čtvrtek 25. června 2009

Návštěva hospody za Rakouska-Uherska,aneb Plzen a tlačenka tehdy a dnes.

Dneska jsem se přesvědčil,že k historii patří i ekonomika.Trošku jsem si zjišťoval jak jsme pokročili ve mzdách za sto let.V roce 1911 tavič ve Vítkovicích vydělal 8.30 K za směnu, přední valcíř 12.55 K za směnu, tavič v ocelárně 10.78 K za směnu. Obdobně v Kladně tavič u vysoké pece 7.32 K,přední valcíř 11,40 K . Roční průměrná mzda ( cca 300 směn) ve Vítkovicích dospělých dělníků činila v roce 1912 1425 K.Pekař vydělal 38K za týden, zedník 34K za týden, zámečník 35K za týden, pánský krejčí 40 K za týden, kočí 28 K za týden.Díval jsem se také na ceny. 1 kg uzeného bůčku K 1.52, 1 kg uzené krkovičky neb pečeně K 1.72, 1 kg tlačenky 1 K," na to lákal do svého krámu řezník a uzenář Antonín Šita, Smíchov, Skalka, Divišova ulice číslo 664.Takže přepočítejme to,průměrná mzda pracujícího lidu v RU byla asi 200 korun za měsíc,za to si mohl koupit dělník tehdy asi 200 kg tlačenky,dneska si dělník vydělá průměrně okolo 16000 měsíčně a za to si může koupit asi 160 kg tlačenky.Ale abych to nepočítal jen na tlačenku,tak třeba pivo plzen stálo v roce 1915 v hospodě 33 halířů,takže dělník si tehdy vydělal za měsíc na 606 plzní.Dneska stojí plzen v hospodě minimálně 30 kč,takže dnešní dělník si vydělá za měsíc na 533 plzní.Takže si kladu otázku,bylo nám za Rakouska-Uherska tak zle.

sobota 20. června 2009

Carské kočáry se sbírky Ermitáže v Petroharadě

Korunovační kočár byl vyroben v roce 1856 v dílně Ivana Jakovleva v Saint Peterburku na objednávku carského dvora.Kočár byl vyroben na dopravu dvorních dam při slavnostním vjezdu do Moskvy při korunovaci Alexandra II.Později bylo ještě vyrobeno devět podobných kočárů.V roce 1883 byl tento kočár použit při korunovaci Alexandra III a v roce 1896 Nikolaje II.

Kočár Kateřiny II
Čtyřmístný kočár s dílny I.K.Bukendala z roku 1762
Kočár z roku 1821
Dětský dvoumístný kočár dovezeny do Ruska z Anglie v druhé polovině XVIII století.
Čtyřmístný kočár dovezeny v roce 1821 z Dánska.
Dvoumístný kočár vyrobeny v roce 1861 náležející Marii Fedorovně
Desetimístné dvorské saně používané při vyjížďkách dvorních dam a carské rodiny.

neděle 14. června 2009

Elisabeth Vigee Lebrun -nejkrásnější a nejnadanější malířka všech dob

Dost často slyším názor,že v malířství ženy toho moc nedokázaly.S omylu je obyčejně vyvede,pokud se podívají obrazy Elisabeth Vigee Lebrun.Nebyla to jenom překrásná žena,což dokazuji její autoportréty,ale i její dílo vystavované v galeriích celého světa dokazuje že toho uměla velmi mnoho.Tato vynikající malířka se narodila v Paříži 16,dubna 1755.Doba,do které osud Alžbětu postavil,byla ještě pestrá a zářivá.Pestrá v ženských i mužských oděvech a zářivá jako meteoroid který zazáří na obloze a pak se zřítí k zemi a způsobí neštěstí.
Byla to doba pro malíře,kteří milují pestré a zářívé.Velký počet slavných malířů žilo a působilo v době,když Alžběta vyrustala a tvořila pěkné kresby,jenž budili zájem rodiny a známých a nejen jich i zájem velkých malířů Verneta a Greuze,kteří na vše,co Alžběta,ještě poloviční dítě,vytvořila,hleděli úžasle a nadšeně.Oba malíři tehdy vydělávali dost na to,aby se nemuseli trápit s žáky,kteří ještě nevládli štětcem.Tím čestnější bylo pro malou Alžbětu,že jí Greuze vyučoval.Volil tu nejlepší metodu,aby s ní udělal skutečnou umělkyni,dával jí kopírovat své vlastní obrazy,jimiž si získal světovou slávu.Ve věku kdy si mnohé dívky ještě potají hraji s panenkami,seděla Alžběta již před podstavcem,držela dlouhý štětec ve své něžné pravičce,paletu s barvami zase v levé ručce.Jean Greuze často postává za ní a uznale pokyvuje svoji hlavou.Brzy již mistr nemohl poskytnout své nadané a krásné žačce nic nového a milá Alžběta vylétla z hnízda.Nejprve zůstala v Paříži,lidé ode dvora se nechávali u ní malovat.A také Marie Antoinette pozvala umělkyni do Versailles,aby si s ní prozatím pohovořila.Když viděla jak Viggeová,jenž se prozatím provdala za obchodníka s uměleckými předměty Lebruna a jmenovala se Vigge-Lebrun,dovede hovořit o vídenských dvorních malířích,o Zaufelym,který si říká Zoffani,i když pocházel s Řezna,o Meytensovi a Auerbachovi,který býval dvorním malířem jejího dědečka Karla VI,uložila Marie Antoinette Alžbětě aby jí portrétovala.Tři nádherné obrazy neštastné Marie Antoinette vyšly z mistrovské ruky Vigee-Lebrun.Na prvním z nich vidíme manželku Ludvíka XVI s knihou,na druhém s růží a na třetím který namalovala v roce 1783 s jejími dětmi malým Dauphinem a její dceruškou.
Za pět let Začala v Paříži revoluce,hrůzy které se začali dít,nejsou nic příjemného pro nervy umělce,nemluvě o tak citlivé umělkyni jako byla Alžběta,proto odchází do Itálie,kde se rozvádí se svým mužem,kterého stejně nikdy nemilovala.Odchází pak do Ruska,kde byla velmi oslavována.Velkoknížata a velkokněžny se předháněli v tom kdo bude od ní portrétován,její vypravování o pařížské revoluci budilo zděšení,byla litována,i když to nyní neměla zapotřebí.V její skřínce se hromadili svitky zlatých rublů,jenž dostávala za své práce a knížecí šperky,dary princů a princezen,se třpytily v jejích krásných vlasech a na jejím bílém krku.Když vymalovala mnoho obrazů na Něvských březích a také v Moskvě portrétovala mnohé členy ruské aristokracie,navrátila se roku 1802 do Paříže.Napoleonovu dobu prožila Alžběta ve svém rodišti jako uznávaná malířka.
Vigee-Lebrun měla velké štěstí,že poznala svět,mnoho zajímavých lidí prošlo kolem ní,významní i nevýznamní,krásní i méně krásní,vlivní i slavní.Její oko neuvěřitelně zbystřilo,pohlédla na člověka a hned o něm věděla všechno,svým zrakem pronikala až do duše.Bohatý,téměř přespříliš bohatý život ležel za Alžbětou,když jí něžně a láskyplně vzala roku 1842 smrt z ruky štětec,kterého se ještě občas chápala její zvadlá,stařecká pravice.Umělecký salon ve městě nad Seinou,salon,kde se shromažďovalo všecko,co bylo v Paříži významného,byl zavřen starou služebnici,která po dlouhá léta sdílela se svou paní její radost i žal,zhasla navoněné svíce v drahocenných svícnech,zakryla rouškami obrazy na zdech a zamkla za sebou pečlivě dveře.Tak ve věku sedma osmdesáti let zesnula nejkrásnější a nejlepší malířka všech dob.

sobota 13. června 2009

Marie Duplessis-Dáma s kaméliemi

Byl večer 30.srpna 1845 a Alexandre Dumase mladší mířil stejně jako mnoho Pařížanů do divadla,mohl to být zase jeden z jeho štastných dnů,ale osud tomu chtěl jinak.V divadle přímo proti němu kráčel pár,starší lehce prošedivělý muž a oslnivá krasavice.Oba Alexandr znal,muž se jmenoval hrabě Stackelberg a dříve býval ruský velvyslanec v Paříži.A ta krasavice nebyla nikdo jiný než Alexandrova milenka Marie Duplessis.Ještě tentýž večer jejich vztah skončil.Pařížská společnost by však tuto reakci považovala za přehnanou.Její vztahy s jinými muži nebyli žádným tajemstvím.Vždyť díky jejích penězům si slušně žila i když jí bylo teprve 21.Nebylo ji prý ještě ani 12,když jí její otec zapůjčil jistému pánovi.Tehdy se ale Marie ještě jmenovala Alphonsine Plessisová a žila v malé vesnici Nonántu.Její rodina byla velmi chudá a jejich jediný poklad byla její krása.Právě své kráse vděčila za to že se uchytila v Paříži.Dokázala se předvést každému zákazníkovi v takové roli,po které toužil.Jednou to byla zchudlá šlechtična,jindy výstřední umělkyně.Postupně se o ní zajímali stále movitější zákaznici a brzy si otevřela salon,který byl brzy známí po celé Paříži.Salon byl hojně navštěvován jejími příznivci,tedy pokud na to měli,byla totiž dost drahá.Byla zahrnována dárky a kaméliemi,které milovala.Jak by si tedy mladý Alexandr mohl myslet,že by zanechala tak výnosné živnosti.
Alexandr byl asi příliš citově založen,na rozdíl od jeho pragmatické přítelkyně.Přitom ani on neměl zrovna idylický život.Jeho matka byla švadlena a přivedla ho na svět v roce 1824 jako nemanželské dítě Alexandra Dumase staršího.Otec ho přijal za vlastního teprve v jeho 7 letech a to ještě takovým způsobem že ho odebral milující matce.Malý Alexandr tím velmi trpěl,za to mu dopřál vzdělání,peníze a podíl na své slávě.Jen tak se mohl dostat ke krásné Marii Duplessis.Na podzim 1844 se do ni zamiloval a jejich milostný poměr trval až do tohoto osudného srpna 1845.
Nikdo neví jestli si chtěl Marii vzít,jako další s jejich ctitelů hudební skladatel Ferenc Liszt,ale přestože mu Marie zlomila srdce,přinesla mu světovou slávu.Alexandr totiž tuto svou zkušenost vynikajícím způsobem zpracoval do svého nejznámějšího románu Dáma s kaméliemi.Impulzem pro tento román byla její předčasná smrt,která ji potkal půl druha roku po jejich rozchodu.Její život i krásu zničila tuberkulóza.Když ji nemoc viditelně zasáhla její bohatí příznivci jí hanebně opustili a kdy jedna s nejkrásnějších žen Paříže zemřela v nejnuznějších poměrech.
Chudá dívka s venkova se tak díky Alexandru Dumasovi stala nesmrtelnou a dodnes její hrob na hřbitově Montmatru navštěvují její ctitelé a nosí ji-co jiného než kamélie

sobota 6. června 2009

Ninon de Lenclos-žena která nestárla

Již staré Řekyně a Římanky hledaly prostředek,který by dovedl propůjčiti kouzlo věčného mládí a věčné krásy.Hledaly a hledaly,aniž jej našly,protože dosud neexistuje žádný elixír mládí.A přece jen jednou,jedinkrát žila ve Francii žena která která nepoznala i když se dožila vysokého věku,co je to stárnutí.Byla krásná až do posledních svých dnů a její plet nepoznala co je vráska.Ta žena se jmenovala Ninon de Lenclos.Ninon de Lenclos,již to jméno samo je okouzlující,když zavřeme oči,dovedeme si velmi dobře představit nositelku tohoto jména,vonícího jako lilie.V těch čtrnácti písmenkách je grácie a roztomilost,kouzlo i půvab,jsou v něm lehoučké něžnůstky i smělé polibky milujících.Ninon se narodila chladného listopadového dne roku 1615 v Paříži,tedy porodní bába potvrdila,že nikdy neviděla krásnějšího a roztomilejší holčičku.Ta prý nesmí dostat ledajaké jméno,nesmí se jmenovat Markéta,Helena nebo Marie,jako se jich jmenují statisíce.Tato holčička se musí jmenovat nějak zvláštně.Otec a matka slyšeli tato slova s velkým potěšením.I oni byli toho mínění,že ta dívenka jenž se dívá do světa velkýma očima,nesmí dostat žádné průměrné křestní jméno.A tak kmotra,která v křestní kapli u svatého Sulpícia držela dítě ve svých buclatých pažích,neuvedla své vlastní jméno-Anna-ale na žádost rodičů řekla-Ninon.Příroda většinou až zarážejícím způsobem spravedlivě vyrovnává lidské vlastnosti.Přiliš krásní lidé jsou jen zřídka duchaplní a chytří,oškliví lidé však zhusta.Vrtošivá štěstěna pouze v nejvzácnějších případech vyprázdní svůj roh hojnosti na hlavu jednoho člověka.Ponechává si obyčejně také něco pro jiné,bývá velmi hospodárná se svými bohatými poklady.U Ninony vylila však Fortuna všechno co měla .V lehkomyslné době,v níž Ninona vyrůstala,nepřikládala se morálce žádná obzvláštní váha,francouzský dvůr byl ze všemi svými členy proslulý svou nemravností po celé Evropě.City byly nahrazeny citečky,pravá a hluboká láska k jedné osobě,byla považována za směšnou a přežilou,zejména krásná žena neměla náležeti jedinému muži ale musela svou přízní oblažovat mnohé.Byla to velice neřestná doba v níž Ninon rozkvétala jako vzácná exotická květina.A nevázané volností své doby Ninon hojně,velehojně využívala.Stalo se zvykem,že se v bytech galantních dam scházeli duševní i rodoví aristokraté,že v těch elegantních a s nejvybranějším vkusem zařízených pokojích vylétala jako motýli ona lehounká,jako dech jemná vtipná rčení,jenž pak kolovala po městě nad Seinou,budíce úsměv i smích,a pronikající až k uchu francouzského krále.Někdy tyto zlomyslnosti postihli i někoho z panovníkova okolí,pak se bavili všichni,jenom postižený ne.
Jestliže domácí paní,jak tomu bylo u krásné Ninon,byla ještě sama duchaplná a osobně rozmnožovala ty zlomyslnosti a galantní žertíky,pak bylo nutno počítati s tím,že všechno,co mělo v Paříži nějakou hodnost,se shromažďovalo v jejím domě a cítilo se tam velmi příjemně.Pozoruhodné u Ninony bylo,že ona,jak již bylo řečeno,nestárla,její kůže zůstávala stále svěží a mladistvá,její tváře jevily,když jí bylo šedesát let,stejně broskvový dech jako v době kdy jí bylo sedmnáct.A nejpozoruhodnější při tom bylo,že nepoužívala žádné kosmetické prostředky,že se nelíčila,nečervenila rty,které byly až do jejího nejvyššího věku plné a rudé.Jen jedno se tvrdilo,překrásná Ninon se prý každý den koupala v teplém oslím mléce,a to prý udržovalo její plet tak pevnou a růžovou jako kaštanový květ.Tento krášlící recept,pokud ho vůbec Ninon užívala,nepocházel přímo od ní,nýbrž od Poppaey Sabiny,manželky císaře Nera.Tato legenda o oslím mléce však utkávala tajemně vonný závoj kolem její osoby,a jistě nebylo tehdy v Paříži jiné ženy,kvůli které by bylo více soubojů nežli kvůli ni.Mnoho markýzů a vikomtů zkřížili kvůli ni své meče nebo se stříleli z vykládaných pistolí.Ale v Paříži této doby naleželo takřka k dobrému mravu,že pravý kavalír vybojoval souboj pro rozkošnou a omamující Ninon.Duševní síla Ninon se projevovala hlavně v její dochovalé korespondenci kterou vedla z mnohými významnými muži a ženami její doby.O pravé ženské dobrosrdečnosti,o laskavém porozumění a odpuštění,pro slabosti a chyby bližních ale nebylo ani řeči.Tvrdí se,že se mladý gardový důstojník do Ninony zamiloval když jí bylo 90 let.Asi je na tom dost pravdy,protože obrázek dole byl namalován v roce 1705 a to jí bylo právě 90.A tento důstojník se kvůli neopětování lásky zastřelil.A co bylo důvodem že ho Ninon nechtěla vyslyšet,když mnohým jiným neřekla ne.Důvodem bylo,že onen důstojník byl jejím vnukem,nevěda ovšem,že se zamiloval do své vlastní babičky.Devadesát let se Ninon dožila ve své nepomíjející kráse.Měsíc listopad kdysi viděl její narození a měsíc říjen viděl její lehounké usnutí jako přechod do jiného světa.Zemřela v Paříži 17.října 1705.

čtvrtek 4. června 2009

Fanny Elssler-příběh jedné lásky

Pětašedesát let bylo dvornímu radovi von Genz,Vratislavanovi a důvěrníku kancléře knížete Metternicha,když se seznámil ve Vídni s krásnou tanečnici Fanny Elsslerovou.Bylo jí 17 let,byla by tedy mohla být vnučkou dvorního rady,tehdy druhého nejmocnějšího muže ve Vídni.Láska je jak známo slepá,neptá se ani po jménu,ani po stavu nebo rodu,také ne po věku a tak se stalo že s pětašedesatiletého muže a sedmnáctileté dívky se stala milenecká dvojice.A protože lidé těžko chápali ten osmačtyřicetiletý rozdíl,vyrojili se různé klepy,jako například že vévoda zákupský ,syn Napoleona zastupuje von Genze v posteli,i když v tom byl nevině.Fanny modla Vídenanů,nejrozkošnější tanečnice své doby,bydlela tehdy na jednom vídenském předměstí v zahradním domku,idilicky obrostlém divokým vínem.Tam ji tehdy navštěvoval von Genz,když mu k tomu státní záležitosti ponechávali čas,a často také přicházel do tohoto domku císařský lokaj se psaním,na kterém byla vévodská korunka.Tyto dopisy však nebyly,jak se romanticky založené Vídenanky domnívaly od Orlíka pro Fanny,nýbrž zprávy které Franz,jak se správně Orlík jmenoval,dodával Gentzovi.Vévoda totiž věděl,kde je dvorní rada nejčastěji k zastižení.Mnozí také tvrdili že si tanečnice Gentze vybrala jen proto,že ji svým vlivem bude čistit cestičku pro kariéru.To ale nebyla pravda.Tato krásná,mladá a nadaná tanečnice naprosto nepotřebovala protekci,byl to prostě taneční génius.Narodila se v Gumpendorfě,ospalém vídenském předměstí,23.července 1810 ve velmi prostém měšťanském domě,v němž o bohatství nebylo ani řeči.Měla sestru Terezu,která sice nebyla tak krásná,ale měla velmi mrštnou postavu.Fanny bylo sedm let,když spolu s Terezou vystupovala v tehdejším vídenském operním divadle u Korutánské brány.Vedli tam tvrdý konkurenční boj s ostatními malými tanečnicemi,obstáli v něm a po osm let byly zaměstnány u této dvorní scény.V roce 1825 šly obě sestry do Neapole.Tam v tehdy pry nejkrásnějším městě světa,však se říkalo vidět Neapol a zemřít,žil velmi slavný taneční mistr Giboja,jehož specialitou bylo právě vzděláváni mladých talentů.Obě sestry se svěřili do jeho ruk a svědomitě se u něj učili,odolávaje všem svodům,které jim Neapol nachystala.Dva roky u něj studuji než jím mistr řekl,že je už více nemá co naučit a že zejména Fanny je prý tanečním géniem,tančící hvězdou.


Tančící hvězda-toto jméno ji již zůstalo navždy.Vrátila se zpět do Vídně,kde ji přivítali jako ztracenou dceru,snad také že byla krásná a románek s letitým dvorním radou působil na lidi romantickým kouzlem.Všichni si lámali hlavu co ty dva tak poutá k sobě,ale nepřišli na to,nebot láska je  je konec konců věcí jen dvou lidí a nikoho třetího.Jen velmi těžko se Fanny dokázala odloučit od Genze,když byla povolána do Berlína,kde Fanny a Terezu velmi oslavovaly.Společně pak odjely na umělecké turné do Paříže,Londýna,i do Ameriky.Když jí bylo 41 let vzdala vystupování na světových scénách,na tanečnici to sice nebylo tak brzy,ale Fanny vypadala na divadle stále tak krásně,že by ji nikdo nehádal její věk.Dvorní rada von Genz byl už sice dávno mrtev,ale Fanny nemohla na něj stále zapomenout,ani na krásné chvíle v jeho domě naproti Molkerbastei a v zahradním domku obrostlém vínem.Rok před odchodem Fanny ze scény skončila i Tereza a to ze zcela zvláštního důvodu,princ Adalbert Pruský se oženil s půvabnou Vídenačkou v morganatickém snatku a král Bedřich Vilém IV ji propůjčil titul svobodné paní von Barnim.Snad byla Fanny příliš navyklá že vystupovala se svoji sestrou,že se raději i ona uchýlila do soukromí.
Velký byt,který měla tančící hvězda stále ve Vídni,a jenž ji opatrovala jedna příbuzná,se podobal museu,plnému drahocenných a skvostných upomínek na dobu jejího lesku.Fanny se dožila 74.let,zemřela 27.listopadu 1884 a je pohřbena na hietzingském hřbitově kde stojí její prostý náhrobek a kde milující a krásná umělkyně spí svůj věčný spánek pod chladným mramorem.

středa 3. června 2009

Arcivévodkyně Žofie

Zlá Žofie,tak se říkalo u vídenského dvora paní,jenž byla manželkou duševně poněkud postiženého arcivévody Františka Karla,při tom však byla velmi chytrá a krásná.Žofie,matka Františka Josefa,neštastného císaře Mexického Maxmiliána,arcivévodů Karla Ludvíka a Ludvíka Viktora,byla bavorskou princeznou,a tak asi proto že její snacha císařovna Alžběta pocházela pouze sekundogenitury Wittelbašského rodu,chovala k ní jistou nechut.Jistě však také proto,že Alžběta dělala leccos,co jí roztrpčovalo.Arcivévodkyně Žofie přitom vlastně vůbec nebyla zlá.Panovačná snad byla,ale to pocházelo odtud,že její manžel,jehož největší chytrosti bylo že dovedl uznat její duševní převahu,činil vše co ona chtěla,a proto se mu také dobře vedlo.Alžběta byla vzpurná,jednala vždy podle své hlavy.Za dvorního koncertu si úmyslně svleče rukavice,protože ví,že to její tchyni do nejvyšší míry rozzlobí.Jezdí na koni jako šílená,protože rovněž ví,jak nerada to vidí Žofie.A proto si poté musí nechat líbit,že jí Žofie odejme děti a samá je vychovává,protože ví že Alžběta která stále jezdí po světě není schopna je vychovávat.Žofie vyrostla na prostém bavorském a dvoře a jako budoucí manželka syna Františka I,přijela do Vídně,do lesklého a nádherného dvorního života,pro svou krásu a jako císařova snacha a později také proto že je matka mladého císaře Františka Josefa I, je středem pozornosti.Že si nezaslouží jméno zlá Žofie vysvítá z jejího chování k neštastnému synovi Napoleona I,vévodovi Zákupskému,který byl vychován ve Vídni,protože jeho matka byla Marie Louisa,dcera Františka I.Arcivévodkyně k těžce nemocnému Orlíkovi,jemuž smrt již svým kostěným prstem vepsala nesmazatelně znamení do tváře,cítí hluboký soucit.Ví ,že nebude již dlouho žít.Ví však také,že jako všichni nakažení tuberkulózou hodně lpí na životě,že ještě nechce ze slunce a ze světa.Žofie s ním chodí na procházky v Schonnbrunnu,dává mu dary,a když v červenci 1832 jeho slabé plíce jen s námahou těžce pracují,přijímá s ním společně tělo páně,aby netušil,že to pro něj znamená svátost umírajících.Jeví to jemný povahový rys,svědčící o dobrém u ušlechtilém srdci a přispívá to jistě o rozptýlení legendy o zlé Žofii.Nikdo častěji nenavštěvoval Orlíkovu rakev než právě Žofie.
Jestliže si pozorně prohlédneme její obraz s mládí,nenalezneme v jejím obličeji ani stopy po zlomyslnosti,chybí v něm naprosto onen ostrý rys,ony příznačné,třebas sebe menší vrásky kolem úst,jež prozrazují opak dobroty.V tom něžném a čistém obličeji lze nalézt pouze mírnost,roztomilost a touhu po modrém květu romantiky,oči jsou velké,jasné a čisté,pohled je naprosto otevřený.Lze si jistě představit,že Žofie musela být velmi dlouho drážděna,že bylo zapotřebí mnoha schválnosti,aby byla proti Alžbětě tak zaujatá,jak později byla.Ani tvrzení,že Žofie nemohla své snaše zapomenout,že volba Františka Josefa padla na ní a ne na její sestru,pozdější kněžnu Thurn-Taxis není správné.Žofie se snažila vytvořit mezi sebou a Alžbětou příjemný nebo aspoň snesitelný poměr,tato snaha však ztroskotala na naprosté umíněnosti Alžběty,u níž nechut ke tchýni nabyla přímo až rázu utkvělé představy.Cítila se od ní neustále špehována,hlídaná a pozorována,domnívala se že Žofie na nic jiného nemyslí,než jak by vrazila klín mezi ní a Františka Josefa,podezírala jí,že usiluje o aby jí připravila o lásku dětí,zkrátka měla utkvěly pocit,že ji Žofie nesmiřitelně a bezdůvodně nenávidí a chce ji upírat místo první dámy u dvora.
Její současníci líčili,že to byl neobyčejně pěkný pohled,když Žofie s manželem ve velkém zaskleném kočáře,zapřaženém á la Deaumont-na kozlíku nebyl kočí,jen štolbové na koních-jela do Prátru 1.května,v den květinového korsa,při němž se všichni ve Vídni žijící šlechtici a bohatí měšťané předstihovali,kdo bude mít nejkrásnější a nejskvělejší květinami vyzdobený vůz.Ani v pozdějších letech neuvadla její krása,a dokonce jako stará paní,-narodila se roku 1805 a zemřela 1872,šest let před svým manželem-ve dvorní loži divadla u Korutanské brány,kam s oblibou chodila,protože měla hudební nadání a tam byly provozovány nejlépe obsazované opery,vypadala ve svém krajkovém čepečku na sněhobílých,hladce přičesaných vlasech jako obraz mistra Ferdinanda Waldmullera.Jemný závan zapadající doby...........