojska opustila Brno.Mezi 11-12  hodinou opět přicházelo Novou ulicí množství vojska,mezi ními jely vozy označené jako hlavní tábor J.V. krále.Okolo 16 hodiny bylo v Brně už asi 30000 mužů.Ve 3 hodiny dojel i samotný král,jehož uvítali purkmistr,biskup,a obecní radní.Král odpověděl že má co činit s ozbrojenou moci,ale ne s pokojnými občany.Ve vojsku že bude panovat přísná kázen,a že všechny škody budou zaplaceny.Král se ubytoval v gubernialním domě a ministr Bismarck v domě kupce Isidora Fleše,princ Bedřich v Neuhauserově hotelu.Veškeré stravování a ubytování zajištovali obyvatelé Brna.V některých domech bylo ubytováno i více než 100 vojáků.14.7 v 10 hodin se u Sv.Tomáše konaly protestantské bohoslužby pro vojsko.15.7 byly pak na kolišti konány bohoslužby pro celou armádu. O dalším pobytu Pruské armády v Brně zase příště.

S / X Admiral Tegetthoff , výzkumné plavidlo Rakousko-Uherské Severní polární expedice , která vyplula v roce 1872 s Tecklenborgwerftu. S touto lodí objevili Peyer a Weyprecht  Zemí Františka Josefa . Tuto fotku udělal známí fotograf a účastník expedice Wilhelm Burger.

V Tišnově dne 11.července 1866

Onoho pohnutého roku osmáctistéhošestašedesátého vzpomněl předklášterský farář ve své farní kronice zajímavým rýmováním: „Eis — Maus — Preus — und Scheis!" Toho roku byla totiž dlouhá zima a mnoho ledu — pak se „urodilo" hodně myší — a nakonec přišli Prušáci a s nimi velký průjem — cholera. Dne 11. července 1866 bylo v Tišnově velice živo. Dlouhými pochody unavené ustupující rakouské vojsko odpočívalo. Vojáci hltavě pojídali ve spěchu uvařenou „menáž", byli krmeni koně. Pouze dvě škadrony hulánů byly v pohotovosti. Nikoho však nenapadlo, že již v nejbližších hodinách zde dojde ke krvavé srážce. Ulice i obě náměstí byly vojskem přeplněny. Stísněnost panovala jak v řadách vojska, tak i mezi obyvateli města a každý hleděl s obavami vstříc nejisté budoucnosti. Pouze v hospodách panoval čilý ruch. Hlučno bylo v hostinci U zlatého Jelena, kde šenkýř Matěj Hlávka blahé paměti naléval pověstného vínka červeného. Hlučno bylo i v piterně krčmy Humpolecké i ve starobylé zájezdní hospodě U hradu Pernštejna. Civilní obyvatelé se však již začínali stěhovat do lesů. K této panice došlo proto, že se urychleně z města stěhovaly úřady a den 10. července byl také posledním dnem úředním, Téhož dne poděloval také „pán nad arestanty", profus Pokorný, na „pecírku" některé bojechtivé sousedy starými „kvéry", které přísnost zákona pobrala za předešlá léta četným „raubšicům" z lesů deblínských a lomnických. Kritická chvíle nadešla. Předvoj pruských dragounů se od Louček rychle blížil k Tišnovu a rakouské vojsko pohodlně rozložené, s neosedlanými koňmi, nebylo na srážku připraveno. V hostinci U hradu Pernštejna právě hodoval u starodávného dubového stolu jakýsi vysoký důstojník, když náhle vrazil dovnitř tišnovský starousedlík pantáta Kolbábek a téměř bez dechu zvolal: „Pane komandant, Prajzi só tade!" Důstojník však odpověděl: „Aber was fallt Ihnen nicht em, wo sind nach die Preussen." (Ale co vás napadá, kde jsou ještě Prajzi). V tom však přiběhl „ordonanc", který tuto neočekávanou zprávu potvrdil. To již se rozlehl horkým červencovým dnem vřeštivý zvuk polnice. V největším kvapu chystá se vojsko k odchodu z Tišnova, aby se za městem seřadilo k boji a krylo ustupující mohutné proviantní sbory dojíždějící k Brnu. Rytmistr Berres vyslal okamžitě k Předklášteří vstříc Prusům polovic hulánské škadrony pod velením rytmistra Knesebeka. K prvnímu střetnutí došlo již u mostu přes Švarcavu na prostranství před Špitálkem, kde nastala pravá řež. Na zemi váleli se mrtví a ranění. Vítězství se již klonilo k Rakušanům, kteří byli početné silnější. V tom zavřeští v Předklášteří polnice. Silný oddíl Prušáků se tryskem blíží od kláštera k mostu. Rytmistr Knesebek, který byl v této šarvátce vzorem statečnosti, dostává posilu druhé poloviny škadrony pod velením rytmistra Barrese. Nyní nastala krvavá řež znovu na ulici Klášterské. Rakušané a Prajzi najíždějí na sebe zuřivě — píky a šavle se míhají v rozpáleném vzduchu. Na krátkém úseku silnice pětkrát Prajzi ustoupili, pětkrát couvli Rakušané, až se posléze dostali do úzké, křivolaké ulice, k starobylému domu Na pekle. Koně tančí po zadních nohách, od hub jim stříká pěna na zdi domů, jež vroubí úzkou ulici. Když bitka u domu „Na pekle" trvala již nějakou dobu, otevřelo se v poschodí okno a bylo z něho na bojující Prusy několikrát vystřeleno. Učinil tak panský zahradník Karmazín, který v domě bydlil. Rozzuření Prušáci, kteří měli nyní přesilu, zatlačili rakouské hulány z těsné ulice před Dvořáčkův hostinec „U hradu Pernštejna", kde boj ještě zesílil. Kromě pík a šavlí dostaly se ke slovu také karabiny. Několik pruských koulí trčí dosud v mohutných zdech hostince jako památka na onen červencový den. Podkovy koní, bojem zdivočelých a tancujících po hrbolatých kočičích hlavách městského dláždění, se prudkými nárazy utrhovaly a létaly vzduchem. Pruský major Schak, byv sražen hulánskou píkou s koně, klesá mrtev k zemi. Bitka zuří dále širokou ulicí až k masným krámům a Panskému domu i na malém náměstí. Zápal boje činí z bojovníků hrdiny. Zvláště 271etý hulánský rytmistr hrabě Knesebek, rozdává smrtící rány, avšak prušáckou přesilu nelze zdolat. Zranění koně bez jezdců pobíhají po náměstí pokrytém mrtvolami. Válí se tu v krvi a prachu rakouské čáky vedle pruských přilbic. V blízkém úvoze (nyní silnice k nádraží), kde smrt rovněž kruté řádila, blýská se mezi mrtvolami a potrhaným koňským řemením, množství šavlí, přelomených pík a karabin. Bitva však zuří dále s nezmenšenou silou. Pojednou obklíčilo několik Prajzů rytmistra Knesebeka a on klesá pozpátku s koně, zasažen dvěma sečnými ranami. Naráží hlavou na kámen a zůstává omráčen ležet. Když boj ustával, přiběhl soused Zenotti a s pomocí přítele Skřivánka odnesli rytmistra do stáje Panského domu. Když se vraceli, stali se svědky krvavé scény. Tři rakouští huláni hnali před sebou zajatého pruského dragouna, řvouce naň: „Hund, knie nieder!" (pse, na kolena). Zajatec chtěl využít přestávky v boji a prchnout ke svým. Nacházel se právě se svými pronásledovateli před zadními vraty Panského domu a chystal se vskočit do dvora a tak se zachránit, ale v poslední chvíli někdo ze dvora vrata rychle zavřel, Nebohý Prušák byl skolen devíti hodnými ranami. Krváceje hrozně ze smrtelných ran, dovlékl se ještě po čtyřech, až do síně domu č. 84 u Vlčků, kde za hodinu skonal. Mezitím co se bojovalo v Tišnově, obsadilo rakouské dělostřelectvo výhodné pozice za městem, na hradčanské Horce. Prusové byli zadrženi nenadálým odporem v Tišnově, čímž byly zachráněny ohrožené rakouské kolony, směřující k Brnu a dále k Vídni. Prusové obsadili 11. července Tišnov a jejich přední hlídky pronikly toho dne až do Čebína. V pruském předvoji operujícím v Tišnově sloužil i osmnáctiletý dragounský kadet von Hindenburg, pozdější generalissimus a president Německa. Ztráty na mrtvých, raněných a zajatých v tišnovské bitce, činily na straně rakouské pět důstojníků, 56 mužů a 45 koní. Pruské ztráty nebyly menší. Těžce raněný rakouský rymtistr hrabě Knesebek ležel v bezvědomí na Pan-ském domě. Později byl dopraven do Předklášteří, kde v domě č. 34 (papírna) dne 22. července 1866 zemřel a byl pochován na hřbitově v Předklášteří. Zápis o jeho úmrtí je poznačen v matrice zemřelých těmito slovy: Julius, hrabě z Knesebeku, c. k. rytmistr v 5. hulánském pluku, z Verdenu v Hanoveránsku, ve službách rakouských, 27 roků stár, zemřel na dvě sečné rány, které dostal do hlavy v bitce tišnovské, dne 11. července 1866 za pruské invase. Jiní padlí vojáci byli pochováni hřbitově v Tišnově, kde lze dodnes spatřit hroby opatřené náhrobky.

Historie Jarmarků v Brně

Brno 1664

Brno kostel sv.Tomáše 1842

Jako jiná města mělo i Brno už ve stol. XIII. kromě starších trhů denních a týdenních trhy výroční. O nejstarším brněnském jarmarku, konaném o svatodušních svátcích a trvajícím 14 dní, je zmínka již v městských právech z r. 1213. Privilegium na druhý jarmark, svatohavelský, udělil Brnu král Václav II. r. 1291. Další, začínajíci v sobotu před Popeleční středou, povolen 1357, r. 1419 obnoven letní trh před Božím Tělem, později, r. 1514 zaveden nový trh na základě privilegia krále Vladislava a r. 1574 trh po sv. Lucii; to byl tenkrát čtvrtý, nejstarší, svatodušní mezitím patrně zanikl. Ferdinand III. zvýšil r. 1647 počet výročních trhů na 6; tři dny před každým konaly se trhy koňské a dobytčí.Současně byly změněny dosavadní jejich termíny. Ty byly měněny někdy od případu k případu, zejména aby nekolidovaly se židovskými svátky. „Hosté" t. j. cizí obchodníci osvobozeni byli od placení brněnského mýta ze zboží na trh dovezeného. Na výročních trzích nakupovali hlavně spotřebitelé, v první řadě domácí. Za trhových dnů byly vystrkovány, jako všude jinde, časně z rána korouhvičky na znamení, že, pokud jsou vytýčeny, nesmí nikdo nakupovat kromě místních obyvatel . Byl o to dlouho spor se stavy, ukončený r. 1573 na olomouckém sněmu dohodou, císařem Maxmiliánem potvrzenou; podle ní nesměly korouhvičky státi „nic déle od východu slunce v létě i v zimě než' dvě hodiny a v těchto dvou hodinách aby přespolní nekupovali."Ve velkém se na starých jarmarcích brněnských mnoho nekupovalo. Brněnští velkoobchodníci zajížděli sami na větší výroční trhy ven-kovských měst, jak to víme ze záznamů M. Wunderleho a tam prodávali zase hlavně obchodníkům. V Brně nakupovali obchodníci z menších okolních měst. Předmětem obchodu bylo nejrůznější zboží spotřební a pře-devším výrobky řemeslné, nabízené živnostníky domácími i cizími. Tato cizí soutěž nebyla však vhod obchodu místnímu, jenž se snažil ji omezovat. Výroční trhy byly významným průlomem do monopolu domácího obchodu a řemesel. A tak už r. 1699 začínají v Brně spory o počet jarmarků a délku jejich trvání i o účasti cizích kupců na nich. Obchodní gremium, tehdejší kupecké bratrstvo, domáhalo se r. 1712, aby cizí obchodníci směli obchodovat jen na dvou hlavních výročních trzích, které se měly konat v době, kdy nejsou trhy v Linci, Vídni, Kremži, Štyrském Hradci a Lipsku, aby tak do Brna mohli také továrníci a velkoobchodníci, aby bylo obnoveno Brnu právo nuceného skladu, a aby cizinci byli povinni opět od hranic vozit zboží do Brna. Obchodníci se domnívali, že tak zabezpečí si vliv na obchod cizím zbožím. Na jejich stížnosti na zkracování živností a obchodů nařídil císař Karel VI. r. 1717, že cizí kupci musejí hned po skončení jarmarků zboží odvézt nebo uložit do skladišť, magistrátem kontrolovaných, jak to bylo už dříve a to všeobecně zavedeno.Obecní správa naopak výročním trhům přála, návštěvníci jejich přinášeli do města peníze. A proto také, aby jejich rozvoj podporovala, koupilo město r. 1708 t. zv. Salmovský dům v Dominikánské ulici s průchodem do ulice Starobrněnské, a r. 1711 se usnesla rada přeměniti jej na nákupní dům (Kaufhaus), tak aby se v něm zřídily sklady pro obchodníky plátnem z Mor. Třebové, Svitav a ze Slezska a Saska.Tento návrh byl brzy proveden. Roku 1718 už tu měli 49 krámků obchodníci plátnem ze slezského Schmiedeberku, r. 1725 už 66. „Schmetterhaus" — jak mu tito slezští obchodníci začali říkat a jak se tento název později obecně ujal — stal se střediskem jarmarků a základem dalšího jich rozvoje. Už tenkrát zajížděli na ně uherští a sedmihradští kupci, a zboží lněné a vlněné byly hlavními předměty obchodu. Platilo se hotovými penězi nebo zbožím jiným, nejvíc juchtou. Do Brna začali tenkráte zajíždět také obchodníci z Norimberku.Tento slibný obchod byl ale zabrzděn zřízením celních hranic moravských r. 1731, ale ne na dlouho. Toho roku byly stanoveny 4 osmidenní výroční trhy a to vždy v pondělí po první neděli postní, po Božím Těle, po Narození Panny Marie a po Početí Panny Marie, jak se toho obchodníci už dávno domáhali. Roku 1756 prodlouženy výroční trhy zase na čtrnáctidenní a současně zaveden, vedle dvou trhů na vlnu, r. 1753 povolených, trh koňský, aby byl zlepšen chov místních koní.To už zase pokračoval rozkvět brněnských jarmarků, jemuž vláda jako vůbec t. zv. „zvelebení komercií" přála a o něž soustavně pečovala. Roku 1774 zařadila Brno do I. třídy tržních míst.Rozsah výročních trhů můžeme dobře posouditi ze sazebníku poplatků tržních míst, r. 1763 městskou správou vydaném. Tržním místem byl předně Salmovský dům, dále soukenné krámy na hlavním náměstí a v soukromých domech, boudy židovské, krámy „železných kramářův a cizích kovářův i taky jiných, kteří podle loktu jejich zboží vyměřujou", stánky vlašských a jiných cizozemských kupců, „kupcovní boudy na rynku", stánky pláteníků a tkalců, soukeníků „ordinárních kramářů", stánky kde prodáváno „klozyrované (polévané) tak sloucí skalické všelijaké nádobí", stánky nožířů a sklenářů, „kramářův citronů", „špatných pantlí", nití, stánky soustružníků, bavorských knihařů a kramářů, vlašských a jiných kramářů „v krátkém zboží handlujících", kramářů štýrských, prodavačů krajek. Poplatky byly odstupňovány podle výnosnosti a významu obchodu; v Salmovském domě platilo se z každého kotce nebo prodavače 51 kr., kupci norimberští 1 zl. 6 kr., židé 7 kr. až 2 zl. Italové a jiní cizinci platili 21 kr. z místa, soukeníci podle počtu kusů sukna a pláteníci podle kop, ostatní pak 4 kr. 2 denárech až 12 kr. O výročních trzích obchodovali také obchodníci podomní citrony, krajkami, krátkým a materiálním zbožím, cizím, chebským a jiným nádobím, hrnčíři, bednáři, „Vlaši s pastima na myši". Těm stanoven poplatek 15-45 kr. Vedle Salmovského domu používali cizí obchodníci i skladiště při vážním domě na Velkém náměstí, a hlavně najímali krámy v soukromých domech. Dalšímu jejich rozvoji prospěl císařský patent z r. 1764 o nové úpravě výročních trhů. Omezil účast cizozemských obchodníků jen na trhy v Brně a Olomouci a na prodej zboží, jehož dovoz byl dovolen. Dovážené cizí zboží musilo být na hranicích značkováno. Židé byli z tohoto obchodu vyloučeni. Z doby jen o něco pozdější zachoval se nám popis jarmarku od pozdějšího brněnského textilního továrníka H. Hopfa, tenkrát úředníka továrny Koffillerovy. Brno nebylo sice podle něho možno srovnávat s Vídní, Berlínem nebo Hamburkem, mimo Mannheimu, Munsteru a Lipska ale není v Německu významnějšího města. Nemá tak velký obchod jako Lipsko, je tu však hodně zámožných kupců a zámožných bankéřů. Čtyři brněnské výroční trhy podobají se už velmi veletrhům; nejsou tak velké jako v Lipsku, Brunšviku nebo ve Frankfurtu, předčí však kasselské. Zajíždějí na ně velkoobchodníci z Vídně, Lince, Opavy, Saska, Štýrska, Norimberku, ale i z Uher a Turecka a také všichni moravští a někteří cizí fabrikanti, tak zejména tiskárny bavlněného zboží z Letovic a Kettenhofenu. Venkovští obuvníci přivážejí takové množství zboží, že zaplní jím celou dlouhou ulici ,a za dvě hodiny mají je vyprodáno. Že v některých oborech se hodně prodávalo, toho dokladem jsou na př. katalogy knih, map a globů, které o výročních trzích brněnských vydávali někteří knihkupci, jako r. 1776 J. G. Weigand z Vídně nebo r. 1792 P. Stossberger z Mikulova. Ještě podrobněji popisuje nám je Hempelova brněnská kronika z devadesátých let,tedy z doby, kdy v Brně i jinde začínala vyrůstat tovární výroba textilní. Začátek trhů byl vytrubován s radniční věže, jako dříve. Trhy byly rozloženy po celém vnitřním městě. V Salmovském domě byli křestanští a židovští pláteníci. Na Zelném trhu vídeňští obchodníci střižním a galanterním zbožím. V Radniční ulici krátké zboží, modní zboží, krajky a stuhy. Na Dominikánském náměstí židé. V ulici Zámečnické italští a řečtí specerejní obchodníci. Na Velkém náměstí za hlavní strážnicí punčochy a boty a dále lněné a vlněné zboží, před hlavní strážnicí obrazy a rytiny. V ulici Sedlářské čižmy a dětská obuv. Prodávající přijížděli z Jihlavy, Uničova, Šumperka, Šternberka, Opavy, Prahy, Rumburku a Frýdlantu, Vídně, Sv. Hypolita, Vídeňského Nového Města, Lince, Salcburku, ze Štýrska a Polska; nákupci z Čech, Rakous, Uher, Haliče a Polska, mezi nimi mnoho židů. První den se nakupovalo, druhý, až ti, co měli také zboží na prodej, natržili, platilo. Tento popis doplňuje jiný z r. 1800. Na jarmarku toho roku prodávala se káva a cukr, šafrán, alaun-tj kamenec a vitriol, dřevo na barvení, vosk a med, kůže, sukna, kašmíry, hedvábné zboží, stříbrné a zlaté lemovky, textilní výrobky viněné a bavlněné ze severních Čech. Ve velkém množství prodáváno zejména textilní zboží; tak jediná továrna z Dol. Rakous prodala na jednom brněnském trhu za 90.000 zl. bavlněných látek. Ve druhé polovici XVIII. stol. se poměry jak z právě uvedeného je patrné -- změnily. Silně omezen a ke konci znemožněn byl obchod zbožím cizozemským. Následkem toho přestala návštěva slezských obchodníků plátnem, jimiž byl Salmovský dům obsazen a na místo nich najímali si skladiště jiní obchodníci hlavně židovští. Bývalo jich tu tolik, že r. 1797 žádali, aby si mohli v domě zřídit malou modlitebnu (thoru). Žádost byla jim zamítnuta, protože stálá židovská modlitebna byla v hostinci na Novém Světě na Křenové, a mimo toho se bála vláda nepokojů, které by mohly vzniknout. Rozsah obchodů se však nijak nezmenšoval, naopak rozšiřoval, trhy rozšířily se po celém vnitřním městě a prodáváno dál víc v drobném přímým spotřebitelům. Po napoleonských válkách a státním úpadku r. 1811 rostou výroční trhy opětně. Roku 1822 vydaný dvorský dekret upravuje nově obchodování na nich; stanoví, že prvé tři dny prvého týdne určeny jsou k vybalování zboží, už jarmarečním regulativem z r. 1774 zásadně uznané, a ku prodeji ve velkém, a že vlastní obchod začíná až ve čtvrtek. To neplatí pro privilegované továrníky, oprávněné k zřizování vlastních skladů v hlavních městech, kteří v Brně nebo předměstích svoje sklady mají. V té době začínají růst také 4 trhy bývalého poddaného městečka Starého Brna, pro něž však jako trhy II. třídy neplatí ustanovení o vybalovacích dnech. Obchodní ruch na výročních trzích je zvyšován trhy koňskými, jež se konaly v pondělí po nich, a trhy obilními tři dny po nich.Na vrcholu rozvoje byly výroční trhy ve čtyřicátých a začátkem padesátých let předminulého století. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozrůstající průmysl textilní byl hlavním činitelem při rozšiřování obchodů na nich, jež umožňovala lepší a levnější doprava železniční. Od r. 1839 mělo Brno železniční spojení s Vídní a od r. 1848 s Prahou. Vedle obchodu textilního rozvinul se silně obchod kůžemi, vlnou a surovinami. Podrobnou zprávu o jarmarcích podala obchodní komora ve své zprávě za r. 1851. Podle ní dovážely se na brněnské trhy výrobky všech rakouských zemí a částečně i z ciziny. Velkého významu nabyl obchod manufakturní, největší v celé monarchií. V obchodě surovinami bylo Brno i v pravidelném obchodě jedním z největších středisek. Nakupují se zde i pro ostatní země i pro cizinu nejvíc na výročních trzích. Vlnu moravskou, uherskou, polskou, ruskou a rumunskou nakupují zde obchodníci a továrníci domácí i z ciziny. Roku 1851 bylo prodáno v Brně 40.000 centů vlny, z toho tři čtvrtiny na trzích. Vídeňští kupci nakupují na trzích kožešiny, hlavně z Haliče a vozí je dál do Lipska. Pro potaš je Brno hlavním obchodním střediskem, pro domácí i uherskou. Z Haliče a Uher vozí se sem med a prodává do Čech a Slezska. Lůj přiváží se z Uher a podunajských knížectví a sádlo z Turecka. Obojí prodává se pak do Čech, Moravy, Slezska, Štýrska, něco i do Švýcar a přes Terst. Z Haliče a Ruska dovážejí se koňské žíně a prodávají do Vídně a Uher, něco i na Moravě. Švestky prodávají polští obchodníci do Čech, Moravy, Slezska a Rakous. Fenykl a kmín haličský a ruský anýz do všech zemí rakouských, hlavně k výrobě olejů. Něco uherského a italského konopí českým a moravským továrnám a řemeslníkům. Haličský len pro domácí potřebu, něco i do Čech a Vídně. Velký obchod provozuje se surovými i vydělanými kůžemi. Na trh dovážejí se i kůže barevné. Největší význam má však obchod manufakturní, soustředěný na jarních a podzimních jarmarcích brněnských a starobrněnských a letním brněnském. Zboží na ně dovážejí továrníci i menší výrobci hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Prodává se tu české zboží bavlněné hlavně z Prahy, Kosmonos, Č. Lípy, Kutné Hory, Turnova, Lanškrouna, Rumburku, Šluknova, Jablonce, Králík, Vrchlabí, Aše, látky tištěné, bavlněné šátky, moravské modrotisky, bavlněné cíchy z Červené Vody, bavlněné a lněné zboží ze Šternberka, Frenštátu, bavlněné zboží slezské, prostějovské a svitavské, lněné zboží ze Šumperka, Andělské Hory, Vrbna, Náchoda, přízové plátno z Rýmařova, orleany z Liberce, vlněné a polovlněné zboží z Ústí, Rumburku, Aše a Děčína, lehké látky vlněné z Jihlavy, vlněné šátky z N. Jičína, flanely z Lipníka, sukno ze Svitav, Bystřice n. P., Měřína a Třebíče, Ústí n. O., Lanškrouna, Humpolce a Polné. Zboží cizozemského bývá jen málo. Kupci jsou velkoobchodníci i maloobchodníci, velkoobchodníci z ce-lého Rakouska, maloobchodníci z Moravy a Slezska. Manufakturní zboží textilní, v Brně velkoobchodníky nakoupené, prodává se dále na ostatních velkých výročních trzích ve velkých hlavních městech, zejména také v Pešti a Debrecíně. Pět těchto brněnských a starobrněnských výročních trhů mělo tedy ráz skutečných veletrhů, ostatní dva byly hlavně detailní.Velká část stálých návštěvníků jarmarků z řad továrníků a grosistů mělo v Brně svoje stálá skladiště, hlavně na Zelném trhu a ve Starobrněnské ulici, tedy v blízkosti Salmova domu. Roku 1856 bylo to 60 firem textilních, v tom 12 z Prahy, 8 z Vídně, 6 z České Lípy, 4 z Ústí n. L., 3 z Aše, další pak ze všech větších středisek textilního průmyslu v Čechách a na Moravě, tak z Broumova, Rossbachu, Liberce, Kosmonos, Bučovic, Svitav a z Mor. Třebové. Z jiných oborů, na trzích prodávajících bylo tu 6 grosistů z oboru kloboučnického, koželužského, a výroby voskovaného plátna. Komora odhadovala obrat jen v manufakturním zboží, na 7 brněnských trzích docilovaný, při prostředně dobrém odbytu na 16 až 18 mil. zl. ročně. Tolik asi činila tenkráte hodnota výroby celého brněnského průmyslu textilního, zaměstnávajícího na 16,000 lidí. Ceny v Brně za textilní zboží placené byly směrodatné pro celý obchod ostatní. Brněnské trhy byly tehdy stále ještě z největších v celé Evropě. Už v padesátých letech začínají obchody na nich pomalu klesat. V obchodě ve velkém projevuje se jednak snaha prodávat zákazníkovi přímo, jednak rostou speciální velkoobchody v různých větších městech, což působilo na zužování rozsahu brněnských jarmarků. Detailní obchody jarmareční zatím prosperují dál. A jako ve všem, ukazuje se také na nepřístojnosti v jarmarečních brněnských obchodech, na výprodeje a premie nákupní. To bylo podnětem stížností na takovou nekalou soutěž, podávaných zejména obchodními komorami olomouckou a vídeňskou. Ale ještě r. 1857 poukazovala obchodní komora brněnská na význam výročních trhů brněnských, jichž obrat činí polovinu obratů veletrhu lipského, ale současně dožadovala se úpravy časového pořádání a omezení jich trvání. Roku 1861 byly přeloženy na vhodnější termíny a r. 1862 povýšeny trhy starobrněnské na trhy prvé třidy.-úpadek trhů však nepřestává a zavdává podnět k dalším snahám reformním. Už r. 1851 navrhovala komora snížení počtu výročních trhů, ale teprve r. 1865 konají se úřední porady o zmenšení počtu trhů brněnských a starobrněnských. Toho dožadují se pak dlouho návštěvníci trhů z kruhů grosistů a továrníků, jimž běží o soustřed'ování obchodu, proti se však staví všichni, kdo mají zájem na návštěvě kupců z řad spotřebitelů, především obecní správa, a mnoho živností, zejména hostinští a kavárníci. Ale až r. 1897 snížen počet trhů na 4; 3 starobrněnské byly zrušeny. Požadavku po zkrácení trvání trhů obec r. 1868 v novém tržním řádě vyhověla a snížila je se 14 na 8 dnů, současně však zrušila t. zv. vybalovací dny. Proti tornu vznikl vleklý odpor českých grosistů, trhy navštěvujících,zejména textilních továrníků, s předními tehdy firmami Brilder Porges, A. Pribram a Joh. Liebig &amp Co v čele. Domáhali se toho, aby pro ně byly znovu zavedeny. V jejich promemoriu, r. 1870 obci podaném a 78 nebrněnskými firmami podepsaném, uvádějí, že brněnské trhy byly z největších v Evropě. Obchod že se sice změnil vývojem instituce obchodních cestujících a skladů a vznikem nových obchodních center, velké trhy (Lipsko, Frankfurt, Vratislav), že se však přesto drží, jen malé zanikají. V dalším 'pak popisují průběh tržních dnů. Na brněnské trhy přijížděly větší firmy z Prahy, Liberce, C. Lípy a Aše zpravidla už 10 dnů před zahájením, začaly hned zboží vybalovat a třídit a ve čtvrtek a pátek se prodávalo detailním obchodníkům. V sobotu přijížděli grosisté z Pešti a Vídně, v neděli a pondělí zákazníci uherští a haličtí, v úterý štyrští a tyrolští, ve sředu češí a moravští a ve čtvrtek začal obchod pro Šternberk, Prostějov, Šumperk, Varnsdorf. V pondělí potom začal trh na sukno, suroviny a obchod detailní. Tento obvyklý časový pořádek vyvinul se z potřeby poměrů obchodních, nový tržní řád jej porušil a obchod znemožnil. Na trh že se přiváží asi 150.000 centů zboží (84.000 q = 840 vagonů) — množství přehnaně udané — jedna firma na 300-400 balíků, což není možno v jednom dni vybalit a roztřídit. Rozumný tržní řád že by mohl z Brna vytvořit to, čím je Lipsko pro Německo, Beaucaire pro Francii, Sinigaglia pro Italii a Nižnyj Novgorod pro Rusko. Jinak že grosisté se příště brněnským trhům vyhnou. Protože však grosisté žádali vybalovací dny jen pro sebe, a nebylo možno stanoviti přesnou hranici mezi nimi a detailisty, byl návrh jejich zatím odložen. Ale také jiné reformní návrhy nebylo možno tenkráte provésti, tak návrh na zřízení zvláštního povinného rozhodčího soudu pro spory z obchodů, na jarmarcích uzavřených, protože nebylo pro to právního základu, zejména však návrh na postavení vhodné budovy pro tržní velkoobchod po příkladu jiných měst — poukazovalo se na takovou budovu pro velkoobchod suknem v Chotěbuzi v Prusku — nebo aspoň lepší umístění skladišť a prodejních stánků, nebyl uskutečněn. Návrh byl odůvodňován tím, že obchody uzavíraly se v místnostech nevhodných a nedostatečných v Salmovském domě, v koutě kavárny, v pivovaře, v pivním sklepě na Zelném trhu nebo v hostinci „U třech kohoutů"; a také skladiště grosistů že jsou nedostatečná, malá, tmavá a namnoze v klikatých ulicích. Těžká krize, r. 1873 , dolehla i na brněnské trhy. A tu se také projevil vliv jejich nedostatků, jak jsme se o nich právě stručně rozepsali. Ještě r. 1868 podáno po skončení trhu na nádraží Severní dráhy, tedy hlavně do Vídně, Pešti a dál, víc než 40.000 centů 22400 q, to je 22 vagonů) zboží hlavně manufakturního. Už r. 1874 usnesli se pražští tiskaři a liberečtí soukeníci neobesílat brněnské trhy. Věrni jim zůstali ještě nějaký čas výrobci z ostatních míst, hlavně menší soukeníci Později odpadá i velkoobchod, nejdříve vídenský. Starobrněnský trh, červencový, jedině a to jen slabě obesílaný trh ve velkém, upadal rychleji. Z trhů, kdysi významných veletrhů, stávají se obyčejné detailní jarmarky pro drobné, nejvíc venkovské spotřebitele. Roku 1879 žádali brněnští obchodníci, aby výroční trhy, zabírající jednu pětinu celého roku, zkráceny byly na 3 dny a aby se na nich prodávalo ve velkém; že jen takové trhy mají význam jako regulátor cen. Úpadek nedal se však zadržet. Hlavní a rozhodující význam na tržním obchodu ve velkém mělo zboží manufakturní, textilní. Zatím však rostl speciální velkoobchod, v Brně speciální velkoobchod s vlněnými látkami. Roku 1862 bylo tu 13 velkoobchodníků suknem, r. 1877 55, r. 1885 69, r. 1895 70. Vedle nich byly tu sklady mimobrněnských továren vlněného zboží, tak r. 1881 13, v tom 7 z Bílska-Bialy a 4 z Liberce. Tuto podstatnou změnu distribuční formy v obchodu textiliemi nebyly by zadržely nějaké reformy starých brněnských výročních trhů. V ostatním zboží neměly pak podstatně většího významu a proto také podmínek k dalšímu rozvoji. Roku 1897 učiněn sice další pokus o znovuoživení trhů, každý trh měl trvat jen 6 dnů, z nich první dva vyhrazeny obchodu ve velkém; to už ale klesly na malé, celkem bezvýznamné trhy místní, r. 1907 definitivně zrušené. Roku 1906 uvažovala městská rada o zavedení speciálních trhů pro obchod ve velkém tkaninami, semeny, kůžemi a kožešinami, brněnský textil však s touto myšlenkou nesouhlasil a tak zapadla. Brněnské výstavní trhy, po první světové válce pořádané, byly vlastně jen výstavami. K vývoji jejich na skutečné trhy nebylo potřebných předpokladů. S úpadkem výročních trhů upadal i význam Salmovského domu jako kdysi jejich velkoobchodního střediska. Ještě r. 1851 bylo tu 55 krámů pronajato a to vesměs cizím návštěvníkům jarmarků.Nedlouho potom stěhovali se do něho drobní řemeslníci a později i úřady, protože původnímu svému účelu, aby byl z něho „Kaufhaus" nebo bazar po způsobu v cizině obvyklém, nevyhovoval. Vedle výročních trhů, tvořících obecnou výjimku z monopolního obchodu městského, vznikly v Brně a Olomouci trhy, omezené na prodej stavům při zemských sněmech a soudech. Od druhé polovice století XVI. začali jako v sousedních zemích také k zasedání zemských sněmů a soudů moravských zajíždět cizí podomní obchodníci ,.Šotové,, Niederlanti, Vlaši a jiných národův obchodníci", jimž se říkalo pak všeobecně „Šoti". Navštěvovali větší města ve střední Evropě a u nás chodili „s nehodným a nevycleným zbožím po městečkách". Zemské sněmy a soudy, kde scházela se v četném počtu šlechta, byla jim zvláště vhodnou příležitostí k dobrým obchodům, zejména věcmi luxusními, u nás nevyráběnými. Zato byli povinni platiti, jak na sněmu zemském r. 1595 v Jihlavě konaném bylo usneseno, „jednou v roce na 2 termíny po 3kopách".Proti této nepříjemné soutěži začali se domácí obchodníci bránit. Houževnatý odpor olomouckých kramářů, opírajících se o městské privilegium, proti tomu, aby vyšší stavové nakupovali na trzích, pokud visela korouhev, a proti tomu, aby cizí kupci prodávali o soudech a sněmech v klášteře u sv. Michala r. 1592, vyvolal císařské mandáty, obchody tyto zakazující. Ti utekli se pod ochranu stavů, kteří pak snesli se na tom a dovolili,aby své krámské věci a orkafy svobodně prodávati mohli, a v tom aby se jim od žádného překážky nedálo". Usnesení odůvodňovali tím, že by jinak „od domácích kupců všelijaké krámské potřeby drážeji kupovati museli a v tom nemálo i škodlivé utiskováni byli". Snesení to stalo se základem oprávnění domácích i cizích obchodníků ku provozování obchodů při zemských sněmech a soudech.V Brně prodávali tito cizinci i kupci domácí v nově postaveném podloubí u stavovského domu na Dominikánském náměstí drahé zboží textilní a kožešiny, jak byla už svrchu o tom řeč. Od polovice st. XVII. konaly se zemské sněmy a soudy jen v Brně a při nich ve Stavovském domě provozovali cizinci svoje obchody; byli to kupci lipští, norimberští, švédští, tyrolští, rakouští a čeští. Na popud domácích obchodníků, na jejich soutěž žehrajících, žádala městská rada dvakráte r. 1657 a 1684 — tribunál, aby obchody ty zakázal. To stavové zamítli, povolili naopak ještě cizincům zřizovat ve Stavovském domě stálé sklady. Spoléhajíce na podporu stavů, odvažovali se někteří kupci prodávati i mimo zasedání sněmů a soudů.Toto stavovský výbor už r. 1708 zakázal. Toho však se nedbalo a tak vznikly o obchodování ve Stavovském domě, kde měli svoje krámy už i někteří obchodníci brněnští, dlouhodobé spory, o nichž zachovaly se nám podrobné zprávy.Odpor proti tomuto obchodu vedlo nově zřízené bratrstvo obchodníků, pozdější obchodní gremium. Začátkem ledna 1710 žádali moravští stavové císaře, aby Stroblova a Weissova tyrolská společnost a po případě i jiní cizí obchodníci směli prodávat v zemském domě po celý rok. Žádost byla zamítnuta a naopak rozhodnuto, že cizinci mají se spokojit s obchodem při zasedáních zemských sněmů a soudů. Po jejich skončení měli zboží uskladnit a dát zapečetit. Výjimka povolena jen pro lahůdky, jež by se mohly zkazit. Majíce podporu stavů obchodníci však toho nedbali, prodávali dále v zemském domě i v domech šlechtických a klášterech. Opakující se stížnosti domácích obchodníků byly aspoň částečně úspěšné. R. 1716 rozhodl královský tribunál, že cizí obchodníci smějí v Brně bydleti jen v době výročních trhů a zasedání zemského sněmu a zemského soudu. To bydlelo v Brně už 6 faktorů, 3 z Lipska a 3 z Norimberka. Prodávali lahůdky, nejvíce citrony a pomeranče, látky, krajky a knihy. Největší odpor soustředil se proti norimberskému knihkupci Lehmanovi, přesto, že sám protestant, vydal 11 katolických knih a že se ho zastávala městská rada norimberská, dovolávající se privilegií českých králů, měštanům norimberským udělených. To, že skoro všichni faktoři byli protestanté, bylo ve všech stížnostech právě nejvíc zdůrazňováno. Když se faktoři z Brna vystěhovali, byl čas klid. V zemském domě však provozovaly se obchody dál ve větším ještě rozsahu. R. 1754 bylo tam 8 obchodů nebo faktorů, v tom 2 Italové, 1 Francouz, 5 Němců a 2 obchodníci domácí, František Schidlo a Kašpar Šlechta. Od r. 1726 zřízeny na nynějším druhém dvoře lehce stavěné krámy, od r. 1772 stačil kupcům rytířský sál. Mimo sněmovní a jednací dny donášeli zboží šlechtě a klášterům do domů. Tenkráte prodávali zboží stříbrné a zlaté, samety a jiné luxusní zboží textilní, zboží norimberské a lahůdky. Úřady, zejména zemský purkrabí, jemuž připadalo nájemné z krámů, cizí obchod chránily a toto stanovisko obhajovaly námitkou, že domácí obchodníci žádané zboží neprodávají; a respektovaly stanovisko stavů, považujících se za oprávněny mít vlastní dodavatele zboží, neobmezované monopolem městského obchodu. Nové směry ve veřejné správě i v obchodní politice, od polovice století se uplatňující, však už nemohly privilegium takové uznávat. Od r. 1750 musily se sklady po ukončení sněmu nebo soudu zapečetit. R. 1751 nařídila císařovna, že počet kupců v zemském domě nesmí se zvyšovat, r. 1755, že uprázdněná místa nesmějí se bez jejího svolení znovu obsazovat a r. 1757 konečně, že obchodníci stavovští mají se zařadit mezi ostatní městské kupce. Obchod sám pak upadal, když zemský sněm v té době zasedával jen velmi krátce. Instituce tato zlikvidována defintivně až r. 1784, kdy zbylým stavovským obchodníkům uděleno měšťanské právo. To už obchod v zemském domě neprovozovali, protože stavové převzali místo starého domu zemského augustiniánský klášter, pozdější gubernium a pak místodržitelství....Zdroj-ČSPS,Moravská Orlice,Archiv města Brna.