V zimním období se u ní málokdo zastaví. Každý pospíchá raději někam do tepla a kolem je tolik jiných, nápadnějších objektů k pozorování. A pak, mezi námi řečeno, vlastně už to není žádná mladice. Právě letos jí bude 200 let. Ačkoliv se zase musí přiznat, že na ta léta opravdu nevypadá. Ale promiňte, zapomněl jsem vysvětlit, koho mám na mysli. Pražané jí říkají stručně a přátelsky „Terezka". Kde k tomu jménu vlastně přišla, nikdo už neví a ani staré letopisy v archivech se o tom nezmiňují. Ale právě to oslovení svědčí o tom, jak blízká se stala socha obyvatelům města. Vždyť její autor Václav Prachner ji původně nazval jinak — Vltava. Ale zkuste se dnes v Praze doptat na sochu Vltavy — budou vás posílat ke Karlovu mostu, na Kampu, a kdo ví kam ještě, jenom nikoho nenapadne, že je to vlastně Terezka. Možná že to souvisí i s příhodou, která se udála už před sto lety a která odlišila Terezku od ostatních soch v Praze. Tenkrát se totiž do ní zamiloval bohatý pan domácí z Platnéřské ulice. Byl to rozhodně podivín. Kolik pražských matinek se ho snažilo získat za ženicha pro svou okouzlující dcerušku a žádná nepořídila. Pan domácí viděl jenom jednu — kamennou Terezku. Kdo ví, co mu na ní učarovalo, zda pěkná tvářička nebo štíhlá postava, zamyšlený pohled či jiný půvab. Zlé jazyky, kterých bylo v Praze tenkrát dost, měly o té podivné lásce své mínění. Tvrdily, že prý se Terezka liší od svých živých družek především jedním — neunavuje věčným štěbetáním. Pomstychtivé matinky zase dokazovaly, že to by se lakomému nápadníkovi nejvíce líbilo — nevěsta, která nemá žádné nároky na drahé oblečení.Ostatně, kdo dnes už může říci, jak to opravdu bylo. Jisté je, že asi Terezčin ctitel jinou lásku nenašel, a když umíral, odkázal všechen svůj majetek této půvabné soše. Z Te-rezky se stala pražská paní domácí, čímž si nepochybně znovu vysloužila závist všech svých „soupeřek". A i když časem byla závěť prohlášena za neplatnou, socha prý i v té krátké době dokázala, že si zaslouží patřit mezi pražské domácí. K zájmům nájemníků byla docela hluchá, bez srdce a vůbec jako z kamene. Ale myslím, že se jí samotné ulevilo, když byla zproštěna tohoto podivného projevu obdivu. Neboť beze všech pochyb, úloha paní domácí jí nemohla slušet, je to přece jenom naše dobrá česká Vltava, symbol jednoho z nejkrásnějších darů naší české krajiny. Není divu, že okouzlila i bohatého pražského měšťana, ale přece zůstala majetkem těch, kteří si ji lidově nazvali „Terezkou", aby zdůraznili, jak je jim blízká. A jen tak mimochodem — může být větší ocenění jejímu tvůrci?
Žádné komentáře:
Okomentovat