úterý 28. prosince 2010

Jošt Lucemburský

Narodil se v Brně, zemřel na hradě Špilberk a z Brna vládl i Svaté říši římské. Mohutný, sto osmdesát centimetrů vysoký a sto kilogramů vážící panovník, byl dobrým finančníkem, lstivým politikem a člověkem evropského formátu. Po smrti jeho strýce Karla IV. ho považovali za nejschopnějšího člena lucemburské královské rodiny.Jošt se narodil v říjnu roku 1354. Přesné datum jeho narození neznáme, historici ho odvozují od zápisů do účtů města Brna. „Byly do nich zapisovány peněžní dary, které dostávala Joštova matka Markéta Opavská po porození dítěte,“ popisuje odhad narození Jošta historik Jaroslav Továrník.Jošt nebyl první dítě Jana Jindřicha Lucemburského, ale byl to jeho první syn. Jan Jindřich byl mladším bratrem císaře Karla IV. a zároveň také moravským markrabětem. Sedm let proto byly s Joštem spojovány také vladařské ambice, neboť jeho strýc Karel IV. neměl až do roku 1361 mužského dědice.Joštovi se dostalo náležité výchovy i vzdělání a záliba v umění a v knihách ho provázela po celý život.Četl velice rád a knihy si půjčoval dokonce i od Jana Husa.Život Jošta provázejí sváry, boj o moc a nová území. Zatímco jeho otec Jan Jindřich žil se svým bratrem Karlem IV. v přátelství a byl jeho věrný spojenec, Jošt měl se strýcem a bratrancem Václavem IV. vztahy poněkud napjaté. Brzy po Joštově nástupu na trůn se ukázalo, že se chce prosazovat mnohem důrazněji než jeho otec. „Například v půjčce čtyřiašedesáti tisíc zlatých, kterou Jan Jindřich půjčil svému bratrovi Karlu IV., Jošt svému strýci odsunul termín splacení, ale s tvrdou podmínkou: pokud nedodrží termín další splátky, požadoval Jošt jako zástavu Kladsko. Uvedenou sumu pak Karel a Václav k dispozici neměli, a tak museli Kladsko Joštovi odevzdat. A Jošt poprvé získal vládu nad územím, které leželo mimo Moravu.Zdatnost v účetních otázkách Jošt prokázal v roce 1382, kdy městu daroval špitál sv. Štěpána. „Zbavil se tak povinnosti na špitál přispívat,“ vysvětluje Věra Linhartová z Lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Špitál v době vlády Jošta na Moravě sloužil jako leprosárium, později se z něj stal špitál morový. Této nemocnice se všichni v okolí báli. Umírali v ní lidé nakažení leprou a morem. Péči zde poskytovali laici a kněží, vyměňovali obvazy, léčili bylinami a pouštěli žilou.Moravě Jošt přinesl i řadu výhod. Brno dodnes žije na základech položených Joštem. Nebo spíš stavitelem Petrem Parléřem, kterého Jošt do Brna často zval. Kromě vybudování množství staveb nechal Jošt ulice Brna také poprvé vydláždit.
Obnovil brněnskou mincovnu, zrušil zákaz šenkování cizích vín a prosadil svobodnou volbu rychtáře města. „Brno bylo jediné královské město v českém státě, které přeměnilo zeměpanský úřad rychtáře v orgán rady ještě před husitskou revolucí. Městská rada tak ustavovala a odvolávala rychtáře sama. Pravomoc rychtáře navíc Jošt omezil zřízením úřadu purkmistra,“ líčí Hana Jordánková z Archivu města Brna.V roce 1394 se Jošt s bratrancem Václavem IV. rozkmotřil nadobro. Stál v čele panské jednoty, která krále uvěznila. O rok později dal naopak Václav uvěznit Jošta. Pak nastalo na Moravě usmiřování mezi příbuznými a mír byl dovršen landfrýdem – zemským mírem. Jošt si od krále vymohl přiznání, že právo a pořádek na Moravě už nemůže zajistit jen panovník a bez pánů v zemi vládnout nemůže. To byl zárodek stavovského zřízení.Rok před smrtí kandidoval Jošt na říšský trůn. Využil nesvárů mezi panovníky Václavem IV. a Zikmundem a prvního října 1410 se stal právoplatným králem Svaté říše římské. Titulu si užíval jen tři měsíce. Osmnáctého ledna 1411 v šestapadesáti letech zemřel..Jošt Lucemburský, markrabě moravský a braniborský a král římský, byl pohřben v kostele sv. Tomáše v Brně. Bývalý augustiniánský klášter i kostel totiž určil jeho otec Jan Jindřich jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. Zatímco ostatky Jana Jindřicha zůstávají skryty v podzemí kostela, hrob Jošta se nalézt podařilo. „Díky souhlasu brněnského biskupství byla hrobka v lednu 1999 otevřena. Ostatky vědci podrobili důkladnému antropologickému i biologickému výzkumu a znovu je uložili pod dlažbu kostela,“ připomíná historička Milena Flodrová. Hrobka jeho otce Jana Jindřicha je pravděpodobně umístěná pod hlavním oltářem kostela. V kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně se u hrobu Jošta zastavují Brňané i turisté. Květiny na hrob předků tam v roce 2002 při návštěvě Brna položil také lucemburský velkovévoda Jean. „Hrob je umístěný v hlavní lodi kostela přímo před oltářem. Opatřený je náhrobním kamenem z červeného mramoru,“ popisuje farář z kostela sv. Tomáše Petr Vrbacký místo odpočinku posledního markraběte moravského. Po smrti Jošta se totiž titul markraběte moravského definitivně spojil s titulem českého krále a nikdy už nebyl samostatně udělen.ošt Moravě vládl šestatřicet let. Kdyby jeho dráhu politika nepřerušila smrt, mohly moravské i evropské dějiny a třeba také osud Jana Husa vypadat jinak. Do vývoje Moravy se však Lucemburkové zapsali nesmazatelným písmem.Postava slavného brněnského rodáka je zobrazena na průčelí Místodržitelského paláce na Moravském náměstí v Brně. Idealizovanou podobiznu Jošta tam v první polovině 18. století vytvořil sochař Jan Leonard Weber.Joštovo jméno nese od roku 1867 také jedna z hlavních ulic v centru Brna. Vede v těsné blízkosti bývalých hradeb města a spojuje Moravské náměstí s náměstím Komenského. Na jedné z dnes nejrušnějších křižovatek v Brně bylo až do poloviny devatenáctého století doslova hrobové ticho. „Od roku 1580 byl v místech dnešní křižovatky ulic Joštova a Česká městský hřbitov. Takže ti, co dnes randí pod hodinami, se vlastně procházejí po bývalém hřbitově,“ líčí s nadsázkou historička Flodrová.Joštova ulice vznikla po zboření hradeb a dvakrát změnila jméno.Poprvé po druhé světové válce, kdy Moravský Lucemburk musel ustoupit prezidentu Benešovi. A pak v roce 1952. Komunistům nevyhovoval ani Beneš, ani panovník Jošt, takže se z ní stala třída Obránců míru. Zdroj Brněnský deník.

neděle 31. října 2010

Od rytíře po knížete

Hierarchie šlechtických titulů se utvářela od počátku středověku,u nás v době před Bílou Horou byly pouze dva šlechtické tituly-rytíři a páni.Až od roku 1627 se začalo zavádět v českých zemích rozdělování šlechtických titulů po vzoru říšských.Nobilizace,tedy povýšení do šlechtického stavu či získání vyššího titulu udělovali panovníci výhradně za zásluhy,peněžní taxy které budu uvádět musíte chápat pouze jako správní poplatky za činnost spojenou s jejím udělením. Prvním stupněm šlechtictví byl prostý šlechtic-tento titul byl udělován převážně v XIX.století.Tento titul stál povýšeného 1050 zlatých,pochopitelně na základě prokázaných zásluh.Za zásluhy se považovala třeba třicetiletá důstojnická služba.Jedním z posledních povýšených byl plukovník Karel Jahoda z Lubomíru,který získal tento titul na jaře 1918.Prosté šlechtictví se dalo také vysloužit dlouholetou státní službou,nebo úspěchy v průmyslu.Takto bylo povýšeno jen v posledním století existence císařství několik tisíc rodin. Za obdobné zásluhy a o něco větší poplatek-1500 zlatých bylo možno dosáhnout titulu rytíře.Do rytířského stavu byl například povýšen v roce 1869 Jan Evangelista Purkyně,pokud novopečený rytíř přihodil 105 zlatých mohl si určit predikát podle vlastní volby. Novodobí povýšenci se mohli pokud se snažili během jedné až dvou generací vyšplhat na svobodného pána neboli barona.Toho dosáhly mocné průmyslnické rodiny-Ringhofferové,Skodové,ale i politici František Rieger.Taxa za barona činila 3150 zlatých..Svobodní páni patřili původně k nižší šlechtě,ale od roku 1879 byli přiřazeni k šlechtě vyšší. Vyšší šlechtu představují rodiny hraběcí,knížecí a vévodské.Hraběcím titulem byli titulování královští správci celých zemí.Titul markraběte moravského byl odvozen právě z hraběte z jeho německé předlohy Markgraf.V 17 a 18 století byl sice tento titul poněkud devalvován,ale i tak zůstaval poměrně vysoký.Získat hraběcí titul narozdil od rytíře nebo barona nebylo vůbec lehké.Nepsanou podmínkou bylo aspon několik generací šlechtických předků.Taxa za hraběcí titul byla 6300 zlatých.Vyjímkou zde byl slavný vojevůdce Johann Sporck který dosáhl tento titul najednou a dokonce nemusel ani nic platit.Většina starých českých rodů-Czerninové,Sternbergové,Chotkové,Lažanští,Kolowratové aj. byli právě hrabaty.V rakouských zemích byl hraběcí titul dědičný pro všechny členy rodiny.V některých německých zemích,třeba v Prusku byl hraběcí titul udělen konkrétní osobě a platil jen pro ni doživotně.V jiných případech se sice uděloval dědičně,ale jen hlavě rodiny.Někdy se můžeme setkat s modifikacemi tohoto titulu.Například právě titul markrabě užívany rodem Pallaviciniu.Salmové z Rájce zase používaji titul Altgraf a jiná část tohoto rodu zase titul Wildgraf.Furstenbergové zase používají titul landgraf. Titul knížete označoval dříve pouze suverenního vládce země.Pojem říšského knížete v sobě zahrnoval mocipána podlehajícího pouze císaři.Tento titul také nebylo možno získat pouze za poplatek,i když i ten byl určen 12600 zlatých,podmínkou bylo stáří rodu a jeho zásluhy o trůn.Časem se i knížecí titul rozrůznil,byl rozdíl mezi rodem který opravdu vlastnil léno a těmi kteří byli knížaty jen titulárnimi.U nás těmi prvními byli Lobkowicové,kteří vlastnili hrabství Sternstein v Bavorsku.Mezi druhé zase patřila jedna z větví rodu Kinských.

čtvrtek 24. června 2010

Dáma,které ležela Paříž u nohou-Krásná Otero

Za zlatých časů na přelomu 19.a 20. století byly francouzské kurtizány proslaveny svou elegancí,třpytem svých klenotů a vysokou cenou své přízně.První mezi nimi byla Krásná Otero.Jednou v noci,v Cafe de Paris,se k jejímu stolu přišlo poklonit pět korunovaných hlav-ruský car Mikuláš II,britský král Eduard VII,německý císař Vilém II,belgický král Leopold II a španělský král Alfons XIII.Byla jsem otrokyní svých vášní,ale nikdy otrokyní mužů,chlubila se Otero.Narodila se ve Španělsku.Byla dcerou andaluské cikánky a řeckého námořního důstojníka.Ve 13.letech utekla ze sirotčince a tančila v kabaretech.Ve 14 se provdala za Itala,který ji opustil v Monte Carlu,když v kostkách prohrál klíč od její ložnice.V 18 letech byla milenkou ruského prince a po dvou letech odjela do Paříže,kde byla španělskou tanečnicí ve čtyřhvězdičkové restauraci v Palais Royal.Pro její klasickou krásu byly příznačné ohromné klobouky se stuhami,jimž Francouzi říkali-suivez-moi,jeune homme,pojdte za mnou,mladý muži.Brzy měla sametový kabátek pošitý 240 diamanty.Ctitelé ji darovali pozlacené kočáry,zámky,náruče klenotů,palác na Champs Elysées.Americký milionář ji pozval na prostou večeři s kaviárem a ústřicemi.V každé ústřici ležela perla.V roce 1894 byla tak bohatá,že pohrdla nabídkou 10000 franků za jedinou noc a neštastný muž se z ponížení zastřelil.Mladý ruský princ Petr ji prosil,..znič mě,ale neopouštěj.Ministerský předseda Aristide Briand jezdil na Riviéru blahopřád ji k narozeninám.Jednou mu řekla,..Ještě štěstí,že jste tak ošklivý.Jinak byste mě přiměl k pošetilostem.
Bubny první světové války ukončily velkou epochu.Otero vládla Paříži 25 let.V roce 1922 odešla na odpočinek do Nizzy.Její bohatství se tehdy odhadovalo na milion dolarů-kromě šperků a několika zámků.Film o jejím životě ji přinesl pak další mnohatisícový zisk.Peníze se však rozkutálely v kasínech a krásná Otero stárlá a vrásčila,až se nakonec spokojila s těsným pokojem v druhořadém hotelu Novelty.Ženy mají v životě jediné poslání,říkavala,být krásné.Když člověk zestárne,musí se naučit rozbíjet zrcadla.Klidně čekám na smrt.Zemřela začátkem dubna 1965.Sousedka která ji chodila každé odpoledne uklízet,vyřkla stručný nekrolog,..Byly to samé hostiny,dostaveníčka,králové,vévodové,princové,vína a šampanské.

neděle 9. května 2010

Den švýcarské gardy

6.květen se ve Vatikánu označuje jako den švýcarské gardy. Byla založena v roce 1506 a je považována za nejstarší pravidelnou vojenskou jednotku na světě. Papež Julius II velmi potřeboval armádu na kterou by se mohl spolehnout .Vybral si ji se švýcarských vojáků, kteří sloužili v té době v mnoha evropských zemích a byli považováni za nejlepší vojáky v Evropě.
V současné době se garda skládá ze 110 lidí, oficiální jazyk stráže je němčina.
Všichni musí být oddaní katolíci, mají středoškolské vzdělání a prošli povinnou 4-měsíční vojenskou službou.
Letos 6.května, stejně jako každý rok,rekruti slavnostně skládají přísahu věrnosti papeži. To se děje na dvoře sv. Damasuse, nebo na některém z dalších uzavřených nádvoří Vatikánu, což umožní přístup jen velmi úzkému okruhu osob, většinou jen příbuzným stráží.








čtvrtek 29. dubna 2010

Trochu pozapomenutý klenot

V Českém Dubu v podzemí bývalé Johanitské komendy se při vykopávkách v roce 2001 našel mezi hroby johanitských mnichů unikátní hrob ženy pochované kolem roku 1350 spolu s dvojramenným zlatým křížem na prsou.Na jeho přední straně je několik drahokamů a socha Krista a na druhé straně jsou emaily které skrývají ostatky s Kristova kříže.Tyto ostatky se dostávaly do Evropy díky svaté Heleně která údajně našla kříž na kterém byl ukřižován Kristus.O pár let později se k objevenému kříži začali scházet poutníci a snažili se odnést si kousek s tohoto kříže.Někteří si tyto kousky ukládali do podobných křížů jako byl ten z Českého Dubu.Příběh tohoto kříže začíná 5.srpna 2003,kdy probíhal v areálu komendy archeologický výzkum.Skoumala se zde řada hrobů v jižním zaniklém ambitu johanitské komendy v chodbě která obklopovala rajský dvůr.Mezi celou řadou pohřbených johanitů bez nálezů došlo toho dne k unikátnímu nálezu,na prsou ženy které bylo 40-50 let v koženém pouzdře ležel 27 centimetrový dvouramenný zlacený kříž posázený imitacemi skleněných kamenů a baltských jantarů,na přední straně je korpus Krista a na zadní straně jsou dva emailové uzávěry.Po třech letech restaurování se objevily první poznatky se zkoumání tohoto skvostu.Kříž vznikl kolem roku 1200 v západní Evropě.Dříve se tyto kříže vyráběly v Byzanci a do Evropy se dostávaly s křižáckými výpravami.Předpokládá se že tento kříž vlastnila severočeská šlechta,a tou šlechtou v této době nemohli být nikdo jiný než Markvartici.
s kterých pak později vznikly jednotlivé větve pánů z Valdštejna,z Lemberka atd.Tato žena byla s tímto křížem který měl tehdy 150 let,pohřbena kolem roku 1350.Nebyla to řeholnice,johanité byli totiž mužský řád.Johanité ale měli zavedenu praxi konfraternity,to znamená řadového spolubratrství pro mimořádné zásluhy šlechty a z prostředí této komendy dokonce víme že v 60-tých letech čtrnáctého století získal tuto konfraternitu Mikuláš z Lemberka se svojí manželkou,takže můžeme předpokládat že se jednalo o šlechtičnu Markvartičnu,protože tak vzácnou věc si sebou do hrobu nemohl nikdo jiný.Pak je tu ještě jedna věc pohřbít v mužském klášteře ženu a ještě s takovou cennosti je něco naprosto vyjímečného.A když vememe že se to stalo u johanitů,tedy řádu budovaného na vojenské principu kde o všem rozhodoval zemský převor který sídlil od roku 1169 v Praze.To znamená že tento kříž zde nemohl být vložen jen tak mimochodem a když víme že tento hrob je z roku 1350 a vyjímku musel udělit pražský zemský převor jsme pomalu doma.A ted hádejte kdo v té době převorem byl,byl jim od roku 1337 do roku 1366 Markvartic Havel z Lemberka.To znamená že uděloval vyjímku své vlastní příbuzné do komendy kterou založil nejspíš jeho vlastní dědeček.Tedy taková malá protekce.Českodubský kříž je téměř stejně vzácný jako korunovační klenoty,vždyt takových křížů je u nás jen pár,dobře známý je Závišův kříž,další kříž dovezl s Alsaska Karel IV,ve Svatovítském pokladu se ještě dochoval tzv.Nostický plenář.

sobota 30. ledna 2010

Maškarní ples v roce 1903 na carském dvoře

Slavnostní maškarní ples, který se konal v 1903 roce, zůstává nejslavnějším plesem v Petrohradu za vlády Mikuláše II - posledního cara Ruska.

11 února, 1903 se pozvaní hosté shromáždili v Romanovské galerii Ermitáži, ve velkém sále Zimního paláce.

Hlavní části programu tohoto večera byl koncert v Ermitážním divadle, nejlepší ruští umělci předváděli scény z opery Modesta Musorgského "Boris Godunov" (zde učínkoval Feodor Šaljapin a Nina Figner), z baletu "Bajadéra" a z baletu P I Čajkovského "Labutí jezero" kde se představila Anna Pavlova.
Po představení se v sále pavilonu tančily ruské tance. Večeře se konala ve španělské, italské a vlámské galerii Ermitáže, kde byl prostřen bohatý večerní stůl. Jejich veličenstva, pak s účastníky přešli do sálul, kde se večer skončil tancem.13 února se konala druhá část plesu která započala příchodem 65 "taneční důstojníků a členů královské rodiny z Malachitového sálu, zbytek hostů se k nim připojil.
V jedenáct hodin večer, byli všechni účastníci vyzváni, aby šli tančit do koncertní síně, kde u zlaté mříže je přivítali trubači v kostýmu trubačů z dob cara Alexej Michajlovič, a ve velkém sále Sv. Mikuláše byly postanoveny 34 kulaté stoly k pozdní večeři. Bufety se nachází v Koncertním sále a v malé jídelně, stoly s čajem a vínem byly v Malachitovém sále .
Po večeři se hosté vrátili do koncertního sálu a tančili až do rána valčík, mazurku, čtverylku ,později byly také pod vedením vrchního ředitele baletu a tanečnice Ksesinské tři různé ruské kruhové tance.
Účinkovali zde důstojnici carské gardy,kteří prošli rozsáhlým školením 10 února proběhla generálka které se jako porota zůčastnila i císařovna Alexandra a velkokněžna Elizabeta Feodorovna.
Z rozkazu císařovny Alexandry Feodorovny 11 a 13. února 1903 nejlepší fotografové z Petrohradu vytvořili portréty účastníku plesu a také skupinové foto.
Tyto fotografie byly základem pro vydání alba obsahující 173 obrázků. Alba byly distribuovány (za poplatek) na dobročinné účely, a to především mezi účastníky plesu.
Toto album nám dnes připomíná dávno ztracenou dobu posledních roků Ruského impéria za vlády Romanovců.