Území, kterým nyní dráha vede, je pino lesů, řídko prostoupených luhy a rolemi, většinou však pře-cházejících v neproniknutelný, panenský prales zvaný »tajga«.Stanuvše na druhém břehu řeky Obi ve zděné stanici stejného jména , zužitkujeme čtvrthodinové zastávky na to, abychom shlédli zamrzlou Ob a učinili sobě pojem, jak as vypadá spousta ledová, když se ledy hnou. Prohlédneme ještě velkou zděnou remissi na lokomotivy s malými dílnami železničnými, snad ještě i dřevěný kostelík nádražní a už honem do vozu a dále na cestu. Na prohlédnutí dvoutřídné školy pro děti železničnich zřízenců, zajímavé tím, že při ní zřízeno malé divadelní jeviště pro ochotnické hry a škola ruského zpěvu sborového, času nezbylo. Po nové trati otevřené koncem roku 1898 stoupá vlak až k řece Tomi, vyjížděje na Sokurský hřbet. Mineme tři malé stanice a dospějem ke zvýšenému břehu Tomi, již tu přetíná železný most 512 m dlouhý; třetí stanicí za řekou je Tajga mající své jméno odtud, že leží prostřed širého lesa, na místě velmi pustém a neobydleném. Nicméně dráha přivedla s sebou četnou osadu, jež čítá na 2000 duší, většinou dělníků a zřízenců železničních. Avšak za stanicí přestává život a jedeme stále hrůzně tichým, tajemným pralesem. Ani netušíme, že zcela blízko dráhy uprostřed této mrtvé přírody těží se (hlavně při stanici Sudžence a okolo osady Lebed'anského) z jejího nitra kamenné uhlí. Vůbec není tato nevídná krajina chuda přírodními produkty. Na sever od trati při řece Alčedatu je lom na porfyr užívaný na stavbu mostových pilířů a základů stavebních, na jih pak při přítocích řeky Jaje zlatonosné »rozsypy«Za Tajgou čtvrtou stanicí je Mariinsk , město s 8300 obyv., ležící na řece Kiji. Dorazíme sem v pátek v poledne ; města však prohlédnouti nelze, neboť vlak staví jen krátko. Od Mariinska stoupáme zase celkem stejnoměrně ke stanici Ačinsku kolem čtyř stanic a přes několik toků. Ačinsk se 6714 obyv. leží na východním břehu řeky Čulim, pravého to přítoku Obi ; na pramenech Čulimu jsou zlatonosné přesypy. Za:Ačinskem k východu béře na se krajina horský ráz a tak stoupáme k místu Minino, odkud trať náhle klesá údolím řeky Kači ke Krasnojarsku na řece Jeniseji.Stanice Krasnojarsk je veliká zděná budova s železničnými dílnami, školou, přestěhovaleckým »punktem« a nemocnicí.
Město Krasnojarsk, hlavní v gubernii Jenisejské (se 27.299 obyv.) leží na levém břehu Jeniseje Do města nemůžeme; předně je noc, za druhé se vlak nezdrží a za třetí neskýtá město mnoho různého od ostatních sibiřských měst, nad to pak neslyne velkou bezpečností majetku. Budeme raději přemítati o významu řeky Jeniseje, jenž se tu široce rozlévá vyprostiv se z těsného řečiště. Obr tento pramení v Mongolsku, prorývá Sajanský hřbet a až k městu Minusinsku podržuje vid horské řeky. Pak sílí přítoky, takže přijav Angaru měří již 1600 m šíře, a v dolním svém toku má již šíře 3200 až 5300 m. Celková délka řeky od pramenů až k ústí je 3307 km, úvodí pak as 2,800 000 km2 Pro paroplavbu hodí se Jenisej ve valné své části a hloubka jeho je tak značná, že námořní lodi prostřední velikosti dostanou se po něm až k městu Jenisejsku. Zatím jsme vjeli na most přes Jenisej, dlouhý celkem 9255 m, ze šesti stejných polí hlavních po 144, 23 m vzdálenosti os pilířových a dvou menších po 213 m rozpjetí. Konstrukce mostu sestrojeného dle plánů professora moskevské techniky L. D. Poskurjakova, je pro odborníka velmi zajímavá. Hlavní nosníky velkých polí jsou čistě parabolické, jich zvláštní příhradová konstrukce složena většinou z litých rour a z mřížoviny ; podélníky jsou spojité a vysoké příčníky trubovité jsou ke hlavním nosníkům pevně přinýtovány. Vzdálenost os obou hlavních nosníků (šířka mostu) je 586 m a největší výška železné konstrukce 21.3 m. Obě malá pole jsou dolnoparabolická s jízdou po vrchu.. Vozovka .mostová přizpůsobena i silniční dopravě tím, že napříč mostu položeny těsně vedle sebe dřevěné mostiny. Pilíře jsou dvojí; zděné na caissonech a železné, příhradové, na obyčejných základech. Zděné podpírají konce nosníků a mostu vůbec, dvojité železné pak středy hlavních polí. Leč vlak rychle přehrčí tento pomník lidského důmyslu a práce, a my vracíme se na lože, abychom v klidu dospali rána. Rovina za Jenisejem neskýtá mnoho zajímavého a můžeme spát až do sobotního poledne; zatím mineme několik menších stanic a dorazíme do stanice Kansk , při níž jest opět vystěhovalecká stanice, odkudž se do okolí rozptýlilo na 40.000 přistěhovalců. Blízké město stejného jména má 7504 obyvatele. Od stanice Kanska trať opět stoupá a okolí dostává opět horský ráz. Než se řádně rozhlédneme po okolních vrších, již se zase stmívá a nám nastává opět dlouhá noc. Za Kanskem přejedeme 12 stanic s podivnými jmény, až v neděli časně ráno staneme v Nižněudinské stanici , o níž zvíme v té tmě a chumelici jen tolik, že leží blízko Nižněudinska, prvního našeho města v gubernii Irkutské, což nás velice těší, neboť bychom se jednou již opravdu rádi do toho Irkutska dostali a tam si odpočali. Zatím jsme dosud u Nižněudinska ležícího na řece Udě a čítajícího na 5800 .obyv. Kdyby byl den, léto k tornu a chvíle volná, jistě bychom udělali vycházku ne do města, nýbrž po březích řeky Udy, již vroubí krásné skály podobné našim Adersbašským po případě zašli bychom si i k místu, ,kde do Udy ústí říčka Uk, tvoříc při vtoku překrásné vysoké stupňovité vodopády. Ale tak sedíme v teplém voze a dřímáme raději než bychom pozorovali vánici venku. Ubozí lidé, ubohá zvířata jež se v ní potácejí Málo za Nižněudinskem sjíždíme k Irkutsku plochou krajinou přestoupivše řeky Iju a Oku tuto mostem železným o délce 469 m. Uvodí Oky je bohato kamennouhelnými ložisky a nalezišti železité skalice. Mocné sloje výborného kamenného uhlí jsou i dále před stanicí Polovinou a za ní opět vrstvy ohnivzdorné hlíny. Za touto stanicí již to jde vesele k Irkutsku. V neděli ve dne minuli jsme 9 stanic, v noci a v pondělí z rána přejedeme jich 11 a snídati budeme již v Irkutsku. Dříve však musíme přejeti řeku Irkut, od níž počíná tzv. Irkutsko-Bajkalská větev,jež se technicky počítá vlastně již k zabajkalskému oddílu. Nám však na tom méně záleží, a raději ve spěchu sháníme svá zavazadla, zdali se nám cestou nic neztratilo třeba přes výstražné tabulky četnického velitele, jenž ve všech vozech vlaku varuje cestujícího před nenechavými a odvrací od sebe v tom ohledu všechnu zodpovědnost. Snad budeme míti, vše v pořádku, a tak co nevidět složí nás vlak na stanici v glazkovském předměstí města Irkutska 3255.97 km od Čeljabinska, oddělené od vlastního města řekou Angarou, již přepíná však lodkový most. Stanice ani prohlížeti nebudeme, nýbrž s nevýslovnou radostí sebereme svoje ranečky a hajdy do města protáhnout své kosti v útulné, pořádné světnici. Nevděčníci jsme , ani se neohlédneme po vlaku, po voze, který nás hostinně a pohodlně přenesl přes ty širé kraje v teple a suše, nestaráme se, pojede-li vlak dále čili nic. Jen tolik vidíme, že z našeho rychlíku všechno vystupuje, i konduktéři, a všechno se hrne do města. Vlak prázdný si oddychne a hučí kamsi dále. Snad do remissí připravit se na zpáteční cestu ostatně co bychom se o to starali ! Mezi dřevěnými ploty chutě sestupujeme k městu, jež se na druhém břehu řeky nyní bílé, zamrzlé, pěkně rýsuje svými bílými, mohutnými chrámy. Město jest již na prvý pohled dosti veliké a úhledné, mnohem hezčí než všechna ostatní města sibiřská. V 12.477 domech (jen 1458 kamenných) dle sčítání z roku 1897 žije 51.434 obyvatel. Město je vůbec moderně upraveno, má též dva parky a mnoho veřejných staveb, např. 29 chrámů pro různá vyznání. Bližší prohlídku si odpustíme a raději vyhledáme doporučenou ›gastinicu-restoran« (restauraci) Jungovu s výtečnou prý kuchyní.
Před snídani ještě si dáme předložiti některý z irkutských časopisů, jichž tu vychází osm, mezi nimiž jediný denník. Tím poněkud okřejeme po té úmorné cestě, na niž po snídani ještě jaksi pohlédneme zpět, abychom z toho čerpali posilu na další cestu, neboť jsme ke svému cíli od Čeljabinska dosud neurazili ani polovici. Spočítavše si, že jsme bez přestání jeli od sobotního večera, kdy jsme v Moskvě vsedli do vlaku, a od té doby za týden byli jsme teprve kdesi za Kanskem, takže dorazivše do Irkutska v pondělí o 8. ráno, byli jsme na cestě skoro plné 204 h. Divíme se za to, že nás cesta z Moskvy celkem málo stála, totiž 172 K ve II. třídě. V hostinci se ještě informujeme, kdy jede z Irkutska vlak k jezeru Bajkalskému a kam až za tímto lze drahou dojeti, či lépe jak daleko za Bajkalem provozuje se pravidelná doprava železničná. Zvídáme, že se můžeme drahou dostat až do Strětěnska na řece Amuru, odtud po jeho březích sibiřskými saněmi do Chabarovska, z něhož vede již zase železnice k našemu cíli, ku přístavu Vladivostockému na břehu Tichého okeanu. Nelekáli nás zmíněná krušná cesta podél Amuru, můžeme se přes to, že je zima, rozhodnout pro pokračování ve své pouti. Dále se ještě dočítáme, že z Irkutska na břeh jezera Bajkalu jede vlak třikrát týdně, nejprve v pondělí o 1. hodině s půlnoci. Do té doby máme dosti času zásobiti se v Irkutsku na další cestu, jež ve va!né části bude velice obtížnou i nesčetněkrát méně pohodlnou než dosud. A tak odpočinuvše i prospavše se jak náleží, sedáme po půlnoci v Irkutské stanici opět do vlaku, tentokráte jen osobního, a v důvěře čekajíce věcí příštích dáme se unášeti k ohromnému jezeru. Minuv stanici Michalevo stane vlak v úterý o půl šesté ráno na břehu jezera ve stanici, po něm Bajkal nazvané , odkudž ještě asi 850 m vedou koleje po můstku hlouběji do jezera. U můstku zakotven již čeká plovoucí obr, veliká parní lod' »Bajkal«, ledoborcem zvaná. Přestoupíme na ni ? Nikoli ! Trpělivě vezme na svůj hřbet celý vlak I s námi, tak, že nám hnouti se ani netřeba. Ptáme se ovšem, proč že raději neobjedeme jezero, aby ušetřen byl tento zajisté nákladný způsob přepravy ? Odpověd' na snad'é : Přirodni podmínky kolem Bajkalu jsou pro stavbu dráhy tak nepříznivé, že dokud nenalezen vhodný směr, kudy by trať mohla přeraziti ty divoké vrchy i rokle, sáhnuto raději k přepravě lodní. Teprve za dvě hodiny (o '/,8 z rána) hne se náš ›Bajkal« aby si s námi brázdil cestu mohutnými krami na jezeře.pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat