Obrázky z Čech / Pictures from Bohemia

James Baker napsal v roce 1873 zajímavý ilustrovaný cestopis z návštěvy Čech,ukázal v něm ,že i v XIX.století existoval u nás cestovní ruch.

 Kniha krásně popisuje naši zemi,a je zde hodně ilustrací.Pokud máte zájem,scan této krásné knížky jsem umístil na ulož to,nevím ale jak to tam dlouho vydrží. http://zkracovatko.cz/Ix332U

Podivná slečna z domu „U bílého koníčka"

Dům „U bílého koníčka" je ten dům s Evropskou vlajkou naproti Japonskému velvyslanectví.

Ignát Herrmann uveřejnil v IX. ročníku „Květů" (1887) jednu ze svých zajímavých pražských historek „Bankrot páně Křikavův" — v níž líčí postavu nešťastné nevěsty, které ženich utekl od oltáře. Typ takových bytostí nebyl v Praze zvláštností a lze říct, že patřilo takřka k zvyklostem, aby Praha, město drobných měšťáků.,klepaříčků, měla aspoň v každé čtvrti jednu takovou podivínskou (obvykle bohatou) starou pannu. Malá strana měla exemplář nad jiné zajímavý, a Ignát Herrmann, který sice nevěstu páně Křikavovu ve své povídce usídlil někam do okolí Ječné ulice, měl jistě na mysli aspoň částečně soudobý příběh malostranský, neboť hrdinka v té době ještě žila, a její pověst šla po celé Praze. jmenovala se Aloisie Němcová. Tak aspoň ji zapsal Karel Jaromír Erben ve svém „Ukazateli", jako majitelku domu „U bílého koníčka" na Maltézském náměstí — dům čp. 476. -- na Malé straně. Ve skutečnosti se psala Louisa Niernetz a byla dcerou pražského advokáta JUDr Václava Niemetze. Josef Veselý, jeden ze zcela zapomenutých kronikářů pražských (bratr známého Pravoslava), si dal o té slečně vyprávěti svědkem nejvěrohodnějším,totiž malostranským fiakristou Františkem Klečkem,který slečnu Niemetzovou dlouhá léta vozíval „na špacír". Ten prý s ní jednou jel na procházku až na Bílou horu, a tu se stalo, že jejich fiakr musil zastavit právě když z břevnovského kostela vycházel svatební průvod. A jak kočáry předjížděly, stanul kočár se štastonou nevěstou těsné vedle fiakru, v němž seděla slečna Niemetzová. Tehdy prý se podivínská stará panna zadívala na nevěstu a propukla v tak hlasitý pláč, že se kolem jejího vozu všechno sběhlo. ... Ano slečna Louisa kdysi za mlada měla také lásku a také se měla vdávat. Už bylo vše připraveno, už kdekdo věděl o jejím. nastávajícím štěstí, leč ... bílé šaty nevěsty Louisy putovaly do truhly — protože pan ženich si nakonec vzal jinou. A to ne ledajakou jinou. Nejlepší přítelkyni své nevěsty, ale přítelkyni, které slečna Niemetzová prokázala mnoho dobrodiní. Od té doby zanevřela Luisa Niemetzová na celý svět. Nikomu nedůvěřovala. A když r. 1859 zemřel, její otec a ona po něm zdědila dům na Maltézském náměstí, vyhnala z velkého dvoupatrového domu všechny nájemníky a žila v něm úplně sama; jen domovník obstarával nejnutnější. Slečna domácí obývala tři pokoje ve druhém patře a domovník měl malý kumbál v přízemku. Slečna k sobě do bytu nepustila nikoho, ani domovníka ne, ten jí musil všechno obstarávat, a jídlo, které jí nosil, podával jí okénkem ve dveříčh — dál nesměl. V bytě pak žila slečna obklopena drobným zvířectvem, měla spoustu ptáků, ale také prý spoustu koček ... byl to byt, v němž opravdu bylo asi utrpením žít ...V té době se počalo tomu malostranskému domu říkat „U sedmi čertů" a slečně domácí „Čertovka". Proč? Na to se zeptejte vyhnaných nájemníků. Ti se postarali, aby se o nešťastné podivínce i jejím paláci dověděl každý jen to nejhorší. A vskutku také se Malostraňáci slečně Niemetzové vyhýbali a o jejim domě šla jedna zvěst, že tam straší. Později slečna Niemetzová dala na vrata tabulku: „Zde jsou byty k pronajmutí." Leč, kupodivu nikdo se nechtěl do domu nastěhovat. Nebyla příčinou ovšem jen jeho strašidelná pověst, ale ještě i cosi jiného,nemožné podmínky slečny domácí. Ta totiž každému, kdo se o byt přece jen zajímal, řekla, že se jí musí písemně zavázat, že v najatém bytě nebude do zdi ,a nikam jinam tlouct hřebíky a že postele, skříně a všechen nábytek postaví nejméně půl metru od stěn. Každý nad tím kroutil hlavou, a ti, kdo se přece jen nastěhovali, myslili, že podivínskou domácí z těch nesmyslů vykurýrují; nevykurýrovali, slečna byla přísná, a když zjistila, že nájemnik nedodržel slib, ještě ten den (podle smlouvy) ho dala vystěhovat na ulici. Nakonec tedy zůstal dům přes 30 let (1859-1895) opravdu prázdný a na malostranskou „čertoyku"kde kdo hleděl zle a hudroval. ...A přece veškeré to podivínství slečny Luisy Niemetzové mělo svůj důvod. Starý ten dům, v němž bydlil v letech 1695 až 1720 dobročinný pan Jan Straka z Nedabylic (zakladatel Strakovy akademie), byl jím nákladné vyzdoben vzácnými malbami, nástropními i nástěnnými: když jej r. 1837 koupil za 15.000 zl. advokát Niemetz, jeho dcera Luisa se zapřisáhla, tuto krásnou památku ušetři, že ji nedá zničit od všelijak nepořádných nájemníků. A tak opravdu uchovala dům „U bílého koníčka" až do své smrti 23. prosince 1895, načež jej odkázala Šedivým sestrám. Šedivé sestry ovšem vůbec nezajímala skvělá drahocenná výzdoba domu, ani vděčnost k památce páně Strakově, a již rok po pohřbu nešťastné „čertovky" — snad ze strachu před těmi sedmi čertyl — prodaly dům pražské obci, která ovšem nevěděla — jako vždy — nic moudřejšího, než že se dům zbourá. Naštěstí měl zemský výbor tenkrát víc moudrých hlav než dnes,a než obec, a zbourání „Sedmi čertů" zamítl. — Do r. 1912 trvala pak tahačka o „Sedm čertů" mezi obcí a výborem, až to moudřejší výjimečně vyhrál a prázdný dům slečny Niemetzové dostal nájemníky, kteří mohli velmi pilně dbáti zásad „čertovky", něvadž jim asi bylo jedno, maji-li lůžka u zdi nebo půl metru dál — nastěhovali se tam chovanci Deylova ústavu pro slepé. Zajdete-li na vyšehradský hřbitov, abyste se podívali na hrob Boženy Němcové, dejte si chvilku čas a najděte i hrob Luizy Němcové, jež se psala Niemetz. Někde tam hluboko pod zemí už jistě ztrouchnivěly její kosti, ale kdo ví, kdo ví, snad ještě neztrouchnivěly ony svatební šaty, v nichž se dala pochovat. „Pán dal ji mír, kterého nedává svět", zní nápis nad hrobem malostranské ,čertovky`. Podle něho jej snad najdete.

První let balonu v Čechách.

Roku 1790 přijel do Prahy francouzský vzduchoplavec Pierre Blanchard a ve svém právě vynalezeném baloně podnikl tu plavbu vzduchem. Bylo to v Královské oboře v nedělí 31, října a Blancharda provázel Jáchym hrabě Šternberk. Balon měl 90,000 krychlových střevíců-1 střevíc byl 31cm,obsahu a skládal se ze 4600 loktů strakatého taftu-1 loket byl 59 cm. Pod samým otvorem dole měl připevněné dřevěné lešeníčko, spojené železnými šrouby. Otvor balonu byl 16 střevíců v průměru a balon s lešením vážil 6 centů, Zdvihlo jej nejprve 8 mužů nad kamna, rozpálená dřevěným uhlím, a potom spustili jej otvorem k zemí. Teplý vzduch nad rozehřatými kamny, který vnikl do balanu, byl řidší, a proto pudil jej do výše. K zemí nebyl ba/on ničím připevněn. Drželo jej pevně 20 mužů, a na znamení, Blanchardem dané, jej pustili. To se stalo o páté hodině odpolední. Balon ku podivu a úžasu diváků se vzduchoplavcem í jeho společníkem stoupal vzhůru, co způsobilo potom takové vzrušení, že lid, který se tu shromáždil, začal radostně volat a tleskat. Ale vzduchoplavci dostali se záhy do vyšších vrstev , kde se právě zdvihla větrná bouře, která balonem kymácela ,div ho neroztrhala, Tomu vzduchoplavci šťastně předešli. Chytili se každý na jedné straně balonu a tím jej udrželi v rovnováze, že ho vítr nemohl převrátit a rozervat, Tak stoupali vyš a výš nad vrstvu, v níž dul vítr. Ale byli přitom zahnání přes 3000 střevíců stranou od místa, s něhož vystoupali. Dostali se tak až za ves Bubeneč, V klidnějším ovzduší provedl pak hrabě Šternberk pozorování a zjistil, že balon podle tlakoměru vystoupil do výše 5800 střevíců a že teploměr ukazuje bod mrazu, Více zjistili nemohl, neboť se za bouře a větru přístroje, jež s sebou vzal, vyšinuly ze své polohy nebo dokonce s balonu spadly. Blanchard se otázal Šternberka, co je nyní pod balonem přímo na zemi. Když uslyšel, že pole, vzduchoplavec uzavřel nádobu, kterou se udržoval rozředěný vzduch, načež balon počal volně klesat. Když opět přišel do větrného proudu, bouře jím prudce zatřásla a balon začal rychle padal. Vzduchoplavci shazovali všecky těžké předměty, aby se při nárazu na zemi nepotlouklí.
Balon přistál šťastně do pole za Bubenčem. Lid z Královské obory sem doběhl, vzduchoplavce radostně pozdravoval a s jásotem je vedl zpět do Obory.Tak skončil první let balonu u nás,když si vezmete,že první let balonu s lidskou posádkou proběhl před pouhými 7 roky,tak v naší říši jsme zas tak pozadu nebyli.

Brno za vlády krále Václava v letech 1239-1247

Král Václav již od vítězství nad bratrem Přemyslern spravoval Moravu dle své vůle. Vlivem papežské stolice smiřil se také s Fridrichem rakouským. V benediktinském klášteře na Luze pred Brnem (v Kornárově) si dali společnou schůzku a uzavřeli přátelství. Vévoda slíbil králi českému část Rakouska na sever od Dunaje a nejstarší syn Václav Vladislav, byl zasnouben s Fridrichovou neteří  Gertrudou (1238). Již za Přemysla brněnští měštané oplývali nejen bohatstvím, takže kupovali svobodné lány v okolních vesnicích,ale také ušlechtilosti ducha. Jeden z nich, Rudgerus, s manželkou Hodavou koupil před Brnem rozsahly pozemek a složil 70 břiven na stavbu nemocnice pro chudě a cizince. Na žádost měšťanů brněnských biskup Robert posvětil staveniště i hřbitov pri něm r. 1238. Nemocnice měla býti řízená, bratrstvem, jehož členové měli ošetřovati nemocné a sbírati almužnu na vydržování nemocnice. Bratrstvo stálo pod ochranou sv. Václava, ale stalo se nakonec bratrstvem sv. Ducha, poněvadž první takové bratrstvo vzniklo v Římě r. 1198 a zasvětilo špitál svůj ke cti sv. Ducha. Biskup přijal bratrstvo brněnské pod svou ochranu. Udělil mu některé výsady a sprostil je desátku ze všech polí, vinic, zahrad i všeho, což by pěstovali a vzdělávali pro nemocné a chudé. Zakladatel bratrstva Rudgerus stal se prvním jeho představeným (procurator), ale již 1243 postoupil vše špitálu sv. Jana v Jerusalémě, takže bratrstvo brněnské splynulo s řádem Johanitů, který mělo komendu v Brně . Rudger stal se prvním mistrem  řadovým v Brně. Nemocnice sv. Ducha (pod hradem na dnešní Pekařské) byla založena především na podporu města Brna i všech vesnic a lidí z diecese moravské. Členové bratrstva, jak chudí,tak cizinci v nemocnici zemřelí měli býti pochováváni na špitálním hřbitově , co mělo vzápětí za důsledek četné odkazy kostelu (sv. Jana) a nemocnici. Právo patronátní bylo přiřknuto biskupovi olomouckému za roční poplatek 12 denárů které měly být odváděny Olomouckému chrámu (choru).Novému špitálu pozemky u Brna s desátky daroval také král Václav, což biskup na žádost prokuratora Rudigera potvrdil, ale s výhradou, že o desátku a záležitostech duchovních nemá rozhodovat osoba světská. Papež potvrdil bratrstvo brněnské 17. května 1240. Na vydržování chudých a na zotaveni nemocných ve špitále sv. Ducha v Brně také župan brněnský Přihyslav z Křižanova s manželkou Sybilou darovali kostel v Křižanově s právem desátkovým a patronátním ve všech vsích a chrámech kolem Križanova, desátek ze svých pozemků ve vsi Tulešice a půl lánu tamtéž, pak dvě vesnice Lužec, Radomilice a desátek ve vsi Nastorovicích. Svědky toho darování (30. pros. 1239) byli Theodorich opat zahrdovicky, Hermann senior minorit Mikuláš prevor dominikánů, Balduin farář u sv. Jakuba, Lutold a Petrata od sv. Petra, Raschard scholastik tamtéž, Wignandus mincmistr v Brně a všichni měšťané brněnští. Darování učiněno se svolením biskupa Roberta a bylo potvrzeno papežem. Z listiny plyne, že tehdy již byli v Brně dominikáni u sv. Michala a minorité u sv. Jana. Král Václav často prodléval v Brně, obyčejně v domě starého mincmistra Brunona, a byl štědrým nejen k duchovenstvu,ale také měšťanům. Klášter zábrdovický dostal od něho v Brně mlýn se vším prislušenstvím na řece Svitavě, který patříl kdysi Dařenovi a sousedil s klášterními pozemky, takže ty pak sahaly až k jinému mlýnu Mikulovu v Brně (1240). Klášteru panen cisterciackých v Tišnově, v němž odpočívala matka jeho Konstancie a bratr Přemysl, daroval své právo patronátní ke kostelu sv. ,Petra v Brně (1240). Na prosby své manželky Kunhuty velmi podporoval nový klášter panenský řádu sv. Augustina v Brně. Klášter založil kolem roku 1240 bohatý měštan brněnský Oldřich Schwarz, jenž od markraběte Přemysla i krále Václava za různě služby nabyl ohromného jmění. Daroval klášteru dům a staveniště na kostel v nynější Jesuitské ulici  i staveniště a dům v ulici protější, kde sám bydlel, pak pole, louky, zahrady u Brna, lázně a mlýn na Starém Brně, dvoje jatka a dvůr v Králově Poli, dva lány v Pohořelicích, dva v Měníně, dva v Telnici a vinici v Pouzdřanech. Nový klášter, jemuž v čele stála sestra Herhurga, se jmenoval dům p. Marie čili dům čistoty. Jeptišky hned začaly stavět kostel a při něm klášter. Král ze všech vinic jejich zřekl se práva horního (berchrecht roku 1241), daroval jim místo na klášter, potvrdil darování Schwarzovo na věčné časy, statky jejich osvobodil ode všech břemen zemských i církevních a zaručil jim svobody a výsady, jakých požívaly ostatní klaštery v království českém (immunita z r. 1244). Klášter se pod ochranou královou, biskupovou i papežovou utěšeně rozvíjel , ale i tak stavba trvala několik roků a na její dokončení několikrát byly uděleny odpustky od různých biskupů. V Brně totiž r. 1241 nastaly zlé časy, blahobyt poklesl následkem vpádu divokých Tatarů na Moravu. Tataři si snad dovolili  zaútočit i na Brno, ale pevná zeď zachránila město. Bohužel ale jeho okolí bylo jimi strašně spustošeno, zvláště kláštery v Zábrdovicich, v Rajhradě, v Tišnově a v Doubravniku. Brnu brzy dostalo se královské odměny. Král Václav v lednu r. 1243 městu Brnu udělil dvě důležité listiny: privilegium menší a větší. Privilegium menší zaručovalo asi Brnu svobody, zákony a práva, kterých město požívalo už z doby dřívější, bezpochyby alespon od r. 1229. ..Stanovime, by nikdo z pánů nebo ze šlechty zemské neměl moci nad obci brněnskou, ani v ní práva výkonného, ani by nikoho nepoháněl na soud bez dovolení a posla městského soudce. Také chceme, kterýkoliv měšťan by měl poddané nebo statky mimo obvod obce, by nad nimi moci neměl soudce zemský ani ostatní úředníci zemští, by od nich ani na soud poháněni ani souzeni nebyli, nýbrž aby souzeni byli od soudce městského. Dále nařizujeme, by náš mincmistr, kohokoliv by postihl kupovati zlato nebo stříbro ve dvanácti týdnech po obnovení mince, toho pokutoval dvěma hřivnami stříbra, by peníze ty vybral mírně a dále moci neměl ani na osobu ani na majetek kupcův. Také jsme nařídili, by každý, kdo ve městě majetek má, mohl jej prodati bez překážky komukoliv, když nutně musí. Dále přikazujeme, by na dále nebyly ve městě sušírny sladu, sice chceme, by majitelé jejich, jak se patří, nahradili každou škodu, kterou by kdo pro ty sušírny utrpěl. Dále, by na míli kolem města nebylo hospod na žádných statcích, kromě statkův a majetku notáře brněnského, jenž by měl kapli sv. Prokopa a mincovnu. Zakazujeme také, by při hře v kostky nikdo člověka, jenž nemá vlastního chleba ,(živnosti), neobehrál o více, než zač stojí jeho šaty. Měšťanům dáváme právo, kdokoliv by přišel se zbožím na trhy brněnské, by se zbožím svým zdržel se po tři neděle před sv. Duchem a tolikéž po něm. Také jsme ustanovili, zemře-li některý měšťan a zanechá vdovu nebo děti, by ani soudce ani advokát majetku jejich se nedotýkal, nýbrž aby tento zůstal v moci manželky nebo dětí. Vdova pak bude míti na vůli provdali se nebo neprovdati za kohokoliv beze všeliké překážky. O dceři nebo vnučce kteréhokoliv měšťana stanovíme totéž, co o vdově. Kdyby však ten, jenž zemře, neměl manželky nebo dětí a umřel by bez poslední vůle a bez uspořádání svých věcí, majetek, který zanechá, připadne nejbližšímu jeho dědici. Umře-li ve městě cizí kupec, cokoliv o svých věcech zařídil, chceme by zůstalo platným a nezměnitelným. Zemře-li však beze závěti, ať měšťané věci jeho do dne do roka opatruji; přijde-li do té doby někdo a při svědectví dvou počestných mužů dokáže, že je společníkem nebo dědicem nebo věřitelem zesnulého, ať se mu beze všeho odporu přiřkne vše, co zbylo po zemřelém: pak-li nepřijde nikdo, ať připadne třetina zboží toho za duši zesnulého, třetina soudci a třetina obci. Cizinec také má míti svobodnou vůli, kde chce býti pochován. Uznali jsme za dobré, by ani cizí kupec proti měšťanu ani měšťan proti cizinci neuváděli svědectví těch, kteří náhončí zovou, nýbrž ať mají lidi počestné. Také chceme, by žádný cizí kupec ve při o dluh anebo cokoliv jiného neuváděl svědectví cizinců proti měšťanům, nýbrž aby měl kromě cizinců jednoho nebo několik měšťanův. Také jsme ustanovili, by 24 konšelů věrně dle svého svědomí rozhodovalo o věcech trhových a jiných, které týkají se cti a prospěchu obce, jejichž nálezu nemá. se protiviti ani soudce, ani měšťané, ani kdo jiný; pokusí-li se o to kdo, ať zaplatí soudci pokutu. jakou oni ustanoví. Dále nařizujeme, u kohokoliv by se nalezla nespravedlivá míra nebo nespravedlivá „vina" (váha), nebo jakýkoliv nespravedlivý druh váhy, aby zaplatil soudci 5 talentů.Také chceme, kdokoliv by začínal při proti druhu z obce o jakékoliv dědictví, buď o dům, buď o pole, buď o mlýn neb o vinici, ať soudci zjedná ručitele za 10 talentů, že tu při provede. Kdokoliv kyjem pobije pořádného člověka, jenž nepatří k váženějším ve městě, zaplatí soudci talent, pobitému dva, neb ospravedlní se sám třetí z počestných mužů. Bude-li uvnitř hradeb městských kyjem potlučen někdo, jenž má jmění za 30 talentů, nařknutý zaplatí soudci :2 talenty a pobitému 5 talentů, neb ospravedlní se sám čtvrtý z počestných mužů. Bude-li pobita nějaká lehká nebo nepoctivá osoba, která toho snad vlastní vinou zasloužila, nařknutý bude práv naproti soudci i žalobci, dokáže-li to sám třetí z věrohodných mužů. Rovněž dá-li někdo políček některému měšťanovi, jenž však nepatří mezi váženější, dá soudci půl talentu a spoličkovanému talent; kdyby uražený chtěl proti onomu vésti svědky a kdyby naopak onen chtěl se ospravedlniti, ať ospravedlní se sám třetí z věrohodných mužů. Kdokoliv pokusí se všetečně vniknouti do domu něčího se zbraní, střelami nebo s kuší a ten, k němuž vpád učiněn, s počestnými sousedy svými dokáže, že křivda se mu stala, vinníci buďte trestáni jako za pobiti. Neprokáže-li toho svědky, ať zaplatí soudci dva talenty a obci jeden. Zdvihne-li však žalobu o vpádu do domu zřetelně, podezřelý (nařknutý) ať se očistí dvěma hosty. Chceme, aby vše takto napsané neporušeně a věčně bylo zachováno jak od nás, tak od našich dědicův a nástupců".Privilegium větší po pěkném úvodu o pokoře, o snažných a neustálých prosbách milých měšťanů brněnských stanoví: ,Stanovíme tedy, kdokoli z měšťanů, maje uvnitř obvodu městského t. j, uvnitř příkopu a zdi jmění za 50 talentů, zabije někoho, nepotřebuje za sebe žádného ručení, nýbrž soudce ať jej obešle trojí obsílkou t. j. třikráte v 6 nedělích. Popře-li ten, jemuž zabití za vinu se klade, že ono zabití spáchal a chce-li ukázati se nevinným, ať očistí se 7 muži věrohodnými a počestnými, ale mezi těmi sedmi musí býti jeden z konšelů královských. Nemůže-li jej uvésti (míti), ať ho získá soudem božím, T. j. očistou ve vodě. Rovněž kdokoliv jiného obviní ze zabití nebo z násilného vpádu do domu, t. j. „Heymswoche" (právo domácí, mír), nebo z jakéhokoliv podobného provinění, ať přísaha.sám druhý před soudcem, že nežaluje ze závisti ani z nepřátelství, nýbrž pro trestuhodnost. Očistí-li se však nařknutý sedmi muži jmenovanými, práv bude pred soudcem i žalobcem. Nehude-li se moci takto očistiti, buď trestán na hrdle, nebo bud napraven dle milosti soudce a konšelů městských. Bude-li však vrah postižen při samém činu s mečem krvavým a bude-li to moci potvrdili soudce se šesti spůsobilými a počestnými osobami a s jedním konšelem, buď potrestán na hrdle. Nebude-li však soudce miti jmenované osoby ku potvrzeni, ať to dosvědčí sám pátý, totiž dva konšelé a dva počestní muži: neukáže-li se žádný z jmenovaných 6 mužů, nebo z druhých čtyř mužů, nepřítelem nebo strannikem zabitého, buď trestán na hrdle. Však-li vrah, byv trikráte zákonitou obsílkou obeslán, nedoslaví se k soudci, ať jej soudce prohlási proskribovaným, (propadlým statky a jměním), a třetina statků jeho připadne soudci, druhá žalobcům, třetí však dětem a manželce. Nemá-li však děti a manželky vrah takto potrestaný, ať se dá třetina jeho statků soudci, druhá žalobcům, třetí však nuzným kostelům a na opravu cest dle obecného usneseni. Kdo pak pro zabití do proskribce upadl, zůstane v ní do dne do roka, zbaven ochrany a pomoci všech. Také stanovíme, kdokoliv by pro zabití trestán byl vyhnanstvím, aby po uplynutí dne a roku do města nevkročil dokud by neodvedl obci hřivnu stříbra. Nemá-li však vrah uvnitř hradeb jmění za 50 talentů a přece by mohl nalézti za sebe ručitele, ať ten zaručí za něj 50 talentů, z nichž vyplatí se třetina soudci, druhá žalobcům, třetí však obci. Nenajde-li ručitele, soudce ať jej zatkne a vězni, až o něm rozsoudí, jak spravedlivo bude a řád solidní žádá. Zabije-li pak syn nebo příbuzný něči někoho a otec nebo příbuzný nebude přitom, nebo jsa přitom ruky své nepřiloží, bude-li to moci dokázali sám třetí z věrohodných mužů, stanovime, by sám prost byl viny a pokuty. Také, vyzná-li některý ze zabití obžalovaný, že to učinil násilí násilím odrazeje t. j. v sebeobraně (Notwarude), dokáže-li to sám sedmý z věrohodných svědků, mezi těmi sedmi bud jeden z konšelů královských. bude nevinen ; nebude-li moci míti (uvésti) konšela, ať jej získá soudem božím, t. j. soudem vody; dopadne-li však soud ve vodě v jeho neprospěch, ať získá ho žhavým železem. A takové očištění a soud buď dovolen každému, kdo viněn je ze zabiti. Nyní pripojujeme o poranění. Urazi-li některý měšťan někomu ruku nebo nohu, nebo nos, nebo jiný ušlechtilý úd, zaplatí soudci pokuty 5 talentů, poškozenému složí náhrady 10 talentů. Nebude-li moci pak, kdo škodu spůsobil, peněz sehnati, ať soudí se o něm dle zákona: oko za oko, ruku za ruku a tak o údech ostatních. Chce-li se státi beztrestným, ať dokáže nevinu svou sám druhý z věrohodných mužův a jedním konšelem nebude-li moci ty míti, ať dokáže sám sedmý z mužů věrohodných a bude svoboden. Také kdokoliv jiného zbaví prstu nebo tak poraní, ze utrpí ochromeni údů t. j. Lulschert, zaplatí soudci 2 talenty, poškozenému náhrady 5 talentů. Nebude-li však míti peněz, ať je potrestán dle uvedeného řádu. Bude-li chtiti ospravedlniti se, at nevinu svou dokáže sám pátý z lidí věrohodných; nebude-li moci tyto uvésti (míti), ať dokáže sám uctí, mezi nimiž buď jeden z konšelů královských. Požene-li na soud kdo jiného lehkovážně, pokuta za to buď ponechána soudu královu. Poraní-li kdo někoho tak, že poraněný bude stonati (ležeti) bez ochromeni údů I. j. Lytschert wunden, zaplatí soudci talent, poraněnému dva talenty. Nebude-li míti peněz, buď uvězněn za pokutu na 6 neděl, aneb očistí se sám třetí z mužů věrohodných, pakli ne, zaplať soudci talent a poraněnému dva talenty. Bude-li vsak kdo poraněn v kterýkoli čas, ti, na něž je podezření, že jej poranili, nernaji-li jmění, jež by postačilo k náhradě neho nemají-li ručitele, buďte od soudce uvězněni až do rána. Ráno poraněny aľ sejde se na soudě s nařknutými, když žalobce sám druhy napřed složil přísahu. Nehude-li moci poraněný pro přilišnou slabost těla přijíti na soud, at k němu zajdou dvě spolehlivé osoby s poslem soudcovým a na lůžku nemocného at od něho sama druhého přijmou přísahu bez pletich, která od nikoho se nepřijme, leč bude-li přísahati sám druhy. Nikomu jinému nepovolí se tato přísaha t. j. voreid mimo soud, nýbrž toliko na soudě, lečby, jak nahoře řečeno, ten, jenž přísahati má, byl tak nemocen, že by k soudu přijíti nemohl. Tu soudce pošle k němu dva nebo více počestných mužů, před nimiž týž sám druhy složí přísahu. Bude-li však někdo pro poranění potrestán proskribci, zůstane v ní pryč z města 6 neděl, ve které době nedohodne-li se o vině a pokutě se soudcem a žalobcem, opět jiných 6 neděl pobude mimo město. Opomene-li i v té době se vyrovnali se soudcem a žalobcem, zůstane pryč z města do dne do roka. Bude-li však naopak nařknutý chtíti se ospravedlniti, očistí se sám pátý z mužů věrohodných. Nepodaři-li se mu to, ať zaplatí 10 talentů vcházeje do domu a 10 talentů vycházeje z domu, z nichž třetina zaplatí se soudci, druhá žalobci, třetí však obci; nebude-li míti peněz, ztratí ruku. Chceme také, by každý, kdo ve městě přebyvaje s měšťany bude zachovávati všechny řády (zákony) jak na soudě tak při herních, byl osvobozen ode všeho cla (myta). Také nařizujeme, kdo by se k bitce nebo k hádce přihnal s lukem napjatým nebo se samostřilem (prakem), ať zaplatí soudci 3 talenty, obci pak dva. Každý pak, kdo usvědčen bude, že v den trhový na náměstí s lidem trhovým obnažil meč k obtěžování někoho, složí soudci dva talenty, obci tři talenty; nehude-li míti peněz, ruka jeho buď probodnuta nožíkem. Je-li kdo z měšťanů jinému dluhem zavázán (má-li platiti dluh), ať má tři dni přísné lhůty k zaplacení. sice bude prost. Rovněž bude-li kdo postižen při nějaké krádeži, která má cenu 60 denarů, buď oběšen. Bude-li krádež menší ceny, nebuď oběšen, avšak buď mu v obličeji vypáleno žhavým železem znameni hanby, jak jak je v obyčeji. Bude-li kdo poraněn tak, že na soud prijiti nemůže a není čáky, že by mohl uzdravili se. dostane-li se věc ta k soudu, soudce ať Vězní toho, kdo to spáchal, až se uvidí, že poraněný vyvázne. Bude-li však někdo chtíti položiti zail záruku, ať se zaručí 50 talenty, až by se onen uzdravil nebo umtel, a podle toho ať to napraví. Také co nejpevnéji stanovime, kdokoliv by učinil násilí ženě počestné nebo panně. nebo ji unesl a ona do 14 dni svědectvím dvou věrohodných mužů dokáže, že křičela, onen očisti se soudem žhavého železa: neočisti-li se však, ztratí hrdlo. Kromě toho jestliže ona do 14 dni svědectvím sedmi věrohodných mužův onoho usvédčí, žádná očista se jemu nepovoluje, nýbrž bude potrestán na hrdle. Bude-li však některá žena obyčejná žalovati, že se jí stalo násilí, a zjistí se to, soudce zjednej jí zadostiučinění od násilnika dle soudu a nálezu konšelů. Také bude v moci soudcové potrestati ho, bude-li chtiti. Bude-li kdo usvědčen sedmi muži věrohodnými počestnými, že křivé svědectví vydal a bud Boha nebo svaté zneuctil, budiž mu jazyk vytržen, aneb ať jej vykoupí 5 talenty. Také u kohokoli v obvodě městském bude dopaden dlouhý nůž. který slove misericors, Stechmezzir, zavěšený na opasku. dá soudci jeden talent a odevzdá nůž, nebo ruka jeho bude nožem probodena. Kdo však nůž takový v botě tajně a pokradmo nositi bude, dá soudci 5 talentů, nebo ztratí ruku. Tato práva udělil král Brnu na věčné časy, by jich žádný z dědiců nebo nástupců jeho nikdy měniti nemohl. Jsou jasným obrazem tehdejšího života v Brně a stala se pevným základem pro pořádek ve společnosti brněnské na časy budoucí. Práva brněnská byla pak vzorem veliké části měst na Moravě, v Čechách i v zemích okolních. Toto právo německé mělo platnost pro všechno obyvatelstvo v Brně uvnitř městské zdi, ať bylo původu německého či slovanského. Kdo bydleli mimo zeď městskou, byli vázáni starým právem domácím t. j. slovanským čili zemským a tvořili zvláštní obec zvanou Staré  Brno, které zůstalo podřízeno královským úředníkům na hradě brněnském.
Královské svobodné město Brno bylo obehnáno městskou  zdí, která se zachovala až do 19. století. Táhla se od Petrova na sever místem, kde stály novoměstské kasárny na konci nynější ulice Veselé, odtud na severovýchod v přímé čáře na konec nynější ulice Běhounské u bývalého místodržitelství, odtud na východ ke konci nynějši ulice Jezuitské, odtud ke konci nynější ulice Kobližné, odtud ke konci ulice Orelské, odtud ke konci nynější ulice Josefské, odtud ke konci ulice Ferdinandovy-dneska Masarykové  a odtud k Petrovu. Ve zdi už tehdy bylo několik bran, jimiž se vycházelo z města (pět). Staré  Brno rozkládalo se pod hradem brněnským na straně jižní, kde se rozkládá dodnes. Město Brno na základě uvedených práv a svobod rozvíjelo se utěšeně a rychle, kdežto trhová ves Staré Brno klesalo vic a více následkem závislosti na úřednictvu hradském. Měštané měli ve městě své vlastní dědičné domy se zahradami, ve kterých svobodně provozovali svou živnost buď řemeslnou neb ohchodni. Čechové  bydleli kolem starého náměstí pod sv. Petrem. Němci kolem nového náměstí nedaleko sv. Jakuba. Co půdy nebylo prodáno a zastavěno, patřilo králi. Král Václav hojně půdy prodával i rozdával nejen ve městě nýbrž i kolem města. Novému řádu Johanitů ve špitále sv. Ducha před městem daroval všechna práva svá na horách a vinících kolem Brna, totiž z každé vinice urnu (asi 1/4 vědra) vína a 30 denárů (1243). R. 1246 učinil syna svého Vladislava markrabětem na Moravě a po jeho brzké smrti (3. ledna l247) mladšiho syna Přemysla.

Novara-jedna polozapomenutá cesta lodi Rakouského císařství kolem světa.

Bohoslužba. Na kresbě nás jistě zaujme zařízení prostoru dělostřelecké baterie.

 Mezi nejvýznamnější vědecké výpravy, které vykonalo rakouské válečné námořnictvo, patří obeplutí světa fregatou Novara. Na podzim 1856 navrhl arcivévoda Ferdinand Max podniknout vědeckou expedici do jižní a východní Asie. Tato plavba pak byla, údajně podle myšlenky kapitána řadové lodě Bernharda v. Wullerstorf-Urbaira, změněna v cestu kolem světa, mající vědecké a obchodně-politické pozadí. Arcivévoda si k cestě vyžádal souhlas císaře a dal pro plavbu upravit fregatu Novara. Plachetnici byla dána přednost nejen z toho důvodu, že se na ní dobře vycvičí mužstvo, ale také bude ušetřeno místo pro badatele a získaný vědecký materiál tím, že odpadne celé strojní zařízení se zásobami paliva. Velitelem expedice se stal Wullerstorf, na dobu plavby jmenovaný komodorem. Místo velitele lodě zaujal fregatní kapitán Friedrich v. Pock.Wullerstorf pro tuto funkci požadoval Tegetthoffa, ale ten měl v té době působit v Rudém moři. Posádku Novary tvořilo 346 mužů, v badatelské týmu bylo pět osob. Obrazovou dokumentaci měl za úkol obstarávat malíř Josef Selleny. Výběr vědců byl učiněn na základě dobrozdání předních rakouských vědeckých institucí. Pro obor zeměpisu, národopisu a průzkum nových trhů byl určen Dr. Carl v. Schertzer. jenž před vyplutím konzultoval odborné otázky s biologem Charlesem Darwinem, geografem Carl v. Ritterem, chemikem Justusem v. Liebigem a přírodovědcem Alexandrem V. Humboldtem.

Jídelna důstojníků a vědců

 Pozdější zakladatel Historicko-přírodovědného muzea ve Vídni, geolog Ferdinand v. Hochstetter, měl na starost otázky z mineralogie a geologie. Výzkum v oboru botaniky a zoologie zajišťoval Georg Ritter v. Frauenfeld. Lodnímu lékaři Dr. Eduardu Schwarzovi byly svěřeny práce spojené s výzkumem tropických nemocí a založení herbáře. Kapitán lodě v. Wálleretorf. ředitel hvězdárny a profesor astronomie na námořní akademii v Benátkách, měl navíc za úkol zajišťovat všechny meteorologické a hydrografické experimenty.
Novara plula z Terstu (společně s Carolinou) ve vleku za parníkem S. Lucia až k Mesině. Odtud zamířila k Madeiře a 5. srpna 1857 spustila kotvy v Rio de Janeiru. Odtud 31. srpna vyplula ke Kapskému Městu, kde zůstala až do konce října. Na pokyn A. v. Humboldla byly prozkoumány malé ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam v Indickém oceánu. Pak následoval Cejlon (Srí Lanka) a v novoroční noci roku 1858 Novara překročila, již podruhé během plavby, rovník. Po návštěvě Madrasu dosáhla Nikobary a na konci března pokračovala v plavbě k Singapuru a ostrovu Jáva. V červnu pak expedice navštívila Filipíny, ale zde se jí nedostalo vlídného přijetí a plavbu navíc rušily bouře. Pátého července 1858 pak Novara vplula do přístavu v Hongkongu. odkud 25. července dorazila do Šanghaje. Dále navštívila různé skupiny ostrovů v západním Pacifiku a dalším jejím cílem byla Austrálie. V Sydney museli v docích odstranit škody, které na lodi způsobil tajfun v Čínském moři.

Paluba

Vánoce posádka prožila v Aucklandu na Novém Zélandu, kde byly výsledky geologických prací tak významné, že novozélandská vláda požádala Dr. Hochstettera, aby pokračoval ve výzkumu na její náklady. To se také stalo a Dr. Hochstetter se vrátil do vlasti až na konci roku 1859 a dokonce pak publikoval výsledek svých studií nezávisle na známém díle o plavbě Novary. Z Nového Zélandu Novara zamířila na Tahiti. Odtud podnikl Dr. Scherzer samostatnou výzkumnou cestu do Peru. Na Novaru se později vrátil. Zde se také posádka lodě dozvěděla, že ve vlasti vypukla válka. Novara pak 11. května vyplula a od Hoornova mysu zamířila daleko na jih, téměř až k hranici ledu, ve stálé úzkosti ze setkání s francouzským loďstvem. Avšak Napoleon III. prohlásil loď za neutrální území, a to vzhledem k tomu, že veze poklady vědecké práce a věda je společná všem národům. Prvního srpna Novara doplouvá zpět ke Gibraltaru, kde se na její palubu nalodil Dr. Scherzer. Ke zpáteční cestě z Chile použil anglicky poštovní parník. Za triumfálního doprovodu celé eskadry se Novara 26. srpna 1859 vrátila do Terstu, kam ji od Mesiny opět dovlekl parník S. Lucia. Výprava strávila na cestě 551 dní pod plachtami a 298 dnů na kotvách. Urazila celkem 51 686 námořních mil. Výlohy celého podniku činily 616 560 rakouských zlatých. Dalších 125 894 zlatých si vyžádalo publikování výsledků expedice, které jsou obsaženy v osmi základních částech při celkovém počtu 21 dílů. Zpracování všech výzkumů bylo ukončeno v roce 1876.Tolik krátce k jedné expedici o které se příliš nemluví,protože to byla expedice starého mocnářství,a to bylo dlouho považováno jen za žalář národů a ne za naší bývalo širší vlast,na kterou jsme mohli být právem hrdí.Této expedice se zůčastnili také češi a moravané,například jako šestnáctiletý člen lodní kapely cestu podstoupil Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem.Plachý později sepsal celou anabázi do nádherného deníku, který se o nějaké roky později dostal do rukou českých námořníků, kteří se po první světové válce vraceli zpět do vlasti. První sepsaná zmínka o této cestě vyšla v časopise Moře Slovanům, který vycházel v roce 1936, a jmenovala se "S fregatou kolem světa". Byl to článek na pokračování asi v pěti číslech, kde pan Plachý popsal plavbu fregaty Novara. O tuto plavbu se později zajímal František Běhounek, který v roce 1947 vydal nádhernou publikaci pro děti, "Fregata pluje kolem světa".

Daliborka

Nebylo mnoho těch, kteří z pověstné Daliborky vrátili se ke svým rodinám a přátelům. Obvykle skončili „před zadní branou hradskou", nedaleko Černé věže, kde bylo popraviště „urozených". Zde byl roku 1520 po jednoročním vězení v Daliborce mečem sťat rytíř Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, jenž na svém hradě přechovával  zemské škůdce; sem téhož roku vyvedli a pro loupeže popravili rytíře Hasištejnského z Herštejna; tady roce 1526 přišel o hrdlo rytíř Jan Ohništko ze Smidar, jenž, nedba zákazu tasení zbraně v době sněmovniho míru, v souboji zabil Prokopa Trčku z Kralovic. Roku 1528 zde položil hlavu na špalek bohatý rytíř Jiří Voděradský z Hrušova, který od svých dlužníků vymáhal nadmíru vysoké úroky, věc nesrovnávající se s rytířskou ctí. „. mně se to začíná a na mně to přistane!" byla jeho poslední slov což se vykládalo tak, že i jiní provozují lichvu, ale trest smrti je nestihne. Na tomto místě, jak vypráví Balbín, byl se svolením císaře proveden zajímavý vědecký pokus; zjistit, jak dlouho lze zadržet život unikající z těla popraveného člověka. Kolem popraviště stáli pražští lékaři a ranhojiči s připravenými lékařskými potřebami, a jakmile kat hlavu zločince sťal, ihned ji zvedli, krevní cévy potřeli balzámem a pozorně ji opět postavili na trup, cévu na cévu. Na krk přiložili náplasti, jež upevnili horkými obvazky. Pak nebožtíkovi přiložili k nosu silné voňavky, načež popravený za velkého vzrušení přihlížejících zástupů otevřel oči.. Opatrně ho přenesli do blízkého domu, kde projevil ještě několik známek zdánlivého života, avšak krátce poté už nebylo pochyb, že je definitivně mrtev. Z tohoto dávno zrušeného popraviště tady zbyla na nedaleké zahradní zdi už jen socha sv. Barbory, patronky umírajících.

Souboj-Ze života nejlepšího šermíře Habsburské říše hraběte Štěpána Viléma Kinského .

Erb rodu Kinských.

Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého  zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.