neděle 20. května 2012

Poslední Napoleonová láska.

 Když Napoleon 17. října 1815 byl anglickou admirálskou lodí „Northumberland" přivezen na malý ostrůvek v Atlantickém oceánu, Svatou Helenu, ztrávil svou první noc v domě J. Porteous, botanika anglovýchodoindické společnosti v Jamestown. Druhého dne odejel do Langwoodu, kde měl tráviti své vyhnanství. Když se vraceli, zaujal jeho pozornost malý útulný domeček: U šípkové růže. Tam počal potom jeho poslední román lásky. Majitelem vily byl účetní a obchodník anglovýchodoindické společnosti Balcomte. Jeho úkolem bylo zásobovati lodi, které přistaly u Sv. Heleny, čerstvými potravinami. Toto zaměstnání mu přinášelo velmi pěkný zisk. Mimo to měl příležitost často u sebe hostiti různé vynikající osobnosti. Na ostrově byla o něm šířena pověst, že je syn anglického prince vladaře. Balcomte měl čtyři dítky, dva hochy a dvě dívky. Nejmladší dcera, jménem Betsy, byla hezounká blondýna, modrých, šelmovských očí a půvabné, živé tváře. Byla právě ve věku, kdy dívka se rozvíjí v ženu. Ale její duch se nerozvinul souměrné s tělem. Zůstávala dítětem. Rodiče nemohli ukrotiti její živou povahu a všechny vychovatelské pokusy v tom směru zůstaly marné. Na volném ostrově vyrůstala jako volný, svůdný květ. Zevnějšek stavby tak upoutal zálibu Napoleonovu, že žádal, aby tam směl zůstati, nežli bude upraveno obydlí v Langwoodu. Tím více byl překvapen půvabem a něžnou rozpustilosti velkého dítěte, dovádivé Betsy. S touto divoškou uzavřel dobyvatel světa velmi rychle srdečné přátelství, z něhož během doby se vyvinulo více, než co se zove pouhým přátelstvím. Malá Angličanka, která ostatně znala velmi dobře francouzsky, si hrávala s Napoleonem jako se svým starým bratrem. Byl terčem jejích žertů a dováděla s ním rozpustile. V její společnosti prožíval Napolenon vzpomínky na své dětství. I když později přesídlil do Langwoodů, zůstalo jeho přátelství k mladé dívce co nejsrdečnější. Malá Betsy se rozvila rychle ze šípkového květu v plnou růži a je zajímavé, že císař, před nímž se kdysi třásl celý svět, počal žárliti na Betsy, když koketovala s důstojníky na ostrově meškajícími.
Roku 1818 musela však rodina Balcomtova opustiti ostrov. Balcomte se totiž stal podezřelým z přílišné důvěrnosti k Napoleonovi a byl strach, že by se mohl s jeho pomocí opakovat snad podobný útěk jako z Elby. Zprostředkovával také tajnou Napoleonovu korespondenci do Evropy. Od té doby Napoleon svou přítelkyni neuzřel. Z dalších osudů Betsy jsou známy jen obrysy. Betsy následovala svého otce do Jižního Walesu v Austrálii. Tam obdržela r. 1821 zprávu o smrti Napoleonově. Po smrti otcově se vrátila do Anglie a provdala se tam. Ale brzy ovdověla. Betsy se chtěla státi dvorní dámou, ale nebyla přijata. Když se Josef Bonaparte  vrátil roku 1832 z Ameriky do Anglie, vyhledal Betsy Abellovou, tak se nazývala provdaná, aby od ní věděl něco o posledních letech císaře Napoleona a o všech jejích stycích s ním. Také Napoleon III. byl jí příznivě nakloněn a daroval jí tisíc jiter půdy v Alžírsku. Betsy zemřela ve věku 73 let. Napoleon III. poslal z vyhnanství její dceři, provdané Johnstonové, srdečný soustrastný dopis.

neděle 13. května 2012

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-4.část-závěrečná.

 Nežli nastoupí loď s námi cestu přes jezero Bajkalské, je dosti času prohlédnout si ji. Všimneme si jen toho, co patrno na vnější pohled. Na hoření palubě položeny jsou trojí koleje pro železniční vozy. Vystoupíme z nich a prve než se rozložíme v některé z kajut hořeního podpalubí, jež pojmou na 200 cestujících, projdeme palubu lodi, abychom ji prohlédli. Rozměry její jsou značné ; délka 87 m, šířka 171 rn. Došedše na příď budeme s obdivem pozorovati, kterak lod' drtí před sebou ony spousty ledové, i .zeptáme se jistě, co že dává lodi naší tuto mohutnou sílu. Zvíme, že jsou na lodi tři velké parní stroje v úhrnné síle 3750 koní ; dva jsou na zádi a slouží pro pohyb lodi vůbec, stroj třetí je na přídi a žene přední šroub, jehož pomocí ledokol led drtí, čemuž napomáhá i veliká váha lodi zvětšená tím, že do nádrží ve dvojitém dně načerpá se as 580 tun vody. Jaké jest opatření na zmenšení účinku nárazu lodi na led i ostatní podrobnosti o lodi a její stavbě  to nás prozatím valně nezajímá. Jak lod vypadá zvenčí, uzříme až z ní vystoupíme a čísel o ní se dočteme někďe, až se vrátíme domů , jen to si ještě uvědomíme, že zřízení této přepravy stálo ruský stát přes 21 millionů K. Náklad tento podmíněn nepříznivými poměry Bajkalu. Jaké je tedy toto nevlídné jezero, jež pro své bájné vzezření nazýváno od domorodců »Svatým mořem« ? Plocha jeho, rovná dvěma třetinám země České (34.179 km2), rozdělena je na 640 km délky a 30-90 km šíře ; největší měřená hloubka byla 1956 m, a ježto výška jeho hladiny nad úrovní Tichého okeanu je 68 m, je zajisté dno jezera namnoze níže než hladina mořská. Pohoří okolní sklánějí se v jezero četnými výběžky zvláštního, divukrásného vzezření. Z nich na př. skalní mys ostrma. Olchona jeví čistě profilovanou lidskou hlavu, již obraznost snadno s ostatními tvary mysu doplní na ženskou postavu. Ponuré tyto vrchy jsou zajímavy tím, že s nich, jak Tunguzi říkají, teče »imuša«, tekutina to, jež má ráz petroleje a dle některých badatelů vzniká rozkladem ptačích výkalů nahromaděných kolem jezera. Voda Bajkalu je čistá, průzračná, ovšem říčná a nikoli slaná. Zvláštností zdejší je t. zv. mořský vosk čili ›baikerit«, jenž splývá na vodě v některých zátokách a jehož užívají domorodci jako léčiva proti rheumatismu. Vím o něm jen tolik, že po suché destillaci dává 8% svítivého oleje a 61% žlutého pevného výrobku s vlastnostmi paraffinu. Klima na Bajkalu je velmi drsné, léto krátké, noci většinou studené. V čas letních bouří tvoří se vlny o výšce až dvou metrů; při klidné hladině vyplouvají ode dna spousty řas, čemuž říkají, že jezero »kvete«. Než během této a podobné četby přistane s námi loď na druhém břehu jezera po čtyřhodinné plavbě v přístavu stanice Mysovaja. Teprve ode tří let možno vlakem jeti dále do Strětěnska, t. j. na vzdálenost 1103,1 km, a bude nás celá ta cesta stát jen 59 K, což je poměrně velice málo. Stanice Mysovaja je první ze 34 stanic na celém zábajkalském oddílu dráhy, a jako taková jest i počáteční stanicí vystěhovalců do Zábajkalí. Za ní pak sjíždí vlak ode břehu jezera po trati přetínající mnoho horských toků a bere se až k další stanici Posolskaja (48 km od Mysové) prostřed hluchých, neobydlených lesních tišin. Minuvše dvě stanice dojedem Vrchněudinska; šestou stanicí za ním je »Petrovskij Zavod« nesoucí název od blízké Petrovské železné huti stojící tu již déle než sto let. Za Petrovským závodem stoupá trať kolem 8 stanic v horské krajině na Jablonovoj hřbet, jehož dosáhne ve vzdálenosti 629, 41 km od Bajkala a přestoupí jej sedlem ve výši 1037 m nad úrovní Tichého okeanu. Tím jsme dospěli nejvyššího bodu Sibiřské dráhy vůbec a od stanice Jablonovoj (643 km) náhle začneme sestupovati, Mineme řeku Ingodu za stanicí téhož jména a zjeví se nám město Čita (719 km) s 11.480 obyvateli. Za Čitou trať přestupuje stejnojmenou řeku a kolem 3 stanic vede ke stanici Kajdalo vo (838.5 km), jež je důležita tím, že před ní as hodinu cesty odbočila od Zábajkalské dráhy snad již docela hotová větev vedoucí k mandžuskému městu Chajlaru na čínském pomezí, kde se k ní připojuje Čínská horní dráha. Spojovací tato větev o délce 34o,5,km vede hornatou a stepnatou krajinou. Naše zábajkalská trať vede dále k Něrčinsku (1024 km), kteréžto město založené již roku 1654 má 6713 obyvatel. Odtud po dvou stanicích jsme ve Strětěnsku (11031 km) 435 m nad hladinou Tichého okeanu při vtoku řeky Kurengy v Šilku. Obyvatelstva kolem stanice bylo nemnoho, leč vlivem dráhy vzrostla tato osada na 8000 duší a nabyla velkého významu pro dráhy, neboť část z Vladivostoku do stanice obchod čajem a čínskými tovary vůbec. Trať z Čity až do Strětěnska vede skalistým divokým údolím řeky Ingody, pak Šilky, takže jsou patrny četné sledy po odstřelování skalních výběžků, jež se dráze stavěly v cestu. Od Strětenska je cesta již proražena široce rozlitou Šilkou, pak Amurem, jež v létě jsou splavny pro parníky až do Chabarovska a skýtají skvostnou cestu, neboť břehy mají mnoho netušených krás. Po levém břehu obou jmenovaných řek, jež pravým svým břehem tvoří přirozenou hranici Mandžuska, vede cesta až do Chabarovska, kde se již zase k vodní cestě připojuje železná dráha. My se pustíme podél řek cestou necestou. Svízelů této cesty popisovati nebudeme, neboť chceme sledovati pouze železnici, a mysleme si, že jsme se ve zdraví konečně octli v Chabarovsku urazivše po suchu i po ledě od Strětěnska 2193 km cesty. Z divoké, smutné a chladné přírody vidíme se opět v teplém náručí civilisace a kultury. Chabarovsk (vzdálený od Petrohradu 9541'5 km) je město velice úhledné a hodné podrobnější prohlídky. Snad se při tom i setkáme s naším krajanem Rehořem, jemuž nás doporučil náš milý cestovatel p. Vráz. Město má 14.971 obyv-., z nichž kolem čtyř tisíc domorodých a, což zajímavo, jen čtvrtina žen. Nepobavili bychom se tedy valně  proto raději vyhledáme blízké nádraží, vsedneme v pravé poledne, do vlaku a hneme se k jihu. ( Trať z Chabarovska do Vladivostokki, zvaná »Ussurijská<, je nejstarší částí sibiřské dráhy,postavené 1894 roku.
 Cestou podél Amuru sestoupili jsme již valně ku hladině mořské, v Chabarovsku byli jsme na 62 m, kdežto Strětěnsk, kde jsme opustili železniční trať, leží ještě 451 m nad hladinou Tichého okeanu. Asi na 530 km od Chabarovska v krajině lesnaté přestupuje dráha horský předěl ve výši 135 1/2 m a odtud náhle klesá k moři. Míjíme úhledné dřevěné strážné domky kozáků, méně úhledné kozácké vesnice se srubovými chatami a dřevěnými chodníky po stranách cest , hned vyjíždíme do lesa oživeného parní pilou, hned se brodíme močály, brzo zas přestupujeme široce vylité řeky plochých břehů a tak druhého dne ráno posnídáme ve stanici Spasskaja (526 km od Chabarovska). Odtud mění krajina svůj ráz , kdežto od Chabarovska až do Spasské nebylo viděti obdělaných polí, sídla lidská byla oasami, za nimiž život jaksi přestával, od ní jedeme krajem zalidněným hustěji, s pastvinami, luhy a, rolemi, krajem, kde se na obzoru často objeví úhledná ves vystavená po malorusku s bílými lepeničnými chaloupkami. Vlak sjíždí poslední horské, svahy a v poledne dostihne stanice Nikolského. Nikolskoje leží již v krajině velice ploché, tak ploché a rovné, že na mnohých místech kladeny koleje přímo na rostlou, únosnou půdu aniž bylo třeba výkopů či náspů a štěrkování. ,Od cíle naší cesty dělí nás již jen sedm stanic ,jaká radost!Ještě před setměním přijíždíme na břeh moře, o nějž se rozbíjí ledová tříšť; projedeme hlavní ulicí Vladivostoku a zahneme k západnímu břehu zátoky »Zlatý roh«, kde 3 m nad hladinou okeanu stojí nádraží vladivostocké, mohutná zděná budova z pískovcových kvádrů. Radostně opouštíme vlak a zastavíme se ještě, abychom pohlédli na moře. Od stanice k jihozápadu táhne se kamenné nábřeží, jež tvoří dále přístav pro námořní lodi »Vlasteneckého loďstva«. Ještě dále na západ je přístav a překladiště Čínské Východní dráhy. Od přístavu vracíme se do města Aleutskou ulicí a zapadneme v některém poevropštělém hotelu, abychom v klidu a pohodlí povečeřeli 10.950 km daleko od matičky Prahy. Město (zvané čínský Chaj-šen-vej) mající obyvatelstva na 30.000, z nichž asi třetinu Cíňanů, je vzhledné a úpravné, jak nám praví podobizna, již jsme si opatřili přes úřední zákaz ,vydaný z ohledů strategických. Avšak pozorování a popisů máme již dost a proto se budeme v odpočinku .zabývati thematy jinými. ‚Na všecko to, co jsme dosud pozorovali, hleděli jsme se 'zájmem cestovatele ; ozvaly se -nyní výčitky svědomí technikova proto honem chceme doda-tečně dohoniti, co jsme cestou opomíjeli  t. j. přihlédneme teď poněkud blíže na technickou stránku Sibiřské dráhy. Z historie stavby její povíme jen tolik, že začato v letech 1891-1892 stavbou s obou konců, postup stavby mezilehlých oddílů pak rozvržen dle místních poměrů technických a hospodářských. Tak na př. pro nesnadnost technických poměrů krajiny nahražena stavba dráhy kolem Bajkalu zatím přepravou vodní na vzdálenost 43 km v létě prámem, v zimě jednak ledokolem a jednak dle nového přání ministra Chilkova dopravou pomocí saní přes zamrzlé jezero. Teprve loni začato se stavbou dráhy po jižním břehu Bajkalu směrem přes Olchu a Tichunčik ke stanici Mysova. Stavba tato, jež prý bude žádati dvou tunelů, má být odevzdána dopravě do dvou let. Naposledy začato s oddílem poamurským, kde dosud doprava železniční nahražena paroplavbou, takže cesta ze Strě-těnska do Chabarovska (2193 km) po vodě trvá as 12 dní. Tento Amurský oddíl má být dohotoven do tří let, takže v příznivém případě celá dráha bude hotova r. 1904. Celková délka dráhy hotové bude měřiti bez odboček  Zajímavá kapitola byla by o předběžných pracích ; poznali bychom tu, jak musil ruský inženýr zápasit s přírodou, aby pořídil řádně mappy a stanovil směr dráhy, s jakými obtížemi pro bezlidnost krajin a odlehlost od světa setkávaly se umělé práce. Povážíme-li vše to, domyslíme si snadno, že celá stavba musila být prováděna přísně systematicky, aby se neztrácelo času ani peněz. Bylo tu třeba kázně, měla-li dráha být hotova za tak krátkou dobu a poměrně levně. Dle prvotních návrhů byla by stavba trvala 32 léta a stála 1824 mill. K. Ze však přistoupeno na návrh generála Aněnkova, provésti stavbu pomocí vojenských železničních pluků jako u dráhy Zákaspické, zmenšila se doba ta na 13 let a náklad o 500 mill. K.Kdybychom dobře vnikli do poměrů stavebních, shledali bychom pak zcela správným dosavadní lehký, poněkud jaksi provisorní způsob stavby ; neboť až se při nynější následkem toho trochu loudavé a řídké dopravě oživí území intelligentním obyvatelstvem, bude o mnoho snažším provedení důkladných prací na svršku železnicovém, což pak umožní čilejší a hustší dopravu než dosud. Nehledě na místní přírodní překážky, jimiž je zmrzlá půda i dlouho zamrzlé řeky, způsobovalo mnoho obtíží dělnictvo, jež bylo kromě čet přivážených z Evropy složeno většinou z domorodců málo vycvičených. Abychom si dovedli učiniti pojem o armádě lidí, již stavba dráhy přímo živila, řekneme, že v letních měsícich, kdy jsou zemní práce v Sibiři jedině možny, zaměstnáno bylo při počátku stavby na celé dráze přes 150.000 dělníků. Co do umělých staveb byla v jednotlivých oddílech stavebních veliká rozmanitost. V celém Západosibiřskéna oddílu nebylo (vyjma přechody 4 velkých řek) umělých staveb skoro ani třeba, takže na kilometr úhrnné délky připadlo jich tam 1418 km v ceně 15.624 K.; v hornatém oddílu Středosibiřském (dlouhém 1832 km) připadlo jich však již za 34.505 K. Nejnákladnější však a nejčetnější práce jsou v oddílu Kruhobajkalském (Irkutsk-Mysovaja) z příčin již popsaných. Tam páčí se náklad na umělé práce as na 27,044.410 K a náklad na práce zemní (náspy, zářezy skalní a p.) kolem 27,355.607 K, ačkoli trať tato měří pouze 312 km. Než i trať Zábajkalská (o délce 1104 km) žádala hojně zemních prací as 18.000m3 na km délky, v úhrnné ceně 49,803.496 K. Oddíl Amurský dosud nedosti propracován ; za to víme již přesně, že umělé práce na dráze Ussurijské (765 km) stály průměrně 29.686 K na km. V čem záleží tyto umělé práce netřeba snad vytýkati. Řekneme jen tolik, že dráha přetíná 17 veletoků a že je na ní přes 40 mostů v úhrnné délce 27.358 m. Z prací zemních bylo mnoho vysokých náspů chráněných podél vod kamenným záhozem neb opěrnou zdí, jichž též bylo hojně užito při četných hlubokých výkopech a zářezech skalních. Celkový náklad na zemní práce páčí se zhruba na 296,100.000 K tedy průměrem 39.250 K na km délky. Abychom dále hověli svým inženýrským choutkám ve studiu o této stránce stavby, nedovolí nám ani čas, ani netrpěliví společníci laikové. Tedy jen ještě letmo se informujeme, jaké jsou asi poměry sklonitosti v těch kterých částech dráhy. Stoupání či spády jsou dvojí ; v rovinách 7,4 m, v horských partiích až 17.4 m výšky na 1 km délky; zakřivení trati dovoleno v rovinách nejvýše poloměrem 533.3 m, v horách i 320 m. Ulevy proti drahám evropské Rusi vztahují se i na rozměry tělesa železničního. Pro jedny koleje, jichž rozchod jest 1.526 m je šířka náspu v koruně 5,02 m. Ježto hlavní podmínkou stavební byl rychlý postup, upraveno po délce celých prováděných oddílů po několika skládkách, z nichž položeny denně kolejnice na trať dlouhou průměrem 4 km. Kolejnice jsou širokopatní a poměrně lehké; vážíť 24,5 kg na m délky. (Nové kolejnice našich státních drah váží 43 kg.)

Rovněž šetřeno na pozemních stavbách sloužících železnici. Stanice a nádraží jsou stavby úhledné, ale jednoduché, ač hezčí než ty naše kasárnické. Vodárny zřízeny skoro všude na stanicích, aby se mohly vlaky zásobiti vodou; podobně s uhlím, jež skýtá tu a tam kraj kolem dráhy. Strážných domků ani zábran při přechodech cest tu není, leda ve městech a vesnicích. Nicméně nás nikterak nepřekvapí při prosté, lacino postavené stanici pořízení nákladného kostela neb pomocné, vystěhovalecké stanice. Vše to má dobře odůvodněný účel, ježto učiní ze stanice jádro, kolem něhož skupí se budoucí osada, snad i kvetoucí město. Stanice jsou od sebe dosti odlehlé, nejvíce 53 km, avšak pamatováno na vložení stanic mezilehlých.Vozidla jsou jednoduché troj, či čtyřnápravové vozy osobní a dvojnápravové nákladní. Zajímavo jest u vlaku svázání vozů provazem ne na střeše jako u nás, nýbrž po stranách. Lokomotivy jsou různých starších typů, hlavně o čtyřech nápravách. Vozidel opatřeno jen tolik, co třeba ; tak do r. 1900 bylo 2000 lokomotiv, 3000 vozů osobních a 36.000 nákladních. Nápadnou nám byla i malá rychlost, jakou jsme jeli; průměrně ujede rychlík, odpočítáme-li zastávky, 27119 km za hodinu, osobní vlak as 25 km. Tato malá rychlost je podmíněna novostí trati i lehkostí kolejnic; až bude celá dráha hotova a prozatímné slabé koleje nahraženy silnějšími, budou pojížděti po trati rychlíky i větší rychlostí 60 km za hodinu, takže pak bude trvati cesta dvakrát méně. Ale kdyby nebylo ani toho, je přece doprava drahou asi dvakráte rychlejší než dosavadní pomořská; tak lze na př. užitím Sibiřské dráhy dojeti z Londýna do Šanchaje v 17 dnech, po moři však teprve za pět neděl. Sazby osobní i za zboží jsou velmi levné: Doprava čaje z Irkutska do Moskvy bude státi málo přes 54 K za 100 kg proti dosavadním 350 K. Ovšem sazby tyto nejsou definitivní a pozmění se časem, jak to doprava ukáže. Doprava,pak je stále čilejší a čilejší. Po oddílu Západosibiřském r. 1896 dopraveno 160.000 cestujících, vystěhovalců 169.000, a zboží o váze 172.200 tun, avšak již r. 1898 bylo cestujících 379.000, vystěhovalců 195.000, zboží o váze 492.000 tun, roku 1899 pak 312.000 cestujících, ale 722.000 tun zboží. Na Střeclosibiřském oddílu doprava zboží jest as poloviční. Vzhledem k těmto, datům odhadnut pro nejbližší čas roční čistý výnos Sibiřské dráhy, na 30 1/2 mill. K, jenž se po úplném dokončení dráhy asi zdvojnásobí.. Náklad na všechny stavby, jež spojeny jsou jakkoli s účelem Sibiřské železnice, páčí se, na 1.350 mill. K. Z toho vydáno na stavbu tratí .dosucl hotových celkem 1.1541 .K. tak rozvržených, že na pevné součásti podniku (stavby zemní, umělé a nádražní, koleje a upevnění jich a p. vydáno 1.042 mill. K, ostatek na vozidla. Z celkového rozpočtěného nákladu na dráhu samu v obnose 1.331 mill. K. připadá na výdeje vyvlastňovací 4.2%, práce zemní 21.6%, na umělé stavby 22.4%, položení kolejí 5.8%, na podružné , práce 0'6% telegraf 0.5%, na stavbu cest 1.1%, stavby nádražní 5%, opatření vody 1.3%, kolejnice a jich upevnění 13.1%, vozidla 11.6%, dovoz kolejnic a vozidel 7.2% a konečně na administraci stavební 9%.Celkem pak stojí 1 km dr na 190.000 K. Ale jisté že nás již bolí hlava z číslic ; proto s radostí vsedneme na některou z lodí ve Vladivostockém neb Port-Arturském přístavu a nastoupíme po moři cestu k domovu. Přece nám však nebudou právě získaná data na škodu, neboť na parníku setkáme se dojista s nějakým »přítelíčkem, Ruska, který bude rozhodně popírati význam  Veliké sibiřské železnice. 

čtvrtek 10. května 2012

Strašidelný dům „U zlaté studně"

 V Praze I. v Karlově ul. stojí zajímavý a zvláštní dům zvaný „U zlaté studně". Tento dům podivuhodného půdorysu má do ul. Seminářské kryté pavlače na konsolách a vypouklý arkýř. Pro svou výzdobu náleží dům k nejmalebnějším v Praze. Roku 1354 měl dům v majetku nožiř Václav z Muldorfu. Zde za Rudolfa bydlil papežský nuncius Spinelli. Ke konci 18. stol. měl tu knihkupectví Diesbach. Před mnoha lety v domě strašilo, objevovaly se tam dvě bezhlavé osoby, rytíř a paní. Strašidla se zjevovala až do konce předminulého století, když byla vysvobozena. Žil, tam tehdy cukrář, který jednou pozdě v noci před svátky, ve své dílně za krámem vyráběl pěkné figurky. Vtom na krám někdo zabušil o cukrář se šel podívat, kdo u něho co hledá v tak pozdní noci. Otevřel a spatřil pána s paní, oba byli velice bledí. „Přišli jsme si něco koupit," řekli mu, a když je uvedl dále, vybrali si dvě figurky a štědře mu zaplatili,víc než žádal. Při tom mu prozradili, že oni to jsou, kteří chodívají po tomto domě strašit a on že jest určen k tomu, aby je vysvobodil. Vypravovali mu, že pocházejí ze Španělska a kdysi byli v tomto domě od lakotného hostitele zavražděni. Hostitel jim hlavy uřízl a hodil do Vltavy, těla pak pochoval ve sklepě. A od toho dne neměli v hrobě pokoje. „A jak bych vás vysvobodil?" ptal se ochotný cukrář. I pověděli mu, kolik mší svatých a kde má za ně dáti sloužit a jaké skutky milosrdné vykonat. Když jim vše slíbil, dali mu hodně peněz, které se staly základem jeho bohatství, neboť zařídil vše podle jejich přání. A od té chvíle v domě strašit přestalo. Znamenitý cukrář tu vskutku podle kronik žil r. 1815.

středa 9. května 2012

Autoškola v Paříži v roce 1901

Motorové vozy razí si čím dál, tím více cestu, jsou to jmenovité Francie a Anglie kde se dopravních těchto prostředků nejvíce  nalezá. Praktické jich upotřebení stoupá tím více, čím spíše lze jednotlivce seznámiti s pohodlím těchto vozů, s jich říditelností a konečně s jich lácí. V posledních dnech na mnoha místech uspořádané závody těchto motorových vozů ukázaly veliký pokrok v ohledu tomto učiněný v každém směru. Na vyobrazení našem spatřiti lze jízdeckou školu pro konduktéry Pařížské společnosti motorových vozů. Na cestě, kterou tento „vůz bez koně" jeti musí, rozestaveny jsou rozličné předměty, kterým moderní tento vůz musí vyhnouti. Tím nabývají konduktérové veliké zkušenosti v řízení a spravování sobě svěřených vozů.

neděle 6. května 2012

Svatba Alix a Nickyho.

 Takhle krásně popisuje Elisabeth Hereshová ve své knize Alexandra poslední carskou svatbu Alexandry a Nikolaje II.-V Petrohradě už začala zima. Ulicemi fičí ledový vítr a padá první sníh. V této kulise se Alexandra připravuje na svatbu. Smutek dvora má být na jeden den přerušen před počátkem doby půstu, v den narozenin carevny matky Marie Fjodorovny, aby se mohla konat svatba následníka trůnu. 23. listopadu 1894 podepisuje ministr zahraničí Giers, jehož Mikuláš převzal z otcova kabinetu, s hrabětem Voroncovem-Daškovem smlouvu, která upravuje se všemi povinnostmi a právy pro nevěstu sňatek nového cara Mikuláše II. s rozenou princeznou Alix Hesenskou, ted' velkokněžnou Alexandrou Fjodorovnou. Ella popisuje s podrobnou kresbou ve svém dopise královně svatební šaty, které bude mít Alexandra na sobě. Toto psaní svědomité Elly naposledy připomíná královně, že ted' navždy ztrácí svou milovanou Alicky. „Zítra bude Alickyin osud zpečetěn," shrnuje rezignovaně své city v dopise dceři, korunní princezně Friderice (Viktorii). „Mou jedinou útěchou je vědomí, jak si jsou ti oba vzájemně oddáni - ale jinak mne naplňuje starostí myšlenka na nebezpečenství a odpovědnost... - Kéž je Bůh chrání, jí se za ně budu denně modlit. V předvečer jejich svatby tu uspořádám velkou recepci." Ráno dne 14. listopadu 1894 odloží Alexandra smutek a vklouzne do bílých šatů. Jsou vyšívané stříbrem a posety diamanty. Jak odpovídá tehdejším pravi-dlům, má vlasy vyčesány tak, aby obličej na obou stranách rámovala dlouhá úzká kadeř. Jemný závoj patřil kdysi její matce. K carskému sňatku náleží i tradiční, hermelínem lemovaný těžký purpurový sametový plášť. V deset hodin, přibližně dvě hodiny před svatební ceremonií, obdrží v Zimním paláci korunovační klenoty. Je to jeden z kalných petrohradských listopadových dnů. Avšak ve městě vládne slavnostní nálada, která jako by nečekaným slunečním paprskem prozařovala melancholii chmurné doby: oficiální smutek za zesnulého cara je pro tento den zrušen a ve vzduchu se vznáší atmosféra očekávání zvláštní události: sňatku nového cara. Jedenadvacet dělostřeleckých salv zdraví v osm hodin ráno tento den. Již od nočních hodin proudili odevšad do středu města lidé, aby byli co nejblíže veškerému dění. Shromažďují se na Něvském prospektu, po němž pojede cestou do Zimního paláce mladý car s nevěstou, se svou matkou a s dalšími členy rodiny. Jiní se zase tísní před Kazariskou katedrálou, kde je očekáván svatební průvod po ceremonii v Zimním paláci. Odtud až k Palácovému náměstí je už ted' hustá tlačenice. Mnozí lidé si přinesli židle, jiní zase žebříky a z různých kusů nábytku a jiných předmětů se vytvářejí improvizované stupínky, které mají umožnit zahlédnout aspoň letmo jedinečné dění. Mezitím se podél předpokládané trasy tvoří kordon z nejrůznějších vojenských jednotek. V deset hodin dopoledne stojí ve špalíru podle celého Něvského prospektu ve vzorném pořádku pluky v modrých, rudých a zelených uniformách. Když jede Nikolaj v husarské uniformě s bratrem Michailem k Zimnímu paláci, je dav za vojenským kordonem zachvácen vinou nadšení. A jaký pohled se teprve naskytne, když se objeví jako fantastický sen bílý kočár, tažený osmi bělouši. Kromě carské koruny na kočáře a již zdáli viditelných chocholů na hlavách koní jsou pestré jen kameny, které zdobí carské erby po stranách kočáru, a rudě září zlatem vyšívané sametové přikrývky na hřbetech koní. Stejně rudá je i livrej osmi štolbů, na jejichž zádech se skví velký ruský dvouhlavý orel ve zlatě. Po obou stranách kočáru sedí s tváří obrácenou do nitra kočáru dvě pážata ve slavnostních uniformách a s bílými pery na přílbách. Nádhera a rituál pocházejí většinou z doby Kateřiny Veliké, pokud jsou ovlivněny byzantskými ceremoniemi - jako například nejvzácnější, drahokamy posázeny zlatý kočár, který byl v posledním okamžiku vyměněn za bílý slavnostní kočár. Ostatní kočáry na sobě mají kromě cenných ornamentů malby od Watteaua, Bouchera a jiných velkých umělců z doby Kateřiny. Následující kočáry velkoknížat a velkokněžen táhne jen šest koní a kočáry dvorních dam táhnou koně čtyři. Mezitím dostává Alexandra v Malachitovém Zimním paláci atributy carské nevěsty, je obklopena houfem dvorních dam. V zeleni komnaty, vykládané sibiřským malachitem, svítí bělost jejích svatebních šatů. Přes prsa dostává - a to jediné má společné s velkokněžnami - rudou stuhu Kateřinského řádu, který jí byl propůjčen u příležitosti jejích zásnub budoucím tchánem a tchyní. Je to jediný řád v Rusku, určený pro ženy. Založil ho Petr Veliký na památku své záchrany, když se se svou armádou octl na Prutu v tísni. „Za lásku a za vlast" je na něm napsáno. Pak dostane Alexandra šperky nevěsty z korunovačních klenotů. Šperky, předepsané pro tuto příležitost, se skládají výhradně z diamantů, které jsou rozesety po celých šatech. K náhrdelníku, náušnicím a dvěma náramkům patří i malá diamantová korunka pro nevěsty. Vlasy, částečně vyčesané vzhůru, částečně splývající ve volných kadeřích, jsou ozdobeny pomerančovymi květy, vypěstovanými v císařských sklenících v ruské části Polska.
 K malému nevěstinu závoji je pak připnut ještě řasnatý dlouhý závoj, který přechází v bohatou kaskádu. Těžký, hermelínem lemovaný purpurový plášť nesou čtyři pážata. Velkokněžny přicházejí ve dvorském šatu - bílém a stříbrném, s čelenkami (kokošníky), jen jejich peleríny mají různé barvy, které přesně odpovídají příslušnosti k jednotlivým větvím rodu Romanovců a jejich hodnosti. Mezitím se oficiální prostory Zimního paláce naplnily - jak se tvrdí - osmi tisíci hosty, pozvanými na svatbu. Hemží se podle stupně důstojnosti a hodnosti v příslušných sálech, k nimž patří Georgijevský sál, koncertní salon, zbrojnice a hala vojevůdců. Změť hlasů odpovídá optickému dojmu, který se tu naskytl. Je to barevné moře rudých, modrých, žlutých a bílých uniforem mezi hedvábnými a saténovými róbami, z nichž září řády a šperky. Promenují tu světští i církevní hodnostáři a starosta města po boku jiných představitelů ruských měst s těžkými řádovými řetězy. V Nikolajevském sále si vykračují důstojníci gardového pluku carevny vdovy v bílých vestách na sněhobílych uniformách a v holínkách nad kolena. Tady tasí sto husarů ve slavnostních uniformách jako na povel šavle, když se objeví jejich čestný velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Generálové a admirálové uprostřed elity carské ruské gardy ve slavnostní uniformě vypínají sebevědomě hrud' vyšperkovanou řády, neboť reprezentují moc této říše. Tady kráčí jako bytost z jiného světa metropolita a několik vyšších ctihodných duchovních pravoslavné církve s mohutnými splývavými plnovousy a zlatem vyšívanými mitrami. Jinde se zase baví více či méně plynnou franštinou vysoce dekorovaní vyslanci nejrůznějších zemí s ministry dvora a státní rady. Tu se zase při setkání zdraví dva ruští generálové - jeden z nich je Čingischán, přímý potomek muže, jehož jméno kdysi otřáslo ruskými dějinami (a nejenom jimi). Vedle nich vyvolávají pozornost exotičtí reprezentanti svých zemí, jako například představitel Siamu, vrchní rabín karaimskych Židů a metropolita z Jeruzaléma v dlouhém světle modrém hedvábném chalátu - nebo zase nejvyšší hlava mohamedánů, důstojný kmet, nepřítomně pohroužený v tichou kontemplaci uprostřed družného shonu. Náhle si razí cestu mezi všemi ministr carského dvora. Sděluje carovi, že je vše připraveno. Za několik okamžiků zazní třiapadesát dělových salv. Plni očekávání se řadí všichni přítomní do průvodu. Už je také vidět první ceremoniáře, kteří nesou carské insignie - diamantového říšského orla a korunu, obojí z ryzího zlata, následuje houf dvorních adjutantů a dam s maršálem carského dvora v zářící uniformě. S jistým odstupem přichází carevna vdova, Marie Fjodorovna, doprovázena králem dánským (svým otcem, jako nejstarším hostem mezi královskými příbuznými) - a konečně je tu i nevěsta. V zářivé bělosti, v níž se třpytí diamanty, skýtá nadzemsky pohled. Pomalu a majestátně kráčí s bledou vážnou tváří davem. Po jejím boku mladý car. Z uctivého ticha se ozve provolávání: „Bože, cara chraň!" „Ať dlouho žije náš car!" Za carem přichází dvorní ministr, hrabě Voroncov-Daškov s adjutantem a pak následují příslušníci rodiny (seřazeni podle stáří a důstojnosti): velkokněžna Marie Alexandrovna (sestra cara Alexandra a teď vévodkyně z Edinburghu a Saska-Coburgu-Gothy) po boku řeckého krále, potom řecká královna po boku velkovévody Arnošta Ludvíka Hesenského, velkovévoda Alfréd ze Saska-Coburgu-Gothy po boku princezny Alexandry, princezna Irena (Alexandřina sestra) s princem z Walesu (Albert Eduard), princ rumunský po boku velkokněžny Marie Pavlovny, princ Jindřich Prusky (švagr Alexandřin - manžel její sestry Ireny, jako zástupce císaře Viléma) po boku vel-kokněžny Elly (Alexandřiny sestry); pak následují představitelé jiných vládnoucích rodů: Dánsko, vévoda z Yorku (Alexanďřin a Nikolajův bratranec Jiří, pozdější král Jiří V.); Meklenbursko-Schwerin, princ Jiří Recký, princ Badenský, princezna Oldenburská, princ Sasko-Altenburský, ostatní velkoknížata, družičky atd. Někteří z anglických příbuzných mají ruské uniformy - uniformy ruských dragounů a uniformy jistého kyjevského pluku - zatímco vévoda z Yorku Jiří vystupuje jako kapitán britského námořnictva.
Dopis Alexandřiny sestry Elly královně Viktorii s poznámkou o svatbě a s nákresem nevěstiných svatebních šatů
 Zdaleka ne všichni hosté se vejdou do kaple, v níž se koná svatební ceremonie. Většina slyší ze sousedních místností zpěvy, které zaznívají od počátku mše. Snoubence neoddává metropolita, nýbrž dvorní duchovní. Metropoliti a arcibiskupové jsou v pravoslavné církvi stejně jako mniši duchovními, kteří žijí v celibátu, a nemohou tedy udílet jiným svátost manželskou. Na rozdíl od popa z ostatního kléru, který může být i sám ženatý. Církevní obřad je pln symbolických rituálů, které na Alexandru s jejím sklonem k mystice působí hlubokým dojmem. Na oltáři leží oba prsteny, tradičně jeden ze zlata pro ženicha a druhý ze stříbra pro nevěstu - přičemž stříbro má symbolizovat měsíc a zlato slunce: z ženicha se má na nevěstu přenášet lesk a síla. Alexandra a Nikolaj drží v ruce svíci. Doba, po kterou hoří, symbolizuje délku života jejich nositele v poměru ke druhému. Zbytek svíce zůstane u domácí ikony. Během celé ceremonie jsou nad hlavami Alexandry a Nikolaje drženy koruny. Symbolizují přání, aby Bůh korunoval uzavíraný svazek slávou a ctí. Při trojím obcházení oltáře, kdy oba následují kněze, zastupujícího Boha, který má ukázat pravou cestu - jsou dále nad nimi neseny koruny. Po dlouhých modlitbách a opakovaném vzývání, přerušovaných mocným zpěvem, podá kněz napřed ,Nikolajovi a pak Alexandře kalich, v němž je smíšeno červené víno s vodou - jako symbol, že od nynějška budou sdílet radosti i strasti... Po konverzi na pravoslavnou víru a po smutečních obřadech za zesnulého cara se Alexandra potřetí setká s pravoslavným světem své nové domoviny. A tak se ocitá od nynějška plně v jejím zajetí - více než kterákoli Ruska, jež od narození v této víře vyrůstala. Když novomanželé a svatební společnost vycházejí z paláce, propukne nepředstavitelná bouře jásotu.
Dopis Alexandřiny sestry Elly královně Viktorii s poznámkou o svatbě a s nákresem nevěstiných svatebních šatů .
Navzdory kordonu stráží se jen stěží daří proniknout až ke Kazariské katedrále a pak dále razit cestu po Něvském prospektu k Aničkovovu paláci. Když Alexandra a Nikolaj ve společném kočáře provázeném jezdci na koních vjíždějí do paláce, jsou přivítáni čestnou gardou hulánského pluku tělesné stráže. V jejich pokojích je očekává carevna vdova, podle ruské tradice s chlebem a solí. „Nepopsatelné úchvatná ceremonie," telegrafuje Alexandřina sestra Ella do Anglie, „...Naše milá Alicky vypadala kouzelně, bohoslužba byla krásná a sugestivní, byla velmi důstojná a udělala jistě ten nejlepší dojem." - „Nicky je velice šťastný muž, že má tak milou a okouzlující ženu...," píše její bratranec Jiří královně do Anglie. „...Nevěsta kráčela velice majestátně a zdála se bledá, s melancholickým a šťastným výrazem tváře...," popisuje svůj dojem plukovník Ellis. A princ z Walesu Albert Eduard hlásí jen lakonicky: „Svatba skončila ve dvě, velmi působivá, Alicky vypadala krásně, velké nadšení obyvatelstva..." U tabule den před svatbou si princ z Walesu zkoumavě prohlížel Nikolaje a prohodil: „Je úžasné, jak velice se z profilu podobáš caru Pavlovi..." Tato poznámka nebyla příliš šťastná, i když možná anglickému korunnímu princi nebylo známo, že car Pavel I. byl v roce 1801 zardoušen vlastní palácovou stráží. Nikolaj vezme poznámku dobromyslně na vědomí. Jeho sympatie k Anglii tím neutrpí újmu. Když mu pak příštího dne blahopřeje velitel jeho Preobraženského pluku tělesné gardy k sňatku „s německou princeznou", odporuje mu: „Pro mě je to anglická princezna!" Za tím se skrývá snad i carův protiněmecky postoj, který zdědil už po otci a po celý život jej zcela nepřekonal. Kvůli dvornímu smutku, přerušenému jen po dobu svatební ceremonie, se nepořádá žádný ples. Protokolu bylo v minulých dnech učiněno zadost recepcemi pro hosty ze zahraničí, pro členy státní rady a diplomatického sboru. V Aničkovově paláci očekává Nikolaje á Alexandru
tisíce blahopřejných telegramů a darů. Ještě téhož večera se oba pustí do odpovědí na některá přání a zásilky. Až pozdě do noci zůstává spousta zvědavců před palácem a provolává slávu, dokud se konečně neobjeví mladý pár u okna. Alexandra vpisuje Nikolajovi do deníku: „Od nynějška už nebude žádné odloučení. Ted' jsme konečně sjednoceni v pevně ukutém svazku pro společný život; a až tento život skončí, setkáme se opět v jiném světě a zůstaneme věčně pospolu..."A ja jen dodám,Alix ani tehdy netušila jakou krutou pravdu do deníčku napsala.

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-3.část

 Území, kterým nyní dráha vede, je pino lesů, řídko prostoupených  luhy a rolemi, většinou však pře-cházejících v neproniknutelný, panenský prales zvaný »tajga«.Stanuvše na druhém břehu řeky Obi ve zděné stanici stejného jména , zužitkujeme čtvrthodinové zastávky na to, abychom shlédli zamrzlou Ob a učinili sobě pojem, jak as vypadá spousta ledová, když se ledy hnou. Prohlédneme ještě velkou zděnou remissi na lokomotivy s malými dílnami železničnými, snad ještě i dřevěný kostelík nádražní a už honem do vozu a dále na cestu. Na prohlédnutí dvoutřídné školy pro děti železničnich zřízenců, zajímavé tím, že při ní zřízeno malé divadelní jeviště pro ochotnické hry a škola ruského zpěvu sborového, času nezbylo. Po nové trati otevřené koncem roku 1898 stoupá vlak až k řece Tomi, vyjížděje na Sokurský hřbet. Mineme tři malé stanice a dospějem ke zvýšenému břehu Tomi, již tu přetíná železný most 512 m dlouhý; třetí stanicí za řekou je Tajga  mající své jméno odtud, že leží prostřed širého lesa, na místě velmi pustém a neobydleném. Nicméně dráha přivedla s sebou četnou osadu, jež čítá na 2000 duší, většinou dělníků a zřízenců železničních. Avšak za stanicí přestává život a jedeme stále hrůzně tichým, tajemným pralesem. Ani netušíme, že zcela blízko dráhy uprostřed této mrtvé přírody těží se (hlavně při stanici Sudžence a okolo osady Lebed'anského) z jejího nitra kamenné uhlí. Vůbec není tato nevídná krajina chuda přírodními produkty. Na sever od trati při řece Alčedatu je lom na porfyr užívaný na stavbu mostových pilířů a základů stavebních, na jih pak při přítocích řeky Jaje zlatonosné »rozsypy«Za Tajgou čtvrtou stanicí je Mariinsk , město s 8300 obyv., ležící na řece Kiji. Dorazíme sem v pátek v poledne ; města však prohlédnouti nelze, neboť vlak staví jen krátko. Od Mariinska stoupáme zase celkem stejnoměrně ke stanici Ačinsku  kolem čtyř stanic a přes několik toků. Ačinsk se 6714 obyv. leží na východním břehu řeky Čulim, pravého to přítoku Obi ; na pramenech Čulimu jsou zlatonosné přesypy. Za:Ačinskem k východu béře na se krajina horský ráz a tak stoupáme k místu Minino, odkud trať náhle klesá údolím řeky Kači ke Krasnojarsku na řece Jeniseji.Stanice Krasnojarsk  je veliká zděná budova s železničnými dílnami, školou, přestěhovaleckým »punktem« a nemocnicí.
 Město Krasnojarsk, hlavní v gubernii Jenisejské (se 27.299 obyv.) leží na levém břehu Jeniseje Do města nemůžeme; předně je noc, za druhé se vlak nezdrží a za třetí neskýtá město mnoho různého od ostatních sibiřských měst, nad to pak neslyne velkou bezpečností majetku. Budeme raději přemítati o významu řeky Jeniseje, jenž se tu široce rozlévá vyprostiv se z těsného řečiště. Obr tento pramení v Mongolsku, prorývá Sajanský hřbet a až k městu Minusinsku podržuje vid horské řeky. Pak sílí přítoky, takže přijav Angaru měří již 1600 m šíře, a v dolním svém toku má již šíře 3200 až 5300 m. Celková délka řeky od pramenů až k ústí je 3307 km, úvodí pak as 2,800 000 km2 Pro paroplavbu hodí se Jenisej ve valné své části a hloubka jeho je tak značná, že námořní lodi prostřední velikosti dostanou se po něm až k městu Jenisejsku. Zatím jsme vjeli na most přes Jenisej, dlouhý celkem 9255 m, ze šesti stejných polí hlavních po 144, 23 m vzdálenosti os pilířových a dvou menších po 213 m rozpjetí. Konstrukce mostu sestrojeného dle plánů professora moskevské techniky L. D. Poskurjakova, je pro odborníka velmi zajímavá. Hlavní nosníky velkých polí jsou čistě parabolické, jich zvláštní příhradová konstrukce složena většinou z litých rour a z mřížoviny ; podélníky jsou spojité a vysoké příčníky trubovité jsou ke hlavním nosníkům pevně přinýtovány. Vzdálenost os obou hlavních nosníků (šířka mostu) je 586 m a největší výška železné konstrukce 21.3 m. Obě malá pole jsou dolnoparabolická s jízdou po vrchu.. Vozovka .mostová přizpůsobena i silniční dopravě tím, že napříč mostu položeny těsně vedle sebe dřevěné mostiny. Pilíře jsou dvojí; zděné na caissonech a železné, příhradové, na obyčejných základech. Zděné podpírají konce nosníků a mostu vůbec, dvojité železné pak středy hlavních polí. Leč vlak rychle přehrčí tento pomník lidského důmyslu a práce, a my vracíme se na lože, abychom v klidu dospali rána. Rovina za Jenisejem neskýtá mnoho zajímavého a můžeme spát až do sobotního poledne; zatím mineme několik menších stanic a dorazíme do stanice Kansk , při níž jest opět vystěhovalecká stanice, odkudž se do okolí rozptýlilo na 40.000 přistěhovalců. Blízké město stejného jména má 7504 obyvatele. Od stanice Kanska trať opět stoupá a okolí dostává opět horský ráz. Než se řádně rozhlédneme po okolních vrších, již se zase stmívá a nám nastává opět dlouhá noc. Za Kanskem přejedeme 12 stanic s podivnými jmény, až v neděli časně ráno staneme v Nižněudinské stanici , o níž zvíme v té tmě a chumelici jen tolik, že leží blízko Nižněudinska, prvního našeho města v gubernii Irkutské, což nás velice těší, neboť bychom se jednou již opravdu rádi do toho Irkutska dostali a tam si odpočali. Zatím jsme dosud u Nižněudinska ležícího na řece Udě a čítajícího na 5800 .obyv. Kdyby byl den, léto k tornu a chvíle volná, jistě bychom udělali vycházku ne do města, nýbrž po březích řeky Udy, již vroubí krásné skály podobné našim Adersbašským po případě zašli bychom si i k místu, ,kde do Udy ústí říčka Uk, tvoříc při vtoku překrásné vysoké stupňovité vodopády. Ale tak sedíme v teplém voze a dřímáme raději než bychom pozorovali vánici venku. Ubozí lidé, ubohá zvířata jež se v ní potácejí Málo za Nižněudinskem sjíždíme k Irkutsku plochou krajinou přestoupivše řeky Iju a Oku tuto mostem železným o délce 469 m. Uvodí Oky je bohato kamennouhelnými ložisky a nalezišti železité skalice. Mocné sloje výborného kamenného uhlí jsou i dále před stanicí Polovinou  a za ní opět vrstvy ohnivzdorné hlíny. Za touto stanicí již to jde vesele k Irkutsku. V neděli ve dne minuli jsme 9 stanic, v noci a v pondělí z rána přejedeme jich 11 a snídati budeme již v Irkutsku. Dříve však musíme přejeti řeku Irkut, od níž počíná tzv. Irkutsko-Bajkalská větev,jež se technicky počítá vlastně již k zabajkalskému oddílu. Nám však na tom méně záleží, a raději ve spěchu sháníme svá zavazadla, zdali se nám cestou nic neztratilo třeba přes výstražné tabulky četnického velitele, jenž ve všech vozech vlaku varuje cestujícího před nenechavými a odvrací od sebe v tom ohledu všechnu zodpovědnost. Snad budeme míti, vše v pořádku, a tak co nevidět složí nás vlak na stanici v glazkovském předměstí města Irkutska 3255.97 km od Čeljabinska, oddělené od vlastního města řekou Angarou, již přepíná však lodkový most. Stanice ani prohlížeti nebudeme, nýbrž s nevýslovnou radostí sebereme svoje ranečky a hajdy do města protáhnout své kosti v útulné, pořádné světnici. Nevděčníci jsme , ani se neohlédneme po vlaku, po voze, který nás hostinně a pohodlně přenesl přes ty širé kraje v teple a suše, nestaráme se, pojede-li vlak dále čili nic. Jen tolik vidíme, že z našeho rychlíku všechno vystupuje, i konduktéři, a všechno se hrne do města. Vlak prázdný si oddychne a hučí kamsi dále. Snad do remissí připravit se na zpáteční cestu ostatně co bychom se o to starali ! Mezi dřevěnými ploty chutě sestupujeme k městu, jež se na druhém břehu řeky nyní bílé, zamrzlé, pěkně rýsuje svými bílými, mohutnými chrámy. Město jest již na prvý pohled dosti veliké a úhledné, mnohem hezčí než všechna ostatní města sibiřská. V 12.477 domech (jen 1458 kamenných) dle sčítání z roku 1897 žije 51.434 obyvatel. Město je vůbec moderně upraveno, má též dva parky a mnoho veřejných staveb, např. 29 chrámů pro různá vyznání. Bližší prohlídku si odpustíme a raději vyhledáme doporučenou ›gastinicu-restoran« (restauraci) Jungovu s výtečnou prý kuchyní.

Před snídani ještě si dáme předložiti některý z irkutských časopisů, jichž tu vychází osm, mezi nimiž jediný denník. Tím poněkud okřejeme po té úmorné cestě, na niž po snídani ještě jaksi pohlédneme zpět, abychom z toho čerpali posilu na další cestu, neboť jsme ke svému cíli od Čeljabinska dosud neurazili ani polovici. Spočítavše si, že jsme bez přestání jeli od sobotního večera, kdy jsme v Moskvě vsedli do vlaku, a od té doby za týden byli jsme teprve kdesi za Kanskem, takže dorazivše do Irkutska v pondělí o 8. ráno, byli jsme na cestě skoro plné 204 h. Divíme se za to, že nás cesta z Moskvy celkem málo stála, totiž 172 K ve II. třídě. V hostinci se ještě informujeme, kdy jede z Irkutska vlak k jezeru Bajkalskému a kam až za tímto lze drahou dojeti, či lépe jak daleko za Bajkalem provozuje se pravidelná doprava železničná. Zvídáme, že se můžeme drahou dostat až do Strětěnska na řece Amuru, odtud po jeho březích sibiřskými saněmi do Chabarovska, z něhož vede již zase železnice k našemu cíli, ku přístavu Vladivostockému na břehu Tichého okeanu. Nelekáli nás zmíněná krušná cesta podél Amuru, můžeme se přes to, že je zima, rozhodnout pro pokračování ve své pouti. Dále se ještě dočítáme, že z Irkutska na břeh jezera Bajkalu jede vlak třikrát týdně, nejprve v pondělí o 1. hodině s půlnoci. Do té doby máme dosti času zásobiti se v Irkutsku na další cestu, jež ve va!né části bude velice obtížnou i nesčetněkrát méně pohodlnou než dosud. A tak odpočinuvše i prospavše se jak náleží, sedáme po půlnoci v Irkutské stanici opět do vlaku, tentokráte jen osobního, a v důvěře čekajíce věcí příštích dáme se unášeti k ohromnému jezeru. Minuv stanici Michalevo stane vlak v úterý o půl šesté ráno na břehu jezera ve stanici, po něm Bajkal nazvané , odkudž ještě asi 850 m vedou koleje po můstku hlouběji do jezera. U můstku zakotven již čeká plovoucí obr, veliká parní lod' »Bajkal«, ledoborcem zvaná. Přestoupíme na ni ? Nikoli ! Trpělivě vezme na svůj hřbet celý vlak I s námi, tak, že nám hnouti se ani netřeba. Ptáme se ovšem, proč že raději neobjedeme jezero, aby ušetřen byl tento zajisté nákladný způsob přepravy ? Odpověd' na snad'é : Přirodni podmínky kolem Bajkalu jsou pro stavbu dráhy tak nepříznivé, že dokud nenalezen vhodný směr, kudy by trať mohla přeraziti ty divoké vrchy i rokle, sáhnuto raději k přepravě lodní. Teprve za dvě hodiny (o '/,8 z rána) hne se náš ›Bajkal« aby si s námi brázdil cestu mohutnými krami na jezeře.pokračování

čtvrtek 3. května 2012

Láska arcivévodkyně Marie Josefy a herce Otto Tresslera

arcivévodkyně Marie Josefa
 Tento článek je věnován Marii Josefě,matce našeho posledního císaře Karla — ubohé arcivévodkyni, kterou Otta představil svým opilým kumpánům, s nimiž vnikl do její ložnice, jako „nahou arcivévodkyni". Zatímco její muž pobýval většinu času mimo dům, seděla Marie Josefa s dětmi ve vídeňském Augartenském paláci, v němž se nesourodý manželský pár usídlil. Marie Josefa se narodila 31. května 1867 v Drážďanech jako dcera krále Jiřího Saského a portugalské infantky Marie Anny. V roce 1886 byla jako teprve 19 letá  provdána za rakouského arcivévodu Ottu. Známou se stala především jako matka pozdějšího císaře Karla I., který se po smrti Františka Josefa I. v roce 1916 marně pokoušel odvrátit zánik podunajské monarchie. Manželství rozhodně nebylo šťastné a Marie Josefa nepochybně věděla o záletech svého muže. Jen tak si totiž lze vysvětlit její neobvyklý krok,vyžádala si audienci u císaře a přednesla mu velmi neobvyklou žádost. Chtěla po stařičkém monarchovi, aby jí přiznal stejná práva, jaká měl její nemilující choť Otto. Jinými slovy: chtěla od císaře, aby jí povolil milence. A František Josef I. jí ho údajně schválil. Vhodnou osobu si Marie Josefa už také vyhlédla: byl jí dvorní herec Otto Tressler. Byl vdovcem a svého času upoutal dokonce i pozornost rumunské královny, která jej několikrát pozvala na čaj. Marie Josefa teď učinila totéž a také ona byla pohledným hercem okouzlena. Otto Tressler se stal v Augartenském paláci pravidelným hostem. Přesto usilovali vehementně o to, aby jejich láska zůstala utajena. Oba si byli samozřejmě vědomi toho, že se nikdy nebudou moci vzít. Koneckonců postoupil po smrti korunního prince Rudolfa manžel Marie Josefy v pořadí následníků trůnu na druhé místo. O rozvodu tedy nemohla být řeč. Tressler byl také zoufalý, nechtěl svou lásku trvale tajit. Ve své bezradnosti se dokonce několikrát svěřil následníkovi trůnu. arcivévodovi Františkovi Ferdinandovi, který byl jeho velkým příznivcem. Nic to však nepomohlo. Tresslerův vztah k Marii Josefě musel být i nadále přísně utajován. Milencům nezbývalo než se dál spokojit s hodinami, které společně trávili v Augartenském paláci v době, kdy se arcivévoda Otto vydával na své pitky. Marie Josefa pořádala společenské večeře, k nimž byl zván i Tressler. Občas to však mezi nimi také zaskřípalo, jak přiznává sám představitel hlavní role. Nelíbilo se mu například, když po něm Maria Josefa požadovala, aby před shromážděnou společností předváděl své herecké umění. Tressler píše: „Těšil jsem se, že také jednou budu jen prostým divákem (...), když vtom se na mne arcivévodkyně obrátila s výzvou: ,Ach, udělejte nám tu radost a dejte něco k lepšímu!'. Byl jsem dokonale vyveden z míry a odpověděl jsem: ,Císařská Výsosti, nejsem na něco takového připraven!' — ,Prosím, udělejte nám přesto tu radost' ,Je mi velice líto, ale neznám nic nazpaměť' — ,Tak nám předneste něco klasického' — ,Nic neumím" A Tressler dál pokračuje: „Arcivévodkyně na mne začala znovu naléhat, až jsem nakonec vyskočil a zarecitoval Schillerovu Rukavičku. Na závěr jsem přistoupil k arcivévodkyni a zarecitoval: ,A hodil jí rukavičku do tváře' — přitom jsem vyndal kapesníček a za všeobecného veselí jsem jej hodil arcivévodkyni k nohám. Pak jsem zasyčel: ,0 Váš dík, ctěná dámo, nestojím! A v témže okamžiku ji opouští.' Měl jsem v úmyslu tento závěr balady využít i ke svému odchodu, ale vrchní hofmistr mne uchopil za paži a dovedl mne zpět k arcivévodkyni. Ta mi poděkovala a pozvala mne, abych zůstal na čaj. Pak jsme seděli u stolu a hovořili o všem možném." (Cit. podle: Stadtlaender, Habsburg Intim) Princezna svému oblíbenci odpustila, koneckonců neměli tolik času, aby jej mohli trávit hádkami. Krátké společné chvíle naplňovali jinými aktivitami. Později začal Otto Tressler arcivévodkyni poskytovat vedle tělesného potěšení také duchovní útěchu. Hanba, kterou na ni svým chováním uvaloval arcivévoda Otto, byla neúnosná. V roce 1906 její manžel konečně zemřel a Marie Josefa se stala vdovou. Nepomýšlela však na to, že by se za dvorního herce provdala. Bránilo jí v tom přebujelé vědomí stavovské nadřazenosti, které sají členové vysoké aristokracie takříkajíc s mateřským mlékem. Krátce po arcivévodově smrti se čerstvá vdova s Ottou Tresslerem naopak rozchází. Zatímco on se nedlouho poté oženil, zůstala již Marie Josefa sama a plně se věnovala výchově syna, pozdějšího císaře Karla I. Tressler ještě stačil udělat kariéru na filmovém plátně. Marie Josefa na něj nikdy nezapomněla. Až do svého konce — zemřela v roce 1944 — chodila na všechny jeho filmy a snila o šťastných hodinách strávených v jeho náruči.Zdroj-Nevěry Habsburků-Robert Seydel,net,

středa 2. května 2012

Peak District-kraj sester Bronteových a Jane Austenové

Jane Austen
 Když jsem dnes pročítal poslední číslo Lidé a Země-04-2012,zaujal mě článek Ivany Mudrové-Peak District-Kraj anglických románů,doufám že se nebude zlobit,když část jejího článku zde uvedu,pokud ano,samozřejmě ihned mažu.
Charlotte Bronte
 Nejvhodnějším východiskem k poznávání Peak Districtu „očima anglických románů' je starosvětské městečko Bakewell, ležící zhruba padesát kilometrů jihovýchodně od Manchesteru. Pyšní se přímou spojitostí s Jane Austenovou, neboť spisovatelka zde pobývala při návštěvě Derbyshire v roce 1811. A fiktivní obec Lambton, v níž se hlavní hrdinka jejího románu Pýcha a předsudek usadí během výletu do kraje, je téměř stoprocentně Bakewell. Austenová se tehdy ubytovala v hotelu Rutland Arms (z roku 1804), jenž dosud stojí na hlavním náměstí. Bydlela prý v rohovém pokoji číslo 2 v prvním patře, s výhledem na Rutland Square i Matlock Street, kde ji dodnes hostům připomíná tabulka s nápisem.Městečko ovšem v současnosti nabízí i jiné možnosti ubytování než zmíněný starý hotel. V kostele svatých a na hřbitově upoutají cenné náhrobky i starobylé saské kříže a nepřehlédnutelný je i pěkný obloukový most přes řeku Wye. A určitě musíme ochutnat originální lahůdku, jež obec proslavila již v roce 1860: takzvaný balewellský pudink! Dodnes ho vyrábí několik pekáren a traduje se, že kořeny tohoto zvláštního pamlsku sahají až do středověku. V blízkém okolí stojí za návštěvu zejména panské sídlo Haddon Hall, v němž se dokonce již třikrát točily fifmové adaptace románu Jana Eyrová od Charlotty Bronteové. Za hlavní inspiraci Pemberley — domova charismatického pana Darcyho z Pýchy a předsudku — bývá tradičně pokládán
Emilly Bronte
 Chatsworth, zámek vévodů z Devonshire, který objevíme přibližně deset kilometrů severovýchodně od Bakewellu. Ačkoli v pramenech neexistuje přímá zmínka, že ho Austenová navštívila, je velmi nepravděpodobné, že by si tuto raritu nechala ujít. Chatsworth navíc výslovně uvádí v závěru 42. kapitoly Pýchy a předsudku a románový popis zámku Pemberley odpovídá pohledu na toto úchvatné sídlo: „Byla to rozlehlá kamenná rezidence, půvabně zasazená do svahu a vzadu ohraničená pásmem lesnatých vršků; vpředu se čirá přírodní říčka rozlévala do šíře, ale zřejmě bez umělého zásahu..." Prohlídka velkolepých interiérů i nádherného parku zabere téměř celý den. Při natáčeni Pýchy a předsudku v roce 2005 byly exteriéry i interiéry vhodně využity jako románové Pemberley, a tak si můžeme představit scény ze snímku na konkrétních místech.
Anne Bronte
 Jako první z interiérů spatříme hlavní halu s černobílými dlaždicemi, ochozem, velikým lustrem a nástěnnými malbami z let 1692-1694. Vzhůru po schodišti pak vystoupíme do druhého patra, kde se nacházejí reprezentační sály (jídelna s obrazy od van Dycka, knihovna, hudební salon...), doplněné expozicí o filmech, které se na zámku natáčely. Pýchu a předsudek zde zastupuje novodobá busta Darcyho i socha Zahalené vestálky z roku 1847 od Raffaella Montiho. Tato díla ovšem správně patří do zámecké galerie soch, jež ve filmu také „hrála" a obsahuje bělostné klasicistní a neoklasicistní skulptury (Antonio Canova — Hebe, Spící Endymion; kopie lvů z Canovovy hrobky aj.). Z oken zámku se naskýtá efektní výhled na park s fontánami (Grilletova kaskáda s barokním pavilonem, Fontána mořských koní a Císařská fontána). V parku si můžeme prohlédnout umělý kanál, jeskyni a bludiště a při pohledu na jižní průčelí zámku si připomenout důvěrný rozhovor Darcyho s Elizabeth na terase. Jeden z nejhezčích přírodních záběrů Pýchy a předsudku byl pořízen v roce 2005 v lokalitě Stanage Edge: scéna, v níž Elizabeth stojí na rozeklaném skalisku a před očima má divokou, ale úchvatnou krajinu. Tato nápadná, mohutná skalní hradba, oblíbená turisty i horolezci, se tyčí uprostřed
Na túry po krajině Peak Districtu je důležitá kvalititní obuv a dobré oblečení. Anglické počasí je nevyzpytatelné...
 vřesovišť asi dvacet kilometrů severně od Chatswodhu. A tajemné místo se nepochybně promítá i v líčení skalnílto zákoutí z románu Jana lyrova (však se tu také natáčela jeho filmová podoba v roce 2006, i 2010). Cesta do skal vede Hathersage obce, v níž Charlotte strávila tři týdny v roce 1845 a společně s romantickým okolím ji z velké části inspirovala k jejímu vrcholnému románu. Pokud nemáme podrobnou mapu okolí Hathersage (což je pro túry v Anglii významná součást vybavení), k základní orientaci využijeme mapu osmikilometrové okružní Stezky Jany Eyrové (letáky mívají v informačním centru). Ale pozor, značení neodpovídá turistickým trasám v České republice, jsou to většinou jen řídce rozmístěné dřevěné směrovky s informací o vzdálenostech (v mílích, nikoli v km).
Chatsworth je tradičně pokládán za domov pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Působivý pohled na zámek od velkého vodního kanálu s Cisařskou fontánou.
 V Janě Eyrové se Hathersage nazývá Morton (jméno si Charlotte „vypůjčila" od Jamese Mortona, nájemce místní zájezdní hospody George Inn) a hlavní hrdinka sem přichází po útěku od Rochestera a marně prosí o jídlo i útočiště. Byla tu též fara „chladného kněze" Jana Křtitele Riverse (jeho živoucí předlohou byl reverend Henry Nussey, bratr spisovatelčiny přítelkyně Ellen, v jehož domě autorka v roce 1845 i bydlela) a škola, v níž Jana posléze vyučuje chudé dívky. Také odlehlý, ale útulný dům Na Blatech (Moor House), kde žili sourozenci Riversovi, existuje — a dokonce se mu i dost podobně říká: Moorseats. Toto stavení z druhé poloviny 17. století stojí o samotě severovýchodně od Hathersage.
Severozápadně od Moorseats se za le-síkem skrývá tajupiné sídlo North Lees Hall — předobraz Thornfieldu z Jany Eyrové. Hlavní hrdinka sice přijíždí po dlouhé cestě až za trny, ale pokud se sem vypravíme v temném deštivém odpoledni, bude dojem téměř totožný: „Octli jsme se před domem s dlouhým průčelím; v jednom arkýřovém okně
Schodiště v Chatsworthu
 zá záclonou blikala hořící svíčka, ale vše ostatní bylo v temnotách..." O tom, že spisovatelka North Lees Hall skutečně kdysi navštívila, svědčí i popis skříně s obrazy apoštolů v 10. kapitole Jany Eyrové (nyní v muzeu Bronteových v Haworthu), jež původně náležela k vybavení sídla. A ještě mnohem zajímavější je strašidelná místní historka, podle níž jedna z majitelek — lady Agnes Ashurstová — zešílela, byla internována v podkroví a pak zemřela při požáru! Věžovité stavení bylo zbudováno kolem roku 1590 pro Williama Jessopa podle projektu alžbětinského architekta R. Smythsona, ale slavnějšími držite-li byli příslušníci rodu Eyre (v letech 1750-1882). Objekt však chátral a koncem 19. století zůstal opuštěn. O opravy se postaral až v roce 1962 tehdejší majitel sir Hugh Beech a budova poté sloužila jako penzion. V roce 1971 North Lees Hall získalo Společenství parku Peak District a v osmdesátých letech 20. století Vivat Trust, jenž ho pronajímá. Ve výčtu pozoruhodných míst Peak Districtu nesmíme vynechat panské
Tajemné sídlo šílené dámy-North Lees Hall — předobraz Thornfieldu z Jany Eyrové.
stavení Brookfield Manor, jehož vysoké komíny spatříme cestou mezi North Lees Hall a Hathersage. V románu v něm bydlí krásná Rosamonda Oliverová společně s otcem, bohatým majitelem továrny na jehly (mimochodem: jehly a špendlíky se tu skutečně vyráběly, od 18. století až do roku 1857). A omšelý kamenný milník Mosear Cross (Humblestone Cross), zachovaný asi pět kilometrů severně od Hathersage poblíž Moscar Cross Farm, s největší pravděpodobností sloužil za vzor románovému rozcestníku Whitcross, u něhož Jana Eyrová vystoupila po dlouhé jízdě z kočáru a zahájila svou bludnou pouť krajem.

úterý 1. května 2012

O velké Sibiřské železnici-putování v roce 1907-2.část

 (Pokračování.) Ovšem že všechny právě sebrané údaje vztahují se ke krajům Sibiře   ležícím v mírném ještě pásmu. Že pak na sever od polarniho kruhu jsou poměry mnohem různější od poměrů právě popsaných, nebude třeba zvláště podotýkati. Nás však poměry ty méně již zajímají. Více touhy máme seznati, jaké jest obyvatelstvo Sibiře. Sibiř je země velice málo zalidněná. Původního obyvatelstva je dle posledního úředního sčítání 1,630.000; čtyřikrát více jest obyvatelstva přistěhovalého bud' nuceně (z trestu) neb dobrovolně, takže celkem má Sibiř dle sčítání z roku 1897 (ostrov Sachalin v to počítaje) 7,091.240 duší. Průměrná lidnatost je tedy 0.57 obyvatele na 1 km2. (V Čechách, kde je nyní 121 duší na 1 km2, bylo by při stejném zalidnění se Sibiři místo 6,318.280 pouze 30.000 obyvatel.) Zajímavý je poměr žen k mužům, průměrně jako 933: 100, jenž má příčinu v přistěhovalcích, hlavně pohlaví mužského. V čelných městech, je poměr ten pro ženy ještě výhodnější ; v Tomsku připadá 76.8 ženy, ve Vladivostoku dokonce jen 15,6 ženy na 100 mužů. Kolik žen tam zůstává »na ocet«, statistika nepraví, ale zdá se, že žádná. Obvyklejší poměr zachován ovšem u původních obyvatel Sibiře, kteří náležejí plemeni žlutému (mongolskému) a sice skupině jeho zvané národy uralsko-aitajskými; hlavními jich representanty jsou čeledi turskotatarská, finská a vlastní mongolská. Prvá je nejčetnější, čítajíc asi 11,4 millionu duší. Představiteli jeho jsou Kirgizi počtem přes milion , mohamedánští to kočovníci a pastýři stád v jižnějších krajích západní a střední Sibiře, a Jakutové, obývající soujmennou oblast, šamanští to lovci a pastýři. K čeledi finské čítají se Mogulové (příbuzní Maďarů), obývající severní kraje Tobolské gubernie v počtu as 7000 duší; silnějším počtem jsou Osťaci (30.000 duší), rovněž šamané, živicí se chovem sobů. Třetí čeleď čítá as 230.000 duší a náleží k ní Telentové v Altajských horách, Burjati v Zabajkalsku, Mandžurci v Amurské oblasti, Samojedi po celém severu roztroušení, Tunguzi, rozptýlení po celé východní Sibiři a Giljaci po březích Ochotského moře. Nejčetnější z kočovníků jsou Tunguzové, z části již pravoslavní. Usedlejší jsou Burjati  a Mandžurci, kteří se živí zemědělstvím neb chovem stád. Tito i oni jsou buddhisty a v mnohém se shodují s Číňany.Kromě těchto domorodců tvoří vlastní sílu obyvatelstva Sibiře — jak již řečeno — přistěhovalci. Vypovídáním zalidňuje se Sibiř znatelně teprv od roku 1830, od kdy se musí ročně až 20.000 lidí usaditi v Sibiři z trestu. Ale toto nucené zalidňování nemá, jak se ukázalo, velkého významu, ježto velký počet těchto vypovězenců rok co rok umírá, a nad to jsou to lidé příliš zdemoralisovaní, než aby mohli být základem nějakého zdatného obyvatelsva. Proto podporuje ruská vláda se všech sil dobrovolné stěhování do Sibiře nejen chudiny ale i intelligence. Zákonem z let devadesátých dáno každému přistěhovalci právo užívati přes 16 ha plodné půdy na každou hlavu mužskou, z čehož po třech letech platí se daň, velmi malá, as 64 h z hektaru. V Sibiřské dráze najde vláda znamenitou pomoc pro brzké zalidnění prázdných končin Sibiře lidem rolnickým z těch krajů evropské Rusi, jež se začínají přelidňovati. Nynější přistěhovalci jsou lidé mírumilovní, kteří se všemožně snaží utvořiti si ze Sibiře domovinu. Je sice pravda, že sibiřští Rusové zůstávají věrni ruskému duchu, ale nicméně řevní velice na Rusy evropské, jež neradi vidí se stěhovati sem, a nesouhlasí na mnoze s kulturními snahami ruské vlády — zkrátka, chtějí mít Sibiř jen pro sebe. Je to přirozený pud u lidí menšího vzdělání, jež je podmíněno jednak nedostatkem škol, jednak řídkou návštěvou školy, do níž chodí jen asi 2%, dětí školou povinných. V celé Sibiři je celkem 12 škol středních a jediná universita v Tomsku. Hajiteli a strážci ruského ducha jsou sibiřští kozáci (88.000 mužů) tvořící řetěz po hranicích a v malých posádkách roztroušení po vnitru.
 Ztrávivše neděli i pondělek touto četbou, jíž připraveni budeme nyní lépe těžiti ze své cesty, dorazíme v úterý dopoledne na stanici Čeljabinsk, východný to bod Velké Sibiřské dráhy, ležící ještě na území evropské Rusi 2000 km daleko od Moskvy, kde připojuje se ku hlavní trati odbočka Permsko-Tumenská zdélí 2416 km, zprostředkující přepravu zboží k severním vodním cestám východní Rusi. Odtud již budeme se zájmem sledovati průběh drahy. Všimneme si krajin, jimiž Sibiřská dráha vede, jich osobitých zvláštností i toho všeho, co je oživuje. Vítaným nám tu bude vyhlídkový vůz vzadu rychlíku zvlášť upravený. Sjíždíme právě po východním úbočí Uralu, jehož hřbet jsme byli překročili mnohými oklikami v noci na úterek. Od města Čeljabinska směřuje trať přímo na východ ke hranici mezi evropskou a asijskou Rusí, klesajíc rychle do nižiny sibiřské, jež se beze znatelnějších nerovnosti povrchu prostírá až po řeku Ob.Pozdě večer mine vlak hranici, na níž vztýčena tabulka s nápisem »Evropa-Asie«, a supá k prvé stanici na sibiřské půdě, Kurganu (2571 km), jehož dostihne asi v půlnoci. Stanice, přízemní zděná to budova, leží asi čtvrt hodiny od stejnojmenného města v ploché, nezajímavé krajině. Je známo, že v místě nynějšího města s 10.579 obyvateli stával druhdy veliký kurgan, pohřební to mohyla průměru 51 m a výšky 8 m. O vzniku města koluji zajímavé pověsti. Řeka Tobol, na níž Kurgan leží, splavna je pro lodi toliko v dolním svém toku, takže nemá valného obchodního významu. Řeku tuto překročí trať nedaleko za Kurganem po železném mostě délky 427 m. Za Tobolem směřuje trať poněkud k jihovýchodu, vyhýbajíc se tu a tam jezerům s mineralnými vodami a močálům, jichž hladina se nevysvětlitelně občas zvedá nebo snižuje: Minuvše v noci pět menších stanic překročíme ve středu ráno řeku Išim po mostě dlouhém 213 m, jenž se stává ze dvou stejných hornoparabolických konstrukcí a na břehy se převádí dvěma menšími poli dolnoparabolickými po 2134m rozpjetí. Za Išimem hned následuje stanice Petropavlovsk , město to s 20.000 obyv., jež se valně liší od ostatních měst na sibiřské dráze svým rázem poloasijským. Z domů jsou kamenné hlavně sklady zboží a obchodní závody upravené namnoze na způsob bazarů. Z obchodního tohoto střediska vychází dvě obchodní cesty pro karavany z Turkestanu , jedna do Buchary (přímá vzdálenost 1650 km), druhá, kratší do Akmolinska. Za Petropavlovskem vjíždíme do kirgizské stepi. Minuvše několik stanic nižšího řádu přejedeme k večeru řeku Irtyš jež je tu široká as 747 m po mostě o rozpjetí 640 m; most tento má 6 stejných polí po 106,7 m kromě dvou menších nábřežních. Pilíře na caissonech vyvedeny jsou z čeljabinské žuly na cement. Za mostem leží stanice Omsk, z níž odbočuje zváštní větev 5 km dlouhá do města Omska s 50.768 obyvateli a 3605 domy, z nichž pouze 81 kamenných. Sedm předměstí rozložených kolem zbytků staré pevnosti má svými primitivními ulicemi s dřevěnými chodníky a výstavbou dřevěných domků celkový ráz velikých kozáckých stanic (vesnic), tak jak jsou roztroušeny po celé Sibiři. Ze škol by nás tu zajímalo gymnasium mužské i ženské, učitelský ústav, vojenské ústavy a pod. Než těch 18 minut, po které se vlak v Omsku zdrží, stačí nám nejvýš ještě na prohlédnutí staničné budovy zděné, vyvedené pěkně v ruském slohu a přilehlých železničních strojíren a příbytků pro personal. Poblíže stanice je též vystěhovalecký »punkt« s baráky pro 1500 osob, kde v době hlavního ruchu vystěhovaleckého do Újezdu Omského a Akmolinského nachází přístřeší, rady a pomoci průměrem 3500 lidí. Ostatně má stanice Omsk podobný význam pro obchod kirgizské stepi jako Petropavlovsk, ležíc též na průseku dráhy železné a vodní. Irtyš totiž, jsa hlavním levým přítokem řeky Omu a dosti splavným, je důležitým článkem v síti vodních cest západosibiřských. Z Omska vine se dráha podél řeky Obu, jejíž tichá hladina zšíří od 4386 m nese vory dříví z okolních lesů. Vlak minuv menší stanice zastaví s námi ve čtvrtek ráno ve stanici jménem Kainsk  položené v rovině mezinočály, jež vroubí březové háje.
 Více než 13 km od stanice leží malé město prostřed úrodné Barabinské stepi, nížiny vlastně, pouze 96 m nad hladinou moře. Důležitější nežli město je stanice sama, jejíž okruh »působnosti« kromě zmíněného městečka s 6000 obyv. zabírá ještě 17 obcí se zemědělským obyvatelstvem v počtu 8000 duší. Za Kainskem vedena je dráha dolinou říčky Kainky směrem skoro východním až k veletoku Obi, jehož dostihne na 1416.7 km za Krivoščekovem . Stanice tato slouží hlavně městu Kolyvani ležícímu na sever od dráhy, a je pro obchod velmi důležita. R. 1898 na př. bylo z ní vypraveno 139.017 q obilných produktů do západních tržišť, až i do Petrohradu. Brzo za stanicí přepraví nás vlak přes široce rozlitou Ob po smělém mostě železném. Škoda, že z něho v nastalé již tmě ničeho nevidět! Spokojujeme se tím, čeho jsme se dočetli o něm i o veletoku. Celkové rozpjetí mostu je 795 m; jednotlivá pole jsou různého rozpjetí : pole I. a VII. 96.68 m, pole II., IV. a VI. po 114.10 m a pole III. a V. po 113 m. Pole tato přepíná konstrukce systému krakorcového.Tři pole o délce po 148 m na pilířích pevně uložená nesou svými přečnívajícími konci ostatní čtyři volná pole. Kromě pravého pobřežního pilíře založeny všechny ostatní pilíře pneumaticky až na žulové dno řeky, a to do hloubky 71.14 m pod hladinou nízké vody ; nejnižší bod železné konstrukce položen 17.53 m nad normálem čili 9.42 m nad nejvyšší vodou. Železo všech mostních konstrukcí pochází z Votkinského závodu na hřbetě Uralském a zpracování, montáž mostu, návrh jeho — vše to je prací ruských hlav a rukou a slouží ke cti bratrskému národu. Podivem i radostí nás naplňuje provedení této smělé stavby za okolností, o jichž nesnadnosti my tu nemáme ani zdání a myšlenky ty nás brzy uspí ve sladký spánek. Mezitím co snad sníme o stycích českoruskych, hučí za námi Ob, tato duše (jak ji Samojedi zovou) západní Sibiře. Pramení z ledovců altajského obra, hory Muchy a směrem celkem severním teče k ledovému moři do něhož se otvírá její deltovité ústí, »Ob,kaja guba«. Rozvinutá délka Obi je na 5200 km, z nichž 3415 km je splavno. Šířka její mocnými přítoky rychle roste. Při ústí Irtyše obnáší už 3200m, tedy skoro desetkrát více, než Vltava u Nár. divadla v Praze a četné ostrůvky zvětšují velice šířku veletoku 32-42 km, hloubka vody je 4-43 m. Rozsáhlost úvodí Obi jež objímá plochu 3,000,000 km2, i to, že přítoky svými zasahá vodní oblast Obi na pomezí Evropy i Asie, činí Ob veledůležitou tepnou životní pro západní Sibiř. Ob s přítoky svými poskytuje totiž 16.000 km splavných cest, jichž význam při nedostatku jiného vhodnějšího spojení je na snadě, zvláště uvážíme-li ještě, že poříčí jeho spojeno s poříčím druhého tekoucího obra Jeniseje umělým průplavem , spojujícím pravý přítok Obi řeku Ket a levý přítok Jeniseje Kas, čímž docíleno spojení vodní cestou z Tumeně až do Irkutska. . Přepraveni na východní břeh Obi. stanuli jsme na konci prvého z pěti administrativních oddílů Sibiřské železné dráhy, na konci oddílu západosibiřského, jehož délka od Čeljabinska měří 1417.494 km. Všech stanic v něm je (bez Čeljabinska), 35, od sebe průměrem 40km vzdálených ; u nás je na tuto vzdálenost na dráze 6-8 stanic i více.
Oddíl, do něhož právě vjíždíme, nazván středosibiřským a sahá až k západnímu břehu jezera Bajkalského, maje úhrnné délky 1906'190 km, rozdělené mezi 79 stanic a zastávek, tak že zde jedna od druhé je vzdálena  průměrně 24 1/2 km. směr trati v tomto oddílu dán místními, v celku však se shýbá jihovýchodu ,trat v celém oddílu stále stoupá a klikatí se kolem výběžků pohoří.(Pokračování.)