Ještě jednou markýza de Pompadour

 JEANNE,ANTOINETTE Poisson nebyla ještě osm let stará, když byla miláčkem Uršulinek v Poissy, k nimž ji její matka dala do internátu. Paní Poissonová si přála, aby se její dceři dostalo poctivého vychování, protože její manžel, armádní dodavatel, byl odsouzen k oběšení „in effigie"; svůj opravdový život zachránil jen včasným útěkem do Hamburku. Paní Poissonová, plnokrevná bruneta, využila nepřítomnosti svého muže a svěřila své mládí bohatému vrchnímu správci, který se jmenoval Le Normant de Tournehem. Jeanna byla ve věku osmi let velmi slabá a neodolná a její matka si ji proto vzala od Uršulinek k sobě. Ředitelka ústavu byla do její dcery zamilována a nazývala ji „malou královnou". „Malá královna", tato slova byla hudbou pro sluch paní Poissonové. Když se s dcerou vrátily z kláštera, šly hned obě k jasnovidce. Jakmile se paní Lebonová podívala na malou masitou ručku, zvolala okamžitě: „Vaše dcera, madame, se stane královou milenkou!" Tato prorocká věta nejen uvedla její matku v úžas a ohromení, nýbrž také byla velitelským, skvělým prologem k Jeanninu životu. Matka, jež dávala poctám přednost před ctností, poskytla své dceři mnohostranné vychování: Jélyotte z Opery ji dával hodiny zpěvu; u Crébillona se učila divadlu. Cvičila se v tanci, v jízdě na koni — krátce byla důstojně připravována pro boje, z nichž měla vítězně vyjíti. Toto krásné stvoření, jehož půvab zcela nahrazoval chybějící předky, a jež bylo vtělenou svůdnosti a mládím, se provdalo za synovce matčina „ochránce", a brzy se madame Le Normant d'Etiolles stala matkou dvou dítek. Král Ludvík XV. měl tehdy pětatřicet let; měl příjemný zevnějšek, smyslný dolní ret a černé oči jako Spaněl.V metodickém, přetíženém životě, jehož čas byl zcela vyplněn povinnostmi, nastala náhle neočekávaná událost, tajuplná vzpruha, již osud poskytl nadějím madame d'Etiolles: vévodkyně de Chateauroux, uznávaná maitresa, náhle zemřela. A ve velmi příhodný okamžik. Dvůr hned navrhl své kandidátky, vesměs z dobrých rodin. Ale tím vice byl král zaujat kouzlem a půvabem oné Pařížanky, oné krásné dobrodružky občanského původu, na niž nemohl zapomenout od doby, kdy ji uviděl na lovu v blízkosti Etiolles. Slavnosti, uspořádané při příležitosti svatby mladého dauphina se španělskou infantkou Marií Terezií, svedly krále Ludvíka s jeho příští milenkou opět dohromady. Pak, na začátku dubna 1745, zpozoroval dvůr, který se zúčastnil představení Italské komedie ve versaillském divadle, paní d'Etiolles, zářící, nádhernou, ale přesto zdrženlivou, jak seděla v lóži, jež byla naproti královské. Tak před očima všech začalo dobrodružství. Šestého května 1745 se musil Ludvík XV. v doprovodu dauphinově odebrati na válečné tažení do Flander. A odtud docházely do Etiolles královy dopisy, napsané na kůži bubnu a přinášené zaprášenými kurýry. Na voskové pečetí, jež je uzavírala, byl nápis: „Důvěrné a tajné". Ale paní d'Etiolles se obávala, že úloha psaní dopisů, tak nová pro ni, bude pro ni příliš těžká, a obrátila se na opata z Bernis. Tento nikdy nepřijal kněžských svěcení a byl především básníkem ; pocházel z dobré rodiny, ale měl právě tak málo peněz jako ctižádosti. Pomohl jí při psaní odpovědí, jež madame d'Etiolles králi posílala a jenž netrpělivé očekával. Poslední dopis Ludvíka XV. paní d'Etiolles, poslaný několik dní před jeho návratem, byl opatřen adresou: „Markýze de Pompadour" a obsahoval výnos, jímž bylo zřízeno markýzství. Čtrnáctého září se konalo představení markýzy de Pompadour u dvora ve Versailles. Madame de Pompadour dělala obvyklé poklony. Překvapila všechny přítomné, kteří ji nespustili s očí, jistotou a přirozeným držením, s nímž vykonala první kroky v tomto nebezpečném podniku. Ale především byla markýza napjatě očekávána v okolí královny Marie Leszczynské. Zachová si i před ní svou dokonalou jistotu? Tato dcera polského krále, o sedm let starší než její manžel, který jí zůstal sedm let věrným a dal jí mnoho dětí, byla skvělou ženou a opravdu křesťanskou duši. Marie Leszczynská se dívala na novou favoritku, která se k ní blížila od prahu sálu, hluboko skloněna, a shledala ji tak půvabnou, její pohled tak jímavě skromný, že prolomila konvenci a pronesla několik slov o toaletě. Před posluchačstvem, jež nikdy nebylo pozornější, „bylo vyměněno dvanáct vět" — dvanáct, jak tvrdí vévoda de Luynes ve svých pamětech. Po příští dny se v pařížských salonech nebavil nikdo o ničem jiném než o laskavém přijetí nové nástupnice. Její harmonický půvab a jednoduchost zvítězily nad všemi sokyněmi a odzbrojily téměř všechny dámy ve Versailles. O několik dnů později nastala první z oněch častých změn pobytu, jež markýze de Pompadour při jejím křehkém zdraví působily takovou námahu. Král se odebral se svým nejbližším okolím do Choisy. Nikdo ho předtím neviděl tak zamilovaného, jak byl nyní. V roce 1746 na Nový rok ráno dal Ludvík XV., když přišel z pokojů své maitressy, již právě odevzdal padesát tisíc liber jako novoroční dárek, poslat královně zlaté hodinky jako vázané! Královna byla velmi překvapena, tím více, že již mnoho let od něho nic nedostala. Marie Leszczyňská nepochybovala, že za hodinky děkuje nové milence.

Markýza de Pompadour dává audienci malému Mozartovi.

  Ve skutečnosti byly tyto hodinky určeny pro madame Poissonovou, jež však mezitím zemřela, a tak jí dar nebylo možno odevzdat. A tak co bylo míněno jako odměna za necest, se stalo vázaným za věrnost. Pro budoucnost bylo hlavním zaměstnáním markýzy de Pompadour rozptylováni krále, jehož milovala, a který jako většina vládců se obvykle začal nuditi, jakmile přestal být králem. Jak obdivuhodnou ženskou intuici zde ukázala nová královská favoritka! Naslouchala pozorně královu vyprávění. Když skončil, vedla ho do jednoho z malých sálů, v němž bylo improvisováno divadelní jeviště. Král hrál tak říkajíc roli 
toho, který uvádí na místa a dává pozor, aby se do hlediště nedostal nikdo nepovolaný. Markýza pak zpívala, tančila a hrála divadlo jako nejlepší umělci té doby. Kostymy navrhoval Francois Boucher, muž, který pořídil denně dvacet náčrtů, který maloval stropy alkoven a předlohy pro gobeliny, Boucher, který byl a zůstal jejím nejmilejším malířem. Brzy se objevila jako vesničanka, hned zase vstoupila jako bohyně, zahalena do několika závojů, jichž barvy upomínaly na orientálské noci. Při těchto představeních, těchto komických operách a veselohrách hledaly oči markýziny jen oči královy a naopak král viděl jen ji. Brzy nastal nával na tato představení. I Marie Leszczynská je navštívila. Princové si sami zahráli. Netrvalo dlouho a divadlo musilo být zvětšeno.Ponenáhlu se favoritka, jež byla zprvu jen důvěrnicí, jen umělkyní, stávala dárkyní oficiální přízně. Měla svůj dvůr. Muži usilovali o její úsměv a pokyn; dámy s napudrovanými vlasy, učesanými podle vzoru, který zavedla ona, ji obletovaly. Toho smíchu! Jaké lichotky od nich vyslechla! A přece nikdy nebylo v tajném oběhu tolik hanopisů a pomluv jako tehdy na ni. Pan de Tournehem, přítel zemřelé paní Poissonové, ji přežil jen o dva roky; zanechal bratrovi markýzy de Pompadour svůj úřad generálního ředitele královských budov, umění a továren. Jemu podléhaly malířská a sochařská akademie, on spravoval pařížské promenády, parky a paláce, královské zámky, observatoř, továrnu na hedvábí a tkalcovnu gobelinů. Umělci měli „bratříčka", jak ho král nazýval, rádi a měli k němu nejlepší poměr. Tvořili část dvora markýzy de Pompadour : na prvním místě Boucher, pak La Tour, Pigalle, Falconet, Greuze, Vernet, Vanloo, Drouais, Oudry, Coypel, Couston, Bouchardon, a mnozí jiní. Vanloo, Boucher, Drouais a La Tour nám zanechali portréty favoritčiny.Na rozdíl od mnohých jiných žen, jež zaujímaly za různých vlád její místo, měla madame de Pompadour veliké porozumění pro umění. Milovala malířství, sochařství a umělecké předměty a je to její velikou zásluhou, že byla založena továrna na porcelán v Sěvres. Jednou v roce vždy byla paní de Pompadour prodavačkou: uspořádala ve dvou versaillských salonech výstavu nejnovějších výrobků ze Sěvres, a dvůr tam nakupoval. Třicet milionů, slyšíme často říkat, stála markýza Pompadour Francii! Ale tato částka se od té doby stonásobně vrátila zpět tím způsobem, že cizina skoupila spoustu těchto výrobků a zaplatila za to v tolarech, takže její dluh je jistě dávno splacen. Byt markýzy de Pompadour ve Versailles byl předpokojem Evropy. Prusko bylo přítelem Francie, Rakousko naopak bylo považováno za dědičného nepřítele. Markýza se celým svým vlivem snažila dosáhnout základní změny této zahraniční politiky a dala jí tendenci sblížení se s rakouským panovnickým domem. Pařížské obyvatelstvo, vedené encyklopedisty a zvláště Voltairem, mělo sympatie k Prusku a bylo ostře proti jakémukoliv přátelství s Rakouskem. Tentokrát však měla markýza de Pompadour na své straně krále, královnu i přívržence dauphinovy, a zahraniční politika Francie začala směřovat k Vídni. Takový život byl vyčerpávající. Slavnosti, intriky, starosti, to vše hlodalo na její kráse, jíž král Ludvík XV. svým způsobem stále zachovával přízeň, kterou však již nemiloval. Jako mnoho hříšnic před ní i ona hledala útěchu v chrámu. Ale pařížský arcibiskup, Krištof de Beaumont, zbožný, fanatický přísný muž, tvrdil, že jen pouhá její přítomnost ve Versailles vyvolává skandály. Již dlouho byla madame de Pompadour přesycena ješitností tohoto světa a zábavami dvora. Tato hra ji brzy unavila, a nemohla v sobě vzbuditi chuť k ničemu, ona, která v marné naději, že se vrátí chuť a oheň do smyslů, se nutila k pojídání ostře kořeněných jídel. Nemohla se již zúčastňovati honů ani tráviti noci u hracího stolku jako dříve. Trpěla tlučením srdce a úpornými bolestmi v žaludeční krajině. Závoji musila nyní zakrývat hubenost svých paží a krku, jejichž krásu kdysi obdivovali účastníci představení ve Versailles.

  Madame de Pompadour a její bratr Abel Francois markýz de Marigny

Svým vlivem přiměla krále k tornu, aby se zabýval botanikou. Veliká část parku v okolí Trianonu byla za tím účelem znovu upravena a vznikl tak Malý Trianon, toto mistrovské dílo Gabrielovo, jež se stalo cílem slavných botaniků Linnéa, de Jussieuse a jiných. Ve všech těchto věcech ještě platil její vliv. Tato žena, kterou si my dnes dovedeme představiti jen jako lehkomyslné stvoření, pojímala svůj úkol vážněji než všichni ministři. Od roku 1751 se zabývala myšlenkou založení vojenské školy. Svému otci na jeho žádost o peníze píše: „Nejsem zdaleka tak bohatá, jako jsem byla v Paříži. Co mám, bylo mi darováno, aniž jsem o to prosila . . . V tomto mém postavení byste mohl posouditi, zda mám radost z toho, že nyní mám začít (krále) prositi. Ještě vám zůstává pořád to, co z mého majetku je v rukou pana de Montmartel (její bankéř). Není toho v nynější době příliš mnoho, protože jsem skoro všechno půjčila na zřízení vojenské školy." S obličejem živě nalíčenýrn červenou a bílou barvou, špatně skrývajíc hubenost, pokračovala ve svém životě práce, z Versailles do Bellevue, do Fontainebleau, do Compiěgne, do Meudonu a do Choisy. V Choisy musila ulehnout. Choisy! Zde konala čtyři dny po svém uvedení ke dvoru svůj první „výlet" s králem. Jak byli tehdy oba zamilováni, a jak špatně byl přivítán král Stanislav, tchán, který se tu neopatrně objevil. Musila se zasmáti. Ale kašel byl stále silnější a horečka jí ubírala síly. Denně ji král navštěvoval; kurýři udržovali přímé spojení s Versailles. Již sotva dýchala, nemohla spáti ani přijímati potravu. U dvora se myslilo, že už ji nikdo živou neuvidí! Královská rodina se dotázala po jejím stavu. A přece nastalo po třech týdnech neočekávané zlepšení. Její přátelé byli velmi potěšeni a zpráva o tom se rozšířila do Versailles a do Paříže. Markýza de Pompadour však věděla, že smrt je blízká. Ačkoliv jen princové mají právo zemříti v královském zámku, vrátila se do Versailles, aby tu zemřela. Dala k sobě zavolati krále, rozloučila se s ním, a pak požádala, aby k ní přišel farář z chrámu svaté Magdaleny. Dala si také přinésti svůj testament z roku 1757a připojila k němu bohaté odkazy, vesměs pro nadační ústavy. Sotva vypustila duši, musila být její mrtvola odnesena ze zámku, neboť žádný mrtvý tam nesměl zůstat. Na večer po pohřbu bylo vše na zámku odřeknuto a samotě a smutku byly věnovány ještě dva dny. Třetího dne se král vrátil zpět do pokojů madame de Pompadour, kde byly různé osoby z kroužku jejích přátel. Zvyk ho tam přivedl. Markýza de Pompadour zemřela ve věku dvaačtyřiceti let, když vládla mnoho let období svou elegancí, půvabem, fantasií a vkusem. A ještě dlouhý čas potom nesly kočáry, pestré látky, kamna, zrcadla, vějíře a dokonce párátka na zuby jméno „Pompadour".