čtvrtek 28. února 2013

Gesina Miltenbergová -Brémská travička

Gesina Míltenbergová
 Na cestě pro kterou se Gesina Míltenbergová rozhodla v červnu 1813, zaváhala jen jednou, A to hned v prvním případě, ovšem ani z lítosti, ani ze soucitu. Spíš jen proto, že si ještě nedovedla dost dobře představit, jaké následky vyvolá arzenik u svých obětí, a že na to sama nebyla připravená. Polekala se, aby ji snad její muž nebo její rodiče nezačali podezřívat. Ale brzy se uklidnila. Heinrich Miltenberg, jemuž bylo tehdy něco čtyřicet„ propadl po smrti svého otce lednu 1813 alkoholu docela. Dřív silný a zdravý muž teď vůčihledně chátral, přestal to starat o své obchody, takže míval málo hotových peněz a začal dělat dluhy. Většinu času trávil ve společnosti pochybných kumpánů a náhodných lásek, a sotvakdy se vracel domů střízlivý. Gesina sice k němu dávno nic necítila, přesto byl takovýto s prominutím rodinný život i pro ni peklem. Nu a pak ji onen náhodný rozhovor s matkou Timmovou přivedl na myšlenku, které se už nedokázala vzdát a která ji pronásledovala, až se jí stala utkvělou představou. Nikdy ji přitom do konce života ani v duchu nespojovala s pojmem „jed", jako by se bála prořeknutí, a vždycky si jen říkala někomu ,trochu podat" ... Když se v září 1813 proslechlo, že Heinrich Miltenberg těžce onemocněl, málokdo se tomu podivil. Jak by ne, při takovém způsobu života, jaký vedl ... A každý spíš politoval Gesinu, co se svým nehodným mužem zkusí. Farář Draseke ji neváhal dokonce z kazatelny označit za „křesťansky silnou trpitelku", kterou „bůh křížem navštěvuje". Také otec a matka Timmovi se snažili ze všech sil ulehčit dceři její neradostný osud. Několik dni trpěl Heinrich nesnesitelnými křečemi v břiše, silným dávením a průjmy, cítil ostré pálení v žaludku i v ústech, do úmoru škytal a odmítal jakékoli iidlo. Přesto nechtěl o doktorovi ani slyšet, i vlastní ženu vyháněl z pokoje a snesl u sebe jedině tchyni, matku Timmovou. Když zase poprvé vstal, podobal se vlastnímu stínu. „Netuší snad něco?" říkala si Gesína v duchu, kdykoli zahlédla Heinrichovy oči, zřetelně prozrazující strach. Nepodezřívá ji opravdu, že mu „něco podala"? Sotva pookřál, vrátil se Miltenberg ke svým flámům a řádil ještě hůř než předtím, jako by chtěl oslavit, že utekl hrobníkovi z lopaty. Jednoho dne, krátce po 20. září, vzal Heinrich zničehonic Gesinu za ruku a beze slova ji odvedl na dvůr. Ukázal na lehkou bryčku, kterou před lety vlastní ,rukou vyrobil, a řekl: „Až umřu, tak tuhle bryčku prodáš. rozumíš? A ne za lacino, je to nejlepši vozík v celých Brémách; A za stržené peníze mi vypravíš pohřeb ..." Tehdy se Gesina definitivně rozhodla, že svému muži zase „něco podá". Což se stalo 22. září 1813. Příznaky Miltenbergovy nemoci byly stejné jako v prvním případě, jenže mnohem silnější. Matka Timová se od něho opět ani na krok nehnula, Gesina trávila dlouhé hodiny denně na modlitbách v kostele, farář Draseke nešetřil slovy útěchy, ale všechno marno — osud Heinricha Miltenberga se nezadržitelně naplňoval. Krátce před smrtí k sobě povolal starého dobrého přítele Michaela Gottfrieda. ',Podej mi ruku. Michael!, naposledy ... A teď mé vyslechni. Dávno vím, co je mezi tebou a Gesinou. Ne, nemusíš se bát, odpouštím vám oběma. Ale jedno mi teď slib, že ji neopustíš. A že se ujmeš dětí ... Slibuješ, Michaeli?" Nazítří, 10 října 1813, Heinrich Miltenberg zemřel. Podle názoru lékaře na následky asijské cholery, kterou se nakazil při některé obchodní cestě ...
Dům Gesiny Miltenbergové v Pelzerstraße 37
 DRUHÉ MANZELSTVÍ. Těžko říct, jestli Gesina Miltenbergová znala pověst o proslulé hraběnce jménem Agnes von Orlamunde, které prý roku 1293, po smrti jejího manžela, kartářka předpověděla, že „celá její rodina vymře, a teprve pak bude ona, hraběnka Agnes. žít šťastně a v nadbytku ..." Protože se hraběnka chtěla podruhé provdat a protože se ji zdálo, že jí — a hlavně jejímu ženichovi — v tom záměru překážejí dvě děti z prvního manželství, podala jim oběma jed. Sňatku prý dosáhla, ale štěstí nikoli, a tak se začala po smrti zjevovat coby nešťastná bílá paní na cimbuří rodinného sídla Orlamunde.Š lo možná o podobnost čistě náhodnou, ale jisté je, že í Gesině se za nějaký čas zdálo. že její milenec Michael Gottfried se nemá příliš k tomu, aby jí nabídl svou ruku. Čím to? — ptala se sama sebe a začala hledat příčiny Gottfriedova „ochladnutí". První „objevila" ve svých rodičích. Staří Timmovi už dávno pochopili, jak krutě se ve své dceři zmýlili, když doufali, že jim láskou vynahradí zklamání, jehož se dožili na nezdárném synovi Johannu Christophovi. A tak přenesli svou lásku na tři vnoučata, Gesininy děti. Zároveň se Timmovi netajili tím, že případnému druhému sňatku své dcery nepřejí, zvláště pak ne s Michaelem Gottfriedem, který podle jejich soudu zradil důvěřivého Míltenberga. Nu a ani druhou „překážku" nemusela Gestna hledat dlouho, děti. Nedalo se sice tvrdit, že by je Michael neměl rád, občas si s nimi hrával, jenže ... Dokud jsou zde děti, říkala si Gesina, musí se s nimi dělit o miltenbergovský, majetek, a dokud žijí Timovi, nedostane z jejich úspor a z jejich domu ani groš. Ani tak není sice chudá, ovšem kdyby celý majetek Miltenbergových a Timmových patřil jen a jen ji, potom by, panečku, byla partií, o jakou by se ucházel kdekdo, a určitě i Gottfried. Na jaře 1815 měla Gesina Miltenbergová svůj plán promyšlený a začala jej krok za krokem uskutečňovat. První, komu ,něco podala", byla matka Timmová. Ta nejednou mluvila — podle zvyku starých lidí — o vlastní smrti, a tak nikoho nepřekvapilo, když začátkem května 1815 onemocněla. Po několika dnech prudkých bolestí se kupodivu zase vznamatovala, a tu jí Gesina „na oslavu té šťastné chvíle" podala sklenici sladké limonády, kterou měla matka vždycky tak ráda, a přála jí brzké uzdravení Druhý den, 9. května, matka Timmová skonala. V následujících týdnech a měsících se zdálo, že se smrt usídlila v domě Timmových a Miltenbergových natrvalo a že se nepřestane ohánět kosou, dokud tam zůstane jediná živá duše. Ještě v květnu zemřely obě Gesininy dcery Johanna a Adelheid, 28. června se rozloučil se životem starý Timm, jako by chtěl splnit slib daný umírající manželce, že ji o víc než dva měsíce nepřežije, a konečně 22. září 1815 zhasl život pětiletého Heinricha. Třebaže farář Dráseke nazval Gesinu Miltenbergovou ,trpitelkou z vůle boží", kterou během pěti měsíců pětkrát navštívila smrt, začalo se po Brémách šuškat, že se v Pelzerstrasse děje leccos podivného, co nemá s rukou boží nic společného. Aby takovým po. mluvám zabránila, požádala Gesina chladnoukrevně o soudní pitvu malého Heinricha. A nález zněl — smrt následkem zauzlení střev ... Dlouhé měsíce dodržovala Gesina velmi přísně smutek. Teď už nespěchala. Věřila, že jejímu spojení s Michaelem Gottfriedem nestojí nic a nikdo v cestě, že je to jen otázka času. Přesto se jedna nečekaná překážka objevila — do Brém se vrátil její bratr Johann Christoph, napoleonský invalida, a hned se hlásil o svůj podíl na dědictví. Ale nedočkal se ho. Pár týdnů po návratu nezdárný syn Timmových zemřel, přesně 1. června 1816, na následky asijské cholery, kterou se jako žoldák nakazil v daleké cizině, napsali doktoři do úmrtního listu. A pak tedy byla Gesina s konečnou platností sama, bez závazků a bohatá. Zbýval ji poslední bod plánu, za kterým šla přes mrtvoly — manželství s Michaelem Gottfriedem.

Na Obernstraße žila v letech 1823-1825
PATNÁCT RAKVÍ. V jedné věci se staří Timmovi mýlili — věřili totiž, že hlavní vinu na rozvratu Miltenbergova manželství má Michael Gottfried, protože oklamal svého nejlepšího přítele a svedl jeho ženu. Pravda, Gottfried nebyl rozhodně bez viny, ale jeho podíl na osudných událostech nebyl zdaleka rozhodující. Byl to vlastně zajímavý člověk. Živil se sice kdovíproč jako „cesťák" s vínem, ale zároven to byl značně vzdělaný člověk, hodně četl a měl rád hudbu. Měl na svou dobu značně rozsáhlou knihovnu s díly klasiků i současných autorů, Lafontaina i Klopstocka, ale většina svazků obsahovala národní a lidové písně různých zemí. Dvě takové „kytice písní" dokonce sám shromáždil a vydal, v letech 1808 a 1816, a obě se dočkaly několika vydání. Že se stal Michael přítelem, pak milencem a nakonec takříkajíc "dědicem" poživačné a sobecké paní Miltenbergové, toho začal brzy po Heinrichově smrti litovat. Proto odkládat svatbu od termínu k termínu, doufaje potají. že z tohoto závazku nějak vyklouzne. Aby se Gesině a jejím neustálým narážkám vyhnul, podnikal dlouhé obchodní cesty mimo Brémy, ale nebylo mu to nic platné. V noci na Nový rok 1817 znovu podlehl Gesininým svodům a krátce nato jí navlékl zásnubní prsten. Byl však špatný herec a nedokázal předstírat lásku k ženě, k niž nyní pociťoval jen hrůzu a odpor. A strach.. Gesina brzy poznala, co se s Michaelem děje. Nebýt možná toho, že po oné novoroční noci znovu otěhotněla, byla by ho asi pustila k vodě, ale za těchto okolností byla odhodlana dosáhnout sňatku stůj co stůj. Už ne z lásky, ale jen proto, aby neposkvrnila svou čest. Když pak Michael na jaře 1817 během své obchodní cesty vážné onemocněl, vyložila si to jako nějaký „pokyn shůry" a rozhodla se, že Michael bude žít jen do té doby než jí dá své jméno. To se stalo 2.července 1817. Tři dny poté Michael Millfried zemřel. A dítě, které se Gesině Gottfriedové narodilo 2. října, .přišlo na svět mrtvé. . Opět byla sama. Pohledná vdova v nejlepších letech, majetná a nezávislá. Našlo se dost mužů, dokonce i z „nejlepších" brémských rodin, kterým nevadil stín osmi rakví v Gesiných patách a kteří se o překot ucházeli o její ruku. Ale vdova Gottfriedová už o další  snatek nestála. Následujících sedm let žila tak, že v kruzích brémské smetánky, k níž nyní patřila díky svým sňatkům a zděděnému majetku, získala tu nejlepší pověst. Její zbožnost byla stejně příkladná jako její štědrost vůči církvi, o její dobročinnosti se vyprávěly skoro neuvěřitelné příběhy. O „statečné trpitelce" se povídalo po celých Brémách, a nejen tam. Jen o dvou věcech nikdo netušil, ani její důvěrní přátelé, ani její milenci, ba ani její zpovědník. Za prvé, kolikrát za těch sedm let málem neodolala pokušení opět někomu „něco podat ze závisti nebo z nenávisti anebo jen z touhy po opojení pocitem, že je pánem nad životem a smrtí. A za druhé o tom, že po sedmi letech, kdy ze zděděného majetku vydatné čerpala, ale nijak jej nerozmnožovala, jí zbyly jen silně zadlužené nemovitosti, takže si jen s námahou udržovala pověst bohaté vdovy. Její život byl jedinou velkou lží, ze které hledala stále obtížněji východisko. Až ji zůstalo to poslední — arzenik ... V letech 1823 až 1828 dosáhla travičská vášeň Gesiny Gottfriedové vrcholu. K dřívějším osmi obětem přibylo sedm dalších, a k tomu nejméně stejný počet nezdařených pokusů. „Necítila jsem se při tom nijak špatně," ,,uvedla později v pamětech. „Dokázala jsem podávat jed s naprostým klidem a bez sebemenších výčitek svědomí. Měla jsem dojem,že .mě k tomu nabádá jakýsi vnitřní hlas. Svým způsobem jsem v tom nacházela zalíbení. Spala jsem klidně a nic mě netížilo. Člověk prý se děsí zlého, ale já jsem nic takového nepoznala. Mohla jsem páchat zlo s rozkoší ..." Poslední obětí, kterou si Gesina vyhlédla, měl být kolářský mistr Rumpff, který od ní roku 1825 koupil rodičovský dům v Pelzerstrasse. Tehdy čtyřicetiletá vdova se do toho silného a zdravého muže, značně mladšího než ona, zamilovala a usmyslela si, o se za něho provdá. Chladnokrevně odstranila z cesty nejdříve Rumpffovu mladou ženu, pak i jeho dvouletou dcerušku, ale aťse snažila sebevíc, Rumpffovu náklonnost nezískala, právě naopak — vzbudila jeho podezření. Ze strachu se pokusila otrávit arzenikem i jeho, jenže kolář byl ve střehu o přistihl Gesinu při činu, zrovna když mu sypala na vepřovou pečeni krystalky bílé "soli" A tak byla vdova Gesche Margareta Gottfriedová 6. března 1828, v den svých třiačtyřicátých narozenin, k údivu celých Brém zatčena. A 20. dubna 1831, po třech letech vyšetřování a soudního jednání, na tržišti v Brémách k úlevě spoluobčanů veřejně popravena.

Žádné komentáře: