pondělí 4. června 2012

Císař na penzi

Ferdinand V Dobrotivý
 Rakouský císař Ferdinand I. (jako poslední korunovaný český král Pátý) vzdal se 2. prosince 1848 trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a ještě téhož dne odpoledne odcestoval přes Olomouc do Prahy. Měl na ni příjemné vzpomínky z doby své korunovace (7. září 1836) a též pražské podnebí bylo mu, poněvadž byl od mládí nemocen, doporučováno jako velmi příznivé. Byt pro bývalého císaře a jeho manželku Marii Annu, dceru sardinského krále Viktora Emanuela, byl připravén v I.poschodí královského hradu. Bylo to sedm  řadových pokojů v jižním hradním křídle,s  pohledem na město a do protilehlých zahrad. Velkých příprav nebylo vlastně třeba. Přestěhoval se pouze nábytek z druhého poschodí, který kdysi používal vypuzený francouzský král Karel X.Malý dvůr bývalého mocnáře se sestával s komořího  a pobočníka hraběte Sisingera ,sekretáře, ordonančního důstojníka, dvou osobních lékařů a zpovědníků,monsignora Aloisia Bragato a dona Negrelliho (pro bohoslužby excísařovy vystavěl dvorní erár na druhém hradním nádvoří kapli, nic se ale neohlížeje na to, že svým pseudorenesančním zevnějškem nezapadá do hradního celku-ale dnes se dějí mnohem horší věci. Císařovnin dvůr nebyl početnější. Tvořily jej dvorní dámy Eugenie hraběnka di Santo-Georgio, Marie komtesa Cornorovská d'Orowa-Liptowa (slyšíte jméno oravského Liptova?), později proslulá nešťastným milostným románkem, a Anna baronka ze Zedlitzů. Tito dvořané bydlili v hradním přízemí, přímo pod bytem svých pánů. Další přízemí zaujaly byty nečetného služebnictva. Ke dvoru patřily též hodnosti čestné a titulární, jako dvorního kapelníka (byl jím ředitel kůru sv. Víta Jar. N. Škroup, po něm Skuherský a Smita), různých dvorních hudebníků (mimojiné Smetana a Dreyschock), dokonce i tanečního mistra. Dočasní držitelé těchtc hodností bydlili však dole ve městě a na hrad pouze docházeli. Denní rozvrh dodržoval bývalý císař s pedantickou přesností. Ráno o sedmé účastnil se s chotí mše sv., kterou sloužil v dvorní kapli některý ze zpovědníků. Pak byla snídaně, po níž sjížděl Ferdinand kočárem dolů do města, doprovázen osobním lékařem. Po obědě partička kulečníku s komořím. Pak návštěva královské zahrady s nezbytnou zastávkou ve sklenících, kde mu přednášel universitní profesor Kostelecký o botanice. (Excísař zajímal se o ni skutečně nadšeně a jeho herbář, obsahující 10000 sušených květin, byl unikem). Podvečery byly věnovány hudbě. Ferdinand, jenž byl sám dobrým klavíristou, miloval lehkou sentimentální hudbu a všechny melodie do C-Dur. Z tehdy módních oper Flotowovu Martu a Svobodova Ducha hor. K této opeře vztahuje se anekdota: Bedřich Smetana, tehdy již proslulý pianista, hrával Ferdinandovi každý pátek večer. Císař dostavoval se přesně o šesté a hned usedal do připraveného křesla. „Znáte něco ze Svobody?" tázal se vždy stejně. „Ano, Veličenstvo, Ducha hor'," odpovídal právě tak umělec. „Tedy prosím, pane dvorní hudebníku." Hudebním salonem linuly se tesknobolné arie hudebně bezvýznamné opery. Smetana hrál a císař poslouchal v extasi. Po chvíli vztáhl bývalý mocnář ruku: „A teď prosím o sbor havířů." Havíři pěli z klavíru truchlivý sbor tak dlouho, dokud do něho nezazněl zvuk sloupkových hodin, hlásících sedmou. Císař vstal a podporován tělesným lékařem, kráčel zvolna ke dveřím. Od nich se poobrátil, vlídně pokynul hlavou a pravil: „Nedejte se rušit. Můžete hráti dále." Jednou prohodil Smetana neopatrně, že pořádá ve svém ústavu hudební večírky. Císař se toho chopil, slíbil přijíti a nedal si za nic na světě svůj úmysl, na němž trval s umíněností dítěte, od tělesného lékaře vymluviti. Tak zastavila jednoho večera císařská ekvipáž před nárožním domem Staroměstského náměstí a Železné ulice. Produkce se protáhla téměř k půlnoci. Ferdinand totiž při hudbě usnul a nikdo neměl odvahu jej probuditi . . . Jako dvůr o šesté vstával, tak uléhal o deváté k spánku. Zdá se,. že pravidelnost spojená s bezstarostnosti velmi přispěla k tomu, že v Praze zmizely záchvaty padoucnice, jimiž byl Ferdinand sužován od mládí, a zdraví se mu upevnilo tak, že dosáhl požehnaného věku 82 let. Pražané měli dětinsky dobráckého starce velmi rádi. To nebyl panovník, odívající se krunýřem povýšené nepřístupnosti, ani takový zatrpklý mrzout jako byl francouzský exkrál Karel X. (ač žil v Praze téměř tři léta, do města s hradu vůbec nesestoupil). Ferdinand byl císař téměř lidový to ostatně ukázal již za doby svého panování ve Vídni. Pražané jej vídávali každý den dopoledne, kdy přijížděl kočárem do Nových alejí a odtud podnikal v doprovodu některého dvořana menší procházky : buď k bráně Prašné nebo Koňské a odtud kousek cesty po hradbách.

Marie Anna Savojská-manželka Ferdinanda V.Dobrotivého


 Někdy zůstal v Nových alejích a pozoroval s kamenné lavičky u Wimmerovy fontánky okolní život. „Ferdáček",— jak mu mezi sebou Pražané důvěrně říkali — po ulicích cupital malými krůčky a ustavičně nadzdvihoval huňatý cylindr, ať už jej někdo zdravil či nikoli. Podle mechanického, ale svérázného způsobu smekání klobouku poznávali občané císařského pensistu na dálku. Císař měnil s oblibou svoji tvář. Úzký obličej se štíhlými kotletami nechal obrůsti mohutným šedivým plnovousem, aby se po čase objevil užaslým Pražanům s hladce oholenou tváří z doby empiru. Ferdinand chodil vždy v civilu. Jen jednou do roka , na své narozeniny ,oblékal se do své starodávné generálské uniformy (její tvar se již v armádě nenosil) a dívaje se z hradního okna, přijal blahosklonně defilé pražské posádky. Na ulicích rád oslovoval neznámé lidi, mísil se do shluků a zle se zlobil na své okolí, bránilo-li mu v tom. Velmi nemilostivě vyhuboval hradčanskému policejnímu komisaři, že odstranil se zámeckých schodů pouťové prodavačky, nevěda, že tím odstraňuje i Ferdáčkovo potěšení. Starý císař pozoroval s okna svoje poddané jako za patriarchálních časů. Každou chvíli obracel se do pokoje na komořího německou otázkou: „Řekl mi, Sisinger, co je to potvora, co je to držka, co je to facka?" a upřímně se radoval z vysvětlení záhadných slov. Duševní obzor excísařův byl velmi úzký a jeho povaha směsí slaboduchosti, dobráckosti, štědrosti a bonhomní ironie. Pro tyto vlastnosti řikali mu Pražané „Dobrotivý", kteréžto pojmenování přešlo pak do dějin. Kolovaly o něm četné anekdoty, pravdivé i smyšlené: jak chtěl jeti roku 1866 v čele „své" armády do boje, o honu u knížete Furstenberga (s pointou „Tohle že je nějaký orel? Vždyť má jen jednu hlavu!"), o Ferdinandově výroku k slavnému pianistovi Alexandru Dreyschockovi : „Milý Dreyschocku, slyšel jsem Liszta, Brahmse a Rubinsteina, ale tak jako vy . . . tak jako vy , se mi nepotil při hře žádný . . ." Kromě rostlin a hudby zajímal se excísař nadšeně o mechaniku a vynálezy strojního průmyslu. Rád zajížděl na Smíchov, kde byly tehdy největší pražské přádelny, dal si vykládati o výrobě tkanin a celé hodiny stál u vytržení nad důmyslným složením a prací strojů. Obdivoval též umné složení staroměstského orloje, o jehož mechanismu dal se poučovati profesorem a hvězdářem Dr. Bohmem. Ferdinand měl v stáří radost z toho, že se při nestálém zdraví dožíval vysokého věku. Radoval se ze života, ale přesto se těšil , na svůj vlastní pohřeb.Rád naslouchal vypravování o slávě a pompě, která ho čeká po smrti, se všemi podrobnostmi, na příklad jak dlouhý bude smuteční průvod, jaké vojsko se ho zúčastní, kteří hodnostáři, jak dlouho budou zvonit zvony, kdo a za čí asistence bude sloužiti rekviem, kolik salv bude vystřeleno z děl a pod. (Běda vypravěči, jenž by vynechal sebemenší podrobnost! Ferdinand to líčení znal zpaměti!) Také si přál, aby byl pohřben v zeleni malostranského hřbitova a aby jeho pomník byl protějškem kovového náhrobku posledního pasovského biskupa hraběte Thuna. Ale člověk míní, osud mění. Když Ferdinand zemřel roku 1875 skutečně, nařídil nejvyšší hofmistrovský úřad převoz do Vídně co nejjednodušší, bez průvodu, slávy a dokonce v podvečerních hodinách. Na nádraží jel s hradu rychle zavřený pohřební vůz a za ním pět nebo šest smutečních kočárů. Tak se Pražané, v jejichž městě prožil bývalý monarcha plných 26 let, nemohli s dobráckým starcem ani rozloučiti.

2 komentáře:

KP řekl(a)...

Prosím, mohl byste mi napsat, odkud jste čerpal tyto informace? Díky.

Moravák řekl(a)...

Jako základní zdroj jsem použil časopis výběr z období protektorátu,byl to vynikající časopis na tu dobu,podobný pozdější 100 plus jedničce v nejlepších letech.