úterý 25. prosince 2012

12.7.1866-příchod Pruské armády do Brna

Kleinův palác - náměstí Svobody v roce 1866 
 V předvečer obsazení Brna Prusy,11.července 1866,odstěhovali se nejvyšší zemské úřady do Uherského Hradiště,bylo to C.K. místodržitelství,zemská finanční direkce,poštovní ředitelství,správa loterijní,různé státní pokladny,tzv. psací hlavní stan a polní pošta do Olomouce.Odešla i vojenská policejní stráž a vojenské orgány.Péči o veřejnou bezpečnost na sebe vzala obecní rada.Brnané z toho usoudili,že Prusové se blíží k Brnu.V noci z 11. na 12.7 Brnem protahovala ustupující rakouské kavalerie a vykládala lidem o srážce u Tišnova.Od rána 12.7 se Brno připravovalo na příchod Prusů,na rozdíl od jiných měst,Brno neopustilo mnoho jejich občanů,snad to bylo dáno rychlostí pruského postupu.V 9.hodin se rozneslo po městě,že Prusové už stojí u Kartouz,a skutečně tomu tak bylo.Mnozí obyvatelé už od rána z výšin,zejména Špilberku vyhlíželi Prusy.Ještě před jejich vstupem do Brna byly na chrámových věžích,erárních budovách,gymnáziich a technice vztyčeny bílé prapory,na znamení toho že Brno je otevřené město a jeho obyvatelé se nebudou chovat nepřátelsky k pruskému vojsku.V 9.15 vjelo do ulic několik pruských dragounů,prohlédlo si ulice a,místodržitelství a svatojakubský chrám a odcválali zpět ke Kartouzím.Davy lidí vyšli zvědavě do ulic.V 10 hodin vyjel purkmistr dr. Jiskra,radní,a starší Placatka,Zuiš a Kavka,Prusům vstříct.Na vozech měli bílé prapory.Pan purkmistr Prusy kteří už byli na kartouzské celní linii,ujištoval,že v Brně už není Rakouského vojska,a že jeho obyvatelé nemají vůči nim nepřátelských umyslů.Bylo mu dáno ujištění,že bude zajištěna bezpečnost obyvatel a jejich majetku.Na to se hnuly pruské voje Velkou novou ulicí k městu.Napřed jel 2. pluk gardových dragounů,pak následovali červení husaři,4.prapor myslivecký,60.pluk Braniborský,na to opět kavalerie,a to pruští huláni,nakonec dělostřelectvo.Byl to předvoj 1. armády pruské,pod vedením J.kr.V.prince Bedřicha Karla.tomuto odřadu velel generál velkovévoda Meklenburg-Zvěřínský.Když první pruská pěchota vkráčela do Brna,byla slyšet všude vojenská hudba,píštaly a bubny,které jsou sice o polovinu menší než rakouské,ale dovedou náramně vřeštět.Píštalníci a bubeníci hráli Dessavský pochod.Vojsko se ubíralo okolo místodržitelství do různých částí města.Oddíl hulánu obsadil hned nádraží,druhý oddíl jel až k Rosickému nádraží a Kumrovicím.Pěchota defilovala na Svatojakubském náměstí před velkovévodou Meklenburským a plukovní hudba vyhrávala pochody.Když vojsko došlo na Zelný trh,vzal velitel Brno jménem krále Pruského v držení,načež vojsko provolalo třikrát Hoch,králi.
Pruská stráž u sv. Mikuláše 
Pruské vojsko se rozložilo k bivaku na Velkém náměstí,Zelném Trhu,Františkově,na kolištích-husaři a dragouni,artilerie na náměstí před protestantským chrámem,bylo jich dohromady asi 8000 mužů.Zvědavci obklopovali vojáky a dávali se s nimi do hovoru,byl tam hluk,ale žádné rozbroje,vojsko se chovalo slušně a brzy zaplašilo obavy které je předcházeli,obchodníci otvírali obchody,brzy začal u nich čilý ruch v obchodě s potravinami a nápoji.Prusové platili hotově stříbrnými i papírovými penězy.Byli rozestavěny stoly i lavice pro důstojníky,kde tito hodovali.Konáci napájeli koně v kašnách,obecní rada se rychle postarala o to,aby bylo ve všem vyhověno pruskému vojsku.Bylo dovezeno ve vozech 8000 bochníků chleba 80q masa,pivo,dříví,slámu,seno.A za okamžik se kouřilo s polních kuchyní.Odpoledne po 6 hodině dorazili do Brna další pruské oddíly a purkmistr vyrazil ke Kartouzské linii přivítat prince Bedřicha Karla jako velitele celé armády.Bylo slyšet hudbu přicházející armády,napřed jela generalita v čele s princem Bedřichem ,purkmistr přivítal příchozí,načež mu velitel odpověděl že očekává přívětivé přijetí od obyvatel a že vojsko bude dobře zaopatřeno.Pak se pohly oddíly různých zbraní,kavalerie,myslivců,několik pěších pluků Braniborských,artilerie,pionýři atd.Princ Bedřich se postavil s doprovodem na konec Nové ulice a celé vojsko před ním defilovalo do města a na koliště.Největší část vojska byla ubytována v domech ve městě a na předměstích,ostatní v kasárnách.U nádraží,pošty,kasáren a jinde byly postaveny vojenské stráže,princ Bedřich se ubytoval v gubernialním domě,velkovévoda  v místnostech generálního komandanta.Zároven na Velkém náměstí zaujalo pruské vojsko hlavní stráž.Večer přijelo do města také asi 10 zajatých Rakušanů,především hulánů a husarů.V noci projížděly městem četné pruské hlídky,ale žádné nepokoje se neudaly.13.7 část vojska opustila Brno.Mezi 11-12  hodinou opět přicházelo Novou ulicí množství vojska,mezi ními jely vozy označené jako hlavní tábor J.V. krále.Okolo 16 hodiny bylo v Brně už asi 30000 mužů.Ve 3 hodiny dojel i samotný král,jehož uvítali purkmistr,biskup,a obecní radní.Král odpověděl že má co činit s ozbrojenou moci,ale ne s pokojnými občany.Ve vojsku že bude panovat přísná kázen,a že všechny škody budou zaplaceny.Král se ubytoval v gubernialním domě a ministr Bismarck v domě kupce Isidora Fleše,princ Bedřich v Neuhauserově hotelu.Veškeré stravování a ubytování zajištovali obyvatelé Brna.V některých domech bylo ubytováno i více než 100 vojáků.14.7 v 10 hodin se u Sv.Tomáše konaly protestantské bohoslužby pro vojsko.15.7 byly pak na kolišti konány bohoslužby pro celou armádu. O dalším pobytu Pruské armády v Brně zase příště.

pondělí 24. prosince 2012

S / X Admiral Tegetthoff , výzkumné plavidlo Rakousko-Uherské Severní polární expedice , která vyplula v roce 1872 s Tecklenborgwerftu. S touto lodí objevili Peyer a Weyprecht  Zemí Františka Josefa . Tuto fotku udělal známí fotograf a účastník expedice Wilhelm Burger.

V Tišnově dne 11.července 1866

Onoho pohnutého roku osmáctistéhošestašedesátého vzpomněl předklášterský farář ve své farní kronice zajímavým rýmováním: „Eis — Maus — Preus — und Scheis!" Toho roku byla totiž dlouhá zima a mnoho ledu — pak se „urodilo" hodně myší — a nakonec přišli Prušáci a s nimi velký průjem — cholera. Dne 11. července 1866 bylo v Tišnově velice živo. Dlouhými pochody unavené ustupující rakouské vojsko odpočívalo. Vojáci hltavě pojídali ve spěchu uvařenou „menáž", byli krmeni koně. Pouze dvě škadrony hulánů byly v pohotovosti. Nikoho však nenapadlo, že již v nejbližších hodinách zde dojde ke krvavé srážce. Ulice i obě náměstí byly vojskem přeplněny. Stísněnost panovala jak v řadách vojska, tak i mezi obyvateli města a každý hleděl s obavami vstříc nejisté budoucnosti. Pouze v hospodách panoval čilý ruch. Hlučno bylo v hostinci U zlatého Jelena, kde šenkýř Matěj Hlávka blahé paměti naléval pověstného vínka červeného. Hlučno bylo i v piterně krčmy Humpolecké i ve starobylé zájezdní hospodě U hradu Pernštejna. Civilní obyvatelé se však již začínali stěhovat do lesů. K této panice došlo proto, že se urychleně z města stěhovaly úřady a den 10. července byl také posledním dnem úředním, Téhož dne poděloval také „pán nad arestanty", profus Pokorný, na „pecírku" některé bojechtivé sousedy starými „kvéry", které přísnost zákona pobrala za předešlá léta četným „raubšicům" z lesů deblínských a lomnických. Kritická chvíle nadešla. Předvoj pruských dragounů se od Louček rychle blížil k Tišnovu a rakouské vojsko pohodlně rozložené, s neosedlanými koňmi, nebylo na srážku připraveno. V hostinci U hradu Pernštejna právě hodoval u starodávného dubového stolu jakýsi vysoký důstojník, když náhle vrazil dovnitř tišnovský starousedlík pantáta Kolbábek a téměř bez dechu zvolal: „Pane komandant, Prajzi só tade!" Důstojník však odpověděl: „Aber was fallt Ihnen nicht em, wo sind nach die Preussen." (Ale co vás napadá, kde jsou ještě Prajzi). V tom však přiběhl „ordonanc", který tuto neočekávanou zprávu potvrdil. To již se rozlehl horkým červencovým dnem vřeštivý zvuk polnice. V největším kvapu chystá se vojsko k odchodu z Tišnova, aby se za městem seřadilo k boji a krylo ustupující mohutné proviantní sbory dojíždějící k Brnu. Rytmistr Berres vyslal okamžitě k Předklášteří vstříc Prusům polovic hulánské škadrony pod velením rytmistra Knesebeka. K prvnímu střetnutí došlo již u mostu přes Švarcavu na prostranství před Špitálkem, kde nastala pravá řež. Na zemi váleli se mrtví a ranění. Vítězství se již klonilo k Rakušanům, kteří byli početné silnější. V tom zavřeští v Předklášteří polnice. Silný oddíl Prušáků se tryskem blíží od kláštera k mostu. Rytmistr Knesebek, který byl v této šarvátce vzorem statečnosti, dostává posilu druhé poloviny škadrony pod velením rytmistra Barrese. Nyní nastala krvavá řež znovu na ulici Klášterské. Rakušané a Prajzi najíždějí na sebe zuřivě — píky a šavle se míhají v rozpáleném vzduchu. Na krátkém úseku silnice pětkrát Prajzi ustoupili, pětkrát couvli Rakušané, až se posléze dostali do úzké, křivolaké ulice, k starobylému domu Na pekle. Koně tančí po zadních nohách, od hub jim stříká pěna na zdi domů, jež vroubí úzkou ulici. Když bitka u domu „Na pekle" trvala již nějakou dobu, otevřelo se v poschodí okno a bylo z něho na bojující Prusy několikrát vystřeleno. Učinil tak panský zahradník Karmazín, který v domě bydlil. Rozzuření Prušáci, kteří měli nyní přesilu, zatlačili rakouské hulány z těsné ulice před Dvořáčkův hostinec „U hradu Pernštejna", kde boj ještě zesílil. Kromě pík a šavlí dostaly se ke slovu také karabiny. Několik pruských koulí trčí dosud v mohutných zdech hostince jako památka na onen červencový den. Podkovy koní, bojem zdivočelých a tancujících po hrbolatých kočičích hlavách městského dláždění, se prudkými nárazy utrhovaly a létaly vzduchem. Pruský major Schak, byv sražen hulánskou píkou s koně, klesá mrtev k zemi. Bitka zuří dále širokou ulicí až k masným krámům a Panskému domu i na malém náměstí. Zápal boje činí z bojovníků hrdiny. Zvláště 271etý hulánský rytmistr hrabě Knesebek, rozdává smrtící rány, avšak prušáckou přesilu nelze zdolat. Zranění koně bez jezdců pobíhají po náměstí pokrytém mrtvolami. Válí se tu v krvi a prachu rakouské čáky vedle pruských přilbic. V blízkém úvoze (nyní silnice k nádraží), kde smrt rovněž kruté řádila, blýská se mezi mrtvolami a potrhaným koňským řemením, množství šavlí, přelomených pík a karabin. Bitva však zuří dále s nezmenšenou silou. Pojednou obklíčilo několik Prajzů rytmistra Knesebeka a on klesá pozpátku s koně, zasažen dvěma sečnými ranami. Naráží hlavou na kámen a zůstává omráčen ležet. Když boj ustával, přiběhl soused Zenotti a s pomocí přítele Skřivánka odnesli rytmistra do stáje Panského domu. Když se vraceli, stali se svědky krvavé scény. Tři rakouští huláni hnali před sebou zajatého pruského dragouna, řvouce naň: „Hund, knie nieder!" (pse, na kolena). Zajatec chtěl využít přestávky v boji a prchnout ke svým. Nacházel se právě se svými pronásledovateli před zadními vraty Panského domu a chystal se vskočit do dvora a tak se zachránit, ale v poslední chvíli někdo ze dvora vrata rychle zavřel, Nebohý Prušák byl skolen devíti hodnými ranami. Krváceje hrozně ze smrtelných ran, dovlékl se ještě po čtyřech, až do síně domu č. 84 u Vlčků, kde za hodinu skonal. Mezitím co se bojovalo v Tišnově, obsadilo rakouské dělostřelectvo výhodné pozice za městem, na hradčanské Horce. Prusové byli zadrženi nenadálým odporem v Tišnově, čímž byly zachráněny ohrožené rakouské kolony, směřující k Brnu a dále k Vídni. Prusové obsadili 11. července Tišnov a jejich přední hlídky pronikly toho dne až do Čebína. V pruském předvoji operujícím v Tišnově sloužil i osmnáctiletý dragounský kadet von Hindenburg, pozdější generalissimus a president Německa. Ztráty na mrtvých, raněných a zajatých v tišnovské bitce, činily na straně rakouské pět důstojníků, 56 mužů a 45 koní. Pruské ztráty nebyly menší. Těžce raněný rakouský rymtistr hrabě Knesebek ležel v bezvědomí na Pan-ském domě. Později byl dopraven do Předklášteří, kde v domě č. 34 (papírna) dne 22. července 1866 zemřel a byl pochován na hřbitově v Předklášteří. Zápis o jeho úmrtí je poznačen v matrice zemřelých těmito slovy: Julius, hrabě z Knesebeku, c. k. rytmistr v 5. hulánském pluku, z Verdenu v Hanoveránsku, ve službách rakouských, 27 roků stár, zemřel na dvě sečné rány, které dostal do hlavy v bitce tišnovské, dne 11. července 1866 za pruské invase. Jiní padlí vojáci byli pochováni hřbitově v Tišnově, kde lze dodnes spatřit hroby opatřené náhrobky.

sobota 13. října 2012

Historie Jarmarků v Brně

Brno 1664
Brno kostel sv.Tomáše 1842
Jako jiná města mělo i Brno už ve stol. XIII. kromě starších trhů denních a týdenních trhy výroční. O nejstarším brněnském jarmarku, konaném o svatodušních svátcích a trvajícím 14 dní, je zmínka již v městských právech z r. 1213. Privilegium na druhý jarmark, svatohavelský, udělil Brnu král Václav II. r. 1291. Další, začínajíci v sobotu před Popeleční středou, povolen 1357, r. 1419 obnoven letní trh před Božím Tělem, později, r. 1514 zaveden nový trh na základě privilegia krále Vladislava a r. 1574 trh po sv. Lucii; to byl tenkrát čtvrtý, nejstarší, svatodušní mezitím patrně zanikl. Ferdinand III. zvýšil r. 1647 počet výročních trhů na 6; tři dny před každým konaly se trhy koňské a dobytčí.Současně byly změněny dosavadní jejich termíny. Ty byly měněny někdy od případu k případu, zejména aby nekolidovaly se židovskými svátky. „Hosté" t. j. cizí obchodníci osvobozeni byli od placení brněnského mýta ze zboží na trh dovezeného. Na výročních trzích nakupovali hlavně spotřebitelé, v první řadě domácí. Za trhových dnů byly vystrkovány, jako všude jinde, časně z rána korouhvičky na znamení, že, pokud jsou vytýčeny, nesmí nikdo nakupovat kromě místních obyvatel . Byl o to dlouho spor se stavy, ukončený r. 1573 na olomouckém sněmu dohodou, císařem Maxmiliánem potvrzenou; podle ní nesměly korouhvičky státi „nic déle od východu slunce v létě i v zimě než' dvě hodiny a v těchto dvou hodinách aby přespolní nekupovali."Ve velkém se na starých jarmarcích brněnských mnoho nekupovalo. Brněnští velkoobchodníci zajížděli sami na větší výroční trhy ven-kovských měst, jak to víme ze záznamů M. Wunderleho a tam prodávali zase hlavně obchodníkům. V Brně nakupovali obchodníci z menších okolních měst. Předmětem obchodu bylo nejrůznější zboží spotřební a pře-devším výrobky řemeslné, nabízené živnostníky domácími i cizími. Tato cizí soutěž nebyla však vhod obchodu místnímu, jenž se snažil ji omezovat. Výroční trhy byly významným průlomem do monopolu domácího obchodu a řemesel. A tak už r. 1699 začínají v Brně spory o počet jarmarků a délku jejich trvání i o účasti cizích kupců na nich. Obchodní gremium, tehdejší kupecké bratrstvo, domáhalo se r. 1712, aby cizí obchodníci směli obchodovat jen na dvou hlavních výročních trzích, které se měly konat v době, kdy nejsou trhy v Linci, Vídni, Kremži, Štyrském Hradci a Lipsku, aby tak do Brna mohli také továrníci a velkoobchodníci, aby bylo obnoveno Brnu právo nuceného skladu, a aby cizinci byli povinni opět od hranic vozit zboží do Brna. Obchodníci se domnívali, že tak zabezpečí si vliv na obchod cizím zbožím. Na jejich stížnosti na zkracování živností a obchodů nařídil císař Karel VI. r. 1717, že cizí kupci musejí hned po skončení jarmarků zboží odvézt nebo uložit do skladišť, magistrátem kontrolovaných, jak to bylo už dříve a to všeobecně zavedeno.Obecní správa naopak výročním trhům přála, návštěvníci jejich přinášeli do města peníze. A proto také, aby jejich rozvoj podporovala, koupilo město r. 1708 t. zv. Salmovský dům v Dominikánské ulici s průchodem do ulice Starobrněnské, a r. 1711 se usnesla rada přeměniti jej na nákupní dům (Kaufhaus), tak aby se v něm zřídily sklady pro obchodníky plátnem z Mor. Třebové, Svitav a ze Slezska a Saska.Tento návrh byl brzy proveden. Roku 1718 už tu měli 49 krámků obchodníci plátnem ze slezského Schmiedeberku, r. 1725 už 66. „Schmetterhaus" — jak mu tito slezští obchodníci začali říkat a jak se tento název později obecně ujal — stal se střediskem jarmarků a základem dalšího jich rozvoje. Už tenkrát zajížděli na ně uherští a sedmihradští kupci, a zboží lněné a vlněné byly hlavními předměty obchodu. Platilo se hotovými penězi nebo zbožím jiným, nejvíc juchtou. Do Brna začali tenkráte zajíždět také obchodníci z Norimberku.Tento slibný obchod byl ale zabrzděn zřízením celních hranic moravských r. 1731, ale ne na dlouho. Toho roku byly stanoveny 4 osmidenní výroční trhy a to vždy v pondělí po první neděli postní, po Božím Těle, po Narození Panny Marie a po Početí Panny Marie, jak se toho obchodníci už dávno domáhali. Roku 1756 prodlouženy výroční trhy zase na čtrnáctidenní a současně zaveden, vedle dvou trhů na vlnu, r. 1753 povolených, trh koňský, aby byl zlepšen chov místních koní.To už zase pokračoval rozkvět brněnských jarmarků, jemuž vláda jako vůbec t. zv. „zvelebení komercií" přála a o něž soustavně pečovala. Roku 1774 zařadila Brno do I. třídy tržních míst.Rozsah výročních trhů můžeme dobře posouditi ze sazebníku poplatků tržních míst, r. 1763 městskou správou vydaném. Tržním místem byl předně Salmovský dům, dále soukenné krámy na hlavním náměstí a v soukromých domech, boudy židovské, krámy „železných kramářův a cizích kovářův i taky jiných, kteří podle loktu jejich zboží vyměřujou", stánky vlašských a jiných cizozemských kupců, „kupcovní boudy na rynku", stánky pláteníků a tkalců, soukeníků „ordinárních kramářů", stánky kde prodáváno „klozyrované (polévané) tak sloucí skalické všelijaké nádobí", stánky nožířů a sklenářů, „kramářův citronů", „špatných pantlí", nití, stánky soustružníků, bavorských knihařů a kramářů, vlašských a jiných kramářů „v krátkém zboží handlujících", kramářů štýrských, prodavačů krajek. Poplatky byly odstupňovány podle výnosnosti a významu obchodu; v Salmovském domě platilo se z každého kotce nebo prodavače 51 kr., kupci norimberští 1 zl. 6 kr., židé 7 kr. až 2 zl. Italové a jiní cizinci platili 21 kr. z místa, soukeníci podle počtu kusů sukna a pláteníci podle kop, ostatní pak 4 kr. 2 denárech až 12 kr. O výročních trzích obchodovali také obchodníci podomní citrony, krajkami, krátkým a materiálním zbožím, cizím, chebským a jiným nádobím, hrnčíři, bednáři, „Vlaši s pastima na myši". Těm stanoven poplatek 15-45 kr. Vedle Salmovského domu používali cizí obchodníci i skladiště při vážním domě na Velkém náměstí, a hlavně najímali krámy v soukromých domech. Dalšímu jejich rozvoji prospěl císařský patent z r. 1764 o nové úpravě výročních trhů. Omezil účast cizozemských obchodníků jen na trhy v Brně a Olomouci a na prodej zboží, jehož dovoz byl dovolen. Dovážené cizí zboží musilo být na hranicích značkováno. Židé byli z tohoto obchodu vyloučeni. Z doby jen o něco pozdější zachoval se nám popis jarmarku od pozdějšího brněnského textilního továrníka H. Hopfa, tenkrát úředníka továrny Koffillerovy. Brno nebylo sice podle něho možno srovnávat s Vídní, Berlínem nebo Hamburkem, mimo Mannheimu, Munsteru a Lipska ale není v Německu významnějšího města. Nemá tak velký obchod jako Lipsko, je tu však hodně zámožných kupců a zámožných bankéřů. Čtyři brněnské výroční trhy podobají se už velmi veletrhům; nejsou tak velké jako v Lipsku, Brunšviku nebo ve Frankfurtu, předčí však kasselské. Zajíždějí na ně velkoobchodníci z Vídně, Lince, Opavy, Saska, Štýrska, Norimberku, ale i z Uher a Turecka a také všichni moravští a někteří cizí fabrikanti, tak zejména tiskárny bavlněného zboží z Letovic a Kettenhofenu. Venkovští obuvníci přivážejí takové množství zboží, že zaplní jím celou dlouhou ulici ,a za dvě hodiny mají je vyprodáno. Že v některých oborech se hodně prodávalo, toho dokladem jsou na př. katalogy knih, map a globů, které o výročních trzích brněnských vydávali někteří knihkupci, jako r. 1776 J. G. Weigand z Vídně nebo r. 1792 P. Stossberger z Mikulova. Ještě podrobněji popisuje nám je Hempelova brněnská kronika z devadesátých let,tedy z doby, kdy v Brně i jinde začínala vyrůstat tovární výroba textilní. Začátek trhů byl vytrubován s radniční věže, jako dříve. Trhy byly rozloženy po celém vnitřním městě. V Salmovském domě byli křestanští a židovští pláteníci. Na Zelném trhu vídeňští obchodníci střižním a galanterním zbožím. V Radniční ulici krátké zboží, modní zboží, krajky a stuhy. Na Dominikánském náměstí židé. V ulici Zámečnické italští a řečtí specerejní obchodníci. Na Velkém náměstí za hlavní strážnicí punčochy a boty a dále lněné a vlněné zboží, před hlavní strážnicí obrazy a rytiny. V ulici Sedlářské čižmy a dětská obuv. Prodávající přijížděli z Jihlavy, Uničova, Šumperka, Šternberka, Opavy, Prahy, Rumburku a Frýdlantu, Vídně, Sv. Hypolita, Vídeňského Nového Města, Lince, Salcburku, ze Štýrska a Polska; nákupci z Čech, Rakous, Uher, Haliče a Polska, mezi nimi mnoho židů. První den se nakupovalo, druhý, až ti, co měli také zboží na prodej, natržili, platilo. Tento popis doplňuje jiný z r. 1800. Na jarmarku toho roku prodávala se káva a cukr, šafrán, alaun-tj kamenec a vitriol, dřevo na barvení, vosk a med, kůže, sukna, kašmíry, hedvábné zboží, stříbrné a zlaté lemovky, textilní výrobky viněné a bavlněné ze severních Čech. Ve velkém množství prodáváno zejména textilní zboží; tak jediná továrna z Dol. Rakous prodala na jednom brněnském trhu za 90.000 zl. bavlněných látek. Ve druhé polovici XVIII. stol. se poměry jak z právě uvedeného je patrné -- změnily. Silně omezen a ke konci znemožněn byl obchod zbožím cizozemským. Následkem toho přestala návštěva slezských obchodníků plátnem, jimiž byl Salmovský dům obsazen a na místo nich najímali si skladiště jiní obchodníci hlavně židovští. Bývalo jich tu tolik, že r. 1797 žádali, aby si mohli v domě zřídit malou modlitebnu (thoru). Žádost byla jim zamítnuta, protože stálá židovská modlitebna byla v hostinci na Novém Světě na Křenové, a mimo toho se bála vláda nepokojů, které by mohly vzniknout. Rozsah obchodů se však nijak nezmenšoval, naopak rozšiřoval, trhy rozšířily se po celém vnitřním městě a prodáváno dál víc v drobném přímým spotřebitelům. Po napoleonských válkách a státním úpadku r. 1811 rostou výroční trhy opětně. Roku 1822 vydaný dvorský dekret upravuje nově obchodování na nich; stanoví, že prvé tři dny prvého týdne určeny jsou k vybalování zboží, už jarmarečním regulativem z r. 1774 zásadně uznané, a ku prodeji ve velkém, a že vlastní obchod začíná až ve čtvrtek. To neplatí pro privilegované továrníky, oprávněné k zřizování vlastních skladů v hlavních městech, kteří v Brně nebo předměstích svoje sklady mají. V té době začínají růst také 4 trhy bývalého poddaného městečka Starého Brna, pro něž však jako trhy II. třídy neplatí ustanovení o vybalovacích dnech. Obchodní ruch na výročních trzích je zvyšován trhy koňskými, jež se konaly v pondělí po nich, a trhy obilními tři dny po nich.Na vrcholu rozvoje byly výroční trhy ve čtyřicátých a začátkem padesátých let předminulého století. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozrůstající průmysl textilní byl hlavním činitelem při rozšiřování obchodů na nich, jež umožňovala lepší a levnější doprava železniční. Od r. 1839 mělo Brno železniční spojení s Vídní a od r. 1848 s Prahou. Vedle obchodu textilního rozvinul se silně obchod kůžemi, vlnou a surovinami. Podrobnou zprávu o jarmarcích podala obchodní komora ve své zprávě za r. 1851. Podle ní dovážely se na brněnské trhy výrobky všech rakouských zemí a částečně i z ciziny. Velkého významu nabyl obchod manufakturní, největší v celé monarchií. V obchodě surovinami bylo Brno i v pravidelném obchodě jedním z největších středisek. Nakupují se zde i pro ostatní země i pro cizinu nejvíc na výročních trzích. Vlnu moravskou, uherskou, polskou, ruskou a rumunskou nakupují zde obchodníci a továrníci domácí i z ciziny. Roku 1851 bylo prodáno v Brně 40.000 centů vlny, z toho tři čtvrtiny na trzích. Vídeňští kupci nakupují na trzích kožešiny, hlavně z Haliče a vozí je dál do Lipska. Pro potaš je Brno hlavním obchodním střediskem, pro domácí i uherskou. Z Haliče a Uher vozí se sem med a prodává do Čech a Slezska. Lůj přiváží se z Uher a podunajských knížectví a sádlo z Turecka. Obojí prodává se pak do Čech, Moravy, Slezska, Štýrska, něco i do Švýcar a přes Terst. Z Haliče a Ruska dovážejí se koňské žíně a prodávají do Vídně a Uher, něco i na Moravě. Švestky prodávají polští obchodníci do Čech, Moravy, Slezska a Rakous. Fenykl a kmín haličský a ruský anýz do všech zemí rakouských, hlavně k výrobě olejů. Něco uherského a italského konopí českým a moravským továrnám a řemeslníkům. Haličský len pro domácí potřebu, něco i do Čech a Vídně. Velký obchod provozuje se surovými i vydělanými kůžemi. Na trh dovážejí se i kůže barevné. Největší význam má však obchod manufakturní, soustředěný na jarních a podzimních jarmarcích brněnských a starobrněnských a letním brněnském. Zboží na ně dovážejí továrníci i menší výrobci hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Prodává se tu české zboží bavlněné hlavně z Prahy, Kosmonos, Č. Lípy, Kutné Hory, Turnova, Lanškrouna, Rumburku, Šluknova, Jablonce, Králík, Vrchlabí, Aše, látky tištěné, bavlněné šátky, moravské modrotisky, bavlněné cíchy z Červené Vody, bavlněné a lněné zboží ze Šternberka, Frenštátu, bavlněné zboží slezské, prostějovské a svitavské, lněné zboží ze Šumperka, Andělské Hory, Vrbna, Náchoda, přízové plátno z Rýmařova, orleany z Liberce, vlněné a polovlněné zboží z Ústí, Rumburku, Aše a Děčína, lehké látky vlněné z Jihlavy, vlněné šátky z N. Jičína, flanely z Lipníka, sukno ze Svitav, Bystřice n. P., Měřína a Třebíče, Ústí n. O., Lanškrouna, Humpolce a Polné. Zboží cizozemského bývá jen málo. Kupci jsou velkoobchodníci i maloobchodníci, velkoobchodníci z ce-lého Rakouska, maloobchodníci z Moravy a Slezska. Manufakturní zboží textilní, v Brně velkoobchodníky nakoupené, prodává se dále na ostatních velkých výročních trzích ve velkých hlavních městech, zejména také v Pešti a Debrecíně. Pět těchto brněnských a starobrněnských výročních trhů mělo tedy ráz skutečných veletrhů, ostatní dva byly hlavně detailní.Velká část stálých návštěvníků jarmarků z řad továrníků a grosistů mělo v Brně svoje stálá skladiště, hlavně na Zelném trhu a ve Starobrněnské ulici, tedy v blízkosti Salmova domu. Roku 1856 bylo to 60 firem textilních, v tom 12 z Prahy, 8 z Vídně, 6 z České Lípy, 4 z Ústí n. L., 3 z Aše, další pak ze všech větších středisek textilního průmyslu v Čechách a na Moravě, tak z Broumova, Rossbachu, Liberce, Kosmonos, Bučovic, Svitav a z Mor. Třebové. Z jiných oborů, na trzích prodávajících bylo tu 6 grosistů z oboru kloboučnického, koželužského, a výroby voskovaného plátna. Komora odhadovala obrat jen v manufakturním zboží, na 7 brněnských trzích docilovaný, při prostředně dobrém odbytu na 16 až 18 mil. zl. ročně. Tolik asi činila tenkráte hodnota výroby celého brněnského průmyslu textilního, zaměstnávajícího na 16,000 lidí. Ceny v Brně za textilní zboží placené byly směrodatné pro celý obchod ostatní. Brněnské trhy byly tehdy stále ještě z největších v celé Evropě. Už v padesátých letech začínají obchody na nich pomalu klesat. V obchodě ve velkém projevuje se jednak snaha prodávat zákazníkovi přímo, jednak rostou speciální velkoobchody v různých větších městech, což působilo na zužování rozsahu brněnských jarmarků. Detailní obchody jarmareční zatím prosperují dál. A jako ve všem, ukazuje se také na nepřístojnosti v jarmarečních brněnských obchodech, na výprodeje a premie nákupní. To bylo podnětem stížností na takovou nekalou soutěž, podávaných zejména obchodními komorami olomouckou a vídeňskou. Ale ještě r. 1857 poukazovala obchodní komora brněnská na význam výročních trhů brněnských, jichž obrat činí polovinu obratů veletrhu lipského, ale současně dožadovala se úpravy časového pořádání a omezení jich trvání. Roku 1861 byly přeloženy na vhodnější termíny a r. 1862 povýšeny trhy starobrněnské na trhy prvé třidy.-úpadek trhů však nepřestává a zavdává podnět k dalším snahám reformním. Už r. 1851 navrhovala komora snížení počtu výročních trhů, ale teprve r. 1865 konají se úřední porady o zmenšení počtu trhů brněnských a starobrněnských. Toho dožadují se pak dlouho návštěvníci trhů z kruhů grosistů a továrníků, jimž běží o soustřed'ování obchodu, proti se však staví všichni, kdo mají zájem na návštěvě kupců z řad spotřebitelů, především obecní správa, a mnoho živností, zejména hostinští a kavárníci. Ale až r. 1897 snížen počet trhů na 4; 3 starobrněnské byly zrušeny. Požadavku po zkrácení trvání trhů obec r. 1868 v novém tržním řádě vyhověla a snížila je se 14 na 8 dnů, současně však zrušila t. zv. vybalovací dny. Proti tornu vznikl vleklý odpor českých grosistů, trhy navštěvujících,zejména textilních továrníků, s předními tehdy firmami Brilder Porges, A. Pribram a Joh. Liebig &amp Co v čele. Domáhali se toho, aby pro ně byly znovu zavedeny. V jejich promemoriu, r. 1870 obci podaném a 78 nebrněnskými firmami podepsaném, uvádějí, že brněnské trhy byly z největších v Evropě. Obchod že se sice změnil vývojem instituce obchodních cestujících a skladů a vznikem nových obchodních center, velké trhy (Lipsko, Frankfurt, Vratislav), že se však přesto drží, jen malé zanikají. V dalším 'pak popisují průběh tržních dnů. Na brněnské trhy přijížděly větší firmy z Prahy, Liberce, C. Lípy a Aše zpravidla už 10 dnů před zahájením, začaly hned zboží vybalovat a třídit a ve čtvrtek a pátek se prodávalo detailním obchodníkům. V sobotu přijížděli grosisté z Pešti a Vídně, v neděli a pondělí zákazníci uherští a haličtí, v úterý štyrští a tyrolští, ve sředu češí a moravští a ve čtvrtek začal obchod pro Šternberk, Prostějov, Šumperk, Varnsdorf. V pondělí potom začal trh na sukno, suroviny a obchod detailní. Tento obvyklý časový pořádek vyvinul se z potřeby poměrů obchodních, nový tržní řád jej porušil a obchod znemožnil. Na trh že se přiváží asi 150.000 centů zboží (84.000 q = 840 vagonů) — množství přehnaně udané — jedna firma na 300-400 balíků, což není možno v jednom dni vybalit a roztřídit. Rozumný tržní řád že by mohl z Brna vytvořit to, čím je Lipsko pro Německo, Beaucaire pro Francii, Sinigaglia pro Italii a Nižnyj Novgorod pro Rusko. Jinak že grosisté se příště brněnským trhům vyhnou. Protože však grosisté žádali vybalovací dny jen pro sebe, a nebylo možno stanoviti přesnou hranici mezi nimi a detailisty, byl návrh jejich zatím odložen. Ale také jiné reformní návrhy nebylo možno tenkráte provésti, tak návrh na zřízení zvláštního povinného rozhodčího soudu pro spory z obchodů, na jarmarcích uzavřených, protože nebylo pro to právního základu, zejména však návrh na postavení vhodné budovy pro tržní velkoobchod po příkladu jiných měst — poukazovalo se na takovou budovu pro velkoobchod suknem v Chotěbuzi v Prusku — nebo aspoň lepší umístění skladišť a prodejních stánků, nebyl uskutečněn. Návrh byl odůvodňován tím, že obchody uzavíraly se v místnostech nevhodných a nedostatečných v Salmovském domě, v koutě kavárny, v pivovaře, v pivním sklepě na Zelném trhu nebo v hostinci „U třech kohoutů"; a také skladiště grosistů že jsou nedostatečná, malá, tmavá a namnoze v klikatých ulicích. Těžká krize, r. 1873 , dolehla i na brněnské trhy. A tu se také projevil vliv jejich nedostatků, jak jsme se o nich právě stručně rozepsali. Ještě r. 1868 podáno po skončení trhu na nádraží Severní dráhy, tedy hlavně do Vídně, Pešti a dál, víc než 40.000 centů 22400 q, to je 22 vagonů) zboží hlavně manufakturního. Už r. 1874 usnesli se pražští tiskaři a liberečtí soukeníci neobesílat brněnské trhy. Věrni jim zůstali ještě nějaký čas výrobci z ostatních míst, hlavně menší soukeníci Později odpadá i velkoobchod, nejdříve vídenský. Starobrněnský trh, červencový, jedině a to jen slabě obesílaný trh ve velkém, upadal rychleji. Z trhů, kdysi významných veletrhů, stávají se obyčejné detailní jarmarky pro drobné, nejvíc venkovské spotřebitele. Roku 1879 žádali brněnští obchodníci, aby výroční trhy, zabírající jednu pětinu celého roku, zkráceny byly na 3 dny a aby se na nich prodávalo ve velkém; že jen takové trhy mají význam jako regulátor cen. Úpadek nedal se však zadržet. Hlavní a rozhodující význam na tržním obchodu ve velkém mělo zboží manufakturní, textilní. Zatím však rostl speciální velkoobchod, v Brně speciální velkoobchod s vlněnými látkami. Roku 1862 bylo tu 13 velkoobchodníků suknem, r. 1877 55, r. 1885 69, r. 1895 70. Vedle nich byly tu sklady mimobrněnských továren vlněného zboží, tak r. 1881 13, v tom 7 z Bílska-Bialy a 4 z Liberce. Tuto podstatnou změnu distribuční formy v obchodu textiliemi nebyly by zadržely nějaké reformy starých brněnských výročních trhů. V ostatním zboží neměly pak podstatně většího významu a proto také podmínek k dalšímu rozvoji. Roku 1897 učiněn sice další pokus o znovuoživení trhů, každý trh měl trvat jen 6 dnů, z nich první dva vyhrazeny obchodu ve velkém; to už ale klesly na malé, celkem bezvýznamné trhy místní, r. 1907 definitivně zrušené. Roku 1906 uvažovala městská rada o zavedení speciálních trhů pro obchod ve velkém tkaninami, semeny, kůžemi a kožešinami, brněnský textil však s touto myšlenkou nesouhlasil a tak zapadla. Brněnské výstavní trhy, po první světové válce pořádané, byly vlastně jen výstavami. K vývoji jejich na skutečné trhy nebylo potřebných předpokladů. S úpadkem výročních trhů upadal i význam Salmovského domu jako kdysi jejich velkoobchodního střediska. Ještě r. 1851 bylo tu 55 krámů pronajato a to vesměs cizím návštěvníkům jarmarků.Nedlouho potom stěhovali se do něho drobní řemeslníci a později i úřady, protože původnímu svému účelu, aby byl z něho „Kaufhaus" nebo bazar po způsobu v cizině obvyklém, nevyhovoval. Vedle výročních trhů, tvořících obecnou výjimku z monopolního obchodu městského, vznikly v Brně a Olomouci trhy, omezené na prodej stavům při zemských sněmech a soudech. Od druhé polovice století XVI. začali jako v sousedních zemích také k zasedání zemských sněmů a soudů moravských zajíždět cizí podomní obchodníci ,.Šotové,, Niederlanti, Vlaši a jiných národův obchodníci", jimž se říkalo pak všeobecně „Šoti". Navštěvovali větší města ve střední Evropě a u nás chodili „s nehodným a nevycleným zbožím po městečkách". Zemské sněmy a soudy, kde scházela se v četném počtu šlechta, byla jim zvláště vhodnou příležitostí k dobrým obchodům, zejména věcmi luxusními, u nás nevyráběnými. Zato byli povinni platiti, jak na sněmu zemském r. 1595 v Jihlavě konaném bylo usneseno, „jednou v roce na 2 termíny po 3kopách".Proti této nepříjemné soutěži začali se domácí obchodníci bránit. Houževnatý odpor olomouckých kramářů, opírajících se o městské privilegium, proti tomu, aby vyšší stavové nakupovali na trzích, pokud visela korouhev, a proti tomu, aby cizí kupci prodávali o soudech a sněmech v klášteře u sv. Michala r. 1592, vyvolal císařské mandáty, obchody tyto zakazující. Ti utekli se pod ochranu stavů, kteří pak snesli se na tom a dovolili,aby své krámské věci a orkafy svobodně prodávati mohli, a v tom aby se jim od žádného překážky nedálo". Usnesení odůvodňovali tím, že by jinak „od domácích kupců všelijaké krámské potřeby drážeji kupovati museli a v tom nemálo i škodlivé utiskováni byli". Snesení to stalo se základem oprávnění domácích i cizích obchodníků ku provozování obchodů při zemských sněmech a soudech.V Brně prodávali tito cizinci i kupci domácí v nově postaveném podloubí u stavovského domu na Dominikánském náměstí drahé zboží textilní a kožešiny, jak byla už svrchu o tom řeč. Od polovice st. XVII. konaly se zemské sněmy a soudy jen v Brně a při nich ve Stavovském domě provozovali cizinci svoje obchody; byli to kupci lipští, norimberští, švédští, tyrolští, rakouští a čeští. Na popud domácích obchodníků, na jejich soutěž žehrajících, žádala městská rada dvakráte r. 1657 a 1684 — tribunál, aby obchody ty zakázal. To stavové zamítli, povolili naopak ještě cizincům zřizovat ve Stavovském domě stálé sklady. Spoléhajíce na podporu stavů, odvažovali se někteří kupci prodávati i mimo zasedání sněmů a soudů.Toto stavovský výbor už r. 1708 zakázal. Toho však se nedbalo a tak vznikly o obchodování ve Stavovském domě, kde měli svoje krámy už i někteří obchodníci brněnští, dlouhodobé spory, o nichž zachovaly se nám podrobné zprávy.Odpor proti tomuto obchodu vedlo nově zřízené bratrstvo obchodníků, pozdější obchodní gremium. Začátkem ledna 1710 žádali moravští stavové císaře, aby Stroblova a Weissova tyrolská společnost a po případě i jiní cizí obchodníci směli prodávat v zemském domě po celý rok. Žádost byla zamítnuta a naopak rozhodnuto, že cizinci mají se spokojit s obchodem při zasedáních zemských sněmů a soudů. Po jejich skončení měli zboží uskladnit a dát zapečetit. Výjimka povolena jen pro lahůdky, jež by se mohly zkazit. Majíce podporu stavů obchodníci však toho nedbali, prodávali dále v zemském domě i v domech šlechtických a klášterech. Opakující se stížnosti domácích obchodníků byly aspoň částečně úspěšné. R. 1716 rozhodl královský tribunál, že cizí obchodníci smějí v Brně bydleti jen v době výročních trhů a zasedání zemského sněmu a zemského soudu. To bydlelo v Brně už 6 faktorů, 3 z Lipska a 3 z Norimberka. Prodávali lahůdky, nejvíce citrony a pomeranče, látky, krajky a knihy. Největší odpor soustředil se proti norimberskému knihkupci Lehmanovi, přesto, že sám protestant, vydal 11 katolických knih a že se ho zastávala městská rada norimberská, dovolávající se privilegií českých králů, měštanům norimberským udělených. To, že skoro všichni faktoři byli protestanté, bylo ve všech stížnostech právě nejvíc zdůrazňováno. Když se faktoři z Brna vystěhovali, byl čas klid. V zemském domě však provozovaly se obchody dál ve větším ještě rozsahu. R. 1754 bylo tam 8 obchodů nebo faktorů, v tom 2 Italové, 1 Francouz, 5 Němců a 2 obchodníci domácí, František Schidlo a Kašpar Šlechta. Od r. 1726 zřízeny na nynějším druhém dvoře lehce stavěné krámy, od r. 1772 stačil kupcům rytířský sál. Mimo sněmovní a jednací dny donášeli zboží šlechtě a klášterům do domů. Tenkráte prodávali zboží stříbrné a zlaté, samety a jiné luxusní zboží textilní, zboží norimberské a lahůdky. Úřady, zejména zemský purkrabí, jemuž připadalo nájemné z krámů, cizí obchod chránily a toto stanovisko obhajovaly námitkou, že domácí obchodníci žádané zboží neprodávají; a respektovaly stanovisko stavů, považujících se za oprávněny mít vlastní dodavatele zboží, neobmezované monopolem městského obchodu. Nové směry ve veřejné správě i v obchodní politice, od polovice století se uplatňující, však už nemohly privilegium takové uznávat. Od r. 1750 musily se sklady po ukončení sněmu nebo soudu zapečetit. R. 1751 nařídila císařovna, že počet kupců v zemském domě nesmí se zvyšovat, r. 1755, že uprázdněná místa nesmějí se bez jejího svolení znovu obsazovat a r. 1757 konečně, že obchodníci stavovští mají se zařadit mezi ostatní městské kupce. Obchod sám pak upadal, když zemský sněm v té době zasedával jen velmi krátce. Instituce tato zlikvidována defintivně až r. 1784, kdy zbylým stavovským obchodníkům uděleno měšťanské právo. To už obchod v zemském domě neprovozovali, protože stavové převzali místo starého domu zemského augustiniánský klášter, pozdější gubernium a pak místodržitelství....Zdroj-ČSPS,Moravská Orlice,Archiv města Brna.

pátek 7. září 2012

Obrázky z Čech / Pictures from Bohemia

James Baker napsal v roce 1873 zajímavý ilustrovaný cestopis z návštěvy Čech,ukázal v něm ,že i v XIX.století existoval u nás cestovní ruch.
 Kniha krásně popisuje naši zemi,a je zde hodně ilustrací.Pokud máte zájem,scan této krásné knížky jsem umístil na ulož to,nevím ale jak to tam dlouho vydrží. http://zkracovatko.cz/Ix332U

úterý 4. září 2012

Podivná slečna z domu „U bílého koníčka"

Dům „U bílého koníčka" je ten dům s Evropskou vlajkou naproti Japonskému velvyslanectví.
Ignát Herrmann uveřejnil v IX. ročníku „Květů" (1887) jednu ze svých zajímavých pražských historek „Bankrot páně Křikavův" — v níž líčí postavu nešťastné nevěsty, které ženich utekl od oltáře. Typ takových bytostí nebyl v Praze zvláštností a lze říct, že patřilo takřka k zvyklostem, aby Praha, město drobných měšťáků.,klepaříčků, měla aspoň v každé čtvrti jednu takovou podivínskou (obvykle bohatou) starou pannu. Malá strana měla exemplář nad jiné zajímavý, a Ignát Herrmann, který sice nevěstu páně Křikavovu ve své povídce usídlil někam do okolí Ječné ulice, měl jistě na mysli aspoň částečně soudobý příběh malostranský, neboť hrdinka v té době ještě žila, a její pověst šla po celé Praze. jmenovala se Aloisie Němcová. Tak aspoň ji zapsal Karel Jaromír Erben ve svém „Ukazateli", jako majitelku domu „U bílého koníčka" na Maltézském náměstí — dům čp. 476. -- na Malé straně. Ve skutečnosti se psala Louisa Niernetz a byla dcerou pražského advokáta JUDr Václava Niemetze. Josef Veselý, jeden ze zcela zapomenutých kronikářů pražských (bratr známého Pravoslava), si dal o té slečně vyprávěti svědkem nejvěrohodnějším,totiž malostranským fiakristou Františkem Klečkem,který slečnu Niemetzovou dlouhá léta vozíval „na špacír". Ten prý s ní jednou jel na procházku až na Bílou horu, a tu se stalo, že jejich fiakr musil zastavit právě když z břevnovského kostela vycházel svatební průvod. A jak kočáry předjížděly, stanul kočár se štastonou nevěstou těsné vedle fiakru, v němž seděla slečna Niemetzová. Tehdy prý se podivínská stará panna zadívala na nevěstu a propukla v tak hlasitý pláč, že se kolem jejího vozu všechno sběhlo. ... Ano slečna Louisa kdysi za mlada měla také lásku a také se měla vdávat. Už bylo vše připraveno, už kdekdo věděl o jejím. nastávajícím štěstí, leč ... bílé šaty nevěsty Louisy putovaly do truhly — protože pan ženich si nakonec vzal jinou. A to ne ledajakou jinou. Nejlepší přítelkyni své nevěsty, ale přítelkyni, které slečna Niemetzová prokázala mnoho dobrodiní. Od té doby zanevřela Luisa Niemetzová na celý svět. Nikomu nedůvěřovala. A když r. 1859 zemřel, její otec a ona po něm zdědila dům na Maltézském náměstí, vyhnala z velkého dvoupatrového domu všechny nájemníky a žila v něm úplně sama; jen domovník obstarával nejnutnější. Slečna domácí obývala tři pokoje ve druhém patře a domovník měl malý kumbál v přízemku. Slečna k sobě do bytu nepustila nikoho, ani domovníka ne, ten jí musil všechno obstarávat, a jídlo, které jí nosil, podával jí okénkem ve dveříčh — dál nesměl. V bytě pak žila slečna obklopena drobným zvířectvem, měla spoustu ptáků, ale také prý spoustu koček ... byl to byt, v němž opravdu bylo asi utrpením žít ...V té době se počalo tomu malostranskému domu říkat „U sedmi čertů" a slečně domácí „Čertovka". Proč? Na to se zeptejte vyhnaných nájemníků. Ti se postarali, aby se o nešťastné podivínce i jejím paláci dověděl každý jen to nejhorší. A vskutku také se Malostraňáci slečně Niemetzové vyhýbali a o jejim domě šla jedna zvěst, že tam straší. Později slečna Niemetzová dala na vrata tabulku: „Zde jsou byty k pronajmutí." Leč, kupodivu nikdo se nechtěl do domu nastěhovat. Nebyla příčinou ovšem jen jeho strašidelná pověst, ale ještě i cosi jiného,nemožné podmínky slečny domácí. Ta totiž každému, kdo se o byt přece jen zajímal, řekla, že se jí musí písemně zavázat, že v najatém bytě nebude do zdi ,a nikam jinam tlouct hřebíky a že postele, skříně a všechen nábytek postaví nejméně půl metru od stěn. Každý nad tím kroutil hlavou, a ti, kdo se přece jen nastěhovali, myslili, že podivínskou domácí z těch nesmyslů vykurýrují; nevykurýrovali, slečna byla přísná, a když zjistila, že nájemnik nedodržel slib, ještě ten den (podle smlouvy) ho dala vystěhovat na ulici. Nakonec tedy zůstal dům přes 30 let (1859-1895) opravdu prázdný a na malostranskou „čertoyku"kde kdo hleděl zle a hudroval. ...A přece veškeré to podivínství slečny Luisy Niemetzové mělo svůj důvod. Starý ten dům, v němž bydlil v letech 1695 až 1720 dobročinný pan Jan Straka z Nedabylic (zakladatel Strakovy akademie), byl jím nákladné vyzdoben vzácnými malbami, nástropními i nástěnnými: když jej r. 1837 koupil za 15.000 zl. advokát Niemetz, jeho dcera Luisa se zapřisáhla, tuto krásnou památku ušetři, že ji nedá zničit od všelijak nepořádných nájemníků. A tak opravdu uchovala dům „U bílého koníčka" až do své smrti 23. prosince 1895, načež jej odkázala Šedivým sestrám. Šedivé sestry ovšem vůbec nezajímala skvělá drahocenná výzdoba domu, ani vděčnost k památce páně Strakově, a již rok po pohřbu nešťastné „čertovky" — snad ze strachu před těmi sedmi čertyl — prodaly dům pražské obci, která ovšem nevěděla — jako vždy — nic moudřejšího, než že se dům zbourá. Naštěstí měl zemský výbor tenkrát víc moudrých hlav než dnes,a než obec, a zbourání „Sedmi čertů" zamítl. — Do r. 1912 trvala pak tahačka o „Sedm čertů" mezi obcí a výborem, až to moudřejší výjimečně vyhrál a prázdný dům slečny Niemetzové dostal nájemníky, kteří mohli velmi pilně dbáti zásad „čertovky", něvadž jim asi bylo jedno, maji-li lůžka u zdi nebo půl metru dál — nastěhovali se tam chovanci Deylova ústavu pro slepé. Zajdete-li na vyšehradský hřbitov, abyste se podívali na hrob Boženy Němcové, dejte si chvilku čas a najděte i hrob Luizy Němcové, jež se psala Niemetz. Někde tam hluboko pod zemí už jistě ztrouchnivěly její kosti, ale kdo ví, kdo ví, snad ještě neztrouchnivěly ony svatební šaty, v nichž se dala pochovat. „Pán dal ji mír, kterého nedává svět", zní nápis nad hrobem malostranské ,čertovky`. Podle něho jej snad najdete.

středa 29. srpna 2012

První let balonu v Čechách.


Roku 1790 přijel do Prahy francouzský vzduchoplavec Pierre Blanchard a ve svém právě vynalezeném baloně podnikl tu plavbu vzduchem. Bylo to v Královské oboře v nedělí 31, října a Blancharda provázel Jáchym hrabě Šternberk. Balon měl 90,000 krychlových střevíců-1 střevíc byl 31cm,obsahu a skládal se ze 4600 loktů strakatého taftu-1 loket byl 59 cm. Pod samým otvorem dole měl připevněné dřevěné lešeníčko, spojené železnými šrouby. Otvor balonu byl 16 střevíců v průměru a balon s lešením vážil 6 centů, Zdvihlo jej nejprve 8 mužů nad kamna, rozpálená dřevěným uhlím, a potom spustili jej otvorem k zemí. Teplý vzduch nad rozehřatými kamny, který vnikl do balanu, byl řidší, a proto pudil jej do výše. K zemí nebyl ba/on ničím připevněn. Drželo jej pevně 20 mužů, a na znamení, Blanchardem dané, jej pustili. To se stalo o páté hodině odpolední. Balon ku podivu a úžasu diváků se vzduchoplavcem í jeho společníkem stoupal vzhůru, co způsobilo potom takové vzrušení, že lid, který se tu shromáždil, začal radostně volat a tleskat. Ale vzduchoplavci dostali se záhy do vyšších vrstev , kde se právě zdvihla větrná bouře, která balonem kymácela ,div ho neroztrhala, Tomu vzduchoplavci šťastně předešli. Chytili se každý na jedné straně balonu a tím jej udrželi v rovnováze, že ho vítr nemohl převrátit a rozervat, Tak stoupali vyš a výš nad vrstvu, v níž dul vítr. Ale byli přitom zahnání přes 3000 střevíců stranou od místa, s něhož vystoupali. Dostali se tak až za ves Bubeneč, V klidnějším ovzduší provedl pak hrabě Šternberk pozorování a zjistil, že balon podle tlakoměru vystoupil do výše 5800 střevíců a že teploměr ukazuje bod mrazu, Více zjistili nemohl, neboť se za bouře a větru přístroje, jež s sebou vzal, vyšinuly ze své polohy nebo dokonce s balonu spadly. Blanchard se otázal Šternberka, co je nyní pod balonem přímo na zemi. Když uslyšel, že pole, vzduchoplavec uzavřel nádobu, kterou se udržoval rozředěný vzduch, načež balon počal volně klesat. Když opět přišel do větrného proudu, bouře jím prudce zatřásla a balon začal rychle padal. Vzduchoplavci shazovali všecky těžké předměty, aby se při nárazu na zemi nepotlouklí.
Balon přistál šťastně do pole za Bubenčem. Lid z Královské obory sem doběhl, vzduchoplavce radostně pozdravoval a s jásotem je vedl zpět do Obory.Tak skončil první let balonu u nás,když si vezmete,že první let balonu s lidskou posádkou proběhl před pouhými 7 roky,tak v naší říši jsme zas tak pozadu nebyli.

pátek 24. srpna 2012

Brno za vlády krále Václava v letech 1239-1247

Král Václav již od vítězství nad bratrem Přemyslern spravoval Moravu dle své vůle. Vlivem papežské stolice smiřil se také s Fridrichem rakouským. V benediktinském klášteře na Luze pred Brnem (v Kornárově) si dali společnou schůzku a uzavřeli přátelství. Vévoda slíbil králi českému část Rakouska na sever od Dunaje a nejstarší syn Václav Vladislav, byl zasnouben s Fridrichovou neteří  Gertrudou (1238). Již za Přemysla brněnští měštané oplývali nejen bohatstvím, takže kupovali svobodné lány v okolních vesnicích,ale také ušlechtilosti ducha. Jeden z nich, Rudgerus, s manželkou Hodavou koupil před Brnem rozsahly pozemek a složil 70 břiven na stavbu nemocnice pro chudě a cizince. Na žádost měšťanů brněnských biskup Robert posvětil staveniště i hřbitov pri něm r. 1238. Nemocnice měla býti řízená, bratrstvem, jehož členové měli ošetřovati nemocné a sbírati almužnu na vydržování nemocnice. Bratrstvo stálo pod ochranou sv. Václava, ale stalo se nakonec bratrstvem sv. Ducha, poněvadž první takové bratrstvo vzniklo v Římě r. 1198 a zasvětilo špitál svůj ke cti sv. Ducha. Biskup přijal bratrstvo brněnské pod svou ochranu. Udělil mu některé výsady a sprostil je desátku ze všech polí, vinic, zahrad i všeho, což by pěstovali a vzdělávali pro nemocné a chudé. Zakladatel bratrstva Rudgerus stal se prvním jeho představeným (procurator), ale již 1243 postoupil vše špitálu sv. Jana v Jerusalémě, takže bratrstvo brněnské splynulo s řádem Johanitů, který mělo komendu v Brně . Rudger stal se prvním mistrem  řadovým v Brně. Nemocnice sv. Ducha (pod hradem na dnešní Pekařské) byla založena především na podporu města Brna i všech vesnic a lidí z diecese moravské. Členové bratrstva, jak chudí,tak cizinci v nemocnici zemřelí měli býti pochováváni na špitálním hřbitově , co mělo vzápětí za důsledek četné odkazy kostelu (sv. Jana) a nemocnici. Právo patronátní bylo přiřknuto biskupovi olomouckému za roční poplatek 12 denárů které měly být odváděny Olomouckému chrámu (choru).Novému špitálu pozemky u Brna s desátky daroval také král Václav, což biskup na žádost prokuratora Rudigera potvrdil, ale s výhradou, že o desátku a záležitostech duchovních nemá rozhodovat osoba světská. Papež potvrdil bratrstvo brněnské 17. května 1240. Na vydržování chudých a na zotaveni nemocných ve špitále sv. Ducha v Brně také župan brněnský Přihyslav z Křižanova s manželkou Sybilou darovali kostel v Křižanově s právem desátkovým a patronátním ve všech vsích a chrámech kolem Križanova, desátek ze svých pozemků ve vsi Tulešice a půl lánu tamtéž, pak dvě vesnice Lužec, Radomilice a desátek ve vsi Nastorovicích. Svědky toho darování (30. pros. 1239) byli Theodorich opat zahrdovicky, Hermann senior minorit Mikuláš prevor dominikánů, Balduin farář u sv. Jakuba, Lutold a Petrata od sv. Petra, Raschard scholastik tamtéž, Wignandus mincmistr v Brně a všichni měšťané brněnští. Darování učiněno se svolením biskupa Roberta a bylo potvrzeno papežem. Z listiny plyne, že tehdy již byli v Brně dominikáni u sv. Michala a minorité u sv. Jana. Král Václav často prodléval v Brně, obyčejně v domě starého mincmistra Brunona, a byl štědrým nejen k duchovenstvu,ale také měšťanům. Klášter zábrdovický dostal od něho v Brně mlýn se vším prislušenstvím na řece Svitavě, který patříl kdysi Dařenovi a sousedil s klášterními pozemky, takže ty pak sahaly až k jinému mlýnu Mikulovu v Brně (1240). Klášteru panen cisterciackých v Tišnově, v němž odpočívala matka jeho Konstancie a bratr Přemysl, daroval své právo patronátní ke kostelu sv. ,Petra v Brně (1240). Na prosby své manželky Kunhuty velmi podporoval nový klášter panenský řádu sv. Augustina v Brně. Klášter založil kolem roku 1240 bohatý měštan brněnský Oldřich Schwarz, jenž od markraběte Přemysla i krále Václava za různě služby nabyl ohromného jmění. Daroval klášteru dům a staveniště na kostel v nynější Jesuitské ulici  i staveniště a dům v ulici protější, kde sám bydlel, pak pole, louky, zahrady u Brna, lázně a mlýn na Starém Brně, dvoje jatka a dvůr v Králově Poli, dva lány v Pohořelicích, dva v Měníně, dva v Telnici a vinici v Pouzdřanech. Nový klášter, jemuž v čele stála sestra Herhurga, se jmenoval dům p. Marie čili dům čistoty. Jeptišky hned začaly stavět kostel a při něm klášter. Král ze všech vinic jejich zřekl se práva horního (berchrecht roku 1241), daroval jim místo na klášter, potvrdil darování Schwarzovo na věčné časy, statky jejich osvobodil ode všech břemen zemských i církevních a zaručil jim svobody a výsady, jakých požívaly ostatní klaštery v království českém (immunita z r. 1244). Klášter se pod ochranou královou, biskupovou i papežovou utěšeně rozvíjel , ale i tak stavba trvala několik roků a na její dokončení několikrát byly uděleny odpustky od různých biskupů. V Brně totiž r. 1241 nastaly zlé časy, blahobyt poklesl následkem vpádu divokých Tatarů na Moravu. Tataři si snad dovolili  zaútočit i na Brno, ale pevná zeď zachránila město. Bohužel ale jeho okolí bylo jimi strašně spustošeno, zvláště kláštery v Zábrdovicich, v Rajhradě, v Tišnově a v Doubravniku. Brnu brzy dostalo se královské odměny. Král Václav v lednu r. 1243 městu Brnu udělil dvě důležité listiny: privilegium menší a větší. Privilegium menší zaručovalo asi Brnu svobody, zákony a práva, kterých město požívalo už z doby dřívější, bezpochyby alespon od r. 1229. ..Stanovime, by nikdo z pánů nebo ze šlechty zemské neměl moci nad obci brněnskou, ani v ní práva výkonného, ani by nikoho nepoháněl na soud bez dovolení a posla městského soudce. Také chceme, kterýkoliv měšťan by měl poddané nebo statky mimo obvod obce, by nad nimi moci neměl soudce zemský ani ostatní úředníci zemští, by od nich ani na soud poháněni ani souzeni nebyli, nýbrž aby souzeni byli od soudce městského. Dále nařizujeme, by náš mincmistr, kohokoliv by postihl kupovati zlato nebo stříbro ve dvanácti týdnech po obnovení mince, toho pokutoval dvěma hřivnami stříbra, by peníze ty vybral mírně a dále moci neměl ani na osobu ani na majetek kupcův. Také jsme nařídili, by každý, kdo ve městě majetek má, mohl jej prodati bez překážky komukoliv, když nutně musí. Dále přikazujeme, by na dále nebyly ve městě sušírny sladu, sice chceme, by majitelé jejich, jak se patří, nahradili každou škodu, kterou by kdo pro ty sušírny utrpěl. Dále, by na míli kolem města nebylo hospod na žádných statcích, kromě statkův a majetku notáře brněnského, jenž by měl kapli sv. Prokopa a mincovnu. Zakazujeme také, by při hře v kostky nikdo člověka, jenž nemá vlastního chleba ,(živnosti), neobehrál o více, než zač stojí jeho šaty. Měšťanům dáváme právo, kdokoliv by přišel se zbožím na trhy brněnské, by se zbožím svým zdržel se po tři neděle před sv. Duchem a tolikéž po něm. Také jsme ustanovili, zemře-li některý měšťan a zanechá vdovu nebo děti, by ani soudce ani advokát majetku jejich se nedotýkal, nýbrž aby tento zůstal v moci manželky nebo dětí. Vdova pak bude míti na vůli provdali se nebo neprovdati za kohokoliv beze všeliké překážky. O dceři nebo vnučce kteréhokoliv měšťana stanovíme totéž, co o vdově. Kdyby však ten, jenž zemře, neměl manželky nebo dětí a umřel by bez poslední vůle a bez uspořádání svých věcí, majetek, který zanechá, připadne nejbližšímu jeho dědici. Umře-li ve městě cizí kupec, cokoliv o svých věcech zařídil, chceme by zůstalo platným a nezměnitelným. Zemře-li však beze závěti, ať měšťané věci jeho do dne do roka opatruji; přijde-li do té doby někdo a při svědectví dvou počestných mužů dokáže, že je společníkem nebo dědicem nebo věřitelem zesnulého, ať se mu beze všeho odporu přiřkne vše, co zbylo po zemřelém: pak-li nepřijde nikdo, ať připadne třetina zboží toho za duši zesnulého, třetina soudci a třetina obci. Cizinec také má míti svobodnou vůli, kde chce býti pochován. Uznali jsme za dobré, by ani cizí kupec proti měšťanu ani měšťan proti cizinci neuváděli svědectví těch, kteří náhončí zovou, nýbrž ať mají lidi počestné. Také chceme, by žádný cizí kupec ve při o dluh anebo cokoliv jiného neuváděl svědectví cizinců proti měšťanům, nýbrž aby měl kromě cizinců jednoho nebo několik měšťanův. Také jsme ustanovili, by 24 konšelů věrně dle svého svědomí rozhodovalo o věcech trhových a jiných, které týkají se cti a prospěchu obce, jejichž nálezu nemá. se protiviti ani soudce, ani měšťané, ani kdo jiný; pokusí-li se o to kdo, ať zaplatí soudci pokutu. jakou oni ustanoví. Dále nařizujeme, u kohokoliv by se nalezla nespravedlivá míra nebo nespravedlivá „vina" (váha), nebo jakýkoliv nespravedlivý druh váhy, aby zaplatil soudci 5 talentů.Také chceme, kdokoliv by začínal při proti druhu z obce o jakékoliv dědictví, buď o dům, buď o pole, buď o mlýn neb o vinici, ať soudci zjedná ručitele za 10 talentů, že tu při provede. Kdokoliv kyjem pobije pořádného člověka, jenž nepatří k váženějším ve městě, zaplatí soudci talent, pobitému dva, neb ospravedlní se sám třetí z počestných mužů. Bude-li uvnitř hradeb městských kyjem potlučen někdo, jenž má jmění za 30 talentů, nařknutý zaplatí soudci :2 talenty a pobitému 5 talentů, neb ospravedlní se sám čtvrtý z počestných mužů. Bude-li pobita nějaká lehká nebo nepoctivá osoba, která toho snad vlastní vinou zasloužila, nařknutý bude práv naproti soudci i žalobci, dokáže-li to sám třetí z věrohodných mužů. Rovněž dá-li někdo políček některému měšťanovi, jenž však nepatří mezi váženější, dá soudci půl talentu a spoličkovanému talent; kdyby uražený chtěl proti onomu vésti svědky a kdyby naopak onen chtěl se ospravedlniti, ať ospravedlní se sám třetí z věrohodných mužů. Kdokoliv pokusí se všetečně vniknouti do domu něčího se zbraní, střelami nebo s kuší a ten, k němuž vpád učiněn, s počestnými sousedy svými dokáže, že křivda se mu stala, vinníci buďte trestáni jako za pobiti. Neprokáže-li toho svědky, ať zaplatí soudci dva talenty a obci jeden. Zdvihne-li však žalobu o vpádu do domu zřetelně, podezřelý (nařknutý) ať se očistí dvěma hosty. Chceme, aby vše takto napsané neporušeně a věčně bylo zachováno jak od nás, tak od našich dědicův a nástupců".Privilegium větší po pěkném úvodu o pokoře, o snažných a neustálých prosbách milých měšťanů brněnských stanoví: ,Stanovíme tedy, kdokoli z měšťanů, maje uvnitř obvodu městského t. j, uvnitř příkopu a zdi jmění za 50 talentů, zabije někoho, nepotřebuje za sebe žádného ručení, nýbrž soudce ať jej obešle trojí obsílkou t. j. třikráte v 6 nedělích. Popře-li ten, jemuž zabití za vinu se klade, že ono zabití spáchal a chce-li ukázati se nevinným, ať očistí se 7 muži věrohodnými a počestnými, ale mezi těmi sedmi musí býti jeden z konšelů královských. Nemůže-li jej uvésti (míti), ať ho získá soudem božím, T. j. očistou ve vodě. Rovněž kdokoliv jiného obviní ze zabití nebo z násilného vpádu do domu, t. j. „Heymswoche" (právo domácí, mír), nebo z jakéhokoliv podobného provinění, ať přísaha.sám druhý před soudcem, že nežaluje ze závisti ani z nepřátelství, nýbrž pro trestuhodnost. Očistí-li se však nařknutý sedmi muži jmenovanými, práv bude pred soudcem i žalobcem. Nehude-li se moci takto očistiti, buď trestán na hrdle, nebo bud napraven dle milosti soudce a konšelů městských. Bude-li však vrah postižen při samém činu s mečem krvavým a bude-li to moci potvrdili soudce se šesti spůsobilými a počestnými osobami a s jedním konšelem, buď potrestán na hrdle. Nebude-li však soudce miti jmenované osoby ku potvrzeni, ať to dosvědčí sám pátý, totiž dva konšelé a dva počestní muži: neukáže-li se žádný z jmenovaných 6 mužů, nebo z druhých čtyř mužů, nepřítelem nebo strannikem zabitého, buď trestán na hrdle. Však-li vrah, byv trikráte zákonitou obsílkou obeslán, nedoslaví se k soudci, ať jej soudce prohlási proskribovaným, (propadlým statky a jměním), a třetina statků jeho připadne soudci, druhá žalobcům, třetí však dětem a manželce. Nemá-li však děti a manželky vrah takto potrestaný, ať se dá třetina jeho statků soudci, druhá žalobcům, třetí však nuzným kostelům a na opravu cest dle obecného usneseni. Kdo pak pro zabití do proskribce upadl, zůstane v ní do dne do roka, zbaven ochrany a pomoci všech. Také stanovíme, kdokoliv by pro zabití trestán byl vyhnanstvím, aby po uplynutí dne a roku do města nevkročil dokud by neodvedl obci hřivnu stříbra. Nemá-li však vrah uvnitř hradeb jmění za 50 talentů a přece by mohl nalézti za sebe ručitele, ať ten zaručí za něj 50 talentů, z nichž vyplatí se třetina soudci, druhá žalobcům, třetí však obci. Nenajde-li ručitele, soudce ať jej zatkne a vězni, až o něm rozsoudí, jak spravedlivo bude a řád solidní žádá. Zabije-li pak syn nebo příbuzný něči někoho a otec nebo příbuzný nebude přitom, nebo jsa přitom ruky své nepřiloží, bude-li to moci dokázali sám třetí z věrohodných mužů, stanovime, by sám prost byl viny a pokuty. Také, vyzná-li některý ze zabití obžalovaný, že to učinil násilí násilím odrazeje t. j. v sebeobraně (Notwarude), dokáže-li to sám sedmý z věrohodných svědků, mezi těmi sedmi bud jeden z konšelů královských. bude nevinen ; nebude-li moci míti (uvésti) konšela, ať jej získá soudem božím, t. j. soudem vody; dopadne-li však soud ve vodě v jeho neprospěch, ať získá ho žhavým železem. A takové očištění a soud buď dovolen každému, kdo viněn je ze zabiti. Nyní pripojujeme o poranění. Urazi-li některý měšťan někomu ruku nebo nohu, nebo nos, nebo jiný ušlechtilý úd, zaplatí soudci pokuty 5 talentů, poškozenému složí náhrady 10 talentů. Nebude-li moci pak, kdo škodu spůsobil, peněz sehnati, ať soudí se o něm dle zákona: oko za oko, ruku za ruku a tak o údech ostatních. Chce-li se státi beztrestným, ať dokáže nevinu svou sám druhý z věrohodných mužův a jedním konšelem nebude-li moci ty míti, ať dokáže sám sedmý z mužů věrohodných a bude svoboden. Také kdokoliv jiného zbaví prstu nebo tak poraní, ze utrpí ochromeni údů t. j. Lulschert, zaplatí soudci 2 talenty, poškozenému náhrady 5 talentů. Nebude-li však míti peněz, ať je potrestán dle uvedeného řádu. Bude-li chtiti ospravedlniti se, at nevinu svou dokáže sám pátý z lidí věrohodných; nebude-li moci tyto uvésti (míti), ať dokáže sám uctí, mezi nimiž buď jeden z konšelů královských. Požene-li na soud kdo jiného lehkovážně, pokuta za to buď ponechána soudu královu. Poraní-li kdo někoho tak, že poraněný bude stonati (ležeti) bez ochromeni údů I. j. Lytschert wunden, zaplatí soudci talent, poraněnému dva talenty. Nebude-li míti peněz, buď uvězněn za pokutu na 6 neděl, aneb očistí se sám třetí z mužů věrohodných, pakli ne, zaplať soudci talent a poraněnému dva talenty. Bude-li vsak kdo poraněn v kterýkoli čas, ti, na něž je podezření, že jej poranili, nernaji-li jmění, jež by postačilo k náhradě neho nemají-li ručitele, buďte od soudce uvězněni až do rána. Ráno poraněny aľ sejde se na soudě s nařknutými, když žalobce sám druhy napřed složil přísahu. Nehude-li moci poraněný pro přilišnou slabost těla přijíti na soud, at k němu zajdou dvě spolehlivé osoby s poslem soudcovým a na lůžku nemocného at od něho sama druhého přijmou přísahu bez pletich, která od nikoho se nepřijme, leč bude-li přísahati sám druhy. Nikomu jinému nepovolí se tato přísaha t. j. voreid mimo soud, nýbrž toliko na soudě, lečby, jak nahoře řečeno, ten, jenž přísahati má, byl tak nemocen, že by k soudu přijíti nemohl. Tu soudce pošle k němu dva nebo více počestných mužů, před nimiž týž sám druhy složí přísahu. Bude-li však někdo pro poranění potrestán proskribci, zůstane v ní pryč z města 6 neděl, ve které době nedohodne-li se o vině a pokutě se soudcem a žalobcem, opět jiných 6 neděl pobude mimo město. Opomene-li i v té době se vyrovnali se soudcem a žalobcem, zůstane pryč z města do dne do roka. Bude-li však naopak nařknutý chtíti se ospravedlniti, očistí se sám pátý z mužů věrohodných. Nepodaři-li se mu to, ať zaplatí 10 talentů vcházeje do domu a 10 talentů vycházeje z domu, z nichž třetina zaplatí se soudci, druhá žalobci, třetí však obci; nebude-li míti peněz, ztratí ruku. Chceme také, by každý, kdo ve městě přebyvaje s měšťany bude zachovávati všechny řády (zákony) jak na soudě tak při herních, byl osvobozen ode všeho cla (myta). Také nařizujeme, kdo by se k bitce nebo k hádce přihnal s lukem napjatým nebo se samostřilem (prakem), ať zaplatí soudci 3 talenty, obci pak dva. Každý pak, kdo usvědčen bude, že v den trhový na náměstí s lidem trhovým obnažil meč k obtěžování někoho, složí soudci dva talenty, obci tři talenty; nehude-li míti peněz, ruka jeho buď probodnuta nožíkem. Je-li kdo z měšťanů jinému dluhem zavázán (má-li platiti dluh), ať má tři dni přísné lhůty k zaplacení. sice bude prost. Rovněž bude-li kdo postižen při nějaké krádeži, která má cenu 60 denarů, buď oběšen. Bude-li krádež menší ceny, nebuď oběšen, avšak buď mu v obličeji vypáleno žhavým železem znameni hanby, jak jak je v obyčeji. Bude-li kdo poraněn tak, že na soud prijiti nemůže a není čáky, že by mohl uzdravili se. dostane-li se věc ta k soudu, soudce ať Vězní toho, kdo to spáchal, až se uvidí, že poraněný vyvázne. Bude-li však někdo chtíti položiti zail záruku, ať se zaručí 50 talenty, až by se onen uzdravil nebo umtel, a podle toho ať to napraví. Také co nejpevnéji stanovime, kdokoliv by učinil násilí ženě počestné nebo panně. nebo ji unesl a ona do 14 dni svědectvím dvou věrohodných mužů dokáže, že křičela, onen očisti se soudem žhavého železa: neočisti-li se však, ztratí hrdlo. Kromě toho jestliže ona do 14 dni svědectvím sedmi věrohodných mužův onoho usvédčí, žádná očista se jemu nepovoluje, nýbrž bude potrestán na hrdle. Bude-li však některá žena obyčejná žalovati, že se jí stalo násilí, a zjistí se to, soudce zjednej jí zadostiučinění od násilnika dle soudu a nálezu konšelů. Také bude v moci soudcové potrestati ho, bude-li chtiti. Bude-li kdo usvědčen sedmi muži věrohodnými počestnými, že křivé svědectví vydal a bud Boha nebo svaté zneuctil, budiž mu jazyk vytržen, aneb ať jej vykoupí 5 talenty. Také u kohokoli v obvodě městském bude dopaden dlouhý nůž. který slove misericors, Stechmezzir, zavěšený na opasku. dá soudci jeden talent a odevzdá nůž, nebo ruka jeho bude nožem probodena. Kdo však nůž takový v botě tajně a pokradmo nositi bude, dá soudci 5 talentů, nebo ztratí ruku. Tato práva udělil král Brnu na věčné časy, by jich žádný z dědiců nebo nástupců jeho nikdy měniti nemohl. Jsou jasným obrazem tehdejšího života v Brně a stala se pevným základem pro pořádek ve společnosti brněnské na časy budoucí. Práva brněnská byla pak vzorem veliké části měst na Moravě, v Čechách i v zemích okolních. Toto právo německé mělo platnost pro všechno obyvatelstvo v Brně uvnitř městské zdi, ať bylo původu německého či slovanského. Kdo bydleli mimo zeď městskou, byli vázáni starým právem domácím t. j. slovanským čili zemským a tvořili zvláštní obec zvanou Staré  Brno, které zůstalo podřízeno královským úředníkům na hradě brněnském.
Královské svobodné město Brno bylo obehnáno městskou  zdí, která se zachovala až do 19. století. Táhla se od Petrova na sever místem, kde stály novoměstské kasárny na konci nynější ulice Veselé, odtud na severovýchod v přímé čáře na konec nynější ulice Běhounské u bývalého místodržitelství, odtud na východ ke konci nynějši ulice Jezuitské, odtud ke konci nynější ulice Kobližné, odtud ke konci ulice Orelské, odtud ke konci nynější ulice Josefské, odtud ke konci ulice Ferdinandovy-dneska Masarykové  a odtud k Petrovu. Ve zdi už tehdy bylo několik bran, jimiž se vycházelo z města (pět). Staré  Brno rozkládalo se pod hradem brněnským na straně jižní, kde se rozkládá dodnes. Město Brno na základě uvedených práv a svobod rozvíjelo se utěšeně a rychle, kdežto trhová ves Staré Brno klesalo vic a více následkem závislosti na úřednictvu hradském. Měštané měli ve městě své vlastní dědičné domy se zahradami, ve kterých svobodně provozovali svou živnost buď řemeslnou neb ohchodni. Čechové  bydleli kolem starého náměstí pod sv. Petrem. Němci kolem nového náměstí nedaleko sv. Jakuba. Co půdy nebylo prodáno a zastavěno, patřilo králi. Král Václav hojně půdy prodával i rozdával nejen ve městě nýbrž i kolem města. Novému řádu Johanitů ve špitále sv. Ducha před městem daroval všechna práva svá na horách a vinících kolem Brna, totiž z každé vinice urnu (asi 1/4 vědra) vína a 30 denárů (1243). R. 1246 učinil syna svého Vladislava markrabětem na Moravě a po jeho brzké smrti (3. ledna l247) mladšiho syna Přemysla.

středa 22. srpna 2012

Novara-jedna polozapomenutá cesta lodi Rakouského císařství kolem světa.

Bohoslužba. Na kresbě nás jistě zaujme zařízení prostoru dělostřelecké baterie.
 Mezi nejvýznamnější vědecké výpravy, které vykonalo rakouské válečné námořnictvo, patří obeplutí světa fregatou Novara. Na podzim 1856 navrhl arcivévoda Ferdinand Max podniknout vědeckou expedici do jižní a východní Asie. Tato plavba pak byla, údajně podle myšlenky kapitána řadové lodě Bernharda v. Wullerstorf-Urbaira, změněna v cestu kolem světa, mající vědecké a obchodně-politické pozadí. Arcivévoda si k cestě vyžádal souhlas císaře a dal pro plavbu upravit fregatu Novara. Plachetnici byla dána přednost nejen z toho důvodu, že se na ní dobře vycvičí mužstvo, ale také bude ušetřeno místo pro badatele a získaný vědecký materiál tím, že odpadne celé strojní zařízení se zásobami paliva. Velitelem expedice se stal Wullerstorf, na dobu plavby jmenovaný komodorem. Místo velitele lodě zaujal fregatní kapitán Friedrich v. Pock.Wullerstorf pro tuto funkci požadoval Tegetthoffa, ale ten měl v té době působit v Rudém moři. Posádku Novary tvořilo 346 mužů, v badatelské týmu bylo pět osob. Obrazovou dokumentaci měl za úkol obstarávat malíř Josef Selleny. Výběr vědců byl učiněn na základě dobrozdání předních rakouských vědeckých institucí. Pro obor zeměpisu, národopisu a průzkum nových trhů byl určen Dr. Carl v. Schertzer. jenž před vyplutím konzultoval odborné otázky s biologem Charlesem Darwinem, geografem Carl v. Ritterem, chemikem Justusem v. Liebigem a přírodovědcem Alexandrem V. Humboldtem.
Jídelna důstojníků a vědců
 Pozdější zakladatel Historicko-přírodovědného muzea ve Vídni, geolog Ferdinand v. Hochstetter, měl na starost otázky z mineralogie a geologie. Výzkum v oboru botaniky a zoologie zajišťoval Georg Ritter v. Frauenfeld. Lodnímu lékaři Dr. Eduardu Schwarzovi byly svěřeny práce spojené s výzkumem tropických nemocí a založení herbáře. Kapitán lodě v. Wálleretorf. ředitel hvězdárny a profesor astronomie na námořní akademii v Benátkách, měl navíc za úkol zajišťovat všechny meteorologické a hydrografické experimenty.
Novara plula z Terstu (společně s Carolinou) ve vleku za parníkem S. Lucia až k Mesině. Odtud zamířila k Madeiře a 5. srpna 1857 spustila kotvy v Rio de Janeiru. Odtud 31. srpna vyplula ke Kapskému Městu, kde zůstala až do konce října. Na pokyn A. v. Humboldla byly prozkoumány malé ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam v Indickém oceánu. Pak následoval Cejlon (Srí Lanka) a v novoroční noci roku 1858 Novara překročila, již podruhé během plavby, rovník. Po návštěvě Madrasu dosáhla Nikobary a na konci března pokračovala v plavbě k Singapuru a ostrovu Jáva. V červnu pak expedice navštívila Filipíny, ale zde se jí nedostalo vlídného přijetí a plavbu navíc rušily bouře. Pátého července 1858 pak Novara vplula do přístavu v Hongkongu. odkud 25. července dorazila do Šanghaje. Dále navštívila různé skupiny ostrovů v západním Pacifiku a dalším jejím cílem byla Austrálie. V Sydney museli v docích odstranit škody, které na lodi způsobil tajfun v Čínském moři.
Paluba
Vánoce posádka prožila v Aucklandu na Novém Zélandu, kde byly výsledky geologických prací tak významné, že novozélandská vláda požádala Dr. Hochstettera, aby pokračoval ve výzkumu na její náklady. To se také stalo a Dr. Hochstetter se vrátil do vlasti až na konci roku 1859 a dokonce pak publikoval výsledek svých studií nezávisle na známém díle o plavbě Novary. Z Nového Zélandu Novara zamířila na Tahiti. Odtud podnikl Dr. Scherzer samostatnou výzkumnou cestu do Peru. Na Novaru se později vrátil. Zde se také posádka lodě dozvěděla, že ve vlasti vypukla válka. Novara pak 11. května vyplula a od Hoornova mysu zamířila daleko na jih, téměř až k hranici ledu, ve stálé úzkosti ze setkání s francouzským loďstvem. Avšak Napoleon III. prohlásil loď za neutrální území, a to vzhledem k tomu, že veze poklady vědecké práce a věda je společná všem národům. Prvního srpna Novara doplouvá zpět ke Gibraltaru, kde se na její palubu nalodil Dr. Scherzer. Ke zpáteční cestě z Chile použil anglicky poštovní parník. Za triumfálního doprovodu celé eskadry se Novara 26. srpna 1859 vrátila do Terstu, kam ji od Mesiny opět dovlekl parník S. Lucia. Výprava strávila na cestě 551 dní pod plachtami a 298 dnů na kotvách. Urazila celkem 51 686 námořních mil. Výlohy celého podniku činily 616 560 rakouských zlatých. Dalších 125 894 zlatých si vyžádalo publikování výsledků expedice, které jsou obsaženy v osmi základních částech při celkovém počtu 21 dílů. Zpracování všech výzkumů bylo ukončeno v roce 1876.Tolik krátce k jedné expedici o které se příliš nemluví,protože to byla expedice starého mocnářství,a to bylo dlouho považováno jen za žalář národů a ne za naší bývalo širší vlast,na kterou jsme mohli být právem hrdí.Této expedice se zůčastnili také češi a moravané,například jako šestnáctiletý člen lodní kapely cestu podstoupil Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem.Plachý později sepsal celou anabázi do nádherného deníku, který se o nějaké roky později dostal do rukou českých námořníků, kteří se po první světové válce vraceli zpět do vlasti. První sepsaná zmínka o této cestě vyšla v časopise Moře Slovanům, který vycházel v roce 1936, a jmenovala se "S fregatou kolem světa". Byl to článek na pokračování asi v pěti číslech, kde pan Plachý popsal plavbu fregaty Novara. O tuto plavbu se později zajímal František Běhounek, který v roce 1947 vydal nádhernou publikaci pro děti, "Fregata pluje kolem světa".

neděle 19. srpna 2012

Daliborka

Nebylo mnoho těch, kteří z pověstné Daliborky vrátili se ke svým rodinám a přátelům. Obvykle skončili „před zadní branou hradskou", nedaleko Černé věže, kde bylo popraviště „urozených". Zde byl roku 1520 po jednoročním vězení v Daliborce mečem sťat rytíř Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, jenž na svém hradě přechovával  zemské škůdce; sem téhož roku vyvedli a pro loupeže popravili rytíře Hasištejnského z Herštejna; tady roce 1526 přišel o hrdlo rytíř Jan Ohništko ze Smidar, jenž, nedba zákazu tasení zbraně v době sněmovniho míru, v souboji zabil Prokopa Trčku z Kralovic. Roku 1528 zde položil hlavu na špalek bohatý rytíř Jiří Voděradský z Hrušova, který od svých dlužníků vymáhal nadmíru vysoké úroky, věc nesrovnávající se s rytířskou ctí. „. mně se to začíná a na mně to přistane!" byla jeho poslední slov což se vykládalo tak, že i jiní provozují lichvu, ale trest smrti je nestihne. Na tomto místě, jak vypráví Balbín, byl se svolením císaře proveden zajímavý vědecký pokus; zjistit, jak dlouho lze zadržet život unikající z těla popraveného člověka. Kolem popraviště stáli pražští lékaři a ranhojiči s připravenými lékařskými potřebami, a jakmile kat hlavu zločince sťal, ihned ji zvedli, krevní cévy potřeli balzámem a pozorně ji opět postavili na trup, cévu na cévu. Na krk přiložili náplasti, jež upevnili horkými obvazky. Pak nebožtíkovi přiložili k nosu silné voňavky, načež popravený za velkého vzrušení přihlížejících zástupů otevřel oči.. Opatrně ho přenesli do blízkého domu, kde projevil ještě několik známek zdánlivého života, avšak krátce poté už nebylo pochyb, že je definitivně mrtev. Z tohoto dávno zrušeného popraviště tady zbyla na nedaleké zahradní zdi už jen socha sv. Barbory, patronky umírajících.

Souboj-Ze života nejlepšího šermíře Habsburské říše hraběte Štěpána Viléma Kinského .

Erb rodu Kinských.

Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého  zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.

úterý 7. srpna 2012

Trochu zhudebněné historie

                 

Kysucký pacifik


První lokomotivy milovali kluci mnoha generací. Odjakživa byly pro ně symbolem techniky. I já si vzpomínám, jak jsme lehávali na náspu trati vedle rybníka a pokládali na koleje pětihaléře nebo desetníky. Když se přiřítil vlak, pozorovali jsme, jak jeho kola drtí drobné mince. Rozválcované kousky kovu jsme pak ukazovali jeden druhému a chlubili se jejich roztodivnými tvary. Do smrti si budu pamatovat zvláštní vůni, kterou bylo cítit v blízkosti parní lokomotivy, a čím čpěl železniční násep pokaždé, když se kolem nás prohnal rychlovlak. Byla to směs vodních par a rozpáleného kovu, možná i připáleného oleje. A na našich vlasech ulpívaly černé saze, jež padaly z oblohy společně s jemným deštíkem kondenzované páry. Jednou jsem cestoval parním vláčkem z Olomouce do Senice na Hané. Jeli jsme k příbuzným, společně s maminkou a stařečkem. Se-děli jsme na laťkových sedadlech 3. třídy, natřených žlutým lakem, a já jsem tiše pozoroval krajinu sunoucí se podél oken. Výhled občas zahalovala oblaka páry a kouře. Jejich cáry byly vrhány k obloze, ale jakási síla jim současně bránila odpoutat se od země. Oba dospělí si povídali tak tiše, že jsem je skoro nevnímal. Byl jsem sice malý, ale věděl jsem, že stařeček je vážně nemocen. Nemohl jsem však tušit, že nemá žádnou naději. Jak by mě mohly tehdy takové věci zajímat? Přešel jsem k hlavním dveřím vagónu a přiložil čelo na okenní sklo. Za ty dveře jsem nesměl. Byla tam otevřená plošina, ohraničená pouze litinovým zábradlím. Vedly na ni dva schůdky dolů a stačil jediný chybný krok, aby se člověk zřítil pod kola. Zato odtud byly dobře vidět nárazníky a spojovací háky mezi vagóny, kývající se v rytmu jízdy. Vydržel bych tam stát celé minuty. Hejčín, Horka, Skrbeň, Příkazy, Senice na Hané . . Ale na protější plošině se náhle objevil průvodčí v tmavé uniformě a s kulatou modrou čepicí a černým lesklým štítkem. Na čele té čepice byla přišita krásná zlatá křídla spojená železničním kolem — stavovský odznak. Zvedl kovovou závoru, dělící přechod z jedné plošiny na druhou, a rozvážně přešel ke mně. Rychle jsem se vrátil k mamince a stařečkovi. Průvodčí se objevil ve dveřích a uličkou mezi prázdnými sedadly přistoupil k nám. „Jízdenky prosím!" Maminka vytáhla z peněženky dva lístky a podala je průvodčímu. Ten je pečlivě procvikal kleštěmi zavěšenými na koženém poutku, pak ukázal na mne a řekl: „A co ten tady?" Stařeček se mi upřeně podíval do očí. „Ten ještě nechodí do školy," odpověděl. Krev se mi nahrnula do tváře. Právě minulý týden jsem totiž poprvé vstoupil do školní třídy a byl jsem nesmírně pyšný, že mám vlastní aktovku a penál s tužkami. „No vážně, ještě mu není šest let," řekla pevně maminka. Bál jsem se pozvednout oči a podívat se na průvodčího. Byl jsem tak zmatený, že jsem nevěděl, zda se přitisknout blíže k maminčině paži, nebo hanbou utéci někam do koutka vozu. Průvodčí naprázdno zacvikal kleštěmi a pomalu se vzdálil. Zůstal jsem sedět jako opařený. Maminka se stařečkem se znovu dali do řeči a nepokládali za nutné vracet se k té nevinné lži, která jistě nebyla vyřčena ve zlém úmyslu, spíš jen tak na okraj, jak už to někdy v životě bývá. Ostatně šest let mi tehdy ještě opravdu nebylo, takže předpisy nepřišly zkrátka. Hovořili o stařečkově nemoci, ale já jsem vnímal sotva každé páté slovo. „Měl bys jít k doktorovi," domlouvala maminka otci. „Stejně bude nejlíp, až to všechno budu mít za sebou," řekl stařeček upřímně. Oba si povzdechli. „Stařečku," řekl jsem najednou se vzdorem, „kdypak už konečně umřete?" Vyletělo to ze mne tak náhle, že jsem tomu vůbec nedokázal zabránit. Dodneška nevím, proč jsem to tehdy vlastně řekl. Zda z hanby nad tvrzením, které se dotklo mé pýchy, nebo z rozpaků nad tichem, které nastalo po posledním stařečkové povzdechnutí. Oba však zůstali sedět tiše a dělali, jako by mě neslyšeli. Chovali se stejně jako před chvíli, kdy předstírali, že jsem menší než ve skutečnosti. Pochopili, co jsem tehdy cítil? Sotva. V jejich myslích příhoda asi nezanechala hlubší stopu, než jaká zůstává za oblakem páry. Já jsem se však za tu větu nepřestal stydět dodneška Mezi Olomoucí a Senicí už dávno nedrncá vláček s parní lokomotivou a jenom párkrát za den se nad starou tratí ozve bublání motorového vozu. Také stařeček už není mezi živými, zhasl jednoho podzimního dne, do poslední chvíle tišil bolest doušky kvašené vody z kyselého zelí. Vyschl tak, že ho maminka snesla z podkroví lehce jako věchýtek. Vzal s sebou tajemství, jak přesně klást cihlu k cihle, jak dokonale vyzdívat komín a jak zasazovat okna, aby dům byl dokonalým dílem. Jak vyhlazovat omítku, aby byla hebká jako samet, a nahazovat strop, aby ani zrnko malty nepotřísnilo podlahu. Stařeček neměl lehký život. Ale přesto, že mu osud postavil do cesty dvě světové války, nezůstal nic dlužný svému údělu. Všude, kam přišel, si lidé museli všimnout jeho zručných dlaní. Domy stavěl dokonce i na Sibiři, jako zajatec za první světové války. Vápno prý pálili v dírách pod zemí, písek dováželi z řeky vzdálené tři hodiny cesty a trámy na krov tesali z kmenů tak silných, že je dva muži neobejmuli. Ale proč to všechno vlastně vyprávím? Protože to byla právě železnice, která ve dvou světových válkách rozvezla armády mužů do všech koutů světa. Za drncání dobytčáků vystlaných slámou snili své sny o domově, do kterého se možná už nikdy nevrátí, pískání lokomotiv je budilo v zastrčených nádražích Balkánu, Tyrol a Sibiře, bagančaty měřili dna kaluží náspů v končinách, kam by se nebýt kanónů a pušek nikdy nedostali. Také na Slovensku zanechali stopy muži, kteří sem došli v zajateckých kolonách první světové války. Vyhladovělí a zarostlí nepřinesli s sebou nic než prázdné ruce a sny o domově. To oni pomáhali stavět kysuckou úzkokolejku. Kdo z nich slyšel o Vychylovce? Kdo by do-vedl na mapě ukázat ten zapadlý konec světa? Většinou pocházeli z Itálie a domácí obyvatelstvo rozumělo jejich řeči stejně málo jako písním, které se pozdě do večera ozývaly z jejich baráků. Díky jim však vkročila na Kysuce železnice. Lokomotiva tiše oddechuje a rozsévá kolem sebe oblaka jemného deště. Muži v montérkách kolem ni obcházejí a láskyplně ji ošetřuji. Mazničkami s dlouhými hroty zalévají ojnice a písty, umouněnýma rukama s klíči utahují ocelové matice. Voda v kotli tiše klokotá, ventily odfukují, jemně přede kompresor. Mašinka je spokojená. Dáváme se s muži do řeči. Pocházejí z celé republiky. Sjíždějí se do Vychylovky ze všech koutů země, přitahováni kouzlem starých parních lokomotiv a miniaturních vagónků. Zůstali věrni své staré lásce. Všichni jsou železničáři a grafikony jejich vlaků jsou řízeny počítačem, avšak ve chvílích, kdy obsluhují pulty moderních elektrických lokomotiv, sní o ohmataných pákách svých parních miláčků ve Vychylovce. A vracejí se sem o víkendech i se svými rodinami. Muži nám s pýchou ukazují unikátní ruční zvedák, s jehož pomocí byly na kolejnice nasazovány podvozky. Jeho konstrukce je velmi jednoduchá — hlavní součást tvoří ozubená kola umožňující zvedat i poměrně objemné náklady. Zvedáky se často používaly i v zimě, kdy závěje vysoké přes dva metry vykolejovaly vagóny. V mozolnatých rukou se objevují vědra. Chlapi se staví do řetězu a podávají si kbelíky s vodou z nedalekého potoka. Vnitřnosti parní babičky jsou bezedné. Ale žádné pumpy v okolí neexistují. Stejným způsobem byly napájeny úzkokolejné mašiny na trati ve Vychylovce i v minulosti. Vyšplhám se na stráň nad tratí. Lokomotiva s vagónky odtud vypadá jako dětská hračka. Široko daleko není kromě mužů kolem stroje vidět živáčka. Tenounká šňůrka kolejnic se vine údolím a mizí mezi svahy napravo i nalevo. Pohádková krajina — tichá, skromná a nenápadná. železnička k ní patří stejně neodmyslitelně jako voda v potoce, chalupy na stráni a ptáci na obloze. Stejně jako jinde na Slovensku i na Kysucích dřevo z lesů dopravovali většinou po vodě. Tento jednoduchý způsob přepravy zde přetrval déle než jinde — až do první světové války. V průběhu válečných let však potřeba dříví prudce vzrostla. Navíc bylo nutné dopravovat surovinu plynule po celý rok, bez ohledu na zhoršené podmínky v zimních měsících. Nerovnoměrné vodní stavy horských řek změněným požadavkům neodpovídaly. Stavba úzkokolejky ve Vychylovce začala v r. 1915, současně na dvou místech — na Oravě a na Kysucích. Investorem byla jedna vídeňská firma. Italští zajatci, kterých tu bylo asi dvě stě padesát, dokončili trať ještě před koncem války. Do roku 1918 vznikly dva nezávislé dopravní úzkokolejné systémy — kysucký a oravský. Hned po válce se zrodil návrh na jejich propojení. Úvahy nabyly na aktuálnosti po zestátnění železnic. Vždyť spojení obou oblastí by umožnilo vytvořit ideální dopravní systém, v němž by se horní Orava stala součástí košicko-bohumínské dráhy. Nejdelší část kysuckého tahu byla vybudována Bystrickou dolinou. Trasa lesní železnice se zhruba kryla se starou vodní cestou po řece Bystrici. Tudy se dřevo plavilo už několik století, vždyť vodnatost Bystrice se téměř vyrovnala hornímu toku Kysuce. Propojení oravské a kysucké trati se uskutečnilo v polovině dvacátých let. Od té doby mohly lokomotivy tahat vagóny s nákladem dřeva po kolejích, jejichž celková délka se blížila stovce kilometrů. Hlavní tah Oščadnica—Lokca měřil zhruba 62 km Dnes je vychylovská železnička mnohem kratší. Tvoří Jenom nepatrné torzo někdejšího dopravního systému — na kysuckě straně je v provozu 6,5 km trati, na oravské straně zůstalo zachováno 8 km kolejnic (rozchod 760 mm). Trať mezi kopci je nezvykle strmá. V úvratové části je největší stoupání 76 promile! Bylo to dáno terénními podmínkami s nekonvenčním technickým řešením. Nejvyšší bod trati byl totiž v nadmořské výšce 921 metrů na kótě Beskyd, zatímco nejnižší ve stanici Chmúra (704 m n. m.). Vzdušná vzdálenost mezi oběma body byla 1 500 metrů. Relativní výšku 217 metrů nebylo snadné překonat. Původní projekt počítal dokonce s jiným technickým řešením; přes hřeben měla vést lanovka. Zvítězil však unikátní projekt bratří Galových z Ružomberka. Podle něho byl s minimální mechanizací, zato s dostatkem pracovních sil za jediný rok vybudován nejtěžší úsek, který pěti úvratěmi překonával stoupání nad povolenou hranicí 60 promile. Organizace provozu úzkokolejky nebyla složitá. V posledních letech existence železničky totiž jezdily v horách sotva dva tři vlaky denně. Spojení mezi stanicemi umožňoval telefon. V r. 1971, kdy byl provoz oficiálně zastaven, zaměstnávala vychylovská úzkokolejka sotva půldruhou stovku lidí, z toho šest strojvůdců, jak zaznamenávají dobové dokumenty. Ačkoli práce na železničce nebyla lehká, zejména v zimním období, milovali Kysučané svou úzkokolejku oddaně. Vlakové soupravy uvázly v závějích někdy i na celou noc. Odklízení sněhu bylo velmi namáhavé a jízda dvoumetrovými sněhovými mantinely nebezpečná. Byly i smrtelné úrazy. Poslední obětí byl železničář, jehož památku v lesní zatáčce dodnes připomíná skromná mohyla — dvě zkřížené kolejnice a nápis: F. Grofčík, 1971. Loučení s tratí nebylo snadné. Horalé se nemohli smířit s rozhodnutím úřadů, podle kterého byl za poslední den provozu určen 31. prosinec 1971. Nic se však nedalo dělat. A tak svahy nad Vychylovkou definitivně utichly. Na dlouhá léta se přestaly ozývat údery ocelových kol při přejíždění spojnic mezi kolejemi a ptáci si opět začali stavět hnízda na stromech blízko Bystrice. Železničářské uniformy horalů zmizely ve skříních. Nad údolím se ozývá dlouhé písknutí. Zelené hvozdy to však z míry nevyvádí. Mohutné stromy stojí nadále nehnutě a vznešeně, jako za starých časů. Muži kolem soupravy vypadají shora jako hejno mravenců. Jejich hlasy sem na stráň nedoléhají, pouze nárazy kovových nástrojů o ocelové součástky občas ruší ticho letní přírody. Dívám se, jak muži připojují k lokomotivě vagón s mohutnými kládami. Nedaleko trpělivě čeká povoz s koňmi, jehož vozka mlčky bafá z dýmky. Pomalu sestupuji rozkvetlou loukou dolů k trati. Když se blížím k ocelové babičce, jeden z mužů právě začíná leštit mosaznou tabulku připevněnou k boku parního stroje. Podle údajů na tabulce se nablýskaná mašinka narodila roku 1909 ve strojírnách MÁV v Budapešti. Má tři nápravy, dva válce a výkon 60 koňských sil. Původně jezdila na jiných tratích, do Vychylovky byla převezena v roce 1975. Váží skoro 13 tun. Čím to je, že parní lokomotivy přitahují pozornost dospělých i dětí všude, kde se objeví? Je snad tajemství jejich kouzla skryto v tom, že jsou přesně takové, jak vypadají — silné, rychlé a výkonné? Už na první pohled odpovídají představám o zhmotnění síly: mohutný parní kotel, válce s jednoduchým klikovým mechanismem, komín, z něhož stoupá oblak kouře. Když takový stroj začne funět, všechno živé se raději klidí z cesty. A kdo by snad váhal, toho odstraší roj žhavých jisker. Kysucká mašinka se nemůže rovnat svým štíhlobokým a silným sestrám. Její rychlost nepřekračuje na většině trati 15 km/hod. Má však zvláštní kouzlo, které jako by s přibývajícími lety nabývalo na půvabu. Když se objeví v lesní zatáčce, zaplaví nás pocit něhy a radosti. Může nás těšit, že se stala spolu se všemi svými vagónky, vozovým vybavením a železničním svrškem chráněnou technickou památkou — součástí čadeckého Kysuckého skanzenu ve Vychylovce. Máme se kam vracet, dychtivi spatřit ten známý oblak kouře a slyšet vzdálený hlas parní píšťaly. Máme kam přicházet, abychom se v lesním zákoutí setkali s dávným pozdravem dětství.........Zdroj Milan Švihánek Za svědky minulosti.