Mládí princezny Zity Parmské.

Rodina naší poslední císařovny Zity při oslavách jejich 90 narozenin.

Zita v roce 1910

Každoročně byli obyvatelé Neunkirchenu v Dolních Rakousích svědky kuriozního představení. Počátkem ledna, kdy začínala tuhá zima, dorazil do malého nádraží zvláštní vlak s patnácti vagóny. Poté předjela kolona drožek s téměř celým dvorem vévoda Roberta z Parmy. Vévodský pár s mnoha dětmi nastoupil se zpěvem a smíchem do salonních vagónů. Sluhové se snažili do zavazadlového vagónu naložit hromady kufrů a kufříčků. Vypadalo to jako radostná evakuace celé vesnice. Nakonec umístili štolbové elegantní koně do zvláštního vagonu. O přepravu celého nákladu přes strmý Semmerinský průsmyk se musely postarat dvě lokomotivy. Vlak pak pokračoval do Brucku an der Mur, dále do Štýrského Hradce, Mariboru na Drávě k Rakousko-Italské hranici v Pontafelu. V Itálii zamířil přes Udine do Pietrasanta. Z městečka Pietrasanta severně od Viareggia vedla asi čtyři kilometry dlouhá polní cesta na třicetimetrovou výšinu. Tam na úpatí hory stála vila delle Pianore. Před ní se rozprostíralo nádherné, širé Ligurské moře.Do vévodského sídla se vstupovalo kovanou branou vedoucí do parku s palmami, magnóliemi, mimózami, rododendrony a růžovou zahradou, střídající barvu podle doby květu. Ráj na zemi,básnil Karl Wagemut, učitel mladších vévodských dětí . Vilu delle Pianore získala babička vévody Roberta Marie Terezie.Přimknuta k jižnímu úbočí Apenin vypadá jako oživlá pohádka,psal Wagemut. Tato vila v románském stylu podobná zámku, s grandiozním parkem a volným výhledem na vrcholky hor byla úchvatná.Návštěvníky okouzlila již skvělá vstupní hala. V nepříliš velkých, ale nákladně zařízených místnostech viselo mnoho nádherných gobelínů.Honosná terasa z bílého mramoru s dvojitým schodištěm po obou stranách, pýcha usedlosti, byla porostlá japonskou popínavou růží. Před ní šuměl vodotrysk a celým parkem se táhly nádherné pomerančové aleje, obsypané již od ledna bílými květy. Pro přísně katolickou rodinu byla nejmilejším místem domácí kaple s cenným starým křížem, obrazem Madony od Murilla na oltáři a reliéfem od Benvenuta Celliniho na dvířkách tabernáklu.Zde vévodkyně Maria Antonia poklekla 9. května 1892 brzy ráno před velkým křížem a zúčastnila se mše, kterou sloužil domácí duchovní abbé Travers a přijala od něho svátost oltářní a Boží požehnání. Pak ulehla a již v 9 hodin ráno vložila chůva vévodkyni její dceru do náruče. Za dva dny se konal křest. Podle tradice dostalo dítě od rodičů a kmotrů hned několik jmen: Zita Marie des Neiges Adelgunde Michelle Gabrielle Josephine Antonia Luise Agnes. První jméno Zita bylo již tehdy velmi řídké. Zita sama byla přesvědčena, že tento nápad pocházel od její kmotry hraběnky Adelgunde Bardiové.Princezna Zita Bourbonsko-Parmská měla to štěstí, že se narodila v bezpečí rodiny a rajské krajiny. Kolébku obklopovalo třináct sourozenců, z toho devět nevlastních z prvního manželství vévody Roberta. Poprvé se vévoda oženil roku 1869 v Římě se svou sestřenici. Šest postižených dětí z tohoto svazku vyžadovalo stálou péči. U většiny se duševní nemoc neprojevila hned po porodu, ale až během dětství. Vévoda Robert se o postižené děti pečlivě staral, často si je sebou bral i do společnosti. Každopádně se snažil dát nemocným tutéž lásku jako zdravým a pochopitelně je zabezpečil stejně i po materiální stránce.Dva roky po smrti první ženy uzavřel vévoda sňatek s portugalskou infantkou Marií Antonií z Bragančy. I s ní měl celkem dvanáct dětí, šest synů a šest dcer. Maria Antonia byla krásná, vysoká, štíhlá žena s tmavýma jižníma očima. Karl Wagemut ji vychvaloval: Když v nádherných večerních šatech vplula do sálu nebo se objevila na shromáždění, dovedla svým pohledem rozpoutat cosi strhujícího. Každopádně po ní Zita hodně zdědila, půvabný, ale poněkud přísný obličej, velké výmluvné oči, nepoddajnou vůli i vrozenou bojovnost. Maria Antonia se v mnohém podobala svému otci Miguelu z Bragančy, synu portugalského krále Jana .Maria Antonia byla krásná, ale také energická a navýsost mravná žena. Děti pocítily její lásku i přísnou ruku. Zita byla matce po celý život vřele nakloněna, ale bála se jí. Osoba méně dynamická a sebevědomá než Maria Antonia by se asi sotva tak suverénně vypořádala s břemenem, které na sebe ve dvaadvaceti letech vzala sňatkem s vévodou parmským. Naráz se stala matkou devíti dětí ve věku od čtyř do čtrnácti let, z toho šesti postižených. Vévoda Robert byl spíše klidné, mírné povahy, bez velkých ambicí. Uvažoval v dlouhodobé historické perspektivě, zajímal se o humanitní vědy, umění a historii, nikoliv o politiku.Svým klidem blahodárně působil na Zitu, která se povahou podobala matce. S otcem ji spojovala úcta k moudrosti a vzdělání, vážila si jeho klidné lásky bez velkých slov. Již v raném věku se u Zity projevil její temperament a umíněnost. Tehdejší guvernantka markýza Dalla Rosa, pocházející ze starého parmského šlechtického rodu, později vypravovala, že princezna začala podivuhodně brzo a dobře mluvit.Mířila Zita vždy vysoko? Tušila již tehdy své poslání? Jistě ne, ale bylo přirozené, že mnohé epizody z raného dětství posloužily později podobným interpretacím. Ve dvou letech prý v Pianore ukázala na horami a prohlásila: Podívejte se, tam jednou budu žít.Děti mluvily s rodiči většinou francouzsky a v tomto jazyce také probíhalo vyučování. Příslušníci bourbonsko-parmského rodu byli vychováváni jako Francouzi a za Francouze se považovali. Otec s nimi hovořil navíc také italsky a matka německy. Náboženské výchovy se zprvu ujala sama vévodkyně, později ji přenechala rodinnému duchovnímu a vychovateli svých synů abbému Traversovi. Ve Schwarzau je vyučoval náboženství farář Pollak.Vévodský pár nechápal pod náboženskou výchovou pouze křesťanskou mravnost a katechismus. Větší důraz kladl na křesťanskou pomoc a tento aktivní postoj byl pro Zitu směrodatný. Pomoc trpícím a strádajícím stála na samém vrcholu stupnice jejích hodnot. V Dolních Rakousích žila rodina většinou od července, když začalo být v Itálii příliš horko, a zůstávala do prosince nebo ledna. Vévoda Robert požíval v Rakousku jako bývalý panovník privilegia ex teritoriality, což znamenalo, že podléhal přímé jurisdikci Františka Josefa. Zámek Schwarzau získal vévoda Robert v roce 1889 od hrabat Rato, kteří ho odkoupili od hraběte Wurmbranda. Během generací zámek navštívily mnohé korunované hlavy: Marie Terezie, císař František I. i Napoleon. Hlavní část barokní budovy postavil Fischer . Štít zdobí reliéfy, znázorňující boj svatého Jiří s drakem. Pod něj nechal vévoda Robert umístit vévodský erb parmské dynastie, věrný obraz velmi pohnuté historie. Širokou branou se čtyřmi sloupy se došlo k nádhernému schodišti, jehož vysoké stěny zdobily obrazy předků hrabat Wurmbrandů.Vévoda Robert se přes nutné modernizace snažil zachovat historický ráz zámku.V tak zvaném císařském pokoji shlížel z portrétu mocný císař František, v následujícím salónku obrazy zvířat od malíře Preisingera, jehož si vévoda Robert velice vážil. Červený salón připomínal množstvím uměleckých děl muzeum. V parku se krásnou alejí starých stromů došlo k velké voliéře, kde se procházeli neobyčejně krásní zlatí a stříbrní bažanti. Zde trávily děti nádherné prázdniny jízdou na koni, výlety, táboráky, pikniky a hraním divadla.Setkání s Karlem o šest let později si zapamatovala na celý život. Přesně vím,vyprávěla, jak jsem se ve Schwarzau seznámila s mladým arcivévodou Karlem jako s jedním z mnoha příbuzných a známých, kteří k nám přijížděli na návštěvu.Karel několikrát dováděl ve veselé dětské společnosti ve Schwarzau. Naposledy, když bylo Zitě osm let. Ještě jednou se děti setkaly v Reichenau, ale bez jakékoli stopy dětské náklonnosti. Spíše naopak! Teprve po mnoha letech se měli znovu shledat. A vidět se jinýma očima,ale to už je jiný příběh.