Světlo světa spatřila na konci 14. století na jižním pomezí dnešního Rakouska. Dítě vyrůstající v líbezném podhůří Karavanek netušilo, že osud mu po životě plném bouřlivých zvratů přinese klid a spočinutí v Čechách. Dospívala v neobyčejně krásnou dívku a byly to zřejmě právě její půvaby, které okouzlily čtyřicetiletého vdovce Zikmunda do té míry, že v roce 1408 pojal patnáctiletou dívku za manželku. Ze světa dětství a mládí se ocitla uprostřed světa velké politiky, neklidné doby válek s Turky a bojů s husitskými Čechami. Papež jejího manžela charakterizoval slovy: „Oči jasné, velké čelo, duch veliký, rád pil, nadmíru cizoložil, prudké povahy, mnoho sliboval, nic nesplnil…“ Počáteční okouzlení mladičké nevěsty asi brzy vystřídala hořkost zklamání z nestálosti a časté nepřítomnosti manžela. Možná doufala, že při svém věku a půvabu přelétavého muže změní. Této naivní představě ostatně ženy podléhají dodnes. Později se stala snad až příliš dobrou žačkou svého rozkošnického královského chotě. To on v ní probudil ženu, o níž se později říkalo, že „čím je blíže hrobu, tím více touží po mužích…“, ale nepředbíhejme.
Společnou radost zažilí manželé při narození dcery, prvního dítěte dosud bezdětného Zikmunda. Zůstala bohužel jediným a posledním potomkem Lucemburků. Přestože manželé podle svědectví současníků patřili k nejkrásnějším párům v Evropě, on štíhlý, lehce ryšavých vlnitých vlasů a vousů, ona drobná, vášnivá, energická, žádoucí, vyzařující osobní kouzlo, jejich vztah nebyl šťastný. Spojovala je pouze láska k přepychu a slavnostem a touha po moci. Záhy žil každý po svém. Historky jejich milostných vzplanutí zaměstnávaly a pobuřovaly svou otevřeností většinu evropských dvorů. V katolické střední Evropě žili spíše životem renesančních knížat Itálie. Snad i to bylo příčinou chladného vztahu mezi matkou a dcerou, která ač vyrůstala v uvolněném prostředí dvora svých rodičů, ho záhy odsoudila a přimkla se ke svému bigotnímu manželovi Albrechtovi Rakouskému. Barbora dceru začala podporovat až po zeťově předčasné smrti. Roku 1436 nastává osudová chvíle Barbořina setkání s Čechami. Konečně se Zikmund stává fakticky králem a ona po korunovaci ve Svatovítské katedrále českou královnou. Všichni jsou její osobností okouzleni, především přední zemský reprezentant kališníků pan Hynce Ptáček z Pirknštejna a o něco později i jeho synovec Jiří z Poděbrad. Po letech strádání a bojů husitských válek šlechtici oceňují šarm a zralé půvaby královny Barbora vede řadu politických jednání za zády svého manžela, a když jsou prozrazena, Zikmund se rozhodne odcestovat do Uher a odtamtud prosazovat nároky dcery a zetě na následnictví v českých zemích. Velkolepý průvod o tisíci jezdců, provázený kejklíři, šašky a četným ženským doprovodem, opouští Prahu. V pochmurném listopadovém dni dojedou do Znojma, císař neví, že mu zbývá už jenom osmnáct dní života. Nechává zatknout svou manželku Barboru, aby nebránila v cestě na trůn dceři a zeťovi, kterého z duše nenáviděla.
Dne 9. prosince 1437 Zikmund umírá, jsou zlámány pečetě na znamení toho, že lucemburský rod vymřel po meči. Barboře zbývá do konce života čtrnáct let. Po dlouhých jednáních je Albrecht přijat za českého krále a mezi řadou podmínek musí splnit i slib, že propustí svou tchyni z vězení. Barbora se může odstěhovat do Čech na svoje vdovské statky. Trvale se usadí na Mělníce, věnném městě českých královen. Konečně získává jistotu pravidelných příjmů, které jí zaručují bezstarostný život. Obklopena dvorem a řadou obdivovatelů se po bouřlivém životě vedle dominantního manžela může věnovat vlastním zálibám a svému pro ženu poněkud neobvyklému koníčku, alchymii, jejíž vyznavači žili na dvoře švagra Václava IV. Alchymie nebyla jenom předchůdkyní chemie, ale životním názorem, cestou, jak zdokonalovat ducha. Ve sklepích mělnického zámku, kde dnes zraje víno, měla Barbora dobře vybavenou laboratoř. Tam se podařilo vyrobit dokonalou napodobeninu stříbra ze sloučenin arzenu.
Barbora podporovala nároky maličkého vnuka Ladislava Pohrobka, který osiřel ve dvou letech. Dokázala si rázně poradit s obtížemi veřejného i soukromého života. Pomohla v politické kariéře mladému Jiříkovi z Poděbrad. Papež Pius II. o ní napsal, že trávila své dny jako sultánka v harému svých milenců, pohrdajíc křesťanskou zdrženlivostí a nevěříc na věčný život. Zemřela roku 1451 na mor ve věku necelých padesáti let. „Byla to paní srdnatá, ale o budoucím životě nevalně smýšlela.“ Smuteční průvod provázeli i husitští kněží. Tělo uložili do hrobu v kapli sv. Ondřeje, vedle kaple sv. Václava. Možná by byla lepší královnou než její manžel Zikmund Lucemburský. Zdroj-Jana Volfová Českých dějin hrátky ošidné
Společnou radost zažilí manželé při narození dcery, prvního dítěte dosud bezdětného Zikmunda. Zůstala bohužel jediným a posledním potomkem Lucemburků. Přestože manželé podle svědectví současníků patřili k nejkrásnějším párům v Evropě, on štíhlý, lehce ryšavých vlnitých vlasů a vousů, ona drobná, vášnivá, energická, žádoucí, vyzařující osobní kouzlo, jejich vztah nebyl šťastný. Spojovala je pouze láska k přepychu a slavnostem a touha po moci. Záhy žil každý po svém. Historky jejich milostných vzplanutí zaměstnávaly a pobuřovaly svou otevřeností většinu evropských dvorů. V katolické střední Evropě žili spíše životem renesančních knížat Itálie. Snad i to bylo příčinou chladného vztahu mezi matkou a dcerou, která ač vyrůstala v uvolněném prostředí dvora svých rodičů, ho záhy odsoudila a přimkla se ke svému bigotnímu manželovi Albrechtovi Rakouskému. Barbora dceru začala podporovat až po zeťově předčasné smrti. Roku 1436 nastává osudová chvíle Barbořina setkání s Čechami. Konečně se Zikmund stává fakticky králem a ona po korunovaci ve Svatovítské katedrále českou královnou. Všichni jsou její osobností okouzleni, především přední zemský reprezentant kališníků pan Hynce Ptáček z Pirknštejna a o něco později i jeho synovec Jiří z Poděbrad. Po letech strádání a bojů husitských válek šlechtici oceňují šarm a zralé půvaby královny Barbora vede řadu politických jednání za zády svého manžela, a když jsou prozrazena, Zikmund se rozhodne odcestovat do Uher a odtamtud prosazovat nároky dcery a zetě na následnictví v českých zemích. Velkolepý průvod o tisíci jezdců, provázený kejklíři, šašky a četným ženským doprovodem, opouští Prahu. V pochmurném listopadovém dni dojedou do Znojma, císař neví, že mu zbývá už jenom osmnáct dní života. Nechává zatknout svou manželku Barboru, aby nebránila v cestě na trůn dceři a zeťovi, kterého z duše nenáviděla.
Dne 9. prosince 1437 Zikmund umírá, jsou zlámány pečetě na znamení toho, že lucemburský rod vymřel po meči. Barboře zbývá do konce života čtrnáct let. Po dlouhých jednáních je Albrecht přijat za českého krále a mezi řadou podmínek musí splnit i slib, že propustí svou tchyni z vězení. Barbora se může odstěhovat do Čech na svoje vdovské statky. Trvale se usadí na Mělníce, věnném městě českých královen. Konečně získává jistotu pravidelných příjmů, které jí zaručují bezstarostný život. Obklopena dvorem a řadou obdivovatelů se po bouřlivém životě vedle dominantního manžela může věnovat vlastním zálibám a svému pro ženu poněkud neobvyklému koníčku, alchymii, jejíž vyznavači žili na dvoře švagra Václava IV. Alchymie nebyla jenom předchůdkyní chemie, ale životním názorem, cestou, jak zdokonalovat ducha. Ve sklepích mělnického zámku, kde dnes zraje víno, měla Barbora dobře vybavenou laboratoř. Tam se podařilo vyrobit dokonalou napodobeninu stříbra ze sloučenin arzenu.
Barbora podporovala nároky maličkého vnuka Ladislava Pohrobka, který osiřel ve dvou letech. Dokázala si rázně poradit s obtížemi veřejného i soukromého života. Pomohla v politické kariéře mladému Jiříkovi z Poděbrad. Papež Pius II. o ní napsal, že trávila své dny jako sultánka v harému svých milenců, pohrdajíc křesťanskou zdrženlivostí a nevěříc na věčný život. Zemřela roku 1451 na mor ve věku necelých padesáti let. „Byla to paní srdnatá, ale o budoucím životě nevalně smýšlela.“ Smuteční průvod provázeli i husitští kněží. Tělo uložili do hrobu v kapli sv. Ondřeje, vedle kaple sv. Václava. Možná by byla lepší královnou než její manžel Zikmund Lucemburský. Zdroj-Jana Volfová Českých dějin hrátky ošidné
Žádné komentáře:
Okomentovat