Benátská krajka-bělostná symfonie.

 JAKO se liší umění od přírody, tak se lišila., v dávných dobách, krajka od výšivky a počala vést svůj vlastní život. Snad vznikly krajky pod vlivem tepaných prací, snad pod vlivem mramorového prolamování na kostelích. Krajky odloučily své úponky od sukna, na němž po staletí pevně lpěly jako na své živné půdě. Úponkovitost krajek visela ve . vzduchu, dobyla si své osobité lehkosti a první krajky byly právem nazývány „vyšívaným vzduchem". Krajky vznikly v Benátkách. Vznikly proto, že rafinované umění chtělo  nabýt vyjadřovací formy, jež pro vysokou cenu a namáhavou práci byla vyhrazena vznešenému panstvu. Že tomu tak bylo, dosvědčují Pietro Aretino a obrazy Carpaciovy, obrazy Giovani Belliniho a Cimy da Cenegliano.
Vysokou vinou vzdul se obchod krajkami a přinesl změnu vkusu do všech. zemí. Za korunovace Richarda III., roku 1483 — letopočet musil být konečně uveden — objevily se benátské krajky na anglickém dvoře a v následujících stoletím položili dva kupci z Benátek, které Jindřich III. povolal do země, své drahocenné stůčky zboží k nohám Anny Boleynové, jež jen nedlouho byla královnou. Francis Bacon zaznamenává ve svých spisech, jak rády se dámy za královny Alžběty zdobily krajkami. Poznamenal  také, že nejhledanější byly krajky, jež pocházely z Italie. Šatna královnina, jejíž stav. byl při smrti vladařky sepsán, obsahovala tři tisíce šatů, jež byly přepiněny benátskými krajkami, jakož i ohromné množství jiných souprav, pošitých drahocennými ozdobami.Kateřina Medicejska zdobila se první krajkami ve Francii. Ale. v této zemi nebyly krajky ani. tak znamením elegance, jako spíše znamením ušlechtilosti, na níž prostý lid nemohl míti podíl., Kateřinin syn Jindřich III., který v šatech své matky vyhledával pro sebe a pro své oblíbence motivy pro výstřední a zženštilé oblékání tehdejší doby, cestoval do Benátek a vyházel tam.neslýchané, sumy za všeliké krajky. A poněvadž nedůvěřoval obratnosti svých sluhů, sám vzal žehličku a žehlil si osobně své nádherné a zároveň choulostivé krajkové obleky. Jindřich IV. nesmírně rád viděl, když se krása půvabné Gabriely d'Estrée nořila z moře krajek. Tenkrát se rozšířila móda krajek po celé zemi. Bohaté kurtisány i bohaté dámy převzaly ji od králů i. královen a ani kavalíři, kteří mnoho utráceli a pro své zábavy často upadali do velikých dluhů, nedovedli si odříci vzácných krajek, za něž . mnohdy obětovali poslední peníze. Dvě stě padesát uherských zlaťáků zaplatil posel Ludvíka XIV., vyslaný do Benátek, aby tam pro korunovaci svého pána objednal krajkový límec, a to nikoliv z jemných. lněných vláken, nýbrž z bílých vlasů; a ač ta práce hraničila tehdy téměř se zázrakem, naplňuje. nás, pouhé pomyšlení na to jistým odporem.Ženy dožů,ženy Malipierova, Doudalova, Coutariniova a Grimaniova dbaly velmi svých ozdob a elegance. Bděly nad uměním krajkářským, vyráběly vzácné vzory samy a posléze zřídily dílny v sálech paláců pod malbami. Jacopa Robustiho, zvaného Tintoreto. Umění krajkářské dosáhlo vrcholu. Každá rodina, která nebyla zámožná, provozovala toto umění a žila z něho. V klášterech vznikaly skutečné záplavy krajek. Neúnavné jeptišky učily sirotky a chovanky, novicky i laické sestry výrobě krajek a doprovázely liturgickými zpěvy a modlitbami vznik bílé nádhery pro pohanskou bohyni lásky. Prádlo, baldachýny, stolní i ložní prádlo, všude. byly nejrozličnější krajky ! Krajky obklopovaly skleněné i kovové předměty, jejichž  gracii zvyšovaly. Také duchovenstvo používalo krajek na mešní roucha,i na oltáře i na roucha svatých. Za hranicemi přimělo ke konci 17. století mrhání penězi za benátské umění mnohé státy ku přísnějšímu zkoumání jejich hospodářství.

 Přísné zákony zakazovaly nákup krajek za hranicemi a pomýšlelo se na to, aby byly ve vlastních zemích zřízeny dílny na výrobu krajek. Tak vznikly francouzské a anglické krajky, jež však byly pracovány tak neobratně a hrubě, že byli povoláni do Alenconu, Remeše, Chantily a Auxerre benátští dělníci, kteří: měli vyučovat tomuto obtížnému umění. Benátky, které byly nejhlouběji dotčeny ve svých zájmech, vydaly zákony, jež jejich poddaným zabraňovaly drastickým způsobem vystěhování a tím prozrazení tajemství výroby krajek. Současně byly vydány přísné rozkazy, nařizující všem Benátčanům, kteří se vystěhovali, aby se ihned navrátili do svého města. „Kdyby se hned nevrátili", hrozil senát, „budou jejich nejbližší příbuzní uvězněni, aby byli příbuzenskou láskou donuceni k poslušnosti!" Po jejich návratu mělo býti minulé odpuštěno a vyhledáno pro všechny kajícníky vhodné místo v Benátkách. Kdyby však přes uvěznění svých příbuzných zůstali za hranicemi, bude dán zvláštnímu poslu příkaz, aby je usmrtil, a teprve po jejich smrti dosáhnou jejich příbuzní zase svobody . . . Bylo však už příliš pozdě na záchranu benátského krajkářského průmyslu. Mnoho benátských krajkářů neuposlechlo rozkazu; jednak zadržel mnohé dobrý výdělek, jednak už neměli žádných příbuzných v Benátkách. Krajkářské umění, jehož domovem byly Benátky, pokračovalo pod jinými jmény ve svém vývoji a v 18. století se rozšířilo , všude. . Během času utrpěly však i krajky. V předešlých stoletích bylo jich používáno nad míru. Měšťácké 19. století spatřovalo v nich však jen neřest. Muži nechtěli už o nich ani slyšet a nosili všichni jakousi uniformu, která odpovídala přísně mužským zásadám. Ženy naproti tornu z počátku sice ještě pociťovaly jistou touhu po krajkách, připouštěly je však jen na prádlo — „tam přece nejsou vidět. . ." Později byly tyto poslední zbytky původních krajek vytlačeny úspornou a levnou náhradou: paličkovanými a háčkovanými krajkami, jež si ženy samy vyráběly. Ale i tato laciná koketerie byla brzy vytlačena křížkovým vyšíváním, které vniklo do bytů na pantofiích, domácích čepičkách, polštářích a jiných drobnostech. V Benátkách „vyšívaný vzduch" zkomíral. Poslední zažloutlé exempláře ležely ve sklenících museí a jen stará Cencia Scarpariolová sedávala ze zvyku každé ráno na prahu svého domu v Buranu a pokračovala ve své šité práci, kterou začala téměř před sedmdesáti lety. Kolem ní seděly ostatní buranské ženy, které umělou šitou práci již neuměly. Tyto ženy třely bídu a dívaly se, jak na širou vodní plochu navečer nebo po ránu vyjíždějí; nebo se vracejí, velké rybářské bárky jejich mužů. y tuhé zimě r. 1872 nemohly však rybářské bárky vyjeti, poněvadž laguna byla jediným kusem ledu a muži, ženy i děti Buranu poznali hlad. Hlad strašný a neúprosný. Benátské úřady se sešly, aby hledaly východisko. Jediná možnost byla, aby se ženy ostrova zase chopily práce dřívějších časů. Kdo však uměl ieště něco z této práce? Ptali se téměř slepé Cencie, ta však nebyla schopna někoho svému umění naučiti, ač se její ruce samy sebou pohybovaly jako tlukot srdce. Kolem ní sedali pozorní lidé, aby studovali rychlé pohyby jejích prstů a pomalu je napodobovali. její stehy byly srovnávány se stehy starých krajek, které královna Markéta na zkoušku poslala k disposici. Staré vzory byly uzlík po uzlíku pečlivě rozpárány a po horlivém zkoumání zase k sobě spojeny, až z neforemného zmatku prvních pokusů znovu vznikla čistá, vzdušná a elegantní benátská krajka. Starý pracovní způsob byl opět vzkříšen a byly obnoveny i staré vzory: arabesky, květiny a pestíky na průhledném tylovém podkladu, otevřené a až do nejmenších podrobností přesně vypracované lístky, jež byly světlejšími nitkami obroubeny a v podivuhodné stejnoměrnosti uspořádány, ptáci, ryby, lastury a vůbec téměř celá přírodní říše. Vypadalo to, jako by se staré benátské krajky probouzely z dlouhého snu. Vše opět ožilo a byla zde jasná snaha na starém nic neměnit. Dokonce i moderní umění se snaží způsob kreslení a nazírání přizpůsobit staré technice, kterou nikdy nikdo nebude moci změnit. Vedle nádherných napodobenin, které byly vyrobeny strojem, odhaluje krajka

z Burana ještě dnes četným vyvolencům pravou ušlechtilost ruční práce, kterou lze v každé jednotlivé linii vycítit. Každý jednotlivý uzlík žije a zdá se, jako by hovořil o dnech a hodinách piných námahy, které nad prací uplynuly. A cena takovéto krajky je tatáž, jako cena čistokrevného koně a k její koupi je třeba právě tolik vkusu jako ke koupi vzácného obrazu. Krajky zdobily vlečku královny. Krajky zkrašlují závoj nevěst. Krajky plní kolébku královského dítěte i syna z bohaté rodiny. Krajky leží na stole milionáře, pokrytém krystalem, a krajky vroubí šáteček, který zřídka stírá slzy.Dnes se vrátil starý lesk benátské krajky. Na výstavy buranských krajek v Jesurumu chodí se jako na uměleckou přehlídku a kdo ji někdy shlédl, dá za pravdu slovům Paula Leona Fargueho, který udiven nádherou této ruční práce prohlásil: „To je skutečně bílá symfonie.. . Nevidím kolem sebe krajky, ale tajemné překrásné zjevy, kde se život před mýma očima nedefinovatelné rozvíjí. Je to nejčistší z nejčistšího . . .!" -- Ano, právě taková je práce, která vychází z rukou buranských krajkářek. Malé, čisté a beze všech pochyb nevinné ručky, do nichž je hmota sváděna s prstů andělů a proměňována v báseň . . . v bělostnou symfonii.